Autor: Simona Sterlyová

La Palma – trek po vulkánu DEN TŘETÍ

Čtvrtek

V 6 ráno nás budí zaskřípání někde v dálce padajícího kamení. Pomalu na to se probouzí stovky ptáků kolem nás a začínají den štěbetáním.

Snídáme polívku na vyhlídce a po sestupu dolů potkáváme Čechy, kteří jdou opačným směrem. Chvíli konzultujeme cestu, která je ohraničena páskou zákazu vstupu a pak hurá nahoru.

Bosque de los Tilos

Tady už je to o něco divočejší. Příroda přetváří lidský zásah podle svého. Cesty, které se jí nelíbí, zasypává sutí a svaluje na ně borovice. Všechno jde ale projít. Odměnou jsou neskutečně nádherné výhledy do roklí a na vrcholy skal. Před prameny jsou chodníky schované pod množstvím dlouhého jehličí a noha na tom pěkně klouže. Úsek má zhruba 5 kilometrů. V cíli jsme i s krosnami asi za 3 hodiny. Důvod pásky byl jasný, na některých místech stačí chybný krok a kutálíme se o pár desítek metrů níž.

Zbytek dne trávíme marným hledáním cesty na Pico de la Cruz, která je stěžejním bodem pro výstup k observatořím. Chceme si to usnadnit a najít starou zkratku. Jenže dříve značená zelená cesta už na mapě není a i když pár značek nacházíme, v jednom místě prostě končí a začínají skály. Vzdáváme to a otáčíme se.

V šest hodin je tady už tma, stan stavíme u pramene, večeříme a pak ještě dlouho pozorujeme hvězdy.

Rekapitulace: 4,5km vzdálenost (+ cca 6km bloudění), 1325m stoupání, 479m klesání, mapa zde

                                                                                                                                                 DEN ČTVRTÝ ->

La Palma – trek po vulkánu DEN DRUHÝ

Středa

Vstávám v 6 ráno do černé tmy. Mám žízeň, ale trochu se bojím pít tady z kohoutku, tak vařím čaj. Naštěstí je tady rychlovarka, spousta nádobí a další vybavení.

Na balkoně nám krásně vyschlo prádlo, venku je teplo a mírně to pofukuje od oceánu. Do sedmi čekám jestli se nerozední, ale nic se neděje, tak se vracím k Martinovi.

Spolu pak vstáváme až po 9 hodině, jdeme si kolem pláže pro snídani a balíme. Bus nám stojí přímo pod hotelem, ale bohužel tady mají dnes svátek a tak čekáme docela dlouho.

Santa Cruz de la Palma

V Santa Cruz de la Palma je pak kvůli svátku zavřena i většina obchodů a tak jsme trošku nahraný s kartuší, kterou potřebujeme příští dny na vaření v horách. Telefonuju na jih do sportu v Los Sauces, domluvíme se dokonce i španělsky, ale kartuše tam nevedou. Hledáme tedy další půl hodinu nějakej příhodnej krámek a nacházíme ho naštěstí v kopci nad pláží. Mají tam snad všechno. Plynová bomba nás vyjde na krásných 7 euro a svištíme zpátky na bus.

Los Sauces

Do Los Sauces kopíruje autobus rozeklané pobřeží ostrova. Cesta nám ukazuje černé útesy nad mořem, zelené rokle ve vnitrozemí a skály. Klikatíme si to takhle až do cíle. Vystupujeme asi ve tři odpoledne a před sebou máme žlutou turistickou stezku PR7. Do krpálu nad město se skoro jen soukáme a funíme. Míjíme pomerančovníky, stromy s avokádem, palmy s banány i obří palmy s malými oříšky. Po chvíli jsme na vyhlídce a pod námi se svíjí silnice – poslední komunikace do pralesa. Nacházíme tady taky kohoutek s pitnou vodou.

Bohužel co si pracně nastoupáme, to si musíme asi o 150 výškových metrů zase slézt. Těšíme se do restaurace u vodopádu, ale půl hodiny před naším příchodem ji zavřeli. Sakra. Přelézáme na PR6 a vaříme vepřovku s kuskusem. U večeře máme drobnou návštěvu, která nás vítá v pralese. Je to šedivý myšák (nebo pravý kanárský potkan). Nebojí se, jí s náma housku a přijde si očuchat i Martinovo boty, asi nic moc, pak rychle zdrhá.

