Loni k nám přibyl Pupek. Je to Trafic, co se občas chová podle tvaru svého znaku, který si hrdě nosí na břiše. Pán, co nám ho prodal, měl taky pupek a když nám po dvou měsících padnul motor, nechtěli jsme se zachovat jako “diamanti” a opravu jsme si celou zaplatili sami. Pupek se rozhodně nevyplatil. Když byl skoro půl roku v servisu, zvažovali jsme, že ho zase hned prodáme. Jenže pak volali, že už to opravili a my s ním vyrazili na jaře na skály a zase jsme se do něj zamilovali. Navíc nám potom pomohl mockrát na stavbě a kamarádům zrekonstruovat byt a přestěhovat se. Pupek prostě musel letos za odměnu do hor a k moři.
Bosnu vybral Kuba s Evčou. Po návštěvě Albánie před dvěma lety jsme byli už kouzlem Balkánu polapeni a nezbylo než okamžitě bez přemýšlení kývnout.
Národní park Una
Příjezd do Bosny přes chorvatské městečko Rastoke nám napovídá, že tady bude krásně. Když si vybíráme bosenské marky v bankomatu v Bihaci už se stmívá. První noc spíme u benzínové pumpy mezi městy Pritoka a Ripač. Pánové z benzínky se na nás po ránu sice moc netváří, ale po tak dlouhé cestě nebylo moc na výběr, potřebovali jsme se vyspat. Chceme je s Evčou trochu rozveselit a jdeme si koupit džusík a čoksu, ale nepomáhá to, prodavač stejně čučí jako kakabus.
První puntík na mapě, kterou jsme zapomněli doma je národní park Una. Una je řeka meandrující v lesích s průzračně tyrkysovou vodou a spoustou vodopádů. Na Uně si uděláme dvě zastávky – Štrbački Buk a Martin Brod. Štrbački jsou větší vodopády. Za vstup se platí 8 marek za osobu, jdeme se projít až na konec turistické trasy dolů k řece, vodopády jsou nádherné a jelikož je pondělí není tady ani moc lidí.
Martin Brod je trochu turističtější. Vodopád je menší, ale neméně kouzelný. Vstupné jsou 3 marky.
Sarajevo
Po vodopádech nás čeká 5 hodinová cesta do Sarajeva. Část trasy vede doslova lesní cestou, tak je lepší vybírat si větší silnice. Odpoledne lehce prší. Stavíme se na kafe a tankování v Mrkonjic Grad, je to moc pěkné místo v nižších horách.
Do Sarajeva přijíždíme večer a parkujeme raději na hlídaném placeném parkovišti. Navečeříme se v blízké hospůdce Cakum Pakum, která je plná starých kufrů, knížek, lampiček a dalších serepetiček, díky kterým si připadáme jako v některé z hospod v Příčné ulici z románů od J.K. Rowlingové.
Sarajevo voní zvláštní sladkou orientální vůní, jejíž původ nedokážu nikde vygooglit. Je možné, že vychází z mešit, které sledujeme jen z povzdálí. Kolem mešit je vždy čisto a uvnitř je rozprostřen rudý koberec. V celé Bosně je polovina populace muslimská. Po pár dnech si zvykneme na ženy zahalené v hidžábech i na jejich strach ze psů. Na cestě nás totiž doprovází fenka husky Zaria a občas opravdu udělá trochu rozruch.
V Sarajevu stihneme ještě jednu zastávku – památník v místě atentátu na Ferdinanda D’Este u řeky v ulici Zelenih beretki.
Pohoří Bjelašnica
Přespat jedeme do pohoří Bjelašnica. Ve tmě a mlze vystoupáme autem na půl cesty k vesnici Umoljani a zakempíme u studánky. Není to žádné oficiální parkoviště ani nocoviště, ale jde o tak opuštěné místo, že tam ničemu ani nikomu překážet nebudeme.
Když ráno spadne mlha do údolí, konečně spatříme vrcholky bjelašnických hor. Po snídani si sbalíme baťůžky a vyrážíme na okruh přes vesnici Lukomir – nejvýše položenou trvale obydlenou vesnici v Bosně.
Martin si koupí domácí pletené papuče, ve kterých mu jednou bude jistě takové horko, že se mu zpotí nohy a už je nikdy neobuje, ale podpořil místní turismus. V restauraci si objednáme masový a bramborový burek, přejíme se a jde se nám pak těžko přes hory. Představujeme si, jak pro nás přiletí náš paddleboard a my na něm odletíme z kopce do údolí.
