Simona Sterlyová – 3. stránka

Rakovnická a Plaská pahorkatina – 60 km mlýnskými stezkami 3/2024

Nápad přejít Rakovnickou a Plaskou pahorkatinu se zrodil na březnové grilovačce v Chrástu. Letos vyšly Velikonoce velmi brzy, ale přesto teploměr ukazuje přes 20°C. Martin chce strávit sobotní odpoledne na skalách a já se zase vidím někde na treku. Na neděli a pondělí by se prý ale rád přidal. Tak to nějak spojíme dohromady a nakonec se nenechají ani dlouho přemlouvat Fanda s Kubou. Se všemi se postupně potkám v sobotu večer, na začátek trasy ale vyrážím sama.

Rakovnická pahorkatina se táhne od Krs, kde má zároveň svůj nejvyšší vrchol Lišák (677m) až po Rakovník. Plaská pahorkatina je její jižní sousedka a doplňuje oficiální Mlýnskou stezku o další nespočet zaniklých i přeživších mlýnů. Naplánovaná trasa mlýnskými stezkami se právě z tohoto důvodu stáčí právě směrem na jih. Údolí říček a potoků opouští až u hradu Krakovec a končí v Rakovníku.

Mlýnská stezka Nečtiny – Manětín

V sobotu po obědě mě Martin vysadí v Lešovicích u Nečtin. Vzduchem poletuje saharský písek, který zmírňuje teploty horkého březnového odpoledne a já se psy kopíruji Manětínský potok po Mlýnské stezce. Meandrující potok ztrácíme na chvíli v historickém centru Manětína a dál po červené zamíříme k Vuršovu mlýnu. Obědvám. Rasty se střídavě máchá v potoce a válí v hlíně. Zatím máme všichni energie na rozdávání.

Manětínský potok

Po červené dál křižujeme potok až k Frantovu mlýnu. Stromy porostlé mechem, čerstvě zelené tráva, cvrlikající ptáci, jako bychom šli parkem. Potkávám několik chatařů. Staříci se opalují, děti hrají kuličky a konečně před sebou vidím nějaký pahorek té Rakovnické pahorkatiny. Od Frantova mlýna se zvedá zalesněný kopec a tak vybíháme vzhůru. Sotva si uvědomím, z čeho mám radost, dojde mi, že jdu blbě. Sice jsme vystoupali úplně nahoru, ale měli jsme jít přece k Čoubovu mlýnu a to je pořád podél potoka. Tak mi to nesedí a dívám se do mapy. Dole jsme měli odbočit na žlutou. Nikdy se nevracím, pokud to jen trochu jde. A tak sbíháme lesem a napojíme se na správnou trasu u potoka.

Čoubův mlýn jsme s Martinem objevili před sedmi lety. Byli jsme tady na májku a když si povídám u okýnka, majitel si pamatuje, že to byl ten rok, kdy na májku tady z místních skoro nikdo nepřišel. Na nás si ale ani přesto nepamatuje. Dávám si kafe a za chvilku už si cizí děti hladí Rastyho. Vždy mi připadalo, že tady panuje přátelská a pohodová atmosféra a dnes tomu není jinak.

Mladotice a Odlezelské jezero

Potom pokračuju dál přes Strážiště, nad kterým se už válí večerní mlha a kouř z komínů. Je ticho a šedavo. Okolí působí až strašidelně a tak si přeju být v Mladoticích s ostatními. Sotva dojdu na nádraží, přijede lokomotiva a vyplivne Fandu s Kubou. Jdeme pro pivo do hospůdky a pak se vydáme k noclehu. Ten už jsme vyhlídli při předchozím čundru a nachází se u Odlezelského jezera. Je tma a bloudíme mimo značené cesty. Kolem tůňky, která by se líbila Evče přes obří val, který se nelíbí nikomu, se vydrápeme až nahoru ke skalám.

Kuba rozdělá oheň křesadlem na první pokus a ještě postaví přístřešek. Dostává pomyslného bobříka táboření. Spokojeně opékáme buřty. O chvíli později už vidíme blikat ve tmě Martinovu čelovku. Přijel posledním vlakem a noční bojovku zvládnul rychle a na jisto. Tak jsme kompletní.

Cestou slovanských bohů se ráno přes Potvorovský kopec, Bílov a lesy Březina dostaneme do Hradecka. Ve vesnici se zrovna hraje nohejbalový turnaj a všichni vítají Kubu jako ztraceného syna. Taky tady s nimi hraje už odmala. Díky zápasu je otevřená hospoda a tak doplňujeme zásoby, protože všechny ostatní podniky na trase mají mimo sezónu zavřeno. To ale ještě nevíme a zásob bereme málo.

Javornice

Z Kožlanského lesa se napojíme na Hradecký potok, který se u Vožeháku vlévá do Javornice. Javornici budeme dál kopírovat po proudu několik kilometrů. Přes Cukrovic mlýn, Uhrovic mlýn i Machův mlýn. V létě je to paráda, protože se rozveselíte na několika místech pivem či zmrzlinou, my teď na konci března balancujeme mezi suchým únorem a aprílem. Mně je líto, že je zavřené medové království a klukům, že si nevzali na cestu víc piva. Trasa je však nádherná. Malebné údolí Javornice vede širokou zelenou loukou. Z obou stran ho lemují lesy.

Zřícenina hradu Krakovec

Od Machova mlýna odbočíme na červenou proti proudu Šípského potoka. Už se pomalu šeří, ale my musíme ještě překonat několik brodů. A když není přes potok poblíž padlý kmen, nezbývá než přeskočit nebo překročit po kamenech. Nejdřív jsou to zdařilé pokusy. Čím víc ale nebýváme jistoty, tím víc se snižuje naše pozornost. Kuba nabírá vodu do bot jako první. Já o něco později do jedné taky. Čvachtáme. Naštěstí po rovině ubíhají kilometry jeden za druhým a za chvíli jsme s mokrýma nohama u Jankovic mlýna pod Krakovcem.

