Broumovsko – skalní roadtrip 10/2020

Pár let po sobě jsme vyráželi na dovolenou na podzim. Když jsou prázdný pláže, v horách je ticho a v restauracích mají zase příznivé ceny. Letos je tomu jinak. Plány ztroskotali už v březnu a my jsme čekali, jak velká bude Covid vlna v říjnu. A byla velká. Zavřené hranice do většiny států, zavřené penziony, dokonce vyhlásili zákaz nočního vycházení s výjimkou venčení psů. Takže je opravdu velký štěstí, že nějakého toho psa máme. Spousta lidí to bere vážně a nevychází ze svých domovů. My jsme to vymysleli tak, že tenhle týden bude naší domácností naše auto a tak jsme vesele vyrazili za dobrodružstvím.

Příhrazy

Potřeba být venku, odpočinout si od všedního světa, nadechnout se a možná ještě trochu letos lézt, to vše je naším velkým hnacím motorem. Vyrážíme tedy jednoho čtvrtečního poledne slušně naloženi směrem do Příhraz. Je to Martinovo srdcovka a moc si přál, aby ještě viděl otevřenou hospodu dole pod skalami. Alespoň okýnko. Ale nebyla. Vládní nařízení donutilo spoustu hospod a restaurací zavřít po sezóně úplně. A tak se škrábeme do kopce na Měsíční věž. Vylezeme Normálkou na vrchol. Zdolám tak za Martinem dva traverzy, ve kterých prý v létě Vojta slušně nadával. A po slanění mi Martin vypráví příběh z horolezecké praxe. Začíná slovním spojením: „To, co lítám já, ještě není nic strašného.“ Aha, říkám si. Takže teď je to tak, že kdo nelítá, leze pod své limity?

Večer sedíme před zavřenou hospodou. Uvaříme si jídlo na vařiči a pak zjistíme, že pořád běží wi-fi. Můžeme si pustit písničky. Sice je na nás natočená kamera, ale po pár plecháčcích vína na terase tančíme. Je nám to jedno. Máme dovolenou.

Po oknech auta stéká déšť. „Tak a máme po pískaření,“ řekne Martin hned po probuzení a to ještě netuší, jaká je to vlastně nadčasová pravda.

Měsíční věž, Příhrazy

Riegrova stezka – údolí Jizery (Semily)

Přeskládáme psy, kteří nám spali na nohou. Protáhneme si první proleženiny a vyrážíme na Riegrovu stezku do údolí Jizery. Když mi ve čtvrtek předávala Ivča horolezecké průvodce po pískách, asi to musela tehdy už vědět. Říkala: „Pošlu ti jeden tip na výlet, co se dá jít i v dešti. Kdyby vám třeba zapršelo.“ A tak najdu výchozí bod a jdeme. Trochu mrholí, ale pršet zrovna přestalo. Stezka nad řekou je opravdu krásná. Pak se z dřevěných můstků zvedá výš k osadě Spálov a pokračuje na vyhlídku Myší skála. Les je úžasný, plný spadaného žlutého listí z javorů a buků.

Spát tady na parkovišti ale nechceme a tak najdu na mapách jeden v lesích ukrytý dětský tábor kousek od Malé Skály. Martin je v těchhle ohledech při nocování na černo mnohem čestnější než já a tak se raději nejdřív zeptáme nějakého provozního. Je tady nádherná terasa s výhledem do údolí a po telefonu mi příjemný ženský hlas potvrdí, že tady můžeme přenocovat. Kochám se. Ráno to bude nádherná podívaná, až nad údolím bude stoupat vzhůru slunce. Navečeříme se, rozesteleme spaní v kufru a usínáme.

Riegrova stezka

Adršpach, Křížový vrch

Ráno je všude okolo hutná nepropustná mlha. Výhled do údolí není. Balíme. Postesknu si, že: “ Takhle jsme si to nepředstavovali.“ A míříme na Broumovsko. Ádr otevírá náruč a v rukách ždímá promočený lana a narezlý kruhy. A opravdu je tomu tak. Když tam dojedeme, na ČHS projdeme vstupem, ještě není vyschlo. Ještě jeden slunečný den chybí k pískovcovýmu lezení, kterého Ádr nabízí opravdu mraky. Procházíme se, pojmenováváme podle průvodce jednotlivé věže. A pak narazíme na bráchu s Jančou. Jen tak náhodou přes 200km od domova se potkáme na stejném chodníku mimo hlavní turistický okruh v Adršpaském skalním městě. Domluvíme se, že spolu vyběhneme naproti na Křížový vrch. Nějakou chvíli spolu prozkoumáváme tajná zákoutí a díváme se na ještě nezapsané lezecké cesty v převisech. Prolézáme tenoulinkými tunely mezi věžemi a zase slézáme z kopců k odloženým batohům. Psi vesele řádí kolem nás až na jeden karambol, kdy Majk nevychytá skok a padá mi na vodítku dolů z věžičky. Hned ho vytáhnu a má takovou radost, že se točí dokola a je štěstím bez sebe.