Vyfuníme na vrchol Obalj, projdeme stádem ovcí a pod Sarukem se stočíme dolů do vesnice Umoljani a k autu.
Autem se pak jedeme podívat na místo Olympijských her, které bylo postaveno a opuštěno po hrách roku 1984.
Dinárské hory – Bosanski Maglic
Přejezd k Maglici vede horskými serpentinami. Nad hustými smrkových lesy koukají vysoké hory s vápencovými skalními stěnami a věžemi.
Neosvětlené tunely lemuje pod silnicí průzračná hučící řeka. Motáme se roklí, volant se kroutí zleva doprava, plyn, spojka, brzda, plyn, spojka, brzda. Držím se madélka ve dveřích a lítám po sedačce.
Silnice se klikatí, jako když se do vzduchu ledabyle odhodí klubíčko šňůry a nechá se dopadnout. V zatáčkách číhají krávy. Brzda, spojka, plyn. Brzda, spojka, plyn.
Konečně dojedeme na parkoviště pod Maglic. Válí se tady spousta odpadků a v lese chaoticky bliká tisíce světlušek.
Bočkojc si chtě nechtě musí ustlat v těch odpadcích a ráno říkají, že to je nejhorší noc v Bosně. Nabízíme jim, že další noci můžou spát na střeše Pupka, ale moc se jim to nezamlouvá. Nám se to zdá v případě setkání s medvědem jako mnohem lepší volba.
Výstup pod Maglic začíná pozvolně, sen o pohodovém treku se ale brzy rozplyne. Začne stoupání a přelézání popadaných mokrých kmenů.
V lese řešíme, jak se bránit proti medvědům a že až nějakého chytneme, dáme si medvědí tlapu na medvědím česneku. Snažíme se touhle konverzací odradit všechny medvědy, kteří na nás v houští číhají.
Les je hustý a vlhký. Stromy se tady do sebe proplétají tak, že to vypadá jako když spolu tancují. Dole rostou obrovské lopuchy, které by se daly použít jako deštníky, kdyby začalo pršet.
Pod Maglicem je parkoviště, o kterém jsme nevěděli. Kdyby jo, šlo by z něj jít nalehko na vrchol severní stěnou, ale asi spíš bez psa. Najednou hřmí a když se objeví i dva blesky tak se debaty o tom, zda by šlo na Maglic vylézt tudy i na těžko stávají bezpředmětné. Rozhodneme se jít k jezeru Trnovačko a na Maglic vylézt zítra za lepšího počasí. V Bosně totiž chodí bouřky až odpoledne. Před jezerem v lesích žije miliony komárů, stoupáme po mokrých kamenech a za chvíli jsme celí poštípaný. Nejde se nijak bránit, repelent nepomáhá a jediné co můžeme, je nezastavovat se. Zaplaveme si v jezeře, postavíme stany, koupíme si pivo a pokračujeme v odhánění komárů.
Po nějakém čase jsou největší komáří hejna pryč. Večeříme a hrajeme karty. Brzo se připravíme ke spánku, abychom mohli ráno brzo vyrazit na Maglic. Před usnutím ještě slyšíme ze stanu, jak chatár volá na celý kemp ,,Čorba, čorba! Grátis.” Kuba vyleze ze stanu a když zjistí, že se z velkého hrnce rozdává polívka vyběhne si pro ni s ešusem a se všemi se pak podělí. Je výborná! Gulášovka s nějakým vyvařeným kusem jehněte.
Kolem jezera stanují skoro samí Češi a celkově všude potkáváme náš národ. Martin už tomu pak říká Bosenská republika česká a moc se mi to líbí, protože věřím, že se sem budeme příště vracet jako domů.
V 6 ráno vylezeme ze stanů mokrých od ranní rosy. Oproti včerejšku je na vrcholcích hor nádherně bez mráčků. Nasnídáme se a sbalíme na výšlap. Cestou od stanu nám jezero a sluneční paprsky připraví parádní podívanou. Zatímco se třpyt odráží od hladiny do chomáčků mlhy, které se pak pohupují nad vodou, my stoupáme vzhůru. V příkrém kopci pozorujeme srdcový tvar jezera. Funíme, potíme se, ale za chvíli jsme na barevné horské louce plné květin. Mimojiné tady roste třeba bosenská lilie jejíž žluté kvítky se otevírají až ke stopce. Přibližujeme se k Maglici. Výstup obsahuje pár kroků a chytů po skále a pak už zase po dvou stoupáme k plechové vlajce Bosny. Vyfotíme se a otevřeme teplé vrcholové pivo. Chvíli se kocháme výhledy do Černé Hory a do Bosny a za chvíli nás dojdou další Češi a Slovák. Jako doma.
