Evropa – 4. stránka

Rakousko – na Grossglockner normálkou 8/2021

Nejvyšší hora Rakouska Grossglockner měří 3798 m.n.m. a najdeme ji v oblasti Vysoké Taury. Nejbližšími nástupními body, kde nechat auto, jsou města Heiligenblut (parkoviště Kaiser Franz Josef-Höhe) a Kals am Grossglockner. My budeme stoupat z Kalsu na Adlersruhe, přespíme na Erzherzog-johann-hütte a ráno se vydáme na vrchol tzv. normálkou (Normal Weg, první výstup 28. července 1800).

V pátek brzy ráno vyrážíme z Česka, abychom dorazili okolo 13h na horní parkoviště nad Kals am Grossglockner. Svítí slunce a já běduju nad absencí kraťasů. Sakra, mělo být hnusně! Stoupáme štěrkovou cestou k Lücknerhütte, kde téměř ani nevydechneme a kluci ženou dál. Netuším, kam spěchají, když dnešní úkol je pouze dojít na chatu vzdálenou asi 7km. Snažím se udržet tempo, až se mi začnou tvořit první puchýře na patách. Jako vždy. Jsem zvyklá a tak hned lovím náplast. Martin se mnou čeká, ale Vláďa s Vaškem se vzdalují, až nám zmizí z dohledu úplně. No nevadí, řeklo se, že se jde přes Stüdlhütte, tak je pak potkáme. O něco později si ale všimneme, že kluci vystoupili v suti na protější stranu kopce. Co to sakra dělají? Míjíme stádečko kozorožců a pak kluky potkáme na rozcestníku. Martin je pěkně vytočený, že nepočkali, že se to v horách nedělá a dává jim to pěkně sežrat. Na chatě si vypijeme pivo, vyfotíme se s dřevěným pánem a pokračujeme dál na ledovec.

Stüdlhütte z dálky a pod ní klikatá přístupová cesta z údolí

Ledovec Ködnitzkees je rok od roku menší a menší. Pomalu ale jistě se rozpouští. Šlapeme dál v mačkách, míjíme trhliny v nichž se točí ledové potoky až dojdeme k nástupu na skálu pod chatou. Nahoru vede ferratta, ale nejdřív je nutné udělat překrok přes trhlinu. Mohla by se z toho někomu zamotat hlava, ale když dá člověk pozor, kam šlape, nic se nestane. Celá skála je zajištěná a není nutné se jistit pomocí lana, ničím se tedy nezdržujeme a postupujeme nahoru. V půlce ferratty na nás začnou útočit ledové krupky, zatáhne se a fouká. Jak já jsem ráda, že na sobě nemám ty kraťasy! Jak já jsem ráda, že kluci pospíchali a nechytlo nás to ještě níž!

Nástup do skály pod Erzherzog-Johann-hütte

V 19:30 se soukáme do chaty pojmenované podle arcivévody Johna vystavěné ve výšce 3454 m a otevřené poprvé v roce 1880. Poprvé v životě jsem v takové výšce a je to poznat, z řídkého vzduchu mám takový zvláštní bolehlav. Venku je zataženo, jsem vyřízená a říkám si, co tady sakra dělám. Posedáme kolem stolu a večeříme gulášovou polévku. Za okny prší, špička hory je taková celá nevrlá a vede k ní strmé firnové pole.

Poslední kroky do chaty (po chvíli se spustil déšť)

Ani pivo nám nechutná. Jdeme brzo spát.

Ráno máme takové různorodé. Vláďa mlčí a pospíchá, Martin vysedává na záchodě, Vašek se drží za hlavu a je celej špatnej, že se nevyspal, já jsem natěšená a jako vždy zdržuju.

Nasazujeme helmy, mačky, sedáky, do ruky cepín, do batohu lezeckou výbavu, lano, vodu a sušenky. Ostatní věci necháváme na chatě.

Východ slunce na firnovém poli pod nejvyšším vrcholem Rakouska? Něco z čeho se vám bude chtít tancovat!

Čtyři ranní zmrzlíci a vycházející slunce

Jdeme dobře. Jdeme před všemi většími lanovými družstvy a tak si výstup až po hřeben užijeme v celé parádě. Problém začíná na hřebínku, který není schopen pojmout lidi jdoucí nahoru i dolů zároveň tak, aby si nepřekáželi. Jistíme se za tyče a borháky, to je všechno v pořádku, kolem ale poskakují guidi s klienty na průběžce a zezadu na nás doráží nějaký Rakušan s manželkou a pokaždé využívá místa, za které se jistíme my. Je to dost nepříjemné, ale my postupujeme technicky a bezpečně. Sedlo Obere Glocknerscharte, obávaná „lávka“ mezi malým a velkým Glocknerem je ráno lehce namrzlá, dolů vede fixní řetěz, nahoru se dokážeme zajistit lanem, takže ani zde se při troše opatrnosti neděje nic nebezpečného.

Po 3 hodinách jsme u vrcholového kříže. S Vaškem si tak zapisujeme osobní výškový rekord. Je to nádhera! Všechny ostatní vrcholy jsou pod námi, nic není výš než my! K radosti z vrcholu neodmyslitelně patří vrcholové pivo! Připijeme na zdraví a chvíli vysedáváme a užíváme si parádní den.

Na hřebeni Kleinglockneru, v pozadí Grossglockner

Vrchol Grossglockneru, fotka bez kříže, neb ten je obsypaný lidmi

Po chvíli se vrchol začíná přecpávat lidmi. Tlačenka u kříže kvůli vrcholové fotce nás odradí a rozhodneme se zmizet pryč. Jdeme v docela dobré skupině. Před námi vysmátý pár z Polska, za námi dvě skupinu Moraváků. Jen kdyby to tak bylo až k chatě. Bohužel, za chvíli se ocitáme ve změti lan. Bohužel, někteří lidé si myslí, že se za ty cizí lana mohou přidržovat a tahají nám za ně. Bohužel, spousta lidí předbíhá a to nás pak všechny, v těch těsnějších místech, strašně zdržuje. Z Kleinglockneru se proto rozhodneme slanit za borháky, které vedou stranou od hlavní výstupové cesty, což je fajn nápad. Slaňujeme tři lanové délky cca po 25 metrech.

Slanění z Kleinglockneru, v pozadí jezero Sandersee a Kaiser Franz Josef-Höhe

Cestou k chatě na sněhu už jen tak blbneme a těšíme se na pivo a svačinu. Počasí nám stále vychází a dolů se jde zvesela. Rozhodneme se vyhnout ledovci a na rozcestníku pod chatou pokračujeme po červené rovně do sedla Burgwartscharte. Za námi opět skupinka Čechů, takže pokecáme a jsme moc rádi, že kolem nikdo nikde už není. Cesta je opět dobře zajištěná, nechybí řetězy ani dřevěné stupy.

Po ferratě se dostaneme zase na ledovec. Naposledy si připomeneme, jak rychle taje, naposledy se podíváme na nejvyšší vrchol Rakouska, než ho pro dnešek zahalí mraky. Po pěšince sejdeme zpátky k Lücknerhütte, tady nad chatou se naše výstupová i sestupová cesta spojuje. Kocháme se výhledy, pijeme kafe a přikusujeme tyrolské štrůdly s vanilkovou polevou. Díky horo, žes nás dnes pustila nahoru i dolů! Bylo to nezapomenutelné.

Švýcarsko – stezkou alpských průsmyků 8/2021

Alpenpässe Weg (stezka alpských průsmyků) má celkem 39 etap a měří 695 km. My ujdeme za 4,5 dne téměř 60 km (výstup 4218m / klesání 3955m). Tento trail je označovaný za nejtěžší z alpských dálkových tras, my máme čas pouze na jeho část, což se dá ale skvěle naplánovat vzhledem k tomu, že cesta v horách zhruba každých 15 – 20 km křižuje nějaké město. Z domova kontroluju všechny kopce, zda jsou schůdné pro psy a taky množství vody v horách. Vše se zdá v pořádku a tak s námi půjdou i Frenký a Majk.

Den 1: La Sage – sedlo Col de Torrent (2916 m), 6,5 km
Den 2: Col de Torrent – Lac de Moiry – Corne de Sorbois (2895 m) – Zinal, 16,8 km
Den 3: Zinal – sedlo Furggilti (2874 m) – Gruben, 16,1 km
Den 4: Gruben – sedlo Augstbordpass (2890 m), 10 km
Den 5: Augstbordpass – Jungen (horní stanice lanovky nad Sankt Niklaus), 6,4 km

V pátek odpoledne vyrážíme ve složení já, Kačka, Martin, Vláďa, Frenký a Majk do Walliských Alp ve Švýcarsku. Před nástupem do auta probíhá třídění jídla, které vyházíme z krabic a tašek na stůl a dělíme ho na jídlo pro holky, pro kluky a na společné jídlo, až budeme spolu. Cíl výletu kluků jsou čtyřtisícovky Weisshorn, Bishorn a Zinalrothorn. Káča, já a hafani míříme na 60 km přechod z La Sage do Sankt Niklaus, kde se pak všichni potkáme. Zaklapneme úplně plnou rakev na střeše auta, chlupáče naženeme do kufru, kde leží na báglech, oktávka nikdy nebyla plnější, ale jedeme!

