Evropa – 4. stránka

Bari, Gargano – prodloužený víkend 11/2019

Zase po roce mě čeká rodinný výlet s mámou. Tentokrát oproti loňsku jedeme sami. Vybíráme destinaci, kde by mohlo být ještě začátkem listopadu pěkně, možná i na koupání. Zvažujeme místa jako Portugalsko, Španělsko, Řecko, ale jelikož plánujeme hodně narychlo, tak nenacházíme žádné levné lety. Nakonec vyhraje historické přístavní město Bari v Apulii. Z něj máme v plánu pokračovat na Gargano, „ostruhu italské boty“.

Dopravní prostředek	letadlo, auto
Počet nocí	4
Cena na osobu	9000 Kč (z toho 2500 Kč letenka)
Trasa	Z Bari na Gargano: https://mapy.cz/s/mutuzegano

Bari

Na Bari přilétáme ve středu večer a rovnou na letišti si půjčujeme auto od Enterprise (v Itálii na Bari ho zastupuje Locauto). Průběh je asi ve stylu „je mi všechno jedno“, dostaneme klíče, auto si máme sami najít a nafotit případná poškození. No dobře.

O chvíli později nás malá Lancia Ypsilon veze do ubytování B&B La Rosa Blu. Apartmán s vlastní koupelnou a balkonem za 65€ na noc se nachází asi 4km od letiště. Moc milí personál nám předá pokoj a další den obsluhuje u snídaně. Můžu doporučit.

Ráno se přesouváme přímo do centra Bari. Auto necháváme na placeném parkovišti u přístavu.

Na hlavní centrum Bari nám stačí rychlochůzí hodina. Malými kouzelnými uličkami se dostaneme k Basilica san Nicola, Cattedrale di San Sabino a Castello Normanno-Svevo. V uličkách je ráno jen pár lidí a všude voní čerstvě vyprané prádlo, které se nám houpe nad hlavou.

Polignano a Mare

Z Bari odjíždíme ještě dopoledne směrem na jih. Asi po 36 kilometrech přijedeme do Polignano a Mare. Jde o městečko na útesech. V útesech se nachází několik jeskyní, takže část městečka je v podstatě tak nějak podemletá. Severně od centra najdeme po chvilce z fotek známou pláž Lama Monachile. V sezóně je natřískaná lehátky a slunečníky, teď tady nikým nerušeni můžeme házet do vody žabky nebo svačit.

Alberobello

Další zastávkou je město Alberobello známé svými trulli domečky. Jde o stavby s kuželovitou střechou, které byly vystavěny bez malty, aby splnily podmínku provizorní stavby. Takové domky by v případě inspekce v 16. století nepodléhaly dani. V některých se dosud bydlí. Nejmenší domeček objevujeme v uličce se suvenýry, stojíme v místnůstce asi 2×2 metry a dozvídáme se, že tady celkem žilo 7 osob, 4 dole a 3 v podkroví.

Manfredonia

Odpoledne se vydáváme do národního parku Gargano. Cesta podél moře je zdlouhavá, míjíme solná jezera, kde je povolená rychlost 30-50 km/h. Většina místních na to samozřejmě kašle, ale já nechci riskovat pokutu, tak se táhneme pomalu a pozorujeme západ slunce.

Policajtů je všude dost. A například oproti italské Neapoli je tady úplný klid. Navíc nás těší, že většina místních jsou Italové, ne směs různých národů.

Ubytování na tři noci jsme si zvolili v B&B Acqua di Sale. Útulný pokojík opět s vlastní koupelnou, balkonem a snídaněmi na krásné terase na střeše domu. Pro obě nás celý pobyt vyjde na 159€. Poloha apartmánu je skvělá, blízko hlavní promenády i moře. Parkování je vždy volné v ulici pod domem.

Vieste

V pátek nás slunce vyhání na objížďku kolem pláží Gargana. Serpentinami nad útesy míříme do Vieste. Cestou určitě zastavte na vyhlídce u Torre San Felice, uvidíte kamenný oblouk v moři. Dá se zastavit na několika dalších pěkných místech i plážích, například pláž Portonuovo.

Hned při příjezdu do města nás vítá obří bílá skalní věž vystupující z vln – Pizzomunno. Legenda vypráví o rybáři, kterého mořské sirény z nešťastné lásky proměnily právě do tohoto kamene.

Městečko samo o sobě má taky svoje kouzlo. Na jeho úpatí se tyčí hrad, který však patří vojsku a je zavřený. Uličky opět voní vypraným prádlem a přes spodní balkonky můžete spatřit reálný italský život.

Peschici

Na přejezd do Peschici vybíráme silnici vzdálenější od moře (cesta Garganica SS89) a je to úžasný nápad.

Cesta se vine nad údolími plnými políček s olivovníky a vinné révy. Při příjezdu do města dáváme na kruhovém objezdu přednost stádu chlupatých koz a pasteveckému psu, který vedle nich běží hrdě a vážně.

Peschici mě uchvátí ze všech městeček asi nejvíc, má největší převýšení nad mořem, stovky schodů a kolem hradu a kostela San Michele není ani noha. Strmou cestičkou mezi bílomodrými domky a kvetoucími liliemi scházíme k dlouhé písečné pláži. Na pláži nejde odolat pokušení a přesto že voda má tak 18°C, koupeme se.

Foresta Umbra

Zpátky se vracíme v příjemném čase ještě za světla. Volíme trasu po dálnici k Lago di Varano a od Cagnano Varano středem poloostrova přes San Giovanni Rotondo až do Manfredonie.

Foresta Umbra je les táhnoucí se středem Gargana a místy připomíná opravdový prales. Ne nadarmo se název překládá jako Les stínů. Rozděluje se na několik částí a tak na něj narazíte prakticky kterýmkoliv průjezdem vnitrozemím.

Večer se hostíme pizzou a vínem a před námi je předposlední den.

Monte Sant’Angelo

Je sobota, od rána lehce pod mrakem. Jdu si zaběhat kolem přístavu k majáku a zpátky.