Zřícenina hradu Krakovec bývá otevřená mezi desátou a třetí hodinou. Potkáme se tedy se zavřenými branami nejen hradu, ale i přilehlé hospody. Rozděláme oheň, opečeme zbylé buřty a sušíme všechny namočené boty. Díky za krásný rovný plácek na spaní.

První dubnový den je teplo, zataženo, zpívají ptáci a my – čtyři spacákové mumie se třemi psy – podřimujeme pod hradem Krakovec. Zdál se mi sen, že k našemu bivaku přišel Velikonoční průvod dětí a že nás pohostili lívancemi s jahodami a čokoládou. Jak já bych ráda přidala do tohoto výletu nějakou gastronomicky příjemnou pasáž. Místo toho mi Martin servíruje polívku z pytlíku. Bolavým nohám polívka nepomáhá, pomohly by určitě ty lívance.

Přes louky a lány do Rakovníka

Na vyhlídce u Zhoře vaříme kafe. Tím nám dochází taky voda. Naštěstí jsme v kraji tak opuštěném, že každý z těch pár zde žijících obyvatel rád vidí turistu. Když se jdeme o dvě vesnice dál zeptat na vodu, paní nám ji nabídne, ještě než dořeknu větu.

Ze Žďárů přes vrchol Senecké hory vede zase kousek moc pěkné cesty až do Lubné. Bohužel dál směrem k Rakovníku už je to jen výhled na průmyslové zóny. My sem musíme kvůli vlakovému spojení. A taky, že tam kousek od nádraží točí Březňáka.

Etapy trasy přes Rakovnickou a Plaskou pahorkatinu:

1. den: Nečtiny – Manětín – Mladotice – Odlezelské jezero 21km
2. den: Odlezelské jezero – Hradecko – Krakovec 26km
3. den: Krakovec – Malinová – Lubná – Rakovník 14km

Písecké hory – za jarního rozbřesku 2/2024

Písecké hory neboli Mehelnická vrchovina se táhnou od Písku až po Temelín. Pro dnešní přechod jsem zvolila variantu z Protivína, kam jezdí autobusy i vlaky. Mě přivezl Martin, který pokračuje dál na zkoušku a po skončení mě vyzvedne v Živci. Na dokončení trasy mám tedy omezený čas.

Trasa povede přes nejvyšší vrcholy Vysoký Kamýk a Velký Mehelník, bude plná rybníků a luk, ale převážně lesních cest.

Je ještě tma. Se psy vybíháme ulicemi Protivína nahoru mezi statky s ohradami plných krav. Na cestu nám zatím svítí velký měsíc, ale už se začíná rozednívat. Pokračujeme dál žlutou turistickou trasou přes pastvinu, hráz Nového rybníka u Krče a Zelendárky projdeme středem až do Pařezí. Louky jsou ještě přikryté peřinou z ranní mlhy, ale sluníčko už barví špičky stromů do žluto červena.

Na chvíli se lesní cesta mění v asfaltku, ale brzy uhneme zpět do lesa a značení nás zavede na Zlatou louku. Rozkvétají sněženky. Fotím a nevšimnu si, že uhýbám z trasy, najednou stojím uprostřed rozmáčené louky a musím se vracet.

V 8:21 už stojíme na vrcholu Vysoký Kamýk ve výšce 627m.n.m. Celá cesta se nesla v duchu ticha, nepotkali jsme ani živáčka. Pod námi slyšíme štěkot psa, tak mizíme k rozhledně. Dveře jsou ale zamčené. Zklamáním je taky vrcholová kniha, která je tady od roku 2013 a je plesnivá. Přesto se do ní zapíšeme. Pokračujeme dál krátkým hřebínkem.

Po žluté turistické trase se dostaneme až do vesnice Paseky. Vydáme se nahoru jakoby na Pasecký vrch, ale těsně na hranici lesa uhneme vlevo na neznačenou trasu, která nás dovede na krásnou vyhlídkovou pěšinu. Kopírujeme okraj lesa. Nad Kuklí přeskočíme v lese zpátky na žlutou a stoupáme lesem k rybníku Němec.

Rybník Němec je kouzelný. Mile mě překvapí ostrůvek s ohništěm, kam se dá přejít přes lávku. Za sebou máme už 20 kilometrů a potkávám první dva turisty. Děda mě zastaví na kus řeči a potvrzuje mi, že dnes také žádné turisty nepotkal. O to víc se těším nahoru na Velký Mehelník.

Vrchol je v lese a i když neposkytuje žádné výhledy je to zajímavé místo plné oblých balvanů porostlých čerstvě zeleným mechem. Svačím řízek a hladoví psi mi strkají čumáky až pod bradu. Scházíme dolů podél Chudého vrchu a volá Martin, že pro nás vyráží. Potvrzuji vyzvednutí v Živci a pospíchám po zelené na místo srazu. Setkáváme se opět po 27 kilometrech a 6 hodinách, kdy se mi podařilo přejít Písecké hory z jihu na sever. Díky krásnému únorovému počasí to byl parádní zážitek.

Mapa – přechod Píseckých hor

Severní Makedonie – u Ohridského jezera mrzne 12/2023

U Ohridského jezera ráno mrzne. Poprvé za celou cestu nám zamrzá i čelní sklo. Z teplých spacáků se nám vůbec nechce ven a doufáme, že si dneska nebudeme muset připravovat snídani u auta.