Za stmívání už se vracíme kolem kraví ohrady k parkovišti. Je krásný podzimní večer, jako dělaný na společnou večeři při světlech bankomatu. Chvíli si povídáme zabaleni v dekách a pak jdeme spát. Ráno je celkem teplo a ani neprší. Někdo to má ale jinak. Jani se klepe a prý celou noc nespala, nepomohlo ani všechno oblečení, zimní spacák a navrch deky. Brzy po snídani odjíždějí na polské Sokoliki.

Křížový vrch

Teplické skály

My balíme lezecký materiál a vyrážíme pískařit. Do Ádru! Nebo spíš o kousek dál do Teplických skal. Projdeme nádhernými stezkami ve skalách a za chvíli jsme u Martinských stěn. Ptám se Martina: „Jak se cítíš?“ Kouká s otevřenou pusou nahoru, div si nevyvrátí krk k páteři a říká: „Malej. Malej a slabej.“

Napijeme se vína. Prolistujeme znovu průvodce. Pak zahlídneme jiné lezce, což nás popožene k tomu, najít si svou věž. První výběr je ale špatný. Cesta je nová a tak není v našem průvodci, signál v mobilu nulový, takže nenajdeme její obtížnost. Zezdola se zdá v pohodě, ale Martin dobojuje hned nad prvním borhákem, vrací se do něj a slaňuje. Lezeme Oblíbenou – spárou na Herinek. Ta je pěkná a je z ní výhled na Martinské stěny. Jdeme po turistickém okruhu dál. Tady Martin vybere spáru na Žíznivou. Proč pořád spáry? Člověk je z nich odřený a špinavý. Potom, co do téhle zapluje celým tělem (tedy změnila se v komín), už není cesty ven. Třepe nohami, nikde žádný chyt, na mě dolů padá tou spárou písek a jiný bordel. Vyleze nahoře v zeleninové zahradě a čeká ho překrok nad dírou na druhou část věže. Všechno je vlhké a zarostlé. Najednou vidím, jak Martin protější vrchol věže lasuje, dojistím ho ke slaňáku a je v bezpečí. Nechce se mi do toho, nastoupím, vylezu 2 metry, ve spáře si odřu nohu a když chci povylézt, tak uklouznu a spadnu. Lano se napne a dynamicky mě dobrzdí k zemi. „Já to nejdu!“ Volám nahoru. Než Martin udělá slanění a vybere těch pár uzlíků, jdu se projít se psy mimo turistickou cestu.

Veselí jdeme na vlak. Začíná být šero, propleteme se ve vysokých věžích po dřevěných můstkách a vyjdeme v Teplici nad Metují. Martin koupí dvě piva, já si svoje ale rozbiju při pádu v kamení, když pospícháme na vlak. Smůla no. Do vlaku zase roušky, psům ovázat smyce kolem tlamy, protož nemají náhubky a vracíme se do auta v Adršpachu. Už od včerejška spí psi na předních sedačkách. Do kufru a sklopených zadních sedaček se všichni nevejdeme a otlačeniny z pouhé karimatky se začínají po ránu ozývat.

Vlčí rokle – Adršpašsko-teplické skály
Žíznivá, Teplické skály
Teplické skály

Ostaš

Dopoledne přejíždíme na Ostaš. Opět balíme lezení, s tím jak to tu určitě bude suché. Ale není. Ten písek prostě letos už nevyjde. A Martinovi se na tvrdý jet nechce, tak co? Alespoň jsou z toho krásné výlety ve skalních městech. Projdeme ke Kočičímu hradu, kde se nám na chvíli ztratí Majk, který proleze tam, kam my ne. Pak vyběhneme na horní Ostaš. Jsme tady se skupinkami rodin s dětmi. Zase všechno mokrý. Není divu, na podzim často prší a při denní teplotě kolem 10 stupňů to nestihne vyschnout. Kocháme se výhledem na žluté břízy a smrkový les. Vidíme odsud celé Kočičí skály.

Ostaš

Polické stěny

U auta si uvaříme kafe a pokračujeme na Polické stěny. Broumovsko toho nabízí opravdu hodně. Není to jen tak ledajaký výběžek naší země a jsme moc rádi, že patří právě nám. Vyjdeme na Hvězdu a pak jak jinak než po hlavní hřebenovce dojdeme k úžasné vyhlídce na skalní město. Pod hřebenovkou se nachází několik kotlin, různě širokých a dá se v nich i většinou projít zpátky. My si zvolíme 9km okruh. Zpátky k autu už se vracíme kaňonem za tmy.

