Turistické cíle v okolí Mojstrana (a Kranjska Gora): vodopád Peričnik, jezero Bled, Bohinjské jezero, Vogel, soutěska Vintgar, Tonkina koča, Prisank window
Od poslední návštěvy Slovinska, kdy jsme jen letmo navštívili Škocjanské jeskyně už uběhly více než dva roky. A já se sem chtěla vrátit a projít si toho víc. Nenapadlo mě tehdy, že to můžeme uskutečnit i v zimě a tak, když jsme původně plánovali letošní skialpy v zahraničí přišlo v potaz právě Slovinsko. Dostali jsme několik upozornění na to, že Slovinsko na skialpy není, že hlavně v první polovině zimy, ale i později, padají laviny kvůli nestabilnímu počasí. A tak jsme se rozhodli pro bezpečnou verzi toho všeho a to, že spojíme několik výletů po okolí bez lyží s lyžováním v okolních střediscích. Rezervovali jsme si apartmán pro čtyři v apartmánu Zajček ve vesničce Mojstrana.
Dopravní prostředek
auto
Počet nocí
5
Cena na osobu
6500 Kč
Čtvrtek
Začátek výletu téměř končí ještě před odjezdem. Dopoledne píše Michal, že skončil v nemocnici a nemůže s námi odjet. Voláme do ubytování, ale tam nám tvrdí, že pobyt již nelze stornovat, když se máme dnes ubytovat. Vše je zařizováno přes booking, vše už je zaplaceno. Zkouším se dovolat i přímo na telefon zprostředkovatele ale marně. U rezervace sice píšou storno 30% celkové ceny, ale máme obavy, aby nám pak vrátili vůbec nějaké peníze. Po zvážení pro a proti nakonec balíme a jedeme sami dva s Martinem.
Do Mojstrany přijíždíme téměř o půlnoci a po krátkém představení se s pronajímatelkou jdeme hned spát.
Pátek
Vyspáváme do krásných 8:30. Za oknem na nás pokukují jen lehce zasněžené vrcholky a po snídani vyrážíme na Peričnik.
Peričnik (vodopád)
Je to v této oblasti poměrně známý vodopád a to hlavně tím, že v létě se dostanete pod něj. V zimě je silnice k němu zavřená od parkoviště Pri Rosu. Z tohoto místa se pak vyjde po červené značce podél Triglavske Bistrice a u Koča pri Peričniku nás čeká prudké stoupání lesem k vodopádu. Těsně u něj je nutné nasadit mačky, vše je zamrzlé a i chodník klouže. Nechápeme turisty v keckách a možná ani oni nechápou, proč se pořádně neobuli, někteří to vzdávají a vrací se.
Jelikož akorát pomalu vystupuje nad hřebeny hor sluníčko, pokračujeme do kopce až na Vrtašku planinu pod vrchol Čelesnik. Místy leží na listí zhruba 20 centimetrů sněhu, místy se ale brodíme v té bílé nadílce i po pás. Pípáky samozřejmě zapnuté. Kousek skály je tady s řetězem, ale jde sotva o dvacet metrů a zdoláváme ji bez problému. Mačky jsme od vodopádu ještě nesundali. Výlet je to nakonec poměrně náročný, ale opravdu krásný, vracíme se k autu už za šera. Mapa trasy zde.
Sobota
Další den svítí sluníčko už od rána. Doslova modrá obloha bez mráčků. BBalíme lyže a cajky.
Bled (jezero)
První zastávkou je jezero Bled a Blejski Grad. Shora od hradu nevytváří pohled na jezero moc slávy, když ale projíždíme následně přímo kolem vody, naskýtá se parádní pohled na hrad, který se tyčí na vysoké skále a za ním je úchvatné panorama zasněžených hor. Velice známý je potom ostrůvek s kostelem, který také zahlédneme z auta přímo ze silnice.
Bohinjské jezero, Vogel
Nestíháme se ale příliš zdržovat. Míříme do střediska Vogel u jezera Bohinj. Bohinjské jezero je mi mnohem sympatičtější. Táhne se v údolí lesů a vysokých špičatých majestátních hor.
Na Vogel platíme 27 euro za půldenní skipas. Na tomhle středisku je krásné, že nás kabinová lanovka vyveze do výšky 1500 metrů a tady můžeme lyžovat v kotlině mezi několika vrcholy. Děsili jsme se množství lidí, vzhledem k tomu, jak byla všechna parkoviště plná, ale docela se tady rozptýlili. Původní plán byl chvíli si zalyžovat a pak vystoupat na vrchol Šija na skialpech. Po poledni se ale nad Šijou začíná honit ošklivý šedivý mrak a tak se procházíme jen na hřebeni u poslední, nejvýše otevřené lanovky. V areálu potkáváme také pár lidí na sněžnicích. Do řeči se s námi dává i Čech, který se taky chystal na Šiju a myslím si, že pokud by bylo nad vrcholem pěkně jako dole, na sněžnicích by to byl, vzhledem k aktuálnímu typu sněhu, mnohem lepší nápad než na lyžích. V komplexu je několik barů včetně pizzerie, není tedy nutné si sem sebou nic vozit. Nakonec se rozhodneme sjet poslední sjezdovkou až na parkoviště, ale není to moc dobrý nápad. Na mě je tahle sjezdovka poměrně prudká a sníh je namrzlý. Vracíme se domů příjemně unavení a na příští den plánujeme něco opravdu odpočinkového.
