Autor: Simona Sterlyová

Pár let po sobě jsme vyráželi na dovolenou na podzim. Když jsou prázdný pláže, v horách je ticho a v restauracích mají zase příznivé ceny. Letos je tomu jinak. Plány ztroskotali už v březnu a my jsme čekali, jak velká bude Covid vlna v říjnu. A byla velká. Zavřené hranice do většiny států, zavřené penziony, dokonce vyhlásili zákaz nočního vycházení s výjimkou venčení psů. Takže je opravdu velký štěstí, že nějakého toho psa máme. Spousta lidí to bere vážně a nevychází ze svých domovů. My jsme to vymysleli tak, že tenhle týden bude naší domácností naše auto a tak jsme vesele vyrazili za dobrodružstvím.

Příhrazy

Potřeba být venku, odpočinout si od všedního světa, nadechnout se a možná ještě trochu letos lézt, to vše je naším velkým hnacím motorem. Vyrážíme tedy jednoho čtvrtečního poledne slušně naloženi směrem do Příhraz. Je to Martinovo srdcovka a moc si přál, aby ještě viděl otevřenou hospodu dole pod skalami. Alespoň okýnko. Ale nebyla. Vládní nařízení donutilo spoustu hospod a restaurací zavřít po sezóně úplně. A tak se škrábeme do kopce na Měsíční věž. Vylezeme Normálkou na vrchol. Zdolám tak za Martinem dva traverzy, ve kterých prý v létě Vojta slušně nadával. A po slanění mi Martin vypráví příběh z horolezecké praxe. Začíná slovním spojením: „To, co lítám já, ještě není nic strašného.“ Aha, říkám si. Takže teď je to tak, že kdo nelítá, leze pod své limity?

Večer sedíme před zavřenou hospodou. Uvaříme si jídlo na vařiči a pak zjistíme, že pořád běží wi-fi. Můžeme si pustit písničky. Sice je na nás natočená kamera, ale po pár plecháčcích vína na terase tančíme. Je nám to jedno. Máme dovolenou.

Po oknech auta stéká déšť. „Tak a máme po pískaření,“ řekne Martin hned po probuzení a to ještě netuší, jaká je to vlastně nadčasová pravda.

Riegrova stezka – údolí Jizery (Semily)

Přeskládáme psy, kteří nám spali na nohou. Protáhneme si první proleženiny a vyrážíme na Riegrovu stezku do údolí Jizery. Když mi ve čtvrtek předávala Ivča horolezecké průvodce po pískách, asi to musela tehdy už vědět. Říkala: „Pošlu ti jeden tip na výlet, co se dá jít i v dešti. Kdyby vám třeba zapršelo.“ A tak najdu výchozí bod a jdeme. Trochu mrholí, ale pršet zrovna přestalo. Stezka nad řekou je opravdu krásná. Pak se z dřevěných můstků zvedá výš k osadě Spálov a pokračuje na vyhlídku Myší skála. Les je úžasný, plný spadaného žlutého listí z javorů a buků.

Spát tady na parkovišti ale nechceme a tak najdu na mapách jeden v lesích ukrytý dětský tábor kousek od Malé Skály. Martin je v těchhle ohledech při nocování na černo mnohem čestnější než já a tak se raději nejdřív zeptáme nějakého provozního. Je tady nádherná terasa s výhledem do údolí a po telefonu mi příjemný ženský hlas potvrdí, že tady můžeme přenocovat. Kochám se. Ráno to bude nádherná podívaná, až nad údolím bude stoupat vzhůru slunce. Navečeříme se, rozesteleme spaní v kufru a usínáme.

Adršpach, Křížový vrch

Ráno je všude okolo hutná nepropustná mlha. Výhled do údolí není. Balíme. Postesknu si, že: “ Takhle jsme si to nepředstavovali.“ A míříme na Broumovsko. Ádr otevírá náruč a v rukách ždímá promočený lana a narezlý kruhy. A opravdu je tomu tak. Když tam dojedeme, na ČHS projdeme vstupem, ještě není vyschlo. Ještě jeden slunečný den chybí k pískovcovýmu lezení, kterého Ádr nabízí opravdu mraky. Procházíme se, pojmenováváme podle průvodce jednotlivé věže. A pak narazíme na bráchu s Jančou. Jen tak náhodou přes 200km od domova se potkáme na stejném chodníku mimo hlavní turistický okruh v Adršpaském skalním městě. Domluvíme se, že spolu vyběhneme naproti na Křížový vrch. Nějakou chvíli spolu prozkoumáváme tajná zákoutí a díváme se na ještě nezapsané lezecké cesty v převisech. Prolézáme tenoulinkými tunely mezi věžemi a zase slézáme z kopců k odloženým batohům. Psi vesele řádí kolem nás až na jeden karambol, kdy Majk nevychytá skok a padá mi na vodítku dolů z věžičky. Hned ho vytáhnu a má takovou radost, že se točí dokola a je štěstím bez sebe.

