Simona Sterlyová – 11. stránka

Řím, Neapol, Ischia, Capri – jak na to bez cestovky 6/2018

Kdo se chystá oběhnout Řím za jeden den a navštívit taky Pompeje, Vesuv, Neapol, Ischii a Capri, určitě ocení rady, jak to stihnout v klidu i bez průvodce. Článek může být inspirací pro jednotlivce i skupiny cestující bez cestovky.

Už samotný Řím by vydal na několik článků, ale věřím, že není nutné ke každé památce připisovat její historii. Na internetu je informací spoustu. Tady se ponoříme spíš do praktických rad.

Dopravní prostředek	letadlo, autobus, loď
Počet nocí	5
Cena na osobu	12000 Kč

Čtvrtek

Za 1600 Kč získáváme výhodný letenky do Říma a z Neapole zpět. Na to, že už pomalu začíná hlavní turistická sezóna je to fakt dobrá cena. Bohužel hned na úvod máme zádrhel s Ryanairem, kdy nám doma nejde udělat online check-in a na letišti nám za vystavení letenek naúčtují poplatek 1640 Kč za osobu. Prý si to máme zkusit na ryanairu reklamovat. Naše chyba, že jsme problém neřešili včas a tak myslím, že nám aerolinky nic nevrátí, ale necháme se překvapit.

Navíc má letadlo hodinu a půl zpoždění, tudíž tahle společnost i po minulé návštěvě Malty sbírá další mínusové body.

Do Říma Ciampino přílétáme večer po 18h a autobusem 520 se pak dostáváme za 1,50eur k nádraží Termini. Tady máme přes booking rezervované ubytko. Dveře od „hotelu“ se lehce loupou stejně jako zeď a okenice. Po zazvonění přibíhá chlapík s naší rezervací, omlouvá se za neznámé problémy a vede nás o dvě ulice jinam do jiného hotelu. Nakonec dostáváme malý pokojík pro tři s koupelnou a za závěsem se společnou kuchyní pro další 2 byty. Ale co, vždyť jsme v Itálii.

Pátek

Brácha ráno vstává první a jde pro mapu města na nádraží a pro snídani. Trasu vybíráme podle několika článků z internetu a z průvodce.

Řím

Výlet po Římě začíná u Kolosea, kde už ráno v 9 stojí hodinová fronta na lístek. Prázdné jsou kasy pro lidi, kteří mají rezervaci.

Koloseum

Popravdě jsem Koloseum čekala větší, alespoň ve filmu Gladiator tak působí. Dá se obejít dokola ve dvou patrech, ale spíš jen popocházíme s davem lidí.

Forum Romanum

Pár set metrů nad Koloseem se rozprostírá Forum Romanum. Platí sem stejná vstupenka jako do Kolosea, která stála 12eur.

Toto obdélníkové náměstí, kde kdysi stávalo centrum města a centrum veškerého dění, je teď už jen jakýmsi parkem mezi sloupy a ruinami, kde se vám nad hlavou snáší racci. Určitě je tady ale větší klid než ve vedlejším Koloseu a člověk se trochu může nadechnout atmosféry.

Piazza Venezia

Krátkou zastávkou na cestě je i náměstí Piazza Venezia a pak už se dostáváme uličkami k Fontana di Trevi. Nad fontánou v kopci mají tu nejlepší zmrzlinu, co jsem kdy jedla.

Fontana di Trevi

Vybudována byla v místě, kde stával viadukt zásobující tehdy vodou celý Řím. Nyní je rájem pro turisty a lapačem na eura. Loni z ní vylovily v přepočtu skoro 40 milionů korun, které do ní návštěvníci naházely spolu se svým přáním.

Pantheon

Od fontány je to jen 700 metrů k Pantheonu. Jedná se o kruhový chrám na krásném italském náměstíčku. Vstupné do Pantheonu se neplatí.

Piazza Navona, Fontána čtyř řek

Další zastávkou je náměstí Piazza Navona se známou Berniniho Fontánou čtyř řek. Není zvláštní, že vzápětí po svém dokončení, kdy ji papež daroval Římu, se začal ozývat lid a poukazovat na plýtvání penězi. No a nikdo se z toho neponaučil, fontány i kašny se staví dodnes i když peníze jsou potřebné jinde.

Andělský hrad

Když přejdeme řeku Tevere dostáváme se mezi pouličními umělci k Andělskému hradu. Dovnitř jsme nešli, údajně to za to vstupné nestojí. Místo toho chvíli posloucháme brnkání kytar a pak se přemisťujeme k Vatikánu.

