Evropa – 4. stránka

Rakousko, Hallstatt – hory, jezera, ferratty a něco navíc 7/2020

Nevíte-li kam do zahraničí na klidnou rodinnou dovolenou a nechce se vám zrovna k moři, co takhle výlet k průzračně modrým jezerům a zasněženým vrcholkům hor? My jsme vyrazili s rodinou i dvěma psími společníky k Halstattskému jezeru do městečka Obertraun. Užili jsme si zároveň koupání, sníh, solné doly, města, wellness i ferratty a to vše pohodově za pouhých 5 dní.

Obertraun

První den se ubytujeme v Obertraun v Apartment House Seerose. Cena pro šest lidí a dva psy vůbec není zlá a i když jsou pokoje poměrně malé a parkovat zdarma se oficiálně nedá hned u apartmánu, není na co si stěžovat. Navíc jsme v lokalitě, kde máme všechno na dosah. Na večer se jdeme projít přes vesničku a podél řeky Traun.

Salzkammergut, Krippenstein

Salzkammergut neboli Solná komora je region ve středním Rakousku, který ze tří světových stran ohraničují horské masivy. Jižní část Solné komory byla roku 1997 zařazena na seznam Světového dědictví UNESCO.

Parkujeme přímo na stanici lanovky Krippensteinbahn a kupujeme si permanentku zahrnující všechny tři lanovky včetně ledové a mamutí jeskyně. Pro příště bych ale doporučila vstup pouze do ledové jeskyně a užít si více času na druhé stanici lanovky.

První lanovka nás vyveze k jeskyním. Dovnitř je vstup možný i se psy.

Druhá lanovka nás doveze pod Krippenstein, odkud dojdeme na vyhlídku 5 Fingers. Tady se rozdělujeme. Část nás míří na ferrattu Gams, která je přímo pod vyhlídkou. Druhá část spolu se psy jde na procházku po Karstlehrpfad, což je turistický okruh vedoucí až ke třetí (poslední) stanici lanovky.

Jezera Gosausee

Další den vyrážíme na Gosauská jezera. Túra k poslednímu jezeru je sice zdlouhavá, ale cíl stojí za to. Krásná dřevěná chata Hohe Holzmeister Alm se nachází v údolí pod známou Adamekhütte a pod ledovci táhnoucími se až k nejvyššímu vrcholu z nich, k Dachsteinu. Dáme si tady výborný oběd po Rakousku, polévku s knedlíčkem a jablkový závin. Cestou zpátky se koupeme v úžasně ledovém Vorderer Gosausee.

Laserer alpin Klettersteig – ferratta nad Gosausee

Kdo by se při procházce kolem Gosausee nechtěl jen tak poflakovat, může si ještě obejít středně náročnou ferrattu přímo nad jezerem. Což samozřejmě ale vyžaduje, mít s sebou patřičné vybavení.

Kopenwinkelsee

Mělké jezero, jehož dno většinou není hlubší než 1 metr se nachází kousek od našeho ubytování v Obertraun. Sem se vydáme na procházku dokonce několikrát, protože nám to napoprvé překazí průtrž deště.

Solné doly – Salzwelten Hallstatt

Předposlední den našeho pobytu prší a tak se vydáváme na prohlídku solných dolů v Hallstattu. Uvnitř dolů nás čekají dvě skluzavky do podzemí a krásně zpracovaná videoprojekce.

Bad Aussee – Solebad & Vitalresort

Na večer si zajedeme užít relax v lázních v Bad Aussee. Čekají nás solné jeskyně se solnými jezery, bazén, výřivky i teplý venkovní bazén s výhledem na hory.

Hallstatt

V den odjezdu míříme do Hallstattu. Projít se městem a užít si první a poslední zmrzlinu. Doporučuju zaparkovat přímo v tunelu na vyhlídkovém místě na omezený čas zdarma, ve městě je možnost parkování téměř nulová.

Při cestě domů ještě zahlídneme letmo průzračně modré Attersee a Mondsee se stíny vysokých skal. Tak zase příště, hory!

Fuerteventura – krajina ničeho 1/2020

Kdo si chce odpočinout, vypnout, mít vítr ve vlasech i v uších, brouzdat v písku, hlíně či kamení. Jet na dovolenou v zimě na místo, kde je celoročně hezky. Kde sluníčko vyjde i v lednu v 7 ráno a zapadá až v 7 večer. Kdo by chtěl vidět pouště plný ničeho, připomínající povrch Měsíce. Kdo se chce projet na velbloudu či osedlat kolo. Zkusit surfing. Potkat veverky berberské na pláži nebo ochutnat domácí kozí sýr. Tak pro toho je tenhle ostrov.

Dopravní prostředek	letadlo, autobus, pěšky
Počet nocí	5
Cena na osobu	6500 Kč (z toho letenka 3000 Kč)
Trasa	trek: https://mapy.cz/s/lefucecere kolo: https://mapy.cz/s/fodaranadu

S holkama vyrážíme jednu lednovou neděli z Norimberku. Poprvé letíme se společností Corendon a hned získáváme jako bonus hodinu zpoždění. Navíc si v odbaveném batohu nechám powerbanku i foťák tak mám o to trochu strach. Batůžek má sice lehce přes 10 kg ale v letence máme rovnou odbavené zavazadlo. S nefunkčním checkinem přes web nám nakonec pomůže paní za přepážkou a tak je dobře že jsme na letišti včas.

Puerto del Rosario

V poledne už vystupujeme na malém prašném ale slunném letišti. Rovně přes hlavní vchod se dostaneme na autobusovou zastávku a o půl hodiny později pokračujeme do Puerto del Rosario.

V Puerto Rosario se dlouho nezdržíme, je to naše přestupní stanice do vnitrozemí. Stihneme si dát ale kafe v přístavu a nakoupit si vodu a jídlo na cestu.

