Korfu je nejsevernější z řeckých ostrovů. Přesto se předpověď v prosinci pyšní průměrnými teplotami okolo 13°C. Z Řecké pevniny je pro nás nejjednodušší odjezd z nádherného městečka Igoumenitsa, na jehož břehu se tyčí špičaté vrcholky jako malé zelené pyramidy. Rybáři tady loví ryby v sádkách i s prutem na březích a my si užíváme prosincového sluníčka.
Odpoledne najedeme na trajekt v přístavu Igoumenitsa a za 38 Eur se dovezeme přímo do Kerkyry. Plavba netrvá déle než 1,5 hodiny a trávíme ji pozorováním racků, kteří letí s námi.
Kerkyra je plná aut, jako tomu je ve většině řeckých měst. Hádáme, že snad každý občan dostane jedno auto hned při narození a než si pořídí řidičák, má v garáži další dvě. Kromě Řeků totiž nepotkáváme žádné turisty.
Jelikož v Kerkyře nejde ani zaparkovat, přesouváme její návštěvu na neurčito. Nakoupíme si na snídani a přejíždíme na severozápad ostrova. Za malebnými městečky Krini a Makrades parkujeme na vyhlídce na Jónské moře. Pod námi je skalní stěna s jednoduchými lezeckými cestami a zrovna tady potkáme místní lezce, kteří nám nasdílejí další tipy na lezení na Korfu. Do dějin lezení se tento ostrov, ale nejspíš nezapíše, jsou tu jen menší skalní bloky a to ani ne nad mořem, jak by nejeden lezec doufal.
Vánoce 24. prosince trávíme s červeným vínem, brambůrkami a vymyšlenou karetní hrou. Frenký si spokojeně pochrupuje v naší dodávkové ložnici, je vděčný za čas, který mu v běžném pracovním režimu nemůžeme věnovat.
Ráno využiju, že Martin ještě tvrdě spí, ale venku už se rozednilo. Kolem je ticho a kdyby kolem nepobíhal Frenký, tak není nikde ani noha. Stavím stolečkovou koupelnu – rozkládací stůl, na něj kanystr s vodou, mýdlo, ručník a užívám si soukromé ranní sprchy.
Na trávě vedle dodávky se protáhnu několika cviky a rozhodnu se dopsat si cestovní deník. Chvíli na to dostanu chuť na snídani a něžně budím Martina, aby nám neutekl celý den.
Dnes máme poznávací výlet severní části ostrova. V rámci tohoto půlkruhu bychom měli dojet na severovýchod s výhledem na Albánii a tam najít nové místo na spaní.
Angelokastro
Angelokastro neboli Andělský hrad se nachází na strmé skále a sloužil jako obranné opevnění. Teď ho chrání dvě kočky a páv, přes které se propleteme na pěšinku a za pár minut vystoupáme vzhůru. Máme štěstí, že je hrad otevřený. Hrad nebyl nikdy dobyt a tak vidíme zachovaný kostel v jeskyni, kapli i několik hrobů.
Projedeme zpátky městečky Makrades a Krini a prašnou cestou plnou děr se skrz olivovníky dostaneme až do vesnice Afionas na protější straně zátoky.
Porto Timoni
Na plážích Porto Timoni se v prosinci koupeme mezi malými růžovými medúzami. Ochutnáváme voskovník červený, který je jedlý, ale lepší je na výrobu svíček. A po procházce se vydáme dál do Sidari.
Canal d´Amour
Canal d´Amour neboli kanál lásky je opředen legendou, která říká, že žena, která kanálem propluje si získá srdce milovaného muže.
Po návštěvě pláží je na čase vystoupat výš do hor a tak za odpoledním sluncem míříme do Staré Perithie stojící 600 metrů nad mořem.
Old Perithia
Stará Perithie v nás vzbouzí smíšené pocity. Opuštěné domy zarostly břečťanem a podlaha staré školy se už propadla. Stoupáme kolem ohořelých stromů ke kostelu bez střechy. Na Perithii dohlíží nejvyšší hora Korfu Pantokrator, která je odtud vzdálená 4km chůze. Ve vesnici byly některé objekty přestavěny na taverny a fungují jako restaurace pro turisty. Opravdu zvláštní a tajemně fotogenické místo opouštíme až v podvečer.
Slunce brzy zapadne. Přes romantické městečko Kassiopi se vydáme k Avlaki Beach.
Pláže mezi Kassiopi a Agios Stefanos
Nejútulnější pláže a skalní laguny nacházíme na výběžku mezi městy Kassiopi a Agios Stefanos. Dnes je 25. prosince a Řekové slaví Vánoce. My využijeme tento sváteční čas na několik setů líného tenisu, kdy na plné čáře prohrávám. Na pláži pijeme svařák a když se setmí, vaříme si boloňské špagety a sledujeme, jak tancuje plamínek svíčky ve větru. Tu a tam se ozve žába z nedalekého jezírky a jedna obří dokonce skočí Martinovi do cesty.
Probuzení přímo u moře nemá chybu. Snídáme vajíčka a nikam nespěcháme. Na dopoledne mám naplánovaný pohodový výlet na Akoli a Vromolimni Beach s výhledem na Albánii.
Potom sedneme do auta nastavíme trasu do zahrad Achilleona. Jenže je prosinec a zahrady jsou zavřené. Martin bleskurychle vymyslí náhradní plán.
Jezero Korission
Asi půl hodiny jízdy od zahrad se nachází jezero Korission. Na podzim a na jaře se sem slétávají plameňáci a mnoho dalších druhů stěhovavých ptáků. Sotva dojedeme na okraj jezera nemůžeme uvěřit vlastním očím. Skupinka asi deseti plameňáků loví ryby kousek od nás.