Soutěska Vintgar
Neděle
Na dnešní dopoledne máme vymyšlenou procházku přes soutěsku Vintgar. Z jejích 1,6km je bohužel v tuhle roční dobu otevřeno z každé strany asi jen 200 metrů. I tak je to paráda na chvíli se pokochat průzračně modrou vodou a dřevěnými můstky.
Na oběd jedeme do Kranjske Gory, omrknout sjezdovky, jezero Jasna a Ruskou cestu, která by měla být v zimě zavřená a my se z ní chceme zítra dostat někam do hor.
Pondělí
Ruská cesta vedoucí prostředkem Triglavského národního parku je zavřená od října do dubna. Poslední místo, kam se lze dostat autem je u prvního mostu za jezerem Jasna. Odtud musí už každý po svých. Dnešní plán se nedá moc nazývat plánem, jelikož včera od 12té hodiny až do noci padal déšť se sněhem a my netušíme, jak budou cesty v horách vypadat.
Tonkina koča, Prisank window
Od auta vycházíme po deváté hodině ranní kolem řeky Pišnica a už od začátku trochu litujeme, že nemáme sněžnice. Sněhu ale není zas tolik a stačí nám dobré boty a návleky. Chvíli zvažujeme výstup na vrchol Špik, ale cesta k němu je opravdu hodně zapadaná a tak pokračujeme v malebné dolině u řeky. Po chvíli přicházíme k Planině v Klinu, která je opravdu pohádková. Uprostřed planiny stojí zasněžená chalupa, kolem dokola jak se člověk otáčí jsou vysoká zasněžená skaliska a slunce se akorát přehupuje z východní strany hor přímo nad nás.
Brodíme se dál kolem známé dřevěné Ruské kaple až k chalupě Tonkina koča. Všechny chalupy a restaurace na cestě jsou v od září do června zavřené. U Tonkina koča naše cesta končí, slunce se schovalo a zdolávat jakýkoliv okolní vrchol by byl nesmysl. Naposledy se ohlédneme na chalupu a Vršič, který se schovává hned za ní. Mineme Prisank window a vracíme se po klikaté silnici dolů k autu.
Plzeň je pěkné historické město v západních Čechách a má svůj obdiv mezi řadou turistů nejen kvůli tomu, že je to město piva – známé takto po celém světě. O Plzni se určitě dočtete mnoho a pokud pojedete kolem, vyhraďte si chvíli alespoň na její centrum nebo nějaký místní pivovar. Tenhle článek vás ale vezme o kousek dál od dlážděných mostů a tramvají. Vezme vás do přírody a k řekám.
Kdo bydlí v okolí Plzně či Rokycan určitě některé z následujících tipů na výlet bude znát, ale doufám, že si tady každý najde něco, co se stane jeho novou inspirací, kam se podívat příště.
U každého tipu na výlet je odkaz na mapu a několik možností, jak se na dané místo dostat.
1. Vysílač Praha (Plzeň – jih, Nepomuk, CHKO Brdy)
Uprostřed brdských lesů ční vysílač Praha. Nejkratší cestou se k němu dostanete z vesničky Nepomuk. Zaparkovat lze přímo v obci. Případně se dá zvolit jakýkoliv jiný okruh. Vlaky sem nejezdí a autobus spíš sporadicky, zvolila bych tedy dopravu autem a následně pěšky nebo na kole.
Krásná relaxační procházka v blízkosti Plzně a pěkné místo pro venčení psů v parném létě je louka u řeky Střely pod Dolním Hradištěm. Ve směru od vesnice Koryta lze zaparkovat hned vpravo za silničním mostem a pak se proti proudu řeky můžete dostat až na hradiště nebo vyhlídku, případně se dá výlet protáhnout a napojit se na zelenou turistickou trasu. Vrátit se k autu můžete pak shora po silnici. V opačném směru zase stojí u řeky Chaloupkův mlýn.
Nově vybudovaná naučná stezka ve Třemošné je vhodná na procházku také s kočárkem nebo pro vozíčkáře. Dominantou je skalní věž Vodní skála, na které si mohou přijít na své i méně nároční horolezci. Přijít se sem dá například po žluté turistické značce z ulice Družstevní, Třemošná. Po chodníčku a můstkách se pak projdeme lesem kolem studánky Kvočna a vrátit se můžeme také okruhem přes louku s výhledem na město.
Dalším cílem výletu může být i bunkr z let 1936-38, takzvaný řopík (ze zkráceného názvu Ředitelství opevňovacích prací – ŘOP, které řídilo stavební práce). Několik zachovaných bunkrů najdeme podél řeky u Stříbra. Vydat se můžeme například po proudu Mže od Červené lávky na východ až k jezu (po červené turistické trase) a výlet se dá jakkoliv protáhnout nebo vzít následně okruhem po modré turistické trase zpět. Do Stříbra nemusíme jen autem, ale dostat se sem dá také vlakem, který kopíruje meandry řeky. Díky vlakové dopravě můžeme třeba dojít ze Stříbra až do Vranova nebo na Hracholusky či naopak. Skvělý tip na výlet na Plzeňsku i s kočárkem nebo na kole.
Kdo bydlí na Plzeňsku, musí znát Hracholusky. Jedná se o přehradu o rozloze 490 ha a vznikla zatopením dvou vesnic Těchoděly a Dolany, které ležely v malebném údolí. Projít se po jejím břehu, koupat se nebo svézt parníkem či na šlapadle můžeme z oblastí Butov nebo Vranov. Při jejím pobřeží se nachází několik kempů a kiosků.