Stmívá se a dál jdeme s čelovkou. Nad hlavou nám visí liány a lemují kotlinu, ve které jdeme a kterou tady pro turisty někdo vyhrabal. Místy se nad námi kupí i čtyřmetrové hradby z hlíny. V černočerné tmě stavíme stan u cedule s odbočkou na vyhlídku.

Rekapitulace: 7,7km pěší vzdálenost, 1172m stoupání + 718m klesání, mapa zde

                                                                                                                                                          DEN TŘETÍ ->

La Palma – trek po vulkánu DEN PRVNÍ

Úterý

Poslední dny před odjezdem jsme trávili úplně jinak, než bylo v plánu. Chtěla jsem sedět nad mapou s lahví vína v ruce a diskutovat kam, kudy, jak a proč. Místo toho jsem v pátek odpadla a celý víkend proležela v posteli. Martin si to mezitím pojal po svém, seděl v hospodě a nabízel moji letenku kamarádům :-D. V neděli se mu ale asi zželelo té malé osoby, co tohle vymyslela a přinesl pytel pomerančů a citrónů. Nalil mi do čaje rum a odešel venčit psy, kteří od pátku brečeli na zápraží. Tím mi pomohl tak moc, že jsem v pondělí vyskočila z postele a byla zdravá.

Pak jsme přehodnocovali jízdenky od FlixBusu na pondělní večer, dojeli bychom s nimi totiž na letiště v úterý ve dvě ráno a check in by byl až o 9 hodin později. Místo toho jsem našla, kde nechat stát auto a domluvili jsme se, že pojedeme sami.

Takže dnes vstáváme v půl třetí ráno. Jsme asi tak zblblý, jakobychom nespali vůbec. Na hranicích s Německem nás chytá sněhová vánice, ale i tak přijíždíme strašně brzy a na letišti jsme o pět hodin dříve.

Berlínské letiště Schönefeld nemá nic jako odpočívací místo ani nic jako místo, kde se dá najíst, leda by někdo chtěl housku za 5 Eur. Venkovní kryté parkoviště stojí 130 Eur za každý započatý týden, takže cenově asi tak. Výhodou je právě jízda zeleným FlixBusem, který parkuje přímo u vchodu.

Berlín letiště Schönefeld – parkování zdarma

My jsme zvolili cestu autem a parkujeme zdarma zde. Pokud by nás chtěl někdo následovat, dávejte si pozor na přibývající cedule se zákazem stání.

Po odbavení nás teprve čeká ta část letiště na kterou jsme zvyklí z Čech – bary, restaurace a drahý parfémy. Zasedáme teda do „irskýho“ pubu, já na Guinesse, Martin zkouší nějakou berlínskou pivní odrůdu. Chvíli na to se nám otevírá brána a tak se mačkáme v davu až ke svým sedadlům. Brzo vzlítáme v bílo oranžovým boingu nad hustou peřinu mraků.

Přílet na Kanárské ostrovy

Pět hodin v letadle je vyčerpávajících – spíme, čteme si, posloucháme hudbu a mluvíme o blbostech. Po čtvrté odpoledne letadlo pomalu klesá až vidíme pod oparem mraků hladinu oceánu a pak i nejvyšší vrcholky La Palmy. Vidět je taky El Hierro a La Gomera. Letadlo se ještě chvilku různě natáčí a pak to švihne dolů na přistávací ranvej. Martin v tu chvíli vidí vpravo z okýnka delfína a já zas přibližující se bílé hranaté domečky a čtvercová políčka.

Vystupujeme asi do dvaceti stupňů, možná je i víc, ale těžko to jde posoudit. Přijde nám, že se příletem změnilo roční období na léto. Hotel nacházíme docela brzy, máme ho nějaké 3 kilometry od letiště. Je to nejlevnější dostupné ubytování v téhle blízkosti. Zvenku mě docela děsí odpadající omítka, ale uvnitř je to super. Máme vlastní obýváček a dokonce i kuchyňku, kam by mě Martin mohl zavřít za šoupačky.

