Máte taky nějakého kamaráda, na kterého je sice spoleh, ale vždy když něco plánujete, máte trochu husí kůži z toho, jak to vlastně dopadne? Já jo. Je to legrace.
Třeba tuhle jsme přišly na letiště a zjistily, že neletíme do Bruselu, ale do Charleroi. Vygooglily jsme Charleroi a zjistily jsme, že letíme do nejošklivějšího města ve vesmíru.
Zatímco zapisuji scénář tohoto výletu, Lucka v klidu chroupe bakerolls. Sedíme u brány C22, letadlo má hodinu zpoždění, Česko v televizi vítězí v baseballu nad Čínou. Jak moc divný bude tenhle příběh?
O chvíli později už stojíme v řadě. Nějaké dvě drndy před námi zápasí s velikosti svých batohů, aby nemuseli platit příplatek. Nakonec ho stejně platí, jako my v Barceloně. Známe to a je nám jich líto, ale opravdu strašně zdržují odlet. V zákulisí letiště se na chvíli objeví duha, věřím, že to díky ní bude fajn. Propočítávám si čas našeho výletu – opravdu je reálné vidět Brusel, historické Bruggy, dojet na zmrzlinu k Severnímu moři a stihnout zpáteční letadlo za 37 hodin?
O chvíli později mě zastavuje u sedadla v letadle pán, zda se s ním chci prohodit:,,Ať spolu nemusíte švitořit přes tři řady,” říká a mění si semnou místenku. Je to sympatická řada, už letíme hodinu a holka přes uličku ještě nepřestala jíst. Lucka mi ukazuje letadla, která nevidím.
Po výstupu z letadla následujeme dav mířící ven z letiště. Většina cestujících pokračuje jako my do Bruselu a tak nastupují na pravidelnou autobusovou linku Flibco. Jízdenky si kupujeme on-line ve frontě, ale jde to i v automatu na letišti. Flibco jezdí na nádraží Midi a tak nás čeká večerní túra celým středem města do hotelu, který je naopak situovaný u severního nádraží. Belgie je plná přistěhovalců a procházka dvou holek po tmě opravdu není moc příjemná. Navíc když potkáváme policejní zátarasy, všude se válející pytle odpadků a pochybné skupinky mužů různých národností. Jsme rádi, když hotel Prestige nacházíme nakonec bez komplikací.
Bruggy – hranolky, vafle a loďky na řece Rei
Bruselské Severní nádraží je skvělá volba pro odjezd do Brugg. Nejen, že odtud vlak jezdí dvakrát za hodinu, navíc projíždí přes město a nejvíc lidí nastupuje až na stanici Midi. Přestože není hlavní sezóna, na mnoho cestujících nezbývá sedadlo a budou celou cestu stát. V deset dopoledne vystupujeme v Bruggách.
Bruggy nás hned nadchnou svou středověkou architekturou. Červené cihličky, barevné okenice, výlohy plné čokolády a vaflí. Ať už se tady ztratíme v jakékoliv uličce, brzy jsme na nějakém dalším náměstíčku, u kostela, u řeky s můstky. Trefně se Bruggám přezdívá Benátky severu, v říčních kanálech projíždí loďky a můžete tak město poznat přímo z vody.
Projdeme přes nejznámější náměstí Markt až do Daamportu a pak se zase jinudy propleteme zpět ke Casa Patata, abychom ochutnaly belgické hranolky.
Oostende – na zmrzlinu k Severnímu moři
K Severnímu moři je to vlakem z Brugg jen patnáctiminutová zajížďka. Svítí sluníčko, tak jedeme na zmrzlinu.
Chvíli sedíme v písku na pláži a užíváme si, že se pohledem do moře zastavil čas. Najednou není kam spěchat, fronty a davy lidí kamsi zmizely. Jsme jen my dvě v písku, na chvíli. Pak už musíme zpět.
Vlak mezi Oostende a Bruggy jezdí přibližně každých 30 minut. Na odjezd z Brugg do Bruselu jsme si koupili jízdenky na Flixbus, které vychází o půlku levněji než vlak. Cestujeme tedy s jedním přestupem zpátky na Severní nádraží, které už dobře známe.
Den se sice krátí, ale máme ještě nějaké resty v Bruselu. Ještě jsme nekoupili suvenýr, neochutnaly wafle a neviděli Grande-Place a čůrajícího chlapečka.
Brusel – přes historické náměstí až na pahorek umění
Dnes večer je Brusel úplně jiný. Míříme s davem turistů po Rue Nueve na náměstí Grande-Place. Semtam z hlavní třídy odbočíme do vedlejší uličky, abychom koupily čokoládu nebo ochutnaly wafli.
Že jste přišli na Grande-Place určitě poznáte. Je tak krásně osvětlené, že vypadá zlatější, než skutečně je. Hned po obrovské věži si všimnete dalších menších věžiček a sochy jezdce na koni na střeše budovy. A pak je ideální projít kolem čůrajícího chlapečka a vystoupat si na vrcholek Mont des Arts Kuntsberg, až nahoru. To už bude tma a Brusel bude zářit s tou věží z Grande-Place uprostřed jako se strážnou věží pro všechny duše, co se chtějí jen tak Belgie nadechnout a zase v pokoji odejít.
Brusel ukončíme procházkou parkem. Musíme jít brzy spát, tenhle den měl třicetsedm hodin a v pět už musíme nasednat na tramvaj, abychom se postupně přesunuli zpět na letiště v Charleroi.
Po téměř dvou měsících zahálení nás to zase volá do hor. A tak se s partou rozhodneme vyrazit okruhem přes rakouské a Julské Alpy k moři. Hlavním cílem je nejvyšší hora Slovinska Triglav.
Tauplitz – výlet přes čtyři alpská jezera
Tauplitzalm je náhorní plošina nacházející se v rakouském Štýrsku. Malebná příroda, horské vesničky, vápencové vrcholy a průzračná jezera, to je důvod proč na dovolenou vyrazit zrovna sem.
V neděli večer přijíždíme do jihozápadní části Totes Gebirge (Mrtvých hor). Vyjedeme nad městečko Tauplitz na parkoviště u vodopádu Tauplitzer Wasserfall. Jelikož je už téměř tma, stihneme jen krátkou procházku na vodopád, navečeřet se a v lese se schovat do bivaku.
Další den nás čeká celodenní výlet k jezerům Schwarzensee, Steirersee, Tauplitzsee a Großee. Na okruhu jsou ještě další dvě malá jezera a chodníky jsou uzpůsobeny tak, aby si každý mohl zvolit trasu dlouhou a náročnou podle svých možností.
Triglav – pod nejvyšší horu Slovinska cestou sedmi jezer
Ještě na večer přejíždíme do Slovinska. Podle aplikace Park4night nacházíme u Bohinjského jezera odbočku k louce, kde zaparkujeme a přespíme do rána.
