Simona Sterlyová – 2. stránka

Rakousko – Karnská hřebenovka 7/2024

Co asi dělají ty lamy a koně, když celý hřeben přikryje plachta deště? Byli jsme vyhnáni z první etapy tůry, počasí se změnilo na 5 dní souvislého deště a bouřek. Na trase jsme strávili 3 noci, přesto by byla škoda se nepodělit o nabyté zkušenosti. Zvlášť když mám od prvních sestoupaných metrů pocit, že se musím co nejdřív vrátit nahoru.

Karnská hřebenovka se nachází na hranici Rakouska a Itálie a skládá se z několika denních etap, které jsou ohraničené horskými chatami a dny si každý může uzpůsobit podle svých možností. Spát mimo chaty je v Rakousku zakázané a v Itálii obtížné, proto je vhodné si nocleh rezervovat dostatečně dopředu. Pro chaty registrované v klubu Alpenverein najdete kalendář obsazenosti a možnost rezervace po přihlášení

na stránce Alpsonline

Na chatách platí poměrně velká sleva pro členy Alpenverein i ČHS.

Hřebenovka oficiálně začíná ve městě Sillian. Příjezd je vhodný do Sillian vlakem nebo autobusem. Autem se dá dojet přes mýtnou bránu (5 eur) až k chatě Leckfeldalm, kde lze auto zdarma nechat zaparkované. Trasa může být rozdělena na dvě etapy díky silnici Plöcken strasse, která spojuje horský hřeben s městem Kötschach.

Itinerář celé tůry na devět dní:

1. den Sillian – Sillianhütte – Obstanserseehütte 17,6km

2. den Obstanserseehütte – Porzehütte 13km

3. den Porzehütte – Hochweisssteinhaus 17,3km

4. den Hochweisssteinhaus – Wolayerseehütte 15km

5. den Wolayerseehütte – Plöckenpass 9km (konec první etapy) nebo pokračovat dál na Zollnerseehütte dalších 16km

6. den Zollnerseehütte – Rattendorfer Alm 15km

7. den Rattendorfer Alm – Gasthaus zum Rudi v Eggeralm 23,8km

8. den Eggeralm – Feistritzer Alm 17,5km

9. den Feistritzer Alm – Thörl–Maglern 18,5km

Thörl-Maglern je cílový bod celé Karnské hřebenovky, kde je vlakové nádraží odkud se lze přepravit domů nebo zpět pro auto.

Karnská hřebenovka – 162km, ↗️9193m , ↘️9630m

Sillianhütte

Na Sillianhütte přicházíme v noci. Cesta a přesun aut nám dali zabrat. Pod zářícími hvězdami vykukují siluety skalních štítů Dolomit.

Ráno už vše vidíme jasně, z chaty se díváme na národní park Tre Cime. Po snídani vyrážíme směrem k Obstanserseehütte.

Sluníčko nás opéká do ruda a opaluje na nás střih našeho oblečení. Potkáváme lamy, které se pasou a vyhlíží do Dolomit jako my.

Po výstupu na vrchol Demut – La Muta 2592m obědváme v ruinách bunkru z 1. světové války. Voda na trase běžně není, ale protože je začátek léta, místy ještě potkáváme sněhová pole a ani o tekoucí vodu z nich není nouze.

Pokračujeme na vrchol Eisenreich 2665m, kde si užíváme další zastávku a sluníčko.

Obstanserseehütte

Jezero Obstanser See už je jen pod kopcem. Martin uhání napřed a objednává nám za odměnu Weizny. Chata se zdá maličká, ale uvnitř je mnoho pokojů převážně s více postelemi a soukromí tu určitě nehledejte. Spí se v postelích i po třech, aby se ušetřilo místo. Objednáváme si večeři i snídani.

Ráno vrcholky pokrývá mlha. Při výstupu na Pfannspitze 2678m jsme ošleháni vichrem a výhledy nejsou žádné. Zapíjíme vrchol a scházíme na teplou zeleninovou polévku na chatu Filmoor.