Antigua

Třídenní putování v horách začínáme v městečku Antigua. Je to zapadákov. Prázdné ulice, nikde nic, v pozadí vrže starý větrný mlýn. No tak ještě jedno kafe a jdeme.

Po zelené značce krásný výšlap nahoru na Morro del Cortijo 637m. Svítí slunce ale neskutečně fouká vítr. Pod námi se rozprostírá park Betancuria, trocha zeleně zasazené v terasách.

Sestupujeme dolů a míjíme několik Španělů na lavičkách. Je teplý leden a tak tady klábosí, grilují a děti si hrají na hřišti.

Kolem hlavní silnice se pak dostaneme na odbočku Calle San Sebastian. Tuhle noc přespíme tady pod palmami.

Pajára

Ráno nás čeká strmý výšlap z údolí Valle del Granadillo až do sedla Degolada de los Granadillos. Cesta po červené vede přes opuštěnou vesnici Toto a dál skrz město Pajára.

Pajára je další z větších měst na tomto ostrově, kde se dá nakoupit jídlo a najíst.

Následuje asi nejhezčí část dálkové trasy GR 131 přes vrchol Pasos 482m pouštní krajinou. Ač se může zdát někomu tahle pasáž nudná, pokud se dobře rozhlédne, uvidí na všechny strany ostrova, na oba břehy – jižní i severní a na oceán z obou stran. Kolem se budou toulat kozy a v dálce asi budou slyšet zvuky z měst. Pravděpodobně jako nám tady bude foukat silný vítr, přece jen jde o úplně otevřenou krajinu bez stromů, bez ničeho.

Přes malou vesničku Cardón, kolem větrných elektráren se přesuneme až na klikatou silnici. Za úbočím nad Las Hermosas najdeme perfektní místo na spaní. V dálce nad zálivem zapadá sluníčko ve světle růžových a žlutých barvách. Vybalujeme spacáky v závětří, v kruhu lemovaném kameny do výšky pasu.

La Pared

Do La Pared dojdeme dopoledne prašnou cestou mezi ohradami domácích koz a ovcí, kde jediný lidský život představují umělé napodobeniny. Máme štěstí. Zrovna když se rozhodneme, že odtud k moři na protější stranu ostrova dojedeme busem, jeden takový bus nám odtud za půl hodiny jede. A z těchto končin je to dnes téměř jediný způsob jak odtud odjet.

Esquinzo, Pico de la Zarza

Putování po GR131 tedy po asi 43 kilometrech ukončujeme a je to přesně zavčasu. Čekala by nás už jen nudná rovná cesta pustinou. Místo toho našetříme síly a ještě dnes zvládneme dojít z krásných písečných pláží v Esquinzo až na nejvyšší vrchol ostrova Pico de la Zarza 807m. Zdolat vrchol doporučuji, stojí to za to i když se to tak většinu cesty nemusí zdát.

Na večer se vracíme dolů na předměstí Morro Jable nazývané Solana Matorral. Za odměnu si s holkama dáme pizzu a láhev vína. Kde budeme spát, je dlouho nejasné, až narazíme na skvělý plážový přístřešek. Noc v něm je bezpochyby nejlepší ze všech z celého výletu.

Corralejo

Ráno odtud odjíždíme až úplně na sever do Corralejo. Jízdenka za 10 euro se rovná nejlevnější ceně za poznávací výlet ostrovem. Vidíme ještě mnohem víc ničeho než jsme za celou dobu viděli. Ale je to moc pěkné nic.

V Corralejo se přes booking ubytujeme v apartmánu Golden Wave bezmála za 750 kč na osobu na dvě noci. Zbytek dne si už užíváme jen moře a písečných dun hned za městem (Dunas de Corralejo). Až do večera tady můžeme pozorovat opálené dredaté surfaře a surfařky nebo padlle boardisty. Pro zájemce je ve městě několik půjčoven i surfařských škol.

Poslední den na ostrově věnujeme cyklo výletu. Z půjčovny Volcano Bike si za 12 euro vyzvedneme kolo a trasou podél pobřeží vyrážíme do El Cotillo. Mám z téhle cesty jeden velký poznatek – drncá to a bude vás pěkně bolet zadek. Spíš jsem si na cestě zpět užila sjezd mezi sopkami, když jsme od Volcánu Calderón Hondo mohli hodit nohy z pedálů a jen lehce přidržovat brzdu. Cesta se nádherně klikatila pořád dolů až do Corraleja.

A pak jsme si dali první a poslední zmrzlinu a další den ráno chytly letadlo domů.

Tipy na cestu:

pohybujte se autobusem, je to jednoduché a levné, jízdní řády najdete přehledně sepsané na tomto odkazu
při výběru ubytování myslete na to, že dole na jihu je hodně hotelových komplexů a potkáte tam spoustu převážně německých turistů, nám se proto líbilo v apartmánu v Corralejo na severu
na některá místa se budete těžko dostávat bez auta (půjčoven je tady několik), dobré je ale taky zvážit jestli některá odlehlá místa nejsou jen turistickým lákadlem, k navštívení romantických opuštěných pláží auto určitě doporučuji
písčité pláže a pozvolný vstup do moře se hodí pro výlety s dětmi, pro rodiny a důchodce
kdo chce sportovat, může využít půjčovny kol nebo surfovat
turisti můžou projít celý ostrov od severu na jih, ale bylo by to asi nudné, doporučuji výše zmíněný trek z Antigua do La Pared, stačí k tomu 2 litry vody na den (ve městech lze dokoupit balenou vodu), dál se hodí spacák, šátek přes uši, opalovací krém a lehké boty (náš batoh vážil do 12kg)
myslím, že na Fuerteventura nehrozí nic nebezpečného, jelikož tady nic neroste a téměř nic nežije, otravovat vás bude maximálně veverka nebo silný vítr v kopcích

Bari, Gargano – prodloužený víkend 11/2019

Zase po roce mě čeká rodinný výlet s mámou. Tentokrát oproti loňsku jedeme sami. Vybíráme destinaci, kde by mohlo být ještě začátkem listopadu pěkně, možná i na koupání. Zvažujeme místa jako Portugalsko, Španělsko, Řecko, ale jelikož plánujeme hodně narychlo, tak nenacházíme žádné levné lety. Nakonec vyhraje historické přístavní město Bari v Apulii. Z něj máme v plánu pokračovat na Gargano, „ostruhu italské boty“.