Vrátit se na předchozí článek o Albánii

Ohrid

Nejvánočnějším městem na celé trase se stává makedonské město Ohrid. Po několika hodinách jízdy Albánií je to milé překvapení. Připadám si jako v některém ze západoevropských turistických center. Všude je uklizeno, nádherně vyzdobeno a lidé jsou příjemní od prodavačky po popeláře. Vychází sluníčko a začínají mi rozmrzat tváře.

Snídáme v pekárně u malého přístavu. Pozorujeme racky létající nad hladinou. Na prohlídku historické části města si odnáším kelímek kávy. Od kostela sv. Sophie sejdeme na dřevěné molo a kolem kamenných domků a rybářských lodiček se dostaneme ke známému kostelu St. John Kaneo.

Odtud vzhůru borovicovým lesem vystoupáme k Samuelovo opevnění. Vápencové hradby hlídají celé město. Opevnění nechal postavit Samuel I. Bulharský, pravděpodobně na původních ruinách pevnosti vybudované Filipem II. Makedonským. Nyní je z místa jedna z hlavních turistických atrakcí.

O kus dál se k nám u školy připojí štěně, které vyběhne z budovy spolu s malými dětmi. Pejsek má obojek a je to jediný pes bez páníčka v tomto městě. To je po albánských a řeckých zkušenostech příjemná změna. Štěně navíc vypadá jako synek našeho Frenkýho a tak jde kousek s námi, dokud ho nezaujme jiný pejskař.

Malebné městečko doplňuje nespočet kostelů, amfiteátr i muslimské objekty. Město patří mezi nejstarší na území dnešní Severní Makedonie

Na cestu domů si ještě koupíme sýrové pečivo, masový burek a bagetu.

Čeká nás přejezd po dálnici pod Národním Parkem Mavrovo, kde se dá sjet ke stejnojmennému jezeru nebo o kus dál ke kaňonu Matka. Spolu s prohlídkou hlavního města Skopje si to všechno nechám na příště.

Cesta domů

Večeříme v Srbsku u řeky Južna Morava. Pod námi parkují rybářské houseboaty. Martin se nakopne kávou a vezme pořádně za volant. Polospící mě budí na dobře známém nocovišti – na vyhlídce nad maďarským městem Tatabánya. Spí se nám tu dobře, ráno ani nemrzne, jako včera u Ohridu.

Poslední snídaňová vajíčka, kafe, pozdravit z vyhlídky slunce a tradá domů oslavit konec roku.

Albánie – termální prameny v údolí Vjosy 12/2023

Po plavbě trajektem z Korfu a dvouhodinovém přejezdu po dálnici se ocitáme v řeckém městě Kalpaki. Kalpaki je zasazené v zelených kopcích pohoří Pindos a pojí se s ním několik válečných momentů, kdy se území Řecka snažili obsadit Italové.

Vrátit se na předchozí článek o Korfu

Spíme na vršku s památníkem, sochou vojáka a řeckou vlajkou, která celou noc cinká ocelovým lankem o svou žerď.

Řecko se s námi loučí nízkou inverzí v údolí.

Leskovik- termální prameny Sarantoporos

Na hranicích nás vítá další milý národ na cestě přes Balkán – Albánci. Hned za přejezdem hranice to stáčíme k řece Vjosa. Vylézá sluníčko a je teplo jako na konci léta. Jdeme se koupat!

Ještě předtím se nasnídáme v údolí s volně se pasoucími koni. Tyhle snídaně nám budou neskutečně chybět. Návrat domů se rychle blíží.

Autem už to dál nejde a tak přeskakujeme široký potok a pokračujeme do mělkého širokého říčního koryta. Vjosa je průzračně modrá řeka, která pramení na svahu hory Katáras v řeckém pohoří Pindos a ústí o 250 kilometrů dál v Jaderském moři.

Martin mi vypráví o nebezpečném tekutém písku, který mě může spolknout a pak sám do takového zapluje. Písek mu chce sežrat boty, boří se v něm po kolena a prosí mě o podání ruky. Pomáhám mu ven a směju se, vždyť říkal, že ho nemám sešlapávat a pak se do něj sám proboří. Od té doby si dávám pozor a snažím se do písečného bahna moc nešlapat.

Nacházíme první termální prameny známé pod názvem Sarantoporos (nebo Sarandoporo). Sirné lázně mají přes 30°C. Poslední dostupný pramen vyvěrá v jeskyni. Světlo se sem dostává skalním komínem a můžeme si díky němu prohlédnout krápníky tvořené sirnými krystaly.

Po koupačce se vracíme k autu a potkáváme pohraniční stráž se samopaly. Poznáváme je, jsou to ti, kteří kontrolovali naše doklady při vstupu do země. Jsou na běžné kontrole hraničního pásma.

Cesta podél jižní hranice Albánie

Od Leskoviku vede podél jižní hranice Albánie nová asfaltka přes horská sedla, vine se jehličnatými lesy a loukami až do Ersekë. Potom najíždíme na starší cestu plnou děr a podstatně musíme snížit rychlost. Od vesničky Qinan je to zase o něco lepší.

Krajina je jako dělaná pro projížďky na koních. Pozorujeme pastevce s kozami, krávami a ovcemi. Pole obdělávají traktoristé. Frenký spokojeně vyspává na zadních sedačkách. Pak už klesáme k Ohridskému jezeru.

Pogradec

Do albánského města Pogradec dojedeme s vidinou večeře u vody. Místo toho nacházíme odpadky, velké toulavé psi, děti hrající si s pyrotechnikou a vůbec se nám tady nechce zdržovat.

Na závěr dne přejíždíme do nedaleké Makedonie. Slunce zrovna zapadá s barví hladinu Ohridského jezera do purpurových odstínů. Pohoří Galičica brzy vrhne stín na břehy jezera a jako lusknutím je tma.

