Při cestě domů z Norska jsme se vylodili v dánském Hirtshals. Naše dovolená pokračuje a my vyrážíme na dánský nejsevernější mys.
Skagen
Severní mys se nachází poblíž města Skagen a nazývá se Grenen. Grenen je výběžek mezi Baltským a Severním mořem. Obě moře do sebe v tomto místě narážejí a z důvodu spodních proudů je tady zakázané koupání. Zajímavé je také to, že se vlivem transportu písku tenhle poloostrov každoročně přibližuje směrem ke Švédsku.
Kdo se chce vyhnout krátké procházce, může nastoupit do vagónu a nechat se přivézt traktorem.
Pohyblivý není v Dánsku ale pouze písek, pohybují se celé duny. Některé natolik, že sesouvají Atlantický val, který vznikl během druhé světové války. Některé bunkry tedy můžete najít svalené nebo zatopené v moři.
A co tady budeme dělat my? Máme čas 3 dny a chceme projet západní pobřeží. Martin touží svahovat na dunách, já běhat s Kiai po plážích.
Bulbjerg
Cestou se zastavíme na útesu Bulbjerg, kde je krásný výhled na Severní moře.
Národní park Thy
V národním parku Thy zažije Martin nezapomenutelnou svahovačku nad dunami a bunkry.
Já si mezitím oběhnu šestikilometrový okruh od majáku Lodbjerg. Okruh vede po černě značené trase k útesu Sorte Næse.
Bovbjerg Lighthouse
Pozdní oběd si uvaříme u známého červeného majáku Bovbjerg.
A na noc se utáboříme na pobřeží Nissum Fjord.
Ostrov Rømø
Ostrov Rømø jsem našla v některém z instagramových profilů – sluníčko, dodávky projíždějící se po pláži, nádherné modré moře.
No, my jsme našli bahno, řasy a mrtvého tuleně vyvrženého na břeh.
Tím se s námi Dánsko rozloučilo a my vyrážíme po třech týdnech cestování domů.
Konec léta si prodlužujeme tří týdenním okruhem přes Střední Norsko. I na severu umí být v létě horko a stejně tak umí pořádně zapršet.
První den se cestou zastavíme na borůvkový koláč u Martinovo babičky a dědy na chalupě. Plynule pak najedeme na dálnici a celé odpoledne řídíme až kamsi nad Hamburk.
Bohuslän – skalnaté švédské pobřeží
Za přejezdy přes mosty v Dánsku platíme okolo 2200 Kč, což nás vychází levněji než jízda trajektem.
Navíc si můžeme užít nádherný západ slunce na švédském pobřeží. Spíme v zátoce Lindeviken.
Bohuslän
Skreikampen – nad největším norským jezerem
Cesta dál už vede konečně do Norska. První zastávkou je výlet nad největším norským jezerem Mjøsa.
Trasa je dlouhá 8 kilometrů a z vrcholu je parádní výhled. Kiai nechávám běhat volně, protože cestou nikde nevětří, až před cílem slyším cinkat zvon ovečky, tak ji přivolám a připnu. Přes noc zůstáváme v horách a i tady chodí na protějším kopci ovce, které Kiai ještě dlouho vyhlíží.
Sandgrovbotn-Mardalsbotn
Přírodní park s krkolomným názvem se nachází už velmi blízko norskému pobřeží. Proto naše cesta vede právě sem na krásnou procházku a panoramatické místo na přespání.
Kiai celý večer zírá do údolí, nejspíš znovu cítí blížící se stádo oveček. V 5:30 máme díky ovečkám budíček, když se se svými zvony na krku projdou kolem naší dodávky.
Trolí stěna
Na trolí stěnu je potřeba si vyhradit alespoň 4 hodiny času. Cesta je strmá a z většiny vede v suťovišti. Pro tlapky psa to není ideální trasa a sestup dolů může být nepříjemný i pro člověka. Nicméně díky tomu se tady alespoň nic nepase a Kiai může volně běhat. Výhled na impozantní trolí stěnu za ten výstup jednou v životě určitě stojí.
Atlantic Ocean Road
Z Andalsnes se propleteme do Kristiansundu, abychom se vydali západním pobřežím po Atlantic Ocean Road.