Neparkujte pod stromem, pokud bude v noci pršet. Nevyspíte se. Pod soustavným kapáním přímo z nebe se nemusíte vůbec do rána vzbudit. Když tenhle rytmus ale překazí strom svým listím a větvemi, je poklidný spánek pryč. Kapky se hromadí a vší silou pak nekoordinovaně naráží do střechy auta. Vzbouzí mě to zhruba ve 4 ráno. Okýnka jsou lehce otevřená a tak je zavírám a zjišťuji, že mi navlhli boty a nějaké další věci.

Polické stěny

Labské Údolí

Ráno zjišťujeme počasí. Na Děčínsku má dopoledne přestat pršet a až do čtvrtka hlásí sucho. To půjde. Konečně si pořádně zalezeme. A tak podél severních hranic frčíme přes 200km do Labáku. Odpoledne se jdeme projít pod skalami pod Jeptišku. Jojo, zítra to půjde. Vylezeme na vyhlídku, kocháme se barevným podzimem na protějším břehu. Večer zase hrajeme v autě karty. Už máme ze spaní v kufru takové otlačeniny, že si na ně dokonce začneme společně stěžovat.

Ráno nás budí sluníčko, jehož paprsky dopadají na vrcholky věží. Dnes si konečně něco vylezeme. Martin připraví vařič na kafe, strčí kartáček do pusy, najednou se nebe zatáhne a začne lejt. A leje jako z konve. Psi jsou mokrý, židličky jsou mokré a naše nadšení je utopené na dně Labe. Balíme a jedeme domů. Ale zvesela! Byl to skvělý výlet. Počasí se má kazit i v dalších dnech a tak, jak se letos zdárně kazí všechno a my si z toho pořád nic neděláme, tak je to i na konci naší dovolené.

Labské Údolí

Skalám zdar a zase příště!

Lužické hory – okruhem na Luž 10/2020

Letos jsem si přála hodně cestovat, cestovat daleko a na dlouho. A taky jsem si přála probudit se na kopci u žlutěčervených barev vycházejícího slunce, jako tomu bylo před pár lety na Kanárských ostrovech. A tak můžu říct, že aspoň jedno přání se mi splnilo. Žádné plány nikdy přesně nevyjdou a tak je důležité, radovat se i z toho, co vyjde trochu jinak.

V pátek v noci popíjíme s holkama víno u Nového Boru. Utábořené na okraji lesa tlacháme až do půlnoci. Ono to holčičí povídání někdy opravdu nejde zastavit. Hlídá nás smečka čtyř psů a navíc svítí měsíc tak moc, že ani není pořádná tma. Možná i proto se nám vůbec nechce spát. Naštěstí naše ponocování nemá žádný vliv na ranní vstávání a ze spacáku vypadneme dost brzy na to, abychom stihli vidět tu nádheru. Nad bochánkami Lužických a Žitavských hor začínají kličkovat paprsky vycházejícího slunce. Obloha se barví do teplých podzimních barev a ladí tak ke spadanému listí, co se kolem nás povaluje. Vaříme si kafe, snídáme a pozorujeme, jak přichází nový den.

Výhled na Ještěd

Na trek vyrážíme z vesničky Svor. Po silničce se dostaneme na modrou turistickou trasu do lesa. Střídají se tady smrkové lesy s bukovými, až dojdeme na vyhlídku Pětikostelní kámen.

Lužické hory, Pod Boučkem
Lužické hory, Pěnkavčí vrch

Cestu semtam lemují mochomůrky, psi vesele poskakují a my si užíváme úžasný klid. Po hřebenovce se propleteme opuštěným lesem pod Ptačincem až na hraniční čáru s Německem. Tady tiché pusté lesy končí a před námi i za námi se tvoří fronta na vrchol Luž. Vystoupáme klikatou cestou k rozhledně a dáme si na chvíli pauzu.

Lužická cesta
Luž, rozhledna
Výhled na Lužické a Žitavské hory

Přes půlku trasy máme za sebou a díky malému převýšení máme skvělý čas. Nic tedy nebrání tomu, dát si v chatě pod Luží něco dobrého k jídlu. Uprostřed lesů stojíme najednou mezi několika roubenými chalupami. Je tu krásně, ale po chvíli nám začíná být z toho sezení zima. Přece jen už je říjen a slunce hřeje opravdu skromně. Pokračujeme kousek po červené a pak po cyklotrase až k Leinertovo obrázku. Tady odbočíme na neznačenou trasu a dojdeme až k Rousínovskému potoku.