Pokračovat do Severní Makedonie, kde tato cesta končí

Korfu – ostrov dvou Vánoc 12/2023

Korfu je nejsevernější z řeckých ostrovů. Přesto se předpověď v prosinci pyšní průměrnými teplotami okolo 13°C. Z Řecké pevniny je pro nás nejjednodušší odjezd z nádherného městečka Igoumenitsa, na jehož břehu se tyčí špičaté vrcholky jako malé zelené pyramidy. Rybáři tady loví ryby v sádkách i s prutem na březích a my si užíváme prosincového sluníčka.

Vrátit se zpět na článek o Řecku

Odpoledne najedeme na trajekt v přístavu Igoumenitsa a za 38 Eur se dovezeme přímo do Kerkyry. Plavba netrvá déle než 1,5 hodiny a trávíme ji pozorováním racků, kteří letí s námi.

Kerkyra je plná aut, jako tomu je ve většině řeckých měst. Hádáme, že snad každý občan dostane jedno auto hned při narození a než si pořídí řidičák, má v garáži další dvě. Kromě Řeků totiž nepotkáváme žádné turisty.

Jelikož v Kerkyře nejde ani zaparkovat, přesouváme její návštěvu na neurčito. Nakoupíme si na snídani a přejíždíme na severozápad ostrova. Za malebnými městečky Krini a Makrades parkujeme na vyhlídce na Jónské moře. Pod námi je skalní stěna s jednoduchými lezeckými cestami a zrovna tady potkáme místní lezce, kteří nám nasdílejí další tipy na lezení na Korfu. Do dějin lezení se tento ostrov, ale nejspíš nezapíše, jsou tu jen menší skalní bloky a to ani ne nad mořem, jak by nejeden lezec doufal.

Vánoce 24. prosince trávíme s červeným vínem, brambůrkami a vymyšlenou karetní hrou. Frenký si spokojeně pochrupuje v naší dodávkové ložnici, je vděčný za čas, který mu v běžném pracovním režimu nemůžeme věnovat.

Ráno využiju, že Martin ještě tvrdě spí, ale venku už se rozednilo. Kolem je ticho a kdyby kolem nepobíhal Frenký, tak není nikde ani noha. Stavím stolečkovou koupelnu – rozkládací stůl, na něj kanystr s vodou, mýdlo, ručník a užívám si soukromé ranní sprchy.

Na trávě vedle dodávky se protáhnu několika cviky a rozhodnu se dopsat si cestovní deník. Chvíli na to dostanu chuť na snídani a něžně budím Martina, aby nám neutekl celý den.

Dnes máme poznávací výlet severní části ostrova. V rámci tohoto půlkruhu bychom měli dojet na severovýchod s výhledem na Albánii a tam najít nové místo na spaní.

Angelokastro

Angelokastro neboli Andělský hrad se nachází na strmé skále a sloužil jako obranné opevnění. Teď ho chrání dvě kočky a páv, přes které se propleteme na pěšinku a za pár minut vystoupáme vzhůru. Máme štěstí, že je hrad otevřený. Hrad nebyl nikdy dobyt a tak vidíme zachovaný kostel v jeskyni, kapli i několik hrobů.

Projedeme zpátky městečky Makrades a Krini a prašnou cestou plnou děr se skrz olivovníky dostaneme až do vesnice Afionas na protější straně zátoky.

Porto Timoni

Na plážích Porto Timoni se v prosinci koupeme mezi malými růžovými medúzami. Ochutnáváme voskovník červený, který je jedlý, ale lepší je na výrobu svíček. A po procházce se vydáme dál do Sidari.

Canal d´Amour

Canal d´Amour neboli kanál lásky je opředen legendou, která říká, že žena, která kanálem propluje si získá srdce milovaného muže.

Po návštěvě pláží je na čase vystoupat výš do hor a tak za odpoledním sluncem míříme do Staré Perithie stojící 600 metrů nad mořem.

Old Perithia

Stará Perithie v nás vzbouzí smíšené pocity. Opuštěné domy zarostly břečťanem a podlaha staré školy se už propadla. Stoupáme kolem ohořelých stromů ke kostelu bez střechy. Na Perithii dohlíží nejvyšší hora Korfu Pantokrator, která je odtud vzdálená 4km chůze. Ve vesnici byly některé objekty přestavěny na taverny a fungují jako restaurace pro turisty. Opravdu zvláštní a tajemně fotogenické místo opouštíme až v podvečer.

Slunce brzy zapadne. Přes romantické městečko Kassiopi se vydáme k Avlaki Beach.

Pláže mezi Kassiopi a Agios Stefanos

Nejútulnější pláže a skalní laguny nacházíme na výběžku mezi městy Kassiopi a Agios Stefanos. Dnes je 25. prosince a Řekové slaví Vánoce. My využijeme tento sváteční čas na několik setů líného tenisu, kdy na plné čáře prohrávám. Na pláži pijeme svařák a když se setmí, vaříme si boloňské špagety a sledujeme, jak tancuje plamínek svíčky ve větru. Tu a tam se ozve žába z nedalekého jezírky a jedna obří dokonce skočí Martinovi do cesty.

Probuzení přímo u moře nemá chybu. Snídáme vajíčka a nikam nespěcháme. Na dopoledne mám naplánovaný pohodový výlet na Akoli a Vromolimni Beach s výhledem na Albánii.

Potom sedneme do auta nastavíme trasu do zahrad Achilleona. Jenže je prosinec a zahrady jsou zavřené. Martin bleskurychle vymyslí náhradní plán.

Jezero Korission

Asi půl hodiny jízdy od zahrad se nachází jezero Korission. Na podzim a na jaře se sem slétávají plameňáci a mnoho dalších druhů stěhovavých ptáků. Sotva dojedeme na okraj jezera nemůžeme uvěřit vlastním očím. Skupinka asi deseti plameňáků loví ryby kousek od nás.

