Autor: Simona Sterlyová

Sobota

Ráno už se na sebe koukáme trochu pochmurně. Dnes je náš poslední den.

Na pláži snídáme spoustu dobrot z DinoMarketu a slunce začíná pěkně pařit. Na hotelu pak přeskládáme oblečení tak, abychom měli po ruce všechno do třiceti i do nula stupňů, až vystoupíme v noci na berlínském letišti.

Den pak trávíme cachtáním v oceánu, pitím vína a chroupáním tapas, až nám ve tři odpoledne jede autobus na letiště. Tam chvíli lítáme jak splašení, musíme si dokonce zouvat boty a taky doteď nevíme kolik je na tomhle ostrově vlastně hodin. Brzy na to se letadlo už vznáší nad mraky a my míjíme Kanárské ostrovy i pobřeží Afriky. Tak zase příště.

Pátek

Krajina vyrobila hory a dala je do rukou lidem. Ti vytvořili přechod přes sedlo a do něj vyvrtali silnici, která spojuje dvě velká města Santa Cruz a Los Llanos. Na sedle vyrostly stromy a pod vlhkem z mraků prorostly mechem. Člověk pak vytvořil speciální sítě a další vlhko využil pro sběr dešťové vody a svedl ho do potrubí.

My jsme tady pak od toho, abychom tuhle sedmikilometrovou část prošli, pokochali se a klikatou cestou sešli dolů do San Pedro na autobus. Autobusem jedeme ještě níž k moři až do Santa Cruz a cestou do hotelu Rocamar se po tom horském putování ládujeme pizzou.

Santa Cruz de la Palma ubytování

Rocamar byl levný a jeden z mála volných hotelů ve městě. Sušíme oblečení a spacáky, konečně zase lezeme do sprchy a po odpočinku se vracíme do města na víno. V Santa Cruz zrovna probíhá nějaký závod sponzorovaný Intersparem, takže jsou v ulicích davy fanoušků. My se prodereme k bankomatu a následně každý aspoň na dvě sklenky vína, než se nám začne chtít opravdu spát. Hory zmizely a poslední den strávíme tady dole v civilizaci.

DEN DVANÁCTÝ ->

Čtvrtek

Vstáváme za svítání pod přístřeškem grilovacího místa Fuente de los roques. Počasí se po včerejšku zklidnilo a vidíme vylézat sluníčko. Sušíme stan a snídáme chleba s paštikou.

Dnešní cíl je jasný – zdolat 800 výškových metrů nahoru, sejít 400 dolů a zakempit to v Refugio de El Pilar. Celá trasa má zhruba 15 kilometrů a je to poslední etapa Ruta de los Volcanes.

Už po ránu je to pěkná rozcvička, ale jakmile se dostáváme nad mraky a vidíme zase oceán, nejde ani jednoho kroku litovat. Z lesů se opět stávají jen pole černého kamení, vidíme několik sopek jako Volcan Martin nebo Pico Nambroque. Nejobtížnějším úsekem je tady zdolání vrcholu Deseada (1947 m.n.m.)

Při sestupu dolů se přátelíme se čtyřmi havrany, jeden dokonce zobe Martinovi z ruky. Je to krásný zážitek na závěr cesty a pak už jen kolem známé Cumbre Nueva (sedlo, přes které se lejou mraky) do kempu. Tady stihneme každý dvě piva, potkáváme rodinku z Čech a ukládáme se ke spánku.

Rekapitulace: 13,6km vzdálenost (mapa zde)

DEN JEDENÁCTÝ ->

Středa

I když už je světlo, vůbec se nám nechce ze stanu. Fouká a chvilkama sprchne. Po snídani balíme a vydáváme se po červené na Faro de Fuencaliente.

Cesta vede pod San Antoniem směrem dolů na menší sopky, z nichž Teneguia bouchla naposledy roku 1971. Vnitřek sopky je mělký a tak jdeme po jejím obvodu a lezeme i dovnitř, průměr nebude větší než 30 metrů.

Cestička z černého písku lemovaná sopečnými krátery všech velikostí a tvarů končí u červenobílého majáku. Za majákem je pak restaurace a pod ní přímo u oceánu jsou políčka na těžbu soli. Zpracuje se tady ročně přes 600 tun.

Na oběd se vracíme do Fuencaliente a pak vyrážíme po červené stezce na vulkanickou trasu Refugio de Pilar. V tisíci metrech se ale žení čerti, je vichr a jdeme v bílých mracích. Ve dvě odpoledne už proto raději kempíme u grilovacího místa pod sopkou San Martín. Pečeme si na ohni chleba a chroupeme ho s mořskými plody a olivami. Škoda, že jsme si sem nevzali nějaký steak.

DEN DESÁTÝ ->

Úterý

Poslední sprcha, poslední jídlo z talíře a putujeme zase dál.

Plavba za delfíny Puerto de Tazacorte

Dnes je na programu vidět delfíny při plavbě lodí z Puerto Tazacorte a pak se přesunout na jih ostrova.

