Na přechod Českého lesa z jednoho konce na druhý tentokrát nebyl čas, ale taky jsme věděli, že ať to vezmeme jakýmkoliv směrem, bude to krásný. Nakonec se během dvou dnů trasa přizpůsobila sama podle našich kroků, aniž bychom ji nějak horečně plánovali.
V sobotu dopoledne vystupujeme v Domažlicích a vydáváme se přes náměstí směrem na poutní místo Vavřineček. Odtud je nádherný výhled na Šumavu. Dál pokračujeme parkem Zelenov kolem rybníků na Babylon. Na pár minut chytneme déšť, ale za chvíli je to zase na kraťasy. U Babylonu obědváme před strmým výstupem na Čerchov. Možností výstupu je více a my kombinujeme Vrbatovu a Plzeňskou cestu. Na Čerchově máme štěstí, nejen, že stihneme ještě těsně před zavíračkou objednávku nápojů v kiosku, navíc svítí sluníčko a od rozhledny jsou nádherné výhledy. Před šestou se to tady vylidní a na celém vrcholu sedíme úplně sami. Dolů se jde zvesela, míříme přes zříceninu myslivny ke Studánce. Tady potkáváme dědečka jako z pohádky, který nám při západu slunce vypráví o lesní zvěři, my si pečeme klobásy a když se pak děda vydá večer na prasata, zůstáváme ještě u ohně a tlacháme dokud nám nezačnou padat víčka.
Další den po sobě uklidíme tábořiště, uvaříme si ještě s dědou polívku a čaj a vydáme se přes Dlouhou skálu bukovými lesy na rozcestník Tři znaky, který stojí u německých hranic. Odtud pak dojdeme do České Kubice, kde zklamaně zjistíme, že hospůdka s vyhlídkovou terasou otevírá až v pět. Přesvědčíme tedy hlad, aby ještě počkal a Čertovo naučnou stezkou se propleteme podél Bystřice zpátky k Babylonu, kde hlad konečně zaženeme. Čas utíká tak rychle, že nám najednou jede večerní vlak. Rychle spolknu ještě jablečný závin a za chvíli už odjíždíme z nádraží směr domov.
Máte taky nějakého kamaráda, na kterého je sice spoleh, ale vždy když něco plánujete, máte trochu husí kůži z toho, jak to vlastně dopadne? Já jo. Je to legrace.
Třeba tuhle jsme přišly na letiště a zjistily, že neletíme do Bruselu, ale do Charleroi. Vygooglily jsme Charleroi a zjistily jsme, že letíme do nejošklivějšího města ve vesmíru.
Zatímco zapisuji scénář tohoto výletu, Lucka v klidu chroupe bakerolls. Sedíme u brány C22, letadlo má hodinu zpoždění, Česko v televizi vítězí v baseballu nad Čínou. Jak moc divný bude tenhle příběh?
O chvíli později už stojíme v řadě. Nějaké dvě drndy před námi zápasí s velikosti svých batohů, aby nemuseli platit příplatek. Nakonec ho stejně platí, jako my v Barceloně. Známe to a je nám jich líto, ale opravdu strašně zdržují odlet. V zákulisí letiště se na chvíli objeví duha, věřím, že to díky ní bude fajn. Propočítávám si čas našeho výletu – opravdu je reálné vidět Brusel, historické Bruggy, dojet na zmrzlinu k Severnímu moři a stihnout zpáteční letadlo za 37 hodin?
O chvíli později mě zastavuje u sedadla v letadle pán, zda se s ním chci prohodit:,,Ať spolu nemusíte švitořit přes tři řady,” říká a mění si semnou místenku. Je to sympatická řada, už letíme hodinu a holka přes uličku ještě nepřestala jíst. Lucka mi ukazuje letadla, která nevidím.
Po výstupu z letadla následujeme dav mířící ven z letiště. Většina cestujících pokračuje jako my do Bruselu a tak nastupují na pravidelnou autobusovou linku Flibco. Jízdenky si kupujeme on-line ve frontě, ale jde to i v automatu na letišti. Flibco jezdí na nádraží Midi a tak nás čeká večerní túra celým středem města do hotelu, který je naopak situovaný u severního nádraží. Belgie je plná přistěhovalců a procházka dvou holek po tmě opravdu není moc příjemná. Navíc když potkáváme policejní zátarasy, všude se válející pytle odpadků a pochybné skupinky mužů různých národností. Jsme rádi, když hotel Prestige nacházíme nakonec bez komplikací.
Bruggy – hranolky, vafle a loďky na řece Rei
Bruselské Severní nádraží je skvělá volba pro odjezd do Brugg. Nejen, že odtud vlak jezdí dvakrát za hodinu, navíc projíždí přes město a nejvíc lidí nastupuje až na stanici Midi. Přestože není hlavní sezóna, na mnoho cestujících nezbývá sedadlo a budou celou cestu stát. V deset dopoledne vystupujeme v Bruggách.
Bruggy nás hned nadchnou svou středověkou architekturou. Červené cihličky, barevné okenice, výlohy plné čokolády a vaflí. Ať už se tady ztratíme v jakékoliv uličce, brzy jsme na nějakém dalším náměstíčku, u kostela, u řeky s můstky. Trefně se Bruggám přezdívá Benátky severu, v říčních kanálech projíždí loďky a můžete tak město poznat přímo z vody.