Vatikán

Nechce se nám přidávat do dlouhé fronty na Basilicu a tak se přesouváme podél hradeb k vatikánskému muzeu. Pozor na postávající chlapíky před vchodem, kteří nabízí dvojnásobně drahé vstupné. Nám nezbývá než zaplatit oficiálních 17euro, navlíct se do delších kalhot a můžeme jít dál. Jestli to za návštěvu stojí nebo ne, si každý musí zjistit sám. Brácha byl z focení muzeí a prohlídky Sixtínské kaple nadšený, já už měla po krk turistů a viděla jsem se radši někde v přírodě.

Knights of Malta Keyhole

Na večer ještě navštěvujeme jednu římskou zajímavost. Podívat se na Basilicu klíčovou dírkou.

Dostáváme se sem od Vatikánu autobusem č.23 a pak pěšky přes Piazza dei Cavalieri di Malta.

Zpátky k hotelu pak busem 75 a prochozený den ukončujeme v jedné z italských restaurací.

Sobota

Další den se z Říma vytrácíme už ráno. Metrem se přesuneme na autobusové nádraží Tiburtina, kde nám staví Flixbus. Jízdenky jde koupit až do Pompejí.

Pompeje

Setkáváme se s další mafií, která tahá z turistů peníze za nesmysly. 3 eura za odvoz tři ulice před Pompeje? Nepravdivé informace o tom, že bez jejich průvodce se dovnitř nedostaneme a podobně. Pro mě hrůza, že jim tohle někdo nezakáže. Všechno vypadá oficiálně, vybíhají na nás ze všech rohů z kanceláří s nápisem tourist info a zaplatit chtějí i za mapu, kterou nakonec dostáváme přímo v Pompejích zcela zdarma.

Pompeje na mě dýchají svým příběhem. Obyvatele tady zavalila láva z Vesuvu v roce 79 a některá těla, která se našla, jsou vystavena ve vitrínách s jejich zděšenými výrazy ve tváři.

Všechno bylo postupně objeveno až o 16 století později. Procházíme amfiteátrem, divadlem, ulicemi kde skutečně žili lidé, kde vychovávali děti a vzdávali úctu bohům.

Vesuv

Po zhruba třech hodinách místo opouštíme a za 20euro na osobu se necháváme mikrobusem společnosti Vesuvio vyvézt na jednu z nejnavštěvovanějších sopek světa. Levněji to bohužel nejde a šlapat 11km po silnici nahoru je nesmysl. Před cílem vás ale do parku pustí za dalších 10euro což je dobrý vědět předem.

Konečný výšlap zabere asi půl hodiny času a jelikož se nad Vesuvem celý den proháněly mraky, ani teď to není jinak. Vidíme do kráteru a postupně mlha houstne natolik že chvílemi ztrácíme přehled nad tím, co se děje o padesát metrů dál.

Neapol

Vlakem z Pompejí pak přijíždíme na hlavní nádraží v Neapoli. Je důležitý se fakt na tuhle návštěvu obrnit. A myslím, že kdo tady nebyl dosud tak už to lepší nebude.

Město, které mělo svou historii a tradice si otevřelo bránu pro mnoho lidí, které nic z toho nezajímá. Ve čtvrtích mezi odpadky a v zašedlých vchodech žijí ghetta bez budoucnosti. A nejsou to jen černoši, na které jsou Italové zvyklí z historie ale i Arabové. Převážně skupinky mladých mužů toulající se tady ulicemi. Rozhodně se při návštěvě držte turisticky navštěvovaných míst, autobusové nádraží, metro i přístav jsou bez problému. Navíc všude na rušnějších místech momentálně stojí policie a vojáci.

My naštěstí poznáváme Eriku, která nám dá pár rad a ubytuje nás v Pomodoro B&B, který jsme si rezervovali přes booking. Večer při cestě na večeři se ale tomu místnímu režimu nevyhneme. Myslím, že tady jsem dnes naposledy.

Neděle

Po nachozených 45 kilometrech v posledních dvou dnech hledáme dnes trochu klidu. Cílem je termální park Negombo na Ischii.

Ischia

Z Neapole ráno nasedáme na loď od společnosti Alilauro, která jede rychleji než velké trajekty. Ty jezdí z přístavu o několik set metrů dál, ale jsou o dost levnější.

Jedeme rovnou do přístavu Forio, protože park Negombo je na druhé straně od hlavního Porto di Ischia. Forio má pár pláží, ale nepřipadají mi moc pěkné. Uličkami se asi za 2 hodiny dostáváme k termálům. Příště by bylo lepší vzít si taxi, cesta je dlouhá a nic na ni k vidění není.

Negombo je krásný park s bazény vystavěnými kaskádovitě nad zálivem. Na samém konci je pěkná písečná pláž s lehátky. Užíváme si turecké lázně, jeskyně a bazény s tryskami.

Odpoledne se z Lacco Ameno přesouváme autobusem do Porto d’Ischia, kde večeříme a posledním trajektem ve 20:15 od společnosti Caremar se vracíme do Neapole.

Pondělí

Na poslední den dovolené se těším nejvíc. Čeká nás návštěva Capri a jeskyně Grotta Azzura.

