Alpenpässe Weg (stezka alpských průsmyků) má celkem 39 etap a měří 695 km. My ujdeme za 4,5 dne téměř 60 km (výstup 4218m / klesání 3955m). Tento trail je označovaný za nejtěžší z alpských dálkových tras, my máme čas pouze na jeho část, což se dá ale skvěle naplánovat vzhledem k tomu, že cesta v horách zhruba každých 15 – 20 km křižuje nějaké město. Z domova kontroluju všechny kopce, zda jsou schůdné pro psy a taky množství vody v horách. Vše se zdá v pořádku a tak s námi půjdou i Frenký a Majk.
Den 1: La Sage – sedlo Col de Torrent (2916 m), 6,5 km
Den 2: Col de Torrent – Lac de Moiry – Corne de Sorbois (2895 m) – Zinal, 16,8 km
Den 3: Zinal – sedlo Furggilti (2874 m) – Gruben, 16,1 km
Den 4: Gruben – sedlo Augstbordpass (2890 m), 10 km
Den 5: Augstbordpass – Jungen (horní stanice lanovky nad Sankt Niklaus), 6,4 km
V pátek odpoledne vyrážíme ve složení já, Kačka, Martin, Vláďa, Frenký a Majk do Walliských Alp ve Švýcarsku. Před nástupem do auta probíhá třídění jídla, které vyházíme z krabic a tašek na stůl a dělíme ho na jídlo pro holky, pro kluky a na společné jídlo, až budeme spolu. Cíl výletu kluků jsou čtyřtisícovky Weisshorn, Bishorn a Zinalrothorn. Káča, já a hafani míříme na 60 km přechod z La Sage do Sankt Niklaus, kde se pak všichni potkáme. Zaklapneme úplně plnou rakev na střeše auta, chlupáče naženeme do kufru, kde leží na báglech, oktávka nikdy nebyla plnější, ale jedeme!
Naplánovat si jídelníček je pro delší pobyt v horách důležité!
V sobotu v půl 4 ráno usínáme na posledním parkovišti v La Sage. Kluci s námi jdou první den na aklimatizaci přespat do prvního bodu naší trasy pod vrchol Sasseneire do sedla Col de Torrent. Cesta má necelých 7 km, ale trvá nám asi 6 hodin chůze. Střídavě vcházíme do mlhy a těsně pod vrcholem nás chytne déšť. V sedle rychle stavíme stany. Začíná bouřit, psi se klepou strachy a chvílemi musíme uvnitř stanu držet stojné tyčky, aby se nepolámaly. Po dešti vyleze slunce a ukážou se nádherné výhledy. Bivakujeme na travnatém plácku a z obou stran ční ostrá skaliska, po kterých se dá dojít na třítisícové vrcholky. Slunce hřeje do stanu, hrajeme s Martinem karty a pak usneme. Kačka s Vláďou se mezitím vydají k jezírku pro vodu, abychom si mohli udělat večeři. Najíme se a opět prší, jdeme spát poměrně brzy, což ale pro plánovaný výlet vůbec není na škodu.
Col de Torrent (2916 m)
V noci nás chytá ještě další bouřka a když se ráno vzbouzím, slyším, jak venkovní ticho přerušuje rytmické šumění. Na plachtu našeho stanu dopadají ledové krystalky. Když se nahromadí, v kusech se sesouvají z plachty na zem, kde tají. Dáme si polívku, kafe a čaj a začínáme postupně balit. Vláďa s Frenkým si vyběhnou na Pointe du Prélet, výhled je ráno nulový, tak se nikomu dalšímu na vrchol nechce. Pořád mrholí, s Kačkou před sebou máme 16 km do Zinalu. Loučíme se s klukama a přejeme jim štěstí ve vysokých horách. Zítra ve 4 ráno budou vyrážet na Weisshorn.
Kluci tedy schází stejnou cestou k autu. My jdeme opačným směrem ke krásnému jezírku Lac des Autannes, kde doplníme vodu a pokračujeme k azurově modrému Lac de Moiry.
Lac de Moiry
Po přehradě se dostaneme ke kiosku, ale začíná pršet a psi nesmí dovnitř. Pod slunečníkem stihneme spořádat skoro celý kotlík Käseschnitte (na výborném chlebu zapečený sýr s různými přílohami jako slanina nebo rajčata). Část si necháme zabalit s sebou. Pak ale začne pršet pořádně a tak zaplatíme a zdrháme na veřejné záchodky pod kioskem. Tam kempíme na zemi další dvě hodiny. Vždy chvílemi velký liják ustane, mrholí, řekneme si, že tomu dáme 10 minut a jdeme a pak se zase spustí obří liják. Kluci mezitím sedí v kempu v Randě, suší věci v sušárně a nad tuplákem piva si říkají, co s námi asi je.