Cesta dolů je úmorná, strmý sestup k jezeru, naobědvat se, zaplavat si, sbalit stany, projít medvědím lesem, překročit řeku a ještě celý sestup kamenitou serpentinou k autu. Nesmím opomenout, jak rytmicky klepeme hůlkami nad hlavou kdykoliv se přiblížíme k houštině. Vypadáme jako parta z blázince, ale žádný medvěd na nás nakonec neskočil.
Bosna nás učarovala, každou zatáčkou se mění kopce, nebe, domky i hory v pozadí. Chlapi pasou koně, jezdí v traktorech a posedávají v kavárnách a bábušky s šátkem zalévají záhony. V loukách je rozeseto několik malých vesniček. V jedné z nich večeříme čevabi a když se pak chceme rozjet, začne nám stávkovat spojka. No dali jsme jí v těch zatáčkách zabrat. Martin situaci zachraňuje bindrem. O kus dál v lese stavíme u pána v blikajícím autě, kluci mu okamžitě pomáhají přezout pneumatiku. Dostáváme pozvání na rakiji, ale odmítáme. Možná jsme ale měli, třeba by nám pomohl s naším problémem.
Blagaj – lezení a feratty
Z kopce do Blagaje Martin ještě párkrát sešlápne spojkový pedál a spojka pomalu umírá. Při parkování v lezeckém kempu vydechne naposledy. Dojeli jsme.
Kemp vypadá, jako by ho poslední lezci opustili před 20 lety. Vedle nás stojí dodávka s nějakými nomády se dvěma dětmi. Na umělé lezecké stěně se kývají staré chyty. Kdesi vzadu ve tmě hýká osel a ve větvích cvrkají cikády. Spíme našikmo, takže se kutálím v Pupkovi k okýnku a Martin na mě.
Další den mám zablokovaný krk a bolí mě z toho hlava. Voláme Global Assistance a za chvíli najíždím Pupkem na vlek odtahovky. Kluci jedou s ním do Mostaru. Máme strach, že nás budou muset odtáhnout až do Česka.
S Evčou a Zari se vydáváme do centra Blagaje. Je horko a všude mraky lidí, takže to o něco později zapíchneme na náplavce kousek od mostu. Voda je ledová a my rozehřáté na 150C, tak se hecujeme kdo tam vleze. Povídáme si a netrpělivě čekáme na zprávu o Pupkovi.
Ve dvě odpoledne volají kluci, že je zničená celá spojka, ale naštěstí mají skladem náhradní díly a zítra do dvanácti to opraví. Takže kluci teď jedou taxíkem zpátky, naobědváme se a jdeme lézt. Do kempu mezitím přijelo několik lezců, dokonce ze Švýcarska a lezou i v tom úmorném horku. My čekáme do šesti do večera než se teploty trochu umírní.
Lezeckých cest je tady spousta. Vybíráme nějaké pětky, na které se nastupuje asi 10 minut chůze za kempem. Je to krása, vápenec drží a cesty jsou sportovně odjištěné.
V sobotu ráno vyráží Kuba s Evčou na ferattu k hradu. My hlídáme Zarinu a bereme ji na výlet pro čerstvé pečivo a marmeládky. Pak balíme a kluci jedou pro Pupka. Přijíždí s novou spojkou. Z autorizovaného servisu jen za 11 tisíc. Jsme šťastný, že můžeme pokračovat v jízdě a že to ani tolik nebolelo, narozdíl od toho, kdyby se nám tahle porucha stala v Česku. Navíc pojistka nám kryje jak odtah, tak obě noci v kempu.
Kravica
Co jsou ale hůře utracené peníze než za spojku je za vstupné na vodopády Kravica. Po detoxu od lidí v horách je to jako facka. Převonění turisté ve frontách na vyhlídku. Nemáme tady chuť ani na zmrzlinu a jdeme pryč. Sem jedině mimo sezónu a jindy než o víkendu.
Podgora
Pokračujeme na Makarskou riviéru. Po nějaké době hledání vhodného místa na paddleboard a poslední přespání končíme nakonec v Podgoře v kempu Medora.
Krásný, malý, čistý, přímo u pláže, dogfriendly a s personálem mluvícím česky, to je místo, které jsme hledali. Za všechno na jednu noc platíme 86 euro a jdeme blbnout na pláž. Večer si dáme víno s živou muzikou, ráno ještě koupačku ve vyhřátém moři a vyjedeme na 11 hodin dlouhou cestu domů.