Capri

Hned při výstupu z trajektu se na nás vrhají pracovníci z výletních kanceláří a nabízí lístky na jejich loď. My si kupujeme o kousek dál za 18euro okruh kolem celého ostrova. Doporučuju vybrat si menší loďku, je to o moc větší zábava. Na té naší jedeme asi s 15 dalšími lidmi.

Skály z druhé strany ostrova jsou nádherně členité a z jejich vrcholků se snáší k hladině racci. Sem tam vykoukne nějaká jeskyně. Loď pak míjí Arco Naturale a podjede skalní oblouk Faraglioni.

Největší senzací je Grotta Azzura. Velká modře osvětlená jeskyně, do které vás převezou na veslici skrz metr vysokou průrvu. Je tady ale fronta tak na hodinu a půl, vstup do jeskyně je 14euro a návštěva trvá asi 10 minut. Takže hromadně rozhodujeme že dovnitř nemusíme a vracíme se koupat na pláž do Marina Grande.

Odpoledne se ještě vyvážíme lanovkou do města Capri a kolem Augustovy zahrady (Giardini di Augosto) se procházíme nad útesy.

Den ukončujeme posledním koupáním v moři.

Úterý

Na letiště jedeme ráno Alibusem, na který stojí jízdenka 5euro. Nasedáme pak do letadla od wizzair a při vzletu vidím přímo do kráteru Vesuvu. Je to mnohem hezčí pohled než byl z místa.

Za hodinu a půl jsme v Praze. Tak zase příště.

Lichtenštejnsko a Švýcarsko – na skok a po zadku 5/2018

Taky se vám občas stane, že někam jedete a přemýšlíte nad tím, jak prostě pojedete pořád dál a dál? Že ráno nezastavíte před prací, ale projedete kolem bez ohlédnutí a budete pokračovat na konec města, za hranice, … na konec světa? My nad tím přemýšlíme s Martinem hodně často.

Dopravní prostředek	auto, pěšky
Počet nocí	1
Cena na osobu	1800 Kč

Neděle

Jedno nedělní ráno jsme se probudili na chalupě na Kozelce a v plánu bylo jít do skal. Máťovi ovšem vůbec nebylo dobře po sobotní noci a tak jsme se začali balit, že jedeme jen někam péct buřty, třeba k Přeštický skále. Že si prostě uděláme úplně klidnej den. Zastavili jsme natankovat na benzínce a tam padnul dotaz – „když vezmu plnou, kam až dojedem?“ V autě jsme pak začali odhadovat místa, kam bychom opravdu do večera dojeli a najednou vidím, jak Martin píše do práce, že zítra nepřijde. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že tenhle dotaz začínáme fakt realizovat.

Takže jsme po cestě nabrali doma psy, chleba, šunku a stan a jelo se dál.

Bodensee

První zastávka u Bodamskýho jezera kolem čtvrtý odpoledne nám trošku narušila idylku. Spustil se slejvák a navíc jsme si uvědomili, že Němci mají v neděli všechno zavřený. Takže hurá. Prší a jsme bez jídla. Navíc po cestě od Bodensee už na nás začaly vykukovat vrcholky Alp a kdo by to byl řekl – byly pod sněhem :D. Naše promokavý hadry a kecky na běhání se na nás vesele usmívaly. Naštěstí se dalo něco k jídlu koupit na benzínce a tak jsem vyplácla dvě eura za litr a půl vody, načež jsme vzápětí našli o kus dál vedle benzínku s InterSparem a stejnou lahví vody za 0,39eur :-D.

Lichtenštejnsko – Malbun

Před hranicemi Lichtenštejnska si uvědomujeme, že vlastně Lichtenštejnci nejsou v EU a ani nevíme, jaká očkování a další náležitosti by měly mít ty dvě chlupatý obludy, co vezeme s sebou. Spolíháme na europas. Nicméně „četníka“ zajímá jen, jaký vezeme jídlo a jestli máme alkohol nebo tabák a taky za jakým účel tenhle mikro stát navštěvujeme, uslintaný psy v kufru vůbec neregistruje. Půl hodiny na to už jsme v půlce týhle zemičky a odbočujeme ke středisku Malbun. Z vrcholků se táhnou přes žlaby dolů pokrývky sněhu a všechno je najednou v mlze.

Vystoupáme od střediska po zelené ke konečný lanovky a v půl 8 stanujeme ve výšce 1850 m.n.m. na kousku trávy. Shora na nás kouká vrchol Silberhorn a mně nějak v těch teniskách není vůbec jasný, co tam děláme.

Se psem do Lichtenštejnska – stačí platná očkování a Evropský pas.

