A pak jsem si cestou dolů ze skal štěstím poposkočila, podjela mi noha a v tom svahu jsem dopadla špatně na kotník.
Paráda. Zítra asi nepolezu. Při došlápnutí se mi derou do očí slzy. Kluci jsou ale parťáci k nezaplacení. Nevím čím jsem si je mohla zasloužit. Střídají se a nesou mě na zádech a v náručí doslova až do auta. Martin mě vynese na matraci, podá mi večeři a pivo. Kotník rytmicky pulsuje.
Ve čtvrt na 1 nás budí policista. Pátrají po nějaké ztracené holce. Nemůžu hnout nohou, tak to nebyl sen.
A teď od začátku. Vláďa si koupil Reinholda, modrou dodávku, kde nejdou stahovat okýnka. Ale zavěsil na ně vlaječky a dozadu postavil vestavbu na matraci. Takže když Reinholdem jedeme, cítíme se jako punkový horolezci, pijeme pivo a zpíváme. A jelikož jsme přečkali největší covidový hrůzy, karantény, rouškové období i uzavření regionů a zákaz cestování, konečně v dubnu vyrážíme na písky.
Protože Reinhold je pěkný požitkář a ne závodník, jedeme do skal celé odpoledne. Svítí slunce a my uvnitř za zavřenými okýnky dýcháme pivní opar. Na večer vyběhneme pod Císaře a šup do sedáku a nahoru. To jsou panoramata! Tohle nám chybělo. Já se kochám romantickým západem slunce, kluci se taky kochají, ale asi něčím jiným. Nejspíš, jak mají perfektně natrénováno na sezónu, že hned z kraje vylezli na takovou dominantu, jako je Císař.
Pak proběhne příhoda s kotníkem a jsme zase na parkovišti.
Během večera a dalšího dne jsme se poměrně rozmnožili. Přijel Pepa s Luckou, brácha s Jani a pak do skal došla i Verča. Já si hraju se psy z hammaky, pozoruju kluky jak, lezou a pak se hecnu a lezu taky.
Celý den fouká dotěrný vítr, zažírá se z něj zima až do morku kostí. Proto večer rozděláme táborák a pak usínáme v amfiteátru dlouhých krků, roztodivných tváří, tvarů zvířat a hrůzostrašných stínů, jaké umí skalní věže vytvořit.
Druhý den vyleze a semtam i zahřeje sluníčko. A my vylezeme taky. Nejen ze spacáku, ale i na krásného Trpaslíka a Bukový masiv . Za víkend máme splněno, sejdeme k okýnku na oběd. Sice kvůli covidu je to jen na stojáka a na eko tácek, ale jsme spokojení.
Kotník mě sice bolí dál a vědět, že si to s ním užiju ještě dlouhé měsíce po tomhle výletu, asi bych na něj dávala větší pozor.