Kdo by to byl řekl, prvními vlastníky hradu Buben byli Bubnové z Hrádku. Trochu příběh jako z pohádky – Bubnové vystavěli hrad na počátku 14. století na soutoku Mže a Plešnického potoka na protáhlém ostrohu s výhledem na špičky urostlých stromů.
Vystoupat k hradu stojí za to, otevře se před námi nádvoří s vysokými zdmi. Milovníci přírody určitě ocení klid, tiché šumění lesů a šplouchání řeky dole pod hradem. Můžeme si odpočinout na lavičce nebo si opéct buřta.
Aktuálně se nachází kolem hradu několik pohádkových postaviček vyrobených ze dřeva. Tip pro děti: najděte jich co nejvíc.
Kudy k hradu?
Na hrad vede mnoho cest a každý malý i velký turista ho bezpochyby zvládne najít.
Ze čtyř světových stran vás cesta dovede na zříceninu Buben. Ať už se vydáte z vlakové zastávky v Plešnici, podél řeky z vesnice Bdeněves, od zámeckého statku v Újezdu nade Mží nebo z hracholuské hráze. Je to zároveň pěkný výlet i pro rodiny s dětmi.
Chcete pomoct na hradě? Nebo pořádat nějakou akci? Či se jen zeptat, jestli je na Bubnu možné stanování? Zeptejte se přímo občanského sdružení Excalibur, které se o hrad stará http://hradbuben.sweb.cz.
Pěknou a klidnou trasu na výlet třeba se psem nebo s kočárkem najdete v lesích podél řeky Klabavy. Od Švédského mostu se vydejte po modré turistické značce až na hradiště Vimperk.
Jak na hrad Vlčtejn? Nejlépe autem a zaparkovat pod hradem, případně autobusem na zastávku Vlčtejn, rozcestí. Návštěvu hradu můžeme taky spojit s cyklovýletem – nabízí se trasy po silnici značené jako Naučná stezka Blovickem pěšky i na kole. Na hrad nevede sice dlouhá cesta, z auta prakticky vystoupíme hned pod ním, přes les se dá ale projít třeba k oboře Žákava. Pod hradem je také přístupná skála k lezení.
Další pěkně vybudovaná naučná stezka se nachází ve Spáleném Poříčí a vede od Mlýna u Zámeckého rybníka proti proudu Bradavy až za vesnici Hořehledy. Najdeme ji pod názvem NS Za mlynáři od Bradavy, a jedním z nejkrásnějších míst na této cestě jsou Hvížďalské vodopády.
10. Zřícenina hradu Radyně (Plzeň – město, Starý Plzenec)
Co se tyčí z lesů při příjezdu do Plzně? Přece královský hrad Radyně.
Tedy jeho zřícenina. Stojí na buližníkovém vrchu mezi Plzní a Starým Plzencem. Infocentrum pod hradem nabylo v roce 2018 nových podob a začalo se tam vařit i pořádat více různých akcí pro veřejnost. Návštěva hradu je teď krásná za každého počasí.
Z Míšova nebo z Trokavce se dostaneme po značených cestách k oběma Padrťským rybníkům. My jsme je navštívili v zimě, kdy se přes ně proháněli běžkaři a v létě bude tohle místo určitě taky nádherné.
Soutěska ve svahu nad řekou Berounkou se dá projít z Plzně – Bílá Hora až do Druztové na zříceninu hradu Věžka. Trasu si můžete zkrátit z okrajové části vesnice Zruč – Senec, držte se cedulí NS Po stopách Františka Malocha. Výlet se dá zakončit taky ve Stodolní hospůdce v Druztové, kde můžete ochutnat širokou nabídku piva, domácí mošt nebo si dát něco k snědku.
Z Bolevce, Třemošné, ze Záluží, z Ledec nebo Chotíkova, ze všech těchto míst můžeme dojít na rozhlednu Krkavec. Přímo k vrcholu Krkavce se dá také dojet autem. Rozhledna je otevřená v sezóně od března do konce října vždy v sobotu a v neděli.
Na jihu Plzně můžeme navštívit zámek Nebílovy a při té příležitosti se projít do polí a k lesu naučnou stezkou NS Nebílovy třeba ke studánce svaté Barbory nebo na vrcholek Kordán. Jsou tady moc pěkné výhledy do údolí, ticho a lesní zvěř. Při cestě na Nebílovský Borek míjíme stádo ovcí a žulový lom.
Na březích Krašovického rybníka je nádherně. Můžeme se projít okolo něj a zavítat do dřevěného kiosku Houkala, nebo si projít pěknou trasu směrem na Trnovou a vrátit se zpět kolem Krašovické myslivny.
Od parkoviště pod zámkem Kozel vede modrá turistická trasa až na zříceninu hradu Lopata. Za pěkného počasí je to opravdu hezký výlet, který si lze libovolně prodloužit a zakončit například přímo na zámku na výborné kávě s výhledem na Lopatský rybník.
Vzali jsme si stan a spacáky a spoustu jídla s vidinou že přejdeme od Ostrýho hřeben podél hranic.