Když vyrážíme na bus do přístavu, je už poměrně horko. Je jasný, že loď dnes určitě vypluje. V půl 12 si nasedáme a plujeme na otevřený oceán. Jsou docela vlny a je tak prý horší poznat, kde se kytovci zrovna nachází. Delfíny hledáme podle hřbetních ploutví a velryby podle vystřikujících fontánek. Když ani jedno nezabere, hledají se pak dobře v místech, kde je hojnost menších ryb, kterými se živí. To jde zase poznat podle albatrosů, kteří tam sedí na hladině vody a na tyhle menší rybky číhají taky.

Křižujeme to na sever, blíž k pobřeží a zase zpátky ale další dvě hodiny nikde nic. Už ztrácíme naději a vracíme se k přístavu, když slyšíme „dolphins, dolphins“. Běžíme na příď a skutečně – pluje s námi nejmíň šestičlenná rodinka. Krouží kolem nás, plavou pod lodí a když je pak kapitán prožene, vyskakují a dokonce se otáčí ve vzduchu.

Jih ostrova Fuencaliente

Po tomhle zážitku vyrážíme do Fuencaliente. Jih nás ale moc nevítá, je tady chladno a prší. Schováváme se v restauraci u vulkánu San Antonio a uchutnáváme místní víno, králíka a tuňáka.

Za tmy a nárazového větru stavíme pak stan v přilehlém kopci na sopku San Antonio. Jsou tady sem tam terasy, na kterých se kupí spadané jehličí – z něj si děláme obří matraci a spí se nám pěkně až do rána.

DEN DEVÁTÝ ->

Pondělí

Ráno vstanu a nemůžu se skoro pohnout z místa. Trochu jsme to přetížili. Nohy mě neposlouchají, ale odvleču se do kuchyně udělat kafe a nakrájet buchtu k snídani.

Snídáme na naší malé terásce a posloucháme kohouta, jak v dálce kokrhá. Pojmeme to dnes hodně odpočinkově a vracíme se do postele, než nám pojede v 11 autobus dolů na pláž.

K autobusovému nádraží jsou to asi 3 kilometry přes příměstskou část Hermosilla a centrum Los Llanos. Centrum je už vánočně vyzdobeno – o palmy se opírají červená kola s dárečky na řídítkách, z jiných stromů rostou ozdoby nebo mašle.

Puerto de Tazacorte

Autobus stíháme na minutu, je plný a dolů mu to trvá zhruba čtvrt hodiny. Vystupujeme u černé pláže a jdeme se projít na betonové molo, kde nějakou chvíli rozjímáme a pozorujeme kraby. Po pláži se pak přesuneme na oběd do pizzérie.

Idylku nám kazí akorát vítr a hodinu na to začíná i pršet. Vracíme se tedy z pláže na baráček a já se alespoň můžu vyřádit v kuchyni a z místních dobrot udělat k večeři obložený talíř.

DEN OSMÝ ->

Neděle

Je tma a Martin vaří čaj a snídani. Zachumlaná v dekách od červenýho kříže ho následuju do „jídelny“. Chvíli mi trvá než se opravdu probudím. Pomalu balíme a domlouváme strategii výpravy.

Zase sbaleni hážeme krosny na záda a vyrážíme s čelovkami lesem dál. Je zhruba 5 ráno a po pár kilometrech už začíná svítat. Na vrcholu Pico de Ovejas pozorujeme východ slunce. Cesta se potom svažuje z kopce a o kus dál si pak na křižovatce mezi Santa Cruz a Los Llanos vaříme česnečku. V mapě je tohle místo značeno jako horská chata, ale chata tady není, jen kohoutek s pitnou vodou.

El Paso ubytování

Dolů do El Paso je to z kopce 7,5 kilometrů ale jde se rychle. Za chvíli jsme zase v lesích. Tady už potkáváme několik výletníků s malými baťůžky a taky běžce. Dole u kostela se převlíkáme do triček a pohorky vyměňujeme za sandále.

Mezi kostelem (Ermita de la Virgen del Pino) a městem El Paso vede silnice mezi políčky a malými domky. Stáčíme se doleva s pak pokračujeme po turistické cestě s označením PR LP 14.

V centru El Paso dostáváme nejluxusnější jídlo na světě – tapas a k tomu láhev bílého vína.

Ve tři odpoledne se pak ubytováváme v Casa Basilisa – žlutém domečku s teráskou. Je to nepopsatelný, po tolika dnech mít teplou sprchu, vyprat si prádlo a jako lidi pak zase vylézt ven. Chceme se utábořit s vínem na pláži, ale než tam dojdeme krz hektary banánových plantáží, je už večer. Pláž tedy zavrhneme a na osmou se vracíme zpátky do našeho domečku.

Rekapitulace: 14,1km vzdálenost do El Paso (mapa zde), 13,2km vzdálenost z El Paso do Tazacorte a zpět (mapa zde)

DEN SEDMÝ ->