Dnes plánujeme odpočinkový den. Významné poutní město Monte Sant’Angelo je k tomu jako stvořené. Leží na kopci nad městem Manfredonia. Pyšní se zříceninou stejnojmenného hradu a svatyní archanděla Michaela. Na tyhle náboženské legendy moc nejsem a tak se mi líbí hlavně panoramatická cesta, která nás sem dovedla ale ještě víc starší a užší silnička do Mattinaty. Pokud tady budete autem a netrpíte závratěmi, doporučuji si dolů k moři sjet právě tudy. Uvidíte terasovitá políčka a možná jako nám i vám, se poštěstí jet chvíli vedle stáda koz a smečky bílých pasteveckých psů. V Mattinatě se pak procházíme po oblázkové pláži dokud nedostaneme hlad.

Wellness Regiohotel Manfredi

Od odpoledne nám pak prší a tak po procházce a obědě volíme wellness v hotelu Manfredi. Na to, jak se tváří luxusně, má od pravého wellness opravdu daleko. Proto vzhledem k tomu, co můžete zažít v porovnání za polovinu ceny v Čechách, tohle nedoporučuji.

Stísněné prostory v suterénu hotelu nabízí 2 relaxační zóny, malý bazén, saunu a páru. Chybí mi tady klasická vířivka a delší bazén na plavání. Nicméně i přesto si alespoň trochu odpočineme. Máte jiný tip na wellness na Garganu?

Trani

Poslední den nám zbývá ještě nějaký čas na malý výlet. Rozhodneme se proto podívat kolem pláží v Trani. Sluníčko svítí, je 10.listopadu a teplota na teploměru se houpe okolo 20°C. Několik lidí se dokonce koupe.

Nejen v Trani ale i v ostatních zmíněných městech se obrňte při řízení notnou dávkou trpělivosti. Na některých křižovatkách chybí jakýkoliv řád, lidi parkují a vyjíždějí jak se jim chce. Upřímně se divím, že do nás ještě nikdo nenaboural.

Letiště Bari

Na letiště přijíždíme včas, abychom vrátili auto. Pak se přesuneme asi 400 metrů do haly. Míst na sezení je tady málo, čekáme v přízemí a k odletu se pak přemisťujeme do prvního patra. Tak ahoj, Itálie.

Doporučení:

realizujte podobný výlet jen pokud jste dobrý řidič a domluvíte se alespoň anglicky
v sezóně budou navštívená místa pravděpodobně působit úplně jinak a ceny se budou lišit
pro využití koupání doporučuji pro návštěvu nejpozději začátek října
pozor na podniky, kde nejsou ceny uváděny na lístku, z tohoto důvodu se nám povedlo zaplatit třeba 4€ za malou zmrzlinu
pro návštěvu Apulie stačí bohatě 4 dny
vzhledem k zázemí a písečným plážím doporučuji podobný výlet i pro dovolenou s dětmi nebo pro výlet s rodiči
Enterprise vrátilo složený depozit hned druhý den na můj účet v plné výši, celé bylo rezervované přes Rentalcars s komplexním pojištěním a nic navíc jsem neplatila (za mě dobrý tip na půjčovnu)

Arco – podzimní lezení nad Lago di Garda 10/2019

Na jezero Lago di Garda se ze všech stran sklání šikmé skály. Podzimní vítr čechrá vodu, ale pořád ještě z okolních vinic a barevných stromů sálá teplo. Zima sem přijde až později. Jednoho říjnového odpoledne sem přijíždíme spolu s dalšími parťáky z HO Union.

Pro lezecký víkend volíme Camping ZOO, který se nachází v Arcu na pravém břehu řeky Sarca. Za 3 noci, dvě osoby a auto na sdíleném plácku s kamarády platíme v tuhle mimosezónu asi 70 euro, což je hodně přijatelné.

Piccolo Dain

První den

Počasí nám přeje a tak první den realizujeme výstup na Piccolo Dain 967m. Těsně pod vrchol vede 8 délková lezecká cesta Le Strange Voglie di Amelie. Nástup pod cestu trvá zhruba 45 minut. Lezecká pasáž je za 5c, vede po jižní hraně stěny a je dlouhá 250 metrů. Dolů zpátky sejdeme pak neznačenou cestou, místy jištěnou fixními lany.

Le Strange Voglie di Amelie – štand šesté délky

Druhý den

Následující den vybíráme dvě oblasti pro sportovní lezení na jednodélkách (do 25m).

Lághel D’Orto

Oblast se nachází pár minut jízdy autem od kempu. Parkujeme na jediném malém parkovišti v Santa Maria di Làghel. Oblast Làghel D’Orto najdete na červené turistické značce 1km od parkoviště vlevo prudce vzhůru a pak strmým svahem v lese.

Trasa od parkoviště ke skalám zde.

Cesty tady nejsou nic jednoduchého. Lezeme například pěknou cestu Spinaci 6a.

Kluci pak lezou i těžší cesty, Martin si dokonce může zapsat výlez cesty za 6c.

Lághel Muro dell’Asino

Naopak vpravo od parkoviště nacházíme turističtější místo a to je vrchol pod Monte Colodri. Vede sem zároveň ferrata z druhé strany kopce.

Cesty jsou pěkně značené, lezeme v pořadí cesty č. 17 a 29 obě 5c.

Pro děti je hned vedle moc pěkná pasáž Baby Wood, kde se leckdo (nejen dítě) může otrkat v technice jištění a chytit trochu morálu pro tahání na opravdových skalách.

Trasa od parkoviště ke skalám zde.

Lago di Garda

Třetí den

V den odjezdu se část posádky rozhoduje zůstat a vylézt ještě nějakou delší cestu. Počasí ale nakonec vyžene z Arca nás všechny. Proto ráno už jen snídáme a balíme.

S Kačkou se před odjezdem ještě v rychlosti stihneme rozloučit s Gardou. Tak ahoj příště!

Alpy – v srdci parku Gasäuse 10/2019

Brácha jezdí do Alp celý rok. Někdy sám, ale často s nějakou skupinkou přátel. Když mi na začátku října píše o možném společném víkendu v horách, souhlasím.