Mlha ustupuje a hřebenovka se nám opět ukazuje. Dnešní část není náročná. Z Filmoor následuje sestup cestičkou pod skalními stěnami a mírný výstup do sedla zahradami plnými brusnic a fialových azalek. Ze sedla sestupujeme po kamenech a překračujeme horské prameny. Mezi kapradím se propleteme k Porzehütte.

Porzehütte

Nová Porzehütte je celá obložená dřevem. Pokoje jsou po šesti, ale dvoulůžka jsou oddělena do samostatných kójí. Krásné místo na to, promyslet co dál. Počasí se kazí a my to buď musíme rychle napálit, ale strávíme celý den v dešti nebo zvolíme cestu úniku.

Nakonec se ráno k dešti přidává i bouřka, kterou na hřebeni potkat nechceme. Utíkáme tedy celý mokří do nejbližšího města a je to ta nejlepší volba. Schneme až do druhého dne.

Slibujeme si, že se sem zase vrátíme, upršený hřeben necháváme za zády a odjíždíme domů.

Chceš podpořit tento web a práci autora?

Český Kras – kde dávají lišky dobrou noc 6/2024

Nepřeberné množství výletních okruhů, skvělá dostupnost z dálnice i vlaku, hospůdky za každým rohem. Jde to ale i jinak. Český Kras můžeme projít celý na jeden zátah i za jediný den, nebo si cestu rozplánovat a přenocovat tam, kde dávají lišky dobrou noc. Doslova.

Naše necelých 30 kilometrů dlouhá trasa začíná ve Svatém Janu. Při nutnosti využít vlak by se start protáhnul ještě do Berouna. Cesta kopíruje část známé trasy Via Czechia centrální a Svatojakubskou cestu. Uhýbá z nich ale do míst, kam příliš turistů nechodí.

Na mapách je vidět, že nám chybí 20km ze západního výběžku Českého Krasu. I to zdatný stezkař zvládne za víkend nebo za tři dny.

Český Kras zkrácená verze: Svatý Jan – Radotín

Český Kras ze západu na východ: Všeradice – Radotín

Začínáme na Svatojánské skalní stěně, na jejíž vrchol vystoupáme od parkoviště ve Svatém Janu. Výhled nám nic nekazí, jsme tady brzy a fronta turistů dorazí až později.

Pokračujeme dál po červené. Bubovické vodopády jsou téměř bez vody, ale Rasty si tam svoji tůňku najde. Necháme ho čvachtat se a pobavit ostatní kolemjdoucí.

Před Karlštejnem si skočíme na polívku. Kolem hradu se to hemží lidmi a tak zase vybíráme jednu z bočních tras.

Karlštejn obcházíme stále po červené a míříme stromovou alejí přes pole na Mořinku. Je to romantická vesnička s několika zachovanými usedlostmi podél hlavní silnice. Leží zároveň ve slepé ulici, takže je tady nulový provoz. V hostinci, jako z okna obýváku, dostaneme pivo a sedneme si do stínu koruny stromu, abychom se na chvíli vžili do starousedlého života.

Nechce se nám odtud, ale čeká nás nejexponovanější část trasy a těšíme se na večeři.

Krásná stráň u Vonoklas nás překvapí nádhernými výhledy na protější Hřebeny. Stoupáme po žebru neznačené cesty až k rozcestníku a dál na Karasovu vyhlídku. Restauraci Na Vyhlídce jsme si vyhlédli už předem a příjemně nás překvapí velikost porcí i výběr. S plnými pupky se pokračuje těžko. Šouráme se do kopce, abychom se ubytovali, než nám zhasnou.

Vyhlídka na Vonoklasy je báječnou tečkou za celým dnem. Rozložíme si karimatky tam, kde si před chvílí hráli zajíčci a chystáme se usnout.

Jen co se setmí, jako by nám pod nohami začali probíhat lišky. Jejich štěkot se ozývá v celém sadu. Za chvíli vytuhnu, ale část skupiny nespí, lišky jim nechtějí popřát dobrou noc.

Ráno dočepujeme vodu ve studánce a vydáme se kolem Velké skály a Louže až na Pekárek.

Předposlední zastávkou je vesnice Třebotov, kde objevíme na návsi takzvaný Knihosklípek. Posadíme se na lavičku ve stínu a z vybraných knížek předčítám nejvtipnější úryvky.