Projdeme přes nejznámější náměstí Markt až do Daamportu a pak se zase jinudy propleteme zpět ke Casa Patata, abychom ochutnaly belgické hranolky.
Oostende – na zmrzlinu k Severnímu moři
K Severnímu moři je to vlakem z Brugg jen patnáctiminutová zajížďka. Svítí sluníčko, tak jedeme na zmrzlinu.
Chvíli sedíme v písku na pláži a užíváme si, že se pohledem do moře zastavil čas. Najednou není kam spěchat, fronty a davy lidí kamsi zmizely. Jsme jen my dvě v písku, na chvíli. Pak už musíme zpět.
Vlak mezi Oostende a Bruggy jezdí přibližně každých 30 minut. Na odjezd z Brugg do Bruselu jsme si koupili jízdenky na Flixbus, které vychází o půlku levněji než vlak. Cestujeme tedy s jedním přestupem zpátky na Severní nádraží, které už dobře známe.
Den se sice krátí, ale máme ještě nějaké resty v Bruselu. Ještě jsme nekoupili suvenýr, neochutnaly wafle a neviděli Grande-Place a čůrajícího chlapečka.
Brusel – přes historické náměstí až na pahorek umění
Dnes večer je Brusel úplně jiný. Míříme s davem turistů po Rue Nueve na náměstí Grande-Place. Semtam z hlavní třídy odbočíme do vedlejší uličky, abychom koupily čokoládu nebo ochutnaly wafli.
Že jste přišli na Grande-Place určitě poznáte. Je tak krásně osvětlené, že vypadá zlatější, než skutečně je. Hned po obrovské věži si všimnete dalších menších věžiček a sochy jezdce na koni na střeše budovy. A pak je ideální projít kolem čůrajícího chlapečka a vystoupat si na vrcholek Mont des Arts Kuntsberg, až nahoru. To už bude tma a Brusel bude zářit s tou věží z Grande-Place uprostřed jako se strážnou věží pro všechny duše, co se chtějí jen tak Belgie nadechnout a zase v pokoji odejít.
Brusel ukončíme procházkou parkem. Musíme jít brzy spát, tenhle den měl třicetsedm hodin a v pět už musíme nasednat na tramvaj, abychom se postupně přesunuli zpět na letiště v Charleroi.
Letošní zima není na lyžování v Česku moc příznivá. Počasí se neustále střídá a sníh napadá pomaleji než slejzá. Neradi bychom ale, aby nám na skialpy začal sedat prach a tak se rozhodneme vyrazit v půlce února do Krkonoš. Hledám dostupná ubytování. Kvůli jarním prázdninám jsou horské chaty obsazené a tak vybíráme Penzion Relax s tím, že jako bonus je tam případně wellness a do večera otevřená restaurace.
Zimní výstup na Sněžku
Začalo to pátečním deštěm. Sníh rychle odtával a v noci potom místy parádně namrzal. Když jsme v sobotu odpoledne přijeli do Velké Úpy, lilo jako z konve. V neděli u snídaně jsme vzpomínali na naši loňskou zimní dovolenou v Rakousku, kde nás zastihla sněhová bouře a smáli jsme se tomu, jak je dnes oproti tomu krásný počasí.
Výstup přes sjezdovku na Portášovy Boudy se nesl v aprílovém duchu. Pršelo, svítilo slunce (tak moc, že jsme si rozepínali kalhoty), pak zase pršelo, sněžilo a pořád dokola dokud jsme nevylezli nad lanovku. Cesta k Růžohorkám byla krásná, padaly obří sněhový vločky a slunce protahovalo paprsky mezi jehličnany. Dali jsme si pivo a krkonošský kyselo. Nechtěli jsme se po něm tvářit kysele, ale o chvíli později to přišlo. Nezdokumentované části výstupu po ledovce v poryvech větru budou navždy chybět v našem fotoalbu. Martin přejmenovává Sněžku na Ledku a jde dál. Mně rezignují pásy a nechávají mě sto výškových pod vrcholem. Šourám se zpátky a o chvíli později se s Martinem zase potkávám, zvládnul to a na dvě minuty si užil vrcholové slávy.
Jedeme spolu dolů zpátky na Růžohorky, kde jsem zapomněla předtím ochutnat borůvkovej koláč – to by byl hřích se na něj nevrátit. A pak už za krásného odpoledního sluníčka zpátky do Úpy. Mělo to dneska úplně všechno !
Portášovy BoudyRůžohorkyLyžařský areál Velká Úpa
Daruj zážitek aneb jízda se psím spřežením
Abych toho dobrodružství neměla málo, dostala jsem od Martina jako dárek vyjížďku s musherem.
V pondělí v poledne nás v Peci pod Sněžkou vyzvedává na sněžným skútru Aleš a frčíme nahoru k Boudě Racek. Tady bydlí jeho 19 tahačů a jako první nás překvapilo, jak jsou všichni mazliví.
Tak jsem se stala na chvíli musherem v Krkonoších. Sáňky táhlo 8 alaskanů, které bylo nutné nejdřív nastrojit a správně zapřáhnout. Pak jsme vyrazili na asi 17km dlouhou trasu, kde jsme museli projet pár zatáček a vyhnout se lyžařům i běžkařům, když jsme na trase křižovali jejich tratě. Psi úžasně poslouchali na povely zatáčení i zastavení. Trasu si korigoval Aleš, který stál za mnou a komunikoval s lídrem – černým psem Hardym, který byl v čele spřežení.
