Rubrika: Evropa

Korfu je nejsevernější z řeckých ostrovů. Přesto se předpověď v prosinci pyšní průměrnými teplotami okolo 13°C. Z Řecké pevniny je pro nás nejjednodušší odjezd z nádherného městečka Igoumenitsa, na jehož břehu se tyčí špičaté vrcholky jako malé zelené pyramidy. Rybáři tady loví ryby v sádkách i s prutem na březích a my si užíváme prosincového sluníčka.

Odpoledne najedeme na trajekt v přístavu Igoumenitsa a za 38 Eur se dovezeme přímo do Kerkyry. Plavba netrvá déle než 1,5 hodiny a trávíme ji pozorováním racků, kteří letí s námi.

Kerkyra je plná aut, jako tomu je ve většině řeckých měst. Hádáme, že snad každý občan dostane jedno auto hned při narození a než si pořídí řidičák, má v garáži další dvě. Kromě Řeků totiž nepotkáváme žádné turisty.

Jelikož v Kerkyře nejde ani zaparkovat, přesouváme její návštěvu na neurčito. Nakoupíme si na snídani a přejíždíme na severozápad ostrova. Za malebnými městečky Krini a Makrades parkujeme na vyhlídce na Jónské moře. Pod námi je skalní stěna s jednoduchými lezeckými cestami a zrovna tady potkáme místní lezce, kteří nám nasdílejí další tipy na lezení na Korfu. Do dějin lezení se tento ostrov, ale nejspíš nezapíše, jsou tu jen menší skalní bloky a to ani ne nad mořem, jak by nejeden lezec doufal.

Vánoce 24. prosince trávíme s červeným vínem, brambůrkami a vymyšlenou karetní hrou. Frenký si spokojeně pochrupuje v naší dodávkové ložnici, je vděčný za čas, který mu v běžném pracovním režimu nemůžeme věnovat.

Ráno využiju, že Martin ještě tvrdě spí, ale venku už se rozednilo. Kolem je ticho a kdyby kolem nepobíhal Frenký, tak není nikde ani noha. Stavím stolečkovou koupelnu – rozkládací stůl, na něj kanystr s vodou, mýdlo, ručník a užívám si soukromé ranní sprchy.

Na trávě vedle dodávky se protáhnu několika cviky a rozhodnu se dopsat si cestovní deník. Chvíli na to dostanu chuť na snídani a něžně budím Martina, aby nám neutekl celý den.

Dnes máme poznávací výlet severní části ostrova. V rámci tohoto půlkruhu bychom měli dojet na severovýchod s výhledem na Albánii a tam najít nové místo na spaní.

Angelokastro

Angelokastro neboli Andělský hrad se nachází na strmé skále a sloužil jako obranné opevnění. Teď ho chrání dvě kočky a páv, přes které se propleteme na pěšinku a za pár minut vystoupáme vzhůru. Máme štěstí, že je hrad otevřený. Hrad nebyl nikdy dobyt a tak vidíme zachovaný kostel v jeskyni, kapli i několik hrobů.

Projedeme zpátky městečky Makrades a Krini a prašnou cestou plnou děr se skrz olivovníky dostaneme až do vesnice Afionas na protější straně zátoky.

Porto Timoni

Na plážích Porto Timoni se v prosinci koupeme mezi malými růžovými medúzami. Ochutnáváme voskovník červený, který je jedlý, ale lepší je na výrobu svíček. A po procházce se vydáme dál do Sidari.

Canal d´Amour

Canal d´Amour neboli kanál lásky je opředen legendou, která říká, že žena, která kanálem propluje si získá srdce milovaného muže.

Po návštěvě pláží je na čase vystoupat výš do hor a tak za odpoledním sluncem míříme do Staré Perithie stojící 600 metrů nad mořem.

Old Perithia

Stará Perithie v nás vzbouzí smíšené pocity. Opuštěné domy zarostly břečťanem a podlaha staré školy se už propadla. Stoupáme kolem ohořelých stromů ke kostelu bez střechy. Na Perithii dohlíží nejvyšší hora Korfu Pantokrator, která je odtud vzdálená 4km chůze. Ve vesnici byly některé objekty přestavěny na taverny a fungují jako restaurace pro turisty. Opravdu zvláštní a tajemně fotogenické místo opouštíme až v podvečer.

Slunce brzy zapadne. Přes romantické městečko Kassiopi se vydáme k Avlaki Beach.

Pláže mezi Kassiopi a Agios Stefanos

Nejútulnější pláže a skalní laguny nacházíme na výběžku mezi městy Kassiopi a Agios Stefanos. Dnes je 25. prosince a Řekové slaví Vánoce. My využijeme tento sváteční čas na několik setů líného tenisu, kdy na plné čáře prohrávám. Na pláži pijeme svařák a když se setmí, vaříme si boloňské špagety a sledujeme, jak tancuje plamínek svíčky ve větru. Tu a tam se ozve žába z nedalekého jezírky a jedna obří dokonce skočí Martinovi do cesty.

