Autor: Simona Sterlyová

Čtvrtek

Vstáváme za svítání pod přístřeškem grilovacího místa Fuente de los roques. Počasí se po včerejšku zklidnilo a vidíme vylézat sluníčko. Sušíme stan a snídáme chleba s paštikou.

Dnešní cíl je jasný – zdolat 800 výškových metrů nahoru, sejít 400 dolů a zakempit to v Refugio de El Pilar. Celá trasa má zhruba 15 kilometrů a je to poslední etapa Ruta de los Volcanes.

Už po ránu je to pěkná rozcvička, ale jakmile se dostáváme nad mraky a vidíme zase oceán, nejde ani jednoho kroku litovat. Z lesů se opět stávají jen pole černého kamení, vidíme několik sopek jako Volcan Martin nebo Pico Nambroque. Nejobtížnějším úsekem je tady zdolání vrcholu Deseada (1947 m.n.m.)

Při sestupu dolů se přátelíme se čtyřmi havrany, jeden dokonce zobe Martinovi z ruky. Je to krásný zážitek na závěr cesty a pak už jen kolem známé Cumbre Nueva (sedlo, přes které se lejou mraky) do kempu. Tady stihneme každý dvě piva, potkáváme rodinku z Čech a ukládáme se ke spánku.

Rekapitulace: 13,6km vzdálenost (mapa zde)

DEN JEDENÁCTÝ ->

Středa

I když už je světlo, vůbec se nám nechce ze stanu. Fouká a chvilkama sprchne. Po snídani balíme a vydáváme se po červené na Faro de Fuencaliente.

Cesta vede pod San Antoniem směrem dolů na menší sopky, z nichž Teneguia bouchla naposledy roku 1971. Vnitřek sopky je mělký a tak jdeme po jejím obvodu a lezeme i dovnitř, průměr nebude větší než 30 metrů.

Cestička z černého písku lemovaná sopečnými krátery všech velikostí a tvarů končí u červenobílého majáku. Za majákem je pak restaurace a pod ní přímo u oceánu jsou políčka na těžbu soli. Zpracuje se tady ročně přes 600 tun.

Na oběd se vracíme do Fuencaliente a pak vyrážíme po červené stezce na vulkanickou trasu Refugio de Pilar. V tisíci metrech se ale žení čerti, je vichr a jdeme v bílých mracích. Ve dvě odpoledne už proto raději kempíme u grilovacího místa pod sopkou San Martín. Pečeme si na ohni chleba a chroupeme ho s mořskými plody a olivami. Škoda, že jsme si sem nevzali nějaký steak.

DEN DESÁTÝ ->

Úterý

Poslední sprcha, poslední jídlo z talíře a putujeme zase dál.

Plavba za delfíny Puerto de Tazacorte

Dnes je na programu vidět delfíny při plavbě lodí z Puerto Tazacorte a pak se přesunout na jih ostrova.

Když vyrážíme na bus do přístavu, je už poměrně horko. Je jasný, že loď dnes určitě vypluje. V půl 12 si nasedáme a plujeme na otevřený oceán. Jsou docela vlny a je tak prý horší poznat, kde se kytovci zrovna nachází. Delfíny hledáme podle hřbetních ploutví a velryby podle vystřikujících fontánek. Když ani jedno nezabere, hledají se pak dobře v místech, kde je hojnost menších ryb, kterými se živí. To jde zase poznat podle albatrosů, kteří tam sedí na hladině vody a na tyhle menší rybky číhají taky.

Křižujeme to na sever, blíž k pobřeží a zase zpátky ale další dvě hodiny nikde nic. Už ztrácíme naději a vracíme se k přístavu, když slyšíme „dolphins, dolphins“. Běžíme na příď a skutečně – pluje s námi nejmíň šestičlenná rodinka. Krouží kolem nás, plavou pod lodí a když je pak kapitán prožene, vyskakují a dokonce se otáčí ve vzduchu.

Jih ostrova Fuencaliente

Po tomhle zážitku vyrážíme do Fuencaliente. Jih nás ale moc nevítá, je tady chladno a prší. Schováváme se v restauraci u vulkánu San Antonio a uchutnáváme místní víno, králíka a tuňáka.