Norské moře a jízda při pobřeží
Když se podíváte na mapu Norska od Atlantic Road až dolů, uvidíte rozeklané pobřeží plné fjordů a různých ostrůvků. Není čeho se obávat, z každého ostrůvku se na ten další dá jednoduše přejet trajektem, přes most nebo mořským tunelem. Trajekty jezdí pravidelně, dají se platit pomocí aplikace ferrypay nebo kartou přímo na trajektu a cenově vychází dvacetiminutové plavby kolem 200 Kč.
Na naší výpravě jsme navštívili po této trase ostrovy Otrøya, Midøya a Godøya.
Z lezení stojí za zmínku menší oblast Bremsneshatten. Ke skalám je rychlý přístup z nedalekého parkoviště.
Na ostrově Midøya na noc zakotvíme na příjemném místě kousek od pláže. Navíc je tady i romantická okružní stezka na výběžek Hamnaneset. Nejenže se na něj s Martin vydáme před západem slunce, ale ráno si tam jdeme i s Kiai na chvíli zaběhat.
Nejkrásnější výhledy na okolní ostrovy jsou jednoznačně z vrcholu Bløkallen (522m), kam vede zajímavá okružní trasa s vodopády a jezírky.
Bløkallen
Na ostrově Godøya se Martin proletí nad vesničkou Alnes a zahrajeme si na pláži na kytaru.
Godøya
Národní park Jostedalsbreen
Mohli bychom při pobřeží klidně trávit i další dny a týdny, ale táhne nás to na chvíli zase do hor a na skály.
Počasí nám ale brzy naše plány překazí. Sotva zahlédneme štíty hor parku Jostadalsbreen, začne pršet. Místo lezení v oblasti Kvam si jdeme dokoupit pár potřebných surovin a najdeme si místo na přenocování na břehu fjordu kousek od města Sognadal.
Údolí Mørkridsdalen
Další den máme mezi dvanáctou a čtvrtou odpolední okno na hezké počasí.
Vydáváme se tedy nad vesnici Skjolden do údolí Mørkridsdalen. Vede tady trasa známá svými vodopády. Cesta je nádherná, ovšem pro majitele psů má jednu nevýhodu – po celou dobu se nacházíte v ohradě s dobytkem a záleží na štěstí, jestli na nějaké stádo nenarazíte na úzké pěšince. To by mohlo vaše plány překazit a donutit vás vrátit se, protože krávy i ovce si hlídají proti psům svá mláďata. Nám se naštěstí projít podařilo.
Tindevegen
Přesně podle předpovědi začíná pršet v 16:00, ale to už sedíme v autě a plánujeme kam dál. Chvíli hledáme místo na přespání podél silnice, ale nakonec se rozhodneme, že větší klid bude v horách a zamíříme na Tindevegen. Je to jedna z nejvýše položených asfaltových silnic v Norsku a nabízí opravdu nádherné výhledy. Ovšem než je zahalí silný déšť.
Místo, kde jsme se utábořili nám poskytlo úplné ticho a díky ranní mlze i dlouhý nerušený spánek.
Národní park Jotunheimen
Z mlhy vyjedeme na procházku mezi ledovce a na chvíli se nám docela vyčasí.
V našem norském itineráři nesmí samozřejmě chybět nejvyšší hora Galdhøpiggen 2469 m. Vystoupáme na ni po trase z osady Spiterstulen. Část výstupu nám mrholí, o to krásnější je, když se potom mraky částečně protrhají.
Pohoda u jezera Aursjoen
Kousek od jezera Aursjoen nacházíme další krásné místo na přespání. Navíc je hned nad ním startovačka odkud si Martin sletí s padákem.
Já si s Kiai mezitím zaběhnu 7 km okruh do norské rybářské osady.
Tronoberget
Na večer si vylezeme pár cest v lezecké oblasti Tronoberget.
Beitostølen
Jotunheimen zahalil mrak a společně se silným větrem nás vyhnal pryč. Projíždíme norskými vesničkami. Beitostølen je oblíbené horské středisko a vesnice v Norsku, která je známá svými malebnými dřevěnými domečky a chatami (hytter).
Gol
Do města Gol nás přivedou další lezecké ambice. Protože v Jotunheimenu je zima a v Bergenu na pobřeží prší, je tato oblast dobrou alternativou.
Natten má 7 sektorů s cestami o různých obtížností převážně sportovně odjištěné. Lezeme v části Venstre.