Pondělí

Ráno už víme, že tentokrát cíle prostě nedosáhneme. Už tak je pěkná dřina vyhrabat se přes sněhový a suťový pole nahoru do sedla a když vidíme šikmý stěny zavalený sněhem, rozhodneme se prostě vrchol Naafkopf nedobýt. Procházíme se v sedle pod Nospitz 2091 m.n.m., kocháme se výhledy na všechny strany a pak Martin přichází s nápadem dolů bobovat.

Po rozboru případných následků, utvrzení se, že spustit lavinu v květnu je nemožný, a že to na tom sněhu nějak půjde ubrzdit, sedáme na prdel a jedeme dolů :D.

A tady platí zlatý pravidlo, nejlepší zážitky jsou zadarmo.

Cestou k autu nás rozesmívají skupinky svišťů, kteří se právě probudili ze zimního spánku. Přicházíme přes středisko Malbun dolů na parkoviště.

Švýcarsko – Flüela Pass

Další část dne navštěvujeme Švýcarsko. Projíždíme soutěskou ve dvoutisících metrech nad mořem – Flüela Pass no a tak nějak pomalu to zase stáčíme domů.

Jedno je ale jasný. Povedl se nám zatím nejspontánnější výjezd za hranice, snad poprvý jsme nedošli, kam jsme chtěli a užili jsme si strašně moc smíchu. V pondělí večer už doma usínáme s úsměvem na rtech a radostí, že jsme se ještě jednou letos rozloučili se sněhem.

Malta a Gozo – nejen horolezecká výprava 4/2018

Jedno březnové odpoledne objevil Martin článek o lezení na Maltě a s nadšením mi to doma vyprávěl a ukazoval fotky. Já se toho chytla, jak mám ve zvyku a jen tak z legrace koukla, jak se zrovna pohybují ceny letenek. A hele! Zase trefa na akci! Letenky v dubnových termínech se pohybovaly kolem 1000 Kč.

No a pak to šlo docela hopem. Napsali jsme pár lidem a vznikla devítičlenná grupa. Dva dny na to byly letenky v kapse a začalo se pomalu plánovat.

I když jsem se docela bála, že se v tolika lidech nemůžeme na všem shodnout, nakonec jsme to organizačně vymysleli fakt dobře. Nebyli bychom to ale my, kdyby nám všechno hrálo do karet.

Dopravní prostředek	letadlo, autobus
Počet nocí	4
Cena na osobu	4700 Kč

Pondělí

Odpoledne přijíždíme do Norimberku a parkujeme jednu zastávku metrem od letiště v městské části Ziegelstein. Stání je bezplatné a bez zákazu téměř ve všech ulicích. Lístek na metro stojí nechutných 3 eur, ale máme i těžký batoh na odbavení s veškerým lezeckým vybavením a tak se nám s tím tahat pěšky nechce.

Všechno stíháme krásně včas a když už sedíme v plným letadle zahlásí nám steward, že pilot rozbil startovací páčku a s náhradním dílem k nám přiletí jiné letadlo z jižní části Německa. Dvě hodiny čekáme uvnitř, už nás nemůžou pustit na ranvej ani zpátky na letiště. Ryanair se tentokrát fakt vytáhnul a nenabídl svým pasažérům ani hloupou vodu zdarma. Tím se nám bortí plán, že se po přistání někde najíme a přesuneme se blíž ke skalám.

Na Maltu přistáváme až večer po jedenácté. Na pásu vyzvedáváme odbavený batoh a všechny velké příručáky. No až na jeden! Michalovo modrá taška s lanem zůstala v kufru auta v Norimberku!

Spí se moc krásně, na posekaném kousku louky, poblíž letiště a nad hlavou místo hvězd září nejvíc břicha letadel.

Valleta

Úterý

Po včerejším incidentu s lanem nám nezbývá než zajet koupit jedno navíc a tím překopáváme plán a místo dnešního celodenního lezení jedeme dopoledne strávit do hlavního města – Valleta.

Z letiště se nejdřív přesouváme busem do města Qormi, kde u Lidlu snídáme a pak u vína chvíli diskutujeme. Marcel s Domčou se trhají a jedou ke skalám napřed s tím, že nám pošlou do zprávy, kudy se za nimi pak dostaneme. My ostatní popíjíme dál a zachraňujeme situaci v obchůdku s lezeckým vybavením Mochika. Mají tam všechno od kartuší po lana a presky a za podobný ceny jako v Čechách.

Před polednem už procházíme historickou částí Vallety, prohlížíme si z dálky pevnost Fort Manoel a Fort Ricasoli na protějším břehu a pak obědváme s výhledem na zátoku a rybářské domečky.

Malta má přes 300 autobusových linek a pravděpodobně je vymýšlel nějaký vtipálek. U nás jsme zvyklí, že mezi městy jezdí přímo spoje, které se nikde nezdržují a ve městech pak kličkuje MHD mezi ulicemi. Tady kličkují a točí se v ulicích všechny spoje i ty, které působí zdánlivě jako dálkové. Prostě celý ostrov je jedno velké město s přecpanými zdivočelými autobusy.