Naplánovat si jídelníček je pro delší pobyt v horách důležité!

V sobotu v půl 4 ráno usínáme na posledním parkovišti v La Sage. Kluci s námi jdou první den na aklimatizaci přespat do prvního bodu naší trasy pod vrchol Sasseneire do sedla Col de Torrent. Cesta má necelých 7 km, ale trvá nám asi 6 hodin chůze. Střídavě vcházíme do mlhy a těsně pod vrcholem nás chytne déšť. V sedle rychle stavíme stany. Začíná bouřit, psi se klepou strachy a chvílemi musíme uvnitř stanu držet stojné tyčky, aby se nepolámaly. Po dešti vyleze slunce a ukážou se nádherné výhledy. Bivakujeme na travnatém plácku a z obou stran ční ostrá skaliska, po kterých se dá dojít na třítisícové vrcholky. Slunce hřeje do stanu, hrajeme s Martinem karty a pak usneme. Kačka s Vláďou se mezitím vydají k jezírku pro vodu, abychom si mohli udělat večeři. Najíme se a opět prší, jdeme spát poměrně brzy, což ale pro plánovaný výlet vůbec není na škodu.

Col de Torrent (2916 m)

V noci nás chytá ještě další bouřka a když se ráno vzbouzím, slyším, jak venkovní ticho přerušuje rytmické šumění. Na plachtu našeho stanu dopadají ledové krystalky. Když se nahromadí, v kusech se sesouvají z plachty na zem, kde tají. Dáme si polívku, kafe a čaj a začínáme postupně balit. Vláďa s Frenkým si vyběhnou na Pointe du Prélet, výhled je ráno nulový, tak se nikomu dalšímu na vrchol nechce. Pořád mrholí, s Kačkou před sebou máme 16 km do Zinalu. Loučíme se s klukama a přejeme jim štěstí ve vysokých horách. Zítra ve 4 ráno budou vyrážet na Weisshorn.

Kluci tedy schází stejnou cestou k autu. My jdeme opačným směrem ke krásnému jezírku Lac des Autannes, kde doplníme vodu a pokračujeme k azurově modrému Lac de Moiry.

Lac de Moiry

Po přehradě se dostaneme ke kiosku, ale začíná pršet a psi nesmí dovnitř. Pod slunečníkem stihneme spořádat skoro celý kotlík Käseschnitte (na výborném chlebu zapečený sýr s různými přílohami jako slanina nebo rajčata). Část si necháme zabalit s sebou. Pak ale začne pršet pořádně a tak zaplatíme a zdrháme na veřejné záchodky pod kioskem. Tam kempíme na zemi další dvě hodiny. Vždy chvílemi velký liják ustane, mrholí, řekneme si, že tomu dáme 10 minut a jdeme a pak se zase spustí obří liják. Kluci mezitím sedí v kempu v Randě, suší věci v sušárně a nad tuplákem piva si říkají, co s námi asi je.

Konečně se trochu vyčasí a tak se sbalíme a vyrážíme přes sedlo Corne de Sorebois do Zinalu. Kopec má 600 výškových metrů a je dost děsivý. Jde se v ohradě plné krav, ze které není kam zdrhnout (leda skočit ze srázu). Do toho se střídá hutná mlha, kterou skoro polykáme, z ní se vynořují siluety kravských hlav a zadnic. Po celém kopci jsou slyšet zvonce, což na atmosféře ještě přidává. Nejsou to ale veselé zvonečky, jsou to umíráčci. Mlha střídavě padá, aby nám slunce mohlo osvítit kopec, aby nám mohlo být na chvíli horko a aby nám pak zas mohla ten kopec zahalit. Chvílemi není vidět na 100 metrů, tunová telata s rohama jsou zvědavá na psy, rozbíhají se za námi i do kopce a my je odháníme klepáním trekových holí o sebe a přísným „Huš, Huš, krávo!“ Máme nahnáno, Frenký s Majkem taky. Ty velké naštěstí líně leží, obcházíme je s mírumilovným: „Hodná, Blažena, hodná.“ Když nám mlhavý závoj zahalí další zákoutí, sejdeme raději kus z cesty do vysoké mokré trávy. Tady výš už žádné krávy nejsou, ale útrapy nekončí. Kačka má nízké boty bez goretexu a tak jí nohy plavou jako v rybníčku. Netušila jsem, že nemá goráč, až potkáme sněhová pole, jsem zvědavá, jak to zvládne. Čeká nás šílený stoupák a 200 výškových metrů pod sedlem na nás začnou útočit malé kroupy. Fouká, jsme v mraku krup a drápeme se nahoru.

Výstup do sedla Corne de Sorebois

Máme toho všichni plný kecky. Někdo doslova. Tak, a teď dolů do kempu. Cesta je ještě dlouhá, ale dáme to! V 19:00 už nám nesou na stůl pivo a horkou čokoládu. Pod obřím slunečníkem a taky na něm sušíme všechno, co máme mokrý od stanu po spacáky a oblečení. Psi dostanou večeři a jsou tuhý, jenže za chvíli začne práskat ohňostroj, tak se zase začnou bát. Dneska mají hrozný den. Dáme si teplou sprchu, Kačka si suší boty pod sušákem na ruce, najíme se a po desátý usínáme ve stanu. „To jsi nás pěkně unavila,“ říká Kačka, než zavře oči, a tak ji nechávám ráno spát o něco dýl, než jsme se domluvili. Mě vzbudí bučení krav už v 6:30, ale vydržím nevzbudit zbylé osazenstvo stanu až do devíti. Pak už je čas na další etapu cesty. Budím je, sušíme věci, balíme se a celý proces trvá strašně dlouho. Kolem jedenácté jsem už opravdu nervózní, jestli někdy vyrazíme, protože jinak tu dnešní trasu do Grubenu nestihneme.

Zinal

Procházíme středem Zinalu mezi nádhernými dřevěnými domečky. Sice svítí slunce, ale mrholí do toho a mně nefunguje umístění na mapě, takže pořádně nevím, kudy nás vést nahoru. Kačka navíc zjišťuje, že se jí doma nestáhly offline mapy, ale nachází pak cestu a mezitím se i moje mapy vzpamatují.

Stoupáme z Zinalu lesem perfektní serpentinou, dokud se nedostaneme k louce. Já jsem dneska vstala plná energie a snažím se dovést skupinu včas do cíle. Kačka moji snahu o rychlou chůzi nesdílí a neustále se někde zastavuje a něco mi vypráví. „Tohle je Králíček, ptáček, který váží 8g.“ „Jé hele a tahle kytka … “ „A podívej na toho Ořešníka.“ „Dala bych si sušenku.“ „A tamhle bychom mohli dát pauzičku.“ „Asi potřebuju náplast na puchýř.“ „Druhá noha je zatím dobrá.“ – Já: „Ne, dej si náplast rovnou na obě.“ „Sušenku si dáme hned za rohem.“ „Pěkný ptáček, ale už pojď, jinak tam půjdeme za tmy.“ Začínám si připadat jako prudič, ale nesmím si to se ségrou rozházet, vždyť nese všechno jídlo. Konečně jsme na vrstevnici a půjdeme po ní několik kilometrů pohodovou chůzí téměř po rovině. Dojdeme k dřevěnému můstku. Frenký s Majkem vytuhnou na sluníčku a my si dáváme zbytek Käseschnitte.

Od rozcestníku pak stoupáme do sedla Furggilti (2874 m). Cestou jsou krásný louky, naproti vrcholy hor, nad kterými se honí mraky a skaliska ostrá jako břitva. V sedle je mlha, vítr a mrholí a tak scházíme dolů přes sněhová pole, dokud se nedostaneme do údolí s romantickým potůčkem.

Obejdeme ohrady s ovcemi, které hlídají rozzuření pastevečtí psi. Naštěstí je u nich majitel, ale výstražné cedule, že se v oblasti pohybují i samostatně se stádem, nejsou vůbec příjemné. Je už osm večer a tak hledáme místo na spaní. Chtěli jsme dojít do Grubenu, nicméně já už mám dost a tady možná bude ráno vidět na Weisshorn.