Počasí se nám taky přece jen povedlo, přes noc něco málo nasněžilo a místy se nám z mlhy protrhal i pěkný výhled. Úžasný zážitek jsem navíc dostala zdokumentovaný na flešce.
Uteklo to jako vždy, s horami za zády a západem sluníčka před sebou jsme se vydali přes Prahu zpátky domů.
Od Mariánských Lázní do Lokte se lesem táhne několik nenápadných cest. Klikatí se kolem minerálních pramenů, vyhlídek, rozhleden a zapadlých vesniček. Vrcholy tady můžeme nazývat trochu ironicky jako “osmistovky” neboť kromě dvou vrcholů (Lesný a Lysina, které mají více než 900m) tady na nic vyššího nevylezete.
Sraz máme v Plzni na hlavním nádraží a jízdenku jednosměrnou do Mariánek. A to nám při pátku bohatě stačí. Připijeme si na zdraví a po cestě nasbíráme další členy výpravy až jsme ve vrcholném složení 7 a 4 psy.
V Mariánkách povečeříme a pak s čelovkami šplháme na Duncanovo vyhlídku. “Vyhlídka” nám umožňuje výhled sice jen na stromy, důležitější ale je, že si okolo ní můžeme ustlat. Večer sem doléhají tóny zpívající fontány, znějí jako Celine Dion ve filmu Titanic a my se přitom v sedmi lidech potápíme jen v jedné plechovce piva.
Ráno se rozhodneme vyrazit necestou lesem k vodní nádrži Mariánské lázně. Kolem ní vede pěšinka k pramenům Smraďoch a Farská kyselka. U Farské kyselky obdivuji skupinu rozsivek – jedinečných řas v jezírku, které jsou na celém světě pouze na třech místech v Západních Čechách. A jedno z nich je právě tady.
O něco záživnější než pozorovat rozsivky je výstup na osmistovku. Vlčí kámen 883 m.n.m. zdoláváme s mírným funěním. Kuba je bílej jak stěna, má od včerejška nějakou podzimní chřipku a nemá ani náladu na vrcholovou fotku. Naopak Marťas je nadšený, že má za sebou tenhle vrchol neboť si myslí, že je to nejhorší výstup na celé trase. Omyl.
Ve vesnici Prameny svačíme u Rudolfovo pramenu a čepujeme si ho na cestu. Mezitím dávám tajně Martinovi echo, kde nás najde při večerní přepadovce. Tohohle čundru se bohužel kvůli bolavému kotníku neúčastní, ale dohodli jsme se doma, že přijede alespoň na jednu noc.
Po svačině se jde dál. Po asfaltce zase mírně do kopce kolem Holého vrchu na Dlouhou stoku. Trasa kolem stoky je překrásná. Šumění vody, barvy přicházejícího podzimu, semtam nějaký můstek a zasloužená rovinka po měkké cestičce. Na stromech se červenají jeřabiny a slunce příjemně hřeje. Následuje louka a zase les, naprostá pohoda.
Vše se zvrtne, když u Zelené hory rozhodnu, že využijeme zkratku mimo cestu. Začínám klesat v žebříčku oblíbenosti u některých členů výpravy. Konkrétně jeden z nich mluví přímo o vraždě. Bohužel ani následná cesta ohradou se stoupáním ke Krásnu nemá nic společného s původní přísahou, že od Vlčího kamene už bude rovina. Naklikám na uklidněnou Marťasovi cíl do mapy, vždyť už má chodidlo plné puchýřů a chytré hodinky mu přestávají počítat patra, jak dělá krátké kroky. Ani to se mi ale nepovedlo, neboť zjištění, že hospoda v Horním Slavkově je o další kilometr dál než puntík, který sem do mapy zadala, zbortilo nejen marné očekávání cíle, ale asi i naše přátelství.
Jako na zavolanou přijíždí Martin a svého jmenovce rozveselí svým samotným příjezdem. Fakt, že přijelo nějaké auto značí, že není životně důležité dojít pěšky až na vlak.
Myslím, že jsou z výletu všichni nadšení. Druhou noc spíme u Pulečka. Parta venku ve stanech, já s Martinem na dvaceticentimetrové matraci pohodlně v dodávce. Za zabouchnutými dveřmi ani nejsou slyšet jeleni v říji, kteří se nahlas ozývají z lesů. Když se ráno klubou přátelé ze spacáků, nevypadají zase tolik vyspale. Barča a obě Evči se těší do cíle. Kubovi už je líp, ale asi to prsknul na Špeldu a Marťas, ten kvůli puchýřům našlapuje, jakoby po cestě chodil bos.
Po snídani vyrážíme na poslední etapu – do Lokte. Slavkovský les tedy trasou z jihu zakončíme na pomyslném konci na jeho severní hranici. Jdeme nalehko, batohy se vezou. Martin a Martin sem pro nás přijedou autem. Tempo máme opravdu rychlé a za dvě hodinky už jsme pod hradem.
Užili jsme si to! Doufám :-D. Máte nějaký další tip na čundr, kam nikdo nechodí?