Wied Babu

My jsme samozřejmě hned nastoupili špatně místo čísla 74 do 73 a v městečku Żurrieq pak máme problém návaznost těchto spojů pochopit. Nakoupíme si tady v krámku každý něco k jídlu a 3 velký lahve s vodou. Lenka pak u stánku s jahodami zjišťuje, kde nám stojí bus. Linkou 74 se dostáváme na zastávku Panorama v oblasti Wied Babu. Pokocháme se vyhlídkou na jeskyni Blue grotto a vracíme se kousek po silnici k červené budce u které slezeme po žebříku dolů na pěšinku mezi skály.

Než se setmí stíháme ještě s Michalem dvě pětkový cesty a do té první se pouští i Anička, která je na skalách dnes poprvý. Barča se zase učí od Lenky slaňovat a Honza s Martinem si o kus vedle dávají o stupeň těžší výstupy.

Středa

Ráno nám dlouho trvá vyklepat se ze spacáků a lézt jdeme asi až po desáté. Stíhám jen tři lehčí šestky a jednu včerejší pětku si potom chci vytáhnout. Na můj morál ale ještě nepřišel vhodný čas a tak mě kluci pouští dolů a Honza jde po mně vysbírat presky.

Wied Babu – Central Chimneys vylezené cesty:

Daylight Robbery 5a 24m
Acida 5a 23m
Flake Climb 5a 23m

Wied Babu – The Flying Arete vylezené cesty:

Karma e Gesso 5b 24m
Piccoli 6a+ 25m

Gozo

Na druhou hodinu se balíme a 74kou se vracíme do Valety, kde hned přesedáme na 42ku do města Cirkewwa. Lístek tady platí 2 hodiny s jakýmkoliv přestupem a stojí vždy 1,50 euro. Na konečné pak jen přeběhneme silnici a nasedáme na trajekt na Gozo, který se tímhle směrem neplatí a tak jen mezi auty nastoupíme do lodi a už frčíme kolem malého ostrůvku Comino rovnou do přístavu.

Na Gozu se většina linek stáčí do hlavního města Victoria Ir-Rabat. My si v Rabatu nakoupíme v Arkadia foodstore hned u McDonald’s na hlavní třídě a po pár studených pivkách pokračujeme 309tkou na severozápad ostrova. Vystupujeme už za tmy na zastávce Iż-Żebbuġ – Ghazziela. Za svitu měsíce se pak přesouváme na útesy do Wied L-Għasri.

Marcel nachází super spaní pod písečným převisem a s Domčou si pak na ohni pečou žampiony. My si s klukama vaříme kuskus s mořskými plody a pestem. Všichni si pak ještě v té nejlepší náladě vyprávíme historky u vína a je tak veselo, že si i zpíváme.

Michalova kavárna na Gozu – foto Barbora Chmelíková

Čtvrtek

Ráno mě budí písek, který se mi sype z převisu rovnou do tváře a tak stihnu být v 6:30 i u východu slunce.

Po snídani pokračujeme nad útesy do oblasti Wied il-Mielah. Martin, Honza, Marcel a Domča pak lezou krásné cesty nad mořem a my zůstáváme u těch lehčích v kaňonu. Škoda jen nedokončených zábradlí a schodů k přístupu do vody.

Wied il-Mielah East Side vylezené cesty:

Pixy Rock 3 9m
Rusty Rail 4 9m
Wasps 4 9m

… zbytek party lezl dál na Wied il-Mielah Arch:

Shipping Bollards 6b 12m
Missing Two 5a 15m
Little Knobbles 5a 15m
Flat Calm 3+ 17m

Když si pak jde zkusit i Michal s Lenkou dvě cesty vedle jeskyně, zbytek kluků vyžene pražící slunce do moře. Nakonec mají ze špatného přístupu ještě srandu a skáčou si do modré laguny od žebříku. Anička poctivě fotí Michala a já s Barčou a Dominikou sledujeme kluky a jejich dětskou radost.

Po poledni se vracíme od moře do vesnice Għarb a na večer se chceme dostat co nejblíž k oblasti Victoria Lines, kde bychom zítra završili naše horolezení.

Bohužel tentokrát se za trajekt platí a nemine nás šíleně dlouhá fronta a další čekání uvnitř v hale. Cesta přes Gozo zpět na Maltu a na severní pláže Baħar iċ-Ċagħaq nám zaberou celý zbytek dne. Musíme nejdřív busem 221 do města Buggiba a pak 212kou do Baħaru.

Jsme už tak vyčerpaní z přestupů a cestování, že kempíme u moře pod přístřeškem prázdného karavanu.

Victoria Lines

Pátek

Poslední den se od nás trhají Michal s Aničkou a jedou se podívat po památkách na druhou stranu ostrova. My jdeme ranní túru 5km od moře ke skalám Victoria Lines.