Pohled na Weisshorn večer
Pohled na Weisshorn ráno

Ráno od stanu pozorujeme, jak se rozednívá nad Weisshornem, kde tou dobou stoupají kluci z bivaku na vrchol. Je krásné slunečné dopoledne a moc si přeju, aby se na ten vrchol dostali.

My sejdeme do Grubenu, dáme si snídani při řece Turtmänna. Majk už je unavený, nechce se mu pryč. Dobereme pitnou vodu a stoupáme lesem vzhůru na Augstboardpass. Opět na nás útočí jedna krvelačka a tak musím se psy obejít ohradu křoviskem. Dáme si svačinu, Kačka se nějak rozchodila a na mě padla únava a strach o kluky. A taky zlost, že cesty vedou v ohradách, když by stačilo ohradníky o několik metrů posunout.

Jdeme krásnou loukou, jako z pohádky o trollech. Po kamení protéká potok, dobíráme si vodu. Pod Augstboardpass mám krizi. Potřebuju kafe. Dneska nepospíchám, takže Kačky příběhy oceňuju a ráda si vyslechnu o motýlovi zabijákovi, sněhoprdkách a když pod vrcholem vidíme orlosupa a Kačka se usmívá, jak měsíček na hnoji, mám hroznou radost, že jsme tady spolu. Psi jsou úplně vyřízený, beru Frenkýmu batůžek s granulemi, abych mu odlehčila. Při výstupu do sedla nás Majk nažene do suťoviště, jdeme slepě za ním, protože celou cestu vede výpravu v čele on a zatím šel vždy dobře. Teď ale začíná pršet a na kluzkých kamenech to začíná být nebezpečné.

Pod sedlem Augstboardpass, pohled zpět k Zinalu

Dolů musíme v dešti rychle projít sněhová pole a další suť, abychom mohli někde na rovince postavit stan. Prší tolik, že než stan přikryjeme plachtou, máme uvnitř mokro a mezitím se nám snaží ještě uletět. Vytíráme podlážku ručníkem, pak utíráme psy, pak nás. Všechno je mokré. Na chvíli déšť ustává a podaří se nám za nějaké dvě hodinky par věcí usušit ve větru a doplnit si vodu. Uděláme si kolem stanu závětří z kamenů, což je Kačky nápad a hodně to oceňuju. Pak zase leje. Čekám na zprávu od kluků. Jsem z toho nervózní a možná i proto nejsem celý den ve svý kůži. Na vrchol se nedostali, ale ve 22h se naštěstí dostávají zpátky do bivaku. Po sedmnácti hodinách v terénu, kdy ztratili výstupovou i sestupovou cestu. Mám z toho husí kůži a nejradši bych to neslyšela.

Ráno je nádherný. Na chvíli zmizí mlha a jsou krásně vidět protější vrcholy.

Frenký vyhlíží kamzíky

Údolí směrem k Sankt Niklaus je pohádkový. Vede podél potoka a mezi velkými skalními bloky pod nástup na vrstevnici kolem hory. Cesta po vrstevnici mírně stoupá i klesá, jde se většinou po velkých placatých kamenech a pod námi je docela hluboký sráz. Dole se ospale válí mlha, ve které se semtam rozední na část údolí. Je to nádherné kino. Vrcholky protějších hor zakrývají mraky, které se taky pohybují a občas něco odhalí. Na vyhlídce si dáme snídani, sledujeme to představení.

Kluci jsou už u auta a domlouváme se, že nás vyzvednou v Sankt Niklaus u spodní stanice lanovky. Sejdeme do Jungenu, městečka duchů v kopcích, v maličké restauraci si dáme kafe a koláč a pak už jedeme lanovkou dolů.

Kluci mají spálený obličeje a vypadají, jakoby strávili v horách 2 měsíce. Prší. Jdeme na oběd a pak míříme k Ženevskýmu jezeru. Hledáme kemp, kde by nám pronajali suchou postel, protože máme všechno mokré a potřebujeme se usušit. Nakonec seženeme hobití domeček a tak popíjíme Bacardi, vyprávíme si, co se nám stalo a válíme se až do rána.

Další dny strávíme v Grindelwandu pod Eigrem, koupáním v ledovcový řece, pojídáním zmrzliny, přenášením polomrtvého Majka v batohu a na závěr návštěvou Luzernu. Kačka je nadšená a tvrdí, že to byla její nejlepší dovolená. Jsem ráda, když to porovnám se svým prvním setkáním s vysokými horami před 6 lety, byla mnohem statečnější než já a vlastně oproti mně vůbec nefňukala. Bude z ní dobrá horalka!

Albánie – dodávkou do neznáma balkánských hor 7/2021

Několik věcí jsem v životě ještě nezažila, dokud jsem nejela do Albánie.

Spontánní odjezd a výčet defektů na dodávce

Doma, 7:30 (pátek)

Balím. Konečně po týdnu plném plánování si balím bágly. Ještě před 2 dny jsme měli v 9 lidech odjíždět do rakouského Heiligenblutu a šplhat výš než do 3000m, ale počasí nám pokazilo plány. Celá skupina se rozpadla a zůstalo pevné jádro. Já, Martin, Vláďa, Kuba a Reinhold. A nás 5 dnes odjíždí do Albánie. Musíme se otestovat na Covid, nakoupit, všechno přeskládat a jedeme.

Jihočeský kraj, 16:32

Překračujeme hranice kraje.

U Vládi doma, 19:27

Sedíme u Vláďovo rodičů, ujeli jsme prvních 80km. Čekáme na automechanika, který nám vymění hadičku na naftu. Má ale pár hodin zpoždění. Podle Vládi je to hlavní závada „našeho“ starého Mercedesu.

Mezi další závady, o kterých se nám Vláďa přímo nezmínil (pozn. převážnou většinu objevujeme až na cestě), patří: nefunkční stahování okýnek, vůz pouze topí, rádio se při každém výmolu vypne, zadní šoupací dveře umí otevřít jen Martin, v půlce cesty přestane fungovat 12W nabíječka, nejde otáčkoměr, klimatizace, zadní stěrače, ostřikovače ani ruční brzda.

20:17

Hadička je zapojená, my jsme v klidu, okýnka nevadí, budeme si pouštět studený vzduch z ventilátoru a vzadu otevřeme vyklápěcí okýnka. Projíždíme nádhernou krajinou jižních Čech, stěrače stírají, nafta neteče, úsměvy jsou připravené. Jedeme!

Úmorných 26 hodin v autě

Hraniční přechod Maďarsko / Srbsko, 5:16 (sobota)

Noc proběhla nad očekávání dobře. S Máťou jsme se vzadu vyspali a zhruba 100 km od hranic se Srbskem nás budí Kuba. Budeme se střídat. Kluci jdou spát a my jsme vyjeli. Rozednívá se a brzy před sebou spatříme nekonečnou kolonu. Zatočíme rychle na benzínu pro kafe a tak kus kolony předběhneme. Pak jsme ale v pěkným štrůdlu. Funkci zipu nikdo nechápe a my netušíme co přijde dál. Martina zajímá, kam ti všichni hnědý Němci jedou. Pouštíme si poslední písničky z YT neb nám za chvíli zmizí pásmo neomezenýho evropskýho internetu a do toho se ze všech stran ozývá troubení. Okýnka nejdou stáhnout a nám začíná být teplo.

Kolona na hranicích

9:20

Celník na srbské straně nám oštempluje pasy, usměje se a po 4 hodinách úmornýho čekání, který bylo úplně o ničem, vyrážíme na dálnici. Jsme v Srbsku! Žádný Covid nikdo neřeší, ale nebýt té české mediální masáže o tom, jak je teď složité cestovat, bychom tady stáli asi ještě mnohem dýl.

12:30

Projíždíme Srbskem k hranicím s Černou Horou. Jsme 400 km od cíle, kterým je kemp v Prokletých horách v Albánii. Nejdřív jsme se z hraničního přechodu dostali na dálnici, pak jsme sjeli v Novim Sadu. Město mi připomnělo moji rodnou Žilinu před 22 lety, když jsme s mámou chodili na bulvár a pak čekaly na starý hranatý trolejbus s taškou plnou ovoce a zeleniny z trhu. Přesně jako tady ty lidi, co si míří na zastávku.

Projeli jsme nad Dunajem a krásným údolím národního paku a pak je najednou země zase placatá. Někde daleko před námi jsou v mracích schované hory. A tam teď míříme. Martin po ranní směně řízení našeho autobusu předal volant zpátky Vláďovi, zahrál pár písní na kytaru a teď právě usnul. My s klukama počítáme stánky a valníky s melouny u silnice a bavíme se tím, jaké další vetešnictví ještě z auta uvidíme.

