V květnu jsme se s Martinem stěhovali a počasí stálo pořád za nic. Neustálé sledování srážek nás donutilo zůstávat co nejvíc doma. Na radaru se honila jedna přeháňka za druhou a člověk do poslední chvíle nevěděl, kde ji chytne.
Celkově je to počasí letos úplně jiný. Nestabilní. Dělá si co chce.
Tak jsme to počasí jednoho dne úplně vynechali a prostě si řekli, že se s Petrem sejdeme v sobotu ráno ve skalách. Nabrali jsme Vláďu, večer jsme si dali v hospodě na koupáku pivo, Martin usnul na stole, my šli skákat na vypuštěnou trampolínu, sežrali nás komáři, já si pověsila hammaku do kopřiv… Takový klasický večer.
Ráno ale Martin vyběhnul ze spacáku, zavelel, že jde vylézt na Kapelníka a šlo se.
Ještě že tak. Martin se zřejmě po tolika týdnech sledování počasí sám stal rosničkou. Nejen, že má už dlouho velmi funkční senzor na obézní lidi a všimne si jich i když jsou ještě za rohem. Nově mu přibyl přeháňkoměr. Jeho senzorům se dá věřit.
Navázala jsem se na lano a vůbec se mi to nelíbilo. Jeden traverz za druhým. Dlouhá cesta dokola věže a pak pořádně nepříjemný rajbas. Pane Kapelníku, děkuji, příště už ti asi na hlavu nepolezu.
Kapelník, Normálka VII.
Nicméně každý intenzivní zážitek je nakonec krásný. Kapelník loni oslavil 100 let. Normálka nahoru je za VII. a já za ni moc děkuju. A samozřejmě nejvíc Martinovi, že nám taková dobrodružství pořád zařizuje. Má fakt sílu, občas si říkám, jak ty moje ruce z vláčnýho těsta můžou za ním vylézt všechny ty cesty.
Nahoře zjistím, že tejpa na kotníku je na nic, že se na ni nalepil ze všech stran písek. Mám čas se opalovat než přilezou kluci. Nějakou dobu se kocháme všichni.
Vláďa, Petr, Martin a já na vrcholu
Pak jdeme na oběd a když dosedneme do hospody, začne pršet. Aha, přeháňkoměr funguje. Když už chceme zase jít, zase prší a pak zase. Vždy jen na chvíli, ale skály dnes už lezitelný nebudou.
Odpoledne se u Majáku sejdeme i s bráchou a Jani. A co se dozvídám! No nesmím to říct veřejně, ale mám z nich strašnou radost! Ten den už nelezeme. Jen kluci na bouldrovýho bažináče a Martin si natáhne šlachu.
Druhý den ho ruka pořád bolí, tak jdeme na výlet. Sami dva. Škoda, že nemůžu popsat, jaká je to romantika a jak dostanu kytku do vlasů, objetí a polibky. Radši napíšu, jak nám koupil klobásu, ale při objednání řekl, že chce dívčí sen. Jak tím toho prodejce klobás děsně rozesmál. Jak jsme prolejzali skály mimo turistický značky a jak na mě čekal cestou z kopce, abych neuklouzla. Je to prostě prima kluk.
Hruboskalsko, Dešťové údolí
Odpoledne si dá Martin svůj čtvrtý langoš a jedeme domů. Měj se fajn, kapelo!