Odpoledne nasbíráme houby, uvaříme večeři a utáboříme se nahoře v lese. Ráno si natrháme do jogurtu maliny, borůvky a brusinky a jedeme dál.
Národní park Hallingskarvet
Po krátké zastávce na procházku lesem a další sběr borůvek se vydáme do národního parku Hallingskarvet. Obejdeme si 6,5 km dlouhý okruh Prestholt Round Trip. Trasa vede na stolovou horu s výhledy do širokého okolí, které trochu připomínají záběry z Měsíce. Kiai si spokojeně běhá po stráních dokud mě norská babička nepoučí, že pes by měl být na vodítku. Podle internetu mají Norové tuto povinnost do 20. srpna a ceduli jsme neviděli, přesto raději tasím vodítko.
Plácek na přespání dnes hledáme trochu dýl a zajedeme si až za město Geilo. Protože naše vyhlídnutá místa na mapě mají řetěz, závoru nebo aspoň ceduli, musíme si dnes vystačit s trochu hlučnějším parkovištěm u silnice.
Ráno nás obklopuje mlha a my se vydáváme dál na jih.
Přírodní rezervace Gygrestolen
Odpolední výlet na vrchol Gygrestolen 490 m nám připomene toulání po našich skalách v Tisé.
Na pláži u jezera Uvdalstjønna se hecneme a skočíme do vody.
Nakoupíme si jídlo k večeři a utáboříme se u jiného menšího jezera Dalsvatn.
Venelifjellet
Dopolední déšť nám překáží lezecké plány. Vydáme se tedy na sedmikilometrovou procházku na vrchol Venelifjellet 905m.
Chytíme krátký úsek, kdy vyleze i sluníčko, ale těsně před příchodem zpět na parkoviště se opět silně rozprší.
Aprílové počasí si neříká o nic jiného než konečně zahájit párty s názvem langoš. Protože našeho VW Transportera Long, přezdíváme právě langoš, a my langoše milujeme, rozhodli jsme se předposlední norský večer oslavit právě jeho. Za to, že nás dovezl a ujel s námi skoro 4000 km.
Až příště budu stoupat od Bielej vody, budu vědět, kolik zatáček mě dělí od Chaty pri Zelenom plese. Nebudu si myslet, že to je blízko, ale že to na těch pásech v klidu dám do čtyř hodin.
Za poslední zatáčkou najdu chatu, stejnou jako posledně v létě, jen Zelené pleso pod ní nebude zelené. Rovná zasněžená plocha mi napoví, kde přesně bývá a kde přesně se v něm odráží vrcholky štítů. Kežmarský, Pyšný, Spišský, Čierny, Kolový, Kozí a pak taky Baranie Rohy a Jastrabia veža.
Lyže opřu venku mezi ostatní a stejně jako teď si stoupnu do fronty na teplou polívku. Kapustnica nebo houbová, obě budou velké a poctivé. V ideálním případě zabereme dva až tři stoly a zaplníme je stejně naladěnými lidmi z odílu, kteří brzy začnou remcat, že Šariš není pivo.
Přesto, když večer chytnou do ruky kytaru, bude jim zase chutnat cokoliv, co má jen trochu pěnu. S kytarou to taky nebude zadarmo, nejdřív ti řeknou, že tu žádná není. Pak si vyslechneš příběh, že jednu kytaru jim rozšlapali dole na baru a druhou zakopali do hromady sněhu, ale pak stejně přijde barmanskej, donese třetí erární kytaru a po desáté hodině večerní už ti ji bere z ruky a hraje na ni on.
Až příště budeme s holkama tancovat u krbu, budeme se smát zase stejně nahlas jako teď.
Ráno mívá někdo vopici a někdo vypadá stejně, ale jen nastydnul, protože si nevzal čepici. Ať jsem jakýkoliv případ, zase se rozlámaně zvednu z postele, přivřu okno, které visí na posledním pantu a po rozvrzaných schodech zamířím do sprchy. Poteče buď studená nebo horká nebo střídavě. Buď se můžu otužovat nebo se v mezičase namydlit. Morální dilema, jestli ostatním vyplácat teplou vodu, je po pár minutách hlasitější než myšlenky na to, jak si to užívám, a tak stejně rychle vypadnu.