Hraniční přechod Srbsko / Černá Hora, 17:45

Projeli jsme nádhernými údolími s políčky, kaňony, vápencovými skalami a právě přijíždíme k hraničnímu přechodu do Černé Hory. Žádné čekání, žádná kontrola kvůli Covidu, objedeme toulavého psa a svištíme dál.

Hraniční přechod Černá Hora / Albánie 21:06

Přijíždíme ke starým kulatým dřevěným závorám. Vyjde celník, vezme si pasy a techničák a o pár minut později vyjíždíme serpentinami do sedla. Horskou silničkou se vyšplháme na rozcestí v městečku Lepushë a pak kolmo dolů do kempu. Kemp je vidět už z dálky, je dokola osvícený žárovičkami. Zaparkujeme, majitel (kluk v našem věku) mluví anglicky a navíc jde platit eurem! Takže jsme nadšení (pozn. eurem lze platit v celé Albánii, vůbec jsme neměli potřebu směňovat na albánské leky, vezli jsme jen eura a platební karty). Platíme za všechno na jednu noc 22 eur a jdeme brzy spát.

Kemp Lepushë

Prokleté hory, Talijanka 2057 m.n.m.

Lepushë, 7:45 (neděle)

Nádherně vyspinkaní vylézáme s Máťou ze stanu a kluci z auta. Vaříme bramboračku a připravujeme si baťůžky na celodenní trek do hor. Čeká na nás pohoří Prokletije na hranicích Černé Hory a Albánie a vrchol Talijanka.

10:00

O něco později v kopcích nás vítá místní bača, ptá se kam jdeme, s úsměvem si nás prohlíží. Na sobě má skoro až slavnostní kalhoty a košili, vedle něj jde kravka.

Vylezeme z lesíku a žasneme nad tou scenérií, otevírají se před námi veliká vápencová skaliska a zelené planiny s tekoucím potůčkem, který se klikatí přes tu nádheru až k nám.

Vrchol Talijanka

Ze sedla pod Talijankou máme už výhled na skalní vrcholy pokryté sněhem s úžasnými liniemi možných nových horolezeckých cest (pozn. když jedete na výlet s horolezci, tak nové cesty jsou naprosto všude i na tom nejmenším šutru). Od Talijanky k vodopádům potkáváme několik turistů, Albánce, Černohorce, Čechy a Němce. S našimi se zastavíme na kus řeči. Po vrstevnici se dostaneme do dalšího sedla a pak kolem odpočívajících kravek přes rozkvetlou louku sejdeme do našeho kempu v Lepushë.

Prokleté hory

Dáme si sprchu a pak nám na stůl přinesou hostinu – kozí maso, sýr, brambory, zeleninu a domácí pečivo se špenátem a buchtičky. Majitel nám vypráví, jak byl na výletě v západní Evropě, divil se, že v Česku běžně nejíme kozu a ovci jen výjimečně a že on když mu dojde maso a sýr tak se domluví s těmi bači z hor a oni mu to porazí a přinesou čerstvé.

18:15

Už si to štrádujeme serpentinami nad kaňonem řeky do Skadaru. Vyjedeme klikatou silnicí na vyhlídku, dáme si kafe, vyfotíme poslední panoramata hor a nás 4 u Reinholda a dolů. (Pozn. na vyhlídce jsme zastavili čistě náhodou, ale v cestopisech o Albánii je zmíněná právě kvůli silnici s nekonečně mnoha zatáčkami).

Nás 5
Leqet e Hotit

Přejezd ze severu na jih

20:57

Projíždíme centrem města Shkoder. Luxusní 4* hotely a nablýskané výlohy s hodinkami střídají přeplněné popelnice, odpadky na krajnicích, kozy okusující trávu z hrobů na hřbitově a toulaví psi. Pak se ozve z repráku popěvek, který svolává muslimy do mešit. Na silnici si lidi dělají, co chtějí, tu projede kolo, pak nás předjede auto zprava, najednou do vozovky vstoupí chodec nebo objíždíme auto, které najednou zastaví, protože řidič si chce pokecat s někým, kdo jde po chodníku. Reinhold místo chlazení topí a jelikož nejdou ta okýnka, Kuba občas nastevře za jízdy dveře a vyvětrá. Za městem kupujeme melouna a Martin najde závadu v topení – vypadlé relé, které zasune zpět a autobus konečně začíná chladit i když ne moc.

Do Dürresu přijíždíme už za tmy s vidinou spaní na pláži za městem. Místo toho se kodrcáme silnicí děravou jako cedník, objedeme požár popelnice, kde už zasahujou hasiči a dorazíme k vojenskému prostoru a pláži, která je uvnitř nějakého resortu za vysokým betonovým plotem. Martin už se vzteká, co jsem to vymyslela za blbost, je 11 večer a jde hned spát. Odmítá i pozvánku do torza stanu jako ochrany před komáry a ulehá vedle pod celtu. I kluci za chvíli lezou z auta a staví si stan. Celou noc nás budí štěkot psů.

Durrës, 5:15 (pondělí)

Až když se rozední, nemám strach se podívat, co kolem nás krouží za smečku. Vykouknu ze stanu a pes u silnice rázem zmlkne a plíživým krokem se ke mně plazí špinavá fena (hodně vzdáleně připomínající retrívra). Doplazí se ke mně, zamává ocasem, lehne si na bok a láskyplně mi podává packu. Konečně je ticho a můžeme ještě chvíli spát.

8:40

Pryč z Durrësu, města rozvířeného prachu, města, které je spíš velkým smetištěm. I to moře, na které jsme se těšili, nás tady odpuzuje. Napojíme se na dálnici a míříme na jih.

Durrës

Vlöre, 12:10

Je úděsný vedro. V autě je jak v sauně, viditelně z nás teče pot, odkapává z rukou a břicha na sedačky. Zastavujeme kousek za Vlöre a pospícháme do moře. Jsou trochu vlny a moře je úplně průzračný. Nádhera. Umyju se od soli nad tureckým WC v baru u pláže a pokračujeme.

Cesta se začíná zvedat do kopců. Dnes navíc máme štěstí na výběr restaurace, přinesou nám jehněčí alá škvarky bez přílohy. Kuba má asi nejhorší kus a je naštvaný, že to nejde jíst. Všichni jsme trochu naštvaný, že je nám vedro, v autě je vedro a jídlo nešlo jíst. Za dalšími kopci začínáme sjíždět, na silnici potkáváme stádo koní a o něco později hledáme cestu do Gjipe. Nejdřív dojedeme omylem ke skládce, pak parkoviště trefíme.

Nálada v autě se trochu střídá, jsme zpruzelý z dlouhý cesty a k moři je to ještě pěšky necelé 2 km v pořádný výhni. Netušíme, jak to tam bude vypadat a co si máme vzít s sebou a tak jdeme nalehko.

Gjipe, pláž na konci kaňonu, kde chcete vypnout čas

Gjipe, 8:40 (úterý)

Vzbouzíme se v kempu na pláži Gjipe. Včera jsme stihli krásně zrelaxovat, ubytovat se, odnaštvat se na sebe a na horko a vymyslet plán na dnešek. Ráno vyrážíme lézt přímo na bílé útesy u pláže než na ně bude pražit slunce. Vybíráme 3 asi desetimetrové cesty hned z kraje. Potkáváme další 2 skupinky českých horolezců a za chvíli jsme pro celou pláž pěkná atrakce.

Gjipe

14:30

Po lezení jsme vyrazili okouknout vícedýlky v kaňonu za kempem, kam půjdeme odpoledne a teď čekáme na několik chodů mořského menu. Popíjíme místní červený víno a lepší dovču jsme si prostě nemohli přát. Vláďa s Kubou jdou po jídle už lézt a my s Martinem si chceme dát ještě sklenku a jít si zaplavat do toho krásnýho průzračnýho moře. Odpoledne se připojujeme ke klukům.

18:45

Máme s Máťou slezenou nějakou kratší 6a a pak 30 metrovou 6b+ Fels Theatre. A máme dost! Vláďa s Kubou vylezli ještě o 2-3 cesty víc, ale já už nemám ani fyzičku ani sílu. Lezeme tady s oběma skupinkami Čechů, které jsme potkali ráno. Předáváme si rady z cest. Mladší rodinka byla na treku na západě Thethu a setkali se horách nad 2000 m se sněhem a starší pár zase projížděl z Řecka a neměli štěstí na pláže na jihu. Na jedné je skoro sežrali komáři a na druhé byla hlava na hlavě a vysoké rádoby luxusní hotely. Takže my zatím máme štěstí.