Za tmy a nárazového větru stavíme pak stan v přilehlém kopci na sopku San Antonio. Jsou tady sem tam terasy, na kterých se kupí spadané jehličí – z něj si děláme obří matraci a spí se nám pěkně až do rána.

DEN DEVÁTÝ ->

Pondělí

Ráno vstanu a nemůžu se skoro pohnout z místa. Trochu jsme to přetížili. Nohy mě neposlouchají, ale odvleču se do kuchyně udělat kafe a nakrájet buchtu k snídani.

Snídáme na naší malé terásce a posloucháme kohouta, jak v dálce kokrhá. Pojmeme to dnes hodně odpočinkově a vracíme se do postele, než nám pojede v 11 autobus dolů na pláž.

K autobusovému nádraží jsou to asi 3 kilometry přes příměstskou část Hermosilla a centrum Los Llanos. Centrum je už vánočně vyzdobeno – o palmy se opírají červená kola s dárečky na řídítkách, z jiných stromů rostou ozdoby nebo mašle.

Puerto de Tazacorte

Autobus stíháme na minutu, je plný a dolů mu to trvá zhruba čtvrt hodiny. Vystupujeme u černé pláže a jdeme se projít na betonové molo, kde nějakou chvíli rozjímáme a pozorujeme kraby. Po pláži se pak přesuneme na oběd do pizzérie.

Idylku nám kazí akorát vítr a hodinu na to začíná i pršet. Vracíme se tedy z pláže na baráček a já se alespoň můžu vyřádit v kuchyni a z místních dobrot udělat k večeři obložený talíř.

DEN OSMÝ ->

Neděle

Je tma a Martin vaří čaj a snídani. Zachumlaná v dekách od červenýho kříže ho následuju do „jídelny“. Chvíli mi trvá než se opravdu probudím. Pomalu balíme a domlouváme strategii výpravy.

Zase sbaleni hážeme krosny na záda a vyrážíme s čelovkami lesem dál. Je zhruba 5 ráno a po pár kilometrech už začíná svítat. Na vrcholu Pico de Ovejas pozorujeme východ slunce. Cesta se potom svažuje z kopce a o kus dál si pak na křižovatce mezi Santa Cruz a Los Llanos vaříme česnečku. V mapě je tohle místo značeno jako horská chata, ale chata tady není, jen kohoutek s pitnou vodou.

El Paso ubytování

Dolů do El Paso je to z kopce 7,5 kilometrů ale jde se rychle. Za chvíli jsme zase v lesích. Tady už potkáváme několik výletníků s malými baťůžky a taky běžce. Dole u kostela se převlíkáme do triček a pohorky vyměňujeme za sandále.

Mezi kostelem (Ermita de la Virgen del Pino) a městem El Paso vede silnice mezi políčky a malými domky. Stáčíme se doleva s pak pokračujeme po turistické cestě s označením PR LP 14.

V centru El Paso dostáváme nejluxusnější jídlo na světě – tapas a k tomu láhev bílého vína.

Ve tři odpoledne se pak ubytováváme v Casa Basilisa – žlutém domečku s teráskou. Je to nepopsatelný, po tolika dnech mít teplou sprchu, vyprat si prádlo a jako lidi pak zase vylézt ven. Chceme se utábořit s vínem na pláži, ale než tam dojdeme krz hektary banánových plantáží, je už večer. Pláž tedy zavrhneme a na osmou se vracíme zpátky do našeho domečku.

Rekapitulace: 14,1km vzdálenost do El Paso (mapa zde), 13,2km vzdálenost z El Paso do Tazacorte a zpět (mapa zde)

DEN SEDMÝ ->

Sobota

Noc pod Pico de la Cruz je zdlouhavá. Mě nejdřív budí vedro, protože spím v zimní bundě a dvou termokalhotech. Martina zase budí zima, vzal si svůj hvězdářský spacák. Několikrát zase usínáme a vzbouzíme se až je kolem šesté ráno.

Dostávám vyloženě snídani do postele v podobě slepičího vývaru z pytlíku. Pak pozorujeme, jak se rozednívá nad Los Llanos, jihem ostrova a nad Tenerife. Obloha si hraje s barvami, přechází z rudé do oranžové až do vytracena.