Dopravní prostředek	letadlo, auto
Počet nocí	4
Cena na osobu	9000 Kč (z toho 2500 Kč letenka)
Trasa	Z Bari na Gargano: https://mapy.cz/s/mutuzegano

Bari

Na Bari přilétáme ve středu večer a rovnou na letišti si půjčujeme auto od Enterprise (v Itálii na Bari ho zastupuje Locauto). Průběh je asi ve stylu „je mi všechno jedno“, dostaneme klíče, auto si máme sami najít a nafotit případná poškození. No dobře.

O chvíli později nás malá Lancia Ypsilon veze do ubytování B&B La Rosa Blu. Apartmán s vlastní koupelnou a balkonem za 65€ na noc se nachází asi 4km od letiště. Moc milí personál nám předá pokoj a další den obsluhuje u snídaně. Můžu doporučit.

Ráno se přesouváme přímo do centra Bari. Auto necháváme na placeném parkovišti u přístavu.

Na hlavní centrum Bari nám stačí rychlochůzí hodina. Malými kouzelnými uličkami se dostaneme k Basilica san Nicola, Cattedrale di San Sabino a Castello Normanno-Svevo. V uličkách je ráno jen pár lidí a všude voní čerstvě vyprané prádlo, které se nám houpe nad hlavou.

Polignano a Mare

Z Bari odjíždíme ještě dopoledne směrem na jih. Asi po 36 kilometrech přijedeme do Polignano a Mare. Jde o městečko na útesech. V útesech se nachází několik jeskyní, takže část městečka je v podstatě tak nějak podemletá. Severně od centra najdeme po chvilce z fotek známou pláž Lama Monachile. V sezóně je natřískaná lehátky a slunečníky, teď tady nikým nerušeni můžeme házet do vody žabky nebo svačit.

Alberobello

Další zastávkou je město Alberobello známé svými trulli domečky. Jde o stavby s kuželovitou střechou, které byly vystavěny bez malty, aby splnily podmínku provizorní stavby. Takové domky by v případě inspekce v 16. století nepodléhaly dani. V některých se dosud bydlí. Nejmenší domeček objevujeme v uličce se suvenýry, stojíme v místnůstce asi 2×2 metry a dozvídáme se, že tady celkem žilo 7 osob, 4 dole a 3 v podkroví.

Manfredonia

Odpoledne se vydáváme do národního parku Gargano. Cesta podél moře je zdlouhavá, míjíme solná jezera, kde je povolená rychlost 30-50 km/h. Většina místních na to samozřejmě kašle, ale já nechci riskovat pokutu, tak se táhneme pomalu a pozorujeme západ slunce.

Policajtů je všude dost. A například oproti italské Neapoli je tady úplný klid. Navíc nás těší, že většina místních jsou Italové, ne směs různých národů.

Ubytování na tři noci jsme si zvolili v B&B Acqua di Sale. Útulný pokojík opět s vlastní koupelnou, balkonem a snídaněmi na krásné terase na střeše domu. Pro obě nás celý pobyt vyjde na 159€. Poloha apartmánu je skvělá, blízko hlavní promenády i moře. Parkování je vždy volné v ulici pod domem.

Vieste

V pátek nás slunce vyhání na objížďku kolem pláží Gargana. Serpentinami nad útesy míříme do Vieste. Cestou určitě zastavte na vyhlídce u Torre San Felice, uvidíte kamenný oblouk v moři. Dá se zastavit na několika dalších pěkných místech i plážích, například pláž Portonuovo.

Hned při příjezdu do města nás vítá obří bílá skalní věž vystupující z vln – Pizzomunno. Legenda vypráví o rybáři, kterého mořské sirény z nešťastné lásky proměnily právě do tohoto kamene.

Městečko samo o sobě má taky svoje kouzlo. Na jeho úpatí se tyčí hrad, který však patří vojsku a je zavřený. Uličky opět voní vypraným prádlem a přes spodní balkonky můžete spatřit reálný italský život.

Peschici

Na přejezd do Peschici vybíráme silnici vzdálenější od moře (cesta Garganica SS89) a je to úžasný nápad.

Cesta se vine nad údolími plnými políček s olivovníky a vinné révy. Při příjezdu do města dáváme na kruhovém objezdu přednost stádu chlupatých koz a pasteveckému psu, který vedle nich běží hrdě a vážně.

Peschici mě uchvátí ze všech městeček asi nejvíc, má největší převýšení nad mořem, stovky schodů a kolem hradu a kostela San Michele není ani noha. Strmou cestičkou mezi bílomodrými domky a kvetoucími liliemi scházíme k dlouhé písečné pláži. Na pláži nejde odolat pokušení a přesto že voda má tak 18°C, koupeme se.

Foresta Umbra

Zpátky se vracíme v příjemném čase ještě za světla. Volíme trasu po dálnici k Lago di Varano a od Cagnano Varano středem poloostrova přes San Giovanni Rotondo až do Manfredonie.

Foresta Umbra je les táhnoucí se středem Gargana a místy připomíná opravdový prales. Ne nadarmo se název překládá jako Les stínů. Rozděluje se na několik částí a tak na něj narazíte prakticky kterýmkoliv průjezdem vnitrozemím.

Večer se hostíme pizzou a vínem a před námi je předposlední den.

Monte Sant’Angelo

Je sobota, od rána lehce pod mrakem. Jdu si zaběhat kolem přístavu k majáku a zpátky.

