Autor: Simona Sterlyová

Terčino údolí 5/2017

zdroj: mapy.cz

Okolo 14té hodiny přijíždíme na parkoviště před Terčino údolí pod městem Nové Hrady. Cesta vede kolem potůčku ke zřícenině Lázničky (bývalý lázeňský dům Václavovy lázně).

Dál pokračujeme parkem k vodopádu. Přírodní nádheru trochu kazí fakt, že vodopád byl vytvořen uměle. Stoupáme lesem kolem zarostlého rybníka, kde si zpívá snad stovka žab.

U tvrze Cuknštejn se stáčíme na cestu zpět. O pár kroku dál potkáváme staršího pána, který nám vypráví o filmu Ať žijí rytíři!, který se natáčel právě na Cuknštejnu.

V parku si pak dáváme ledovou kávu a zákusek. No a jelikož je to tady taková pohoda už taky chápu proč na každou lavičku dali tvůrci nějaký citát. Na příští cesty teda jedna rada na závěr: „Jdi s tím, kdo Tě má rád.“

Holašovice a jejich jihočeský Stonehenge 5/2017

zdroj: mapy.cz

Obec Holašovice je památkou UNESCO a to díky dochovanému středověkému systému obytných domů, sýpek a statků. Holašovice jsou trvale obydleny a každoročně se tady pořádají Selské slavnosti.

Pokud vyjdeme hned za vesnici objevíme Stonehenge. Jedná se o část louky, kam byly přivezeny kameny z blízkého okolí. V samém středu je velký kruh, který vysílá energii tím, že na sebe kameny vzájemně působí.

I my jsme se pokusili načerpat energii uprostřed kruhu, ale nejsem si úplně jistá, jestli to zafungovalo :-D.

Přímo ve vesnici je možné se i ubytovat nebo si zajít na oběd.

Itálie – podél Gardského jezera směr Benátky 6/2016

Na moje narozeniny se dost často zapomíná, je to většinou období, kdy mám nějaký zkoušky a nestíhám je prostě slavit. Letos jsem je nechala vyšumět úplně, protože jsem se celý květen drtila na státnice.  No o to větší jsem dostala dárek – sbaleno od všeho něco a se šátkem přes oči jsem nasedla v červnu do auta a byla unesena :D.

9.6. Cascate del Varone, Lago di Garda, Monte Baldo

10.6. Caorle

11.6. Benátky (Venezia), Lido di Jesolo

12.6. Škocjanské jeskyně /Slovinsko/

Mapa trasy zde.

Údolím řeky Střely 4/2017

zdroj: mapy.cz

Brzy ráno přijíždíme autem do Plas, kde parkujeme na velkém parkovišti kousek od vyhlášeného Loveckého restaurantu Rudolf II. Tentokrát sebou máme jako oporu všechny čtyři štěkající obludy a tak je necháváme vyvenčit a stoupáme nahoru k vlakové stanici. V 6:38 nám přijíždí oranžový rychlík GW Train Regio. Je super, že jízdenky jde koupit jednoduše přes bránu PayPall a prokázat se jen kódem voucheru, za psy ale musíme zaplatit přímo ve vlaku. Místa na všechny s námi putující články je tady dost. Dokonce u sedaček nechybí zásuvky, kdybychom potřebovali něco ještě rychle nabít.

Vysedáme v Blatnu u Jesenice, s tím, že si chceme dokoupit nějaký pečivo, ale marně. Vlastně jak bude řečeno dál, po celou cestu se nedá nic nakoupit, takže doporučuju vzít si vše z domova.

Z Blatna vede červená turistická stezka přes přírodní rezervaci Blatenský svah. Je to nádhera. Procházíme skrz rokli, nad námi se tyčí žulové skály a prostředkem teče Tiský potok. Dál se přes louky dostáváme do vesničky Tis u Blatna. Tam se dá nakoupit v COOPu, ovšem ne v neděli 😀 .