Vyrážíme v sobotu ráno vlakem na Hamry. Vlak dobýváme v lyžácích na nohou těsně ve vteřině odjezdu. Je bohužel tak přeplněný, že usedáme na batohy u spojnice vagónů. Posilňujeme se vánočkou a jako správní čeští turisti si pak zbytek cesty upíjíme z Gambrinusu v plechovce. Trasa je opět pohádková, bílé zasněžené hvozdy nás vítají v plné zimní kráse. Zhruba v polovině cesty se výstup začne stupňovat a musíme prošlapávat stopu, což je dost obtížné. Krátí se mi zásoba čaje a po vánočce jsme toho už moc nesnědli, takže nám pomaličku docházejí síly. A pak s náma na Ostrým začne lomcovat vánice zmrzlých krupiček sněhu, chata je zavřená a zasněžená po okna čerstvým prašanem. Nejde se k ní přes zamrzlé schody dostat na lyžích a tak si několikrát nabírám sníh do bot a promokávají mi postupně celé kalhoty. Tam nahoře v tom šedivém oblaku a na zmrzlé zemi to celé vypadá jako šílená noční můra. Při představě, že tam někde budeme spát je to všechno ještě šedivější. Tak to otáčíme a vracíme se na Hamry.
Na Statečku si vaříme polívku a počítáme čas do příjezdu vlaku do stanice. Z noční můry se už zase stává veselý a humorný příběh. S čelovkami pak na už téměř neovladatelných nohách sjíždím za Martinem do údolí k řece a vyšlapeme poslední kousek trasy na nádraží. Aby toho nebylo málo, na závěr výšlapu ztrácím talířek z hůlky, což je při výstupu v čerstvém sněhu taky velmi příjemná záležitost.
Šumavu jsem znala doteď jako mírumilovné pohoří, ale dnes mi trochu otevřela oči a dokázala, že ji nemáme podceňovat. Celkem jsme zvládli kolem 18 km a byli na nohou 7 hodin. Tu noc napadlo půl metru sněhu.
Poznámka: U železniční stanice sundejte pásy a dojeďte na lyžích po modré až k mostu přes Úhlavu. U zastávky Hamry -bus je nutné pásy nasadit a kolem přístřešku Stateček se dostanete stále po modré až na chatu na Ostrým.
V neděli ráno míříme z parkoviště Zwieslerwaldhaus nahoru na Falkenstein. Cesta má přes 4,5km a 600 metrů převýšení. Nasněžilo spoustu mokrého sněhu, který tvoří ze stromů kouzelné ledové bytosti ohýbající se v zádech dolů k zemi.
Jde se krásně, počasí je celkem fajn a na chvíli se nám otevírá i výhled dolů do údolí. Ještě před obědem tedy usedáme v hospodě, kde se chvíli zdržíme, než se vydáváme klikatou silnicí na lyžích až k autu.
Dalším cestovatelským cílem byla už dlouho plánovaná návštěva deštivého ostrova kdesi v Atlantiku – ostrova Madeira. Tenhle výlet jsem dlouho odkladála, ale když se v dubnu objevily letenky za 2300 Kč, neváhala jsem.
V nabídce byly listopadové termíny s odletem z Berlína a přestupem v Lisabonu.
Velkým rizikem bylo počasí a jelikož jsme zvolili k cestování pouze příruční zavazadla, vyrážíme bez stanu s plánem spát v hamakách a apartmánech. Pěší turistika, přechod ostrova Madeira je před námi.
Dopravní prostředek
letadlo, autobus, stop, skútr, pěšky
Počet nocí
10
Cena na osobu
15000 Kč
Letiště Berlín Schönefeld
Letos jsme odlet z Berlína spojili i s návštěvou města – East Side Gallery, Topografy of Terror a Brandenburger Tor spolu s návštěvou vůdcova bunkru.
Auto jsme nechali vedle obchodu Aldi v Lichtenbergu a rovnou jsme si opodál vzali hotel – PLUS Berlin hostel und hotel s 24h recepcí a za přijatelnou cenu.
Doprava Berlín – metro, vlak BVG
Pohybovat po Berlíně se dá odtud pěšky nebo pomocí sítě vlaků a metra. Například jízdenka na 120min. vyjde na 3,40 euro. Plánek najdete na jakémkoliv nádraží nebo je ke stažení v pdf na internetu.
30.10. Úterý
Letiště Lisabon
Z Berlína přílétáme na letiště v Lisabonu téměř o půlnoci. Časové pásmo nám snižuje čas o jednu hodinu.
Letadlo staví na Terminálu 2 a automaticky přejíždíme busem na Terminál 1.
Pokud budete v Lisabonu nuceni přespat kvůli návaznosti na další let ráno, určitě se přesuňte na Terminál 1, kde se dá kdekoliv na zemi ustlat i připojit nabíječku. Kromě nás to tak v patře nad eskalátory dělalo několik dalších cestujících. Bus na Terminál 2 je v provozu zdarma od 3:30 do 1:30 každých 10min a stojí hned u Exitu.
31.10. Středa
Ráno se tedy přesouváme opět zpátky na T2. Snídáme v bistru u vchodu, kde nejsou špatné ceny. Snídaně pro dva nás tady vyjde na 6eur. Vodu je pak dobré si koupit v automatu hned po letištní kontrole zavazadel. Stojí tady o polovinu méně než ve všech prodejnách u brány. Brána se nám pak otevírá 40 min před odletem a z upršeného Lisabonu odlítáme bez zpoždění.
Madeira – Funchal
V 9:00 už projednáváme plán cesty na prosluněném madeirském letišti.
Plán se nakonec úplně neslučoval s realitou a tak přikládám konečnou verzi. Startujeme z Porto Moniz, kam se musíme nejprve dostat z letiště v Santa Cruz.
Nasedáme do prvního přijíždějícího autobusu ve směru do Funchalu a jedeme až k maríně za 5eur na osobu. Rada pro vás – nasedněte na klasický městský bus, který staví o kousek dál. Ušetříte.
V mekáči si dáváme hodnotný oběd a převlíkáme se do kraťasů. O kus dál v shopping area kupujeme kartuši, v suvenýrech levný nožík a v intersparu něco k jídlu a víno.