Chvíli se je snažíme vyfotit setovým objektivem, ale jsou moc daleko na to, aby je šlo kvalitně zaostřit. Kromě plameňáků potkáváme taky volavky a nějaké menší roztomilé druhy, jejichž názvy neznáme.

Kouzlo na jezeře podtrhují písečné duny, po kterých se můžeme vydat autem několik kilometrů k průplavu. S výhledem na moře si pak uvaříme oběd a zarezervujeme si zpáteční místo na trajektu.

V 18:00 odplouváme z pevniny za dalším dobrodružstvím.

Pokračovat na článek o termálních pramenech v Albánii

Řecko – na skalních věžích Meteory 12/2023

Z předchozích příběhů už víte, že našemu Traficovi říkáme Pupek, náš pes je Frenký, ale častěji Franta nebo František. Taky víte, že my jsme Simona a Martin a že rádi cestujeme dobrodružně a levně. Ideálně nespíme v žádných kempech, penzionech ani hotelích.

Naše dodávka je šestimístné vozidlo, narozené v roce 2007. Má nakrouceno kolem 350 tisíc kilometrů a od té doby, co jsme majitelé se na něm už skoro všechno podělalo. Přesto ho milujeme. Zdaleka se nejedná o dodávku obytnou. Martin jednou v létě vyrobil rozkládací vestavbu z OSB desek a já objednala velkou matraci. Záchod, sprchu, ani kuchyňku v autě mít nepotřebujeme a tak pociťujeme podobný komfort, jako v dodávce obytné.

Když jsem v práci ohlásila vánoční dovolenou a vysvětlila naše plány, zeptal se mě šéf, jestli jsem něco jako Grinch. Vypadá to, že utíkáme před Vánoci a taky jo, před těmi velkými s tím ruchem a davem lidí v obchoďácích. My si uděláme vánoční čas po svém. Sotva jsme vyjeli, už si dáváme malé dárky. „Mám pro tebe dárek,“ zahlásím a zabočím k benzínce. „Natankuju plnou.“ Martin se usměje a nastoupí do auta se slovy: „Taky mám pro tebe dárek, koupil jsem rakouskou dálničku.“

A v tomto duchu dojedeme ještě ve středu večer 20. prosince 2023 do maďarské Tatabánye.

Tatabánya

Naše místo na spaní byste našli i bez mapy. Nad dálnicí v noci svítí socha orla. Kousek od ní je schované parkoviště a stává se naším nocovištěm na cestě tam i zpět.

Průjezd

Hranice mezi Maďarskem a Srbskem už známe. Před dvěma lety jsme tady strávili 4 hodiny. Dnes máme štěstí, jsme hotoví mnohem rychleji. Srbského celníka zajímá náš cíl cesty a chce se podívat do zavazadlového prostoru. Frenký, ani jeho doklady ho nezajímají a za 30 minut odjíždíme.

Srbsko i letos jen projíždíme, z auta působí jako nudná placka a jelikož se reliéf ani po několika hodinách nemění, hned co padne tma, usínám. Probouzím se asi 100km před Makedonií a střídám Martina v řízení.

Severní Makedonie nás překvapí hned na hranici. Obě kontroly nadšeně pokyvují, že jelikož jsme z Česka, můžeme rovnou jet a průzkum dokladů nezdržují.

Na benzínové pumpě se opakuje to samé. ,,Á, vy jste z Česka, já rozumím, máme stejný slovanský jazyk. Jak se u vás řekne děkuji?“ Ptá se mě zvědavě pán z obsluhy čerpací stanice, zatímco nám umývá čelní sklo.

,,Říkáme děkuji. A jak je to po vašem?“ Odpovídám česky a on na mě zase zpátky makedonsky.

,,Po našem fala.“

,,To je podobné chorvatskému chvala.“

,,Jasně, jen my tam říkáme na začátku F.“ Jásá, že mě naučil jejich slovo a že jsem ho už znala chorvatsky.

Jak to, že nás mají Makedonci tak rádi? Pátráme na internetu poté, co se rozloučíme se všemi zaměstnanci benzínové pumpy. Od roku 2015 pomáhají čeští policisté na jižní hranici Makedonie s nelegálními migranty z Řecka a byly za svou práci několikrát oceněni. Podporujeme úsilí Makedonie o vstup do EU a NATO, investujeme v jejich zemi. Historicky jsme je podporovali vždy v uznání Makedonie jako samostatného státu a oni nás podporovali manifestacemi a protesty, když v roce 1968 napadla vojska Varšavské smlouvy Československo. Jsme bráni, jako jejich přátelé i přesto, že my jsme osobně ani jednu z těch věcí neudělali.

Ze Severní Makedonie přejedeme hranice Řecka a ocitáme se na území Řecké Makedonie. Zde kdysi vládl Alexandr Makedonský (Veliký) a my ještě večer dojedeme do města pojmenovaném po jeho nevlastní sestře Thessaloniké – Thessaloniki (neboli zkráceně Soluň, z tureckého Saloniki).

Soluň

Spíme na vyhlídce Kara-Tepe nad Soluní. Frenký se večer zamiloval do velké toulavé feny, ale ráno mu naději na lásku kazí fakt, že slečna je součástí více členné psí smečky. Raději to rychle balíme, než se o ni kluci poperou.

Centrum města je jedno velké neuspořádané parkoviště. Zákazy zastavení jsou zbytečně rozmístěny mezi odstavenými vozidly. Kličkujeme k přístavu kolem Bílé věže a sochy krále Alexandra na koni. Spatříme taky zasněžené vrcholy pohoří Olymp. ,,Mytikas je zahalen v bílém hávu.“ Sděluje mi Martin filozofickou definici týkající se nejvyšší řecké hory a chce tím prostě jen říct, že není vidět. Pouští do toho řecké rádio a já se bavím tím, jak má dobrou náladu. Právě jsme oba přepnuli na mód „dovolená“.