Teď už jen dojít do Radotína, kde jsme si nechali auto. Když se před námi objeví cedule Praha a o chvíli později výhled na sídliště v Modřanech, víme, že se cesta chýlí ke konci. Čundr završíme v Pivovaru Horymír. Žádný čínský polívky, Český Kras jde projít s noblesou.

Beskydy – snoubenka začínajícího paraglidisty 5/2024

Podat přihlášku do MAC školy paraglidingu bylo jedno z letošních nejlepších rozhodnutí. Martin trávil poslední rok výukou i nácviky s padáčkem na louce, aby si splnil svůj sen – létat. A sny se mají plnit. Já jsem chtěla zkusit, jestli třeba taky vzletím a vyzkoušet si, co tenhle sport obnáší. Přihlásili jsme se tedy oba na paraglidingový kurz do Beskyd.

Martinovo pohledem by se vše psalo růžovým písmem a splněný sen by byl cítit z každého použitého slova. Pohled snoubenky, přítelkyně či manželky je srovnatelně podstatný, přece se naše životy kříží jako často šňůry od vrchlíku.

Vidče

První den prožívám v naprosté euforii. Pocit, kdy se moje nohy poprvé odlepí od zemského povrchu, nadnese mě křídlo a krátce se proletím nad loukou je pro mě zážitkem na celý život. Komu se zdály sny o létání a představoval si sebe ve vzduchu nad zapadajícím sluncem, měl by jít zkusit alespoň víkendový seznamovací kurz. Půjde-li to, instruktoři vás dovedou na širokou louku a šikovný kurzista může letět už první den.

Vše co následuje je o velkém drilu. Procházíme filtrem – kdo chce létat, musí na sobě dřít víc než mezek.

Druhý den kurzu na mě začínají dopadat deprese. S pocitem únavy padám do postele, ale hlava mě nepouští spát. Dva dny intenzivní výuky na základně o pojmech, které jsem v životě neslyšela a s chybějícími základy fyziky, protože jsem fyziku vždy opisovala, jsou pro mě psychicky vyčerpávající. Dva večery zapnutá v sedačce a jeden zdařilý polet přes louku, jako motivační impuls pokračovat. Dvě modřiny, každá na jednom bicepsu, přesně proto, že kluzák nemám tahat rukama, ale celým tělem. Dva, jen já a kluzák, plachta, rozhodující o zážitku i o mém životě. Dva, já a Martin, který mi odletí a já to s ním neprožiju.

V učebnici psali, že když z kopce pošleš na kluzáku pytel brambor, doletí bezpečněji než začínající pilot, neboť kluzák se sám regeneruje, postupně klesá (opadá). Brambory nezasahují do řízení, tak nic nepokazí. Z nás dvou, kluzák a já, je po dvou dnech kluzák stále ten rozumnější. Do čeho se to zase pouštím? Uvědomuji si všechna ta možná rizika a zároveň se je snažím potlačit na nulu.

Třetí den je opět plný euforie. Celé odpoledne jsme ve Vidči, začínám přicházet na věci, které mi nešly a pomalinku se zlepšuju. Všichni kurzisté taky a je radost to pozorovat. Krásných 10 letů nad loukou a čím víc mi jdou všechny činnosti, tím víc mě to těší. Večer trávíme u ohně opékáním buřtů. S partičkou už jsme tací kamarádi, jakobychom se znali roky.

Čtvrtý den od rána trénujeme na louce a začíná mi docházet kolik času a odhodlání je pro tento sport potřeba. Po obědě přichází druhý zvrat. Výuková videa jsou plná nehod, chybných manévrů i fatálních důsledků lidských rozhodnutí. Nezvládám to. Srdce mi buší jako o závod a do očí se derou slzy. Navozuju si to sama, je to v hlavě, ale nemůžu už dál o létání nic slyšet a zavírám se do pokoje. Zkouším se vyspat z únavy. Nic nezabírá. Při nácviku na trenažéru sedačky odmítám dál spolupracovat a místo odpoledního tréninku na louce odcházím na výlet. Možná by zabralo se v tuto chvíli kousnout a jít létat, ale v tom stresu to neovládám.