Chvíli se je snažíme vyfotit setovým objektivem, ale jsou moc daleko na to, aby je šlo kvalitně zaostřit. Kromě plameňáků potkáváme taky volavky a nějaké menší roztomilé druhy, jejichž názvy neznáme.
Kouzlo na jezeře podtrhují písečné duny, po kterých se můžeme vydat autem několik kilometrů k průplavu. S výhledem na moře si pak uvaříme oběd a zarezervujeme si zpáteční místo na trajektu.
V 18:00 odplouváme z pevniny za dalším dobrodružstvím.
Z předchozích příběhů už víte, že našemu Traficovi říkáme Pupek, náš pes je Frenký, ale častěji Franta nebo František. Taky víte, že my jsme Simona a Martin a že rádi cestujeme dobrodružně a levně. Ideálně nespíme v žádných kempech, penzionech ani hotelích.
Naše dodávka je šestimístné vozidlo, narozené v roce 2007. Má nakrouceno kolem 350 tisíc kilometrů a od té doby, co jsme majitelé se na něm už skoro všechno podělalo. Přesto ho milujeme. Zdaleka se nejedná o dodávku obytnou. Martin jednou v létě vyrobil rozkládací vestavbu z OSB desek a já objednala velkou matraci. Záchod, sprchu, ani kuchyňku v autě mít nepotřebujeme a tak pociťujeme podobný komfort, jako v dodávce obytné.
Když jsem v práci ohlásila vánoční dovolenou a vysvětlila naše plány, zeptal se mě šéf, jestli jsem něco jako Grinch. Vypadá to, že utíkáme před Vánoci a taky jo, před těmi velkými s tím ruchem a davem lidí v obchoďácích. My si uděláme vánoční čas po svém. Sotva jsme vyjeli, už si dáváme malé dárky. „Mám pro tebe dárek,“ zahlásím a zabočím k benzínce. „Natankuju plnou.“ Martin se usměje a nastoupí do auta se slovy: „Taky mám pro tebe dárek, koupil jsem rakouskou dálničku.“
A v tomto duchu dojedeme ještě ve středu večer 20. prosince 2023 do maďarské Tatabánye.
Tatabánya
Naše místo na spaní byste našli i bez mapy. Nad dálnicí v noci svítí socha orla. Kousek od ní je schované parkoviště a stává se naším nocovištěm na cestě tam i zpět.
Průjezd
Hranice mezi Maďarskem a Srbskem už známe. Před dvěma lety jsme tady strávili 4 hodiny. Dnes máme štěstí, jsme hotoví mnohem rychleji. Srbského celníka zajímá náš cíl cesty a chce se podívat do zavazadlového prostoru. Frenký, ani jeho doklady ho nezajímají a za 30 minut odjíždíme.
Srbsko i letos jen projíždíme, z auta působí jako nudná placka a jelikož se reliéf ani po několika hodinách nemění, hned co padne tma, usínám. Probouzím se asi 100km před Makedonií a střídám Martina v řízení.
Severní Makedonie nás překvapí hned na hranici. Obě kontroly nadšeně pokyvují, že jelikož jsme z Česka, můžeme rovnou jet a průzkum dokladů nezdržují.
Na benzínové pumpě se opakuje to samé. ,,Á, vy jste z Česka, já rozumím, máme stejný slovanský jazyk. Jak se u vás řekne děkuji?“ Ptá se mě zvědavě pán z obsluhy čerpací stanice, zatímco nám umývá čelní sklo.
,,Říkáme děkuji. A jak je to po vašem?“ Odpovídám česky a on na mě zase zpátky makedonsky.
,,Po našem fala.“
,,To je podobné chorvatskému chvala.“
,,Jasně, jen my tam říkáme na začátku F.“ Jásá, že mě naučil jejich slovo a že jsem ho už znala chorvatsky.
Jak to, že nás mají Makedonci tak rádi? Pátráme na internetu poté, co se rozloučíme se všemi zaměstnanci benzínové pumpy. Od roku 2015 pomáhají čeští policisté na jižní hranici Makedonie s nelegálními migranty z Řecka a byly za svou práci několikrát oceněni. Podporujeme úsilí Makedonie o vstup do EU a NATO, investujeme v jejich zemi. Historicky jsme je podporovali vždy v uznání Makedonie jako samostatného státu a oni nás podporovali manifestacemi a protesty, když v roce 1968 napadla vojska Varšavské smlouvy Československo. Jsme bráni, jako jejich přátelé i přesto, že my jsme osobně ani jednu z těch věcí neudělali.
Ze Severní Makedonie přejedeme hranice Řecka a ocitáme se na území Řecké Makedonie. Zde kdysi vládl Alexandr Makedonský (Veliký) a my ještě večer dojedeme do města pojmenovaném po jeho nevlastní sestře Thessaloniké – Thessaloniki (neboli zkráceně Soluň, z tureckého Saloniki).
Soluň
Spíme na vyhlídce Kara-Tepe nad Soluní. Frenký se večer zamiloval do velké toulavé feny, ale ráno mu naději na lásku kazí fakt, že slečna je součástí více členné psí smečky. Raději to rychle balíme, než se o ni kluci poperou.