Konečně se trochu vyčasí a tak se sbalíme a vyrážíme přes sedlo Corne de Sorebois do Zinalu. Kopec má 600 výškových metrů a je dost děsivý. Jde se v ohradě plné krav, ze které není kam zdrhnout (leda skočit ze srázu). Do toho se střídá hutná mlha, kterou skoro polykáme, z ní se vynořují siluety kravských hlav a zadnic. Po celém kopci jsou slyšet zvonce, což na atmosféře ještě přidává. Nejsou to ale veselé zvonečky, jsou to umíráčci. Mlha střídavě padá, aby nám slunce mohlo osvítit kopec, aby nám mohlo být na chvíli horko a aby nám pak zas mohla ten kopec zahalit. Chvílemi není vidět na 100 metrů, tunová telata s rohama jsou zvědavá na psy, rozbíhají se za námi i do kopce a my je odháníme klepáním trekových holí o sebe a přísným „Huš, Huš, krávo!“ Máme nahnáno, Frenký s Majkem taky. Ty velké naštěstí líně leží, obcházíme je s mírumilovným: „Hodná, Blažena, hodná.“ Když nám mlhavý závoj zahalí další zákoutí, sejdeme raději kus z cesty do vysoké mokré trávy. Tady výš už žádné krávy nejsou, ale útrapy nekončí. Kačka má nízké boty bez goretexu a tak jí nohy plavou jako v rybníčku. Netušila jsem, že nemá goráč, až potkáme sněhová pole, jsem zvědavá, jak to zvládne. Čeká nás šílený stoupák a 200 výškových metrů pod sedlem na nás začnou útočit malé kroupy. Fouká, jsme v mraku krup a drápeme se nahoru.
Výstup do sedla Corne de Sorebois
Máme toho všichni plný kecky. Někdo doslova. Tak, a teď dolů do kempu. Cesta je ještě dlouhá, ale dáme to! V 19:00 už nám nesou na stůl pivo a horkou čokoládu. Pod obřím slunečníkem a taky na něm sušíme všechno, co máme mokrý od stanu po spacáky a oblečení. Psi dostanou večeři a jsou tuhý, jenže za chvíli začne práskat ohňostroj, tak se zase začnou bát. Dneska mají hrozný den. Dáme si teplou sprchu, Kačka si suší boty pod sušákem na ruce, najíme se a po desátý usínáme ve stanu. „To jsi nás pěkně unavila,“ říká Kačka, než zavře oči, a tak ji nechávám ráno spát o něco dýl, než jsme se domluvili. Mě vzbudí bučení krav už v 6:30, ale vydržím nevzbudit zbylé osazenstvo stanu až do devíti. Pak už je čas na další etapu cesty. Budím je, sušíme věci, balíme se a celý proces trvá strašně dlouho. Kolem jedenácté jsem už opravdu nervózní, jestli někdy vyrazíme, protože jinak tu dnešní trasu do Grubenu nestihneme.
Zinal
Procházíme středem Zinalu mezi nádhernými dřevěnými domečky. Sice svítí slunce, ale mrholí do toho a mně nefunguje umístění na mapě, takže pořádně nevím, kudy nás vést nahoru. Kačka navíc zjišťuje, že se jí doma nestáhly offline mapy, ale nachází pak cestu a mezitím se i moje mapy vzpamatují.
Stoupáme z Zinalu lesem perfektní serpentinou, dokud se nedostaneme k louce. Já jsem dneska vstala plná energie a snažím se dovést skupinu včas do cíle. Kačka moji snahu o rychlou chůzi nesdílí a neustále se někde zastavuje a něco mi vypráví. „Tohle je Králíček, ptáček, který váží 8g.“ „Jé hele a tahle kytka … “ „A podívej na toho Ořešníka.“ „Dala bych si sušenku.“ „A tamhle bychom mohli dát pauzičku.“ „Asi potřebuju náplast na puchýř.“ „Druhá noha je zatím dobrá.“ – Já: „Ne, dej si náplast rovnou na obě.“ „Sušenku si dáme hned za rohem.“ „Pěkný ptáček, ale už pojď, jinak tam půjdeme za tmy.“ Začínám si připadat jako prudič, ale nesmím si to se ségrou rozházet, vždyť nese všechno jídlo. Konečně jsme na vrstevnici a půjdeme po ní několik kilometrů pohodovou chůzí téměř po rovině. Dojdeme k dřevěnému můstku. Frenký s Majkem vytuhnou na sluníčku a my si dáváme zbytek Käseschnitte.
Od rozcestníku pak stoupáme do sedla Furggilti (2874 m). Cestou jsou krásný louky, naproti vrcholy hor, nad kterými se honí mraky a skaliska ostrá jako břitva. V sedle je mlha, vítr a mrholí a tak scházíme dolů přes sněhová pole, dokud se nedostaneme do údolí s romantickým potůčkem.