Ráno se všude válí mlha a my už se nemůžeme dočkat nahoru do hor. Dojedeme na parkoviště u Koči pri Savici, které je nejlepším výchozím bodem pro tuhle trasu. Po snídani přichází na řadu pořádná ranní rozcvička – vystoupat 700 výškových metrů na první Črno jezero. Co je uklidňující, že v dolině jezer už žádný takový brutální výstup není. Příroda se mění z lesů a luk na kamenná a suťová pole, ale nejedná se o žádné technicky náročné úseky. Náročnost spočívá v délce trasy a v čase, který máme na to, aby nám nepropadla rezervace v Chatě pri Doliču. Po páté hodině si vyhrazují nárok prodat naše lůžka prvním příchozím a jelikož se tomu chceme vyhnout, začneme odpoledne docela pospíchat. Potkáváme stádo kamzíků, spoustu hvízdajících svišťů a turistů naštěstí jen poskrovnu. Čas se pořád krátí a chata nikde. V sedle Hribarice se oddělujeme a s Martinem pokračujeme rychlejším tempem napřed. Všechno dopadne dobře, stihneme přijít včas, počasí je celý den nádherné, psi to zvládají skvěle a my jsme unavení a hladoví tak, jak to má být. Majitel nechá pejsky v malém kamrlíku v hale – do společného pokoje nesmí. My se ubytujeme a po skvělé večeři jdeme spát.
Je půl 4 ráno a my se s Martinem po téměř probdělé noci soukáme potichu ze spacáků. Snažíme se neprobudit dalších 11 lidí, kteří s námi sdílí podkrovní pokoj. Opatrně projdeme i vstupní halou se snahou nevzbudit spící hafany zavřené v komoře. Je jasno, nebe plné hvězd. Po několika vystoupaných metrech posnídáme napůl sušenku. Cesta ubíhá rychle a za chvíli jsme u Baraka Morbegno u pevnosti pod nástupem na vrchol. Je něco málo před šestou hodinou a začíná se pomalu rozednívat, vyšlapaná cesta v suti nás vede na skálu, nacházíme se na trase Kugyjeva. Značky tady končí a my bloudíme. Na protějších kopcích v dálce občas zahlédneme blesk. Výstup nemá být těžký, ale nejsme si jistí, kterou cestou máme jít dál a navíc je na pováženou jestli vůbec vzhledem k počasí pokračovat. S rozedněním přichází k sobě i zrak a až teď vidíme ten prudký kamenitý sráz pod námi. Sedíme v malé jeskyni, civíme do mapy a zhodnocujeme situaci. Stěžejní je dostat se do sedla Triglavska Škrbina a pokračovat Gorjanskou což je jednoduchá ferrata.
Brzy všechno vyřeší černý mrak, který se rychle přižene a my se vracíme 50 výškových metrů zpátky k poslední značce. Stihneme udělat pár fotek, zasmát se nad nádherně stráveným ránem a pak Triglav zahalí na další tři hodiny hustá mlha. Stane se to v mžiku a nejde to předvídat. Mezitím sejdeme bezpečně na snídani a vyprávíme přátelům, jak jsme si na tu horu alespoň sáhli. Zbytek dne už vrchol zase turisty pouští nahoru, ale když z dálky vidíme ty davy mířící přes Mali Triglav, nakonec jsme docela rádi, že tam mezi nimi nejsme. Cestu na Triglav dolinou sedmi jezer je lepší plánovat s přespáním v horách na dvě noci – tedy první den nástup na chatu, druhý den vylézt na vrchol nalehko a třetí den sestup. Psa na vrchol nedostanete, je to opravdu zbytečný hazard, na chaty to ale pes zvládne, jen je nutné se vždy domluvit dopředu. Na Chatě pri Doliču můžete pro psy čepovat užitkovou vodu, jinak je zde obecně s pitnou vodou problém, balená voda na chatě stojí 4 eura. Jedna noc s polopenzí a se slevou ČHS nás přišla na 40 euro.
Riviéra Umag – se psy a s paddleboardem do Chorvatska
Po návratu z hor se těšíme na moře. Přes Triglavský národní park se serpentinami za chvíli dostaneme do Itálie.
Večer zaparkujeme u přístavu v městečku Sistiana a dáme si zaslouženou italskou pizzu a víno. Táboříme potom kousek nad městem opět podle aplikace Park4night.
Ráno nám hned od snídaně prší. Nad zálivem Trieste je najednou velký černý mrak a předpověď neslibuje ani na další den nic lepšího. Vidíme ale v dálce, že nad Chorvatskem je azurově modré nebe. Tak proč ne. Na bookingu hned kupujeme dvě noci v apartmánu Savudrija kousek od Umagu.
V Chorvatsku následně strávíme krásné dva dny procházkami po pláži, koupáním, ježděním na paddleboardu a ochutnáváním drinků v baru s výhledem na moře.
Lakes of Fusine – italská jezera v Julských Alpách
Cestou domů máme v plánu ještě jednu zastávku. Jsou to jezera Fusine v Julských Alpách. Počasí už se začíná kazit ale naštěstí krátkou procházku kolem jezer stihneme. Ocení to i hafani, kteří se potřebují na dlouhé cestě domů vyvenčit.
Navíc tudy shodou náhod projíždí na dovolenou brácha s rodinou a tak se potkáváme zrovna tady.
Je to krásná tečka za celým výletem. V neděli v noci jsme zpátky doma, kéž by ty dovolené byly delší.
Lanovkou by to byla hrozná nuda a tak jsme vymysleli, že vylezeme na Lomničák legendární Hokejkou. Jenže neseznámeni s terénem, v příliš brzkém čase, kdy nahoře leží dost sněhu a po radách kamaráda na telefonu alá „babu bych tam nevzal“, jsme se smířili, že vylezeme lehčí Emericiho nářek. Stoupáme od Lomnického sedla Normálkou a po pár výškových metrech potkáváme kluka, který se právě vrací z naší vybrané cesty. Sděluje nám důležité informace o stavu sněhu nad Kartárikovím žlabem a odrazuje nás v jeho přechodu. Prý lepší to je Birkenmajerovou hranou, kterou lezl včera, je suchá, dá se vyhnout sněhovým polím a s výbavou, kterou si neseme, to pak i v klidu proslaníme. O výstupu tímto jižním žebrem sice slyšíme poprvé, ale už od nástupu ze sedla se nám zdál nejpřirozenějším směrem, který na Lomničák z této strany vede.
! Upozornění: toto není návod na výstup. Výstup je povolen pouze s horským vůdcem.
Takže je vybráno a do třetice všeho dobrého jdeme na Birkenmajerovu hranu. Tam, kde se cesta odděluje doprava na Emericiho už nasedáme do sedáků a začíná pěkná a poměrně jednoduchá jízda skalním žebrem. Základem je držet se směru po levé hraně nebo pod ní, dá se tady najít pár nýtů, borháky i slaňáky. Cestu dojišťujeme friendy, čoky a hexy, využití mají taky dlouhé smyce. Z pohledu druholezce je to pohoda a jelikož je terén exponovaný a nabízí nádherné výhledy na Térynu, Gerlach a spoustu dalších vrcholů, budete se bavit. Prvolezec si navíc přijde na spoustu krásných kroků, využije svých znalostí o pohybu ve vysokohorském terénu a nebude chybět ani pár morálových pasáží. Místy si opravdu pěkně zalezeme v III. (i IV.) terénu. V průvodcích se uvádí, že se lezou 3 lanové délky, my jich s 60m dvojčaty napočítáme 5, je to ale tím, že jsme si nechávali větší rezervu lana a jistili jsme se už v začátku, kde se nejspíš ještě chodí na průběžku.
Vlevo Birkenmajerova hrana, vpravo odbočka na Emericiho nářek
V závěrečném výstupu na vrchol jsou řetězy a taky spousta lidí, kteří si nás fotí, jako opičky v zoo. Sklidíme se do kouta, vychutnáme si pivo, uděláme pár fotek a začneme se připravovat na slanění.