Po téměř dvou měsících zahálení nás to zase volá do hor. A tak se s partou rozhodneme vyrazit okruhem přes rakouské a Julské Alpy k moři. Hlavním cílem je nejvyšší hora Slovinska Triglav.
Tauplitz – výlet přes čtyři alpská jezera
Tauplitzalm je náhorní plošina nacházející se v rakouském Štýrsku. Malebná příroda, horské vesničky, vápencové vrcholy a průzračná jezera, to je důvod proč na dovolenou vyrazit zrovna sem.
V neděli večer přijíždíme do jihozápadní části Totes Gebirge (Mrtvých hor). Vyjedeme nad městečko Tauplitz na parkoviště u vodopádu Tauplitzer Wasserfall. Jelikož je už téměř tma, stihneme jen krátkou procházku na vodopád, navečeřet se a v lese se schovat do bivaku.
Další den nás čeká celodenní výlet k jezerům Schwarzensee, Steirersee, Tauplitzsee a Großee. Na okruhu jsou ještě další dvě malá jezera a chodníky jsou uzpůsobeny tak, aby si každý mohl zvolit trasu dlouhou a náročnou podle svých možností.
Triglav – pod nejvyšší horu Slovinska cestou sedmi jezer
Ještě na večer přejíždíme do Slovinska. Podle aplikace Park4night nacházíme u Bohinjského jezera odbočku k louce, kde zaparkujeme a přespíme do rána.
Ráno se všude válí mlha a my už se nemůžeme dočkat nahoru do hor. Dojedeme na parkoviště u Koči pri Savici, které je nejlepším výchozím bodem pro tuhle trasu. Po snídani přichází na řadu pořádná ranní rozcvička – vystoupat 700 výškových metrů na první Črno jezero. Co je uklidňující, že v dolině jezer už žádný takový brutální výstup není. Příroda se mění z lesů a luk na kamenná a suťová pole, ale nejedná se o žádné technicky náročné úseky. Náročnost spočívá v délce trasy a v čase, který máme na to, aby nám nepropadla rezervace v Chatě pri Doliču. Po páté hodině si vyhrazují nárok prodat naše lůžka prvním příchozím a jelikož se tomu chceme vyhnout, začneme odpoledne docela pospíchat. Potkáváme stádo kamzíků, spoustu hvízdajících svišťů a turistů naštěstí jen poskrovnu. Čas se pořád krátí a chata nikde. V sedle Hribarice se oddělujeme a s Martinem pokračujeme rychlejším tempem napřed. Všechno dopadne dobře, stihneme přijít včas, počasí je celý den nádherné, psi to zvládají skvěle a my jsme unavení a hladoví tak, jak to má být. Majitel nechá pejsky v malém kamrlíku v hale – do společného pokoje nesmí. My se ubytujeme a po skvělé večeři jdeme spát.
Je půl 4 ráno a my se s Martinem po téměř probdělé noci soukáme potichu ze spacáků. Snažíme se neprobudit dalších 11 lidí, kteří s námi sdílí podkrovní pokoj. Opatrně projdeme i vstupní halou se snahou nevzbudit spící hafany zavřené v komoře. Je jasno, nebe plné hvězd. Po několika vystoupaných metrech posnídáme napůl sušenku. Cesta ubíhá rychle a za chvíli jsme u Baraka Morbegno u pevnosti pod nástupem na vrchol. Je něco málo před šestou hodinou a začíná se pomalu rozednívat, vyšlapaná cesta v suti nás vede na skálu, nacházíme se na trase Kugyjeva. Značky tady končí a my bloudíme. Na protějších kopcích v dálce občas zahlédneme blesk. Výstup nemá být těžký, ale nejsme si jistí, kterou cestou máme jít dál a navíc je na pováženou jestli vůbec vzhledem k počasí pokračovat. S rozedněním přichází k sobě i zrak a až teď vidíme ten prudký kamenitý sráz pod námi. Sedíme v malé jeskyni, civíme do mapy a zhodnocujeme situaci. Stěžejní je dostat se do sedla Triglavska Škrbina a pokračovat Gorjanskou což je jednoduchá ferrata.
Brzy všechno vyřeší černý mrak, který se rychle přižene a my se vracíme 50 výškových metrů zpátky k poslední značce. Stihneme udělat pár fotek, zasmát se nad nádherně stráveným ránem a pak Triglav zahalí na další tři hodiny hustá mlha. Stane se to v mžiku a nejde to předvídat. Mezitím sejdeme bezpečně na snídani a vyprávíme přátelům, jak jsme si na tu horu alespoň sáhli. Zbytek dne už vrchol zase turisty pouští nahoru, ale když z dálky vidíme ty davy mířící přes Mali Triglav, nakonec jsme docela rádi, že tam mezi nimi nejsme. Cestu na Triglav dolinou sedmi jezer je lepší plánovat s přespáním v horách na dvě noci – tedy první den nástup na chatu, druhý den vylézt na vrchol nalehko a třetí den sestup. Psa na vrchol nedostanete, je to opravdu zbytečný hazard, na chaty to ale pes zvládne, jen je nutné se vždy domluvit dopředu. Na Chatě pri Doliču můžete pro psy čepovat užitkovou vodu, jinak je zde obecně s pitnou vodou problém, balená voda na chatě stojí 4 eura. Jedna noc s polopenzí a se slevou ČHS nás přišla na 40 euro.