Dnes plánujeme odpočinkový den. Významné poutní město Monte Sant’Angelo je k tomu jako stvořené. Leží na kopci nad městem Manfredonia. Pyšní se zříceninou stejnojmenného hradu a svatyní archanděla Michaela. Na tyhle náboženské legendy moc nejsem a tak se mi líbí hlavně panoramatická cesta, která nás sem dovedla ale ještě víc starší a užší silnička do Mattinaty. Pokud tady budete autem a netrpíte závratěmi, doporučuji si dolů k moři sjet právě tudy. Uvidíte terasovitá políčka a možná jako nám i vám, se poštěstí jet chvíli vedle stáda koz a smečky bílých pasteveckých psů. V Mattinatě se pak procházíme po oblázkové pláži dokud nedostaneme hlad.

Wellness Regiohotel Manfredi

Od odpoledne nám pak prší a tak po procházce a obědě volíme wellness v hotelu Manfredi. Na to, jak se tváří luxusně, má od pravého wellness opravdu daleko. Proto vzhledem k tomu, co můžete zažít v porovnání za polovinu ceny v Čechách, tohle nedoporučuji.

Stísněné prostory v suterénu hotelu nabízí 2 relaxační zóny, malý bazén, saunu a páru. Chybí mi tady klasická vířivka a delší bazén na plavání. Nicméně i přesto si alespoň trochu odpočineme. Máte jiný tip na wellness na Garganu?

Trani

Poslední den nám zbývá ještě nějaký čas na malý výlet. Rozhodneme se proto podívat kolem pláží v Trani. Sluníčko svítí, je 10.listopadu a teplota na teploměru se houpe okolo 20°C. Několik lidí se dokonce koupe.

Nejen v Trani ale i v ostatních zmíněných městech se obrňte při řízení notnou dávkou trpělivosti. Na některých křižovatkách chybí jakýkoliv řád, lidi parkují a vyjíždějí jak se jim chce. Upřímně se divím, že do nás ještě nikdo nenaboural.

Letiště Bari

Na letiště přijíždíme včas, abychom vrátili auto. Pak se přesuneme asi 400 metrů do haly. Míst na sezení je tady málo, čekáme v přízemí a k odletu se pak přemisťujeme do prvního patra. Tak ahoj, Itálie.

Doporučení:

realizujte podobný výlet jen pokud jste dobrý řidič a domluvíte se alespoň anglicky
v sezóně budou navštívená místa pravděpodobně působit úplně jinak a ceny se budou lišit
pro využití koupání doporučuji pro návštěvu nejpozději začátek října
pozor na podniky, kde nejsou ceny uváděny na lístku, z tohoto důvodu se nám povedlo zaplatit třeba 4€ za malou zmrzlinu
pro návštěvu Apulie stačí bohatě 4 dny
vzhledem k zázemí a písečným plážím doporučuji podobný výlet i pro dovolenou s dětmi nebo pro výlet s rodiči
Enterprise vrátilo složený depozit hned druhý den na můj účet v plné výši, celé bylo rezervované přes Rentalcars s komplexním pojištěním a nic navíc jsem neplatila (za mě dobrý tip na půjčovnu)

Arco – podzimní lezení nad Lago di Garda 10/2019

Na jezero Lago di Garda se ze všech stran sklání šikmé skály. Podzimní vítr čechrá vodu, ale pořád ještě z okolních vinic a barevných stromů sálá teplo. Zima sem přijde až později. Jednoho říjnového odpoledne sem přijíždíme spolu s dalšími parťáky z HO Union.

Pro lezecký víkend volíme Camping ZOO, který se nachází v Arcu na pravém břehu řeky Sarca. Za 3 noci, dvě osoby a auto na sdíleném plácku s kamarády platíme v tuhle mimosezónu asi 70 euro, což je hodně přijatelné.

Piccolo Dain

První den

Počasí nám přeje a tak první den realizujeme výstup na Piccolo Dain 967m. Těsně pod vrchol vede 8 délková lezecká cesta Le Strange Voglie di Amelie. Nástup pod cestu trvá zhruba 45 minut. Lezecká pasáž je za 5c, vede po jižní hraně stěny a je dlouhá 250 metrů. Dolů zpátky sejdeme pak neznačenou cestou, místy jištěnou fixními lany.

Le Strange Voglie di Amelie – štand šesté délky

Druhý den

Následující den vybíráme dvě oblasti pro sportovní lezení na jednodélkách (do 25m).

Lághel D’Orto

Oblast se nachází pár minut jízdy autem od kempu. Parkujeme na jediném malém parkovišti v Santa Maria di Làghel. Oblast Làghel D’Orto najdete na červené turistické značce 1km od parkoviště vlevo prudce vzhůru a pak strmým svahem v lese.

Trasa od parkoviště ke skalám zde.

Cesty tady nejsou nic jednoduchého. Lezeme například pěknou cestu Spinaci 6a.

Kluci pak lezou i těžší cesty, Martin si dokonce může zapsat výlez cesty za 6c.

Lághel Muro dell’Asino

Naopak vpravo od parkoviště nacházíme turističtější místo a to je vrchol pod Monte Colodri. Vede sem zároveň ferrata z druhé strany kopce.

Cesty jsou pěkně značené, lezeme v pořadí cesty č. 17 a 29 obě 5c.

Pro děti je hned vedle moc pěkná pasáž Baby Wood, kde se leckdo (nejen dítě) může otrkat v technice jištění a chytit trochu morálu pro tahání na opravdových skalách.

Trasa od parkoviště ke skalám zde.

Lago di Garda

Třetí den

V den odjezdu se část posádky rozhoduje zůstat a vylézt ještě nějakou delší cestu. Počasí ale nakonec vyžene z Arca nás všechny. Proto ráno už jen snídáme a balíme.

S Kačkou se před odjezdem ještě v rychlosti stihneme rozloučit s Gardou. Tak ahoj příště!