Centrum města je jedno velké neuspořádané parkoviště. Zákazy zastavení jsou zbytečně rozmístěny mezi odstavenými vozidly. Kličkujeme k přístavu kolem Bílé věže a sochy krále Alexandra na koni. Spatříme taky zasněžené vrcholy pohoří Olymp. ,,Mytikas je zahalen v bílém hávu.“ Sděluje mi Martin filozofickou definici týkající se nejvyšší řecké hory a chce tím prostě jen říct, že není vidět. Pouští do toho řecké rádio a já se bavím tím, jak má dobrou náladu. Právě jsme oba přepnuli na mód „dovolená“.
Skrz mraky se taky za chvíli prodralo slunce. Projíždíme řecké vesničky, míjíme dětičky ve vánočních čepičkách a celé Vánoce jsou v tomhle jarním počasí úsměvné.
Meteora
Z dálnice sjíždíme u města Grevena a pokračujeme romantickými horami kolem kaňonů azurových řek, až se nám za zatáčkou Agios Dimitros zjeví majestátní sloupy slepencových skal Meteory. Najednou jsme jako ve světě z fantasy filmu. Říká se, že Meteora je řecký div světa, nebo taky osmý div světa. I my jsme očarováni. Martin vypadá, jakoby vstoupil do obřího hračkářství. Oči najednou přilepené na čelním skle a ze skal nespouští zrak. Vystoupám autem na nejzazší vyhlídku. Impozantní kláštery na skalních věžích spolu s podvečerními paprsky slunce tvoří magickou kombinaci pro objektivy všech fotografů.
Pozadí klášterů dotváří zasněžené pohoří Pindos.
Projíždíme dál Meteorou až najdeme skálu Dupiani, na jejíž vrchol vede několik lehčích lezeckých cest. Ještě večer obhlédneme nástupy, ale brzy se stmívá a tak se utáboříme na ideálním plácku pod skálou, uvaříme si večeři a hrajeme karty.
Ráno si zajedeme do Kalambaky pro vajíčka. Snídani podáváme na vyhlídce na Pindos a Meteoru – terasa, kterou by chtěl mít každý.
Vystoupáme k Batalogianni’s rock. Pod námi nahání pastevec svoje cinkající stádo koz. Sluníčko z nás sundalo bundy a Martin má dokonce kraťasy. Už samotný nástup do cesty je těžký a ptám se Martina, jestli nebudu brečet. Říká, že asi jo, ale že mi pomůže. Pár kroků si zvykám na skálu, vidím přesně místa, kde i Martin tápal a nevím si rady. Vydrápu se nakonec až do poslední délky. Slepenec tady řídne a já se nemám za co zvedat. Martin na mě vidí a pomáhá mi. Už si přeju sedět nahoře. Závěrečný rajbas a jsem u něj. Díváme se spolu z vrchu na tu nádhernou scenérii. Martin je pyšný, že jsem dolezla a já jsem opět naměkko. Jsme šťastný.
Po této posilovně za 6a+ si vylezeme ještě 70 metrovou cestu Intrita na Dupiani rock v obtížnosti 4c a 5c.
Když velmi brzy ráno zahlédneme přes okno mužského monastýru Moni Varlaam, jak se vousatí mniši připravují na bohoslužbu, nejsme si jistí, zda jsme tady správně. Je ještě tma, září hvězdy a my jsme vyrazili na vrcholy skalních věží brzy, protože jsme nemohli už spát a nechtěli jsme prošvihnout východ slunce.
Pomalu se nebe barví do ruda. Přejíždíme k ženskému kláštěru St. Stephan. Tady zrovna zpívají bohoslužbu ženy v černých rouchách. Jsme pořád v tomto tak jiném světě trochu zmatení. Monastýry působí, jakoby létaly mezi nebem a zemí. Mnichům, kteří zasvětili život jejich stavbě musela pomáhat jejich nekonečná víra v Boha. Odjíždíme z tohoto mystického místa plni dojmů a míříme na ostrov Korfu.
Loni k nám přibyl Pupek. Je to Trafic, co se občas chová podle tvaru svého znaku, který si hrdě nosí na břiše. Pán, co nám ho prodal, měl taky pupek a když nám po dvou měsících padnul motor, nechtěli jsme se zachovat jako “diamanti” a opravu jsme si celou zaplatili sami. Pupek se rozhodně nevyplatil. Když byl skoro půl roku v servisu, zvažovali jsme, že ho zase hned prodáme. Jenže pak volali, že už to opravili a my s ním vyrazili na jaře na skály a zase jsme se do něj zamilovali. Navíc nám potom pomohl mockrát na stavbě a kamarádům zrekonstruovat byt a přestěhovat se. Pupek prostě musel letos za odměnu do hor a k moři.
Bosnu vybral Kuba s Evčou. Po návštěvě Albánie před dvěma lety jsme byli už kouzlem Balkánu polapeni a nezbylo než okamžitě bez přemýšlení kývnout.
Národní park Una
Příjezd do Bosny přes chorvatské městečko Rastoke nám napovídá, že tady bude krásně. Když si vybíráme bosenské marky v bankomatu v Bihaci už se stmívá. První noc spíme u benzínové pumpy mezi městy Pritoka a Ripač. Pánové z benzínky se na nás po ránu sice moc netváří, ale po tak dlouhé cestě nebylo moc na výběr, potřebovali jsme se vyspat. Chceme je s Evčou trochu rozveselit a jdeme si koupit džusík a čoksu, ale nepomáhá to, prodavač stejně čučí jako kakabus.
První puntík na mapě, kterou jsme zapomněli doma je národní park Una. Una je řeka meandrující v lesích s průzračně tyrkysovou vodou a spoustou vodopádů. Na Uně si uděláme dvě zastávky – Štrbački Buk a Martin Brod. Štrbački jsou větší vodopády. Za vstup se platí 8 marek za osobu, jdeme se projít až na konec turistické trasy dolů k řece, vodopády jsou nádherné a jelikož je pondělí není tady ani moc lidí.