Zájezd plánuje celkem pro osm lidí. Cílem je národní park Gasäuse v rakouských Alpách, prý nic těžkého, bereme s sebou i psy. Pojedeme auty a budeme stanovat v kempu Forstgarten.

Kemp doporučuji, takhle v říjnu málo lidí, se psy bez problémů. Přijíždíme sem o půlnoci. Kemp má super zázemí, sprchy s teplou vodou nonstop, ohniště, cena na osobu 20 euro za dvě noci. Co nám tady trochu chybí je hospoda.

Takže se po příjezdu z Čech vyspíme ať můžeme ráno zavázat pohorky, nasnídat se a vyrazit.

Cesta začíná od silnice přes vyschlou řeku. Sledujeme inverzní mlhu a stoupáme k chatě Haindlkarhütte.

Od chaty Haindlkarhütte do sedla Peternscharte (2040 m.n.m.) počítejte se třemi problémy na cestě označené Peternpfad I-II.

Prvním jsou padající suť i velké kameny zhruba v 500 metrů dlouhém úseku, který zdoláváme skoro hodinu. Určitě na tento přechod potřebujete minimálně helmu a dobrou obuv, vyhýbejte se zvětralým skalním útvarům a nevylézejte na ně. Pozor na možnost svalení kamenů kamzíkem.

Hned nad tímto suťovištěm se nachází druhý problém a to je kolmá stěna. Poprvé zvažujeme návrat. Ve stěně naštěstí nacházíme klikatou cestu a dokážeme přes ni přesunout i společnými silami naše psy, víceméně jdou zatím po svých. Dalo by se mluvit o lezení o obtížnosti 1.

Výš se nachází nádherné výhledy a scenérie.

Přejdeme členitý skalní masiv po jeho hraně a dostáváme se těsně pod sedlo. Nad námi se ční nekolikasetmetrové dlouhé vápencové stěny. Kam dál? Nastává třetí problém. 200 metrů vysoká stěna s traverzi a přelezy, kterou musíme přejít.

Zvažujeme návrat podruhé, ale nechceme riskovat zranění v suťovišti. Tak vrtulník?

Brácha jde napřed a zjišťuje terén. Oba malé psy musíme zavřít do batohu. Tohle by nezvládli. Frenký možná jako jediný čtyřnohý hrdina vylézá horolezeckým terénem o obtížnosti 2, a to zhruba tři lanové délky až do sedla. My ostatní dvounožci hned za ním.

Po výstupu do sedla nastává silný euforický okamžik všech zúčastněných. Tohle už bylo za hranou. Nakonec bylo však snazší vylézt sem, než by bylo se vracet. Doporučuji horolezecké vybavení, pro případ nepřízně počasí se navázat na lano, cesta je místy zajištěna skobami.

K Hesshütte vede pěkný nenáročný sestup.

Cestou od Hessovy chaty se začíná smrákat. Postupně padá stín na celý les. Mírným terénem přicházíme k Vodopádové ferratě.

Rovina končí a jakoby se pod námi ulomila zem, koukáme do tmavé rokle. Auta poblikávají hluboko dole na silnici, jsou až neskutečně daleko. Od kempu nás dělí asi 800 výškových metrů.

S čelovkami zdoláváme několik žebříků a strmých skalních bloků. Vše v lese. Podél vodopádu, jak jsme se nejvíc báli, naštěstí už ferrata není. Slézáme k třpytící se řece Enns.

Po třinácti hodinách a téměř 1900 metrovém převýšení se nacházíme zpátky v kempu.

Vybavte se lépe než my a zdolejte trasu po svém! Mapa zde.

Při cestě domů je nám odměnou zastávka u řeky Salzy a obří porce řízků o 200 km dál v pořádné české hospodě.

Východní Slovensko / Ukrajina – o pár kroků zpět 8/2019

Pro tenhle výlet jsme si vybrali dopravu autem. Není to sice úplně nejpříjemnější cestování, ale nedostali bychom se tak snadno během tří dnů do míst, které jsme chtěli navštívit. Posouváme se sice po silnici směrem vpřed, ale přitom vlastně jedeme v čase zpátky. Naše auto couvá celým východním Slovenskem až na Ukrajinu.

Dopravní prostředek	auto
Počet nocí	3
Cena na osobu	3000 Kč

Navštívená místa Slovensko / Ukrajina

Spišské Tomášovce (Slovenský Raj)
Spišský hrad
Košice (Luník IX)
Trebišov
v.n. Zemplínska šírava
NP Poloniny (v.n. Starina)
Užhorod
Mukačevo
Velykyj Bereznyj

Hraniční přechod Vyšné Německé – Užhorod

V pátek ráno přijíždíme na hraniční přechod Vyšné Německé / Užhorod. Před námi stojí sotva 5 aut, přesto celý proces trvá téměř hodinu. Nejdřív si slovenská pohraniční stráž vezme naše cestovní pasy a malý technický průkaz a vyzvou mě, abych jim otevřela kufr od auta. Doklady si odnesou sebou a po chvíli nám je opět donesou. Zapisují si najeté kilometry a množství nafty v nádrži. Posuneme se ve frontě. Pak si někdo jiný přijde opět vzít doklady a vrátí nám je u závory, kde nás vpustí k ukrajinské stráži.

Tady se personál tváří trochu veseleji, ale prohlédnou auto o to důkladněji. Chtějí vědět, zda převážíme zbraně, drogy, tabák a alkohol. Namátkově šacují některé batohy a přihrádky v autě. Zapisují si najeté kilometry a množství nafty v nádrži. Následně dostaneme do pasu razítko a lístek s dalším razítkem, který při výjezdu odevzdáme jinému strážníkovi u závory.

Silnice se v tu ránu proměňuje na tankodrom. Zásadně nedoporučuji jezdit na Ukrajinu v autě se sníženým podvozkem nebo v autě, které opravdu milujete.

Užhorod, Mukačevo

Užhorodu se v různých cestopisech přezdívá také jako brána do Karpat. No neřekla bych, spíš brána do nejbližšího autoservisu. Tlumiče asi brzy odejdou do věčných lovišť.