Chvíli mám strach, že bude Martin naštvaný. Ale to nejdůležitější, co mi dojde po procházce, je říct si, jestli to chci dělat já a co pro to můžu udělat.

Straník

Pátý den slétnou kluci poprvé velký kopec na Straníku. Mám radost, Martin je nadšený. Já mám z toho dne krásný výlet a celá parta má ode mě spoustu fotek a videí ze startovačky.

Cestou se vracíme přes Radhošť, kde nám instruktoři udělají výsadek a my se projdeme hřebenovkou a sejdeme lesní cestou do Trojanovic.

Šestý den létat nejde, máme další výuku navigace a zdravovědy.

Sedmý den je pro mě zlomový. Uvědomuji si, že mám možná jedinou příležitost v životě pod dohledem instruktorů odstartovat a přistát z velkého kopce. Na Straník jedu podruhé s tím, že chci letět, že pokud věci nezkusím, tak se budu jen bejčit a nebudu z toho mít vůbec nic. Zapínám se do sedačky, nasazuji helmu, rozložím vrchlík a srovnám popruhy. Nic se ve mně nepere, jsem naprosto v klidu. Martin mě překontroluje, dole čeká Petr s vysílačkou. Znám start, směr i místo přistání. Ondra mě odstartuje. Vítr je příznivý na oba typy startů, jdu čelně. Vytáhnu vrchlík nad hlavu, slyším “pusť Áčka!”, pouštím, přibrzdím řidičky, běžím, letím. Každý úkol se provádí ve vteřině. Letím! Nevěřícně koukám před sebe, sleduju zmenšující se les. Usadím se hloubš do sedačky a zatáčkou se přiblížím k přistávačce. Vlivem termického proudění se na okraji lesa několikrát v sedačce zhoupnu. Dochází mi, že let nemám pevně pod kontrolou, že nemám vědomosti na to, ovlivnit sama další kroky. Jsem ráda, že se blíží přistání. Přistanu naprosto jednoduše, hladce, dole je bezvětří a Petr naviguje perfektně. Má radost, i Martin má strašnou radost, i já mám radost, ale tuším, že možná už nepoletím.

Mozek si opět spojuje souvislosti z výuky, odstrašujících případů a zážitku, který jsem právě zažila. Vysílá do žaludku žádosti, aby mě zastavil. To se projevuje pocitem na zvracení. Poslouchám a i přes dva další pokusy už znova neodstartuju.

Javorový vrch

Martin se mezitím skokově zlepšuje. Mezi létáním drtil testy na pilotní průkaz. Umí najít termiku a ví si rady se všemi povinnými figurami. Jeho čtvrtý a pátý start z Javorového vrchu je bez chyby. Jsem pyšná. Na složení piloťáku potřebuje projít teoretickou výukou, mít minimálně 10 velkých letů a provést několik figur, podle kterých pozná instruktor jeho reakce na možné chování vrchlíku. Na konci dne pustí Zdeněk k testu dva z deseti kurzistů – Martina a Mikoláše. Ostatní mohou přijít na dolétání.

Skupina se postupně rozprchne na všechny směry. Tak s kým se ještě uvidíme na startovačce? Kdo z vás se zasnoubí s kluzákem?

Ve vzduchu opatrně a když se bojíš výšek, chyť si stoupák. Zdarec!

Rakovnická a Plaská pahorkatina – 60 km mlýnskými stezkami 3/2024

Nápad přejít Rakovnickou a Plaskou pahorkatinu se zrodil na březnové grilovačce v Chrástu. Letos vyšly Velikonoce velmi brzy, ale přesto teploměr ukazuje přes 20°C. Martin chce strávit sobotní odpoledne na skalách a já se zase vidím někde na treku. Na neděli a pondělí by se prý ale rád přidal. Tak to nějak spojíme dohromady a nakonec se nenechají ani dlouho přemlouvat Fanda s Kubou. Se všemi se postupně potkám v sobotu večer, na začátek trasy ale vyrážím sama.