Myslivny, u Chaty Luž
Rousínovský potok

U Rousínova se pokusíme natrhat pár jablek, ale pokusy o výskok na nejnižší větve jsou tragické. Pozdravíme alespoň všudypřítomné krávy a sejdeme zpátky dolů na Svor.

Trasa má 24 kilometrů a pohodovým tempem se dá zvládnout za jeden den. K autu přicházíme asi v půl šesté večer a ještě se na neděli přesuneme krásnými lesními serpentinami do kempu v Ostrově.

MAPA TRASY – OKRUHEM NA LUŽ ZDE.

Krkonoše – přes hřeben a boudy 9/2020

Víkend začíná v pátek večer společným setkáním v Trutnově na nádraží. Je to vlastně setkání naslepo, sedm holek z různých koutů Česka se rozhodlo díky sociálním sítím spojit a jít společně na čundr. Pro většinu z nás je to nové a já poprvé organizuju nějaký přechod pro skupinu úplně cizích lidí. Bez předchozích informací doufám, že každá z nás zná svoje limity a podle zaslaných instrukcí to všichni zvážili.

Jedno auto necháváme v Trutnově a poskládáme se do dvou dalších. Za sebou vyrážíme do Horní Malé Úpy. Hned po zaparkování zamíříme do Restaurace Lesní zátiší. Sedm holek pohromadě budí dojem, pár minut po našem příchodu nám na stole přistane šampáňo. Sbližujeme se a zjišťujeme, jak jsme si krásně padly do noty od prvního okamžiku. Je veselo.

Za svitu měsíce odcházíme k Boudě pod Klepým (podle map jde o Přístřešek NS Jelení). Jsme tu za chvilku, utáboříme se a jde se do hajan. V noci nás budí čelovky mířící na východ slunce na Sněžku, což je jediná nevýhoda tohoto tábořiště.

Bouda pod Klepým (NS Jelení)

Ráno přejdeme přes Soví sedlo k chatě Jelenka. Psi pobíhají okolo, odhazujeme teplé svršky a vydáváme se vzhůru do kopce přes Svorovou horu (1411 m) až na Sněžku (1603 m).

Cesta na Soví sedlo
Chata Jelenka
Ohlédnutí před výstupem na Sněžku
Sněžka – vrchol
Obří sedlo

Z Obřího sedla pokračujeme po červené na polské straně hřebene. Kocháme se výhledem na jezera pod námi, na Maly a Wielki Staw. Při krátké přestávce na Poledních kamenech kontrolujeme počasí. Po třetí hodině má začít pršet a my máme jen hodinu na to, dojít na Špindlerovku. A tak radši vyrážíme. Právě včas, sedneme si, objednáme si a začne to.

Maly Staw
Polední kameny
Slezské sedlo, Špindlerova bouda
Výhled ze Špindlerovky, liják

Liják je tak velký, že se voda nevejde do okapů. A tak to jde třikrát za sebou. Vítr, burácení, déšť a chvíli na to zářící žluté světlo vzadu nad lesy. A znova.

Pak vyjdeme do kopce na Petrovku. Je krásný vlažný vzduch, ale chytne nás to ještě jednou. Schováváme se pod přístřeškem u Petrovky a po dešti vyrážíme podruhé. Sluneční paprsky jsou ty tam a padne kolem nás mléčně bílá mlha.

Cesta na Petrovku po dešti
Dívčí kameny

S pocitem napínavého dobrodružství míříme k přístřešku pod Smělcem. Ano, krásný nový dřevěný přístřešek, bouda do tvaru A uprostřed lesů v mlze, ticho a klid. Tak o něm cestou sníme, ale… je plný. A tak nám ty noční zloději příbytku, trempíci, kterých je tolik, že bychom se jim nevešli ani jako pes k nohám, popřejí dobrou noc a vyšlou nás na Martinovku.

Otrávené přesunem, unavené a po tmě. 7 holek a 3 psi, kdo by nás nechal spát venku v podmáčeném lese se strašákem další bouřky nad hlavou? Ano, právě ten „milý“ pán z Martinovky.

„Ne, máme plno.“ Odpoví bručoun v poloprázdné restauraci.

Žadoním: „Vyspíme se klidně na zemi, na chodbě, venku pod střechou.“

„Ne, máme plno, jděte níž na Brádlerovy boudy.“

Je tma jako v pytli, šlapeme omylem do louží a pak se před námi konečně objeví chata. Oáza pro zbloudilé cestovatelky, které přichází z mlhy. „Klidně spěte tam u oveček, můžeme vám tam i rozdělat oheň. Opravdu vám nebude zima?“ A tak jsme našli příbytek.

Ráno je nádherné. Po nočním dešti se zvědavými zraky kudrnatých společnic pijeme kafe na naší soukromé terase.