Po několika peripetiích s autobusovými řády, kterým prostě nerozumíme, se vracíme zpět za mekáč k zastávce autobusu č.6. Nejezdí moc často a musíme si na něj asi hodinu a půl počkat.
Ve Funchalu stojí za zmínku trhy s domácími výrobky a potravinami. Pozor ale na prodejce ovoce, kteří vás zlákají ochutnávkou a potom chtějí trojnásobek než o kus dál.
Ribeira Brava
Busem pokračujeme do Ribeira Brava na dobré jídlo u moře, kde se pak opalujeme na černých oblázcích. Opět nám nedojde že to sem jezdí spíš svátečně a abychom se dostali na start našeho treku – Porto Moniz, musíme si dvě hodiny počkat. Máme v plánu už dnes spát venku a tak se to úplně nehodí.
Porto Moniz
Jak už jsme se naučili jednou stopovat, stává se tenhle sport při obdobných problémech naší tradicí. Nejdřív nás vezou dva Němci do Sao Vincente. Už při odjezdu z jihu ostrova nastávají ale další problémy a to je šílený déšť a mlha. Ze Sao Vincente nás potom už za tmy veze dalším stopem místní mladík. Déšť neustává. V autě hledám přes booking ubytování a rezervuji pro nás jeden pokoj v apartmánu Local Atlantico za 35 eur. Stále prší a jsme rádi že neusínáme v hammakách někde v jeskyni.
Rada nad zlato: když je na jihu krásně na opalování a koupačku, na druhé straně ostrova to může být přesně naopak.
1.11. Čtvrtek
Ráno je počasí o dost milejší. Až na velké vlny, které se doslova rozbíjejí o turistickou atrakci Piscina Naturalis do Porto Moniz (přírodní bazénky v moři).
Ribeira Janela
My nakupujeme jídlo na cestu a šlapeme přes Moniz kolem Pico do Caldeirao až do sousední vesničky, kde se v moři tyčí z fotek známá skála Ilheu da Ribeira da Janela. Přes vesnici musíme pak vystoupat opět nahoru a vítězoslavně si v baru kousek od vyhlídky Miradouro da Eira da Achada dáváme pivko a brambůrky.
Levada dos Cedros
Konečně se dostáváme na levadu. Je to část Levady dos Cedros značená jako PR 15. Vede celou dobu do kopce v bahně, po kamenech nebo schodech z dřevěných kůlů. Místy protíná silnici a na jednom místě dokonce potkáváme krávu s teletem. Když se za nimi objevuje i černý býk, pomalu je opouštíme a pokračujeme na levadu.
Další částí je PR14 která se momentálně opravuje. Kluci jsou šikovní a betonují tady nové zábradlí a zatloukají dřevěné schody. Je to třeba, protože levada by bez oprav nebyla úplně bezpečná. Vede v nádherném cedrovém pralese téměř po rovině a míjí pár vodopádů.
Dnešním cílem po 16km a 1163m výškových stoupání je kempovací místo Fanal. Přicházíme sem v mlze a téměř za tmy. Usínáme poměrně brzy zavěšeni v hamakách přímo v kamenném přístřešku.
2.11. Pátek
Celou noc je takové vlhko, na které nejsme připraveni. Doslova nás tahá ven z postelí a i když není reálně zima, celou noc se třeseme.
Vereda do Fanal
Ráno nás ve Fanalu vítá stádo krav s telátky. Vypadají sice trochu hrůzostrašně, jak se brzo ráno přibližují tou mlhou a mokrou trávou, ale nakonec je to docela milá návštěva. Po snídani vyrážíme na PR13 do nahoru do mračen.
Abychom mohli dnes dojít do Rabacalu musíme ale z PR13 uhnout a napojit se o několik metrů níž na levádu. Naštěstí při sestupu po neznačené stezce se mračna protrhávají. Stezka je dost zarostlá. Z některých vyhlídek máme jako na dlani dlouhé údolí připomínající džungli. Chybí tady snad jen poskakující šimpanzi, kteří by ještě dodali na efektu. Na to, že je tenhle sestup neznačené, není to zdaleka tak hrozný úsek jako na následující již turisticky „upravené“ cestě.
Levada da Rocha Vermelha
S nadějí že na Levada da Rocha Vermelha bude cesta udržovaná, klesáme příkrou a uklouzanou serpentinou dolů k hučící vodě. Turistická trasa na konci téhle Levady je ale v tragickým stavu.
Nějak překonáváme uklouzaný sestup i průsmyk rozbitý vodopádem, za kterým následuje další vodopád a pak dlouhé strmé schody dolů. Levada vedle schodů navíc pro tak velké množství vody nestačí, a tak voda proudí místy i po schodech. Každý krok je opatrný a pomalý. V pohodě je cesta až zhruba od bodu značeném jako Adeneiro.
Pak už se jde podél pěkné udržované levády až na okruh 25 Fontes. Někteří lidé se sem nechají vyvézt a chodí na výlet právě na tyhle vodopády.
Před šestou večer Martin konečně objednává v Rabacal dvě kafe a vína. Zajídáme to výborným brownies a jak všichni pomalu odjíždí do svých domovů takzvanými Rabacal Van i my pomalu jdeme spát. Nad kavárnou je krásný plácek pro stany a pro hamaky v kopečku nad ním se dá taky přespat.
Opět nás několikrát budí rosa a můj spacák je ráno u nohou úplně mokrý.