Rakovnická pahorkatina se táhne od Krs, kde má zároveň svůj nejvyšší vrchol Lišák (677m) až po Rakovník. Plaská pahorkatina je její jižní sousedka a doplňuje oficiální Mlýnskou stezku o další nespočet zaniklých i přeživších mlýnů. Naplánovaná trasa mlýnskými stezkami se právě z tohoto důvodu stáčí právě směrem na jih. Údolí říček a potoků opouští až u hradu Krakovec a končí v Rakovníku.

Mlýnská stezka Nečtiny – Manětín

V sobotu po obědě mě Martin vysadí v Lešovicích u Nečtin. Vzduchem poletuje saharský písek, který zmírňuje teploty horkého březnového odpoledne a já se psy kopíruji Manětínský potok po Mlýnské stezce. Meandrující potok ztrácíme na chvíli v historickém centru Manětína a dál po červené zamíříme k Vuršovu mlýnu. Obědvám. Rasty se střídavě máchá v potoce a válí v hlíně. Zatím máme všichni energie na rozdávání.

Manětínský potok

Po červené dál křižujeme potok až k Frantovu mlýnu. Stromy porostlé mechem, čerstvě zelené tráva, cvrlikající ptáci, jako bychom šli parkem. Potkávám několik chatařů. Staříci se opalují, děti hrají kuličky a konečně před sebou vidím nějaký pahorek té Rakovnické pahorkatiny. Od Frantova mlýna se zvedá zalesněný kopec a tak vybíháme vzhůru. Sotva si uvědomím, z čeho mám radost, dojde mi, že jdu blbě. Sice jsme vystoupali úplně nahoru, ale měli jsme jít přece k Čoubovu mlýnu a to je pořád podél potoka. Tak mi to nesedí a dívám se do mapy. Dole jsme měli odbočit na žlutou. Nikdy se nevracím, pokud to jen trochu jde. A tak sbíháme lesem a napojíme se na správnou trasu u potoka.

Čoubův mlýn jsme s Martinem objevili před sedmi lety. Byli jsme tady na májku a když si povídám u okýnka, majitel si pamatuje, že to byl ten rok, kdy na májku tady z místních skoro nikdo nepřišel. Na nás si ale ani přesto nepamatuje. Dávám si kafe a za chvilku už si cizí děti hladí Rastyho. Vždy mi připadalo, že tady panuje přátelská a pohodová atmosféra a dnes tomu není jinak.

Mladotice a Odlezelské jezero

Potom pokračuju dál přes Strážiště, nad kterým se už válí večerní mlha a kouř z komínů. Je ticho a šedavo. Okolí působí až strašidelně a tak si přeju být v Mladoticích s ostatními. Sotva dojdu na nádraží, přijede lokomotiva a vyplivne Fandu s Kubou. Jdeme pro pivo do hospůdky a pak se vydáme k noclehu. Ten už jsme vyhlídli při předchozím čundru a nachází se u Odlezelského jezera. Je tma a bloudíme mimo značené cesty. Kolem tůňky, která by se líbila Evče přes obří val, který se nelíbí nikomu, se vydrápeme až nahoru ke skalám.

Kuba rozdělá oheň křesadlem na první pokus a ještě postaví přístřešek. Dostává pomyslného bobříka táboření. Spokojeně opékáme buřty. O chvíli později už vidíme blikat ve tmě Martinovu čelovku. Přijel posledním vlakem a noční bojovku zvládnul rychle a na jisto. Tak jsme kompletní.

Cestou slovanských bohů se ráno přes Potvorovský kopec, Bílov a lesy Březina dostaneme do Hradecka. Ve vesnici se zrovna hraje nohejbalový turnaj a všichni vítají Kubu jako ztraceného syna. Taky tady s nimi hraje už odmala. Díky zápasu je otevřená hospoda a tak doplňujeme zásoby, protože všechny ostatní podniky na trase mají mimo sezónu zavřeno. To ale ještě nevíme a zásob bereme málo.