Bouda na sedle Pod Smělcem
Ráno v přístřešku u Brádlerovy boudy
Krkonošská snídaně
Krkonošské ovečky
Brádlerovy Boudy
Výhled na Martinovku

Ráno vyrážíme zpátky kolem Martinovky směrem na Labskou boudu. Psi jsou nadšení z plných tůněk vody po včerejším dešti, lítají do nich a zase ven. Sbíráme cestou obří borůvky a smějeme se nad včerejšími zážitky.

Po tom, co prodiskutujeme názory na devítipatrovou železobetonovou stavbu, která nahradila původní hotel Labská bouda se přesuneme po červené na Pančavský vodopád. Kousek odsud je taky Pramen Labe, na ten ale nemáme čas. U Pančavského vodopádu uděláme pár fotek, nenadchne mě to ale tak, jak jsem čekala. Pokračujeme přes Harrachovy kameny na Dvoračky.

Krkonošské borůvky
Labská bouda
Pančavský vodopád
Harrachovy kameny

Na Dvoračkách se parádně naobědváme v restauraci Štumpovka. Ani se nám nechce dolů z hor, ale ve čtvrt na pět nám jede vlak do Trutnova. Sejdeme do Horní Rokytnice a pak po zelené přes louku s krásnými výhledy. Kolem dřevěných horských chalup se dostaneme do Dolní Rokytnice. Nohy už nás bolí a těšíme se do vlaku.

Borůvkový knedlíky na Štumpovce
Rokytnice

Na železniční stanici Rokytnice nad Jizerou už nás čeká oddych! Ale přeci jen radši ještě překontrolujeme odjezdy. A jé je! Nejede to odsud ale z Jablonce nad Jizerou, to jsou skoro 2km a my na to máme jen něco přes dvacet minut. Běžíme! Běžíme po pražcích železnice, běžíme po asfaltu, přes silnici a zase po pražcích. Jsme sehraný, zvládneme to!

A zvládli. Sedíme ve vlaku, smějeme se v jednom kole a jsme už hrozně unavený. Byla to paráda, dobrodružství, nová přátelství a spousta nových zkušeností.

Už jen zbývá vrátit se pro auta do Horní Malé Úpy, kde jsme je nechali. Nahoře v horách je najednou děsná zima a tak už se těšíme domů. Rozdělíme se správně do aut a vyrážíme každá svým směrem už skoro za tmy domů. Brzy na viděnou!

MAPA – HŘEBEN KRKONOŠ ZDE.

Odkud vlaky nejezdí? Z Rokytnice nad Jizerou!

Brdy – tajemství zapomenuté vrchoviny

Brdská vrchovina leží ve středních Čechách. S několika vrcholy nad 800 m patří včetně Hřebenů a Příbramské pahorkatiny pod souhrnný název Brdy.

Střední Brdy se začaly turisticky zpřístupňovat až od roku 2007. Teprve v roce 2016 zanikl vojenský újezd Brdy a vznikla Chráněná krajinná oblast Brdy. Ve velké části Brd probíhala pyrotechnická asanace, přesto do některých míst dopadové plochy, těžko přístupné pro vyčištění od nevybuchlé munice, je vstup trvale zakázán.

Lesy jsou protkány sítí asfaltových cest. Při plánování trasy je tedy vhodné na to myslet a správně zvolit, kde z nich odbočit na lesní cestu nebo louku.

Co se týče vody, je zde pár studánek s pitnou vodou. Případně pak několik potůčků tekoucích z rašelinišť, kde je ale vhodné vodu přefiltrovat. V létě se příliš nevykoupeme, většina vodních nádrží zde slouží jako zdroj pitné vody a platí v nich zákaz koupání.

Z historie určitě stojí za zmínku zaniklé obce Kolvín a Padrť. Obec Kolvín stála na návětrném svahu Palcíře nejspíš už od 13. století. Za nacistické okupace byli její obyvatelé vyhnáni a nahradili je dělníci. Po válce se lidé vraceli do svých poničených domovů, ale netušili, že v roce 1952 přijde znovu rozkaz k vystěhování. Tentokrát se stěhovali navždy. Kolvín postupně zmizel ze světa.

Tipy na výlety v Brdech

Jindřichova skála

Z obce Malá Víska vede cesta lesem k rozcestníku Jindřichova skála odb., odtud po žluté značce dojdeme lesní pěšinou až na vyhlídku u skály. Strmým terénem lze dojít i na suťoviště pod skálou a prohlédnout si ji zdola.

Jindřichovu skálu najdete zde.

Jindřichova skála

Plešivec, Čertova kazatelna

Nejkratší cestou z Rejkovice se dostaneme po zelené značce „Naučnou stezkou z Jince na Olymp Brd“ do Plešiveckého sedla. Odtud částečně i po červené pokračujeme k vyhlídce Čertova kazatelna až pod Plešivec. Cestou zpět můžeme pokračovat okruhem naučné stezky a zkrátit si ji přes Krkavčí skály.