Kaňon Gjipe

Po lezení se nacpeme chobotnicí a jdeme se vykoupat a konečně i vysprchovat do sladký vody a slezeme se všichni v baru u vína. V kempu v Gjipe mají rádi zvířata, 3 psi, nespočet koťat, husy a kohout se tady všichni procházejí na volno. Když jdu ze sprchy, zhulený číšník drží vlkošedou fenku kolem krku a něco jí láskyplně vypráví. Vztah Albánců ke psům je zvláštní. Psi jsou špinaví, toulají se, ale nevypadají hladově ani, že by jim někdo ubližoval. Ti, co si najdou kemp plný zhulených barmanů mají mnohem větší štěstí než ti ve městech – tam kvůli turistům není jejich pohyb žádoucí a jsou vyháněni. Nebýt turistů, asi by tady přirozeně žili jako třeba u nás kočky na malých vesnicích.

Gjipe, 7:00 (středa)

Pořád v Gjipe. Dnes ale naposledy. Ráno vyrážíme k moři, na snídani a do skal. Do sektoru Ahorn. Potkáváme dvě horolezkyně z Polska, lezou naši včerejší cestu, smekám, jak ladně.

My začínáme cestou Dolomiten 6a, kluci si ji všichni vytáhnou. Já lezu na druhým, ale jsem úplně nadšená, po delší době cesta, která je nádherně technická a leze se snadno a plynule. Mám radost.

18:30

Míříme do pohoří Korabi. Z jihu jedeme stejnou cestou až po Durrës. Míjíme opuštěné benzínky, domy s vodojemy na střeše, bunkry, lidi jdoucí pěšky po dálnici, odpadky, nablýskané hotely, barevné slunečníky, rozestavěné opuštěné domy až pak do vozovky vstoupí malý pes a někdo ho srazí tak, že bolestí kvičí. Zatlačím slzy. Nikdo nic neudělá, v tom provozu ho nejspíš brzy přejede někdo další. Jsem z toho smutná.

Na nájezdu na dálnici jsou retardéry. A1 následně krouží kolem NP Lüre-Mali i Dejes. Silnice před městem Reps vypadá jakoby vedla malým Grand Canyonem. Rudé svahy pokrývají borovicové lesy a pod námi protéká řeka Fan. Míříme na hranice s Kosovem a ve městě Kukës se stočíme jižně k Makedonii.

NP Lüre-Mali i Dejes

Výstup na Velký Koráb 2764 m.n.m.

Velký Koráb je nejvyšší hora Albánie i Makedonie zároveň. Tyčí se na hranicích těchto dvou zemí a odděluje je spolu s celým pohořím Korabi. Na trek se vychází z vesničky Radomirë, která je vysoko v horách a je zatím jediným místem v Albánii, ze kterého se dá naplánovat start výletu na tento vrchol. Na českých mapách neuvidíte nic, než jedinou turisticky značenou cestu, která měří 9,5 km. Ve skutečnosti ale již existuje několik okruhů, jenže ty najedete až reálně v horách. Nehledě na to, že všechno značení je červenobílé a jaksi už v terénu nepoznáte, kam vás vlastně cesta dovede. Všechno se ale pro turisty velice rychle přizpůsobuje, dnes už do Radomirë dorazíte po nové asfaltce a dokonce je tady hospoda a malé zázemí s možností odparkovat i obytňák. Tedy zatím, dokud je tady lidí málo.

Spaní na konci silnice v Radomirë

Radomirë (čtvrtek)

My přijíždíme do Radomirë už za tmy, zaparkujeme kousek od hospody a uvaříme si po dlouhé štrece večeři. Kousek od nás svítí mešita, hučí potok a jsou nádherně vidět hvězdy.

Ráno se vydáváme na výšlap a už u rozcestníku potkáme španělského průvodce s čtyřčlennou skupinkou, kteří jdou po červené nahoru. Slepě se přidáváme za ně, přebrodíme párkrát potok až nám zmizí z dohledu. O něco později zjišťujeme, že tahle červená nevede na Velký Koráb, ale míří od řeky příliš doleva, asi na jiné vrcholy. Jsme ve výšce 1800 metrů a kdybychom se chtěli vracet, museli bychom zhruba 400 výškových sestoupat k prvnímu rozcestníku. Zdá se nám to jako hloupost, když jde přece po vrstevnici dojít k řece a napojit se na hlavní červenou. Sejdeme na louku, protáhneme se údolíčkem a po nevýrazné pěšince dojdeme na hranu skály. Pod námi je několika set metrová holá skalní stěna, která nejde ani z jedné strany sestoupit. Místo, které vypadalo jako sedlo předělující dvě údolí není sedlo jako takové. Stoupáme vzhůru na neznámý vrchol a za chvíli vidíme Velký Koráb. Odsud se dá poměrně dobře zorientovat a umíme i odhadnout, jak se na původně plánovanou cestu napojit. Místy se stále objevuje pěšinka v trávě, pak obejdeme stádo krav a cesta vede stále dolů. Martin chce jít naopak nahoru a sejít z opačné strany, ale kluci ho celkem snadno přesvědčí, že vyšlapaná cesta přece musí vést k salaši, kterou jsme zahlídli dole u řeky.

Pohoří Korabi

Jdeme tedy další kilometr nebo dva od kravek dolů, když se ozve nějaké chrochtnutí z křoví 30 metrů od nás. Najednou všichni zkoprní. Já jsem vzadu poslední, vyndat pepřák, mlčet, stát, schoulit se k zemi? Z křoví vybíhá medvědice a za ní dvě medvíďata. A do háje! Ani se nepohneme, nedýcháme. Medvědice zhodnotí situaci a mizí na druhou stranu úbočí, malí chlupáči hned za ní. Tak a teď rychle dolů z druhé strany, kudy to chtěl vzít Martin. Za chvíli už scházíme u potoka po nějaké opět značené trase, která v mapě není. Po tomhle zážitku jsme opravdu vděční, když nacházíme hlavní turistický průtah na vrchol.

A teď už teda doopravdy stoupáme na Velký Koráb. Potkáváme skupinku Španělů, kteří už se vrací z výletu (jejich trasa opravdu vedla okruhem na Koráb), hned po nich jde rodinka Čechů. Nahoře se jich prý sešlo najednou asi 30. No ještě že jsme měli co dělat s medvědy, teď tady bude vršek jen pro nás. Jde se ještě poměrně dlouho, překonáváme velké převýšení na krátkém úseku. Ze sedla prvně spatříme Makedonii a pak už jen po náhorní plošině vzhůru.

Sedlo pod Korábem (pohled do Makedonie)

Stoupáme po kobercích žlutých, bílých a fialových kytiček. Sbírám meduňku do čaje.

Na vrchol dojdeme všichni společně. Pár vrcholových fotek, večeře, postavit stan a teď už si jen užít západ a pak východ slunce.

Velký Koráb
Velký Koráb

Velký Koráb, (pátek)

Máme budíka na pátou, abychom stihli východ slunce. Vstávám plná energie a beru zrcadlovku. Za makedonskými vrcholky hor se tlačí nahoru žlutočervené pruhy, uprostřed postupně sílí až začne vykukovat rudá hlavička slunce. Kulička se postupně vymaní ze zajetí horizontu a proklouzne na modrou oblohu, Svými paprsky rázem osvítí celé skalní obecenstvo. Kluci už zase spí a já se přesunu na karimatku ven. Nechám si hřát do tváře, až zase usnu.

Východ slunce

Vzbouzí mě Martin, který vaří snídani. O něco později už kráčíme dolů. Sestup dává zabrat kolenům a když vidím, kde jsme včera bloudili a potkali medvědici s mláďaty, zdá se mi to až neuvěřitelný.

Je zase děsný horko, do Radomirë docházíme po pár hodinách úplně zpocený. Dáme si sprchu z hadice a pak se přesuneme o hospodu níž na jídlo. Za chvilku pro mě přijde ven paní, jestli bych je nešla dovnitř vyfotit. Všichni mě zdraví a smějí se do foťáku. Malá dívčina vpravo u stolu mi chce asi něco říct, co se naučila anglicky, ale stydí se.

Dojemné momenty v Radomirë

Na stůl nám přinesou tradiční albánskou hostinu. Ovčí a kozí sýr, bramborový koláč, hranolky, zeleninu a mísu jogurtu. Kolem projede na koni kluk, jede do hor pro seno. Po cestě přejde pastevecký pes. Naproti soused sousedovi podává pytel plný čerstvého sýra. U hospody zastaví dodávka se zeleninou a ovocem, melouny se váží rovnou na ulici, řidič je vysmátý, dostává zaplaceno a odjíždí. Zatímco jíme, plyne kolem nás ten jejich život. V potoce se cachtají děti, kluk na koni se vrací z hor.

