Sedím ve svojí mysli, sedím v tureckém sedu, hlavu mám skloněnou a oči zavřené. V hlavě si přehrávám události, které se staly v letošním roce. Jak jsme měli napilno, jak jsme nosili sádrokartonový desky, jak jsme zdolávali po schodišti čtvrté patro stále dokola, jak jsme postavili celé nové jádro bytu a začali jsme tam bydlet. Mezitím slezl sníh, zazelenaly se stromy a vyschly písky. Konečně jsme mohli na pořádný skály. Přehrávám si, jak lezu, jak střídám nohy a ruce, jak si nahoře s klukama plácáme, rozhlížíme se do krajiny a jsme zpocený a šťastný. Jak máme špinavý nohy, když slaňujeme dolů, jak se vždy sejdeme v hospodě. Jak máme různý úrazy a ty zpomalují naše tempo. Jaký je štěstí, že jsme nakonec dost zdraví na to, abychom byli tady.
Celá se v tý svý mysli cítím bezpečně. Nadechnu se a narovnám páteř, otevřu oči. Kolem dokola sebe mám vysoké hory, tyčí se nade mnou jakoby mě chránily. Sedím ve svahu pod západním žebrem Lagginhornu. Sedím na velkém placatém kameni vyhřátém z celodenního slunce. Zprava šumí potok, který už je teď koncem léta po ránu místy zamrzlý. Teče z ledovce, z ledovce, který za pár let už ledovcem nebude. Ta majestátní hora za mnou se přímo nad ním téměř v pravém úhlu láme směrem k Weissmiesu. Weissmies mám po své levé ruce, je plný ledu, sněhu a séraků. Na první pohled vypadá velmi nehostinně. Sjedu očima směrem k údolí. Najednou odsud vystupuje pět postav. Martin, tři kamarádi a já. Jdeme nahoru na Lagginhorn. Pro většinu z nás je to první čtyřtisícovka. Vtom mi dojde, že mezi nimi vidím sebe. Nesedím ve svojí mysli, sedím tam, kde se to celé skutečně děje. Kde založíme tábor, odkud naše kroky povedou zítra nahoru, na místě, které nám dodá štěstí a sílu na tu horu vylézt a zase jí bezpečně sestoupit. Lagginhorn je nejmenší švýcarská čtyřtisícovka. Měří 4010 m a k jejímu výstupu se doporučuje vybavení pro vysokohorskou turistiku a vybavení pro pohyb na ledovci, tedy minimálně lano, helmu, mačky, cepín a jistící prostředky.
Postavit si tábor na šutrech, to není jen tak. Ještě netušíme, že bychom cepíny jinak táhli zbytečně, kdybychom s nimi teď nevykopali tři útulné plácky na dva stany a jeden bivak pod plachtou. Na první noc si vůbec nepamatuju. Dlouhá cesta do Švýcarska asi vzala za svý a my jsme vytuhli, abychom byli ráno pořádně při síle.
Lagginhorn 4010m – normálkou západním hřebenem
Je tma, zima a venku nádherně září hvězdy. Zvoní budík. Připravíme klukům čaj, vyprostíme se ze spacáků, zapneme čelovky a ve 4:45 vyrážíme nahoru z bivaku, který je ve výšce asi 2850m. Je to až neuvěřitelné, že za světla by člověku připadalo, že se nahoru trmácí celou věčnost, ale když je tma a jste ospalý, najednou se probudíte až když začne svítat. Až v momentě, kdy oko přivykne šeru, začneme vnímat, co je vlastně kolem nás. Zapraská led a všimneme si trhliny vlevo, hned na to spatříme trhlinu i vpravo. Všude kolem nás jsou úzké hluboké trhliny. Stojíme kdesi na Lagginhorn Gletscher. Podle mapy by mělo jít zhruba o 500m široký a 1km dlouhý ledovec, mapa se mýlí. Jde o suťoviště s několika sněhovými ostrůvky, kde trhliny jsou převážně právě v suti z kamene a ledu. Teda teď na konci léta.
Vylezeme na žebro a postupujeme po něm vzhůru k vrcholu. Nastává nejzdlouhavější část trasy. Na vrcholu je vidět malý křížek, ale ani za mák se nepřibližuje. Pozorujeme mnohem hrůzostrašnější trhliny po naší levici, kde sráz velmi prudce padá k ledovci Fletschhorngletscher.