Alpy – v srdci parku Gasäuse 10/2019

Brácha jezdí do Alp celý rok. Někdy sám, ale často s nějakou skupinkou přátel. Když mi na začátku října píše o možném společném víkendu v horách, souhlasím.

Zájezd plánuje celkem pro osm lidí. Cílem je národní park Gasäuse v rakouských Alpách, prý nic těžkého, bereme s sebou i psy. Pojedeme auty a budeme stanovat v kempu Forstgarten.

Kemp doporučuji, takhle v říjnu málo lidí, se psy bez problémů. Přijíždíme sem o půlnoci. Kemp má super zázemí, sprchy s teplou vodou nonstop, ohniště, cena na osobu 20 euro za dvě noci. Co nám tady trochu chybí je hospoda.

Takže se po příjezdu z Čech vyspíme ať můžeme ráno zavázat pohorky, nasnídat se a vyrazit.

Cesta začíná od silnice přes vyschlou řeku. Sledujeme inverzní mlhu a stoupáme k chatě Haindlkarhütte.

Od chaty Haindlkarhütte do sedla Peternscharte (2040 m.n.m.) počítejte se třemi problémy na cestě označené Peternpfad I-II.

Prvním jsou padající suť i velké kameny zhruba v 500 metrů dlouhém úseku, který zdoláváme skoro hodinu. Určitě na tento přechod potřebujete minimálně helmu a dobrou obuv, vyhýbejte se zvětralým skalním útvarům a nevylézejte na ně. Pozor na možnost svalení kamenů kamzíkem.

Hned nad tímto suťovištěm se nachází druhý problém a to je kolmá stěna. Poprvé zvažujeme návrat. Ve stěně naštěstí nacházíme klikatou cestu a dokážeme přes ni přesunout i společnými silami naše psy, víceméně jdou zatím po svých. Dalo by se mluvit o lezení o obtížnosti 1.

Výš se nachází nádherné výhledy a scenérie.

Přejdeme členitý skalní masiv po jeho hraně a dostáváme se těsně pod sedlo. Nad námi se ční nekolikasetmetrové dlouhé vápencové stěny. Kam dál? Nastává třetí problém. 200 metrů vysoká stěna s traverzi a přelezy, kterou musíme přejít.

Zvažujeme návrat podruhé, ale nechceme riskovat zranění v suťovišti. Tak vrtulník?

Brácha jde napřed a zjišťuje terén. Oba malé psy musíme zavřít do batohu. Tohle by nezvládli. Frenký možná jako jediný čtyřnohý hrdina vylézá horolezeckým terénem o obtížnosti 2, a to zhruba tři lanové délky až do sedla. My ostatní dvounožci hned za ním.

Po výstupu do sedla nastává silný euforický okamžik všech zúčastněných. Tohle už bylo za hranou. Nakonec bylo však snazší vylézt sem, než by bylo se vracet. Doporučuji horolezecké vybavení, pro případ nepřízně počasí se navázat na lano, cesta je místy zajištěna skobami.

K Hesshütte vede pěkný nenáročný sestup.

Cestou od Hessovy chaty se začíná smrákat. Postupně padá stín na celý les. Mírným terénem přicházíme k Vodopádové ferratě.

Rovina končí a jakoby se pod námi ulomila zem, koukáme do tmavé rokle. Auta poblikávají hluboko dole na silnici, jsou až neskutečně daleko. Od kempu nás dělí asi 800 výškových metrů.

S čelovkami zdoláváme několik žebříků a strmých skalních bloků. Vše v lese. Podél vodopádu, jak jsme se nejvíc báli, naštěstí už ferrata není. Slézáme k třpytící se řece Enns.

Po třinácti hodinách a téměř 1900 metrovém převýšení se nacházíme zpátky v kempu.

Vybavte se lépe než my a zdolejte trasu po svém! Mapa zde.

Při cestě domů je nám odměnou zastávka u řeky Salzy a obří porce řízků o 200 km dál v pořádné české hospodě.

Východní Slovensko / Ukrajina – o pár kroků zpět 8/2019

Pro tenhle výlet jsme si vybrali dopravu autem. Není to sice úplně nejpříjemnější cestování, ale nedostali bychom se tak snadno během tří dnů do míst, které jsme chtěli navštívit. Posouváme se sice po silnici směrem vpřed, ale přitom vlastně jedeme v čase zpátky. Naše auto couvá celým východním Slovenskem až na Ukrajinu.

Dopravní prostředek	auto
Počet nocí	3
Cena na osobu	3000 Kč

Navštívená místa Slovensko / Ukrajina

Spišské Tomášovce (Slovenský Raj)
Spišský hrad
Košice (Luník IX)
Trebišov
v.n. Zemplínska šírava
NP Poloniny (v.n. Starina)
Užhorod
Mukačevo
Velykyj Bereznyj

Hraniční přechod Vyšné Německé – Užhorod

V pátek ráno přijíždíme na hraniční přechod Vyšné Německé / Užhorod. Před námi stojí sotva 5 aut, přesto celý proces trvá téměř hodinu. Nejdřív si slovenská pohraniční stráž vezme naše cestovní pasy a malý technický průkaz a vyzvou mě, abych jim otevřela kufr od auta. Doklady si odnesou sebou a po chvíli nám je opět donesou. Zapisují si najeté kilometry a množství nafty v nádrži. Posuneme se ve frontě. Pak si někdo jiný přijde opět vzít doklady a vrátí nám je u závory, kde nás vpustí k ukrajinské stráži.

Tady se personál tváří trochu veseleji, ale prohlédnou auto o to důkladněji. Chtějí vědět, zda převážíme zbraně, drogy, tabák a alkohol. Namátkově šacují některé batohy a přihrádky v autě. Zapisují si najeté kilometry a množství nafty v nádrži. Následně dostaneme do pasu razítko a lístek s dalším razítkem, který při výjezdu odevzdáme jinému strážníkovi u závory.