3.11. Sobota
Sčítáme množství plánovaných kilometrů, to jak jsme unavení a gramáž jídla na den a zjišťujeme, že bychom měli zajít na jedno odpoledne do civilizace.
Calheta
Dolů vede poměrně rychlá cesta a to přes 800 metrů dlouhý Túnel do Rabacal, který je oproti jiným tunelům vysoký a projdete ho suchou nohou. Cesta se pak vleče až ve městě, kdy po strmé betonové silnici musíme sejít až k pláži.
Je to ale přesto skvělý plán zamířit dnes pro zásoby, protože dole pálí sluníčko a lidi se koupou. Popíjíme v baru a pak dokupujeme potraviny v krámku u pláže v Calhetě.
Boca da Encumeada
Jelikož autobusy tady o víkendu jezdí asi 2x denně a ještě na sebe nemají v dalších městech žádnou návaznost, usmlouváme taxi ze 30 na 25eur a jedeme na Boca Encumeada. Jsme vděční, protože sem bychom autobusem jeli celí den, nebo zbytečně ztratili čas stoupáním zpátky přes město.
Taxikáře Mauricia rozhodně doporučuju. Anglicky vám toho cestou povypráví opravdu hodně o ostrově. Kontakt:
MAURÍCIO Silva 00351 965 166 626
Mauriciotaxis@hotmail.com
Usínáme po skvělé večeři opět v hammakách kousek od Levady u baru Boca Encumeada.
4.11. Neděle
A máme tady konečně výstup na Pico Ruivo, na který se od začátku těšíme. U Boca Encumeada se převalují mračna a nahoru k Pico da Encumeada nevidíme nic než mlhu. V sedle za vrcholem ale už začíná prosvítat slunce a vítr odnáší mraky pomalu pryč.
Na křižovatce pod Pico do Jorge obědváme a na sluníčku sušíme mokré spacáky. Kocháme se přitom protějším vrcholem Pico Grande. Mít víc času tak by výstup na něj stál za to. My stoupáme na Pico Jorge a řekla bych, že je to druhé nejkrásnější místo na této trase. Prvním se pro mě stává o několik kilometrů dál na jižní straně kopce vytesaná cesta na Pico da Lapa da Cadela. Ty výhledy z ní jsou nezapomenutelné a tak typické pro divokou Madeiru.
Ke Casa do Pico Ruivo už stoupáme v deštivém mraku a jsme vděční že tady stojí kamenný přístřešek. Turistická chata je už totiž 2 roky zavřená. Nic od toho tady nečekejte, je tady nepořádek a ucpané záchody. Dost že aspoň teče voda z kohoutku. O kus dál stanují dva Němci, se kterými chvíli popíjíme Ponchu (madeirský alkohol z marakuji) a pak se snažíme alespoň na chvíli usnout. Ve vchodě máme nataženou plachtu ale vítr a déšť s ní ukrutně lomcují. Ve 3 ráno jde Martin pro dřevo a pak ještě na chvíli usínáme.
5.11. Pondělí
Smrdíme jako čerstvě udušené ohniště a mě stále z té noci pálí oči. Venku pořád prší a tak snídáme a pomalu se balíme. Vytouženou cestu na Pico Arriero nám tedy počasí zkazilo a tak se musíme dostat z hor dolů. Náhradním plánem je odpočinek v apartmánu v Santaně.
Santana
Vybíráme tu nejkratší cestu a to je cca 9km dlouhá Verada Achada do Teixeira – Queimadas. Cesta by to byla pěkná, kdyby se tím deštěm nezměnila v řeku. Opět si s Martinem srovnáváme, jaký to je oproti treku na La Palmě a shodneme se, že Portugalci na ty svoje hory docela kašlou. Co je u parkoviště nebo u silnice je pěkný a udělaný a dál, kde by bylo kvůli bezpečnosti nutné dodělat zábradlí nebo schody, teče proudem potok a držíte se větví stromů, abyste nehodili záda.
Slejzáme tedy tekoucím potokem v pralese do parku Queimadas, kde si dopřáváme kafe a muffiny. Pak už po silnici do nádherného apartmánu AL – Perola Dourada, kde máme vlastní obývák, ložnici, kuchyni i pračku a dva balkony jen za 25eur. Zbytek dne už jen odpočíváme.
Tenhle apartmán vřele doporučuju. Hostitelka je milá a v poměru cena a kvalita ubytování by se těžko našel konkurent. Ze Santany se dá navíc vyrazit na různé treky nebo si tady půjčit auto.
6.11. Úterý
V 11:00 odjíždíme ze Santany busem č.138 do Porto da Cruz. Jako snad všechny autobusy na Madeiře se vleče těmi nejzasšími uličkami v kopcích. Cestou do města pak trháme čerstvé mandarinky ze stromu.
Porto da Cruz – Boca do Risco
V Porto da Cruz znovu snídáme v kavárně u oceánu a potom se vydáváme dál na cestu po pobřeží. Vidinou je dojít zítra až na východní cíp Sao Laurenco.
Trasa Verada Larano se táhne přímo v útesu a protíná směrem do Machica vyhlídku Boca do Risco.
Tady na vyhlídce stavíme přístřešek a jak se stmívá, vaříme si polívku a uleháme ke spánku.
7.11. Středa
Na Boca do Risco to byla naše poslední a nejkrásnější noc venku. Bylo teplo a budilo nás jen pár větrných poryvů, které zacloumaly s plachtou a daly pokoj.
Budíme se na útesu s výhledem na ostrov Porto Santo a nebe se nad ním barví z azurově modré na oranžově rudou, až se barvy postupně vytratí úplně. Je to tady takové malé Irsko – útesy a čerstvě zelená tráva.