Probuzení přímo u moře nemá chybu. Snídáme vajíčka a nikam nespěcháme. Na dopoledne mám naplánovaný pohodový výlet na Akoli a Vromolimni Beach s výhledem na Albánii.

Potom sedneme do auta nastavíme trasu do zahrad Achilleona. Jenže je prosinec a zahrady jsou zavřené. Martin bleskurychle vymyslí náhradní plán.

Jezero Korission

Asi půl hodiny jízdy od zahrad se nachází jezero Korission. Na podzim a na jaře se sem slétávají plameňáci a mnoho dalších druhů stěhovavých ptáků. Sotva dojedeme na okraj jezera nemůžeme uvěřit vlastním očím. Skupinka asi deseti plameňáků loví ryby kousek od nás.

Chvíli se je snažíme vyfotit setovým objektivem, ale jsou moc daleko na to, aby je šlo kvalitně zaostřit. Kromě plameňáků potkáváme taky volavky a nějaké menší roztomilé druhy, jejichž názvy neznáme.

Kouzlo na jezeře podtrhují písečné duny, po kterých se můžeme vydat autem několik kilometrů k průplavu. S výhledem na moře si pak uvaříme oběd a zarezervujeme si zpáteční místo na trajektu.

V 18:00 odplouváme z pevniny za dalším dobrodružstvím.

Z předchozích příběhů už víte, že našemu Traficovi říkáme Pupek, náš pes je Frenký, ale častěji Franta nebo František. Taky víte, že my jsme Simona a Martin a že rádi cestujeme dobrodružně a levně. Ideálně nespíme v žádných kempech, penzionech ani hotelích.

Naše dodávka je šestimístné vozidlo, narozené v roce 2007. Má nakrouceno kolem 350 tisíc kilometrů a od té doby, co jsme majitelé se na něm už skoro všechno podělalo. Přesto ho milujeme. Zdaleka se nejedná o dodávku obytnou. Martin jednou v létě vyrobil rozkládací vestavbu z OSB desek a já objednala velkou matraci. Záchod, sprchu, ani kuchyňku v autě mít nepotřebujeme a tak pociťujeme podobný komfort, jako v dodávce obytné.

Když jsem v práci ohlásila vánoční dovolenou a vysvětlila naše plány, zeptal se mě šéf, jestli jsem něco jako Grinch. Vypadá to, že utíkáme před Vánoci a taky jo, před těmi velkými s tím ruchem a davem lidí v obchoďácích. My si uděláme vánoční čas po svém. Sotva jsme vyjeli, už si dáváme malé dárky. „Mám pro tebe dárek,“ zahlásím a zabočím k benzínce. „Natankuju plnou.“ Martin se usměje a nastoupí do auta se slovy: „Taky mám pro tebe dárek, koupil jsem rakouskou dálničku.“

A v tomto duchu dojedeme ještě ve středu večer 20. prosince 2023 do maďarské Tatabánye.

Tatabánya

Naše místo na spaní byste našli i bez mapy. Nad dálnicí v noci svítí socha orla. Kousek od ní je schované parkoviště a stává se naším nocovištěm na cestě tam i zpět.

Průjezd

Hranice mezi Maďarskem a Srbskem už známe. Před dvěma lety jsme tady strávili 4 hodiny. Dnes máme štěstí, jsme hotoví mnohem rychleji. Srbského celníka zajímá náš cíl cesty a chce se podívat do zavazadlového prostoru. Frenký, ani jeho doklady ho nezajímají a za 30 minut odjíždíme.

Srbsko i letos jen projíždíme, z auta působí jako nudná placka a jelikož se reliéf ani po několika hodinách nemění, hned co padne tma, usínám. Probouzím se asi 100km před Makedonií a střídám Martina v řízení.

Severní Makedonie nás překvapí hned na hranici. Obě kontroly nadšeně pokyvují, že jelikož jsme z Česka, můžeme rovnou jet a průzkum dokladů nezdržují.

Na benzínové pumpě se opakuje to samé. ,,Á, vy jste z Česka, já rozumím, máme stejný slovanský jazyk. Jak se u vás řekne děkuji?“ Ptá se mě zvědavě pán z obsluhy čerpací stanice, zatímco nám umývá čelní sklo.

,,Říkáme děkuji. A jak je to po vašem?“ Odpovídám česky a on na mě zase zpátky makedonsky.

,,Po našem fala.“

,,To je podobné chorvatskému chvala.“

,,Jasně, jen my tam říkáme na začátku F.“ Jásá, že mě naučil jejich slovo a že jsem ho už znala chorvatsky.

Jak to, že nás mají Makedonci tak rádi? Pátráme na internetu poté, co se rozloučíme se všemi zaměstnanci benzínové pumpy. Od roku 2015 pomáhají čeští policisté na jižní hranici Makedonie s nelegálními migranty z Řecka a byly za svou práci několikrát oceněni. Podporujeme úsilí Makedonie o vstup do EU a NATO, investujeme v jejich zemi. Historicky jsme je podporovali vždy v uznání Makedonie jako samostatného státu a oni nás podporovali manifestacemi a protesty, když v roce 1968 napadla vojska Varšavské smlouvy Československo. Jsme bráni, jako jejich přátelé i přesto, že my jsme osobně ani jednu z těch věcí neudělali.