Victoria Lines – foto Barbora Chmelíková

Už samotný zážitek prodrat se křovím dolů pod skály umocňuje pak pěkné lezení, kde není ani třeba mága. Kluci zkouší nějaký srandy v Crucifix Cave a The Wave, ale bohužel bez úspěchu (7+ v převisu) a tak nás pak následují s natrhanými jahodami do Monolith Buttess. Tady jsou dvě čtyřkové a tři hezké pětkové cesty na kterých se zabavíme až do jedné hodiny odpoledne. Dokonce jsem nabrala po těch pár dnech i trochu morálu a tahám si svoji první čtyřkovou cestu sama.

Victoria Lines Monolith Buttess vylezené cesty:

Alden Grinder 5c 16m
Sunset Boulevard 5c 16m
Meander 4+ 16m
Hole and Corner 4+ 12m

Victoria Lines – Hole and Corner – foto Barbora Chmelíková

Na první autobusovou zastávku nad skalami to trvá pár minut chůze a odtud se 260tkou vracíme do Vallety. U fontány Triton pijeme naše poslední pivo na Maltě.

V Burger Kingu na letišti se pak potkáváme s Michalem a Aničkou a u obřích porcí burgrů a hranolek si vyměňujeme zážitky. Tentokrát má letadlo zpoždění už jen 20 minut a v půl 2 ráno tak ležíme doma v posteli.

Mapa Malta + Gozo, aneb co se dá stihnout za 4 dny:

Tatry – válka slunce a ledu 2/2018

Stejně jako loni míří do Tater oddíl HO Union protáhnout po sněhu pár tuleních pásů. Letos se k tomu odhodlám i já a to i přesto, že jsem na lyžích stála prvně před pár měsíci.

Středa

Ve Štrbě vysedáme z lehátkového vlaku kolem páté ráno a přestupujeme na zubačku jedoucí ke Štrbskému plesu. Tady se někteří teprve seznamují s vybavením z půjčovny, ale po pár proklínání nasazujeme všichni zdárně skialpy a šlapeme po červené k Hotelu pri Popradskom plese.

Od Štrbského k Popradskému plesu

Cesta je únavná, na zádech vlečeme patnáctikilové krosny a jsme z vlaku dost polámaní. Naše parta se trochu trhá. V čele zůstává Aleš se Slimákem. Následuje je Kuba, kterému po pár kilometrech natekl malíček a nechává za sebou ve sněhu vzkaz, který vypovídá o jeho nadšení z túry. Za ním z vesela běží Martin s Martinkou, kteří mají zatím energie na rozdávání. A na ocase výpravy se držím já s Petrem a Ondrou, kteří mě šestkrát zvedají ze země, až dostává Petr křeč do nohy.

Mapa zde.

Žabie pleso

Lehce ospalí se pak válíme na lavicích v jídelně hotelu a po ubytování se odpoledne vydáváme na další štaci. Cílem je Žabie pleso, počasí nic moc, ale cesta je příjemná. Hlavně se jde už nalehko. Mapa zde.

Den ukončujeme v Majláthkovo chatě u skvělé koprovky a piva.

Čtvrtek

Den ve znamení nádherného počasí zahajujeme přechodem přes Zlomiskovú dolinu. Nad dolinou se kolem plesa protáhneme žlabem do Rumanovej dolinky až pod svah Zlobivé.

Lavinový test nad Zlomiskovou dolinou

Tady nás Slimák s Alešem cvičí na laviny. Zkouším si vydržet pár sekund pod sněhem zahrabaná v díře, což není nic příjemnýho a každá další lopata sněhu na mých zádech je těžší a těžší. Následně děláme lavinový test v koridoru ve tvaru U. Hledáme vrstvy sněhové pokrývky a pak si pro vyzkoušení stability Martin nad tenhle koridor vyleze na lyžích a zkouší, kdy se to s ním utrhne. Třetím cvičením je zahrabaná sonda, kterou nechal Ondra pod kopcem a učí nás ji najít a pomocí sondy a lopaty vyhrabat.

Když si vyhrajeme, spouštíme se dolů do mlhy a ve tři odpoledne končíme zase v hospodě.

Pátek

Dopoledne tráví chlapi v hospodě sledováním hokeje a než se vyhrabeme, slunce je pryč.

Velké Hincovo pleso

Už při přechodu po modré Mengusovskou dolinou začíná pomalu přituhovat. Shora se snáší černý mraky a za chvíli začíná sněžit.