Večer jdeme dolů k Playa Cancajos na víno a tapas.

DEN DRUHÝ -> 

Výstup na Ostrý – Šumavu pokryl první sníh 11/2017

Jedenáctého listopadu by mělo sněžit, ale nespadla ani jedna vločka. Rozhodla jsem se proto, že půjdu sněhu naproti. Jako trasu jsem vybrala trek na Šumavě na vrchol Ostrý z německé strany.

V 7:30 vycházím z parkoviště nad městem Lam a skrz hustou mlhu šlapu po červené až na Malý Ostrý (1266 m.n.m.).

Na samý vrchol vede uklouzaná kamenitá cesta a ke kříži raději v mlze a tomhle počasí nevystupujte. Sníh křupe pod nohama a já procházím po hřebeni do mého cílového bodu – na Velký Ostrý (1293 m.n.m.).

Když přicházím k chatě, v údolí ještě leží hustá mlha, ale z dálky už na Ostrý pokukuje sluníčko. Do patnácti minut se mraky protrhávají a mlha pomalu ospale stoupá vzhůru. Dlouho se nemůžu nabažit všech těch výhledů. Chata Ostrý nabízí v sezóně i občerstvení, já mám ale už smůlu a tak svačíme s hafanama to, co jsme si donesli.

Za námi vrchol Malého Ostrého (konečně vidím, jak by bylo lehké jediným krokem spadnout ze skály).

 

Dolů se dostávám lesem, kde uhýbám proudící vodě z roztávajícího sněhu. Pak vede cesta kousek po rovině a k autu už zase stoupám do kopce.

Je to krásná krátká procházka, v jedenáct hodin už usedám za volant a možná stihnu přijet i včas na oběd.

Na tohle parkoviště byste měli mít sebou raději řetězy, zvlášť v těchhle měsících. Auto jde taky zaparkovat o kus níž ve vesnici Lambach.

Šumavou ze Železné Rudy do Sušice 7/2016

Je začátek horkého léta a my plánujeme kam vyrazit na nácvik před Rumunskem. V pátek večer prezentuju u Martina asi pět návrhů, které jsem v práci vytiskla. Po několika minutové debatě ohledně délky trasy, vody po cestě a vzdálenosti od domova vítězí túra na Šumavě ze Železné Rudy do Sušice.

Brzo ráno nasedáme do vlaku i se třemi psy, takže spolehlivě zabíráme celé kupé a všichni usínáme. Probouzíme se těsně před stanicí Špičák.

Jsme docela hladoví a doufáme, že je někde poblíž nějaká večerka, ale pleteme se. Na nádraží zrovna naskladňují bufet, takže si kupujeme klobásy, chleba a pivo do petky.  Vyrážíme přes Špičácké sedlo na Pancíř. Je to krásná trasa, kterou nám kazí jen lidi vezoucí se lanovkou. Na Pancířské rozhledně se ládujeme výbornou dršťkovkou a pak se jdeme na chvíli svalit do mechu.

Jedna z nejhezčích částí je pak kolem Zhůřského potoka, kde se rozprostírají louky a paseky.

 

K večeru hledáme místo na přespání. Podle mapy chceme dojít někam za půlku trasy a to je na kopci Kamenáč. Spíme pod širákem na louce pod lesem s výhledem na vesnici Kochánov. Psi leží okolo nás ze všech stran, zásadně nejsou ani v noci na vodítku a máme klid, že nás hlídají.

Druhý den procházíme farmářskou naučnou stezkou až do Petrovic u Sušice.

V Petrovicích obědváme, sluníčko paří a my už si přejeme být ve vlaku. Poslední část je dost zdlouhavá, jde se převážnou část po asfaltu a nikde není kousek stínu. Před Sušicí vcházíme do lesa, kde mi obří mravenci lezou do sandálů a koušou. Vlak nám jede až za hodinu a půl, takže skáčeme do Otavy a dáváme si ve vodáckém kempu pivko.

Mapa celé trasy tady.