Vrchol – Lomnický štít 2634 m
První slanění je přes borhák nacházející se těsně pod zajištěnou cestou s řetězy. Dále se dají najít ke slanění „beraní rohy“ případně další borhák. Držíme se u hrany mimo zasněžený žlab. Všechno zvládáme a po třetím slanění jsme už na nejprve nevýrazném chodníku a později na cestičce, kterou není nutné dál jistit.
Dolů do Tatranské Lomnice je to snad větší záhul než ta Birkenmajerka na Lomničák. Nahoru jsme si totiž pomohli lanovkou ke Skalnatému plesu a tak to bylo necelých 900 metrů stoupání (z toho cca 200 metrů lezení). Z vrcholu až dolů na parkoviště je to ale celé 1700 výškových metrů po vlastních, kdy kolena půlku cesty nesouhlasně vyjadřují svůj názor. Odměnou je návrat do našeho kempu, který už jsme si našli předchozí den a rádi bychom ho taky doporučili dál – kemp RIJO Camping u Studeného potoka, který nám dá pak ještě tu možnost, si při večeři a s lahví vína prohlížet Lomničák v celé jeho kráse. Máme štěstí, že počasí vyšlo na jedničku, protože ty výhledy opravdu braly dech.
První délka slanění RIJO Camping, Tatranská Lomnica
Slovenský ráj s koupačkou
Sotva rozlepíme oči, jsme netrpěliví, jak nám budou sloužit nohy po včerejším výšlapu. Vylézáme ze stanu a sdělujeme si pocity. Každý máme bolavou jinou část, lýtka, stehna, kolena, chodit ale můžeme.
Po snídani a sbalení tábora vyrážíme do Slovenského ráje.
Nakonec je z prvoplánově krátkého výletu hned 15 kilometrů s 900 metrovým převýšením.
Parkujeme za obcí Spišské Tomášovce v chatové osadě Jurkovec (kde u býv. recepce jde nechat auto). Podle doporučení pána, sekajícího u parkoviště zeleň, se vydáváme krásnou vyhlídkovou trasou přes louku (značenou jako cyklostezka 8708). S výhledem na Vysoké Tatry dojdeme k altánku, kde se vydáme po zelené na Tomášovský výhled. Odtud z několika možností volíme trasu po zelené přes Biely potok, po žluté na Kláštorisko a odtud po červené zpět dolů k mostu přes Hornád. Je ukrutné horko a s nadšením hledáme bufet v chatové osadě, ale zjišťujeme, že teď mimo sezónu není v týdnu otevřený. Náladu nám spraví studna stojící opodál.
Tomášovský výhledLouka nad zříceninou Kláštorisko
Jelikož se toužíme ochladit ve vodě, objíždíme Slovenský ráj po nádherné vyhlídkové silnici až dojedeme do Dedinek. Tady protéká řeka Hnilec přehradou Palcmanská Maša. Sotva schladím lýtka, Martin už je v té studené vodě po uši.
Spokojení pokračujeme po silnici k pramenu Hronu, kde stojí altánek a dá se tady parkovat. Vaříme, pozorujeme dalekohledem lišáka na protější louce a potkáváme české cestovatele mířící do Gruzie. Po večeři už zůstáváme v altánku sami, hrajeme karty a když se začne stmívat uleháme do auta.
Palcmanská Maša
Přírodní termální koupaliště
Ráno na střechu auta bubnují kapky deště. Co třicet minut se spouští déšť, v mezičase je chvíli ticho a sluníčko se snaží vydrápat ven ze závoje z mraků, ale bez úspěchu, už zase prší.
V altánku si osmažíme vajíčka se slaninou na cibulce a balíme k odjezdu.
Projedeme směrem na Poprad a přes dálnici do Liptovského Jána. Stále střídavě prší, Martin má rýmu a já mám v plánu využít tohle počasí na koupačku v termálních bazénech – těch přírodních, bezplatných. Pár jich totiž na Slovensku ještě je.
U Liptovského Jána brzy nacházíme Termálný kúpelný prameň Kaďa. Kaďa je spíš otužovací. V místě, kde pramen vyvěrá, má voda celoročně teplotu 24°C. Řídím se radami místních důchodců, které potkávám v kádi. Síra v jezírku je prý výborná na onemocnění pohybového aparátu, kloubů i na kožní nemoci. Důležitá je pravidelnost koupání. Během doporučeného dvacetiminutového pobytu ve vodě se jdu taky dvakrát osvěžit do potoka, kam jezírko vytéká. Je zde vybudován jez a tak se dá ponořit zhruba do metrové hloubky. Rozdíl teplot je kolem 18°C, (v zimě i 22°C). Po návratu do kádě je voda najednou mnohem teplejší a na nohách je cítit, jakoby se do nich zapichovaly jehličky.
Termálný kúpelný prameň Kaďa, Liptovský Ján
Dost bylo otužování a v pořadí je taky jeden teplý pramen. Zhruba půl hodiny jízdy autem se nachází jezírko Kalameny. Termálny prameň Kalameny (Medokýš) má teplotu 33°C a koupe se tady o dost více lidí. Teplá koupel je po obou dnech v kopcích opravdu relaxační a je tady krásně i za špatného počasí.
Termálny prameň Kalameny (Medokýš)
Na oběd jedeme do Liptovského Mikuláše. Konečně přestává pršet a sluníčko vylézá z mraků. Přejíždíme na ubytování do Penzionu Fako.
Před večeří se ještě vyvezu na salaš nad městem. Je to jen 12 minut autem a výhled na Nízké Tatry je nádherný.
Na hřeben Nízkých Tater
Další den ráno má Martin pořád rýmu. Pro mě to znamená, že v pohodě můžeme vybíhat na vrcholy, pro něj, že umírá a měl by zůstat doma. Takže vybírám jedno z velmi mála míst nad 1000 m.n.m., kam se dá vyjet autem. Je to Magurka v horách nad Partizánskou Lupčou.
Okolo 11té parkujeme u kostela a po žluté zn. šlapeme do krpálu až z nás teče pot. O nějakou dobu později jsme na hřebeni Nízkých Tater v sedle Zámostskej hole. Nad námi svítí sluníčko, ale všude okolo se prohání černý mraky. Já se kochám, Martin spěchá dolů. Přejdeme do sedla Latiborskej hole. Sotva dožvýkám housku, Martin už přešlapuje na místě, že je nutné odejít, nebo nás chytne bouřka.
Vracíme se a v půlce cesty začíná kapat. Odjíždíme z hor a leje jak z konve. Ještě že tu svoji rosničku s sebou mám, kouká na windyho a říká, že mám víc štěstí než rozumu.
Než odjedeme, slíbili jsme si halušky ve slovenskej kolibě a svůj slib brzy na to plníme. S naplněnýma břichama, bolavýma nohama a dalšíma skvělýma zážitkama se vracíme zpátky do Čech.
Cestování se zase stává téměř bezproblémovým, jako před pandemií. A tak mnozí z nás řeší, kam se v rámci Evropy vydat na výlet. Jednou z dostupných destinací je Barcelona. Z Prahy sem létají nízkonákladové společnosti a zpáteční letenku si tak můžete obstarat už kolem 1500 Kč.
Barcelona sama o sobě se může stát rychlým eurovíkendem, kdy si vyznačíte trasu a proběhnete všechny významné památky. I s posezením na pláži vám na to budou stačit dva až tři dny.
Kdo ale jen nesbírá špendlíky na mapě, možná bude čekat od této části Katalánska trochu víc. Co třeba ohromující skalní město Montserrat, starobylá přímořská městečka Sitges a Tarragona, pouliční umělci, tržiště nebo sídliště, kam se jezdí výtahem? Zkuste zažít cokoliv trochu jinak, než píšou cestovky.