Ze Severní Makedonie přejedeme hranice Řecka a ocitáme se na území Řecké Makedonie. Zde kdysi vládl Alexandr Makedonský (Veliký) a my ještě večer dojedeme do města pojmenovaném po jeho nevlastní sestře Thessaloniké – Thessaloniki (neboli zkráceně Soluň, z tureckého Saloniki).

Soluň

Spíme na vyhlídce Kara-Tepe nad Soluní. Frenký se večer zamiloval do velké toulavé feny, ale ráno mu naději na lásku kazí fakt, že slečna je součástí více členné psí smečky. Raději to rychle balíme, než se o ni kluci poperou.

Centrum města je jedno velké neuspořádané parkoviště. Zákazy zastavení jsou zbytečně rozmístěny mezi odstavenými vozidly. Kličkujeme k přístavu kolem Bílé věže a sochy krále Alexandra na koni. Spatříme taky zasněžené vrcholy pohoří Olymp. ,,Mytikas je zahalen v bílém hávu.“ Sděluje mi Martin filozofickou definici týkající se nejvyšší řecké hory a chce tím prostě jen říct, že není vidět. Pouští do toho řecké rádio a já se bavím tím, jak má dobrou náladu. Právě jsme oba přepnuli na mód „dovolená“.

Skrz mraky se taky za chvíli prodralo slunce. Projíždíme řecké vesničky, míjíme dětičky ve vánočních čepičkách a celé Vánoce jsou v tomhle jarním počasí úsměvné.

Meteora

Z dálnice sjíždíme u města Grevena a pokračujeme romantickými horami kolem kaňonů azurových řek, až se nám za zatáčkou Agios Dimitros zjeví majestátní sloupy slepencových skal Meteory. Najednou jsme jako ve světě z fantasy filmu. Říká se, že Meteora je řecký div světa, nebo taky osmý div světa. I my jsme očarováni. Martin vypadá, jakoby vstoupil do obřího hračkářství. Oči najednou přilepené na čelním skle a ze skal nespouští zrak. Vystoupám autem na nejzazší vyhlídku. Impozantní kláštery na skalních věžích spolu s podvečerními paprsky slunce tvoří magickou kombinaci pro objektivy všech fotografů.

Pozadí klášterů dotváří zasněžené pohoří Pindos.

Projíždíme dál Meteorou až najdeme skálu Dupiani, na jejíž vrchol vede několik lehčích lezeckých cest. Ještě večer obhlédneme nástupy, ale brzy se stmívá a tak se utáboříme na ideálním plácku pod skálou, uvaříme si večeři a hrajeme karty.

Ráno si zajedeme do Kalambaky pro vajíčka. Snídani podáváme na vyhlídce na Pindos a Meteoru – terasa, kterou by chtěl mít každý.

Vystoupáme k Batalogianni’s rock. Pod námi nahání pastevec svoje cinkající stádo koz. Sluníčko z nás sundalo bundy a Martin má dokonce kraťasy. Už samotný nástup do cesty je těžký a ptám se Martina, jestli nebudu brečet. Říká, že asi jo, ale že mi pomůže. Pár kroků si zvykám na skálu, vidím přesně místa, kde i Martin tápal a nevím si rady. Vydrápu se nakonec až do poslední délky. Slepenec tady řídne a já se nemám za co zvedat. Martin na mě vidí a pomáhá mi. Už si přeju sedět nahoře.
Závěrečný rajbas a jsem u něj. Díváme se spolu z vrchu na tu nádhernou scenérii. Martin je pyšný, že jsem dolezla a já jsem opět naměkko. Jsme šťastný.

Po této posilovně za 6a+ si vylezeme ještě 70 metrovou cestu Intrita na Dupiani rock v obtížnosti 4c a 5c.

Když velmi brzy ráno zahlédneme přes okno mužského monastýru Moni Varlaam, jak se vousatí mniši připravují na bohoslužbu, nejsme si jistí, zda jsme tady správně. Je ještě tma, září hvězdy a my jsme vyrazili na vrcholy skalních věží brzy, protože jsme nemohli už spát a nechtěli jsme prošvihnout východ slunce.

Pomalu se nebe barví do ruda. Přejíždíme k ženskému kláštěru St. Stephan. Tady zrovna zpívají bohoslužbu ženy v černých rouchách. Jsme pořád v tomto tak jiném světě trochu zmatení. Monastýry působí, jakoby létaly mezi nebem a zemí. Mnichům, kteří zasvětili život jejich stavbě musela pomáhat jejich nekonečná víra v Boha. Odjíždíme z tohoto mystického místa plni dojmů a míříme na ostrov Korfu.