Plešivec a Čertovu kazatelnu najdete zde.

Plešivec, Čertova kazatelna – vyhlídka

Klobouček 703 m

Na Klobouček se stoupá nejkratší trasou z Obecnice nejlépe pěkným okruhem Lesnická NS Klobouček. Nahoře na nás čeká místo k posezení a pěkný výhled.

Klobouček najdete zde.

Klobouček 703 m

Padrťské rybníky

Různými trasami a okruhy se dostaneme na Padrťské rybníky z Míšova, Teslínů nebo Trokavce, případně také z obce Buková kolem Jahodové hory.

Padrťské rybníky najdete zde.

Dolejší padrťský rybník

Praha 862 m

Většina z vás určitě zná meteorologickou věž na vrcholu Praha nebo ji minimálně z dálky viděla. Kousek od vrcholu najdeme taky pěknou vyhlídku u zbytků německého radiomajáku. Nejlepší přístup je sem z vesničky Nepomuk, můžeme ale zvolit i delší okruh například z Padrťských rybníků. Praha je hned po Toku (865 m) druhým nejvyšším vrcholem Brd.

Prahu 862 m najdete zde.

Praha 862 m, Brdy

Tipy na vícedenní přechody a čundry

Přechody a čundry v Brdech

Proč se vydat na čundr zrovna přes Brdskou vrchovinu? Ano, jak název napovídá, nejde o žádné vysoké hory. V případě nouze můžeme, dá se říct, kdekoliv odbočit do nějaké přilehlé vesnice. Najdeme tady mnoho studánek s pitnou vodou (doporučuji například aplikaci eStudánky) i několik neoficiálních nocovišť. Kolem dokola vede železniční trať a tak, ať už budeme trasu plánovat ze severu na jih nebo z východu na západ, určitě najdeme nějaký vhodný spoj vlakem nebo autobusem.

Jihovýchodním svahem z Míšova do Lochovic

Míšov – Praha – Malý Tok – Klobouček – Obecnice – Drahlín – Jince – Plešivec – Lochovice 50 km.

Trasu jsme šli od pátku do neděle tentokrát už v únoru se zimními spacáky. Pod širákem jsme přespali u Padrťských rybníků a na Kloučku.

Trasa zde.

K políčku od Roje směrem na Prahu

Ze západu na sever přes nejvyšší vrchol Tok

Příkosice – Praha – Malý Tok – Tok – Kvaň – vodní nádrž Záskalská – Hořovice 45 km

Trasa plánovaná od pátku do neděle, v sobotu ale byla ukončená v půlce kvůli bouřkám, jak to tak koncem srpna občas bývá.

Trasa zde.

Tocká cesta, Brdy

Brdy na běžkách

Chynínské buky na běžkách

Trasa Chynín – Nad Maráskem 801m.n.m. zde.

Příhrazské skály – písek v lezečkách i mezi zuby 8/2020

Nemáme toho dost, je tady další lezecký víkend na pískách. Po roce se vracíme do Příhraz. Materiál máme už osahaný, víme jak chutná pivo dole v hospodě a tak nás nemůže nic překvapit. A co je hlavní, kluci loni nedolezli na Kobylu a tak se zapřísáhli osedlat ji letos. Kdo si netroufá na Kobylu, je tady k mání ještě Hříbě.

A opravdu. Hned v sobotu dopoledne se jim to podaří! Neskutečná radost. Slunce praží a tak si dáme rest a na pozdní odpoledne se vydáme na neméně důležitou Rajskou věž. Na jejímž vrcholu je mimochodem i česká vlajka. Martin vytáhne nádhernou hranu za VIIc. a opět sklízí obdiv a gratulace od ostatních. Setkání obou lezeckých skupin na vrcholu Rajské věže je dokonalé.

Kobyla – Česká cesta VIIb. (Martin + Petr, Vláďa, Špelda)
Věž u Hříběte – Náhodná cesta V. (Tomáš + Simča)
Rajská věž – Nebe, peklo, ráj VIIc. (Martin + Vláďa)
Rajská věž – Krombholzova cesta VI. ( Špelda + Simča, Tomáš)
Šikmá věž – Jihovýchodní cesta III. (Martin + Simča, Marťas, Petr)

Večer v hospodě všechny výlezy náležitě oslavíme. Skoro do půlnoci za brnkání kytary provozujeme něco, co je částečně podobné zpěvu. Přidávají se k nám i další skupiny, cyklisti, barmanky i pan Láďa, který stále dokola objednává hruškovici. V nejlepším je ale dobré přestat. Ukládáme se ke spánku.