Riviéra Umag – se psy a s paddleboardem do Chorvatska
Po návratu z hor se těšíme na moře. Přes Triglavský národní park se serpentinami za chvíli dostaneme do Itálie.
Večer zaparkujeme u přístavu v městečku Sistiana a dáme si zaslouženou italskou pizzu a víno. Táboříme potom kousek nad městem opět podle aplikace Park4night.
Ráno nám hned od snídaně prší. Nad zálivem Trieste je najednou velký černý mrak a předpověď neslibuje ani na další den nic lepšího. Vidíme ale v dálce, že nad Chorvatskem je azurově modré nebe. Tak proč ne. Na bookingu hned kupujeme dvě noci v apartmánu Savudrija kousek od Umagu.
V Chorvatsku následně strávíme krásné dva dny procházkami po pláži, koupáním, ježděním na paddleboardu a ochutnáváním drinků v baru s výhledem na moře.
Lakes of Fusine – italská jezera v Julských Alpách
Cestou domů máme v plánu ještě jednu zastávku. Jsou to jezera Fusine v Julských Alpách. Počasí už se začíná kazit ale naštěstí krátkou procházku kolem jezer stihneme. Ocení to i hafani, kteří se potřebují na dlouhé cestě domů vyvenčit.
Navíc tudy shodou náhod projíždí na dovolenou brácha s rodinou a tak se potkáváme zrovna tady.
Je to krásná tečka za celým výletem. V neděli v noci jsme zpátky doma, kéž by ty dovolené byly delší.
Už jste si někdy doma sbalili batoh a bez jakéhokoliv dopravního prostředku prostě rovnou vyrazili na čundr? My jsme chtěli projít Křivoklátsko, tak jsme si tam došli rovnou ze dveří. A bylo to skvělý!
0 – 18 km Kaznějov – Bujesily
V prvním úseku z Kaznějova vyjdeme po modré lesem nad Oboru. Je horko a těšíme se dolů ke Střele. O něco později už se koupeme pod mostem a obědváme. Další krásná vyhlídková část nás vítá na louce nad Dolním Hradištěm.
V Dolním Hradišti je hospoda. Jde se k ní po silnici, nikde žádný stín. Už z dálky na nás vlaje dosud nesklizená Májka. V párty stanu je narváno. Slet důchodců, snad ne soukromá party. Hned se k nám rozbíhá pán v zelené košili. ,,Že vy jdete z Kaznějova? Viděl jsem vás jak jdete kolem školy. To je úžasný. Kudy jste sem došli?” S radostí odpovídáme na jeho otázku, jsme nadšeni, že nás oslovil a váží si toho, že jsme přišli pěšky. Lehnu si do trávy pod ořešák, dám napít psům a už tu je zpátky Martin z hospody. Podává mi pivo. Ani se nestihneme nadechnout a začne veselka. Na vesnickou dechovku hned vyběhnou na parket důchodci s ledvinkami a vyzvou milované babičky k tanci. Jaká nádhera k podívání. Jak se všichni ti staří lidé mají rádi. A pak začnou hrát Na Pankráci, o něco líp než jsme si zpívali v kopci nad Střelou s Martinem. Ve svém mladistvém věku budíme tak velký zájem, že si za chvíli prisedaji různí lidé, dokonce starosta, který nás zve v srpnu na cestovatelský festival. Pozvání přijímáme, dál se ale už nezdržujeme, protože nás čeká cesta do Liblína.
Nádherná trasa v korytě řeky Střely vede po zelené turistické značce. Místo, kde se Střela vlévá do Berounky není přes hustý porost kopřiv vidět. Příchod do Liblína označuje zvýšená koncentrace chatek podél řeky, jinak je tady ale stejný klid a ticho jako na předchozí etapě. Vykoupeme se v řece pod mostem a jdeme si do hospůdky zahrát karty.
Na večer se přesouváme na louku před Bujesily, kde si usteleme pod vzrostlým kaštanem.
18 – 33 km Bujesily – Hradiště
Probouzíme se pod kaštanem a před námi je další horký letní den.
Cestou k rozcestníku U Rakolusk přecházíme v lese po mostku hlubokou strouhu. Pokračujeme úzkou pěšinou ve stráni až dojdeme na Prachárnu. Tady zakempíme na pivo a čočkovku a pak se cachtáme v řece. Před sebou máme vražedný Lejskův hřeben. V tom horku ho doslova vyfuníme pomalým krokem nahoru.
Cesta se dál stáčí vyhlídkovou trasou za Chlumem kolem obory Hamouz a postupně nás dovede do Zvíkovce.
Po parným odpoledni si dopřejeme ještě jednu koupačku v kempu “Pod Mostem”. Sedneme si tady u piva a o chvíli později se spustí letní déšť. Pozorujeme, jak kapky dopadají na hladinu Berounky a klábosíme u toho s vodákem, který nás zve na sjezd Střely na konci září, kdy se vypouští Žlutická přehrada.
Směrem na Hradiště vede silnice. Pokračujeme vzhůru od řeky, abychom našli místo na spaní. Za protější kopce zrovna zapadlo slunce a nebe se barví do červena. Předemnou Martin a oba naši psi rozrážejí jetelové pole, ze kterého sem tam vyletí bělásek. Červená barva z nebe pomalu ustupuje a místo toho vytváří temně modrý tón. Když hrajeme ve spacáku karty, nahoře už září dorůstající Měsíc.