Canical
Dole šplouchají vlny, balíme a po Verada Boca do Risco klesáme dolů do města Canical. Na obloze už se zase začínají objevovat černé mraky. V baru na rohu hlavní silnice obědváme chobotnicový a rybí sendvič.
Sao Laurenco odkládáme kvůli počasí na později.
Machico
Ve 12:05 pokračujeme busem až na autobusové nádraží v Machico.
Venku mrholí a my se jdeme ubytovat do Apartemento Gois, kde přespíme poslední dvě noci naší dovolené.
Kolem ostrova na skútru
8.11. Čtvrtek
Ráno máme domluvené půjčení skútrů od Mx Scooter. Kancelář mají v Machico kousek od pláže, ale přivezou vám skutr i na jiné místo na Madeiře. Cena je v pohodě – na celý den platíme 25 euro za jeden.
Helmu na hlavu, pár úsměvných pohledů a vyrážíme. Nejdřív na Funchal, pak nádherným průsmykem na Sao Vincente, po silnici nad mořem, kdy nad vjezdy do tunelů tečou vodopády až na západní cíp ostrova. Tady si dáváme steak z tuňáka a po výborném obědě pokračujeme serpentinami mezi vysokými vavříny.
Odpoledne se vracíme směrem na Machico a fotíme si Sao Laurenco při západu slunce.
Naše trasa na skútru:
Lisabon
9.11. Pátek
Ráno se loučíme s Madeirou a odlítáme do Lisabonu.
V Lisabonu se procházíme centrem, ochutnáváme místní jídlo a část města projíždíme žlutou starou tramvají typickou pro Lisabon asi jako gondola pro Benátky.
Pro návštěvu Lisabonu se určitě vyplatí koupit si hned v metru na letišti kartu Via Viagem za 6,30 euro na 24 hodin. Je platná na veškerá metra a tramvaje ve městě. Staré tramvaje najdete například na náměstí Martim Moniz. Vyplatí se určitě vyrazit z konečné, jinak si nasednete.
Mít víc času, jeli bychom se podívat třeba ještě na Belém a jiná zajímavá místa, ale jsme navíc unavený a je pod mrakem. V ulicích se pohybuje spousta různých národností a nabízí kolemjdoucím všechno možné od brýlí po drogy. Než padne tma, vracíme se raději zpět na letiště.
Spíme opět na Terminálu 1 a další den hurá domů. Další splněný sen je za námi.
SHRNUTÍ Statistiky a mapy:
1. část túry z Porto Moniz do Calhety vzdálenost 36km, nejvyšší bod 1263 m.n.m., kumulované převýšení 3070 m, počet dní 2,5
2. část túry z Boca da Encumeada do Santany vzdálenost 20km, nejvyšší bod 1829 m.n.m., kumulované převýšení 1913m, počet dní 1,5
3. část túry z Porto da Cruz do Canical vzdálenost 14km, nejvyšší bod 526 m.n.m., kumulované převýšení 1326m, počet dní 1,5
Celková doba pobytu 9 dní (stačí přesně pro vybraný program) Doprava:
Na Madeiru: letecky (nízkonákladové společnosti nabízí ceny už zhruba od 1600 Kč za zpáteční letenku)
Po Madeiře:
taxi (nebývá mimo sezónu drahé a vyplatí se smlouvat),
pronájem aut / skútrů (není drahé a většině firem stačí na půjčení pouze kopie vašeho českého řidičského průkazu a platba předem, půjčovny najdete ve všech větších městech),
autobus (poměrně složitá doprava, ale jezdí téměř všude, když pochopíte jízdní řády – mapu linek najdete na Google například pod odkazem Madeira Bus Routes, cena cca 2 eura), na ostrově jezdí také soukromé autobusovém společnosti (o dost dražší než ty městské)
Příklad jízdního řádu ve Funchal (jedná se o řád z jedné zastávky ve městě, dalších bylo jen na hlavní třídě několik)
Ubytování
V apartmánech od cca 13 euro / osoba za noc, na kempovacích místech zdarma. Ceny potravin
Jen o něco dražší než v ČR, např. 1,5 litru vody 0,5 euro; pečivo 0,5 euro; jídlo v restauraci 8 – 22 euro. Kdy jet na Madeiru
Celoročně, na turistiku se hodí jaro a podzim, v létě lze očekávat málo srážek, ale hodně turistů a v zimě naopak. Co bych příště udělala jinak
Nesnažila bych se přejít celý ostrov, není na to úplně dělaný. Zdržela bych se v okolí Rabacalu a lépe bych promyslela trasu dle počasí. Pak bych se více dní zdržela v horách – kromě Pico Ruivo bych vystoupala také na Pico Grande a Pico do Arieiro. Došla bych trasu od Porto da Cruz až úplně na konec výběžku Ponta de Sao Laurenco. Místo hammaky bych si vzala malý stan. Co s sebou na turistiku na Madeiru
Nepromokavé oblečení – více vrstev, příliš teplé oblečení není třeba; pláštěnku; turistické nepromokavé boty; sandály; čelovku; spacák – raději ne péřový kvůli vlhku; stan; vařič (kartuši lze dokoupit zde); filtr na vodu (vodu lze čerpat celou cestu z levád a stačí s sebou tak nosit do zásoby třeba jen litr vody); telefon se staženými mapami a power banku (trasy jsou podle papírové mapy značně nepřehledné, my jsme celou cestu zvládli díky offline mapám z mapy.cz)
Šumava nabízí v létě nepřeberné množství výletů, je dostupná autem, vlakem i autobusem a ani jednotlivec bez party přátel se nudit nebude. Obáváte se pokuty v CHKO? Spěte v autě na vybraných parkovištích nebo pod širákem. I takto se dá strávit víkend na Šumavě.