Rodinka, kterou jsem fotila, právě odjíždí a přijdou mě obejmout a potřást klukům rukama. „Thank you, for the photo.“ Říká mi holčička, která se styděla a culí se. Jsem dojatá. Rozdáme jim plzeňské pivo v plechovkách, které sebou vezeme. Jeden z barmanů je muslim, tak říká, že si pivo nevezme, ale dá ho svému šéfovi. Jsou tak nadšeni, že nám donesou kávu na účet podniku a talíř plný nádherných dozrálých třešní.

Loučíme se jako se starými známými. Jsem ze všech těch lidí v rozpacích. Žijí vysoko v horách. Obchody i školy mají daleko na to, aby tam docházeli pěšky. Nejbližší civilizací je město Kukës vzdálené desítky kilometrů. Přesto žijí v komunitě tady a naprosto všichni vypadají šťastně. V restauraci jsou povětšinou oblečeni svátečně, každého turistu zdraví jako starého známého a nic mu nenutí, nenabízí, snaží se dorozumívat anglicky a mě jako holku berou úplně v pohodě jako jiného turistu. Bačové mají svoje salaše, ale přes léto jsou v horách venku, turistům zamávají nebo se zeptají na sušenku a trochu vody. Jeden nám vesele prošacoval batohy a snědl dvě müsli tyčinky. Jiný bača zase vezl na koni z hor malinké jehně a usmíval se, jakoby vezl ten největší poklad světa.

Zde „krade“ bača klukům sušenky 😀

Stačili dva dny v Radomirë a pohoří Korabi a Albánie nám přirostla k srdci.

Loučíme se, jedeme dolů, koupeme se v proudu vody chrlící se přes zídku na silnici. Překonáme serpentiny a přes Kukës najedeme na dálnici do Kosova.

Cesta domů

V Kosovu žádný problém, žádné fronty na dálnici, opět žádný Covid. Kosovo je celé takové zaprášené a prosvištíme ho celkem rychle.

Brzy jsme na hranicích se Srbskem. Je evidentní, že jedeme z Albánie a Kosovo byl jen tranzit, opět žádný problém. Počítáme s Martinem závady na Reinholdovi a máme jich už deset (pozn. výčet v úvodu článku). Ta cesta domů bude fuška, dál pokračujeme v pocení se. Auto hlučí, posádka mlčí, stmívá se a v dálce jsou vidět blesky. Začíná pršet a musíme zavřít i vyklápěcí okýnka.

Hraniční přechod Srbsko / Maďarsko, (sobota)

Probouzím se ráno na hranicích Srbska a Maďarska. Točí se mi hlava, bolí mě ve spáncích a chce se mi zvracet. Dalších 24 hodin mám střídavý návaly horka a zimy. Reinhold mi uhnal úžeh. V hlavě se mi opakují všechny ty zážitky.

Doma

Jsme doma, Martin všechno vynosí nahoru a nechá mě odpočívat. Jsem vděčná a za chvíli usínám na gauči.

Tak díky, že jste mě vyvezli a zase příště!

Rakousko, Hallstatt – hory, jezera, ferratty a něco navíc 7/2020

Nevíte-li kam do zahraničí na klidnou rodinnou dovolenou a nechce se vám zrovna k moři, co takhle výlet k průzračně modrým jezerům a zasněženým vrcholkům hor? My jsme vyrazili s rodinou i dvěma psími společníky k Halstattskému jezeru do městečka Obertraun. Užili jsme si zároveň koupání, sníh, solné doly, města, wellness i ferratty a to vše pohodově za pouhých 5 dní.

Obertraun

První den se ubytujeme v Obertraun v Apartment House Seerose. Cena pro šest lidí a dva psy vůbec není zlá a i když jsou pokoje poměrně malé a parkovat zdarma se oficiálně nedá hned u apartmánu, není na co si stěžovat. Navíc jsme v lokalitě, kde máme všechno na dosah. Na večer se jdeme projít přes vesničku a podél řeky Traun.

Salzkammergut, Krippenstein

Salzkammergut neboli Solná komora je region ve středním Rakousku, který ze tří světových stran ohraničují horské masivy. Jižní část Solné komory byla roku 1997 zařazena na seznam Světového dědictví UNESCO.

Parkujeme přímo na stanici lanovky Krippensteinbahn a kupujeme si permanentku zahrnující všechny tři lanovky včetně ledové a mamutí jeskyně. Pro příště bych ale doporučila vstup pouze do ledové jeskyně a užít si více času na druhé stanici lanovky.

První lanovka nás vyveze k jeskyním. Dovnitř je vstup možný i se psy.

Druhá lanovka nás doveze pod Krippenstein, odkud dojdeme na vyhlídku 5 Fingers. Tady se rozdělujeme. Část nás míří na ferrattu Gams, která je přímo pod vyhlídkou. Druhá část spolu se psy jde na procházku po Karstlehrpfad, což je turistický okruh vedoucí až ke třetí (poslední) stanici lanovky.

Jezera Gosausee

Další den vyrážíme na Gosauská jezera. Túra k poslednímu jezeru je sice zdlouhavá, ale cíl stojí za to. Krásná dřevěná chata Hohe Holzmeister Alm se nachází v údolí pod známou Adamekhütte a pod ledovci táhnoucími se až k nejvyššímu vrcholu z nich, k Dachsteinu. Dáme si tady výborný oběd po Rakousku, polévku s knedlíčkem a jablkový závin. Cestou zpátky se koupeme v úžasně ledovém Vorderer Gosausee.

Laserer alpin Klettersteig – ferratta nad Gosausee

Kdo by se při procházce kolem Gosausee nechtěl jen tak poflakovat, může si ještě obejít středně náročnou ferrattu přímo nad jezerem. Což samozřejmě ale vyžaduje, mít s sebou patřičné vybavení.

Kopenwinkelsee

Mělké jezero, jehož dno většinou není hlubší než 1 metr se nachází kousek od našeho ubytování v Obertraun. Sem se vydáme na procházku dokonce několikrát, protože nám to napoprvé překazí průtrž deště.

Solné doly – Salzwelten Hallstatt

Předposlední den našeho pobytu prší a tak se vydáváme na prohlídku solných dolů v Hallstattu. Uvnitř dolů nás čekají dvě skluzavky do podzemí a krásně zpracovaná videoprojekce.

Bad Aussee – Solebad & Vitalresort

Na večer si zajedeme užít relax v lázních v Bad Aussee. Čekají nás solné jeskyně se solnými jezery, bazén, výřivky i teplý venkovní bazén s výhledem na hory.

Hallstatt

V den odjezdu míříme do Hallstattu. Projít se městem a užít si první a poslední zmrzlinu. Doporučuju zaparkovat přímo v tunelu na vyhlídkovém místě na omezený čas zdarma, ve městě je možnost parkování téměř nulová.

Při cestě domů ještě zahlídneme letmo průzračně modré Attersee a Mondsee se stíny vysokých skal. Tak zase příště, hory!

Fuerteventura – krajina ničeho 1/2020

Kdo si chce odpočinout, vypnout, mít vítr ve vlasech i v uších, brouzdat v písku, hlíně či kamení. Jet na dovolenou v zimě na místo, kde je celoročně hezky. Kde sluníčko vyjde i v lednu v 7 ráno a zapadá až v 7 večer. Kdo by chtěl vidět pouště plný ničeho, připomínající povrch Měsíce. Kdo se chce projet na velbloudu či osedlat kolo. Zkusit surfing. Potkat veverky berberské na pláži nebo ochutnat domácí kozí sýr. Tak pro toho je tenhle ostrov.

Dopravní prostředek	letadlo, autobus, pěšky
Počet nocí	5
Cena na osobu	6500 Kč (z toho letenka 3000 Kč)
Trasa	trek: https://mapy.cz/s/lefucecere kolo: https://mapy.cz/s/fodaranadu

S holkama vyrážíme jednu lednovou neděli z Norimberku. Poprvé letíme se společností Corendon a hned získáváme jako bonus hodinu zpoždění. Navíc si v odbaveném batohu nechám powerbanku i foťák tak mám o to trochu strach. Batůžek má sice lehce přes 10 kg ale v letence máme rovnou odbavené zavazadlo. S nefunkčním checkinem přes web nám nakonec pomůže paní za přepážkou a tak je dobře že jsme na letišti včas.

Puerto del Rosario

V poledne už vystupujeme na malém prašném ale slunném letišti. Rovně přes hlavní vchod se dostaneme na autobusovou zastávku a o půl hodiny později pokračujeme do Puerto del Rosario.

V Puerto Rosario se dlouho nezdržíme, je to naše přestupní stanice do vnitrozemí. Stihneme si dát ale kafe v přístavu a nakoupit si vodu a jídlo na cestu.

Antigua

Třídenní putování v horách začínáme v městečku Antigua. Je to zapadákov. Prázdné ulice, nikde nic, v pozadí vrže starý větrný mlýn. No tak ještě jedno kafe a jdeme.