Za stmívání už se vracíme kolem kraví ohrady k parkovišti. Je krásný podzimní večer, jako dělaný na společnou večeři při světlech bankomatu. Chvíli si povídáme zabaleni v dekách a pak jdeme spát. Ráno je celkem teplo a ani neprší. Někdo to má ale jinak. Jani se klepe a prý celou noc nespala, nepomohlo ani všechno oblečení, zimní spacák a navrch deky. Brzy po snídani odjíždějí na polské Sokoliki.

Teplické skály

My balíme lezecký materiál a vyrážíme pískařit. Do Ádru! Nebo spíš o kousek dál do Teplických skal. Projdeme nádhernými stezkami ve skalách a za chvíli jsme u Martinských stěn. Ptám se Martina: „Jak se cítíš?“ Kouká s otevřenou pusou nahoru, div si nevyvrátí krk k páteři a říká: „Malej. Malej a slabej.“

Napijeme se vína. Prolistujeme znovu průvodce. Pak zahlídneme jiné lezce, což nás popožene k tomu, najít si svou věž. První výběr je ale špatný. Cesta je nová a tak není v našem průvodci, signál v mobilu nulový, takže nenajdeme její obtížnost. Zezdola se zdá v pohodě, ale Martin dobojuje hned nad prvním borhákem, vrací se do něj a slaňuje. Lezeme Oblíbenou – spárou na Herinek. Ta je pěkná a je z ní výhled na Martinské stěny. Jdeme po turistickém okruhu dál. Tady Martin vybere spáru na Žíznivou. Proč pořád spáry? Člověk je z nich odřený a špinavý. Potom, co do téhle zapluje celým tělem (tedy změnila se v komín), už není cesty ven. Třepe nohami, nikde žádný chyt, na mě dolů padá tou spárou písek a jiný bordel. Vyleze nahoře v zeleninové zahradě a čeká ho překrok nad dírou na druhou část věže. Všechno je vlhké a zarostlé. Najednou vidím, jak Martin protější vrchol věže lasuje, dojistím ho ke slaňáku a je v bezpečí. Nechce se mi do toho, nastoupím, vylezu 2 metry, ve spáře si odřu nohu a když chci povylézt, tak uklouznu a spadnu. Lano se napne a dynamicky mě dobrzdí k zemi. „Já to nejdu!“ Volám nahoru. Než Martin udělá slanění a vybere těch pár uzlíků, jdu se projít se psy mimo turistickou cestu.

Veselí jdeme na vlak. Začíná být šero, propleteme se ve vysokých věžích po dřevěných můstkách a vyjdeme v Teplici nad Metují. Martin koupí dvě piva, já si svoje ale rozbiju při pádu v kamení, když pospícháme na vlak. Smůla no. Do vlaku zase roušky, psům ovázat smyce kolem tlamy, protož nemají náhubky a vracíme se do auta v Adršpachu. Už od včerejška spí psi na předních sedačkách. Do kufru a sklopených zadních sedaček se všichni nevejdeme a otlačeniny z pouhé karimatky se začínají po ránu ozývat.

Ostaš

Dopoledne přejíždíme na Ostaš. Opět balíme lezení, s tím jak to tu určitě bude suché. Ale není. Ten písek prostě letos už nevyjde. A Martinovi se na tvrdý jet nechce, tak co? Alespoň jsou z toho krásné výlety ve skalních městech. Projdeme ke Kočičímu hradu, kde se nám na chvíli ztratí Majk, který proleze tam, kam my ne. Pak vyběhneme na horní Ostaš. Jsme tady se skupinkami rodin s dětmi. Zase všechno mokrý. Není divu, na podzim často prší a při denní teplotě kolem 10 stupňů to nestihne vyschnout. Kocháme se výhledem na žluté břízy a smrkový les. Vidíme odsud celé Kočičí skály.

Polické stěny

U auta si uvaříme kafe a pokračujeme na Polické stěny. Broumovsko toho nabízí opravdu hodně. Není to jen tak ledajaký výběžek naší země a jsme moc rádi, že patří právě nám. Vyjdeme na Hvězdu a pak jak jinak než po hlavní hřebenovce dojdeme k úžasné vyhlídce na skalní město. Pod hřebenovkou se nachází několik kotlin, různě širokých a dá se v nich i většinou projít zpátky. My si zvolíme 9km okruh. Zpátky k autu už se vracíme kaňonem za tmy.