Vintířova skála
Pátek
Večer po práci přijíždím přes Hartmanice do vesničky Dobrá Voda a šlapu na Březník, kde se tyčí Vintířova skála. Tam se pro mě otevírá brána na Šumavu.
Vintířova skála
Třijezerní slať, Vchynickotetovský kanál
Sobota
Na sobotu mám naplánovaný celodenní okruh od Rechle na Oblík a zpět podél Vchynickotetovského kanálu. Pro příště bych trasu raději doporučila jet na kole a to vzhledem k množství cyklotras a vyasfaltovaných cest.
Výchozí bod je Hradlový most Rechle, kde spí na parkovišti několik lidí ve svých karavanech a dodávkách. Dál šlapu po vyznačených trasách přes třijezerní slať až na Oblík.
Hradlový most Rechle
Třijezerní slať
Oblík
Vchynickotetovský kanál
Chvíli pak ještě strávíme hledáním hub podél řeky Modravy.
Jezerní slať
Na večer se ještě autem přesouvám přes Kvildu k Jezerní slati. Na konci dne tak můžu z vyhlídkové věže pozorovat jak jdou lesy pomalu spát.
Tahle slať je navštěvovanější a dělá o něco větší dojem než Třijezerní slať pod Oblíkem.
Jezerní slať
Kvilda
Neděle
Při návštěvě Kvildy se nezapomeňte zajít podívat na Jelení naučnou stezku a Rysí výběh. Já jsem tohle místo musela vynechat, psi mají totiž přístup do areálu zakázán.
Annín, Svatobor
A tak jsme místo toho načerpali síly u Otavy poblíž Annína a před cestou domů se pak ještě zastavili na kafe na rozhledně Svatobor u Sušice.
Dámský víkendový roadtrip a osm zastávek na cestě podél severozápadních hranic s Německem. Výlet, který neměl chybu a o který se opět ráda podělím.
Soos rezervace
První zastávkou je přírodní rezervace Soos poblíž Františkových Lázní. Na cestě k ní míjíme i Motýlí dům, kde už se v dopoledních hodinách shlukují turisti.
Rezervaci Soos doporučuji navštívit mimo období sucha, můžete tady totiž vidět bublající mofety (bahenní sopky). My jsme je při procházce slatiništěm slyšeli i cítili, ale bublali si utajeně pod kořeny stromů, že jsme toho z té podívané moc neměli. V rezervaci jsou pak i muzea a odchytová stanice poraněných dravců.
Po obědě pak volíme krátkou procházku podél řeky Ohře v centru Chebu.
Cheb – Písečná brána, dřevěná krytá lávka a vyhlídková věž
Parkujeme poblíž lanového centra v areálu Krajinka s cílem projít se do kavárny na druhé straně řeky. Kdo by měl víc času, cesta vede až k vodní nádrži Skalka a dá se udělat pěkný okruh po obou stranách řeky.
Goethova skalka
Cestou do Aše máme ještě zastávku u Goethovy skalky, která byla vyhlášena přírodní památkou. Parkovat lze přímo u silnice a procházka ke skalce trvá zhruba čtvrt hodiny. Většina skal je taky odjištěna což by ocenila spousta lezců.
Aš – rozhledna Háj
Prý, kdo nebyl na této rozhledně, jakoby nebyl v Aši, hlásí cedule na cestě od parkoviště. Rozhledna je jednou z nemohutnějších a nejhezčích rozhleden v Čechách, což můžu určitě potvrdit. Výhledy na okolí jsem už sice viděla krásnější, ale co se týče stavby, mají poutače na tohle místo bezpochyby pravdu.
Na večer se přesouváme do Krušných hor, kde spíme na bytě v Abertamech.
Skály Na Strašidlech – Horní Blatná
Další den ráno jedeme prozkoumat ještě jednu lezeckou oblast a tou jsou skály „Na Strašidlech“ zastrčené v lesích u Horní Blatné. Všude je ticho a klid a k tomu nádherná vyhlídka na probouzející se zalesněné kopečky.
Továrna Sauersack u Přebuzi
Hlavním cílem dne je návštěva nacistické továrny na zpracování cínu, kterou za ta léta už pohltila příroda, stromy prorostly až do pater a do podzemí natekla voda z lesních pramenů.
Tyhle ruiny si toho asi hodně zažili, v místě byl taky zajatecký tábor. Někde píšou, že se pracovalo tajně v podzemích a v noci a vyráběli se tady rakety pro německou armádu. Areál má hlavní budovu a několik přilehlých, dále bazén pro zahušťování kalů, tábor pro vězně se nezachoval.
Údolí mlýnků – Jáchymov
Další pěknou atrakcí na našem výletě je údolí mlýnků u Jáchymova. Na potoce nad městem klape nyní 50 až 70 mlýnků, které převážně vlastnoručně přiváží na potok turisté s dětmi. Tradice vznikla před revolucí, kdy mlýnky začali stavět lidé z léčebny.
Bečov nad Teplou
Poslední zastávkou je zámek a hrad v Bečově nad Teplou což se neobejde bez ochutnávky palačinek U Mlsného medvěda. Vaří tady fairtrade kávu a dělají jedny z nejlepších palačinek široko daleko a to hned u parkoviště pod hradem.