Javornice

Z Kožlanského lesa se napojíme na Hradecký potok, který se u Vožeháku vlévá do Javornice. Javornici budeme dál kopírovat po proudu několik kilometrů. Přes Cukrovic mlýn, Uhrovic mlýn i Machův mlýn. V létě je to paráda, protože se rozveselíte na několika místech pivem či zmrzlinou, my teď na konci března balancujeme mezi suchým únorem a aprílem. Mně je líto, že je zavřené medové království a klukům, že si nevzali na cestu víc piva. Trasa je však nádherná. Malebné údolí Javornice vede širokou zelenou loukou. Z obou stran ho lemují lesy.

Zřícenina hradu Krakovec

Od Machova mlýna odbočíme na červenou proti proudu Šípského potoka. Už se pomalu šeří, ale my musíme ještě překonat několik brodů. A když není přes potok poblíž padlý kmen, nezbývá než přeskočit nebo překročit po kamenech. Nejdřív jsou to zdařilé pokusy. Čím víc ale nebýváme jistoty, tím víc se snižuje naše pozornost. Kuba nabírá vodu do bot jako první. Já o něco později do jedné taky. Čvachtáme. Naštěstí po rovině ubíhají kilometry jeden za druhým a za chvíli jsme s mokrýma nohama u Jankovic mlýna pod Krakovcem.

Zřícenina hradu Krakovec bývá otevřená mezi desátou a třetí hodinou. Potkáme se tedy se zavřenými branami nejen hradu, ale i přilehlé hospody. Rozděláme oheň, opečeme zbylé buřty a sušíme všechny namočené boty. Díky za krásný rovný plácek na spaní.

První dubnový den je teplo, zataženo, zpívají ptáci a my – čtyři spacákové mumie se třemi psy – podřimujeme pod hradem Krakovec. Zdál se mi sen, že k našemu bivaku přišel Velikonoční průvod dětí a že nás pohostili lívancemi s jahodami a čokoládou. Jak já bych ráda přidala do tohoto výletu nějakou gastronomicky příjemnou pasáž. Místo toho mi Martin servíruje polívku z pytlíku. Bolavým nohám polívka nepomáhá, pomohly by určitě ty lívance.

Přes louky a lány do Rakovníka

Na vyhlídce u Zhoře vaříme kafe. Tím nám dochází taky voda. Naštěstí jsme v kraji tak opuštěném, že každý z těch pár zde žijících obyvatel rád vidí turistu. Když se jdeme o dvě vesnice dál zeptat na vodu, paní nám ji nabídne, ještě než dořeknu větu.

Ze Žďárů přes vrchol Senecké hory vede zase kousek moc pěkné cesty až do Lubné. Bohužel dál směrem k Rakovníku už je to jen výhled na průmyslové zóny. My sem musíme kvůli vlakovému spojení. A taky, že tam kousek od nádraží točí Březňáka.

Etapy trasy přes Rakovnickou a Plaskou pahorkatinu:

1. den: Nečtiny – Manětín – Mladotice – Odlezelské jezero 21km
2. den: Odlezelské jezero – Hradecko – Krakovec 26km
3. den: Krakovec – Malinová – Lubná – Rakovník 14km

Písecké hory – za jarního rozbřesku 2/2024

Písecké hory neboli Mehelnická vrchovina se táhnou od Písku až po Temelín. Pro dnešní přechod jsem zvolila variantu z Protivína, kam jezdí autobusy i vlaky. Mě přivezl Martin, který pokračuje dál na zkoušku a po skončení mě vyzvedne v Živci. Na dokončení trasy mám tedy omezený čas.

Trasa povede přes nejvyšší vrcholy Vysoký Kamýk a Velký Mehelník, bude plná rybníků a luk, ale převážně lesních cest.

Je ještě tma. Se psy vybíháme ulicemi Protivína nahoru mezi statky s ohradami plných krav. Na cestu nám zatím svítí velký měsíc, ale už se začíná rozednívat. Pokračujeme dál žlutou turistickou trasou přes pastvinu, hráz Nového rybníka u Krče a Zelendárky projdeme středem až do Pařezí. Louky jsou ještě přikryté peřinou z ranní mlhy, ale sluníčko už barví špičky stromů do žluto červena.

Na chvíli se lesní cesta mění v asfaltku, ale brzy uhneme zpět do lesa a značení nás zavede na Zlatou louku. Rozkvétají sněženky. Fotím a nevšimnu si, že uhýbám z trasy, najednou stojím uprostřed rozmáčené louky a musím se vracet.