Skrz mraky se taky za chvíli prodralo slunce. Projíždíme řecké vesničky, míjíme dětičky ve vánočních čepičkách a celé Vánoce jsou v tomhle jarním počasí úsměvné.

Meteora

Z dálnice sjíždíme u města Grevena a pokračujeme romantickými horami kolem kaňonů azurových řek, až se nám za zatáčkou Agios Dimitros zjeví majestátní sloupy slepencových skal Meteory. Najednou jsme jako ve světě z fantasy filmu. Říká se, že Meteora je řecký div světa, nebo taky osmý div světa. I my jsme očarováni. Martin vypadá, jakoby vstoupil do obřího hračkářství. Oči najednou přilepené na čelním skle a ze skal nespouští zrak. Vystoupám autem na nejzazší vyhlídku. Impozantní kláštery na skalních věžích spolu s podvečerními paprsky slunce tvoří magickou kombinaci pro objektivy všech fotografů.

Pozadí klášterů dotváří zasněžené pohoří Pindos.

Projíždíme dál Meteorou až najdeme skálu Dupiani, na jejíž vrchol vede několik lehčích lezeckých cest. Ještě večer obhlédneme nástupy, ale brzy se stmívá a tak se utáboříme na ideálním plácku pod skálou, uvaříme si večeři a hrajeme karty.

Ráno si zajedeme do Kalambaky pro vajíčka. Snídani podáváme na vyhlídce na Pindos a Meteoru – terasa, kterou by chtěl mít každý.

Vystoupáme k Batalogianni’s rock. Pod námi nahání pastevec svoje cinkající stádo koz. Sluníčko z nás sundalo bundy a Martin má dokonce kraťasy. Už samotný nástup do cesty je těžký a ptám se Martina, jestli nebudu brečet. Říká, že asi jo, ale že mi pomůže. Pár kroků si zvykám na skálu, vidím přesně místa, kde i Martin tápal a nevím si rady. Vydrápu se nakonec až do poslední délky. Slepenec tady řídne a já se nemám za co zvedat. Martin na mě vidí a pomáhá mi. Už si přeju sedět nahoře.
Závěrečný rajbas a jsem u něj. Díváme se spolu z vrchu na tu nádhernou scenérii. Martin je pyšný, že jsem dolezla a já jsem opět naměkko. Jsme šťastný.

Po této posilovně za 6a+ si vylezeme ještě 70 metrovou cestu Intrita na Dupiani rock v obtížnosti 4c a 5c.

Když velmi brzy ráno zahlédneme přes okno mužského monastýru Moni Varlaam, jak se vousatí mniši připravují na bohoslužbu, nejsme si jistí, zda jsme tady správně. Je ještě tma, září hvězdy a my jsme vyrazili na vrcholy skalních věží brzy, protože jsme nemohli už spát a nechtěli jsme prošvihnout východ slunce.

Pomalu se nebe barví do ruda. Přejíždíme k ženskému kláštěru St. Stephan. Tady zrovna zpívají bohoslužbu ženy v černých rouchách. Jsme pořád v tomto tak jiném světě trochu zmatení. Monastýry působí, jakoby létaly mezi nebem a zemí. Mnichům, kteří zasvětili život jejich stavbě musela pomáhat jejich nekonečná víra v Boha. Odjíždíme z tohoto mystického místa plni dojmů a míříme na ostrov Korfu.

Pokračovat na článek o Korfu

Bosna – dodávkou od Uny až pod Maglić 7/2023

Loni k nám přibyl Pupek. Je to Trafic, co se občas chová podle tvaru svého znaku, který si hrdě nosí na břiše. Pán, co nám ho prodal, měl taky pupek a když nám po dvou měsících padnul motor, nechtěli jsme se zachovat jako “diamanti” a opravu jsme si celou zaplatili sami. Pupek se rozhodně nevyplatil. Když byl skoro půl roku v servisu, zvažovali jsme, že ho zase hned prodáme. Jenže pak volali, že už to opravili a my s ním vyrazili na jaře na skály a zase jsme se do něj zamilovali. Navíc nám potom pomohl mockrát na stavbě a kamarádům zrekonstruovat byt a přestěhovat se. Pupek prostě musel letos za odměnu do hor a k moři.

Bosnu vybral Kuba s Evčou. Po návštěvě Albánie před dvěma lety jsme byli už kouzlem Balkánu polapeni a nezbylo než okamžitě bez přemýšlení kývnout.

Národní park Una

Příjezd do Bosny přes chorvatské městečko Rastoke nám napovídá, že tady bude krásně. Když si vybíráme bosenské marky v bankomatu v Bihaci už se stmívá. První noc spíme u benzínové pumpy mezi městy Pritoka a Ripač. Pánové z benzínky se na nás po ránu sice moc netváří, ale po tak dlouhé cestě nebylo moc na výběr, potřebovali jsme se vyspat. Chceme je s Evčou trochu rozveselit a jdeme si koupit džusík a čoksu, ale nepomáhá to, prodavač stejně čučí jako kakabus.

První puntík na mapě, kterou jsme zapomněli doma je národní park Una. Una je řeka meandrující v lesích s průzračně tyrkysovou vodou a spoustou vodopádů. Na Uně si uděláme dvě zastávky – Štrbački Buk a Martin Brod. Štrbački jsou větší vodopády. Za vstup se platí 8 marek za osobu, jdeme se projít až na konec turistické trasy dolů k řece, vodopády jsou nádherné a jelikož je pondělí není tady ani moc lidí.