Po zelené značce krásný výšlap nahoru na Morro del Cortijo 637m. Svítí slunce ale neskutečně fouká vítr. Pod námi se rozprostírá park Betancuria, trocha zeleně zasazené v terasách.

Sestupujeme dolů a míjíme několik Španělů na lavičkách. Je teplý leden a tak tady klábosí, grilují a děti si hrají na hřišti.

Kolem hlavní silnice se pak dostaneme na odbočku Calle San Sebastian. Tuhle noc přespíme tady pod palmami.

Pajára

Ráno nás čeká strmý výšlap z údolí Valle del Granadillo až do sedla Degolada de los Granadillos. Cesta po červené vede přes opuštěnou vesnici Toto a dál skrz město Pajára.

Pajára je další z větších měst na tomto ostrově, kde se dá nakoupit jídlo a najíst.

Následuje asi nejhezčí část dálkové trasy GR 131 přes vrchol Pasos 482m pouštní krajinou. Ač se může zdát někomu tahle pasáž nudná, pokud se dobře rozhlédne, uvidí na všechny strany ostrova, na oba břehy – jižní i severní a na oceán z obou stran. Kolem se budou toulat kozy a v dálce asi budou slyšet zvuky z měst. Pravděpodobně jako nám tady bude foukat silný vítr, přece jen jde o úplně otevřenou krajinu bez stromů, bez ničeho.

Přes malou vesničku Cardón, kolem větrných elektráren se přesuneme až na klikatou silnici. Za úbočím nad Las Hermosas najdeme perfektní místo na spaní. V dálce nad zálivem zapadá sluníčko ve světle růžových a žlutých barvách. Vybalujeme spacáky v závětří, v kruhu lemovaném kameny do výšky pasu.

La Pared

Do La Pared dojdeme dopoledne prašnou cestou mezi ohradami domácích koz a ovcí, kde jediný lidský život představují umělé napodobeniny. Máme štěstí. Zrovna když se rozhodneme, že odtud k moři na protější stranu ostrova dojedeme busem, jeden takový bus nám odtud za půl hodiny jede. A z těchto končin je to dnes téměř jediný způsob jak odtud odjet.

Esquinzo, Pico de la Zarza

Putování po GR131 tedy po asi 43 kilometrech ukončujeme a je to přesně zavčasu. Čekala by nás už jen nudná rovná cesta pustinou. Místo toho našetříme síly a ještě dnes zvládneme dojít z krásných písečných pláží v Esquinzo až na nejvyšší vrchol ostrova Pico de la Zarza 807m. Zdolat vrchol doporučuji, stojí to za to i když se to tak většinu cesty nemusí zdát.

Na večer se vracíme dolů na předměstí Morro Jable nazývané Solana Matorral. Za odměnu si s holkama dáme pizzu a láhev vína. Kde budeme spát, je dlouho nejasné, až narazíme na skvělý plážový přístřešek. Noc v něm je bezpochyby nejlepší ze všech z celého výletu.

Corralejo

Ráno odtud odjíždíme až úplně na sever do Corralejo. Jízdenka za 10 euro se rovná nejlevnější ceně za poznávací výlet ostrovem. Vidíme ještě mnohem víc ničeho než jsme za celou dobu viděli. Ale je to moc pěkné nic.

V Corralejo se přes booking ubytujeme v apartmánu Golden Wave bezmála za 750 kč na osobu na dvě noci. Zbytek dne si už užíváme jen moře a písečných dun hned za městem (Dunas de Corralejo). Až do večera tady můžeme pozorovat opálené dredaté surfaře a surfařky nebo padlle boardisty. Pro zájemce je ve městě několik půjčoven i surfařských škol.

Poslední den na ostrově věnujeme cyklo výletu. Z půjčovny Volcano Bike si za 12 euro vyzvedneme kolo a trasou podél pobřeží vyrážíme do El Cotillo. Mám z téhle cesty jeden velký poznatek – drncá to a bude vás pěkně bolet zadek. Spíš jsem si na cestě zpět užila sjezd mezi sopkami, když jsme od Volcánu Calderón Hondo mohli hodit nohy z pedálů a jen lehce přidržovat brzdu. Cesta se nádherně klikatila pořád dolů až do Corraleja.

A pak jsme si dali první a poslední zmrzlinu a další den ráno chytly letadlo domů.

Tipy na cestu:

pohybujte se autobusem, je to jednoduché a levné, jízdní řády najdete přehledně sepsané na tomto odkazu
při výběru ubytování myslete na to, že dole na jihu je hodně hotelových komplexů a potkáte tam spoustu převážně německých turistů, nám se proto líbilo v apartmánu v Corralejo na severu
na některá místa se budete těžko dostávat bez auta (půjčoven je tady několik), dobré je ale taky zvážit jestli některá odlehlá místa nejsou jen turistickým lákadlem, k navštívení romantických opuštěných pláží auto určitě doporučuji
písčité pláže a pozvolný vstup do moře se hodí pro výlety s dětmi, pro rodiny a důchodce
kdo chce sportovat, může využít půjčovny kol nebo surfovat
turisti můžou projít celý ostrov od severu na jih, ale bylo by to asi nudné, doporučuji výše zmíněný trek z Antigua do La Pared, stačí k tomu 2 litry vody na den (ve městech lze dokoupit balenou vodu), dál se hodí spacák, šátek přes uši, opalovací krém a lehké boty (náš batoh vážil do 12kg)
myslím, že na Fuerteventura nehrozí nic nebezpečného, jelikož tady nic neroste a téměř nic nežije, otravovat vás bude maximálně veverka nebo silný vítr v kopcích

Bari, Gargano – prodloužený víkend 11/2019

Zase po roce mě čeká rodinný výlet s mámou. Tentokrát oproti loňsku jedeme sami. Vybíráme destinaci, kde by mohlo být ještě začátkem listopadu pěkně, možná i na koupání. Zvažujeme místa jako Portugalsko, Španělsko, Řecko, ale jelikož plánujeme hodně narychlo, tak nenacházíme žádné levné lety. Nakonec vyhraje historické přístavní město Bari v Apulii. Z něj máme v plánu pokračovat na Gargano, „ostruhu italské boty“.

Dopravní prostředek	letadlo, auto
Počet nocí	4
Cena na osobu	9000 Kč (z toho 2500 Kč letenka)
Trasa	Z Bari na Gargano: https://mapy.cz/s/mutuzegano

Bari

Na Bari přilétáme ve středu večer a rovnou na letišti si půjčujeme auto od Enterprise (v Itálii na Bari ho zastupuje Locauto). Průběh je asi ve stylu „je mi všechno jedno“, dostaneme klíče, auto si máme sami najít a nafotit případná poškození. No dobře.

O chvíli později nás malá Lancia Ypsilon veze do ubytování B&B La Rosa Blu. Apartmán s vlastní koupelnou a balkonem za 65€ na noc se nachází asi 4km od letiště. Moc milí personál nám předá pokoj a další den obsluhuje u snídaně. Můžu doporučit.

Ráno se přesouváme přímo do centra Bari. Auto necháváme na placeném parkovišti u přístavu.

Na hlavní centrum Bari nám stačí rychlochůzí hodina. Malými kouzelnými uličkami se dostaneme k Basilica san Nicola, Cattedrale di San Sabino a Castello Normanno-Svevo. V uličkách je ráno jen pár lidí a všude voní čerstvě vyprané prádlo, které se nám houpe nad hlavou.

Polignano a Mare

Z Bari odjíždíme ještě dopoledne směrem na jih. Asi po 36 kilometrech přijedeme do Polignano a Mare. Jde o městečko na útesech. V útesech se nachází několik jeskyní, takže část městečka je v podstatě tak nějak podemletá. Severně od centra najdeme po chvilce z fotek známou pláž Lama Monachile. V sezóně je natřískaná lehátky a slunečníky, teď tady nikým nerušeni můžeme házet do vody žabky nebo svačit.

Alberobello

Další zastávkou je město Alberobello známé svými trulli domečky. Jde o stavby s kuželovitou střechou, které byly vystavěny bez malty, aby splnily podmínku provizorní stavby. Takové domky by v případě inspekce v 16. století nepodléhaly dani. V některých se dosud bydlí. Nejmenší domeček objevujeme v uličce se suvenýry, stojíme v místnůstce asi 2×2 metry a dozvídáme se, že tady celkem žilo 7 osob, 4 dole a 3 v podkroví.

Manfredonia

Odpoledne se vydáváme do národního parku Gargano. Cesta podél moře je zdlouhavá, míjíme solná jezera, kde je povolená rychlost 30-50 km/h. Většina místních na to samozřejmě kašle, ale já nechci riskovat pokutu, tak se táhneme pomalu a pozorujeme západ slunce.