V 8:21 už stojíme na vrcholu Vysoký Kamýk ve výšce 627m.n.m. Celá cesta se nesla v duchu ticha, nepotkali jsme ani živáčka. Pod námi slyšíme štěkot psa, tak mizíme k rozhledně. Dveře jsou ale zamčené. Zklamáním je taky vrcholová kniha, která je tady od roku 2013 a je plesnivá. Přesto se do ní zapíšeme. Pokračujeme dál krátkým hřebínkem.

Po žluté turistické trase se dostaneme až do vesnice Paseky. Vydáme se nahoru jakoby na Pasecký vrch, ale těsně na hranici lesa uhneme vlevo na neznačenou trasu, která nás dovede na krásnou vyhlídkovou pěšinu. Kopírujeme okraj lesa. Nad Kuklí přeskočíme v lese zpátky na žlutou a stoupáme lesem k rybníku Němec.

Rybník Němec je kouzelný. Mile mě překvapí ostrůvek s ohništěm, kam se dá přejít přes lávku. Za sebou máme už 20 kilometrů a potkávám první dva turisty. Děda mě zastaví na kus řeči a potvrzuje mi, že dnes také žádné turisty nepotkal. O to víc se těším nahoru na Velký Mehelník.

Vrchol je v lese a i když neposkytuje žádné výhledy je to zajímavé místo plné oblých balvanů porostlých čerstvě zeleným mechem. Svačím řízek a hladoví psi mi strkají čumáky až pod bradu. Scházíme dolů podél Chudého vrchu a volá Martin, že pro nás vyráží. Potvrzuji vyzvednutí v Živci a pospíchám po zelené na místo srazu. Setkáváme se opět po 27 kilometrech a 6 hodinách, kdy se mi podařilo přejít Písecké hory z jihu na sever. Díky krásnému únorovému počasí to byl parádní zážitek.

Mapa – přechod Píseckých hor

Severní Makedonie – u Ohridského jezera mrzne 12/2023

U Ohridského jezera ráno mrzne. Poprvé za celou cestu nám zamrzá i čelní sklo. Z teplých spacáků se nám vůbec nechce ven a doufáme, že si dneska nebudeme muset připravovat snídani u auta.

Vrátit se na předchozí článek o Albánii

Ohrid

Nejvánočnějším městem na celé trase se stává makedonské město Ohrid. Po několika hodinách jízdy Albánií je to milé překvapení. Připadám si jako v některém ze západoevropských turistických center. Všude je uklizeno, nádherně vyzdobeno a lidé jsou příjemní od prodavačky po popeláře. Vychází sluníčko a začínají mi rozmrzat tváře.

Snídáme v pekárně u malého přístavu. Pozorujeme racky létající nad hladinou. Na prohlídku historické části města si odnáším kelímek kávy. Od kostela sv. Sophie sejdeme na dřevěné molo a kolem kamenných domků a rybářských lodiček se dostaneme ke známému kostelu St. John Kaneo.

Odtud vzhůru borovicovým lesem vystoupáme k Samuelovo opevnění. Vápencové hradby hlídají celé město. Opevnění nechal postavit Samuel I. Bulharský, pravděpodobně na původních ruinách pevnosti vybudované Filipem II. Makedonským. Nyní je z místa jedna z hlavních turistických atrakcí.

O kus dál se k nám u školy připojí štěně, které vyběhne z budovy spolu s malými dětmi. Pejsek má obojek a je to jediný pes bez páníčka v tomto městě. To je po albánských a řeckých zkušenostech příjemná změna. Štěně navíc vypadá jako synek našeho Frenkýho a tak jde kousek s námi, dokud ho nezaujme jiný pejskař.

Malebné městečko doplňuje nespočet kostelů, amfiteátr i muslimské objekty. Město patří mezi nejstarší na území dnešní Severní Makedonie

Na cestu domů si ještě koupíme sýrové pečivo, masový burek a bagetu.

