Vysoké Taury nemáme zatím moc probádané a v zimě na skialpech už vůbec ne. Ve středu odpoledne nás hned za hranicemi vítá sluníčko, o několik hodin později dorazíme na bezplatné parkoviště v Enzingerboden, kde necháme auto.
Vyjímečně budeme ubytováni ve velkém stylu. Berghotel Rudolfshütte se nachází ve výšce 2315 m.n.m. a je přístupný pouze pěšky nebo lanovkou. Stojí nad jezerem Weißsee v kuloáru dvou a tří tisícových vrcholů.
Pohoda. Pivo, sluníčko a strašně moc sněhu. Na další dny máme spoustu plánů, jak vyběhneme na okolní vrcholky a budeme se kochat dechberoucími výhledy na Alpy. Jak bude zeshora tenhle hotel maličký a jak si zase spálíme tváře, protože nemáme opalovák.
Pozitivně naladěni na následující dny si to o něco později štrádujeme v bílém hotelovém županu do vnitřního bazénu a do sauny. Venku je krásná jasná noc a nad zamrzlým jezerem září hvězdy. Z wellness nám vyhládne a jdeme se podívat, co máme k večeři. Tři hlavní jídla a kombinace příloh, salátový bar s dresingy, o kterých jsem ani nevěděla, že existují, dva druhy polévek, zákusky. Se vzpomínkou na to, jak na jiných výletech vaříme čínskou polívku a rozlámaní uleháme na karimatku, zabaleni do spacáku už od páté večer, protože je tma a nám bez spacáku mrznou zadky, tady pojídáme už třetí chod a usrkáváme z vysoké sklenice hořký weissbier.
Ráno máme před očima jen mlhu. A není to tím pivem, šli jsme dokonce docela brzo spát, abychom ráno mohli vyrazit na Granatspitze. Okenní rám zapadal zvenku sněhem. Mžouráme přes okno ven, ale všechno, co je dál než na metr od nás je bílošedé nic. Hory za oknem zmizely.
Dáme si snídani a koukáme na počasí. Vypadá to, že celým Rakouskem prochází sněhová fronta. Až 70 centimetrů nového sněhu a slunce vyleze až budeme zpátky doma z výletu. Radostně konstatujeme, že bude alespoň stabilně hnusně.
Kousek bychom se snad projít ale mohli. Sbalíme výbavu, nazujeme lyžáky, natáhneme pásy. Otevřeme dveře od lyžárny a zjistíme, že navíc parádně fouká vítr. Dolů k jezeru ani nevidím v jakém jedu sněhu, nevidím hrboly a ďolíky ani zatáčky na cestě. Jediné, co můžeme dělat, je vyšlápnout si po cestě pod lanovkou, kterou pravidelně protahuje rolba. I tam o něco později bloudíme.
Zastrašeni marastem se vracíme do hotelové restaurace. Martin si objedná pivo a já si jdu zaplavat. V podobném duchu strávíme celý zbytek dne.
Ráno je okno ze čtvrtiny zapadané sněhem. U snídaně polemizujeme nad dnešním dnem. Můžeme zůstat, utratit celou výplatu za čepované pivo, hrát stolní fotbálek a pak koukat na filmy. Nebo můžeme zajet lanovkou o údolí vedle, kde je podle webkamery přijatelně pod mrakem, koupit ve městě pár plechovek za pětinu ceny a vrátit se do večeře na hotel.
Jasně. Vyrážíme skialpovat na Amertaler See.
Uprostřed kopce začínáme mít pocit, že sníh není moc stabilní. Pípáky máme samozřejmě na sobě už dávno a Martin ještě rozhodne, že uděláme lavinový test. A tak se po 1,4 km kvalitního skialpu vracíme do údolí a zpátky k autu. 60 cm labilní masy sněhu ležící na ledové desce je už přece jen dost.
Kupujeme pár plechovek weissbieru a svištíme lanovkou zpátky do našeho bílého vězení. Hotelové okno už je do třetiny zapadané sněhem.
Naše oblíbené kolečko sauna, bazén a několikachodová večeře. To je něco, co zlepší jakýkoliv den. Granatspitze v mlžném hávu nás tímto zve na příští shledání. A protože jsme do něj nastoupili, je třeba příště přijít sundat pytel.
Nejkrásnější část lyžování nás čeká v den odjezdu. Nazouváme lyže hned u hotelu a zatáčku po zatáčce, oblouček za obloučkem odjíždíme z úžasného místa, které prostě občas nemá štěstí na počasí. My jsme si to užili. Spokojeni nasedáme do auta a zimní pohádkou se vracíme z Alp. Tam, kde před pár dny rostla tráva je teď metr sněhu a všechno nás to láká zapnout přezky a zase si kousek zalyžovat. Tak třeba příští zimní sezónu.