Šumění potoků v harmonii se smrkovými lesy, sem tam nějaký vodopád, pás hřebenovky vedoucí kus od polských hranic. Jeďte se podívat na tu krásu do Jizerských hor!
Vycházím z Desný, mezi hučící kaskádou vodopádů se propletu do tichého lesa. Psi spokojeně kráčí vpředu s představou, že určují cestu, směr i rychlost chůze. U Souše se něco slaví, vábí nás zvuky harmoniky. Pokračujeme ale dál pod Bukovec. Tady obědvám a přisednou si ke mně čtyři fajn ženský, chvíli si povídáme, trochu je navnadím na sólo cestování a putuju dál. Jizerka je takový správný konec světa. Krávy a ovečky v ohradách, několik dřevěných chalup, tím vším prorůstá žlutězelená louka, krz kterou se klikatí potok Jizerka. Vystoupím na Jelení stráň. A konečně jsem na Hřebenovce. Přecházím přes Pytlácké kameny a dál dřevěnou lávkou nad rašeliništěm. Končím na vyhlídce na Smrkové cestě.
Usínám a přeju si, ať všechno špatný počasí přijde sem, Martin se s kamarádem zítra ráno bude pokoušet podruhé o výstup na sedmou nejvyšší horu Evropy. Je tma a probouzí mě déšť, to ani nevím, že ve 3:00 začali kluci lézt nahoru. Díky hustému lesu sem naštěstí neprší zas tolik, navíc jsem skrytá pod plachtou.
Druhý den začal podmáčenou pohádkou. Pršelo téměř celou noc a několikrát jsem byla vzhůru. Spacák naštěstí vydržel a i když se mi povedlo se v noci lehce odhrabat z pod plachty, voda neprošla skrz vnější tkaninu. A tak se vzbouzíme nad mlhavým údolím. Kapky rosy se třpytí, jak na ně doráží vycházející slunce. Všechno je zlatavě bílé.
Sestoupíme k potoku a pak pokračujeme vzhůru na Smrk. Přes Nebeský žebřík se vyhoupneme až k rozhledně. Je tu spousta čundráků, kteří nocovali přímo tady na Smrku. S některými si povídám, půjčují mi powerbanku a tak si vařím kafe a je mi dobře. Cestou dolů potkám partičku, která mi zabrala přístřešek na Předělu, prohodíme pár slov. Přes neznačenou trasu k Hájenému potoku šlapu vodou nacucaným mechem. Kloužu přes všechny můstky stále níž do civilizace.
Ve vlaku se dávám do řeči se spolucestujícím. Ani mi nepřijde, že jsem šla celé dva dny sama jen s psími parťáky. Jizerky jsou v tomhle směru dost přátelské. Zaklapnu dveře od auta, vyjedu z Desný a chytnu takovou průtrž deště a krup, že nevidím na cestu. Za chvíli je to pryč. Popojíždím kolonou v Praze a přijde zpráva ze Švýcarska. Počasí vyšlo a oni to zvládli! Stanuli na jedné z nejvyšších a nejvýznamnějších hor Evropy, na Domu a teď už jsou na signálu a na cestě k autu! Jsem dojatá a vděčná, že čekal rok na tenhle sen a on se splnil. A i když je proti tomu ten můj malý víkend jen tečkou, jsem ráda, že jsme ho strávili spolu alespoň v myšlenkách na sebe.
MAPA TRASY – HŘEBENOVKA JIZERSKÉ HORY ZDE.