Pokračujeme stezkou NS Sklárna až k Balkovskému potoku. Tam už začíná vylejzat sluníčko a pro psy to znamená super koupačku, když jim Martin hází klacky z dřevěné lávky.

Přes lesy se dostáváme až k chatové oblasti Jablonná. A od té chvíle pak potkáváme chataře na každém kroku. Taky hrajeme takovou super hru s vínem a to – když vidíš první turistickou značku, ten druhý pije. Bohužel nám víno brzo dojde a my jsme z tý túry úplně střízliví :-D.

Tady taky potkáváme první bunkr. Dostáváme se totiž na trasu, která je nazývána jako Plzeňská čára.

„Plzeňská čára bylo označení pro 128 bunkrů a 418 pevnůstek z let 1936 – 1938, které měly ztížit a zpomalit postup pozemních jednotek nepřítele, ale nakonec bylo celé opevnění předáno nepříteli bez jediného výstřelu. Naše československé bunkry patřily k nejdokonalejším pevnostním systémům.“

Jak mi vypráví Martin, každej bunkr byl krytej palbou sousedního bunkru, proto každej další objevujeme zhruba po 500 metrech.

Z Jablonné se musí bohužel skoro až do Rabštejna po silnici, mezi ní a řekou jsou sice krásný louky, ale jsou úplně podmáčený – což nám nedá a zkoušíme to na vlastní boty :-D.

V Rabštejně nad Střelou nás hned při příchodu vítá cedule „Guláš, kachna se zelím, polévka“ v Restauraci u Laury a tak vesele po 20 ti kilometrech jdeme na oběd.

Nejkrásnější je pak přejít lávku a na chvíli se vyvalit na louce a pozorovat letadla.

Po zelený turistický značce pokračujeme kolem dalšího bunkru a Horova mlýna dál v těsný blízkosti Střely. Tenhle úsek až ke Kozičkovu mlýnu se je snad úplně nejkrásnější. K Horovu mlýnu se váže historie už od roku 1623 – obohacuje nás cedule :-).

Přes Černou Hať pak konečně scházíme přes louku a les k Čoubovu mlýnu, kde nás u ohně hostí majitelé pivem a klobásou. Za chvíli se tam taky schází chataři a děti, a protože je to májka jako na správný vesnici, tak se vyrábí čarodějnice ze slámy a pečou buřty. Lidi jsou dost přátelský, hned se nás ujímá pán v maskáčový bundě a vypráví nám historii o mlýnu. První zprávy jsou prý už z roku 1476. Střídali se tu různí mlynáři, ale vždy to byl názvem Čoubův mlýn. Dlouhá léta v něm žil rod Zimmerhaklů a po smrti posledního z nich byl objekt prodán Plzeňským papírnám. Následně ho ale postupně devastovali trampové a část mlýna proto vyhořela. Momentálně je budova v soukromém vlastnictví a díky tomu my tady můžeme jíst ty klobásy a několikrát ochutnat pivo :-).

Nad chatovou oblastí v lese rozkládáme stan, a jak objevujeme druhý den ráno, spíme hned pod křížkem jednoho z Zimmerhaklů.

Po neznačený stezce s řekou Střelou po levici pokračujeme lesem až na pole, kde se potom stáčíme na červeně značenou cestu. Tady nacházíme nad řekou moc hezký místo na táboření s vyhlídkou a připraveným ohništěm – no co, tak až příště.

Po červený jdeme dál do Mladotic a už nás pěkně bolí nohy. Napůl zničená cedule u silnice sice hlásala občerstvení u kempu, ale vypadá to tam dost zpustle. Přecházíme kolem jezu přes lávku a pokračujeme po druhém břehu. Za Ondřejovskými vodopády v kopci potkáváme dva lidi, kteří vedou koně po úzké pěšince a tak s tou naší smečkou uhýbáme do dostatečné vzdálenosti. Cestu si pak zkracujeme mimo značení a procházíme kolem Hradišťského vodopádu k dalším chatám.