Štrbački Buk
Martin Brod je trochu turističtější. Vodopád je menší, ale neméně kouzelný. Vstupné jsou 3 marky.
Sarajevo
Po vodopádech nás čeká 5 hodinová cesta do Sarajeva. Část trasy vede doslova lesní cestou, tak je lepší vybírat si větší silnice. Odpoledne lehce prší. Stavíme se na kafe a tankování v Mrkonjic Grad, je to moc pěkné místo v nižších horách.
Do Sarajeva přijíždíme večer a parkujeme raději na hlídaném placeném parkovišti. Navečeříme se v blízké hospůdce Cakum Pakum, která je plná starých kufrů, knížek, lampiček a dalších serepetiček, díky kterým si připadáme jako v některé z hospod v Příčné ulici z románů od J.K. Rowlingové.
Sarajevo voní zvláštní sladkou orientální vůní, jejíž původ nedokážu nikde vygooglit. Je možné, že vychází z mešit, které sledujeme jen z povzdálí. Kolem mešit je vždy čisto a uvnitř je rozprostřen rudý koberec. V celé Bosně je polovina populace muslimská. Po pár dnech si zvykneme na ženy zahalené v hidžábech i na jejich strach ze psů. Na cestě nás totiž doprovází fenka husky Zaria a občas opravdu udělá trochu rozruch.
V Sarajevu stihneme ještě jednu zastávku – památník v místě atentátu na Ferdinanda D’Este u řeky v ulici Zelenih beretki.
Pohoří Bjelašnica
Přespat jedeme do pohoří Bjelašnica. Ve tmě a mlze vystoupáme autem na půl cesty k vesnici Umoljani a zakempíme u studánky. Není to žádné oficiální parkoviště ani nocoviště, ale jde o tak opuštěné místo, že tam ničemu ani nikomu překážet nebudeme.
Když ráno spadne mlha do údolí, konečně spatříme vrcholky bjelašnických hor. Po snídani si sbalíme baťůžky a vyrážíme na okruh přes vesnici Lukomir – nejvýše položenou trvale obydlenou vesnici v Bosně.
Martin si koupí domácí pletené papuče, ve kterých mu jednou bude jistě takové horko, že se mu zpotí nohy a už je nikdy neobuje, ale podpořil místní turismus. V restauraci si objednáme masový a bramborový burek, přejíme se a jde se nám pak těžko přes hory. Představujeme si, jak pro nás přiletí náš paddleboard a my na něm odletíme z kopce do údolí.
LukomirLukomir
Vyfuníme na vrchol Obalj, projdeme stádem ovcí a pod Sarukem se stočíme dolů do vesnice Umoljani a k autu.
Autem se pak jedeme podívat na místo Olympijských her, které bylo postaveno a opuštěno po hrách roku 1984.
Dinárské hory – Bosanski Maglic
Přejezd k Maglici vede horskými serpentinami. Nad hustými smrkových lesy koukají vysoké hory s vápencovými skalními stěnami a věžemi.
Neosvětlené tunely lemuje pod silnicí průzračná hučící řeka. Motáme se roklí, volant se kroutí zleva doprava, plyn, spojka, brzda, plyn, spojka, brzda. Držím se madélka ve dveřích a lítám po sedačce.
Silnice se klikatí, jako když se do vzduchu ledabyle odhodí klubíčko šňůry a nechá se dopadnout. V zatáčkách číhají krávy. Brzda, spojka, plyn. Brzda, spojka, plyn.
Konečně dojedeme na parkoviště pod Maglic. Válí se tady spousta odpadků a v lese chaoticky bliká tisíce světlušek.
Bočkojc si chtě nechtě musí ustlat v těch odpadcích a ráno říkají, že to je nejhorší noc v Bosně. Nabízíme jim, že další noci můžou spát na střeše Pupka, ale moc se jim to nezamlouvá. Nám se to zdá v případě setkání s medvědem jako mnohem lepší volba.
Výstup pod Maglic začíná pozvolně, sen o pohodovém treku se ale brzy rozplyne. Začne stoupání a přelézání popadaných mokrých kmenů.
V lese řešíme, jak se bránit proti medvědům a že až nějakého chytneme, dáme si medvědí tlapu na medvědím česneku. Snažíme se touhle konverzací odradit všechny medvědy, kteří na nás v houští číhají.
Les je hustý a vlhký. Stromy se tady do sebe proplétají tak, že to vypadá jako když spolu tancují. Dole rostou obrovské lopuchy, které by se daly použít jako deštníky, kdyby začalo pršet.
Pod Maglicem
Pod Maglicem je parkoviště, o kterém jsme nevěděli. Kdyby jo, šlo by z něj jít nalehko na vrchol severní stěnou, ale asi spíš bez psa. Najednou hřmí a když se objeví i dva blesky tak se debaty o tom, zda by šlo na Maglic vylézt tudy i na těžko stávají bezpředmětné. Rozhodneme se jít k jezeru Trnovačko a na Maglic vylézt zítra za lepšího počasí. V Bosně totiž chodí bouřky až odpoledne. Před jezerem v lesích žije miliony komárů, stoupáme po mokrých kamenech a za chvíli jsme celí poštípaný. Nejde se nijak bránit, repelent nepomáhá a jediné co můžeme, je nezastavovat se. Zaplaveme si v jezeře, postavíme stany, koupíme si pivo a pokračujeme v odhánění komárů.