Martin Brod je trochu turističtější. Vodopád je menší, ale neméně kouzelný. Vstupné jsou 3 marky.

Sarajevo

Po vodopádech nás čeká 5 hodinová cesta do Sarajeva. Část trasy vede doslova lesní cestou, tak je lepší vybírat si větší silnice. Odpoledne lehce prší. Stavíme se na kafe a tankování v Mrkonjic Grad, je to moc pěkné místo v nižších horách.

Do Sarajeva přijíždíme večer a parkujeme raději na hlídaném placeném parkovišti. Navečeříme se v blízké hospůdce Cakum Pakum, která je plná starých kufrů, knížek, lampiček a dalších serepetiček, díky kterým si připadáme jako v některé z hospod v Příčné ulici z románů od J.K. Rowlingové.

Sarajevo voní zvláštní sladkou orientální vůní, jejíž původ nedokážu nikde vygooglit. Je možné, že vychází z mešit, které sledujeme jen z povzdálí. Kolem mešit je vždy čisto a uvnitř je rozprostřen rudý koberec. V celé Bosně je polovina populace muslimská. Po pár dnech si zvykneme na ženy zahalené v hidžábech i na jejich strach ze psů. Na cestě nás totiž doprovází fenka husky Zaria a občas opravdu udělá trochu rozruch.

V Sarajevu stihneme ještě jednu zastávku – památník v místě atentátu na Ferdinanda D’Este u řeky v ulici Zelenih beretki.

Pohoří Bjelašnica

Přespat jedeme do pohoří Bjelašnica. Ve tmě a mlze vystoupáme autem na půl cesty k vesnici Umoljani a zakempíme u studánky. Není to žádné oficiální parkoviště ani nocoviště, ale jde o tak opuštěné místo, že tam ničemu ani nikomu překážet nebudeme.

Když ráno spadne mlha do údolí, konečně spatříme vrcholky bjelašnických hor. Po snídani si sbalíme baťůžky a vyrážíme na okruh přes vesnici Lukomir – nejvýše položenou trvale obydlenou vesnici v Bosně.

Martin si koupí domácí pletené papuče, ve kterých mu jednou bude jistě takové horko, že se mu zpotí nohy a už je nikdy neobuje, ale podpořil místní turismus. V restauraci si objednáme masový a bramborový burek, přejíme se a jde se nám pak těžko přes hory. Představujeme si, jak pro nás přiletí náš paddleboard a my na něm odletíme z kopce do údolí.

Vyfuníme na vrchol Obalj, projdeme stádem ovcí a pod Sarukem se stočíme dolů do vesnice Umoljani a k autu.

Autem se pak jedeme podívat na místo Olympijských her, které bylo postaveno a opuštěno po hrách roku 1984.

Dinárské hory – Bosanski Maglic

Přejezd k Maglici vede horskými serpentinami. Nad hustými smrkových lesy koukají vysoké hory s vápencovými skalními stěnami a věžemi.

Neosvětlené tunely lemuje pod silnicí průzračná hučící řeka. Motáme se roklí, volant se kroutí zleva doprava, plyn, spojka, brzda, plyn, spojka, brzda. Držím se madélka ve dveřích a lítám po sedačce.

Silnice se klikatí, jako když se do vzduchu ledabyle odhodí klubíčko šňůry a nechá se dopadnout. V zatáčkách číhají krávy. Brzda, spojka, plyn. Brzda, spojka, plyn.

Konečně dojedeme na parkoviště pod Maglic. Válí se tady spousta odpadků a v lese chaoticky bliká tisíce světlušek.

Bočkojc si chtě nechtě musí ustlat v těch odpadcích a ráno říkají, že to je nejhorší noc v Bosně. Nabízíme jim, že další noci můžou spát na střeše Pupka, ale moc se jim to nezamlouvá. Nám se to zdá v případě setkání s medvědem jako mnohem lepší volba.

Výstup pod Maglic začíná pozvolně, sen o pohodovém treku se ale brzy rozplyne. Začne stoupání a přelézání popadaných mokrých kmenů.

V lese řešíme, jak se bránit proti medvědům a že až nějakého chytneme, dáme si medvědí tlapu na medvědím česneku. Snažíme se touhle konverzací odradit všechny medvědy, kteří na nás v houští číhají.

Les je hustý a vlhký. Stromy se tady do sebe proplétají tak, že to vypadá jako když spolu tancují. Dole rostou obrovské lopuchy, které by se daly použít jako deštníky, kdyby začalo pršet.

Pod Maglicem je parkoviště, o kterém jsme nevěděli. Kdyby jo, šlo by z něj jít nalehko na vrchol severní stěnou, ale asi spíš bez psa. Najednou hřmí a když se objeví i dva blesky tak se debaty o tom, zda by šlo na Maglic vylézt tudy i na těžko stávají bezpředmětné. Rozhodneme se jít k jezeru Trnovačko a na Maglic vylézt zítra za lepšího počasí. V Bosně totiž chodí bouřky až odpoledne. Před jezerem v lesích žije miliony komárů, stoupáme po mokrých kamenech a za chvíli jsme celí poštípaný. Nejde se nijak bránit, repelent nepomáhá a jediné co můžeme, je nezastavovat se. Zaplaveme si v jezeře, postavíme stany, koupíme si pivo a pokračujeme v odhánění komárů.

Po nějakém čase jsou největší komáří hejna pryč. Večeříme a hrajeme karty. Brzo se připravíme ke spánku, abychom mohli ráno brzo vyrazit na Maglic. Před usnutím ještě slyšíme ze stanu, jak chatár volá na celý kemp ,,Čorba, čorba! Grátis.” Kuba vyleze ze stanu a když zjistí, že se z velkého hrnce rozdává polívka vyběhne si pro ni s ešusem a se všemi se pak podělí. Je výborná! Gulášovka s nějakým vyvařeným kusem jehněte.

