Letošní zima není na lyžování v Česku moc příznivá. Počasí se neustále střídá a sníh napadá pomaleji než slejzá. Neradi bychom ale, aby nám na skialpy začal sedat prach a tak se rozhodneme vyrazit v půlce února do Krkonoš. Hledám dostupná ubytování. Kvůli jarním prázdninám jsou horské chaty obsazené a tak vybíráme Penzion Relax s tím, že jako bonus je tam případně wellness a do večera otevřená restaurace.
Zimní výstup na Sněžku
Začalo to pátečním deštěm. Sníh rychle odtával a v noci potom místy parádně namrzal. Když jsme v sobotu odpoledne přijeli do Velké Úpy, lilo jako z konve. V neděli u snídaně jsme vzpomínali na naši loňskou zimní dovolenou v Rakousku, kde nás zastihla sněhová bouře a smáli jsme se tomu, jak je dnes oproti tomu krásný počasí.
Výstup přes sjezdovku na Portášovy Boudy se nesl v aprílovém duchu. Pršelo, svítilo slunce (tak moc, že jsme si rozepínali kalhoty), pak zase pršelo, sněžilo a pořád dokola dokud jsme nevylezli nad lanovku.
Cesta k Růžohorkám byla krásná, padaly obří sněhový vločky a slunce protahovalo paprsky mezi jehličnany. Dali jsme si pivo a krkonošský kyselo. Nechtěli jsme se po něm tvářit kysele, ale o chvíli později to přišlo. Nezdokumentované části výstupu po ledovce v poryvech větru budou navždy chybět v našem fotoalbu. Martin přejmenovává Sněžku na Ledku a jde dál. Mně rezignují pásy a nechávají mě sto výškových pod vrcholem. Šourám se zpátky a o chvíli později se s Martinem zase potkávám, zvládnul to a na dvě minuty si užil vrcholové slávy.
Jedeme spolu dolů zpátky na Růžohorky, kde jsem zapomněla předtím ochutnat borůvkovej koláč – to by byl hřích se na něj nevrátit. A pak už za krásného odpoledního sluníčka zpátky do Úpy. Mělo to dneska úplně všechno !
Daruj zážitek aneb jízda se psím spřežením
Abych toho dobrodružství neměla málo, dostala jsem od Martina jako dárek vyjížďku s musherem.
V pondělí v poledne nás v Peci pod Sněžkou vyzvedává na sněžným skútru Aleš a frčíme nahoru k Boudě Racek. Tady bydlí jeho 19 tahačů a jako první nás překvapilo, jak jsou všichni mazliví.
Tak jsem se stala na chvíli musherem v Krkonoších. Sáňky táhlo 8 alaskanů, které bylo nutné nejdřív nastrojit a správně zapřáhnout. Pak jsme vyrazili na asi 17km dlouhou trasu, kde jsme museli projet pár zatáček a vyhnout se lyžařům i běžkařům, když jsme na trase křižovali jejich tratě. Psi úžasně poslouchali na povely zatáčení i zastavení. Trasu si korigoval Aleš, který stál za mnou a komunikoval s lídrem – černým psem Hardym, který byl v čele spřežení.
Počasí se nám taky přece jen povedlo, přes noc něco málo nasněžilo a místy se nám z mlhy protrhal i pěkný výhled. Úžasný zážitek jsem navíc dostala zdokumentovaný na flešce.
Uteklo to jako vždy, s horami za zády a západem sluníčka před sebou jsme se vydali přes Prahu zpátky domů.