Po nějakém čase jsou největší komáří hejna pryč. Večeříme a hrajeme karty. Brzo se připravíme ke spánku, abychom mohli ráno brzo vyrazit na Maglic. Před usnutím ještě slyšíme ze stanu, jak chatár volá na celý kemp ,,Čorba, čorba! Grátis.” Kuba vyleze ze stanu a když zjistí, že se z velkého hrnce rozdává polívka vyběhne si pro ni s ešusem a se všemi se pak podělí. Je výborná! Gulášovka s nějakým vyvařeným kusem jehněte.
Kolem jezera stanují skoro samí Češi a celkově všude potkáváme náš národ. Martin už tomu pak říká Bosenská republika česká a moc se mi to líbí, protože věřím, že se sem budeme příště vracet jako domů.
V 6 ráno vylezeme ze stanů mokrých od ranní rosy. Oproti včerejšku je na vrcholcích hor nádherně bez mráčků. Nasnídáme se a sbalíme na výšlap. Cestou od stanu nám jezero a sluneční paprsky připraví parádní podívanou. Zatímco se třpyt odráží od hladiny do chomáčků mlhy, které se pak pohupují nad vodou, my stoupáme vzhůru. V příkrém kopci pozorujeme srdcový tvar jezera. Funíme, potíme se, ale za chvíli jsme na barevné horské louce plné květin. Mimojiné tady roste třeba bosenská lilie jejíž žluté kvítky se otevírají až ke stopce. Přibližujeme se k Maglici. Výstup obsahuje pár kroků a chytů po skále a pak už zase po dvou stoupáme k plechové vlajce Bosny. Vyfotíme se a otevřeme teplé vrcholové pivo. Chvíli se kocháme výhledy do Černé Hory a do Bosny a za chvíli nás dojdou další Češi a Slovák. Jako doma.
Ráno u jezera TrnovačkoNa vrcholu Maglic
Cesta dolů je úmorná, strmý sestup k jezeru, naobědvat se, zaplavat si, sbalit stany, projít medvědím lesem, překročit řeku a ještě celý sestup kamenitou serpentinou k autu. Nesmím opomenout, jak rytmicky klepeme hůlkami nad hlavou kdykoliv se přiblížíme k houštině. Vypadáme jako parta z blázince, ale žádný medvěd na nás nakonec neskočil.
Bosna nás učarovala, každou zatáčkou se mění kopce, nebe, domky i hory v pozadí. Chlapi pasou koně, jezdí v traktorech a posedávají v kavárnách a bábušky s šátkem zalévají záhony. V loukách je rozeseto několik malých vesniček. V jedné z nich večeříme čevabi a když se pak chceme rozjet, začne nám stávkovat spojka. No dali jsme jí v těch zatáčkách zabrat. Martin situaci zachraňuje bindrem. O kus dál v lese stavíme u pána v blikajícím autě, kluci mu okamžitě pomáhají přezout pneumatiku. Dostáváme pozvání na rakiji, ale odmítáme. Možná jsme ale měli, třeba by nám pomohl s naším problémem.
Blagaj – lezení a feratty
Z kopce do Blagaje Martin ještě párkrát sešlápne spojkový pedál a spojka pomalu umírá. Při parkování v lezeckém kempu vydechne naposledy. Dojeli jsme.
Kemp vypadá, jako by ho poslední lezci opustili před 20 lety. Vedle nás stojí dodávka s nějakými nomády se dvěma dětmi. Na umělé lezecké stěně se kývají staré chyty. Kdesi vzadu ve tmě hýká osel a ve větvích cvrkají cikády. Spíme našikmo, takže se kutálím v Pupkovi k okýnku a Martin na mě.
Další den mám zablokovaný krk a bolí mě z toho hlava. Voláme Global Assistance a za chvíli najíždím Pupkem na vlek odtahovky. Kluci jedou s ním do Mostaru. Máme strach, že nás budou muset odtáhnout až do Česka.
S Evčou a Zari se vydáváme do centra Blagaje. Je horko a všude mraky lidí, takže to o něco později zapíchneme na náplavce kousek od mostu. Voda je ledová a my rozehřáté na 150C, tak se hecujeme kdo tam vleze. Povídáme si a netrpělivě čekáme na zprávu o Pupkovi.
Ve dvě odpoledne volají kluci, že je zničená celá spojka, ale naštěstí mají skladem náhradní díly a zítra do dvanácti to opraví. Takže kluci teď jedou taxíkem zpátky, naobědváme se a jdeme lézt. Do kempu mezitím přijelo několik lezců, dokonce ze Švýcarska a lezou i v tom úmorném horku. My čekáme do šesti do večera než se teploty trochu umírní.
Lezeckých cest je tady spousta. Vybíráme nějaké pětky, na které se nastupuje asi 10 minut chůze za kempem. Je to krása, vápenec drží a cesty jsou sportovně odjištěné.
Blagaj
V sobotu ráno vyráží Kuba s Evčou na ferattu k hradu. My hlídáme Zarinu a bereme ji na výlet pro čerstvé pečivo a marmeládky. Pak balíme a kluci jedou pro Pupka. Přijíždí s novou spojkou. Z autorizovaného servisu jen za 11 tisíc. Jsme šťastný, že můžeme pokračovat v jízdě a že to ani tolik nebolelo, narozdíl od toho, kdyby se nám tahle porucha stala v Česku. Navíc pojistka nám kryje jak odtah, tak obě noci v kempu.