V neděli máme na lezení už jen dopoledne a tak jdeme na Křížové věže. Je přes 30°C. Začínáme se připékat a tak to brzy vzdáme a jdeme dolů na oběd.

Malá Křížová věž – Rozpěrná cesta III. (Špelda + Marťas)
Malá Křížová věž – Bříško přímo V. (Petr + Vláďa)
Malá Křížová věž – Stará cesta I. (Martin + Simča, Marťas)
Velká křížová věž – Normální cesta III. (Martin + Simča, Tomáš; Vláďa + Petr; Špelda)

Tak zase máme co vyprávět. Loučíme se v hospodě, naskládáme se do auta a o chvíli později najíždíme na dálnici. Doma už jen vysypat písek z batohů a natáhnout se do postele. Tak zase příště, skály!

HO Union na vrcholu Rajské věže

Jizerské hory – přechod hřebenovky 7/2020

Šumění potoků v harmonii se smrkovými lesy, sem tam nějaký vodopád, pás hřebenovky vedoucí kus od polských hranic. Jeďte se podívat na tu krásu do Jizerských hor!

Vycházím z Desný, mezi hučící kaskádou vodopádů se propletu do tichého lesa. Psi spokojeně kráčí vpředu s představou, že určují cestu, směr i rychlost chůze. U Souše se něco slaví, vábí nás zvuky harmoniky. Pokračujeme ale dál pod Bukovec. Tady obědvám a přisednou si ke mně čtyři fajn ženský, chvíli si povídáme, trochu je navnadím na sólo cestování a putuju dál. Jizerka je takový správný konec světa. Krávy a ovečky v ohradách, několik dřevěných chalup, tím vším prorůstá žlutězelená louka, krz kterou se klikatí potok Jizerka. Vystoupím na Jelení stráň. A konečně jsem na Hřebenovce. Přecházím přes Pytlácké kameny a dál dřevěnou lávkou nad rašeliništěm. Končím na vyhlídce na Smrkové cestě.

Vodopády – PP Černá Desná
Souš
Jizerka
Pytlácké kameny
Podělit se o bivak je důležité
Jizerská mlha

Usínám a přeju si, ať všechno špatný počasí přijde sem, Martin se s kamarádem zítra ráno bude pokoušet podruhé o výstup na sedmou nejvyšší horu Evropy. Je tma a probouzí mě déšť, to ani nevím, že ve 3:00 začali kluci lézt nahoru. Díky hustému lesu sem naštěstí neprší zas tolik, navíc jsem skrytá pod plachtou.

Druhý den začal podmáčenou pohádkou. Pršelo téměř celou noc a několikrát jsem byla vzhůru. Spacák naštěstí vydržel a i když se mi povedlo se v noci lehce odhrabat z pod plachty, voda neprošla skrz vnější tkaninu. A tak se vzbouzíme nad mlhavým údolím. Kapky rosy se třpytí, jak na ně doráží vycházející slunce. Všechno je zlatavě bílé.

Sestoupíme k potoku a pak pokračujeme vzhůru na Smrk. Přes Nebeský žebřík se vyhoupneme až k rozhledně. Je tu spousta čundráků, kteří nocovali přímo tady na Smrku. S některými si povídám, půjčují mi powerbanku a tak si vařím kafe a je mi dobře. Cestou dolů potkám partičku, která mi zabrala přístřešek na Předělu, prohodíme pár slov. Přes neznačenou trasu k Hájenému potoku šlapu vodou nacucaným mechem. Kloužu přes všechny můstky stále níž do civilizace.

Ve vlaku se dávám do řeči se spolucestujícím. Ani mi nepřijde, že jsem šla celé dva dny sama jen s psími parťáky. Jizerky jsou v tomhle směru dost přátelské. Zaklapnu dveře od auta, vyjedu z Desný a chytnu takovou průtrž deště a krup, že nevidím na cestu. Za chvíli je to pryč. Popojíždím kolonou v Praze a přijde zpráva ze Švýcarska. Počasí vyšlo a oni to zvládli! Stanuli na jedné z nejvyšších a nejvýznamnějších hor Evropy, na Domu a teď už jsou na signálu a na cestě k autu! Jsem dojatá a vděčná, že čekal rok na tenhle sen a on se splnil. A i když je proti tomu ten můj malý víkend jen tečkou, jsem ráda, že jsme ho strávili spolu alespoň v myšlenkách na sebe.

MAPA TRASY – HŘEBENOVKA JIZERSKÉ HORY ZDE.