32 – 50 km Hradiště – Roztoky
U snídaně se bavíme pozorováním zajíců v jeteli pod námi. Projdeme Hradištěm plným starých krásných chalup a vyjdeme na silnici vedoucí na Čilou. Na létě miluju, jak všechno zraje. Za celý výlet strčím do pusy nespočet rybízu a malin. A tyhle vesnice a okraje silnic jsou jich plné.
Cestou do Čilé sbíráme taky z pangejtu odpadky. Každý z nás by měl, ať se nám tady po Česku stále dobře chodí.
Do Skryjí dojdeme okolo jedenácté. Začíná být zase pořádné vedro, takže siestu na návsi pod stromem neodmítneme. Navíc je tady otevřený kiosek u Babu. Ve dvanáct nám připadá, že už je na čase jít. Sice se zvedneme, ale je tak horko, že ani další hospodu na cestě nejde odmítnout. Zásoby dokupujeme v Potravinách na Faře. S nadějí, že už konečně vyrážíme na trasu, nás hned za mostem pod Skryjemi vítá další kemp, který ani není na mapě. Zatímco Martin si u piva vychutnává historky nějakého komunistického emigranta, já se se psy koupu v řece – jak jinak než pod mostem.
Vyrážíme docela pozdě odpoledne a to nás čeká zdlouhavý přesun kolem Týřovických skal. Dlouhý je taky výstup na Křiniště a cesta do Nezabudic. Motivuje nás, že si tam dáme něco dobrého k večeři. Omyl. Když se tam konečně dobelháme, hospoda je zavřená a my ani nemáme dost vody na vaření. Na konci vesnice oslovíme pána za plotem, který nám velmi ochotně běží do chalupy naplnit dvě lahve vody a s dodatkem: ,,tady máte do té vody ještě čerstvou mátu,” na nás udělá opravdu dojem.
Cíl je jasný, musíme vystoupat na vyhlídku nad Nezabudické skály. A taky že už to tam dojdeme, i když s vypětím sil. Stojí to za to. Nahoře je opravdu parádní výhled. Chvíli se kocháme, pak je vyhlídku už na čase opustit. Uvaříme večeři a všichni tři moji kluci padnou za vlast. Já pak ještě hodinu píšu, poslouchám šum lesa, kroky zvířátek a dechovku, kterou sem z Roztoků nese říční údolí. Za chvíli začne kapat. V rychlosti stavím bivak z celty, sice za tmy mi to jde dost nešikovně ale slouží. Navíc jsem u toho nikoho nevzbudila. Déšť se pak ještě opakuje nad ránem což vzbudí Martina a je dojatý, že přístřešek je už postaven.
50 – 59 km Roztoky – Zbečno
Každé ráno nás Majk divoce vítá v novém dni, poskakuje nám po hlavě a vydává u toho nejpodivnější zvuky. Dnes je ale trochu klidnější a to se nám nezdá. Koukám mu na tlapky a vidím na každé malý puchýř. Oba psy už máme v předdůchodovém věku, ale jestli si to některý z nich hodně bere, tak právě Majk. Po snídani mu na tlapky lepím polštářky na puchýře a tejpou je omotávám kolem tlapky. Dnešek máme odpočinkový, takže to snad vydrží.
Kemp v Roztocích “Mezi mosty” nás moc neosloví a tak jídlo doplníme v nedalekých potravinách. Pokračujeme na Křivoklát, kde se to hemží turisty a já se těším, až budeme někde pryč zase sami.
Cesta do Zbečna vede smíšeným lesem ve svahu nad Berounkou. Množství turistů řídne. Před kempem Riviera se objevuje pár nově upravených chat s balkóny nad řekou a mě to tady připomíná nějakou riviéru u moře. Za chvíli jsme v kempu, úžasná obsluha, dobré pivo, slunce hřeje a my jsme dnes i přes malý počet kilometrů nad míru spokojeni. Na večer za námi přijíždí kamarádi, kteří se vrací z Moravy, dáme si společně večeři a zase se rozloučíme. My pak s Martinem stavíme bivak a jdeme brzy spát.
59 – 69 km Zbečno – Žloukovice
,,Proč nesete toho pejska?” Ptá se paní, kterou potkáváme v kopci před Valentovo mlýnem. Její hlas zní starostlivě, kolem očí má vrásky a tvář jí lemují šedivé dlouhé vlasy.
,,Vadí mu ten asfalt, dělají se mu z toho puchýře,” odpovídám.
,,A odkud jdete, že si takhle ublížil?”
,,Z Kaznějova, od Plzně.”
,,Cože? Pěšky? No to už jsem dlouho neviděla,” přeměří si nás pohledem. ,,Tak pojďte kousek semnou. Já jdu dolů do hospody zaplatit dluh ze včera.”
Doprovázíme paní a celou cestu si povídáme. Dnes ráno za námi přijel vlakem kamarád Mates a tak usedáme do hospody v hojném počtu.
,,Povězte mi, co jste za znamení, mě tady mají za takovou čarodějku.” Pokračuje paní zvesela a za chvíli se dozvídáme i to, co jsme vědět nechtěli.