Kravica
Co jsou ale hůře utracené peníze než za spojku je za vstupné na vodopády Kravica. Po detoxu od lidí v horách je to jako facka. Převonění turisté ve frontách na vyhlídku. Nemáme tady chuť ani na zmrzlinu a jdeme pryč. Sem jedině mimo sezónu a jindy než o víkendu.
Podgora
Pokračujeme na Makarskou riviéru. Po nějaké době hledání vhodného místa na paddleboard a poslední přespání končíme nakonec v Podgoře v kempu Medora.
Krásný, malý, čistý, přímo u pláže, dogfriendly a s personálem mluvícím česky, to je místo, které jsme hledali. Za všechno na jednu noc platíme 86 euro a jdeme blbnout na pláž. Večer si dáme víno s živou muzikou, ráno ještě koupačku ve vyhřátém moři a vyjedeme na 11 hodin dlouhou cestu domů.
Na přechod Českého lesa z jednoho konce na druhý tentokrát nebyl čas, ale taky jsme věděli, že ať to vezmeme jakýmkoliv směrem, bude to krásný. Nakonec se během dvou dnů trasa přizpůsobila sama podle našich kroků, aniž bychom ji nějak horečně plánovali.
V sobotu dopoledne vystupujeme v Domažlicích a vydáváme se přes náměstí směrem na poutní místo Vavřineček. Odtud je nádherný výhled na Šumavu. Dál pokračujeme parkem Zelenov kolem rybníků na Babylon. Na pár minut chytneme déšť, ale za chvíli je to zase na kraťasy. U Babylonu obědváme před strmým výstupem na Čerchov. Možností výstupu je více a my kombinujeme Vrbatovu a Plzeňskou cestu. Na Čerchově máme štěstí, nejen, že stihneme ještě těsně před zavíračkou objednávku nápojů v kiosku, navíc svítí sluníčko a od rozhledny jsou nádherné výhledy. Před šestou se to tady vylidní a na celém vrcholu sedíme úplně sami. Dolů se jde zvesela, míříme přes zříceninu myslivny ke Studánce. Tady potkáváme dědečka jako z pohádky, který nám při západu slunce vypráví o lesní zvěři, my si pečeme klobásy a když se pak děda vydá večer na prasata, zůstáváme ještě u ohně a tlacháme dokud nám nezačnou padat víčka.
Další den po sobě uklidíme tábořiště, uvaříme si ještě s dědou polívku a čaj a vydáme se přes Dlouhou skálu bukovými lesy na rozcestník Tři znaky, který stojí u německých hranic. Odtud pak dojdeme do České Kubice, kde zklamaně zjistíme, že hospůdka s vyhlídkovou terasou otevírá až v pět. Přesvědčíme tedy hlad, aby ještě počkal a Čertovo naučnou stezkou se propleteme podél Bystřice zpátky k Babylonu, kde hlad konečně zaženeme. Čas utíká tak rychle, že nám najednou jede večerní vlak. Rychle spolknu ještě jablečný závin a za chvíli už odjíždíme z nádraží směr domov.
Máte taky nějakého kamaráda, na kterého je sice spoleh, ale vždy když něco plánujete, máte trochu husí kůži z toho, jak to vlastně dopadne? Já jo. Je to legrace.
Třeba tuhle jsme přišly na letiště a zjistily, že neletíme do Bruselu, ale do Charleroi. Vygooglily jsme Charleroi a zjistily jsme, že letíme do nejošklivějšího města ve vesmíru.
Zatímco zapisuji scénář tohoto výletu, Lucka v klidu chroupe bakerolls. Sedíme u brány C22, letadlo má hodinu zpoždění, Česko v televizi vítězí v baseballu nad Čínou. Jak moc divný bude tenhle příběh?
O chvíli později už stojíme v řadě. Nějaké dvě drndy před námi zápasí s velikosti svých batohů, aby nemuseli platit příplatek. Nakonec ho stejně platí, jako my v Barceloně. Známe to a je nám jich líto, ale opravdu strašně zdržují odlet. V zákulisí letiště se na chvíli objeví duha, věřím, že to díky ní bude fajn. Propočítávám si čas našeho výletu – opravdu je reálné vidět Brusel, historické Bruggy, dojet na zmrzlinu k Severnímu moři a stihnout zpáteční letadlo za 37 hodin?
O chvíli později mě zastavuje u sedadla v letadle pán, zda se s ním chci prohodit:,,Ať spolu nemusíte švitořit přes tři řady,” říká a mění si semnou místenku. Je to sympatická řada, už letíme hodinu a holka přes uličku ještě nepřestala jíst. Lucka mi ukazuje letadla, která nevidím.
Po výstupu z letadla následujeme dav mířící ven z letiště. Většina cestujících pokračuje jako my do Bruselu a tak nastupují na pravidelnou autobusovou linku Flibco. Jízdenky si kupujeme on-line ve frontě, ale jde to i v automatu na letišti. Flibco jezdí na nádraží Midi a tak nás čeká večerní túra celým středem města do hotelu, který je naopak situovaný u severního nádraží. Belgie je plná přistěhovalců a procházka dvou holek po tmě opravdu není moc příjemná. Navíc když potkáváme policejní zátarasy, všude se válející pytle odpadků a pochybné skupinky mužů různých národností. Jsme rádi, když hotel Prestige nacházíme nakonec bez komplikací.
Bruggy – hranolky, vafle a loďky na řece Rei
Bruselské Severní nádraží je skvělá volba pro odjezd do Brugg. Nejen, že odtud vlak jezdí dvakrát za hodinu, navíc projíždí přes město a nejvíc lidí nastupuje až na stanici Midi. Přestože není hlavní sezóna, na mnoho cestujících nezbývá sedadlo a budou celou cestu stát. V deset dopoledne vystupujeme v Bruggách.