Je to město plné zmrzliny a kaváren, stánků se suvenýry a jedním hlavním tržištěm. V řece Už stojí několik rybářů a nad nimi na mostě projíždí stará auta všech možných značek a autobusy ještě s dělenými čelními skly.

Na obhlídku se vydáváme taky do města Mukačevo. Z Užhorodu je to kousek a cesta sem není tak strašná. Jsme na Zakarpatské Ukrajině a čekáme v dálce nějaké hory. Ale ani v pozadí tohoto města se netyčí žádné očekávané scenérie. Obědváme tříchodové menu za 200 hřiven (cca 180 Kč).

Na závěr dne se přesouváme k hraničnímu přechodu Velykij Bereznyj. Chceme navštívit Národní park Poloniny.

Přejezd zpátky na Slovensko probíhá téměř totožně jako jeho opouštění. Krátká fronta, 45 minut na hranici a letmá prohlídka vozu. Dokonce se strážníkem vtipkujeme.

NP Poloniny (v.n. Starina)

Po vstupu na Východní Slovensko se rozkutálí kolem silnice kulaté kopečky jako bochánky chleba. Jsme v Národním Parku Poloniny a hledáme místo na přespání u vodní nádrže Starina.

Ranní procházka na vrcholek Gazdoráň nám rychle vyléčí všechny přeleženiny z auta. Je tady opravdu nádherně. Vyšlapat na vyhlídku stojí za to.

Zemplínska šírava

Už při cestě zpátky k autu je nám vedro a toužíme se někde vykoupat. Po cestě máme Zemplínskou šíravu a tak zajedeme na parkoviště a dáme si pár temp u přístaviště Hôrka. Tady se dá v kempu i občerstvit nebo se projít na Vinianskou stráň.

Trebišov

Zbytek dne oslavujeme svatbu mojí sestřenice v Trebišově, kde se narodila. Zažijeme si tak i půlnoční tanec v krojích a další den dostaneme na cestu bohatou výslužku.

Košice (Luník IX)

Jelikož výlet pojímáme jako cestu na východ, ne jen ve smyslu světových stran, je třeba zastavit se ještě na jednom místě. Košický Luník 9 je sídliště s největší hustotou romského obyvatelstva na Slovenku.

Je to zvláštní pocit, když projíždíme sídliště dokola. Romů tady žije podle posledních statistik kolem 5.000 – to je i kolem 12 osob na jeden byt. Bytovky byly vybudovány, aby mohly být odstraněny některé romské osady a jejich osadníci sem byli přestěhováni. Myšlenka, že by si člověk nového domova měl asi vážit, se zřejmě zastavila u příjezdové cesty. Odpadky, smrad, nemoci, dluhy za nájemné a energie ve výši několika milionů eur, to je vlastně dopad sociální pomoci. Co ale dál? Některé objekty již byly kvůli jejich narušení strženy a tak vznikají vedle sídliště nové nelegální osady.

Doporučuji sem nejezdit, sami jsme si neuměli odpovědět na otázku: Co když se nám při průjezdu sídliště stane něco s autem? Navíc oni zde žijí a určitě nejsou zvědaví na návštěvy s kamerami a fotoaparáty.

Spišský hrad

Největší slovenský hrad. Největší hradní zřícenina ve Střední Evropě. Národní kulturní památka zapsaná na seznam Světového dědictví UNESCO. Při průjezdu Slovenskem se monumentálně tyčí na kopečku nedaleko městečka Spišské Podhradie. Spišský hrad by měl být obdivován a navštěvován pro svůj historický význam.

A pak po vstupu do nádvoří přichází několik zklamání. Nejsme informováni o rozsáhlých rekonstrukcích v areálu a platíme plné vstupné i přesto, že různé části hradu nejsou přístupné. Na každém kroku máme pocit, že jde spíš o areál pro realizaci dětského dne a ne o hrad. Všude běhají malé děti se zapůjčenými kostýmy a mečíky a pomalovanými tvářemi. A to by nás ani tak nemrzelo, jako to, že většina oprav se na hrad z 13. století vůbec nehodí. Kdo vymyslel po celém hradu rozmístit ocelové zábradlí, můstky, schůdky a plechové přístřešky? No je tady ještě spousta práce a co zlepšovat.

Naše cesta končí tradiční nedělní kolonou na dálnici.

Spišské Tomášovce (v pozadí Vysoké Tatry)

Za věřící se považuje okolo 60% obyvatel Ukrajiny

Vysoké Tatry – cesta šesti štítů 7/2019

Tak přišla konečně řada na „naše“ Vysoké Tatry. Nemálo tenhle přechod podpořilo přihlášení se do Tatranské výzvy o dobytí šesti štítů během tří měsíců (Jahňací štít, Východná Vysoká, Rysy, Koprovský štít, Kriváň a Predné Solisko). Akce s názvem Doby Tatry se hned v prvním letním týdnu zúčastnilo několik nadšenců, které jsme při naší tůře potkali. A nejen my jsme měli nápad všechny štíty přejít naráz.

Pro přechod Vysokých Tater volíme jako výchozí bod Bielu vodu a končíme na Štrbském plese. Přecházíme vysokohorská sedla a využíváme i v malé míře neznačené nebo lezecké úseky. Překonáváme několikrát sněhová pole a tři noci spíme venku.

Středně náročná trasa má na délku asi 83 km, nastoupáme při ní 7500 metrů a strávíme v zápřahu zhruba 60 hodin.