K snídani švédský stůl – párky, vajíčka, sladká buchta. Horký čaj mi zase nalijou zdarma do termosky. Koukneme na lavinový stupeň a pokud se nezvýší na trojku, můžeme spřádat plány na velevýstupy. Klasika je Kopské sedlo s protažením na Hlúpy nebo Červená Dolinka a štíty nad ní. Zkušenější si vyberou směr na Baranie Rohy, pohodáři půjdou kosovkou na Chatu Plesnivku. Ať už to bude cokoliv, slunce se velmi brzy protlačí nad Dolinu a užiju si horský vzduch a modré nebe. Jak to v Tatrách bývá, i během pár minut se může cokoliv změnit. Často se přes štíty převalí mlha nebo je sníh najednou méně stabilní než níž. Cítím úlevu, že mi na hrudníku poskakuje zapnutý pípák a v báglu mám připravenou lopatu, kdyby něco. Čelovka a termoska se sušenkou jsou taky důležitá výbava.
Až když se vrátím zpátky k chatě, můžu si teprve oddychnout, že jsem na konci túry. Štěkotem to potvrdí tři zdejší psi, ikony chaty Brnčálky. Opět vyjdu po rozvrzaných schodech a narvu svoje lyžáky mezi ostatní.
Do rána mi všechno uschne.
Po vydařené poslední noci se sbalíme a sjedeme zpátky k autu. Teď už jen pomoct ostatním s lyžemi, aby je nemuseli znova vézt vlakem. V Lomnici se na nás už smějí bryndzové pirožky a čeká nás dlouhá cesta zpátky. Díky bando!
Už od loňských společně strávených vánočních svátků jsme se s partou domlouvali, jak strávíme ty letošní. I když někdo chtěl letět raději do Asie, vzhledem k cenám letenek jsme se domluvili, že letos padne volba na Sardinii. Nebylo mnoho překážek, aby vytoužený Laos nahradilo sardinské městečko Artisano a tak jsme přesvědčili všech našich šest přátel a vyrazili za dobrodružstvím.
První posádka získala v práci volno na 14 dní a bude objíždět celou Sardinii dokola. Druhá posádka se připojí o 5 dní později na jihu a společně zdoláme východní pobřeží.
Lago di Tenno
Po probdělé jízdě směrem do Itálie dospíme pár hodin v autě na parkovišti a ráno si protáhneme nohy na okružní trase kolem Lago di Tenno.
Lago di Garda
Neodpustíme si samozřejmě ani zastávku u vedlejšího velkého a turisticky významného Lago di Garda a na sluníčku si vychutnáme kafe v městečku Malcesine.
Livorno
Trajekt z Livorna nám odjíždí až v 22:30 a tak se předtím zdržíme v pizzerii. Plavba je nejslabším článkem výletu. Ve společném prostoru je vydýchaný vzduch a hromada lidí a když se konečně uchýlíme k spánku nahoře na palubě, kde je relativní klid, přijdou desítky fotbalových fanoušků a zpívají až do rána.
La Pelosa
Ráno z Olbie zamíříme rovnou na severozápad a odpočineme si na procházce okolo městečka La Pelosa.
Cascata a mare di Cape Nieddu
Na večer se přesuneme o kousek níž. Táboříme na útesu a ráno snídáme malinový dort. Když jdou potom kluci sbírat opuncie, Martin už je poučený a vezme si pracovní rukavice.
Procházka na Cascata a mare di Cape Nieddu vede rovněž nad útesem a je zčásti dost zarostlá, ostatně jako spousta turistických tras na Sardinii.
Castello dell’Iride, Porto Corallo
První lezeckou oblastí, kterou navštívíme, je Castello dell’Iride. Skalní stěna se nachází v nádherné členité oblasti nad Porto Corallo.
Porto Pinno
Po lezeckém dni přejedeme na jih ostrova, abychom se proběhli po bílých písečných dunách v Porto Pinno. A ještě tentýž den už za tmy přejedeme na sousední ostrov Sant’Antioco.
Sant’Antioco
Na Sant’Antiocu je zajímavé jeho rozeklané pobřeží s divokými útesy a tak si dopoledne neodpustíme krátký výlet ke skalní bráně Grotta delle Sirene.