Neparkujte pod stromem, pokud bude v noci pršet. Nevyspíte se. Pod soustavným kapáním přímo z nebe se nemusíte vůbec do rána vzbudit. Když tenhle rytmus ale překazí strom svým listím a větvemi, je poklidný spánek pryč. Kapky se hromadí a vší silou pak nekoordinovaně naráží do střechy auta. Vzbouzí mě to zhruba ve 4 ráno. Okýnka jsou lehce otevřená a tak je zavírám a zjišťuji, že mi navlhli boty a nějaké další věci.

Labské Údolí

Ráno zjišťujeme počasí. Na Děčínsku má dopoledne přestat pršet a až do čtvrtka hlásí sucho. To půjde. Konečně si pořádně zalezeme. A tak podél severních hranic frčíme přes 200km do Labáku. Odpoledne se jdeme projít pod skalami pod Jeptišku. Jojo, zítra to půjde. Vylezeme na vyhlídku, kocháme se barevným podzimem na protějším břehu. Večer zase hrajeme v autě karty. Už máme ze spaní v kufru takové otlačeniny, že si na ně dokonce začneme společně stěžovat.

Ráno nás budí sluníčko, jehož paprsky dopadají na vrcholky věží. Dnes si konečně něco vylezeme. Martin připraví vařič na kafe, strčí kartáček do pusy, najednou se nebe zatáhne a začne lejt. A leje jako z konve. Psi jsou mokrý, židličky jsou mokré a naše nadšení je utopené na dně Labe. Balíme a jedeme domů. Ale zvesela! Byl to skvělý výlet. Počasí se má kazit i v dalších dnech a tak, jak se letos zdárně kazí všechno a my si z toho pořád nic neděláme, tak je to i na konci naší dovolené.

Skalám zdar a zase příště!

Letos jsem si přála hodně cestovat, cestovat daleko a na dlouho. A taky jsem si přála probudit se na kopci u žlutěčervených barev vycházejícího slunce, jako tomu bylo před pár lety na Kanárských ostrovech. A tak můžu říct, že aspoň jedno přání se mi splnilo. Žádné plány nikdy přesně nevyjdou a tak je důležité, radovat se i z toho, co vyjde trochu jinak.

V pátek v noci popíjíme s holkama víno u Nového Boru. Utábořené na okraji lesa tlacháme až do půlnoci. Ono to holčičí povídání někdy opravdu nejde zastavit. Hlídá nás smečka čtyř psů a navíc svítí měsíc tak moc, že ani není pořádná tma. Možná i proto se nám vůbec nechce spát. Naštěstí naše ponocování nemá žádný vliv na ranní vstávání a ze spacáku vypadneme dost brzy na to, abychom stihli vidět tu nádheru. Nad bochánkami Lužických a Žitavských hor začínají kličkovat paprsky vycházejícího slunce. Obloha se barví do teplých podzimních barev a ladí tak ke spadanému listí, co se kolem nás povaluje. Vaříme si kafe, snídáme a pozorujeme, jak přichází nový den.

Na trek vyrážíme z vesničky Svor. Po silničce se dostaneme na modrou turistickou trasu do lesa. Střídají se tady smrkové lesy s bukovými, až dojdeme na vyhlídku Pětikostelní kámen.

Cestu semtam lemují mochomůrky, psi vesele poskakují a my si užíváme úžasný klid. Po hřebenovce se propleteme opuštěným lesem pod Ptačincem až na hraniční čáru s Německem. Tady tiché pusté lesy končí a před námi i za námi se tvoří fronta na vrchol Luž. Vystoupáme klikatou cestou k rozhledně a dáme si na chvíli pauzu.

Přes půlku trasy máme za sebou a díky malému převýšení máme skvělý čas. Nic tedy nebrání tomu, dát si v chatě pod Luží něco dobrého k jídlu. Uprostřed lesů stojíme najednou mezi několika roubenými chalupami. Je tu krásně, ale po chvíli nám začíná být z toho sezení zima. Přece jen už je říjen a slunce hřeje opravdu skromně. Pokračujeme kousek po červené a pak po cyklotrase až k Leinertovo obrázku. Tady odbočíme na neznačenou trasu a dojdeme až k Rousínovskému potoku.

U Rousínova se pokusíme natrhat pár jablek, ale pokusy o výskok na nejnižší větve jsou tragické. Pozdravíme alespoň všudypřítomné krávy a sejdeme zpátky dolů na Svor.

Trasa má 24 kilometrů a pohodovým tempem se dá zvládnout za jeden den. K autu přicházíme asi v půl šesté večer a ještě se na neděli přesuneme krásnými lesními serpentinami do kempu v Ostrově.

MAPA TRASY – OKRUHEM NA LUŽ ZDE.