Kolem jezera stanují skoro samí Češi a celkově všude potkáváme náš národ. Martin už tomu pak říká Bosenská republika česká a moc se mi to líbí, protože věřím, že se sem budeme příště vracet jako domů.

V 6 ráno vylezeme ze stanů mokrých od ranní rosy. Oproti včerejšku je na vrcholcích hor nádherně bez mráčků. Nasnídáme se a sbalíme na výšlap. Cestou od stanu nám jezero a sluneční paprsky připraví parádní podívanou. Zatímco se třpyt odráží od hladiny do chomáčků mlhy, které se pak pohupují nad vodou, my stoupáme vzhůru. V příkrém kopci pozorujeme srdcový tvar jezera. Funíme, potíme se, ale za chvíli jsme na barevné horské louce plné květin. Mimojiné tady roste třeba bosenská lilie jejíž žluté kvítky se otevírají až ke stopce. Přibližujeme se k Maglici. Výstup obsahuje pár kroků a chytů po skále a pak už zase po dvou stoupáme k plechové vlajce Bosny. Vyfotíme se a otevřeme teplé vrcholové pivo. Chvíli se kocháme výhledy do Černé Hory a do Bosny a za chvíli nás dojdou další Češi a Slovák. Jako doma.

Cesta dolů je úmorná, strmý sestup k jezeru, naobědvat se, zaplavat si, sbalit stany, projít medvědím lesem, překročit řeku a ještě celý sestup kamenitou serpentinou k autu. Nesmím opomenout, jak rytmicky klepeme hůlkami nad hlavou kdykoliv se přiblížíme k houštině. Vypadáme jako parta z blázince, ale žádný medvěd na nás nakonec neskočil.

Bosna nás učarovala, každou zatáčkou se mění kopce, nebe, domky i hory v pozadí. Chlapi pasou koně, jezdí v traktorech a posedávají v kavárnách a bábušky s šátkem zalévají záhony. V loukách je rozeseto několik malých vesniček. V jedné z nich večeříme čevabi a když se pak chceme rozjet, začne nám stávkovat spojka. No dali jsme jí v těch zatáčkách zabrat. Martin situaci zachraňuje bindrem. O kus dál v lese stavíme u pána v blikajícím autě, kluci mu okamžitě pomáhají přezout pneumatiku. Dostáváme pozvání na rakiji, ale odmítáme. Možná jsme ale měli, třeba by nám pomohl s naším problémem.

Blagaj – lezení a feratty

Z kopce do Blagaje Martin ještě párkrát sešlápne spojkový pedál a spojka pomalu umírá. Při parkování v lezeckém kempu vydechne naposledy. Dojeli jsme.

Kemp vypadá, jako by ho poslední lezci opustili před 20 lety. Vedle nás stojí dodávka s nějakými nomády se dvěma dětmi. Na umělé lezecké stěně se kývají staré chyty. Kdesi vzadu ve tmě hýká osel a ve větvích cvrkají cikády. Spíme našikmo, takže se kutálím v Pupkovi k okýnku a Martin na mě.

Další den mám zablokovaný krk a bolí mě z toho hlava. Voláme Global Assistance a za chvíli najíždím Pupkem na vlek odtahovky. Kluci jedou s ním do Mostaru. Máme strach, že nás budou muset odtáhnout až do Česka.

S Evčou a Zari se vydáváme do centra Blagaje. Je horko a všude mraky lidí, takže to o něco později zapíchneme na náplavce kousek od mostu. Voda je ledová a my rozehřáté na 150C, tak se hecujeme kdo tam vleze. Povídáme si a netrpělivě čekáme na zprávu o Pupkovi.

Ve dvě odpoledne volají kluci, že je zničená celá spojka, ale naštěstí mají skladem náhradní díly a zítra do dvanácti to opraví. Takže kluci teď jedou taxíkem zpátky, naobědváme se a jdeme lézt. Do kempu mezitím přijelo několik lezců, dokonce ze Švýcarska a lezou i v tom úmorném horku. My čekáme do šesti do večera než se teploty trochu umírní.

Lezeckých cest je tady spousta. Vybíráme nějaké pětky, na které se nastupuje asi 10 minut chůze za kempem. Je to krása, vápenec drží a cesty jsou sportovně odjištěné.

V sobotu ráno vyráží Kuba s Evčou na ferattu k hradu. My hlídáme Zarinu a bereme ji na výlet pro čerstvé pečivo a marmeládky. Pak balíme a kluci jedou pro Pupka. Přijíždí s novou spojkou. Z autorizovaného servisu jen za 11 tisíc. Jsme šťastný, že můžeme pokračovat v jízdě a že to ani tolik nebolelo, narozdíl od toho, kdyby se nám tahle porucha stala v Česku. Navíc pojistka nám kryje jak odtah, tak obě noci v kempu.

Kravica

Co jsou ale hůře utracené peníze než za spojku je za vstupné na vodopády Kravica. Po detoxu od lidí v horách je to jako facka. Převonění turisté ve frontách na vyhlídku. Nemáme tady chuť ani na zmrzlinu a jdeme pryč. Sem jedině mimo sezónu a jindy než o víkendu.

Podgora

Pokračujeme na Makarskou riviéru. Po nějaké době hledání vhodného místa na paddleboard a poslední přespání končíme nakonec v Podgoře v kempu Medora.

Krásný, malý, čistý, přímo u pláže, dogfriendly a s personálem mluvícím česky, to je místo, které jsme hledali. Za všechno na jednu noc platíme 86 euro a jdeme blbnout na pláž. Večer si dáme víno s živou muzikou, ráno ještě koupačku ve vyhřátém moři a vyjedeme na 11 hodin dlouhou cestu domů.