Silnice se v tu ránu proměňuje na tankodrom. Zásadně nedoporučuji jezdit na Ukrajinu v autě se sníženým podvozkem nebo v autě, které opravdu milujete.

Užhorod, Mukačevo

Užhorodu se v různých cestopisech přezdívá také jako brána do Karpat. No neřekla bych, spíš brána do nejbližšího autoservisu. Tlumiče asi brzy odejdou do věčných lovišť.

Je to město plné zmrzliny a kaváren, stánků se suvenýry a jedním hlavním tržištěm. V řece Už stojí několik rybářů a nad nimi na mostě projíždí stará auta všech možných značek a autobusy ještě s dělenými čelními skly.

Na obhlídku se vydáváme taky do města Mukačevo. Z Užhorodu je to kousek a cesta sem není tak strašná. Jsme na Zakarpatské Ukrajině a čekáme v dálce nějaké hory. Ale ani v pozadí tohoto města se netyčí žádné očekávané scenérie. Obědváme tříchodové menu za 200 hřiven (cca 180 Kč).

Na závěr dne se přesouváme k hraničnímu přechodu Velykij Bereznyj. Chceme navštívit Národní park Poloniny.

Přejezd zpátky na Slovensko probíhá téměř totožně jako jeho opouštění. Krátká fronta, 45 minut na hranici a letmá prohlídka vozu. Dokonce se strážníkem vtipkujeme.

NP Poloniny (v.n. Starina)

Po vstupu na Východní Slovensko se rozkutálí kolem silnice kulaté kopečky jako bochánky chleba. Jsme v Národním Parku Poloniny a hledáme místo na přespání u vodní nádrže Starina.

Ranní procházka na vrcholek Gazdoráň nám rychle vyléčí všechny přeleženiny z auta. Je tady opravdu nádherně. Vyšlapat na vyhlídku stojí za to.

Zemplínska šírava

Už při cestě zpátky k autu je nám vedro a toužíme se někde vykoupat. Po cestě máme Zemplínskou šíravu a tak zajedeme na parkoviště a dáme si pár temp u přístaviště Hôrka. Tady se dá v kempu i občerstvit nebo se projít na Vinianskou stráň.

Trebišov

Zbytek dne oslavujeme svatbu mojí sestřenice v Trebišově, kde se narodila. Zažijeme si tak i půlnoční tanec v krojích a další den dostaneme na cestu bohatou výslužku.

Košice (Luník IX)

Jelikož výlet pojímáme jako cestu na východ, ne jen ve smyslu světových stran, je třeba zastavit se ještě na jednom místě. Košický Luník 9 je sídliště s největší hustotou romského obyvatelstva na Slovenku.

Je to zvláštní pocit, když projíždíme sídliště dokola. Romů tady žije podle posledních statistik kolem 5.000 – to je i kolem 12 osob na jeden byt. Bytovky byly vybudovány, aby mohly být odstraněny některé romské osady a jejich osadníci sem byli přestěhováni. Myšlenka, že by si člověk nového domova měl asi vážit, se zřejmě zastavila u příjezdové cesty. Odpadky, smrad, nemoci, dluhy za nájemné a energie ve výši několika milionů eur, to je vlastně dopad sociální pomoci. Co ale dál? Některé objekty již byly kvůli jejich narušení strženy a tak vznikají vedle sídliště nové nelegální osady.

Doporučuji sem nejezdit, sami jsme si neuměli odpovědět na otázku: Co když se nám při průjezdu sídliště stane něco s autem? Navíc oni zde žijí a určitě nejsou zvědaví na návštěvy s kamerami a fotoaparáty.

Spišský hrad

Největší slovenský hrad. Největší hradní zřícenina ve Střední Evropě. Národní kulturní památka zapsaná na seznam Světového dědictví UNESCO. Při průjezdu Slovenskem se monumentálně tyčí na kopečku nedaleko městečka Spišské Podhradie. Spišský hrad by měl být obdivován a navštěvován pro svůj historický význam.

A pak po vstupu do nádvoří přichází několik zklamání. Nejsme informováni o rozsáhlých rekonstrukcích v areálu a platíme plné vstupné i přesto, že různé části hradu nejsou přístupné. Na každém kroku máme pocit, že jde spíš o areál pro realizaci dětského dne a ne o hrad. Všude běhají malé děti se zapůjčenými kostýmy a mečíky a pomalovanými tvářemi. A to by nás ani tak nemrzelo, jako to, že většina oprav se na hrad z 13. století vůbec nehodí. Kdo vymyslel po celém hradu rozmístit ocelové zábradlí, můstky, schůdky a plechové přístřešky? No je tady ještě spousta práce a co zlepšovat.

Naše cesta končí tradiční nedělní kolonou na dálnici.

Spišské Tomášovce (v pozadí Vysoké Tatry)

Za věřící se považuje okolo 60% obyvatel Ukrajiny

Vysoké Tatry – cesta šesti štítů 7/2019

Tak přišla konečně řada na „naše“ Vysoké Tatry. Nemálo tenhle přechod podpořilo přihlášení se do Tatranské výzvy o dobytí šesti štítů během tří měsíců (Jahňací štít, Východná Vysoká, Rysy, Koprovský štít, Kriváň a Predné Solisko). Akce s názvem Doby Tatry se hned v prvním letním týdnu zúčastnilo několik nadšenců, které jsme při naší tůře potkali. A nejen my jsme měli nápad všechny štíty přejít naráz.

Pro přechod Vysokých Tater volíme jako výchozí bod Bielu vodu a končíme na Štrbském plese. Přecházíme vysokohorská sedla a využíváme i v malé míře neznačené nebo lezecké úseky. Překonáváme několikrát sněhová pole a tři noci spíme venku.

Středně náročná trasa má na délku asi 83 km, nastoupáme při ní 7500 metrů a strávíme v zápřahu zhruba 60 hodin.