Ve dvě hodiny už máme konečně na stole jídlo v restauraci v Plasích a nemůžeme se dočkat sprchy a postele :-D.

Chorvatsko – jachting na Kornati a potápění k vrakům 8/2016

Proč jet na jachtu s Mazim? =)

Loni v zimě mě Martin uvrtal do plavby na jachtě a já hned kývla bez povědomí o tom, co mě vlastně čeká.

Půl roku na to stojíme v obchodě a nakupujeme si jídlo na cestu. „Meloun?“ – ptám se. Martin mě udiveně pozoruje a nakládá do košíku pivo, spousty piva. „Ne, to tam nikdo nejí. Musíme koupit Krakena“ – odpovídá mi a ohýbá se pro další basu. Škrábu se na hlavě a nechápu, kam to vlastně jedu.

Před odjezdem nacvičuju v bazénu potápění, musím si koupit ploutve a tak postupně zjišťuju, že nemám vlastně žádnou výbavu, vlastně nemám ani na takový výlet žádné genetické dispozice – do vody neskáču a při potápění mi hned vyplave zadek na hladinu :D.

První den poznávám hned několik úžasných a sympatických lidí a pak se to nějak všechno láme a splývá. Každý další den je neskutečná párty, potápíme se k vrakům, učíme se natahovat plachty, kormidlovat, zpíváme, tancujeme, … v půlce výletu musíme doplnit zásoby piva a je to tu zas – potápíme se, natahujeme plachty, kormidlujeme, zpíváme a tancujeme. Pořád se děje něco novýho a jak to rychle utíká, tak je brzy konec a tak pokud mám říct, proč jet na jachtu s Mazim? Osobně jsem se po týhle dovolený uklidnila, zrekreovala, nabrala novou energii a pochopila spoustu věcí o sobě a celkově o lidech. Vylovila jsem svoji první mušli, viděla první potopený vrak a poprvý řídila loď. Všeobecně je to prostě spousta zábavy, ale i práce a rozhodně se člověk nenudí. Vidí mnoho míst, na který se jiným typem dopravy ani nedostane. Mazi je navíc pro každou blbost, ale zároveň dokáže odhadnout, co je už moc a umí si to usměrnit. My jsme měli naprosto dokonalou partu a rozhodně jsme nejeli naposledy :). Obrázek si každý může udělat z našeho videa:

Rakousko – horolezení a průzračné vodopády 8/2017

V pátek máme volno, konečně nějaký nepracovní den. Na okno bubnují dešťové kapky a my se pomalu loudáme ven z postele. Předpověď počasí nám ale nehraje do karet. Pršet má všude, celý pátek a celou sobotu. Několikrát měníme plány, jedeme si půjčit lano na vícedélky a pak se rozdělujeme, abychom si rychleji sbalili bágly. Mezitím ještě jednou přehodnotím náš plán a vyrážíme. První zastávka je KFC, kde se před deštěm schovává spousta dalších lidí, ale my už jsme vysmátý, protože víme, že míříme za sluncem.

Přes Třeboň pádíme dál směrem na Vídeň a večer kolem sedmé hodiny už vidíme první vrcholky hor. Projedeme kolem Allandu a parkujeme v malé vesničce Schwarzensee na velkém parkovišti, založeném na dobrovolném parkovném do kasičky. Martin zajišťuje přelití vína ze skla do plastové lahve a já balím spoustu trvanlivého jídla do jednoho z batohů.

V půl deváté, těsně po západu slunce staneme na vrcholku skal Peilstein.

Fouká, až vržou stromy a je vidět do nekonečna rakouských Alp. Pomalu začíná tma houstnout, takže pospícháme hledat místo na spaní. Útočištěm je nám jedna z jeskyní. Jíme, pijeme víno a pokoušíme se vyfotit pár nočních fotek. Celou noc se budím a zdají se mi sny, vítr hučí a možná jsou kolem našeho stanu vlci nebo se na nás valí kamení.