Dopravní prostředek	vlak, pěšky
Počet nocí	9
Cena na osobu	6000 Kč

Den první:

Dolina Kežmarskej Bielej vody
Dolina Zeleného plesa
Chata pri Zelenom plese

Den druhý:

Chata pri Zelenom plese
Jahňací štít (2229 m) – řetězy
Kolové sedlo
nástup pod Kolový štít – vlastní jištění
Chata pri Zelenom plese

Den třetí:

Chata pri Zelenom plese
Flaška – dříve řetězy (aktuálně částečně uřezané)
Baranie sedlo – fixy, řetězy, žebřík
Téryho chata
Priečne sedlo (2352 m) – dlouhý přechod po řetězech
Studená dolina
Zbojnicka chata

Den čtvrtý:

Zbojnicka chata
Sedlo Prielom (2288 m) – řetězy
Polský hrebeň (2200 m) – nově udělané schody x dolů řetězy
Východná Vysoká (2428 m)
Sliezky dom
Batizovská dolina
Sedlo pod Ostrvou
Popradské pleso

Den pátý:

Popradské pleso

Den šestý:

Popradské pleso
Mengusovká dolina
Chata pod Rysmi – výstup k chatě pár metrů žebřík + řetězy
Sedlo Váha (2337 m)
Rysy (2499 m) – dolů dlouhý sestup po řetězech
Morskie Oko

Den sedmý

Morskie Oko
Mengusovské sedlo
Velké Hincovo pleso
Vyšné Koprovské sedlo
Koprovský štít (2363 m)
Koprovská dolina, přechod řeky Nefcerka
Daxnerovo sedlo

Den osmý

Daxnerovo sedlo
Kriváň (2494 m)
Važecká dolina
Furkotská dolina
Chata pod Soliskom
Predné Solisko (2117 m)
Štrbské pleso

Cesta na Baranie sedlo, foto Martin Nedvěd

Bylo nebylo …

Balíme hodně narychlo, jízdenky do Popradu se vyprodaly během pár dnů a nám nezbylo než plánovaný odjezd uspíšit na bližší termín.

Celý rozlámaní ze spánku vsedě přestupujeme na jednokolejku do Tatranské Lomnice a pak do autobusu, který nás vysazuje na Bielej vodě.

Chata pri Zelenom plese

Hned při prvním stoupání na Brnčálku nás staví bandička veselých chlápků s obří placatkou. Něco nasvědčuje tomu, že bude brzo veselo. U Zeleného plesa ale nevládne příliš přívětivý počasí. Zataženo, vítr a zima nás naženou do chalupy a po pár ochutnávkách místních jídel se jdeme na chvíli prospat. Na večeři se seznamujeme s Kamilem a Janou, kteří si přijeli zalézt na Žeruchovky. Vytahujeme se s naším plánem o přelez Kolového a Čierného štítu a probíráme donekonečna možnosti cesty. Nikdo z nás tam ale nebyl a tak jde spíš o takový nesmyslný plácání u piva.

Další den vyrážíme mezi prvními na Jahňací štít. Jde se kus ve sněhu, po řetezech do sedýlka a pak příkrou cestou až na vrchol. Kupodivu tam s těmi těžkými bágly nejsme zdaleka první, ale i za to nás místní turisté hostí maďarskou klobásou a rajčaty. Dolů se jde zvesela, s plánem dojít do večera na Térynu. Super plán – dokud se cesta nezmění v holou skálu bez chytů. Nějak špatně jsme nalezli, tak hledáme ještě jednou nástupovku. Zase nic a já propadám panice. Martin mě slaňuje dolů a vracíme se na Kolové sedlo. Je už odpoledne a dav lidí na sebe při předhánění na řetězu shazuje kameny. Šílenci. Mizíme dolů a potkáváme Kamila s Janou. Začínají další nekonečné debaty a plány o našem přechodu na Térynu. Kuba nám pak zajišťuje víc zábavy v podobě brnčálovice a taky nám pomáhá domluvit ubytování na další noc, které už mělo být vyprodané.

Baranie sedlo

S novým dnem nastává nový pokus o útěk od Zeleného plesa. Turistům zakázaný přelez Flašky byl podpořen odřezáním řetězů a zohýbáním skob. Není na tom nic moc špatného, vždyť ty masa lidí by se sem dokázaly vrhnout klidně v keckách. Alespoň je tady klid. Vystupujeme přes žlab a suťoviště na sněhová pole až pod Baranie sedlo. Do sedla vedou fixy, řetězy a žebřík. Odvážní to sólují, já se při pohledu na sněhové trhliny pod sebou, jistím prusíkem a dál vodsedkou.

Na sestup k Téryně by přišly vhod mačky. Sníh možná na některých místech ani letos neroztaje.

Téryna je plná lidí. Pijeme pivo a odpočíváme. Za chvíli davy odchází a střídá je vrtulník. Vyzvedává turistu, který se někde uhodil do hlavy.

Zbojnicka chata

Postupujeme dál na Priečne sedlo. Přechod připomíná spíš nepříliš obtížnou odpolední ferratu. Spolu se zapadajícím sluncem se dostáváme do úchvatné scenérie Studené doliny. Na Zbojandu je to ještě šíleně daleko. Vaříme si vepřovku s bramborovou kaší a u toho nás po očku sleduje kamzík. Přezdívám ho od té doby Franta a mám za to, že nás následně sleduje i v dalších dolinách.

Budí nás vítr a zima. Mně navíc ve žďáráku zkondenzovala voda a spím ve vlhkým spacáku. Balíme se hodně narychlo a po přechodu několika zmrzlých ples, po vyplašení pár svišťů si na Zbojandě dopřáváme výbornou kakaovo kokosovou kaši a pivo.

Tahle super kombinace nás brzy vyžene až na sedlo Prielom. Ze sedla se sestupuje po řetězech a polská rodinka tam přesvědčuje své děti o stabilitě skály a přilnavosti podrážek. Čekáme frontu a Martin si pojmenovává svůj vlastní zdolaný štít vpravo od sedla.

Východná Vysoká

Dolů to docela klouže v prachu a kamení, a tak se na protější Polský hřeben už začalo s výstavbou dřevěných schodů.

Zdoláváme Východnú Vysokú. Je úmorný vedro a my se plahočíme Velickou dolinou až na Sliezky dom. Pod Gerlachem se natáčí film a tak je kiosek na hotelu zavřený. Špinavý a upocený procházíme do bufetu hotelem, ale nijak moc nám to nevadí. Naše pohledy na lidi v uhlazených společenských hadrech se moc neliší od těch jejich na nás.