Čeká nás přejezd po dálnici pod Národním Parkem Mavrovo, kde se dá sjet ke stejnojmennému jezeru nebo o kus dál ke kaňonu Matka. Spolu s prohlídkou hlavního města Skopje si to všechno nechám na příště.

Cesta domů

Večeříme v Srbsku u řeky Južna Morava. Pod námi parkují rybářské houseboaty. Martin se nakopne kávou a vezme pořádně za volant. Polospící mě budí na dobře známém nocovišti – na vyhlídce nad maďarským městem Tatabánya. Spí se nám tu dobře, ráno ani nemrzne, jako včera u Ohridu.

Poslední snídaňová vajíčka, kafe, pozdravit z vyhlídky slunce a tradá domů oslavit konec roku.

Albánie – termální prameny v údolí Vjosy 12/2023

Po plavbě trajektem z Korfu a dvouhodinovém přejezdu po dálnici se ocitáme v řeckém městě Kalpaki. Kalpaki je zasazené v zelených kopcích pohoří Pindos a pojí se s ním několik válečných momentů, kdy se území Řecka snažili obsadit Italové.

Vrátit se na předchozí článek o Korfu

Spíme na vršku s památníkem, sochou vojáka a řeckou vlajkou, která celou noc cinká ocelovým lankem o svou žerď.

Řecko se s námi loučí nízkou inverzí v údolí.

Leskovik- termální prameny Sarantoporos

Na hranicích nás vítá další milý národ na cestě přes Balkán – Albánci. Hned za přejezdem hranice to stáčíme k řece Vjosa. Vylézá sluníčko a je teplo jako na konci léta. Jdeme se koupat!

Ještě předtím se nasnídáme v údolí s volně se pasoucími koni. Tyhle snídaně nám budou neskutečně chybět. Návrat domů se rychle blíží.

Autem už to dál nejde a tak přeskakujeme široký potok a pokračujeme do mělkého širokého říčního koryta. Vjosa je průzračně modrá řeka, která pramení na svahu hory Katáras v řeckém pohoří Pindos a ústí o 250 kilometrů dál v Jaderském moři.

Martin mi vypráví o nebezpečném tekutém písku, který mě může spolknout a pak sám do takového zapluje. Písek mu chce sežrat boty, boří se v něm po kolena a prosí mě o podání ruky. Pomáhám mu ven a směju se, vždyť říkal, že ho nemám sešlapávat a pak se do něj sám proboří. Od té doby si dávám pozor a snažím se do písečného bahna moc nešlapat.

Nacházíme první termální prameny známé pod názvem Sarantoporos (nebo Sarandoporo). Sirné lázně mají přes 30°C. Poslední dostupný pramen vyvěrá v jeskyni. Světlo se sem dostává skalním komínem a můžeme si díky němu prohlédnout krápníky tvořené sirnými krystaly.

Po koupačce se vracíme k autu a potkáváme pohraniční stráž se samopaly. Poznáváme je, jsou to ti, kteří kontrolovali naše doklady při vstupu do země. Jsou na běžné kontrole hraničního pásma.

Cesta podél jižní hranice Albánie

Od Leskoviku vede podél jižní hranice Albánie nová asfaltka přes horská sedla, vine se jehličnatými lesy a loukami až do Ersekë. Potom najíždíme na starší cestu plnou děr a podstatně musíme snížit rychlost. Od vesničky Qinan je to zase o něco lepší.

Krajina je jako dělaná pro projížďky na koních. Pozorujeme pastevce s kozami, krávami a ovcemi. Pole obdělávají traktoristé. Frenký spokojeně vyspává na zadních sedačkách. Pak už klesáme k Ohridskému jezeru.

Pogradec

Do albánského města Pogradec dojedeme s vidinou večeře u vody. Místo toho nacházíme odpadky, velké toulavé psi, děti hrající si s pyrotechnikou a vůbec se nám tady nechce zdržovat.

Na závěr dne přejíždíme do nedaleké Makedonie. Slunce zrovna zapadá s barví hladinu Ohridského jezera do purpurových odstínů. Pohoří Galičica brzy vrhne stín na břehy jezera a jako lusknutím je tma.

Pokračovat do Severní Makedonie, kde tato cesta končí