Montserrat – spát mezi skalními kužely a stády kamzíků
Jak jinak poznat Katalánsko než z nejvyššího bodu pohoří Montserrat – Sant Jeroni 1235 m.n.m.?
Na letiště přilétáme ve čtvrtek v 1 ráno a není strategičtější nápad než přespat tady. Zalezeme do zadní části terminálu 2, kde je přítmí a rozložíme tábor. Vše jde bez problému a nikdo si nás s Luckou do rána ani nevšimne. Chvíli po čtvrt na 8 nám jede metro (označení M) na stanici Europa, Fira. Tam se nasnídáme, koupíme kartuši v nedalekém Decathlonu a vlakem v 9:42 pokračujeme do Montserratu. Tyto vlaky jezdí každou hodinu (označení R = Rodalies).
Tip: kombinovaná jízdenka do Montserratu vlak + zubačka stojí 12,50 EUR, jídlo a případně i sportovní vybavení si můžete koupit na Europa Fira v Carrefouru
S příjezdem před polednem se nám zdárně podaří vyšplhat na Sant Jeroni a vydat se zanedbanou žlutou stezkou na Refugi Vicenç Barbé. Samotný výstup po skále na Montgròs dá zabrat a to je ještě několik kilometrů před námi. Jak den pomalu končí, trochu se bojíme, že za světla nedojdeme. Do cesty se nám staví překvapení kamzíci a občas v množství vyšlapaných cest zahneme jinam a musíme se vracet. Nakonec ale na terase turistické chaty ohříváme večeři, vaříme si čaj a spokojeně usínáme.
Tip: na Refugi Vicenç Barbé je otevřená místnost pro turisty s kamny a možností přespat ve vlastním spacáku
Další den dopoledne už baštíme obří omeletu ve vesničce a stejnojmenném penzionu Sant Pau de la Guàrdia. Autentičnost Katalánska se tady dá klidně ždímat. Dál pokračujeme pěšky do Castellolí, odkud jezdí pravidelné autobusové spojení do Barcelony.
Tip: autobus z Castellolí do Barcelony (zastávka Maria Cristina) jede ve všední dny 2x za hodinu a jednosměrná jízdenka stojí 7 EUR
Výhled z Montgròs
Costa Daurada – zlaté pobřeží na jihu Katalánska
V Barceloně se zatím nezdržujeme, bude na ni čas později. Na zastávce Barcelona-Sants přestupujeme na vlak do přímořského městečka Sitges.
Sitges
Sitges je známé svými písečnými plážemi, starobylým centrem, karnevalem a mluví se o něm jako o „Ibize v miniatuře“ nebo „Saint Tropez Španělska“. Ceny nemovitostí se zde blíží nejdražším evropským městům.
Nás ale ceny nemovitostí dnes nezajímají. Den se tady dá prožít i bez nutnosti sahat hluboko do kapsy. Hned po příchodu na pláž nás vítá vystoupení baletek. Užíváme si teplý písek a po turistice v Montserratu jsme rádi, že můžeme odpočívat.
Přespíme opodál na útesu. Spánek nám ruší jen vlak, který projíždí jen pár kilometrů od moře.
Ráno si jdu zaběhat a těším se na koupání v moři. Voda je studená, ale po běhání není nic lepšího, než si zaplavat. Snídame s Luckou na našem útesu, pijeme kafe a jediné, co je v tuhle chvíli důležité, je jak si užít další den.
Sitges
Tarragona
Jen hodinu cesty vlakem od Sitges se nachází další přitažlivé město – Tarragona. Tarragona se díky svému historickému centru zapsala na seznam UNESCO. Toto město bývalo hlavním městem římské provincie a je neskutečné kolik památek včetně amfiteátru a katedrály z 12. století se zachovalo.
Po třech dnech máme už potřebu odložit batohy a dát si sprchu. Rozhodneme se ubytovat na okraji Tarragony, kde najdeme penzión s dvoulůžkovým pokojem za 51 EUR na noc. Ceny v okolí jsou dvojnásobné, takže příliš neváháme.
Odpoledne nás čekají další útesy, písečné pláže a víno.
Amfiteátr v Tarragoně
Barcelona
V neděli ráno vyrážíme zpátky do Barcelony. Vlak z Tarragony stojí pouhých 8 EUR a staví v Passeig de Gracia. Je to jen kousek od našeho ubytování Penziónu San Ramon, takže se rozhodneme vydat pěšky.
San Ramon je jeden ze seznamu nejlevnějšího ubytování v Barceloně. Za dvoulůžkový pokoj počítejte s cenou od 1400 Kč za noc.
Je neděle odpoledne a kolem přístavu vidíme různé skupinky, které se společně baví skejtováním, cvičením, tancováním na kolečkových bruslích nebo hrou na hudební nástroje. V druhé části prodávají místní ve stáncích vlastní výrobky jako ručně šité kabelky a batohy, náramky a různé dekorativní předměty. Zabavíme se tady až do večera.
Terrassa
V pondělí se chceme ještě jednou vrátit do hor a plánujeme výlet na vrchol La Mola. Do parku pod vrchol jezdí autobusy z Terrassy a Terrassa je známá svým historickým centrem. Z Barcelony z Placa de Catalunya se sem dostaneme vlakem za 4,60 EUR.
Bohužel než projdeme centrum, začnou se honit na nebi černý mraky a předpověď hlásí na odpoledne déšť. Vymýšlíme rychle náhradní plán, protože zmoknout ve skalách daleko nad městem se nám nechce.
Sabadell
Nadějí na den strávený v přírodě je soutěska Fordada v Sabadell. Je to pěkná klidná procházka během které se mraky rozeženou a z deště nakonec není nic.
Fordada
Po stopách Gaudího
Co určitě v Barceloně nepřehlédnete jsou stavby architekta Gaudího.
Vše si zvládnete naplánovat jako pěší okruh, bez problému ale můžete využít metro, na které se dá koupit buď jednosměrná jízdenka, ale i celodenní nebo vícedenní přestupní.
1) Sagrada Familia
2) Parc Güell
3) Casa Milà
4) Casa Calvet
5) Casa Batlló
6) Casa Vincens
7) La Pedrera
Sagrada Familia
Památky v Barceloně
Pro turisty vyhledávající památky nabízí Barcelona další skvosty. Tři hlavní, které byste při toulkách městem neměli minout, jsou:
1) Placa del Rei – náměstí, kde Kolumbus oznámil objevení Ameriky
2) Katedrála Eulalie
3) Vítězný oblouk
Nejkrásnější je ale pozorovat běžný městský život. Děti, které si hrají u katedrály, babičky, které věší prádlo nebo se projít velkou tržnicí Mercat St. Josef.
Až vás centrum města omrzí projďte se dlouhou písečnou pláží a bude-li pršet zavítejte do mořského akvária.
Rozloučit se s Barcelonou můžete jako my z vrcholu Montjuic – odehrávaly se zde olympijské hry v roce 1992 a zůstaly tady opuštěné stadiony. Z plaveckého bazénu budete mít město pod sebou jako na dlani.
Vysoké Taury nemáme zatím moc probádané a v zimě na skialpech už vůbec ne. Ve středu odpoledne nás hned za hranicemi vítá sluníčko, o několik hodin později dorazíme na bezplatné parkoviště v Enzingerboden, kde necháme auto.