O hodinu později pořád prší. Sedíme ve stejné hospodě a klukům už se motá jazyk. Paní čarodějka pořád povídá a povídá. Začíná nám docházet, proč její snacha brečí, když přijede na návštěvu a proč ji sousedé nemají moc rádi. Paní Marie pořad mluví a všechno výborně analyzuje. Jakmile začne zjišťovat, zda je pán od vedlejšího stolu ještě k mání, raději začínáme balit, rozloučíme se a vyrážíme.
Před Žloukovicemi vede pěšina ve skále, kterou je nutno překonat. Potom už jen přejít železniční most a jsme v obci. Stále prší a my se po dohodě rozhodneme výlet ukončit. Ne nadarmo jsme se snažili, aby tahle trasa neměla striktně určený cíl, ať můžeme skončit kdekoliv a v jakýkoliv čas bez napsaného plánu. A kdyby si ji chtěl někdo projít dál, krásně by se končilo třeba v Berouně. My jsme si ve Žloukovicích chytli domů vlak.
Lanovkou by to byla hrozná nuda a tak jsme vymysleli, že vylezeme na Lomničák legendární Hokejkou. Jenže neseznámeni s terénem, v příliš brzkém čase, kdy nahoře leží dost sněhu a po radách kamaráda na telefonu alá „babu bych tam nevzal“, jsme se smířili, že vylezeme lehčí Emericiho nářek. Stoupáme od Lomnického sedla Normálkou a po pár výškových metrech potkáváme kluka, který se právě vrací z naší vybrané cesty. Sděluje nám důležité informace o stavu sněhu nad Kartárikovím žlabem a odrazuje nás v jeho přechodu. Prý lepší to je Birkenmajerovou hranou, kterou lezl včera, je suchá, dá se vyhnout sněhovým polím a s výbavou, kterou si neseme, to pak i v klidu proslaníme. O výstupu tímto jižním žebrem sice slyšíme poprvé, ale už od nástupu ze sedla se nám zdál nejpřirozenějším směrem, který na Lomničák z této strany vede.
! Upozornění: toto není návod na výstup. Výstup je povolen pouze s horským vůdcem.
Takže je vybráno a do třetice všeho dobrého jdeme na Birkenmajerovu hranu. Tam, kde se cesta odděluje doprava na Emericiho už nasedáme do sedáků a začíná pěkná a poměrně jednoduchá jízda skalním žebrem. Základem je držet se směru po levé hraně nebo pod ní, dá se tady najít pár nýtů, borháky i slaňáky. Cestu dojišťujeme friendy, čoky a hexy, využití mají taky dlouhé smyce. Z pohledu druholezce je to pohoda a jelikož je terén exponovaný a nabízí nádherné výhledy na Térynu, Gerlach a spoustu dalších vrcholů, budete se bavit. Prvolezec si navíc přijde na spoustu krásných kroků, využije svých znalostí o pohybu ve vysokohorském terénu a nebude chybět ani pár morálových pasáží. Místy si opravdu pěkně zalezeme v III. (i IV.) terénu. V průvodcích se uvádí, že se lezou 3 lanové délky, my jich s 60m dvojčaty napočítáme 5, je to ale tím, že jsme si nechávali větší rezervu lana a jistili jsme se už v začátku, kde se nejspíš ještě chodí na průběžku.
Vlevo Birkenmajerova hrana, vpravo odbočka na Emericiho nářek
V závěrečném výstupu na vrchol jsou řetězy a taky spousta lidí, kteří si nás fotí, jako opičky v zoo. Sklidíme se do kouta, vychutnáme si pivo, uděláme pár fotek a začneme se připravovat na slanění.
Vrchol – Lomnický štít 2634 m
První slanění je přes borhák nacházející se těsně pod zajištěnou cestou s řetězy. Dále se dají najít ke slanění „beraní rohy“ případně další borhák. Držíme se u hrany mimo zasněžený žlab. Všechno zvládáme a po třetím slanění jsme už na nejprve nevýrazném chodníku a později na cestičce, kterou není nutné dál jistit.
Dolů do Tatranské Lomnice je to snad větší záhul než ta Birkenmajerka na Lomničák. Nahoru jsme si totiž pomohli lanovkou ke Skalnatému plesu a tak to bylo necelých 900 metrů stoupání (z toho cca 200 metrů lezení). Z vrcholu až dolů na parkoviště je to ale celé 1700 výškových metrů po vlastních, kdy kolena půlku cesty nesouhlasně vyjadřují svůj názor. Odměnou je návrat do našeho kempu, který už jsme si našli předchozí den a rádi bychom ho taky doporučili dál – kemp RIJO Camping u Studeného potoka, který nám dá pak ještě tu možnost, si při večeři a s lahví vína prohlížet Lomničák v celé jeho kráse. Máme štěstí, že počasí vyšlo na jedničku, protože ty výhledy opravdu braly dech.
První délka slanění RIJO Camping, Tatranská Lomnica
Slovenský ráj s koupačkou
Sotva rozlepíme oči, jsme netrpěliví, jak nám budou sloužit nohy po včerejším výšlapu. Vylézáme ze stanu a sdělujeme si pocity. Každý máme bolavou jinou část, lýtka, stehna, kolena, chodit ale můžeme.