Bruggy nás hned nadchnou svou středověkou architekturou. Červené cihličky, barevné okenice, výlohy plné čokolády a vaflí. Ať už se tady ztratíme v jakékoliv uličce, brzy jsme na nějakém dalším náměstíčku, u kostela, u řeky s můstky. Trefně se Bruggám přezdívá Benátky severu, v říčních kanálech projíždí loďky a můžete tak město poznat přímo z vody.
Projdeme přes nejznámější náměstí Markt až do Daamportu a pak se zase jinudy propleteme zpět ke Casa Patata, abychom ochutnaly belgické hranolky.
Oostende – na zmrzlinu k Severnímu moři
K Severnímu moři je to vlakem z Brugg jen patnáctiminutová zajížďka. Svítí sluníčko, tak jedeme na zmrzlinu.
Chvíli sedíme v písku na pláži a užíváme si, že se pohledem do moře zastavil čas. Najednou není kam spěchat, fronty a davy lidí kamsi zmizely. Jsme jen my dvě v písku, na chvíli. Pak už musíme zpět.
Vlak mezi Oostende a Bruggy jezdí přibližně každých 30 minut. Na odjezd z Brugg do Bruselu jsme si koupili jízdenky na Flixbus, které vychází o půlku levněji než vlak. Cestujeme tedy s jedním přestupem zpátky na Severní nádraží, které už dobře známe.
Den se sice krátí, ale máme ještě nějaké resty v Bruselu. Ještě jsme nekoupili suvenýr, neochutnaly wafle a neviděli Grande-Place a čůrajícího chlapečka.
Brusel – přes historické náměstí až na pahorek umění
Dnes večer je Brusel úplně jiný. Míříme s davem turistů po Rue Nueve na náměstí Grande-Place. Semtam z hlavní třídy odbočíme do vedlejší uličky, abychom koupily čokoládu nebo ochutnaly wafli.
Že jste přišli na Grande-Place určitě poznáte. Je tak krásně osvětlené, že vypadá zlatější, než skutečně je. Hned po obrovské věži si všimnete dalších menších věžiček a sochy jezdce na koni na střeše budovy. A pak je ideální projít kolem čůrajícího chlapečka a vystoupat si na vrcholek Mont des Arts Kuntsberg, až nahoru. To už bude tma a Brusel bude zářit s tou věží z Grande-Place uprostřed jako se strážnou věží pro všechny duše, co se chtějí jen tak Belgie nadechnout a zase v pokoji odejít.
Brusel ukončíme procházkou parkem. Musíme jít brzy spát, tenhle den měl třicetsedm hodin a v pět už musíme nasednat na tramvaj, abychom se postupně přesunuli zpět na letiště v Charleroi.
Letošní zima není na lyžování v Česku moc příznivá. Počasí se neustále střídá a sníh napadá pomaleji než slejzá. Neradi bychom ale, aby nám na skialpy začal sedat prach a tak se rozhodneme vyrazit v půlce února do Krkonoš. Hledám dostupná ubytování. Kvůli jarním prázdninám jsou horské chaty obsazené a tak vybíráme Penzion Relax s tím, že jako bonus je tam případně wellness a do večera otevřená restaurace.
Zimní výstup na Sněžku
Začalo to pátečním deštěm. Sníh rychle odtával a v noci potom místy parádně namrzal. Když jsme v sobotu odpoledne přijeli do Velké Úpy, lilo jako z konve. V neděli u snídaně jsme vzpomínali na naši loňskou zimní dovolenou v Rakousku, kde nás zastihla sněhová bouře a smáli jsme se tomu, jak je dnes oproti tomu krásný počasí.
Výstup přes sjezdovku na Portášovy Boudy se nesl v aprílovém duchu. Pršelo, svítilo slunce (tak moc, že jsme si rozepínali kalhoty), pak zase pršelo, sněžilo a pořád dokola dokud jsme nevylezli nad lanovku. Cesta k Růžohorkám byla krásná, padaly obří sněhový vločky a slunce protahovalo paprsky mezi jehličnany. Dali jsme si pivo a krkonošský kyselo. Nechtěli jsme se po něm tvářit kysele, ale o chvíli později to přišlo. Nezdokumentované části výstupu po ledovce v poryvech větru budou navždy chybět v našem fotoalbu. Martin přejmenovává Sněžku na Ledku a jde dál. Mně rezignují pásy a nechávají mě sto výškových pod vrcholem. Šourám se zpátky a o chvíli později se s Martinem zase potkávám, zvládnul to a na dvě minuty si užil vrcholové slávy.
Jedeme spolu dolů zpátky na Růžohorky, kde jsem zapomněla předtím ochutnat borůvkovej koláč – to by byl hřích se na něj nevrátit. A pak už za krásného odpoledního sluníčka zpátky do Úpy. Mělo to dneska úplně všechno !
Portášovy BoudyRůžohorkyLyžařský areál Velká Úpa
Daruj zážitek aneb jízda se psím spřežením
Abych toho dobrodružství neměla málo, dostala jsem od Martina jako dárek vyjížďku s musherem.
V pondělí v poledne nás v Peci pod Sněžkou vyzvedává na sněžným skútru Aleš a frčíme nahoru k Boudě Racek. Tady bydlí jeho 19 tahačů a jako první nás překvapilo, jak jsou všichni mazliví.