Ráno za Předělem
Nebeský žebřík
Smrk 1124m
Smrk – výhled z rozhledny
Hájený potok

Jižní Čechy – nejkrásnější výlety

Jižní Čechy jsem si oblíbila. Je tady velká spousta příjemných míst v přírodě. Čas se dá strávit u vody, na vandru nebo si jen tak popřemýšlet na nějaké vyhlídce. Tipy na výlety v Jižních Čechách jsou sepsané níže a jedná se o nenáročnou turistiku.

Písek – Václavské skály, Městský ostrov a Kamenný most

Cestu začneme na rozcestníku Václavské skály, po modré značce dojdeme na vyhlídku Májovka, odkud je vidět na město Písek. Sejdeme k Čertově strouze a vydáme se romantickou stezkou mezi skalami a granátově hnědou řekou Otavou. Okruh má zhruba 5 kilometrů, můžeme ale jít mnohem delší trasu až na Zátavský most.

Já zvolím kratší 5km variantu a zamířím ještě na Městsķý ostrov a vychutnám si tady oběd v restauraci. Můžete si navíc na zdech interiéru přečíst spoustu zajímavých příběhů z historie. Kousek odtud se na závěr určitě nezapomeňte projít po nejstarším dochovaném mostě v Česku. Kamenný most v Písku byl postaven koncem 13. století a můžeme k němu dojít z ostrova kolem městských hradeb a hradu Písek.

Nejbližší autobus k turistickému okruhu jezdí do ulice Strakonická, potom k ostrovu a Kamennému mostu do ulice Čelakovského. Autem jde na obou místech bezplatně parkovat.

Václavské skály
Čertova strouha
Most na Městský ostrov
Restaurace Ostrov

Hvožďany – Visutá lávka – Obůrka – Bechyně

Toulat se po břehu Lužnice, projít dřevěnou lávkou a dál ve stínu skal až k zámku Bechyně, pozorovat stádo daňků. To můžeme při jednodenním výletu z Hvožďan, případně z centra Bechyně. Okruh má okolo 8 kilometrů a není náročný.

Visutá lávka
Protější břeh Lužnice
Obora Obůrka
Bechyně

Český Krumlov – vyhlídka Sedm špicí

Nepochybně jedním z nejkrásnějších a nejfotogeničtějších měst v Česku je Český Krumlov. Projít si jeho centrum, hrad, dát si oběd u řeky a u toho pozorovat vodáky je samo o sobě zážitek.

V okrajové části Krumlova, tam kde se řeka začíná pořádně klikatit, najdeme skalní věž Sedm špicí. Je tady nádherná vyhlídka. Dá se dojít i dolů do kempu na občerstvení.

Já jsem se ubytovala v Domoradicích v Penziónu Globus, který můžu doporučit. Proto jsem si udělala dva výlety, jeden do centra města a druhý přes pole na skály.

Český Krumlov
Sedm Špicí
Vyhlídka cestou z Domoradice

Orlík nad Vltavou

Orlická přehrada se nachází v jižních Čechách v okrese Písek. Na jejím levém břehu stojí na skalním útesu zámek Orlík a jeho okolí nabízí několik možností na výlet.

Za několik dní bychom klidně mohli Orlickou přehradu celou obejít přes Zvíkov částečně po naučné stezce Zvíkovské podhradí. Dá se tady ale strávit i dovolená u vody, s dětmi, plout na loďce, nebo rybařit.

Vyhlídka na Žďákovský most

Tábor – stezka údolím Lužnice Toulavou – Malšice

Stezka v údolí Lužnice nazývána jako Toulava začíná v městečku Planá nad Lužnicí a po svých 55 kilometrech končí v Týně nad Vltavou.

Já si pro dnešní den volím etapu z Tábora do Malšice, která měří 17km. Nechám auto v Táboře na vlakovém nádraží (50 kč/ den) a projdu městem k řece. Odtud pokračuji po červené turistické značce, míjím na protějším břehu mlýny a chalupy až dojdu ke skalnímu tunelu. Odtud je to kousek ke zřícenině Příběnice. Potom pokračuji na vlak do Malšice, který mě doveze zpátky k autu.

Blanský les – vyhlídkový okruh u Českých Budějovic

Pár minut od Českých Budějovic se zvedá z luk vrchovina Blanský les se se svým nejvyšším vrcholem Kleť. Kleť je ovšem standardně obalena turisty a tak se vydáváme na méně známý vrch Kluk.

Z vesničky Slavče, kde se dá zaparkovat auto nebo od Horního Víta vede cesta strmě vzhůru na Haberský vrch. Po hřebeni dojdeme přes vyhlídku Kozí kámen až na Kluka. Okruh může být dlouhý 5-8 km nebo i delší, všude kolem je mnoho značených i neznačených cest. Na cestě zpátky si užíváme krásných výhledů na jihočeské vesničky a Temelín. Občerstvení najdeme poblíž ve Vrabče, Křemži nebo Holubově.