Obejdeme ohrady s ovcemi, které hlídají rozzuření pastevečtí psi. Naštěstí je u nich majitel, ale výstražné cedule, že se v oblasti pohybují i samostatně se stádem, nejsou vůbec příjemné. Je už osm večer a tak hledáme místo na spaní. Chtěli jsme dojít do Grubenu, nicméně já už mám dost a tady možná bude ráno vidět na Weisshorn.
Pohled na Weisshorn večer 
Pohled na Weisshorn ráno
Ráno od stanu pozorujeme, jak se rozednívá nad Weisshornem, kde tou dobou stoupají kluci z bivaku na vrchol. Je krásné slunečné dopoledne a moc si přeju, aby se na ten vrchol dostali.
My sejdeme do Grubenu, dáme si snídani při řece Turtmänna. Majk už je unavený, nechce se mu pryč. Dobereme pitnou vodu a stoupáme lesem vzhůru na Augstboardpass. Opět na nás útočí jedna krvelačka a tak musím se psy obejít ohradu křoviskem. Dáme si svačinu, Kačka se nějak rozchodila a na mě padla únava a strach o kluky. A taky zlost, že cesty vedou v ohradách, když by stačilo ohradníky o několik metrů posunout.
Jdeme krásnou loukou, jako z pohádky o trollech. Po kamení protéká potok, dobíráme si vodu. Pod Augstboardpass mám krizi. Potřebuju kafe. Dneska nepospíchám, takže Kačky příběhy oceňuju a ráda si vyslechnu o motýlovi zabijákovi, sněhoprdkách a když pod vrcholem vidíme orlosupa a Kačka se usmívá, jak měsíček na hnoji, mám hroznou radost, že jsme tady spolu. Psi jsou úplně vyřízený, beru Frenkýmu batůžek s granulemi, abych mu odlehčila. Při výstupu do sedla nás Majk nažene do suťoviště, jdeme slepě za ním, protože celou cestu vede výpravu v čele on a zatím šel vždy dobře. Teď ale začíná pršet a na kluzkých kamenech to začíná být nebezpečné.
Pod sedlem Augstboardpass, pohled zpět k Zinalu
Dolů musíme v dešti rychle projít sněhová pole a další suť, abychom mohli někde na rovince postavit stan. Prší tolik, že než stan přikryjeme plachtou, máme uvnitř mokro a mezitím se nám snaží ještě uletět. Vytíráme podlážku ručníkem, pak utíráme psy, pak nás. Všechno je mokré. Na chvíli déšť ustává a podaří se nám za nějaké dvě hodinky par věcí usušit ve větru a doplnit si vodu. Uděláme si kolem stanu závětří z kamenů, což je Kačky nápad a hodně to oceňuju. Pak zase leje. Čekám na zprávu od kluků. Jsem z toho nervózní a možná i proto nejsem celý den ve svý kůži. Na vrchol se nedostali, ale ve 22h se naštěstí dostávají zpátky do bivaku. Po sedmnácti hodinách v terénu, kdy ztratili výstupovou i sestupovou cestu. Mám z toho husí kůži a nejradši bych to neslyšela.
Ráno je nádherný. Na chvíli zmizí mlha a jsou krásně vidět protější vrcholy.
Frenký vyhlíží kamzíky
Údolí směrem k Sankt Niklaus je pohádkový. Vede podél potoka a mezi velkými skalními bloky pod nástup na vrstevnici kolem hory. Cesta po vrstevnici mírně stoupá i klesá, jde se většinou po velkých placatých kamenech a pod námi je docela hluboký sráz. Dole se ospale válí mlha, ve které se semtam rozední na část údolí. Je to nádherné kino. Vrcholky protějších hor zakrývají mraky, které se taky pohybují a občas něco odhalí. Na vyhlídce si dáme snídani, sledujeme to představení.
Kluci jsou už u auta a domlouváme se, že nás vyzvednou v Sankt Niklaus u spodní stanice lanovky. Sejdeme do Jungenu, městečka duchů v kopcích, v maličké restauraci si dáme kafe a koláč a pak už jedeme lanovkou dolů.
Kluci mají spálený obličeje a vypadají, jakoby strávili v horách 2 měsíce. Prší. Jdeme na oběd a pak míříme k Ženevskýmu jezeru. Hledáme kemp, kde by nám pronajali suchou postel, protože máme všechno mokré a potřebujeme se usušit. Nakonec seženeme hobití domeček a tak popíjíme Bacardi, vyprávíme si, co se nám stalo a válíme se až do rána.
Další dny strávíme v Grindelwandu pod Eigrem, koupáním v ledovcový řece, pojídáním zmrzliny, přenášením polomrtvého Majka v batohu a na závěr návštěvou Luzernu. Kačka je nadšená a tvrdí, že to byla její nejlepší dovolená. Jsem ráda, když to porovnám se svým prvním setkáním s vysokými horami před 6 lety, byla mnohem statečnější než já a vlastně oproti mně vůbec nefňukala. Bude z ní dobrá horalka!