Policajtů je všude dost. A například oproti italské Neapoli je tady úplný klid. Navíc nás těší, že většina místních jsou Italové, ne směs různých národů.

Ubytování na tři noci jsme si zvolili v B&B Acqua di Sale. Útulný pokojík opět s vlastní koupelnou, balkonem a snídaněmi na krásné terase na střeše domu. Pro obě nás celý pobyt vyjde na 159€. Poloha apartmánu je skvělá, blízko hlavní promenády i moře. Parkování je vždy volné v ulici pod domem.

Vieste

V pátek nás slunce vyhání na objížďku kolem pláží Gargana. Serpentinami nad útesy míříme do Vieste. Cestou určitě zastavte na vyhlídce u Torre San Felice, uvidíte kamenný oblouk v moři. Dá se zastavit na několika dalších pěkných místech i plážích, například pláž Portonuovo.

Hned při příjezdu do města nás vítá obří bílá skalní věž vystupující z vln – Pizzomunno. Legenda vypráví o rybáři, kterého mořské sirény z nešťastné lásky proměnily právě do tohoto kamene.

Městečko samo o sobě má taky svoje kouzlo. Na jeho úpatí se tyčí hrad, který však patří vojsku a je zavřený. Uličky opět voní vypraným prádlem a přes spodní balkonky můžete spatřit reálný italský život.

Peschici

Na přejezd do Peschici vybíráme silnici vzdálenější od moře (cesta Garganica SS89) a je to úžasný nápad.

Cesta se vine nad údolími plnými políček s olivovníky a vinné révy. Při příjezdu do města dáváme na kruhovém objezdu přednost stádu chlupatých koz a pasteveckému psu, který vedle nich běží hrdě a vážně.

Peschici mě uchvátí ze všech městeček asi nejvíc, má největší převýšení nad mořem, stovky schodů a kolem hradu a kostela San Michele není ani noha. Strmou cestičkou mezi bílomodrými domky a kvetoucími liliemi scházíme k dlouhé písečné pláži. Na pláži nejde odolat pokušení a přesto že voda má tak 18°C, koupeme se.

Foresta Umbra

Zpátky se vracíme v příjemném čase ještě za světla. Volíme trasu po dálnici k Lago di Varano a od Cagnano Varano středem poloostrova přes San Giovanni Rotondo až do Manfredonie.

Foresta Umbra je les táhnoucí se středem Gargana a místy připomíná opravdový prales. Ne nadarmo se název překládá jako Les stínů. Rozděluje se na několik částí a tak na něj narazíte prakticky kterýmkoliv průjezdem vnitrozemím.

Večer se hostíme pizzou a vínem a před námi je předposlední den.

Monte Sant’Angelo

Je sobota, od rána lehce pod mrakem. Jdu si zaběhat kolem přístavu k majáku a zpátky.

Dnes plánujeme odpočinkový den. Významné poutní město Monte Sant’Angelo je k tomu jako stvořené. Leží na kopci nad městem Manfredonia. Pyšní se zříceninou stejnojmenného hradu a svatyní archanděla Michaela. Na tyhle náboženské legendy moc nejsem a tak se mi líbí hlavně panoramatická cesta, která nás sem dovedla ale ještě víc starší a užší silnička do Mattinaty. Pokud tady budete autem a netrpíte závratěmi, doporučuji si dolů k moři sjet právě tudy. Uvidíte terasovitá políčka a možná jako nám i vám, se poštěstí jet chvíli vedle stáda koz a smečky bílých pasteveckých psů. V Mattinatě se pak procházíme po oblázkové pláži dokud nedostaneme hlad.

Wellness Regiohotel Manfredi

Od odpoledne nám pak prší a tak po procházce a obědě volíme wellness v hotelu Manfredi. Na to, jak se tváří luxusně, má od pravého wellness opravdu daleko. Proto vzhledem k tomu, co můžete zažít v porovnání za polovinu ceny v Čechách, tohle nedoporučuji.

Stísněné prostory v suterénu hotelu nabízí 2 relaxační zóny, malý bazén, saunu a páru. Chybí mi tady klasická vířivka a delší bazén na plavání. Nicméně i přesto si alespoň trochu odpočineme. Máte jiný tip na wellness na Garganu?

Trani

Poslední den nám zbývá ještě nějaký čas na malý výlet. Rozhodneme se proto podívat kolem pláží v Trani. Sluníčko svítí, je 10.listopadu a teplota na teploměru se houpe okolo 20°C. Několik lidí se dokonce koupe.

Nejen v Trani ale i v ostatních zmíněných městech se obrňte při řízení notnou dávkou trpělivosti. Na některých křižovatkách chybí jakýkoliv řád, lidi parkují a vyjíždějí jak se jim chce. Upřímně se divím, že do nás ještě nikdo nenaboural.

Letiště Bari

Na letiště přijíždíme včas, abychom vrátili auto. Pak se přesuneme asi 400 metrů do haly. Míst na sezení je tady málo, čekáme v přízemí a k odletu se pak přemisťujeme do prvního patra. Tak ahoj, Itálie.

Doporučení:

realizujte podobný výlet jen pokud jste dobrý řidič a domluvíte se alespoň anglicky
v sezóně budou navštívená místa pravděpodobně působit úplně jinak a ceny se budou lišit
pro využití koupání doporučuji pro návštěvu nejpozději začátek října
pozor na podniky, kde nejsou ceny uváděny na lístku, z tohoto důvodu se nám povedlo zaplatit třeba 4€ za malou zmrzlinu
pro návštěvu Apulie stačí bohatě 4 dny
vzhledem k zázemí a písečným plážím doporučuji podobný výlet i pro dovolenou s dětmi nebo pro výlet s rodiči
Enterprise vrátilo složený depozit hned druhý den na můj účet v plné výši, celé bylo rezervované přes Rentalcars s komplexním pojištěním a nic navíc jsem neplatila (za mě dobrý tip na půjčovnu)

Arco – podzimní lezení nad Lago di Garda 10/2019

Na jezero Lago di Garda se ze všech stran sklání šikmé skály. Podzimní vítr čechrá vodu, ale pořád ještě z okolních vinic a barevných stromů sálá teplo. Zima sem přijde až později. Jednoho říjnového odpoledne sem přijíždíme spolu s dalšími parťáky z HO Union.

Pro lezecký víkend volíme Camping ZOO, který se nachází v Arcu na pravém břehu řeky Sarca. Za 3 noci, dvě osoby a auto na sdíleném plácku s kamarády platíme v tuhle mimosezónu asi 70 euro, což je hodně přijatelné.

Piccolo Dain

První den

Počasí nám přeje a tak první den realizujeme výstup na Piccolo Dain 967m. Těsně pod vrchol vede 8 délková lezecká cesta Le Strange Voglie di Amelie. Nástup pod cestu trvá zhruba 45 minut. Lezecká pasáž je za 5c, vede po jižní hraně stěny a je dlouhá 250 metrů. Dolů zpátky sejdeme pak neznačenou cestou, místy jištěnou fixními lany.

Le Strange Voglie di Amelie – štand šesté délky

Druhý den

Následující den vybíráme dvě oblasti pro sportovní lezení na jednodélkách (do 25m).

Lághel D’Orto

Oblast se nachází pár minut jízdy autem od kempu. Parkujeme na jediném malém parkovišti v Santa Maria di Làghel. Oblast Làghel D’Orto najdete na červené turistické značce 1km od parkoviště vlevo prudce vzhůru a pak strmým svahem v lese.

Trasa od parkoviště ke skalám zde.

Cesty tady nejsou nic jednoduchého. Lezeme například pěknou cestu Spinaci 6a.

Kluci pak lezou i těžší cesty, Martin si dokonce může zapsat výlez cesty za 6c.

Lághel Muro dell’Asino

Naopak vpravo od parkoviště nacházíme turističtější místo a to je vrchol pod Monte Colodri. Vede sem zároveň ferrata z druhé strany kopce.

Cesty jsou pěkně značené, lezeme v pořadí cesty č. 17 a 29 obě 5c.

Pro děti je hned vedle moc pěkná pasáž Baby Wood, kde se leckdo (nejen dítě) může otrkat v technice jištění a chytit trochu morálu pro tahání na opravdových skalách.

Trasa od parkoviště ke skalám zde.

Lago di Garda

Třetí den

V den odjezdu se část posádky rozhoduje zůstat a vylézt ještě nějakou delší cestu. Počasí ale nakonec vyžene z Arca nás všechny. Proto ráno už jen snídáme a balíme.

S Kačkou se před odjezdem ještě v rychlosti stihneme rozloučit s Gardou. Tak ahoj příště!