Dopravní prostředek	vlak, pěšky
Počet nocí	9
Cena na osobu	6000 Kč

Den první:

Dolina Kežmarskej Bielej vody
Dolina Zeleného plesa
Chata pri Zelenom plese

Den druhý:

Chata pri Zelenom plese
Jahňací štít (2229 m) – řetězy
Kolové sedlo
nástup pod Kolový štít – vlastní jištění
Chata pri Zelenom plese

Den třetí:

Chata pri Zelenom plese
Flaška – dříve řetězy (aktuálně částečně uřezané)
Baranie sedlo – fixy, řetězy, žebřík
Téryho chata
Priečne sedlo (2352 m) – dlouhý přechod po řetězech
Studená dolina
Zbojnicka chata

Den čtvrtý:

Zbojnicka chata
Sedlo Prielom (2288 m) – řetězy
Polský hrebeň (2200 m) – nově udělané schody x dolů řetězy
Východná Vysoká (2428 m)
Sliezky dom
Batizovská dolina
Sedlo pod Ostrvou
Popradské pleso

Den pátý:

Popradské pleso

Den šestý:

Popradské pleso
Mengusovká dolina
Chata pod Rysmi – výstup k chatě pár metrů žebřík + řetězy
Sedlo Váha (2337 m)
Rysy (2499 m) – dolů dlouhý sestup po řetězech
Morskie Oko

Den sedmý

Morskie Oko
Mengusovské sedlo
Velké Hincovo pleso
Vyšné Koprovské sedlo
Koprovský štít (2363 m)
Koprovská dolina, přechod řeky Nefcerka
Daxnerovo sedlo

Den osmý

Daxnerovo sedlo
Kriváň (2494 m)
Važecká dolina
Furkotská dolina
Chata pod Soliskom
Predné Solisko (2117 m)
Štrbské pleso

Cesta na Baranie sedlo, foto Martin Nedvěd

Bylo nebylo …

Balíme hodně narychlo, jízdenky do Popradu se vyprodaly během pár dnů a nám nezbylo než plánovaný odjezd uspíšit na bližší termín.

Celý rozlámaní ze spánku vsedě přestupujeme na jednokolejku do Tatranské Lomnice a pak do autobusu, který nás vysazuje na Bielej vodě.

Chata pri Zelenom plese

Hned při prvním stoupání na Brnčálku nás staví bandička veselých chlápků s obří placatkou. Něco nasvědčuje tomu, že bude brzo veselo. U Zeleného plesa ale nevládne příliš přívětivý počasí. Zataženo, vítr a zima nás naženou do chalupy a po pár ochutnávkách místních jídel se jdeme na chvíli prospat. Na večeři se seznamujeme s Kamilem a Janou, kteří si přijeli zalézt na Žeruchovky. Vytahujeme se s naším plánem o přelez Kolového a Čierného štítu a probíráme donekonečna možnosti cesty. Nikdo z nás tam ale nebyl a tak jde spíš o takový nesmyslný plácání u piva.

Další den vyrážíme mezi prvními na Jahňací štít. Jde se kus ve sněhu, po řetezech do sedýlka a pak příkrou cestou až na vrchol. Kupodivu tam s těmi těžkými bágly nejsme zdaleka první, ale i za to nás místní turisté hostí maďarskou klobásou a rajčaty. Dolů se jde zvesela, s plánem dojít do večera na Térynu. Super plán – dokud se cesta nezmění v holou skálu bez chytů. Nějak špatně jsme nalezli, tak hledáme ještě jednou nástupovku. Zase nic a já propadám panice. Martin mě slaňuje dolů a vracíme se na Kolové sedlo. Je už odpoledne a dav lidí na sebe při předhánění na řetězu shazuje kameny. Šílenci. Mizíme dolů a potkáváme Kamila s Janou. Začínají další nekonečné debaty a plány o našem přechodu na Térynu. Kuba nám pak zajišťuje víc zábavy v podobě brnčálovice a taky nám pomáhá domluvit ubytování na další noc, které už mělo být vyprodané.

Baranie sedlo

S novým dnem nastává nový pokus o útěk od Zeleného plesa. Turistům zakázaný přelez Flašky byl podpořen odřezáním řetězů a zohýbáním skob. Není na tom nic moc špatného, vždyť ty masa lidí by se sem dokázaly vrhnout klidně v keckách. Alespoň je tady klid. Vystupujeme přes žlab a suťoviště na sněhová pole až pod Baranie sedlo. Do sedla vedou fixy, řetězy a žebřík. Odvážní to sólují, já se při pohledu na sněhové trhliny pod sebou, jistím prusíkem a dál vodsedkou.

Na sestup k Téryně by přišly vhod mačky. Sníh možná na některých místech ani letos neroztaje.

Téryna je plná lidí. Pijeme pivo a odpočíváme. Za chvíli davy odchází a střídá je vrtulník. Vyzvedává turistu, který se někde uhodil do hlavy.

Zbojnicka chata

Postupujeme dál na Priečne sedlo. Přechod připomíná spíš nepříliš obtížnou odpolední ferratu. Spolu se zapadajícím sluncem se dostáváme do úchvatné scenérie Studené doliny. Na Zbojandu je to ještě šíleně daleko. Vaříme si vepřovku s bramborovou kaší a u toho nás po očku sleduje kamzík. Přezdívám ho od té doby Franta a mám za to, že nás následně sleduje i v dalších dolinách.

Budí nás vítr a zima. Mně navíc ve žďáráku zkondenzovala voda a spím ve vlhkým spacáku. Balíme se hodně narychlo a po přechodu několika zmrzlých ples, po vyplašení pár svišťů si na Zbojandě dopřáváme výbornou kakaovo kokosovou kaši a pivo.