Kokořínsko – Máchův kraj – výlet na dva dny 10/2017

Z domova jsme hledaly nějaké tipy na výlet pro středočeský kraj a rozhodly jsme se pro oblast Kokořínsko. Naše dámská jízda po začíná v obci Mšeno.

Cinibulkova stezka – skalní bludiště

Pro výchozí bod výletu jsme zvolily Cinibulkovo naučnou stezku, kterou jsme si hned na úvod trochu upravily procházkou parkem, kde je k vidění třeba přírodní divadlo nebo skalní obydlí, kde za války žila rodinka nazývaná skaláci. Nádherný průjezd ve skále je pak pro cyklisty i pro pěší pod skalními útvary Obří hlava a žába – my tolik fantazie ale nemáme a žábu jsme ani po půlhodině bádání neodhalily :-D.

V další části trasy našeho výletu prolézáme skalním bludištěm a nakonec vylezeme až nad něj. Zbytek cesty vede v roklině plné skal a my hledáme jeskyni s názvem Obraznice a čekáme něco velkolepýho, nakonec je to jen místnost 2×2 metry.

Pro příště bych proto zvolila menší okruh – nechat auto na autobusové zastávce Na Rovinách – háj a projít se na Obří hlavu, bludiště a k vyhlídce.

Naše delší trasa je tady (stačí kliknout na mapu):

Krásná část trasy skalní město (bludiště) Mšeno a vyhlídka na Vrátenskou horu.

Ve dvě hodiny už nám neskutečně kručí v břiše a tak pospícháme někam do nejbližší pěkné restaurace. Vyhrává restaurace v Ráji a po obědě se nám odtamtud ani nechce. Smějeme se tomu, jak stihnout navštívit 150 míst, která jsou okolo nás, a že jsme si tuhle cestu vlastně vůbec pořádně nenaplánovaly.

Hrad Houska

Na hrad Houska skoro běžíme, ale ve čtyři odpoledne už ho zavírají, a tak stihneme sotva nádvoří a přečíst si nějaké informace. Největší zajímavostí je pověst o průrvě do pekel, díky které je tenhle hrad označen za jeden z nejtajuplnějších.

Připojujeme se k menšímu davu lidí a hned vedle hradu si užíváme vyhlídky na horu Říp.

Skalní útvar Pokličky

Z Housky pospícháme dál, hrozně chceme vidět další a další místa. Příští zastávkou našeho víkendového výletu po Kokořínsku jsou Pokličky, jenže ze směru od Vojtěchova zaparkujeme moc brzy a místo TĚCH pokliček, jdeme na Jestřebnické pokličky. Tam už nám dochází síly, ale humor se stupňuje :-D. Zjišťujeme, že tenhle maraton nás spíš zabije a že spolu už asi nikam příště radši nepojedeme :-D.

Vracíme se k autu a jedeme o kilometr dál na ty správné Pokličky.

Pomalu se stmívá a jestli na hrad Kokořín nedojedeme autem, tak už ho nejspíš nestihneme. A je to tak. Dojet tam nejde a museli bychom si to krásně vyšlápnout až zdola od parkoviště. Takže hrad na nás tady asi bude muset počkat do příště a my se jedeme ubytovat.

Ubytování v Mělníku a koncert

Bydlíme v Mělníku v Apartmánu v Podzámčí. Shodíme ze sebe batohy a snažíme se vyhecovat ještě k návštěvě alespoň nějaké místní hospody. Nakonec je ta únava hrozně fajn, protože na ni chutná pivo prostě nejlíp. Z malé dřevěné hospůdky se přesouváme na rádoby rockový koncert do Staré mydlárny.

Druhý den opouštíme náš zámecký pokoj. Umím si tady představit krásný prodloužený víkendový pobyt.

Z Mělníku vyrážíme na dva poslední výlety.

Čertovy hlavy

Přesouváme se do obce Želízy. Už při příjezdu jsou na kopci vidět ve skále vytesané dvě čertovy hlavy. Jsou vysoké asi 9 metrů a koukají tady do údolí už asi 160 let.

Jeskyně Klácelka

Po modré turistické značce se dá dojít k jeskyni Klácelka a skalním rytířům. Rytíře vytesal ten samý sochař jako Čertovy hlavy a nechal je zasazené ve skalním bloku nad obcí Liběchov.