Vyjímečně budeme ubytováni ve velkém stylu. Berghotel Rudolfshütte se nachází ve výšce 2315 m.n.m. a je přístupný pouze pěšky nebo lanovkou. Stojí nad jezerem Weißsee v kuloáru dvou a tří tisícových vrcholů.
Pohoda. Pivo, sluníčko a strašně moc sněhu. Na další dny máme spoustu plánů, jak vyběhneme na okolní vrcholky a budeme se kochat dechberoucími výhledy na Alpy. Jak bude zeshora tenhle hotel maličký a jak si zase spálíme tváře, protože nemáme opalovák.
Pozitivně naladěni na následující dny si to o něco později štrádujeme v bílém hotelovém županu do vnitřního bazénu a do sauny. Venku je krásná jasná noc a nad zamrzlým jezerem září hvězdy. Z wellness nám vyhládne a jdeme se podívat, co máme k večeři. Tři hlavní jídla a kombinace příloh, salátový bar s dresingy, o kterých jsem ani nevěděla, že existují, dva druhy polévek, zákusky. Se vzpomínkou na to, jak na jiných výletech vaříme čínskou polívku a rozlámaní uleháme na karimatku, zabaleni do spacáku už od páté večer, protože je tma a nám bez spacáku mrznou zadky, tady pojídáme už třetí chod a usrkáváme z vysoké sklenice hořký weissbier.
Ráno máme před očima jen mlhu. A není to tím pivem, šli jsme dokonce docela brzo spát, abychom ráno mohli vyrazit na Granatspitze. Okenní rám zapadal zvenku sněhem. Mžouráme přes okno ven, ale všechno, co je dál než na metr od nás je bílošedé nic. Hory za oknem zmizely.
Dáme si snídani a koukáme na počasí. Vypadá to, že celým Rakouskem prochází sněhová fronta. Až 70 centimetrů nového sněhu a slunce vyleze až budeme zpátky doma z výletu. Radostně konstatujeme, že bude alespoň stabilně hnusně.
Kousek bychom se snad projít ale mohli. Sbalíme výbavu, nazujeme lyžáky, natáhneme pásy. Otevřeme dveře od lyžárny a zjistíme, že navíc parádně fouká vítr. Dolů k jezeru ani nevidím v jakém jedu sněhu, nevidím hrboly a ďolíky ani zatáčky na cestě. Jediné, co můžeme dělat, je vyšlápnout si po cestě pod lanovkou, kterou pravidelně protahuje rolba. I tam o něco později bloudíme.
Zastrašeni marastem se vracíme do hotelové restaurace. Martin si objedná pivo a já si jdu zaplavat. V podobném duchu strávíme celý zbytek dne.
Ráno je okno ze čtvrtiny zapadané sněhem. U snídaně polemizujeme nad dnešním dnem. Můžeme zůstat, utratit celou výplatu za čepované pivo, hrát stolní fotbálek a pak koukat na filmy. Nebo můžeme zajet lanovkou o údolí vedle, kde je podle webkamery přijatelně pod mrakem, koupit ve městě pár plechovek za pětinu ceny a vrátit se do večeře na hotel.
Jasně. Vyrážíme skialpovat na Amertaler See.
Uprostřed kopce začínáme mít pocit, že sníh není moc stabilní. Pípáky máme samozřejmě na sobě už dávno a Martin ještě rozhodne, že uděláme lavinový test. A tak se po 1,4 km kvalitního skialpu vracíme do údolí a zpátky k autu. 60 cm labilní masy sněhu ležící na ledové desce je už přece jen dost.
Kupujeme pár plechovek weissbieru a svištíme lanovkou zpátky do našeho bílého vězení. Hotelové okno už je do třetiny zapadané sněhem.
Naše oblíbené kolečko sauna, bazén a několikachodová večeře. To je něco, co zlepší jakýkoliv den. Granatspitze v mlžném hávu nás tímto zve na příští shledání. A protože jsme do něj nastoupili, je třeba příště přijít sundat pytel.
Nejkrásnější část lyžování nás čeká v den odjezdu. Nazouváme lyže hned u hotelu a zatáčku po zatáčce, obloučekza obloučkem odjíždíme z úžasného místa, které prostě občas nemá štěstí na počasí. My jsme si to užili. Spokojeni nasedáme do auta a zimní pohádkou se vracíme z Alp. Tam, kde před pár dny rostla tráva je teď metr sněhu a všechno nás to láká zapnout přezky a zase si kousek zalyžovat. Tak třeba příští zimní sezónu.
Naše parta opět nezklamala. „Poletíte za dva týdny do Gruzie?“ Zněla moje otázka předposlední den v říjnu. Tři dny na to jsme uspořádali setkání u nás v hospodě a ještě téhož večera jsme koupili letenky pro sedm lidí.
Sleduju počasí. Je už po sezóně a zatím to vypadá, že nám polovinu výletu proprší, možná i prosněží.
Třináctého listopadu ráno v Praze na Zličíně zjišťujeme, že se předpověď změnila k našemu prospěchu. Nejspíš nás to v horách nezasype sněhem, jásáme.
Na letišti proběhne běžná kontrola covidového cestování. Tedy kontrola certifikátu o plném očkování, příjezdového formuláře a standartně pasu. S vystavenou letenkou projdeme skenerem, který ověří naše obličeje s obličeji na dokladu, což je jediný moment oficiálně povoleného sundání respirátoru.
Do letadla vlezeme v 9 ráno a po třech hodinách letu, ale až v 15 odpoledne z něj vstoupíme. Gruzie je totiž v časovém pásmu +4 hodiny, ale od roku 2017 nemá letní čas, takže v zimě jen +3 hodiny. Hlavně se do toho nezamotat. Smutné je, že víme, že jsme zabili celý den.
První návštěva Kutaisi
Na letišti si nás vybere jeden z desítky taxikářů, prý se nás 7 i s ním vejde do jeho 6 místného vozu. Jdeme to prověřit. Po degustační pauze jeho domácího vína se naskládáme do Mazdy a frčíme do centra Kutaisi, kde máme ubytování.
Krátce si prohlédneme centrum a zaplujeme do první pěkné hospůdky. To byla hostina! Servírka postupně nosila na stůl Chačapuri, Charčo, Ostri a Šašliky. Zapíjeli jsme to gruzínským pivem a vínem a strašně jsme se přejedli, za 40 lari na osobu, tj. 240 Kč. Potom jsme prošli na bílou lávku, kde jsme v baru potkali psa Cyrila. Tedy prvního psa, kterého jsem pojmenovala. Hráli jsme si na mostě a on nás doprovodil až domů.
Ráno svítá nad katedrálou Bagrati, vidíme ji z terasy našeho penzionu. Bagrati se vyjímá nad celým Kutaisi, protože je položená na kopci nad řekou Rioni. Jdeme do pekárny. Koupíme si něco strašně sladkého a nechávám dýško, čímž paní za pultem dost rozhodím. V 10 už mi volají z půjčovny, že máme za plotem připravenou Toyotu Land Cruiser.
Cesta z Kutaisi do Mestie autem
Co říct o přejezdu z Kutaisi do Mestie? Je to dlouhá cesta a jsem ráda, že jsme jeli vlastním autem a mohli dělat zastávky. Silnice je v dobrém stavu. Z Kutaisi jsme si nejprve vyjeli na prohlídku kaňonu Martvili, kde nás opět vítali psi. Potom jsme pokračovali do Tsalendjikha, kde jsme prošli tržiště a dali jsme si placky s fazolemi a se zelím. Některým psům jsme část svačiny rozdali. Kačka přišla od stánku s tím, že nějaké auto přejelo štěně ležící u krajnice. Jsem ráda, že jsem u toho nebyla, podobný zážitek už mám z Albánie a je to na mě příliš silný kafe.