Fouká ledový vítr. Oblíkám si na sebe všechno svoje oblečení i Martinovo mikinu s velkou kapucí, díky které se zapnu i s helmou jako do futrálu. Je dobré mít dobré rukavice! A taky by bylo fajn mít teplejší ponožky, když mám jen obyčejné pohorky. Každým krokem cítím, jak mi omrzají prsty na nohou. Cestou od sedla ve výšce 3500m se uvádí, že následuje nejobtížnější pasáž překonání skalní plotny (II UIAA). Je nutné zmínit, že každé tvrzení je velmi subjektivní a pokud popisuju, že nejtěžší na tom bylo pouze to, že foukal ledový vítr a neměla jsem teplé ponožky, pro běžného turistu to vůbec nemusí být pravda. Výlet může skončit už u pohledu do trhliny, při nástupu do viklajících se kamenů, které se mohou uvolnit nebo právě třeba tady na dvojkových plotnách. Den před naším výstupem foukalo ještě víc a opravdu byli lidi na chatě, kteří pokus o vrchol v půlce vzdali. Za ideálních podmínek a při dobré fyzičce a zkušenostech s VHT se opravdu dá říct, že normálkou je trasa na Lagginhorn jednoduchá. V opačném případě bych ji takto neoznačila.
Závěrečná pasáž je místy zasněžená a zledovatělá. Je možné nazout mačky a jít po sněhovém poli. Nebo zůstat na skále, kde jsme usoudili, že by byly mačky spíš na obtíž. Jdeme po skále. Kříž se rychle přibližuje. V 9 ráno jsme na vrcholu a následuje poplácání se všemi členy výpravy. Kdyby tady bylo pořádné závětří, kdyby bylo teplo, kdyby tam bylo místo pro 5 lidí, tak bychom se tam kochali výhledy asi hodně dlouho. Bohužel nic z toho na té kamenité špičce hory nebylo. Poslali jsme si plechovku vrcholovýho piva, dali jsme si müsli tyčku, zajásali, že žijeme a skupině, která došla po nás jsme vnutili foťák, aby nám zvakli aspoň jednu společnou fotku.
Pak už jsem se začala těšit dolů. Kluci byli v pohodě, ale já se v tom sestupu fakt hodně bála. Každý krok Martin staví pode mnou a hlídá, kam došlápnu. Já se sunu v té kopě oblečení za ním a dávám si pozor, aby mi nepodklouzla noha. Netuším, jestli se klepu zimou nebo strachem. Konečně sejdeme ze strmého svahu a začínají k nám dopadat paprsky slunce. Dáme si svačinku a pokračujeme dolů už velmi zvesela. Celý výstup a sestup ke stanu nám trvá 8 hodin. Ve 13:15 už Martin vaří kafe, vyhříváme se na sluníčku, obědváme, vstřebáváme první zážitek s takovým výstupem (kromě Martina a Míry, to jsou mazáci) a užíváme si, že je nám teplo.
Na celé odpoledne se nám o zábavu postará Weissmieshütte se svým točeným Weisbierem. Zpátky do bivaku se nám jde opravdu vesele. Chceme v párty pokračovat ještě dál, ale brzo na to popadáme do mdlob. Budím se někdy večer, netušíc, kde jsem. Všichni spí. Zavírám stan a sundávám si bundu.
Jegihorn 3206m – třešnička na závěr
Ráno jsme euforicky naladěni na výstup na Jegihorn 3206m. To bude brnkačka! A taky je. Těžký batohy si necháváme na hütte a jdeme jen s dvěma malými batůžky na sváču a vodu. Přeběhneme po lávce oba potoky a od rozcestníku stoupáme vzhůru. Vpravo od nás drtí horolezci vícedýlky a my jim to trochu závidíme. Příště bychom si sem na druhý odpočinkový den vzali taky lano.
Za neuvěřitelné dvě hodiny od chaty jsme na vrcholu. Stávají se z nás pěkný chrtíci. Asi ta aklimatizace. Kocháme se trojicí vrcholů Fletschhorn, Lagginhorn a Weissmies a na druhé straně mohutnou horskou skupinou Mischabel. Jsme tady tisíc metrů pod nimi opravdu malinkatí.
Rozloučíme se s vrcholky, dáme si ještě poslední Weisbier, hupneme na lanovku a za chvíli jsme dole v Saas Grund. A pak už jen ta dlouhá desetihodinová cesta, kdy se ve zkroucené poloze v roli pátého pasažéra vzadu uprostřed kroutím až domů. Což o to, řekněte mi a jedu zase znova!