Nejhorší je výstup těsně před cílem na Velké Hincovo pleso. Celá skupina se za sebou vleče jak had a i tulení pásy už začínají prokluzovat. Nakonec se v kopci naštvu, že mi to za to nestojí, lyže připnu na bágl a pokračuju po svých. Zpátky obdivuju, jak se z toho krpálu pouští všichni na lyžích. Ondra mi půjčuje mačky a já jdu okolo skály s tím, že na mě dole Martin počká. Hned jak se ztrácím skupině, potkávám kamzíka. Stojí 10 metrů ode mě a zíráme si do očí. Všude je stále temno, sníh mi naráží do tváří, ale čas jakoby se na chvíli zastavil. Pak se na mačkách s cepínem v ruce spouštím dolů. Martin tam na mě čeká, přišel kvůli mně o pěkný sjezd shora do doliny a bezpochyby ho musí mrzet, že na lyžích neumím jako zbytek party a nejela jsem s nimi.

K chatě to není celou cestu z kopce, tak si tam Martin vymýšlí nějaké srandy v lese, až skončí tak dole, že musí nasadit pásy, ale pořád je sranda.

Mapa zde.

Večer si užíváme káď s 42°C horkou vodou a šampaňským. Krásně se po tomhle dni usíná.

Sobota

Od prvního dne obdivujeme, jak někdo může vylézt nahoru na Ostrvu ve strmém zmrzlém svahu. Teda nevím, jak ostatní, ale já to obdivuju dost. A tak si ji poslední den výpravy dáváme za cíl a s mačkama vyrážíme vzhůru.

Ostrva

Je to těžký výstup, zvlášť když už dole u chaty je -17°C a ledový vítr profukuje krz šálu kolem krku přes celý tělo.

Zážitek za to ale stojí. Parta už se vrací dolů, když ruku v ruce přicházíme s Martinem na vrchol k rozcestníku Ostrva. Můžeme si oba zařvat, obejmout se, vyfotit pár fotek a mažeme dolů na kapustnicu.

Mapa zde.

Pak se chvíli poflakujeme v oblíbené Majláthkově chatě a odpoledne balíme na cestu zpět.

Na vlak do Popradského plesa vede pohádková cesta, která se klikatí lesem. Na lyžích ji sjíždíme až na zastávku.

Mapa zde.

Odtud pokračujeme do Štrbského plesa zubačkou a v kolibě čekáme dlouhých 5 hodin na vlak do Prahy.

Pití hořce dalo některým z nás zabrat, ale zdárně uleháme do spacího vozu a jedeme domů.

5 tipů na zimní tůru Šumavou vhodnou i pro skialpy

1. Velký Roklan

Trasa začíná v německé vesničce Oberfrauenau a vede po černé turistické značce kolem Malého Roklanu až na Velký Roklan. Dolů to na lyžích docela sviští zhruba 3 kilometry, potom lze cestu prodloužit okruhem v lese, ale svah už je tady mírnější. Domů se vracíme ještě za světla.

Mapa zde.

2. Poledník

Z Prášil dojdeme k Prášilskému jezeru po červené turistické značce a odtud se buď napojíme na Šumavskou magistrálu, nebo můžeme zkusit vyšlápnout kopec po neznačené cestě vedoucí rovně od jezera. Od Poledníku jsou potom opět vhodné neznačené cesty lesem.

Mapa zde.

3. Špičák

Z parkoviště Skiareál Špičák vede pěkný okruh po modré k Rozvodí. Zpět se vedle sjezdovek po žluté na lyžích vrátíme k autu. Sjezd je jednoduchý a celý výlet je časově hodně krátký.

Mapa zde.

4. Velký Javor

Krásná trasa na Javor vede od jezera Grosser Arbersee po oranžové či zelené lesem s napojením na červenou. Je třeba brát ohled na běžkaře, jelikož jejich stop tady vede několik a skialpinisti na nich nejsou vítáni. Z Velkého Javoru se kousek od sjezdovky vracíme zpět do lesa a přijedeme z opačné strany k jezeru. Tato trasa je vhodná pro ty, kteří hledají delší výšlap, sjezd je krátký.

Mapa zde.

5. Pancíř

Na cestu nastoupíme od Skiareálu Javorná a pokračujeme přes Přední Šmauzy na Pancíř. Odtud se pozvolně k Tomandlovu křížku a přes PR Prameniště vracíme na sjezdovku v Javorné. Dolů se to příliš rozjet nedá, takže je cesta zdlouhavější.

Mapa zde.

Černá Hora – trochu jiný Balkán 9/2014

Vzpomněla jsem si na pár krátkých porovnání, která jsem dala dohromady při výletu na Černou Horu před čtyřmi lety a chtěla bych se s nimi opět podělit.

Zdá se mi, že občas na některé země po čase zapomeneme, zvlášť, když jich procestujeme více. Na Černou Horu si ale vždy několikrát do roka vzpomenu a to hlavně kvůli smečkám psů, které jsem tam potkala. Nejsilnějším zážitkem, který se mi dosud vrací jsou psi následující mě po vesnici Dobra Voda (u známého historického města Bar) a následně čekající až do rána ve dvoře apartmánu. Pes, jako náš ovčák, který při pohlazení brečí a v očích má pocit zoufalství.