Míříme dál do hor. Občas zahlédneme krávy nebo psa. Jen ten Kavkaz se přibližuje nějak pomalu. Je to na celý den. Do penzionu přijíždíme před sedmou večer a majitelka nám ještě rychle připravuje večeři. Je moc milá.
Mestia, město ve stínu Kavkazu
Ráno nám zvoní budík v půl 8, když je za okny ještě tma. Mně se spalo tak božsky. Válíme se v duchnách a oddalujeme odchod na snídani. Idylku kazí jen bublání v žaludku. Poznáváme první gruzínské střevní potíže. Střídavé odcházení na záchod a hledání černého uhlí je následek luštěninových směsí, které jíme na každém kroku.
K snídani máme na výběr na švédském stole zeleninu, sýr, salám připomínající náš gothaj, vajíčko, chleba, rýži, pohanku a hranolky, nebo sladkou buchtu. Zajímavá kombinace.
Mestia je městečko v údolí vysokých hor, ráno je tedy všude dole stín a taky pěkná zima. Chodníky jsou namrzlé a my jsme teple oblečeni a vyrážíme na výlet do hor. Trasa na Koruldi Lakes pod horu Ushbu vede hned od začátku do prudkého kopce. Svršky jdou dolů. Rázem máme všechny batohy plné přebytečného oblečení a funíme. Sluníčko krásně hřeje. Na to, že je půlka listopadu je to až neuvěřitelná náhoda, že jsme vychytali tady v horách takhle skvělý počasí. Serpentiny míří vzhůru k rozhledně, kde se nám otevře pohled na jižní a severní Ushbu a další vrcholy Velkého Kavkazu. Jsme tady! V pohoří Kavkaz rozprostírajícím se mezi Černým a Kaspickým mořem.
O chvíli později k nám dojde padesátiletý Litevčan. Mluví ukrajinsky, takže se nějak dorozumíme. Doprovází ho fenka husky, která se k němu přidala dole ve městě. Je zrzavobílá, stejně jako krajina pod Ushbou, takže dokonale splívá s okolím. Hledá myšky v suché trávě, pak se rozhlídne, kde má svého nového pána a pospíchá zasněženou cestou za ním.
Stále svítí sluníčko. Už nemá takovou sílu, aby nám bylo příliš horko, přitom ale dostatek na to, aby nám lehce spálilo nos. Stoupáme ke Koruldi Lakes. Na zamrzlé hladině se třpytí sněhové vločky, které spadly a znehybněly ve svém původním vzhledu.
Výš už leží sníh a nemáme dost času, abychom pokračovali dál do hor. Vracíme se tedy stejnou cestou dolů.
Na ubytování nám hostitelka připraví bramborovou kaši, mísu čočky a růžičkové kapusty, čevabčiči, řepu posypanou koprem a koriandrem, zakysanou smetanu, salsu, sýr a opečený lilek. Zapíjíme to pivem a vínem a do večera u krbu posloucháme písničky.
Noc je zase krásná, spí se nám tady opravdu dobře. Svítá těsně před osmou a venku je mlha.
Po snídani jedeme objevit Chalaadi glacier – ledovec v údolí řeky Tviberi. Přejdeme děravou lávku, která se houpe na ocelových lanech a borovicovým lesem projdeme do kamenité pustiny. Na samém konci rokle vytéká z ledovce průzračně modrá řeka. Jdeme se podívat do ledové jeskyně, ale moc bezpečné to není. Nad hlavou nám padají kameny a Martin si při přeskoku na břeh namočí nohy až po kolena ve vodě.
Po poledni se vracíme do Mestie na oběd. Fotím si jídelák, protože konečně vidíme u gruzínských pokrmů i obrázky. Vyhlášené khinkali – knedlíčky s mletým masem nás však vůbec nenadchnou a tak si je necháváme zabalit. Ještě že jsme si objednali další pokrmy na ochutnávku včetně výborné polévky a kobduri – masového koláče.
Přejedení stoupáme Land Cruiserem serpentinou do sedla Ughviri. Je to část cesty do Ushguli, která ale celá měří z Mestie 43km a kvůli jejímu stavu bychom ji jeli minimálně 2 hodiny. Taky by už mohla být zapadaná sněhem, protože vede v rokli nad řekou a křižuje dvoutisícová sedla. Naším cílem je pouze prohlídka městečka Tsvirmi, které je právě za prvním sedlem.
Hned na úvod nás přivítá prasnice se selátkama, která se pasou u kostela archanděla. Je tady nádherná vyhlídka do údolí a na protější kopce. Jdeme okruhem bahnitými uličkami, kde postávají stádečka krav a prasat. Sluníčko stále hřeje, ale už pomalu zapadá za mohutné vrcholy zasněženého pohoří. Přidá se k nám vyhublý pes, který nás doprovází celou vesnicí. Pojmenovávám si ho podle názvu vesnice – Tsvirmi a je to jeden z těch psů, který mi pak nedá ještě dlouho spát. Procházíme kolem strážných věží a v některých uličkách je tolik bahna a hlubokých louží, že lezeme skoro po plotě nebo po plechovém žlabu s vodou. Tady zažíváme opravdovou Gruzii. Tsvirmi není turistickým místem, ale místem, kde je vidět prostý život v drsných podmínkách na úbočí jižního svahu hory Zuruldi. Pes Tsvirmi dostane u auta masové khinkali. Snažíme se s ním neloučit, ale on ještě kus cesty běží za autem. Je mi to moc líto. Ještě večer píšu do gruzínské organizace pro pomoc psům bez domova a snažím se získat nějaké informace. Zpráva je bohužel bez odpovědi a tak budu muset pátrat až po návratu domů. ( Po návratu jsem nakonec založila vlastní projekt na pomoc gruzínským psům https://dogeast.webnode.cz/ . )
Na večeři míříme do města, ale skoro všechno je teď mimo sezónu zavřené. Nacházíme příjemnou hospůdku, kde ochutnáme další typická gruzínská jídla, kluci potom degustujou cha chu a slušně upraveni se vracíme v pozdních hodinách na ubytování. Martina si najde naprosto kouzelné štěně s očima jako hrášky. Mazlí se v jeho náruči na schodech hospody. Opět zamačkáváme slzu, když ho musíme od nás nakonec vyhnat. Vláďa s Alešem si stopnou na cestu policejní auto, mávají na nás z okýnka a oni i policajti se smějou, je to sranda.
Podél Černého moře
Ráno se loučíme s hostitelkou, je skvělá. Přeje nám šťastnou cestu a ať se příště zase ubytujeme u ní. Míříme k moři. Krajina cestou se mění. Mizí zasněžené vrcholy hor, skály a za chvíli i řeka. Jedeme po rovině, příroda kolem měst je vyprahlá. Gruzínci mají prosté domy postavené uprostřed zahrady, často mají dřevěné terasy a malý sad, kde nejčastěji pěstují kaki, občas jablka nebo mandarinky. Po krajnicích chodí hubené krávy a prasata, sem tam někde proběhne pes.
Ve městě Poti hledáme vstup do národního parku Kolkheti. Místo toho nacházíme tržnici s kořením, s obnošeným oblečením a vší možnou veteší. Taky tady vidíme spoustu dalších vychrtlých psů. Koupíme si oběd a pokračujeme kolem jezera Paliastomi, koukáme, jestli někde nebude odbočka nebo turistické centrum. To jediné, co zahlédneme je zavřené, takže jedeme dál.