Cala Fighera
Noc strávíme na vyhlídce na Cagliari a tak nemáme po snídani dalekou cestu do další lezecké oblasti. Naše kroky míří na Cala Fighera.
Sem za námi konečně okolo poledne dorazí druhá skupina. V severní části ostrova je spláchnul déšť a tak jsou nadšení, že tady svítí slunce. Dokonce na Cala Fighera máme jediný den spojený s koupáním v moři, které nebylo ani zas tolik studené.
Spiaggia di Solanas
K večeru nás Martin zavede na Spiaggia di Solanas, kde se chvíli nosí na paraglidu nad naší hlavou.
Capo Carbonara
Den jako obrázek zakončíme na Capo Carbonara. Jsou Vánoce a my se rozhodneme tady strávit dvě noci.
K večeři si na společné wok pánvi, místo kapra, uvaříme těstoviny s tuňákem. Tohle vaření se nám osvědčí a až do konce výletu vaříme pro osm lidí společně.
Další den strávíme výletem přes Torre di Porto Giunco až na nejzazší výběžek a trasu si obohatíme výstupem přes křoviska, když ztratíme nad pláží turistickou trasu.
Monte Ferru nad Costa Rei
Jelikož nám už utíká čas a my se chceme dostat doprostřed východního pobřeží, i přes nepřízeň počasí, vyrazíme nahoru směrem k Bari.
Cestou se zastavíme na vrcholu Monte Ferru, abychom mohli v následujících dnech zjistit, že půlku naší skupiny na túře popálila nějaká fototoxická rostlina. Puchýře jsou to docela velké a na středomořské výpravě se jedná o běžné poranění.
Ulassai
Pešek se nás drží dál, protože sotva dojedeme do Ulassai, parádně se rozprší.
Bari Sardo
Všichni se jedou schovat do penzionu v Bari Sardo, jen já, Martin a Kiai zůstaneme statečně spát v dodávce. Ve čtyři ráno nás budí rána jako z děla. Kousek od nás střelil hrom a spustil krupobití. Naštěstí nedochází k žádné újmě a jak my v dodávce, tak druhá skupina v passatu můžeme vyrazit dál.
Pranu S. Vittoria 817m
Rozcvičkou před nejvyšším sardinským vrcholem je pro nás vrchol Pranu S. Vittoria. Kiai i Zaria mají cestou na práci vyčmuchat divokou zvěř a proto se mi cesta s ovčákem na sedáku vůbec nelíbí. Je to asi daň za to, že všechny předchozí dny byla naopak extrémně hodná, protože obecně na Sardinii kolem pobřeží moc divoké zvěře není.
Výhledy jsou z tohohle výletu ale nádherné a stojí to za to. Cesta dolů potom vede mezi korkovými duby, které jsou pro Sardinii typické.
Lago di Gusana
Někdy najít místo na spaní není vůbec jednoduchý úkol. Stejně tak je velký problém najít otevřenou restauraci. A tak když najdeme plácek na tři stany u Lago di Gusana a uvaříme si bramborovou kaši, bereme to jako výhru.
Ráno se nám navíc naskytne romantický výhled na probouzející se jezero a protější vrcholky hor.
Punta La Marmora 1834m
Brzy po snídani už parkujeme na parkovišti pod Punta La Marmora. Okružní dvanáctikilometrovou trasou, přes svah s protékajícími potoky, trávou, sněhem a kamením se dostaneme na nejvyšší vrchol Sardinie.
Hřeje nás středomořské sluníčko a den je jako malovaný. Večer dokonce objevíme restauraci, kde nám upečou výbornou pizzu.
Triei
Mezi duby, borovicemi a hustými keři nacházíme roztomilé místečko na stanování kousek od města Triei.
Strávíme tady dvě noci.
Santa Maria Navarese
Třetí lezeckou oblast, kterou navštívíme, je skalka v přístavu Santa Maria Navarese.
Scogli Rossi
Na červené skály Scogli Rossi, které jsou opodál, se ale neleze. Ty si jen vyfotíme a v kavárně poblíž si objednáme zmrzlinu a pistáciový croissant.
Aguglia, Guglia di Goloritzé
Další den se rozdělíme. Martin s Kubou vylezou na 5 délkovou věž Aguglia cestou Easy Gymnopedia o obtížnosti 6b+.