Odtud už naše cesta vede jen kolem hory Říp a hurá domů. Uf. Přežily jsme maraton Kokořínska, ale i kdybychom ho absolvovaly třikrát znova, určitě stejně nestihneme všechno.

Naše trasa s označením zastávek tady.

Kam na výlet v okolí Teplic 10/17

Při cestě po Ústecku stojí za to, zastavit se na chvíli i v Teplicích. Okolo centra města funguje několik léčebných lázní. Například lázeňský dům Beethoven, který je nejstarším lázeňským domem ve střední Evropě.

Lázně Teplice

Centrum města pak vybízí k procházce přes Lázeňské náměstí kolem celé Zámecké zahrady. Uprostřed Horního rybníka stříká fontána a u jeho přítoku najdeme minizoo s opičkami.

Blízko této části Teplic se dá i za pěknou cenu ubytovat například v penzionu Saraya Wellness, který můžu jen doporučit.

Můžete samozřejmě taky zkusit bydlení přímo v některém z lázeňských domů.

Mapa trasy tady.

Hrad Doubravka Teplice

No ale pryč už z centra, alespoň na jeho okraj. Ať přijedete do Teplic z jakékoliv strany, pravděpodobně si hned všimnete hradu, který se tyčí na Doubravské hoře. Odtud název hrad Doubravka (nazývaný taky hrad Panorama). Na kopec se dá dostat z několika stran a jezdí přímo pod něj i autobus, je to krátký výlet vhodný i pro rodiče s dětmi nebo kočárky.

Hrad tady stojí už od patnáctého století a je z něj nádherný výhled na celé město.

Trasa od autobusové zastávky tady.

Komáří vížka

Posouvám se ještě o kousek dál a to na místo, které tady stoprocentně zná každý obyvatel – na Komáří hůrku (název jako z pohádky). Vrchol hory se nachází asi 12 kilometrů od centra Teplic a dá se na něj dostat autem, autobusem nebo z obce Krupka lanovkou. Na tuhle lanovku můžou být zdejší obzvlášť pyšní, protože je nejdelší sedačkovou lanovkou v České republice a končí u horského hotelu Komáří vížka. Teď na podzim tady stromy hrají všemi barvami a v zimě by se odtud nádherně běžkovalo, třeba až do Německa.

Okolo Krupky je taky několik zřícenin a bývalých štol.

Trasa od autobusové zastávky na vyhlídku tady. Autem jde dojet až k hotelu.

Tiské stěny

No a nezbývá než vyrazit tak hluboko do lesů, abychom už na Teplice neviděli. Další cestu mám do Tiských stěn. Jde o pískovcové skalní město, kde chodíte opravdu v písku a užijou si tady své i zkušení horolezci (říkám zkušení, protože já bych k prvnímu kruhu, který je tak v sedmi metrech, ani nevylezla 😀 ).

Do skal přicházím od turistické chaty Tisá a jako první procházím vysokými útvary. Filmaři už tohle místo taky dobře znají, natáčelo se tady několik scén do pohádek a já si připadám opravdu jako v jedné z nich. Jestli přemýšlíte jen nad jedním místem, kam na výlet, tak rozhodně sem.

První okruh končí u rozcestníku s občerstvením a já se vydávám do malých skal, kde mě cesta zavede až na úplný vrchol. Pode mnou je jen podzimem zahalená obec Tisá a jinak nic, jen nebe a lesy. Zpátky k autu to vede hřebenovkou s několika krásnými vyhlídkovými místy. Tiské skály nechávám za zády.

Trasa od turistické chaty tady.

Bořeň

A do pětice musím ještě upozornit na poslední krásné místo v okruhu kolem Teplic a to je Bořeň. Bořeň tady rostla už někdy od třetihor a je to největší znělcový útvar ve střední Evropě. Hory si musel všimnout každý, kdo někdy jel přes Bílinu do Teplic. Je to taková kupa z lesů a skály a cesta na ni vede právě z Bíliny.

Ani na lezce se tady nezapomnělo, ale všude je upozornění, že skály jsou lámavé.

Trasa z Bíliny na vrchol tady.