Tak jsem se stala na chvíli musherem v Krkonoších. Sáňky táhlo 8 alaskanů, které bylo nutné nejdřív nastrojit a správně zapřáhnout. Pak jsme vyrazili na asi 17km dlouhou trasu, kde jsme museli projet pár zatáček a vyhnout se lyžařům i běžkařům, když jsme na trase křižovali jejich tratě. Psi úžasně poslouchali na povely zatáčení i zastavení. Trasu si korigoval Aleš, který stál za mnou a komunikoval s lídrem – černým psem Hardym, který byl v čele spřežení.
Počasí se nám taky přece jen povedlo, přes noc něco málo nasněžilo a místy se nám z mlhy protrhal i pěkný výhled. Úžasný zážitek jsem navíc dostala zdokumentovaný na flešce.
Uteklo to jako vždy, s horami za zády a západem sluníčka před sebou jsme se vydali přes Prahu zpátky domů.
Od Mariánských Lázní do Lokte se lesem táhne několik nenápadných cest. Klikatí se kolem minerálních pramenů, vyhlídek, rozhleden a zapadlých vesniček. Vrcholy tady můžeme nazývat trochu ironicky jako “osmistovky” neboť kromě dvou vrcholů (Lesný a Lysina, které mají více než 900m) tady na nic vyššího nevylezete.
Sraz máme v Plzni na hlavním nádraží a jízdenku jednosměrnou do Mariánek. A to nám při pátku bohatě stačí. Připijeme si na zdraví a po cestě nasbíráme další členy výpravy až jsme ve vrcholném složení 7 a 4 psy.
V Mariánkách povečeříme a pak s čelovkami šplháme na Duncanovo vyhlídku. “Vyhlídka” nám umožňuje výhled sice jen na stromy, důležitější ale je, že si okolo ní můžeme ustlat. Večer sem doléhají tóny zpívající fontány, znějí jako Celine Dion ve filmu Titanic a my se přitom v sedmi lidech potápíme jen v jedné plechovce piva.
Ráno se rozhodneme vyrazit necestou lesem k vodní nádrži Mariánské lázně. Kolem ní vede pěšinka k pramenům Smraďoch a Farská kyselka. U Farské kyselky obdivuji skupinu rozsivek – jedinečných řas v jezírku, které jsou na celém světě pouze na třech místech v Západních Čechách. A jedno z nich je právě tady.
O něco záživnější než pozorovat rozsivky je výstup na osmistovku. Vlčí kámen 883 m.n.m. zdoláváme s mírným funěním. Kuba je bílej jak stěna, má od včerejška nějakou podzimní chřipku a nemá ani náladu na vrcholovou fotku. Naopak Marťas je nadšený, že má za sebou tenhle vrchol neboť si myslí, že je to nejhorší výstup na celé trase. Omyl.
Ve vesnici Prameny svačíme u Rudolfovo pramenu a čepujeme si ho na cestu. Mezitím dávám tajně Martinovi echo, kde nás najde při večerní přepadovce. Tohohle čundru se bohužel kvůli bolavému kotníku neúčastní, ale dohodli jsme se doma, že přijede alespoň na jednu noc.
Po svačině se jde dál. Po asfaltce zase mírně do kopce kolem Holého vrchu na Dlouhou stoku. Trasa kolem stoky je překrásná. Šumění vody, barvy přicházejícího podzimu, semtam nějaký můstek a zasloužená rovinka po měkké cestičce. Na stromech se červenají jeřabiny a slunce příjemně hřeje. Následuje louka a zase les, naprostá pohoda.
Vše se zvrtne, když u Zelené hory rozhodnu, že využijeme zkratku mimo cestu. Začínám klesat v žebříčku oblíbenosti u některých členů výpravy. Konkrétně jeden z nich mluví přímo o vraždě. Bohužel ani následná cesta ohradou se stoupáním ke Krásnu nemá nic společného s původní přísahou, že od Vlčího kamene už bude rovina. Naklikám na uklidněnou Marťasovi cíl do mapy, vždyť už má chodidlo plné puchýřů a chytré hodinky mu přestávají počítat patra, jak dělá krátké kroky. Ani to se mi ale nepovedlo, neboť zjištění, že hospoda v Horním Slavkově je o další kilometr dál než puntík, který sem do mapy zadala, zbortilo nejen marné očekávání cíle, ale asi i naše přátelství.
Jako na zavolanou přijíždí Martin a svého jmenovce rozveselí svým samotným příjezdem. Fakt, že přijelo nějaké auto značí, že není životně důležité dojít pěšky až na vlak.
Myslím, že jsou z výletu všichni nadšení. Druhou noc spíme u Pulečka. Parta venku ve stanech, já s Martinem na dvaceticentimetrové matraci pohodlně v dodávce. Za zabouchnutými dveřmi ani nejsou slyšet jeleni v říji, kteří se nahlas ozývají z lesů. Když se ráno klubou přátelé ze spacáků, nevypadají zase tolik vyspale. Barča a obě Evči se těší do cíle. Kubovi už je líp, ale asi to prsknul na Špeldu a Marťas, ten kvůli puchýřům našlapuje, jakoby po cestě chodil bos.
Po snídani vyrážíme na poslední etapu – do Lokte. Slavkovský les tedy trasou z jihu zakončíme na pomyslném konci na jeho severní hranici. Jdeme nalehko, batohy se vezou. Martin a Martin sem pro nás přijedou autem. Tempo máme opravdu rychlé a za dvě hodinky už jsme pod hradem.
Užili jsme si to! Doufám :-D. Máte nějaký další tip na čundr, kam nikdo nechodí?