Batohy necháváme schované v kleči a jdeme se podívat na nejvyšší vrchol Rocque de los Muchachos, kde doufáme, že je alespoň umyvadlo a záchody. Ale omyl. Je tam jen budka s informacemi a kohoutek. Vyhlídka vypadá z dálky jako malé Machu Picchu.

Zpátky pod Pico de la Cruz nás veze paní s dcerou, tím šetříme 5 kilometrů cesty. U kempovacího místa si pak vaříme oběd. Slunce už hřeje, takže pomalu rozmrzáme z té noci a dál můžeme jít jen v tričku.

Ruta de los Volcanes – vulkanická trasa

Tady vede první část vulkanické trasy nazývané Ruta de los Volcanes. Cesta vede po hřebeni a část mezi Pico de la Cruz a Pico de la Nieve je jedna z nejkrásnějších. Měsíční krajina postupně přechází v borovicové lesy. Míjíme několik vyhlídek na neokoukatelný horský masiv až dojdeme dolů k rozcestníku pod Pico de la Nieve.

Děláme si přestávku. Sedíme na borovici a koukáme do mapy. K chatě Refugio de la Punta de los Roque je to ještě 4 kilometry. Jdeme zpátky mírně do kopce a chata pořád nikde až nakonec ji nacházíme, když se cesta převine přes sedlo z východu na západ.

Horská chata Refugio de la Punta de los Roque

Uvnitř je místnost se dvěma stoly a lavicemi a vedle noclehárna. Venku teče voda a solární panel zajišťuje, že se uvnitř dá svítit. Je to zřejmě jediná takto vybavená chata na ostrově. Z terasy je vidět Cumbre Nueva – dlouhé sedlo přes které se zrovna valí hutná masa mraků. Sedíme na lavici a chvíli tu nádheru pozorujeme až slunce pomalu zapadá a jsou vidět hvězdy.

Usínáme zase poměrně brzy, ale i když nejsme ve stanu, budíme se už ve třičtvrtě na 4 ráno.

Rekapitulace: 4,9km vzdálenost na Rocque de la Muchachos víceméně v rovině (mapa zde), 8,7km vzdálenost mezi Pico de la Cruz a horskou chatou (mapa zde)

DEN ŠESTÝ ->

Pátek

Pramen, vedle kterého spíme, proudí do hranatého betonového koryta. My se vydáváme po proudu pramene dolů po žluté turistické značce. Scházíme schody a míjíme malé vodopády.

Tunely Los Tilos

Další část cesty vede v tunelech, je jich celkem dvanáct a jsou dlouhé od 15 do 347 metrů. Hned na začátku (značen jako jedenáctý) je tunel, ve kterém prosakuje voda a musíme si batohy zabalit do pláštěnek. Pak jsou tunely, ve kterých jdeme skoro po čtyřech a tunely, které jsou tak úzké, že neprojdeme s batohem na zádech. Je to po ránu docela sranda. Po pěti kilometrech cesta končí u odpočinkového místa, kde je i pitná voda.

Dál nacházíme hned vedle druhou variantu, jak vylézt na Pico de la Cruz. Je to žlutá stezka s číslem 3,2.

Chodník je v brutálním kopci zasypaný několika vrstvy žlutého jehličí z borovic. Kolem rostou téměř vyschlé kapradiny a není slyšet nic než ticho. Po hodině a půl dojdeme na křižovatku. Turistickou stezku křižuje ještě jedna neznačená, která by měla být zkratkou k silnici. Zase šlapeme do kopce a po několika metrech je cesta zarostlá místní klečí. Zvažujeme, jestli se nevrátit. Nakonec pokračujeme. Cesta je místy vyšlapaná a široká a místy zase zarostlá a úzká. Takhle to vede až nahoru. V posledním úseku to chce hodně dobrou orientaci, protože kleč si tady dělá co chce a člověk se v ní může lehce ztratit, stáčí nás to doprava na výhled a pak zpátky doleva na kameny. Závěrečných 500 metrů je nejhorší, krpál a kameny.

Pico de la Cruz

Vítězoslavně přicházíme na silnici a pak po půl hodině už stanujeme pod Pico de la Cruz. Pod námi se rozprostírá západní část ostrova – široký kotel Caldera de Taburiente. Zvládli jsme to!

Rekapitulace: 11,3km vzdálenost, 2020m stoupání, 1286m klesání, mapa zde

DEN PÁTÝ ->