Popradské pleso

Na večer klopýtáme k Ostrvě Batizovskou dolinou, když se najednou začne blýskat. Před námi pomalu nabírá rychlost ještě nějaká skupinka kluků, která nám za každým dalším úbočím mizí z dohledu. Strach z bouřky je o něco větší, než bolest ve stehnech. A tak jsme při sestupu k Popradskýmu plesu skoro v poklusu. Vysoké štíty nad námi ale bouřku nakonec odeženou a dole je klid. Ubytováváme se – na pokoji jsme sami – super! Při návratu ze sprch mě ale z rohu chodby dožene skupinka, která nám v kopcích předtím utekla a složí si svý čtyři bágly u nás v pokoji.

Nakonec s touhle Přeštickou posádkou strávíme ještě jeden den a večer, kdy ani už smíchem nemůžeme usnout.

Rysy

Naše cesty se rozdělují třetí den od pomyslný bouřky. Kluci se vrací ke Štrbskýmu plesu a my odbočujeme nahoru na Rysy.

Trasa mě až na pár hezkých úseků moc nebaví. Vyšli jsme pozdě a všude jsou davy lidí, fronty na řetězy a vyšlapaný cesty sněhem a na fotku se zastávkou autobusu pod Chatou. Sestup do Polska je taky zdlouhavý a když už si chceme konečně uvařit večeři nad Morským okem, zjišťujeme, že pytlík s večeřemi chybí. Může za to kamzík Franta? Nebo zůstal na Popradským? A co teď tři dny v horách jen s pytlem ovesných vloček?

Mengusovské sedlo

Za poslední eura večeříme na Chatě u Morského oka polský párek a pivo. Karty samozřejmě neberou a naše hotovost odešla postupně s žízní, která nás celý výlet potkávala.

Po jídle stoupáme vzhůru pod Mengusovské sedlo, kde přespíme na malém travnatém plácku.

Ráno mě Martin budí teplou ovesnou kaší. Čeká nás pěkný výstup po zelené do Mengusovského sedla. Výstup je okořeněný krásným východem slunce a ospalými barvami v údolí. Na hranicích značení končí. Dřív v mapách bývávalo, ale dnes už oficiálně trasa ze sedla nikam nepokračuje. Staré značení na kamenech ale stále objevujeme a k Hincovo plesu se dostáváme příkrým suťovištěm.

Kôprovská dolina

V plese se prohání duhový pstruzi a po turistické trase nad nimi už pospíchají turisté na Koprovský štít. Pospícháme i my, než bude nahoře narváno. Na Rysech včera v poledne už seděli lidi jako vlašťovky a koukali do svých telefonů – nechceme tady zažít to samé.

Z Koprovského štítu je nádherný výhled. Poznáváme odtud pár vrcholů a sedel, které jsme překonali nebo míjeli v předchozích dnech.

Stravujeme se ovesnou kaší. Ještě zbyla porce se skořicí a kakaem, tak to snad nějak zvládneme. Vedle nás baští malý psík kuřecí maso z velké plastové krabičky. Je mi ze svojí mističky kaše smutno.

Táhneme se Koprovskou dolinou a jsme už šíleně unavený. U řeky dojídáme zbytky instantní sypané Many. Kvůli medvědům si zpíváme různé začátky písniček, většinou neznáme jejich prostředky ani konce. Medvědy to ale úspěšně zastrašuje. Dnes je cílem dojít co nejblíž Kriváni, ale stále ho jen obcházíme a on se nám přibližuje a zase vzdaluje. Kousek nad Kmeťovým vodopádem si cestu zkracujeme neznačenou cestou lesem. Sice vzdáleností je to opravdu zkratka, na náročnost to ale raději srovnávat nebudeme. Z trasy vylezeme těsně nad Grúnikem a já se za Martinem šourám pomalu dál. Už mi rezignují nohy. Postupně přichází dechberoucí západ slunce a tak přidávám do kroku. Martin, už mi mizí v sedle. Snad ho napadne mi tu romantiku alespoň vyfotit. Najednou mi ale běží zpátky dolů naproti a pomáhá mi s batohem. Jsem v nebi.

Kriváň, Predné Solisko

Brzy ráno zdoláváme Kriváň. Snažím se sníst jednu misku ovesný kaše – dlouho nechci nic podobnýho vidět. Po přechodu Važecké doliny pak po poledni vylezeme taky na Predné Solisko. Poslední vrchol je za námi! Ženeme dolů ke Štrbskému plesu a až do odjezdu zpátečního vlaku nastává obžerství. Nadmíru spokojení, nadšení z úspěšného přechodu a plného pupku se vracíme zpátky do Čech.

Co sebou na takový výlet?

Sportovní oblečení, termo oblečení, pohorky, spacák, karimatka, žáďárák, čelovka, filtr na vodu, jedna 1,5 litrová láhev, jídlo na 5 dní mimo chaty, vybraná hotovost (eura), powerbanka, mobil, mapa, pláštěnka, opalovací krém, sluneční brýle, lékárnička, mačky, helma, trekové hole, dle lezeckých ambicí lano, sedák, smyce, presky, vlastní jistící prostředky.

Anglie, Wales – prodloužený víkend 5/2019

Dlouho jsme s Luckou přemýšlely, kam bychom spolu mohly zaletět na prodloužený víkend. Jako holky jsme chtěly zvolit něco bezpečného, ale zároveň nestrávit čas jen ve městě a něco zažít.

Zvolit si pro holčičí roadtrip Liverpool a Snowdonii byl skvělý nápad. Z Prahy nám to letí kolem třetí, tak si ještě dáváme oběd. Na Zličíně v nám pak vytisknou voucher na pronájem auta, které jsme si rezervovali přes rentalcars.com.

Odlítáme ze slunečných Čech a modlíme se, aby nám vyšlo počasí. Anglie – Liverpool. Kroužíme nad letištěm a oblohu lemuje velký černý mrak. Jak jsme se báli, cestou pro auto už prší. Z Letiště Johna Lennona je půjčovna Easirent v docházkové vzdálenosti asi 10 minut.