Zastavíme v Ureki, kde by měla být pláž s černým léčivým pískem. To je ale další omyl. Písek možná léčivý je, ale v Ureki to spíš vypadá jako ve městě duchů. Vysoké opuštěné hotely, uličky zející prázdnotou, pláž kde není ani noha, jen 2 psi, co se k nám přidají. Plán, že se tady ubytujeme se naráz bortí a vymýšlíme rychle alternativu.
Najedeme na rychlostku do Batumi a za chvíli už z dálky vidíme ruské kolo, mrakodrapy a absurdní věže.
Batumi, kontrast socialistického režimu a rádoby moderního světa
Ubytujeme se kousek od centra Batumi. Pokoj má skvělý výhled z balkonu, vidíme do vnitrobloku, kde se na šňůrách suší prádlo. Vidíme kontrast starých třípatrových bytovek, vysokých komunistických paneláků a moderních mrakodrapů včetně osvětlených věží. Při večerní procházce městem se zaposloucháme do tančící fontány i do šumění vln Černého moře. Nejlepší je ale na tom všem návštěva multikulturního rokáče s ochutnávkou všemožného piva – Mary’s Pub Batumi, který je přímo naproti našeho hotýlku.
Další den snídáme v batumském přístavu. Opět ve společnosti dvou toulavých psů. Chceme navštívit ještě nějakou pláž a tak odevzdáme klíče od ubytování a jedeme do Sarpi u hranic s Tureckem, která je na seznamu top pláží v Gruzii. Shrnula bych to tak, že Gruzie nemá žádné pěkné pláže, takže tahle opravdu může být jedna z nejhezčích.
Přes Batumi se dnes vydáme na cestu malým Kavkazem do Borjomi. Na úvod zastavíme u vodopádu Makhuntseti a hurá dál po klikaté stezce nad roklinou.
Cesta v horách z Batumi do Borjomi
Jestli rádi točíte volantem, vlastníte offroad a nebojíte se hlubokých děr a srázů, vyrazte! Máte čas celý den? O to líp. Spusťte navigaci a časem příjezdu se vůbec neřiďte.
Jedeme, nadskakujeme, pak končí asfalt a naše tempo je pomalejší a pomalejší. Krátce na to se cesta mění ve staveniště plné bahna. Musíme vyjet do sedla Goderdzi ve výšce 2025 m. Tady už leží sníh. Malé domky s plechovými střechami vypadají, jako bychom přijeli do Norska. Nad Malým Kavkazem zapadá slunce, v sedle se kocháme výhledem a sněhem umýváme čelní sklo od bláta. 100 kilometrový úsek jedeme 4,5 hodiny. Asfalt potkáváme až u vesnice Adigeni a do Borjomi prijíždíme za úplné tmy.
Borjom-Kharagauli národní park
Ubytujeme se v penzionu kousek od centra. Bydlí v něm hostitelka se svým synem, který umí výborně anglicky. Paní navíc pozdě do noci peče, abychom měli na snídani čerstvý chleba a ovocnou buchtu. Na ubytování jsme měli zatím vždy velké štěstí a můžu potvrdit, že Gruzínci jsou velmi pohostinný a vděčný národ.
Ráno se rozdělíme. Jedna parta jede obdivovat Green Monastery a my stoupáme na Cross Mountain – skalní vyhlídku nad Borjomi. Jsme rádi, že chvíli nesedíme v autě a že se projdeme na čerstvém vzduchu. Je tady krásně. V národním parku Borjom-Kharagauli je několik možností na vícedenní trek a nabízejí se zde romantické výhledy na Malý Kavkaz.
Návrat do Kutaisi
Cestou zpět do Kutaisi zažívám další psí příběhy. Na krajnici rozdám hubeným štěňatům chleba od snídaně a doleju vodu do uřízlé petky, kterou už sem dal někdo před námi. Bohužel poslední dny nemůžu najít město, kde by měli v supermarketu granule. Napadlo mě to pozdě a příště bych vyzvedla hned v Kutaisi krmivo a snažila se pomoct víc. Mám na sebe trochu vztek a taky mě mrzí, že nad tím všichni mhouří oči. Já vím, možná jim ten jejich bídný život prodloužím jen o jeden den, možná to ale pro ně bude ten nejlepší den v životě, protože se o ně někdo zajímal a pohladil je. Mám pocit bezmoci. V jednom městečku, kde necháváme umýt auto se opět dělíme o svačinu se psy. Zbytek míchaných vajíček donesu spícímu pejskovi u silnice, radostí se může zbláznit a vrtí ocasem, ale není dost silný na to, aby se za mnou potom rozběhl. Vracím se kolem autodílen. Všechno tady připomíná sběrné dvory. Druhá strana ulice je zase posetá fastfoody. Hraju si s černým štěnětem, nejspíš vzdáleným křížencem knírače.
Odpoledne navštívíme skalní klášter Motsameta a čajovou plantáž v Gumati. Je to obojí moc pěkné a zajímavé. Pokud budete chtít prohlídku plantáže i s výkladem, je nutné přijet v 10 hodin dopoledne.
Penzion máme stejný jako první den v Kutaisi. I na večeři jdeme na jistotu do nejlepší restaurace, kterou jsme v Gruzii objevili – Cafe Nirvana.
Ráno ve 4 odjíždíme na letiště. Jde o pěkné moderní letiště. Letecké společnosti zbytečně upozorňují, že je nutné mít vytištěnou letenku, všichni se v pohodě odbavíme i s tou v mobilu. O něco později už letíme nad mraky a vychází slunce. Bude nám vycházet dlouho, protože překročíme 4 časová pásma nazpátek a v Praze přistaneme opět za svítání.
Ukázala si nám dost, milá Gruzie. V některých chvílích až moc. Hory byly úchvatnější, lidé pohostinnější, služby levnější, život prostší a zvířata hladovější než jsme si předtím uměli představit.
Sedím ve svojí mysli, sedím v tureckém sedu, hlavu mám skloněnou a oči zavřené. V hlavě si přehrávám události, které se staly v letošním roce. Jak jsme měli napilno, jak jsme nosili sádrokartonový desky, jak jsme zdolávali po schodišti čtvrté patro stále dokola, jak jsme postavili celé nové jádro bytu a začali jsme tam bydlet. Mezitím slezl sníh, zazelenaly se stromy a vyschly písky. Konečně jsme mohli na pořádný skály. Přehrávám si, jak lezu, jak střídám nohy a ruce, jak si nahoře s klukama plácáme, rozhlížíme se do krajiny a jsme zpocený a šťastný. Jak máme špinavý nohy, když slaňujeme dolů, jak se vždy sejdeme v hospodě. Jak máme různý úrazy a ty zpomalují naše tempo. Jaký je štěstí, že jsme nakonec dost zdraví na to, abychom byli tady.