Tahle super kombinace nás brzy vyžene až na sedlo Prielom. Ze sedla se sestupuje po řetězech a polská rodinka tam přesvědčuje své děti o stabilitě skály a přilnavosti podrážek. Čekáme frontu a Martin si pojmenovává svůj vlastní zdolaný štít vpravo od sedla.

Východná Vysoká

Dolů to docela klouže v prachu a kamení, a tak se na protější Polský hřeben už začalo s výstavbou dřevěných schodů.

Zdoláváme Východnú Vysokú. Je úmorný vedro a my se plahočíme Velickou dolinou až na Sliezky dom. Pod Gerlachem se natáčí film a tak je kiosek na hotelu zavřený. Špinavý a upocený procházíme do bufetu hotelem, ale nijak moc nám to nevadí. Naše pohledy na lidi v uhlazených společenských hadrech se moc neliší od těch jejich na nás.

Popradské pleso

Na večer klopýtáme k Ostrvě Batizovskou dolinou, když se najednou začne blýskat. Před námi pomalu nabírá rychlost ještě nějaká skupinka kluků, která nám za každým dalším úbočím mizí z dohledu. Strach z bouřky je o něco větší, než bolest ve stehnech. A tak jsme při sestupu k Popradskýmu plesu skoro v poklusu. Vysoké štíty nad námi ale bouřku nakonec odeženou a dole je klid. Ubytováváme se – na pokoji jsme sami – super! Při návratu ze sprch mě ale z rohu chodby dožene skupinka, která nám v kopcích předtím utekla a složí si svý čtyři bágly u nás v pokoji.

Nakonec s touhle Přeštickou posádkou strávíme ještě jeden den a večer, kdy ani už smíchem nemůžeme usnout.

Rysy

Naše cesty se rozdělují třetí den od pomyslný bouřky. Kluci se vrací ke Štrbskýmu plesu a my odbočujeme nahoru na Rysy.

Trasa mě až na pár hezkých úseků moc nebaví. Vyšli jsme pozdě a všude jsou davy lidí, fronty na řetězy a vyšlapaný cesty sněhem a na fotku se zastávkou autobusu pod Chatou. Sestup do Polska je taky zdlouhavý a když už si chceme konečně uvařit večeři nad Morským okem, zjišťujeme, že pytlík s večeřemi chybí. Může za to kamzík Franta? Nebo zůstal na Popradským? A co teď tři dny v horách jen s pytlem ovesných vloček?

Mengusovské sedlo

Za poslední eura večeříme na Chatě u Morského oka polský párek a pivo. Karty samozřejmě neberou a naše hotovost odešla postupně s žízní, která nás celý výlet potkávala.

Po jídle stoupáme vzhůru pod Mengusovské sedlo, kde přespíme na malém travnatém plácku.

Ráno mě Martin budí teplou ovesnou kaší. Čeká nás pěkný výstup po zelené do Mengusovského sedla. Výstup je okořeněný krásným východem slunce a ospalými barvami v údolí. Na hranicích značení končí. Dřív v mapách bývávalo, ale dnes už oficiálně trasa ze sedla nikam nepokračuje. Staré značení na kamenech ale stále objevujeme a k Hincovo plesu se dostáváme příkrým suťovištěm.

Kôprovská dolina

V plese se prohání duhový pstruzi a po turistické trase nad nimi už pospíchají turisté na Koprovský štít. Pospícháme i my, než bude nahoře narváno. Na Rysech včera v poledne už seděli lidi jako vlašťovky a koukali do svých telefonů – nechceme tady zažít to samé.

Z Koprovského štítu je nádherný výhled. Poznáváme odtud pár vrcholů a sedel, které jsme překonali nebo míjeli v předchozích dnech.

Stravujeme se ovesnou kaší. Ještě zbyla porce se skořicí a kakaem, tak to snad nějak zvládneme. Vedle nás baští malý psík kuřecí maso z velké plastové krabičky. Je mi ze svojí mističky kaše smutno.

Táhneme se Koprovskou dolinou a jsme už šíleně unavený. U řeky dojídáme zbytky instantní sypané Many. Kvůli medvědům si zpíváme různé začátky písniček, většinou neznáme jejich prostředky ani konce. Medvědy to ale úspěšně zastrašuje. Dnes je cílem dojít co nejblíž Kriváni, ale stále ho jen obcházíme a on se nám přibližuje a zase vzdaluje. Kousek nad Kmeťovým vodopádem si cestu zkracujeme neznačenou cestou lesem. Sice vzdáleností je to opravdu zkratka, na náročnost to ale raději srovnávat nebudeme. Z trasy vylezeme těsně nad Grúnikem a já se za Martinem šourám pomalu dál. Už mi rezignují nohy. Postupně přichází dechberoucí západ slunce a tak přidávám do kroku. Martin, už mi mizí v sedle. Snad ho napadne mi tu romantiku alespoň vyfotit. Najednou mi ale běží zpátky dolů naproti a pomáhá mi s batohem. Jsem v nebi.

Kriváň, Predné Solisko

Brzy ráno zdoláváme Kriváň. Snažím se sníst jednu misku ovesný kaše – dlouho nechci nic podobnýho vidět. Po přechodu Važecké doliny pak po poledni vylezeme taky na Predné Solisko. Poslední vrchol je za námi! Ženeme dolů ke Štrbskému plesu a až do odjezdu zpátečního vlaku nastává obžerství. Nadmíru spokojení, nadšení z úspěšného přechodu a plného pupku se vracíme zpátky do Čech.

Co sebou na takový výlet?

Sportovní oblečení, termo oblečení, pohorky, spacák, karimatka, žáďárák, čelovka, filtr na vodu, jedna 1,5 litrová láhev, jídlo na 5 dní mimo chaty, vybraná hotovost (eura), powerbanka, mobil, mapa, pláštěnka, opalovací krém, sluneční brýle, lékárnička, mačky, helma, trekové hole, dle lezeckých ambicí lano, sedák, smyce, presky, vlastní jistící prostředky.