Po snídani a sbalení tábora vyrážíme do Slovenského ráje.
Nakonec je z prvoplánově krátkého výletu hned 15 kilometrů s 900 metrovým převýšením.
Parkujeme za obcí Spišské Tomášovce v chatové osadě Jurkovec (kde u býv. recepce jde nechat auto). Podle doporučení pána, sekajícího u parkoviště zeleň, se vydáváme krásnou vyhlídkovou trasou přes louku (značenou jako cyklostezka 8708). S výhledem na Vysoké Tatry dojdeme k altánku, kde se vydáme po zelené na Tomášovský výhled. Odtud z několika možností volíme trasu po zelené přes Biely potok, po žluté na Kláštorisko a odtud po červené zpět dolů k mostu přes Hornád. Je ukrutné horko a s nadšením hledáme bufet v chatové osadě, ale zjišťujeme, že teď mimo sezónu není v týdnu otevřený. Náladu nám spraví studna stojící opodál.
Tomášovský výhledLouka nad zříceninou Kláštorisko
Jelikož se toužíme ochladit ve vodě, objíždíme Slovenský ráj po nádherné vyhlídkové silnici až dojedeme do Dedinek. Tady protéká řeka Hnilec přehradou Palcmanská Maša. Sotva schladím lýtka, Martin už je v té studené vodě po uši.
Spokojení pokračujeme po silnici k pramenu Hronu, kde stojí altánek a dá se tady parkovat. Vaříme, pozorujeme dalekohledem lišáka na protější louce a potkáváme české cestovatele mířící do Gruzie. Po večeři už zůstáváme v altánku sami, hrajeme karty a když se začne stmívat uleháme do auta.
Palcmanská Maša
Přírodní termální koupaliště
Ráno na střechu auta bubnují kapky deště. Co třicet minut se spouští déšť, v mezičase je chvíli ticho a sluníčko se snaží vydrápat ven ze závoje z mraků, ale bez úspěchu, už zase prší.
V altánku si osmažíme vajíčka se slaninou na cibulce a balíme k odjezdu.
Projedeme směrem na Poprad a přes dálnici do Liptovského Jána. Stále střídavě prší, Martin má rýmu a já mám v plánu využít tohle počasí na koupačku v termálních bazénech – těch přírodních, bezplatných. Pár jich totiž na Slovensku ještě je.
U Liptovského Jána brzy nacházíme Termálný kúpelný prameň Kaďa. Kaďa je spíš otužovací. V místě, kde pramen vyvěrá, má voda celoročně teplotu 24°C. Řídím se radami místních důchodců, které potkávám v kádi. Síra v jezírku je prý výborná na onemocnění pohybového aparátu, kloubů i na kožní nemoci. Důležitá je pravidelnost koupání. Během doporučeného dvacetiminutového pobytu ve vodě se jdu taky dvakrát osvěžit do potoka, kam jezírko vytéká. Je zde vybudován jez a tak se dá ponořit zhruba do metrové hloubky. Rozdíl teplot je kolem 18°C, (v zimě i 22°C). Po návratu do kádě je voda najednou mnohem teplejší a na nohách je cítit, jakoby se do nich zapichovaly jehličky.
Termálný kúpelný prameň Kaďa, Liptovský Ján
Dost bylo otužování a v pořadí je taky jeden teplý pramen. Zhruba půl hodiny jízdy autem se nachází jezírko Kalameny. Termálny prameň Kalameny (Medokýš) má teplotu 33°C a koupe se tady o dost více lidí. Teplá koupel je po obou dnech v kopcích opravdu relaxační a je tady krásně i za špatného počasí.
Termálny prameň Kalameny (Medokýš)
Na oběd jedeme do Liptovského Mikuláše. Konečně přestává pršet a sluníčko vylézá z mraků. Přejíždíme na ubytování do Penzionu Fako.
Před večeří se ještě vyvezu na salaš nad městem. Je to jen 12 minut autem a výhled na Nízké Tatry je nádherný.
Na hřeben Nízkých Tater
Další den ráno má Martin pořád rýmu. Pro mě to znamená, že v pohodě můžeme vybíhat na vrcholy, pro něj, že umírá a měl by zůstat doma. Takže vybírám jedno z velmi mála míst nad 1000 m.n.m., kam se dá vyjet autem. Je to Magurka v horách nad Partizánskou Lupčou.
Okolo 11té parkujeme u kostela a po žluté zn. šlapeme do krpálu až z nás teče pot. O nějakou dobu později jsme na hřebeni Nízkých Tater v sedle Zámostskej hole. Nad námi svítí sluníčko, ale všude okolo se prohání černý mraky. Já se kochám, Martin spěchá dolů. Přejdeme do sedla Latiborskej hole. Sotva dožvýkám housku, Martin už přešlapuje na místě, že je nutné odejít, nebo nás chytne bouřka.
Vracíme se a v půlce cesty začíná kapat. Odjíždíme z hor a leje jak z konve. Ještě že tu svoji rosničku s sebou mám, kouká na windyho a říká, že mám víc štěstí než rozumu.
Než odjedeme, slíbili jsme si halušky ve slovenskej kolibě a svůj slib brzy na to plníme. S naplněnýma břichama, bolavýma nohama a dalšíma skvělýma zážitkama se vracíme zpátky do Čech.