Všechny vás prosím, nevěřte žádným půjčovnám a chtějte vše dopodrobna vysvětlit. A hlavně – nic navíc neplaťte! Jako spousta dalších lidí jsme se i my hned v úvodu nechali napálit. Jak velký byl odečet z bankovního účtu jsem zjistila až později. Půjčovny obecně můžou využívat několik lstí, jak z vás vytáhnout peníze navíc, dobře si tohle vyhledejte na internetu a přečtěte ještě před rezervací auta. Na voucheru od rentalcars obsahuje ve většině případů cena pronájem spolu s komplexním pojištěním. Mně ale v autopůjčovně Easirent tvrdí, že pojištěná nejsem, budu platit ohromnou spoluúčast, když se něco stane atd. Auto chceme a bez něj se nikam nedostaneme, samozřejmě spolu s tím přichází panika, co když se nám něco stane a kdo pak bude poškození na autě platit. Easirent mě staví do bezvýchodné situace a taky asi ne všemu v angličtině správně rozumím. A tak platím druhé pojištění, tentokrát extra drahé a jakbysmet jsem tam s celým autem za 8.000 Kč. Dál mi nabízejí další důležité věci za poplatek – druhý řidič, najeté míle, ale to vše odmítám.

Dopravní prostředek	letadlo, auto
Počet nocí	3
Cena na osobu	9000 Kč

Liverpool

Prší a projíždíme centrem Liverpoolu k ubytování. Hostel Vulcan nejdřív nemůžeme najít, ale pak na nás houkne kluk ze vchodu přímo hledaného hostelu a poradí nám i kód na vstup do hlavních dveří – klíče si převezmeme přímo v odemčeném pokoji, hostel je totiž bez recepce a domluva probíhá přes dveřní interkom.

Brzy vyleze zase slunce a už se ho do konce výletu naštěstí nezbavíme.

Na večer se ještě stihneme podívat na Albertovy doky, sochy Beatles (Beatles Statue) a západ slunce nad řekou Mersey. Taky si úspěšně koupíme večeři a svačinu na zítra.

Beatles sochy (Liverpool, Canada Boulevard)

Snowdonia

Další den míříme do národního parku Snowdonia. Konkrétně je naším cílem vodopád v Llanberis a okruh kolem jezera Llyn Llydaw.

K mým řidičským schopnostem v Anglii – poprvé řídím vlevo, poprvé ve vozidle s volantem napravo. Kupodivu i přes velké obavy mého táty to zvládám bez újmy. Předpisy nějak řešit nemusím, vše co se odehrává na silnici je tak nějak jasné. U velkých kruhových objezdů jsou navíc ještě semafory, tudíž nikomu nemůžu vjet do cesty. Před kruháčem se každý rovnou řadí do pruhu, podle toho jak bude pak vyjíždět. Tedy levý pruh je pro ty, kteří vyjíždí prvním nebo druhým výjezdem, pravý pruh je pro ty, kteří chtějí kroužit dýl. Chvíli si musím zvykat na odbočování doleva při nájezdu na hlavní silnici, kdy mám tendenci se řadit do protisměru, pravá strana mi tolik problém nedělá. Řazení už mi druhý den připadá úplně normální a jediné co tedy musím důkladně hlídat je prostor od krajnice.

A tak si to štrádujeme po dálnici a brzy jsme ve Walesu. V městečku Llanberis visí podél cest waleské vlajky s červenou saní, stavíme tady na kafe. Z Llanberis také vyjíždí vláček na nejvyšší horu Snowdon – je třeba si ho rezervovat dopředu, protože jezdí asi třikrát denně a místa jsou na víkend i několik dní dopředu pryč. Rezervujte si vláček na Snowdon zde. My šlapeme do kopce k vyhlídce na vodopád.

Je už kolem poledne, když přijíždíme k infocentru Pen-y-pas. Placené parkoviště v průsmyku je plné. Všechny okolní parkoviště taky a tak nakonec sjíždíme na silnici k bunkru (WWII Gun Emplacement). Parkujeme spolu s dalšími asi třiceti auty na krajnici. Odtud se dá k Pen-y-pas vyšlápnout po neznačené cestě pod silnicí.

Z Pen-y-pas pak volíme trasu Pyg Track, která je i na seznamu deseti nejhezčích tras ve Snowdonii. Původní plán – odbočit na Crib Goch a pak dojít na Snowdon ale zamítáme. Chceme si nechat energii na zítra a taky nějaký čas na cestu k ubytování. Dojdeme tedy k menšímu jezírku Glaslyn a pak se vydáme po Miners´Track a překřižujeme nádherné velké jezero Llyn Llydaw.

Pro naši smůlu při příchodu k „parkovišti“ se všem autům včetně našeho lesknou na čelním skle žluté obálky s pokutou. Cena za státní na krajnici – 35 liber.

Mapa trasy Pig Track + Miners´Track zde.

Pohled na vrchol Crib Goch (za nim vlevo Snowdon)

Levné ubytování jsme našli dopředu v malé útulné vesničce Penmachno. Při příjezdu ještě cestou navštěvujeme vodopády Conwy Falls na řece Fairy Glen, ale moc nás nenadchnou. Trochu nám tahle řeka připomíná naši Vydru (ale Vydra je o moc hezčí).

V Penmachnu bydlíme v hostelu The Eagles Bunkhouse. Je moc pěkný, stísněný, ale útulný. Jako v předchozím hostelu i tady vržou pod kobercem dřevěné podlahy, kohoutky na teplou a studenou vodu jsou zvlášť a sprchu ladíme kolečky na sílu proudu a teplotu. V přízemí je večer otevřená hospoda a ubytování má taky k dispozici pro hosty vybavenou kuchyňku.

V neděli vyrážíme na náš druhý a poslední trek na vrcholy Glyder Fach a Glyder Fawr. Tady se dá zaparkovat v pohodě a zadarmo na parkovišti u jezera Llyn Ogwen.

Tahle trasa je opravdu nádherná, přes louku se podél vodopádu dostaneme k jezírku Llyn Bochlwyd. Cestou potkáváme divoké poníky a kozy. Pak ze sedla Bwlch Tryfan odbočujeme na strmou stezku ke Glyder Fach. Od tohoto vrcholu až ke Glyder Fawr vede cesta po rovině. Poskakujeme tady přes obrovské kamenné desky, fotíme a blbneme. Ze sedla se pak po neznačené cestě vracíme dolů.