Celá se v tý svý mysli cítím bezpečně. Nadechnu se a narovnám páteř, otevřu oči. Kolem dokola sebe mám vysoké hory, tyčí se nade mnou jakoby mě chránily. Sedím ve svahu pod západním žebrem Lagginhornu. Sedím na velkém placatém kameni vyhřátém z celodenního slunce. Zprava šumí potok, který už je teď koncem léta po ránu místy zamrzlý. Teče z ledovce, z ledovce, který za pár let už ledovcem nebude. Ta majestátní hora za mnou se přímo nad ním téměř v pravém úhlu láme směrem k Weissmiesu. Weissmies mám po své levé ruce, je plný ledu, sněhu a séraků. Na první pohled vypadá velmi nehostinně. Sjedu očima směrem k údolí. Najednou odsud vystupuje pět postav. Martin, tři kamarádi a já. Jdeme nahoru na Lagginhorn. Pro většinu z nás je to první čtyřtisícovka. Vtom mi dojde, že mezi nimi vidím sebe. Nesedím ve svojí mysli, sedím tam, kde se to celé skutečně děje. Kde založíme tábor, odkud naše kroky povedou zítra nahoru, na místě, které nám dodá štěstí a sílu na tu horu vylézt a zase jí bezpečně sestoupit. Lagginhorn je nejmenší švýcarská čtyřtisícovka. Měří 4010 m a k jejímu výstupu se doporučuje vybavení pro vysokohorskou turistiku a vybavení pro pohyb na ledovci, tedy minimálně lano, helmu, mačky, cepín a jistící prostředky.
LagginhornBivak pod Lagginhornem
Postavit si tábor na šutrech, to není jen tak. Ještě netušíme, že bychom cepíny jinak táhli zbytečně, kdybychom s nimi teď nevykopali tři útulné plácky na dva stany a jeden bivak pod plachtou. Na první noc si vůbec nepamatuju. Dlouhá cesta do Švýcarska asi vzala za svý a my jsme vytuhli, abychom byli ráno pořádně při síle.
Lagginhorn 4010m – normálkou západním hřebenem
Je tma, zima a venku nádherně září hvězdy. Zvoní budík. Připravíme klukům čaj, vyprostíme se ze spacáků, zapneme čelovky a ve 4:45 vyrážíme nahoru z bivaku, který je ve výšce asi 2850m. Je to až neuvěřitelné, že za světla by člověku připadalo, že se nahoru trmácí celou věčnost, ale když je tma a jste ospalý, najednou se probudíte až když začne svítat. Až v momentě, kdy oko přivykne šeru, začneme vnímat, co je vlastně kolem nás. Zapraská led a všimneme si trhliny vlevo, hned na to spatříme trhlinu i vpravo. Všude kolem nás jsou úzké hluboké trhliny. Stojíme kdesi na Lagginhorn Gletscher. Podle mapy by mělo jít zhruba o 500m široký a 1km dlouhý ledovec, mapa se mýlí. Jde o suťoviště s několika sněhovými ostrůvky, kde trhliny jsou převážně právě v suti z kamene a ledu. Teda teď na konci léta.
Vylezeme na žebro a postupujeme po něm vzhůru k vrcholu. Nastává nejzdlouhavější část trasy. Na vrcholu je vidět malý křížek, ale ani za mák se nepřibližuje. Pozorujeme mnohem hrůzostrašnější trhliny po naší levici, kde sráz velmi prudce padá k ledovci Fletschhorngletscher.
FletschhorngletscherZápadní hřeben
Fouká ledový vítr. Oblíkám si na sebe všechno svoje oblečení i Martinovo mikinu s velkou kapucí, díky které se zapnu i s helmou jako do futrálu. Je dobré mít dobré rukavice! A taky by bylo fajn mít teplejší ponožky, když mám jen obyčejné pohorky. Každým krokem cítím, jak mi omrzají prsty na nohou. Cestou od sedla ve výšce 3500m se uvádí, že následuje nejobtížnější pasáž překonání skalní plotny (II UIAA). Je nutné zmínit, že každé tvrzení je velmi subjektivní a pokud popisuju, že nejtěžší na tom bylo pouze to, že foukal ledový vítr a neměla jsem teplé ponožky, pro běžného turistu to vůbec nemusí být pravda. Výlet může skončit už u pohledu do trhliny, při nástupu do viklajících se kamenů, které se mohou uvolnit nebo právě třeba tady na dvojkových plotnách. Den před naším výstupem foukalo ještě víc a opravdu byli lidi na chatě, kteří pokus o vrchol v půlce vzdali. Za ideálních podmínek a při dobré fyzičce a zkušenostech s VHT se opravdu dá říct, že normálkou je trasa na Lagginhorn jednoduchá. V opačném případě bych ji takto neoznačila.
Závěrečná pasáž je místy zasněžená a zledovatělá. Je možné nazout mačky a jít po sněhovém poli. Nebo zůstat na skále, kde jsme usoudili, že by byly mačky spíš na obtíž. Jdeme po skále. Kříž se rychle přibližuje. V 9 ráno jsme na vrcholu a následuje poplácání se všemi členy výpravy. Kdyby tady bylo pořádné závětří, kdyby bylo teplo, kdyby tam bylo místo pro 5 lidí, tak bychom se tam kochali výhledy asi hodně dlouho. Bohužel nic z toho na té kamenité špičce hory nebylo. Poslali jsme si plechovku vrcholovýho piva, dali jsme si müsli tyčku, zajásali, že žijeme a skupině, která došla po nás jsme vnutili foťák, aby nám zvakli aspoň jednu společnou fotku.
… na vrcholu
Pak už jsem se začala těšit dolů. Kluci byli v pohodě, ale já se v tom sestupu fakt hodně bála. Každý krok Martin staví pode mnou a hlídá, kam došlápnu. Já se sunu v té kopě oblečení za ním a dávám si pozor, aby mi nepodklouzla noha. Netuším, jestli se klepu zimou nebo strachem. Konečně sejdeme ze strmého svahu a začínají k nám dopadat paprsky slunce. Dáme si svačinku a pokračujeme dolů už velmi zvesela. Celý výstup a sestup ke stanu nám trvá 8 hodin. Ve 13:15 už Martin vaří kafe, vyhříváme se na sluníčku, obědváme, vstřebáváme první zážitek s takovým výstupem (kromě Martina a Míry, to jsou mazáci) a užíváme si, že je nám teplo.
Sestupová
Na celé odpoledne se nám o zábavu postará Weissmieshütte se svým točeným Weisbierem. Zpátky do bivaku se nám jde opravdu vesele. Chceme v párty pokračovat ještě dál, ale brzo na to popadáme do mdlob. Budím se někdy večer, netušíc, kde jsem. Všichni spí. Zavírám stan a sundávám si bundu.
Weissmieshütte
Jegihorn 3206m – třešnička na závěr
Ráno jsme euforicky naladěni na výstup na Jegihorn 3206m. To bude brnkačka! A taky je. Těžký batohy si necháváme na hütte a jdeme jen s dvěma malými batůžky na sváču a vodu. Přeběhneme po lávce oba potoky a od rozcestníku stoupáme vzhůru. Vpravo od nás drtí horolezci vícedýlky a my jim to trochu závidíme. Příště bychom si sem na druhý odpočinkový den vzali taky lano.
Jegihorn
Za neuvěřitelné dvě hodiny od chaty jsme na vrcholu. Stávají se z nás pěkný chrtíci. Asi ta aklimatizace. Kocháme se trojicí vrcholů Fletschhorn, Lagginhorn a Weissmies a na druhé straně mohutnou horskou skupinou Mischabel. Jsme tady tisíc metrů pod nimi opravdu malinkatí.
Jegihorn – vrchol
Rozloučíme se s vrcholky, dáme si ještě poslední Weisbier, hupneme na lanovku a za chvíli jsme dole v Saas Grund. A pak už jen ta dlouhá desetihodinová cesta, kdy se ve zkroucené poloze v roli pátého pasažéra vzadu uprostřed kroutím až domů. Což o to, řekněte mi a jedu zase znova!