Vstáváme kolem osmé, snídáme hrozný blivajz a poprvé zkoušíme vícedélkové lezení. Ujišťujeme se v teorii a jdeme na to. Vybíráme si na začátek dvě jednoduché cesty, a na vrcholu zíráme s otevřenou pusou jaká je to nádhera. První zdolaná je 35 metrů dlouhá trojka Buchsteinersteig a druhá 5- Ballounsteig. Taky potkáváme skupinku dětí a od té chvíle slyšíme češtinu na každém kroku mezi skálama. V poledne obědváme vepřovku v naší jeskyni, balíme stan a jdeme podél skal dál. Jsou rozděleny na sektory a my hledáme jednu z věží s názvem Simone. Ta je však obsazená, tak jdeme dál a nacházíme krásné místo v závětří, kam svítí slunce (sektor T). Kousek od nás lezou nějací Slováci, vypadají dost profesionálně.

Vybíráme si šestku s názvem Zweifreundeweg s délkou 15 metrů a já se ní už slušně peru a nadávám.   Kolem třetí hodiny ze skal odcházíme a vyrážíme směrem k vodopádům Wasserlochklamm.

Cestou se naskýtají za každým rohem úžasné scenérie, vrcholky, skály a malá alpská městečka. Na večer přijíždíme do kempu u řeky Salzy ve Wildalpenu. Auto, stan a dvě osoby stojí něco kolem 20 Eur, takže jsme spokojený, vaříme si, pijeme víno a za šumění vody usínáme.

Ráno v devět už balíme stan, mírně mrholí, ale není zima. Na vodopády si kupujeme vstupenku jako jedni z prvních návštěvníků a tak se nemusíme na můstkách tlačit s turisty. Trasa je nádherná, vede kolem 6ti vodopádů vysokých od 28 do 39 metrů, šlape se pořád do kopce po dřevěných schůdkách a lávkách a končí u chatky na samém vrcholku. Zpátky jde vodopády obejít lesem a u břehu řeky se čvachtat a pozorovat rafťáky.

S Alpami se pak loučíme o kousek dál v lyžařském středisku Hochkar, kde svačíme salám u jezera Bergsee a jsme rádi, že na sebe přes hustou mlhu vůbec vidíme. Je tam neskutečné ticho, sem tam jen zabzučí včela nebo na hladinu vyplave rybka.

Odjíždíme, a jelikož hory už jsou v dálce, tak pro změnu paří slunce a najednou je všude úplně jasno. Vymýšlíme co ještě rychle stihnout za nedělní odpoledne než dojedeme domů.  Vracíme se kolem Linze a tak padají návrhy na pokoření Domoradických skal u Krumlova, které jsme chtěli lézt loni, ale kvůli dešti nelezli. Už se na místě spolujezdce nudím a tak se střídáme. Po chvilce Martin vidí odbočku na Mauthausen a rychle ať odbočím, že stihneme vidět koncentrák. Google nám hlásí, že už tam přijedeme po zavíračce, nicméně brána je otevřená a tak vcházíme do té hnusné historie. Asi je dobrý to jednou vidět a zažít to, ale není mi z toho dobře a cokoliv si přečtu na zdech, mrazí mě po zádech. Nechce se mi ani víc rozepisovat, co tam je a co tam není, z fotek to jde poznat a článků je o tom všude dost. Snad co mi utkvělo v paměti a asi jen tak to nikdo nevymaže, byl příběh o klukovi, který přijel do Amstrdamu za prací z Jihovýchodní Asie. V Holandsku ho bohužel sebrali a odvezli do pracovního tábora. A takových blbých náhod se stalo tisíce. Člověk si tady uvědomí, že je vlastně jen malá loutka ve velkým divadle. Třeba místnost jmen v Mauthausenu je tomu důkazem.