Co je tedy tolik odlišné?

V ČR si do krámu nosíme vlastní igelitku, abychom si ji nemuseli neustále kupovat. V Černé Hoře vám nabídnou zdarma igelitku a to na každou jednu položku nákupu.

V ČR pijeme „kafe“ a jíme „maso“ v Černé Hoře KAFE a MASO.

V ČR nestojí cigarety pod 60kč, v Černé Hoře je seženete od 1,20euro. (ceny 2014)

V ČR je čisto a na každém rohu popelnice, v Černé Hoře zastaví týpek u silnice a vysype bordel ze srázu.

V Černé Hoře měří nejnižší hora jako u nás ta nejvyšší.

Hlavní město Černé Hory je jako u nás Lochotín.

V ČR je v každém městě psí útulek, černohorci neví o žádném útulku v celé zemi. Toulaví psi jsou po sezóně z měst vyhnáni nebo zabiti.

V ČR děláme na domech střechy, v Černé Hoře trčí z domů dráty „co kdybych chtěl ještě dělat další patro“.

V Černé Hoře je málokterý dům na vesnici oplocený, lidi si nechávají helmu jen tak na motorce. V ČR vše zamykáme a na motorce máme kufry na helmu a stejně nás jednou za čas někdo okrade.

V Černé Hoře je daň na alkohol 19% a stojí jako u nás.

V Černé Hoře koupíte v marketu okurku bez chemického postřiku a ve městech pořád fungují tržnice se zeleninou a ovocem.

V Černé Hoře je nejčastější auto dvojkový golf. V ČR se snažíme mít alespoň lepší auto než soused.

V Černé Hoře nejsou rohlíky.

Černou Horu projedete dokola asi za 8 hodin po silnicích vytesaných ve skále. V ČR za tu dobu narazíte na několik dopravních komplikací a ujedete sotva polovinu trasy, než jste měli v plánu.

V Černé Hoře vás vyjde taxík skoro stejně jako autobus.

Staré městské centrum (placená prohlídka) – Stari Bar

Turisticky propagovaný klášter ve skále – Ostrog

Dál ve vnitrozemí spousty podobných cest vytesaných ve skalách

Řeka Tara – nejhlubší kaňon v Evropě a druhý nejhlubší na světě sice má tento status, ale natolik zase neuchvátil

Černé jezero (Crno jezero) v národním parku Durmitor

La Palma – trek po vulkánu 12/2017

Tak jdeme na to! Souhrn všeho důležitého o treku najdete pod jednotlivými odkazy.

Prošli jsme na dvě etapy celý ostrov ze severu doprostřed a na západní pobřeží, potom autobusem na jih a zpět hřebenovkou do půlky ostrova a na východ k letišti. Dohromady kolem sto kilometrů v nohách a na těžko. Jen v horách kolem 80km, 8 tisíc výškových nahoru a to samé dolů. Náročné to bylo, ale rozhodně stálo za to. A počasí na Kanárských ostrovech v prosinci k téhle výzvě jako dělané.

Dopravní prostředek	letadlo, autobus, pěšky
Počet nocí	11
Cena na osobu	11500 Kč
Trasa	1. Trek s přestávkou cca 11 dní viz níže 2. Trek bez přerušení cca 7 dní

DEN PRVNÍ – jak se dostat na berlínské letiště, kde parkovat a jak to lítá na Kanáry

DEN DRUHÝ – jak sehnat kartuši ve státní svátek, jízdní řády a přejezd mezi Santa Cruz a Los Sauces

DEN TŘETÍ – rezervace UNESCO Los Tilos a ztracená zkratka na Pico de la Cruz

DEN ČTVRTÝ – okruh s tunely a prameny Los Tilos (aneb, co skrývají za páskou, kam se nesmí), výstup na vrchol

DEN PÁTÝ – observatoře Rocque de los Muchachos, přechod první části Ruta de los Volcanes

DEN ŠESTÝ – ubytování v El Paso a návštěva Los Llanos přes banánové plantáže

DEN SEDMÝ – Puerto de Tazacorte – černá pláž, déšť a válečka v malém žlutém domečku

DEN OSMÝ – delfíni při plavbě s posádkou Ocean Explorer, přesun na jich do Fuencaliente (Los Canarios)

DEN DEVÁTÝ – jih, těžba soli ve Faro de Fuencaliente a další výškové metry pod sopku San Martin

DEN DESÁTÝ – přechod druhé části Ruta de los Volcanes v černém sopečném písku až ke kempu Refugio de El Pilar

DEN JEDENÁCTÝ – sedlo Cumbre Nueva (přetékající mraky) a sestup do Santa Cruz

DEN DVANÁCTÝ – ráno v Santa Cruz na pláži, koupání a odlet domů