Pohled na Crib Goch a Snowdon (nejvyšší vrchol vpravo)

Anglesey

Na závěr dne ještě míříme na ostrov Anglesey. Připadáme si jako ve filmech Rosamunde Pilcher – bílé domy při pobřeží a ovce za masivními dřevěnými ohradami. Kolem kostelu Priory Church of St Seiriol se dostáváme až k majáku.

Poslední ubytování máme v městečku Neston. Jelikož držíme limit na osobu na noc celou dobu zhruba na pětistovce, nechce se nám na večer vracet až do Liverpoolu, kde jsou ubytka dražší.

Neston

Podle bookingu jsme si našli pokoj s vlastní koupelnou. Jde o ubytování v soukromí (zatím bez recenzí). Dveře nám otevírá velice přátelský starší muž. Na naše české povahy ale až přespříliš přátelský. Chce se ve dveřích hned obejmout a nabízí nám využívání jeho kuchyně i pohovky. Jeho byt se nachází ve vile plné podobně starých lidí na konci anglické cestičky obklopené vysokými stromy. Naši nejistotu z hostitele pojišťujeme rozesláním informace, fotek a puntíku na mapě do našich domovů. Ze staršího angličana se na závěr opravdu nevyklube masový vrah, ale přesto ráno brzy mizíme.

Crosby Beach

Před odletem domů musíme zařídit zaplacení pokuty na poště a vrácení auta. Předtím ještě míříme k pláži (Crosby Beach) u Liverpoolu, která je známá sochami vystupujícími z moře – projektem nazvaným Another Place.

Po třetí hodině odlítáme z Liverpoolu šťastné, unavené a opálené. Na prodloužený víkend tenhle výlet 100% doporučuji.

Tyrolsko – na sněžnicích do tří tisíc 3/2019

Výstup: Tyrolsko, Praxmar – Zischgeles 3004 m.n.m.

V pátek zdrháme dřív z práce a ve složení já, Martin, Tomáš, Vláďa opouštíme prosluněnou Plzeň, kde už lidi v ulicích pobíhají v tričku. Míříme zpátky za sněhem.

Okolo 22h přijíždíme na parkoviště v Praxmar v Tyrolsku. Je tady jen pár aut a tak na asfaltce pokryté ledem stavíme stany. Při sledování alpské noční oblohy dopíjíme víno a pak uleháme do péřáků.

Dopravní prostředek	auto
Počet nocí	2
Cena na osobu	2000 Kč
Trasa	Mapa trasy – sněžnice na 2 dny – Zischgeles

Ráno se parkoviště pomalu zaplňuje skialpinisty. Platíme parkovné 8eur na týden. Na plynovém vařiči tvoříme zásoby čaje na cestu a vyrážíme.

Od restaurace nahoru vede zledovatělý stoupák, pak širokým žlabem na přímém slunci postupujeme stále výš. Stoupáme kolmo a križujeme stopy skialpinistů, kterých je tady opravdu požehnaně. Škoda, že opalovací krém zůstal doma – slunce pálí a nikde není stín. Zhruba 300 metrů pod vrcholem Zischgeles odbočujeme ze stopy vpravo k opravdu kolmému žlábku. Přezouváme na mačky. Tomáš volá ze žlabu, ať jdeme jinudy, že to tam šíleně klouže. Sníh je tady už od slunce rozbředlý a potápíme se v něm místy po pás.

Krátce po poledni s Martinem volíme výstup čistě po skále. Jedná se zhruba o patnácti metrovou položenou stěnku. Při nástupu jako po schodech, pak už regulérní lezení. Oporou jsou mi mačky, cepín a Martin (který mi ten cepín přidržuje a taky mi bere od půlky nahoru batoh). Stubaiské Alpy jsou známé břidličnatými masivy hornin, které stojí v rozeklených pásech nad údolími. V tom pásu skal si představuju zpětně dva malé horolezce, co se s těžkým batohem zvedají za tenké desky ruly a stoupají mezi nimi a ledem pokrytou hlínou vzhůru. A tam nahoře nacházíme úlevu, štěstí a famózní výhled na údolí a okolní vrcholky Alp.

Pak najdeme kluky, v rozpoložení, kdy jeden se opaluje a druhý nás všechny začne obskakovat s občerstvením jako maratonce, co doběhli závod. Tedy zde jen s čajem a chlebem se salámem.

Vláďa s Martinem si po menší pauze chtějí vyšlápnout až na nejvyšší vrchol téhle výpravy – Zischgeles. S Tomášem místo toho stavíme stany, odpočíváme a zahajujeme přípravu večeře. Slavnostně pak ve výšce zhruba 2700 m pojídáme studenou bramborovou kaši z pytlíku zalitou teplou vepřovkou.

Spálený obličej mi nedovoluje moc spát, je mi horko a začínají se mi dělat na bradě puchýře. Další den bez opalováku nezvládnu.

Další den nezvládneme nikdo. Ráno přeměňujeme poslední 2 litry sněhu na čaj a dojde nám plyn. Bombička, která vydržela 2 týdny na Madeiře je tady po jednom dni vaření kaput.

Měníme plán a místo pondělního návratu se budeme muset vrátit už dnes.

Stoupáme tedy do sedla a vydáváme se po hřebeni směrem k Oberstkogel.

Po prozkoumání terénu volíme prudký žlab, který lze sejít při okraji na mačkách. Dál už terén není tak příkrý a v širších žlabech pár set metrů bobujeme po zadku do údolí.

Baví nás to, ale už se těšíme dolů do stínu lesa. Zbývajících 5 kilometrů jdeme na sněžnicích v kopci daleko nad běžkařskou dráhou, na kterou se pak nad parkovištěm napojujeme.

Po 1 a půl dni jsme zpět u auta. Podle vzezření ale působíme, jako bychom byli pryč týdny.

Wiener Schnitzel je na jídelním lístku jasná volba. No a při cestě zpět si od silnice vybíráme další cíle našich cest.