Pája, Důša a Evča mezitím obejdou dlouhý okruh s vyhlídkou na Punta Salinas.
Cala di Fuili
Já si nechávám dodávku a vezu Marťase a Barču na lehčí lezecké cesty do Cala di Fuili. Tato oblast je však, narozdíl od ostatních v zálivu Golfo di Orosei, tak dobře přístupná, že jsou odpoledne už stěny obležené jinými lezci. Zbyde na nás jedno 4b a pak pěkně zarostlá 5a, ze které unikám a nechávám ve stěně šroubovací karabinu.
Alespoň máme celý den pěkné počasí a Kiai si opět může zaplavat v moři.
Cala Gonone
Zatímco večer v Cala Gonone marně hledáme otevřenou kavárnu, první skupina už za námi vyráží a spoléhají, že najdeme dobré místo na spaní.
Dorgali
Nakonec se večer potkáváme u kostela kousek nad Dorgali, kde za rohem nacházím ráno termální bazén.
Cala Brandinchi
Silvestr jsem chtěla strávit na pláži u západu slunce a lahve vína. Tak by to bylo příhodné v Cala Brandinchi, kdyby nepřišel černý mrak. Tak jsme si objednali steak a vymysleli, že zajedeme od upršeného pobřeží zpátky do vnitrozemí, kde by pršet nemělo.
Foresta di Sorilis
Po krkolomné jízdě končíme kdesi pod stromem ve Foresta di Sorilis, kde není vůbec žádný signál a taky leje jako z konve.
Caldicciosu
Někdy se dá ale nálada spravit poměrně snadno. Hned první den v novém roce je opět nádherně slunečné počasí a cesta na vodopády Caldicciosu je úchvatná. Zelené údolí rozděluje dunící řeka a z vrchu je vidět až na vysoké hory Korsiky.
Cannigione
Krásný den ukončí barevný západ slunce v Cannigione kousek od národního parku La Madalena. Tady si Silvestr vynahradíme, uvaříme si spolu jídlo na pláži a dopijeme zbytky vína ze včerejší nepovedené oslavy.
Punta Semaforo
Poslední den už směřujeme cestu blíž k Olbii. Vystoupáme na Punta Semaforo.
Villa Giulia, Golfo Aranci
V domácí restauraci Villa Giulia si objednáme mořské speciality, víno i zákusky. A i když jsme Důšu nakonec nevzali do Artisana, kam celou dobu toužil jet, vypadá nakonec šťastně.
Tady se s druhou partou rozloučíme, protože jejich trajekt jede o chvíli dřív z jiného přístavu.
Pisa
Když pak na našem trajektu začnou zase Italové řádit a do rána zpívají fanaticky nahlas své národní písně, už si říkáme, že to je fakt jen zlý sen. Příště raději kajutu.
Nevyspale se z dálky opřeme o šikmou věž v Pise, v kavárně Postó si dopřejeme poslední croissant a vydáme se domů.
Teprve, když zažívám parádní Jet leg dojde mi, kam až jsme doletěli. Nový Zéland je jednou z nejvzdálenějších zemí od Česka, časový posun je +12 hodin a větší posun mezi zeměmi už neexistuje.
V 8 ráno se ubytujeme, vysprchujeme a jdeme se podívat po okolí. Chceme vidět Pacifik, ale místo toho naše trasa vypadá spíš jako pochůzka kolem výrobních hal a čističky odpadních vod.
Zbytek odpoledne trávíme na terase motelu. Abychom se vypořádali s jet legem snažíme se neusnout. Plán cesty máme rámcově vymyšlený – z Aucklandu se vnitrostátním letem dostaneme do Queenstown, tam si půjčíme auto a projedeme z jihu na sever oba ostrovy. Rozhodneme se trochu proplánovat následující dny a zjistíme, že na Jižním ostrově má teď 3 dny pršet. To by nebylo tak hrozné, kdybychom přesně na ten čas neměli naplánovaný Kepler trek spolu se zaplacenými rezervacemi kempů. No a jelikož je to nejjižnější místo, které jsme chtěli navštívit, posunutím startu bychom zase dosáhli toho, že nestihneme za dva týdny projet celý ostrov. Hledáním alternativ zabijeme další dvě hodiny až Martin v osm večer usíná. Mně to nedá a řeším to dál, Kepler trek měl být třešnička na úvod, těšila jsem se na něj. Asi nemusím vysvětlovat, že první den na Novém Zélandu rozhodně nevypadá jako pohádka o splněném snu.
Když se ale druhý den ráno probudím všechno je jinak. Je mi líp. Ne jen, že včerejší otupělost mozku je pryč, ale jsem přímo nadšená, že jedeme na výlet dolů na jih. V půl desáté už na letišti degustujeme Tuatara hazy Ipu a chutná nám, na Novém Zélandu je to jako na ochutnávce chmelených lokálních piv. Dáme si jedno, možná dvě a půjdeme se odbavit.
Itinerář na 28 dní na Novém Zélandu
Queenstown
Milford Sound
Gertrude Saddle Track
Předpověď slibuje déšť a tak se ráno rozhodneme jít alespoň krátký Gertrude Saddle Track z parkoviště, kde neoficiálně spíme.
Sotva vyjdeme k Black Lake, přižene se černý mrak a zakryje sedlo a s ním i slibované výhledy. Vracíme se tedy kvapem dolů. V polovině cesty uslyším nad hlavou papoušky. Jaká je náhoda, že si celé ráno přeju, se s nimi setkat a oni se posadí na kámen vedle mě a začnou mi pózovat před objektivem? Prší, sedím na zemi na mokrém kameni a chci tam být tak dlouho, dokud papoušci neodletí. Ale prší opravdu hodně a tak navleču pláštěnku a škobrtám dolů za Martinem.
Ještě se ohlédnu jednou za sebe. Skalní stěna, lemující údolí, je najednou posetá vodopády, které po ní před tím netekly. Na Novém Zélandu se říká, že hory po dešti ožívají. Čvachtáme k autu po kamenech, ve vysoké trávě a v zarostlé džungli, až jsme celý mokrý a jako když mrkneš vyleze slunce a můžeme další hodiny všechno to promáčené oblečení a boty sušit.
Kepler Track
/ Úryvek / Celá propršená noc znamená jediné, ráno je vše mokré a musíme špinavý a mokrý stan zabalit, najíst se a co nejdřív vyrazit. V přístřešku u nocoviště je už pár lidí. Martin udělá snídani, sbalíme si věci a jako první vyrážíme. Hned ráno nás čeká největší stoupání z celé trasy, okolo 900 výškových metrů. Jenže nahoře nás čeká velkorysá odměna. Za mráčky vysvitne sluníčko a ukážou se výhledy na hřebenovku, hory kolem a později i na fjordy. Potkáváme další páreček papoušků Kea, chvíli sněží, fouká, poprchává, ale většinu dne je polojasno. Na Luxmore hut si uvaříme oběd a po travnatém hřebínku s výhledem na jezero Te Anau se vydáme k autu. Když po prudkém sestupu narazíme na písčitou pláž je jasné, že tentokrát koupačku nevynecháme a i když je jezero mělké a voda studená, běžíme se vykoupat. K autu dojdeme hladoví v 6 večer po 10 hodinách chůze.
Rocky Peak Track
Galway Beach Tramping Track
Kellys Track
Punakaiki
Abel Tasman Track
Titirangi Farm Park
Tararua – přes Jumbo na hřebeny The Kings, Tarn Ridge, Table Ridge a zpět přes Mitre Track
Jezero Managamahoe
Tongariro Circuit
Rotorua
Hobitín
Coromandel
Nový Zéland předčil všechna naše očekávání. I když organizačně je to už na vyšším levelu plánování, ale bavilo nás, že jsme si trasu mohli naplánovat a projet sami. Zpětně bych vůbec nic neměnila. Jet na Nový Zéland na svatební cestu byl ten nejlepší nápad.
Na závěr v číslech
Počet dnů na cestě: 28
Čistý počet dnů na Zélandu: 25
Pronájem vozu – počet dnů: 24
Počet nocí ve stanu: 14
Počet nocí se spaním v autě: 4
Počet nocí v přístřešku: 1
Počet nocí na horské chatě: 1
Počet nocí v hotelu: 3
Počet nachozených kilometrů: 333
Zajímá tě celý příběh?
Ráda se o něj podělím. Napiš mi e-mail, kde zmíníš něco o sobě, proč tě zajímá Nový Zéland a jestli tam plánuješ cestu. Do pár dnů odpovím.
