Nepřeberné množství výletních okruhů, skvělá dostupnost z dálnice i vlaku, hospůdky za každým rohem. Jde to ale i jinak. Český Kras můžeme projít celý na jeden zátah i za jediný den, nebo si cestu rozplánovat a přenocovat tam, kde dávají lišky dobrou noc. Doslova.
Naše necelých 30 kilometrů dlouhá trasa začíná ve Svatém Janu. Při nutnosti využít vlak by se start protáhnul ještě do Berouna. Cesta kopíruje část známé trasy Via Czechia centrální a Svatojakubskou cestu. Uhýbá z nich ale do míst, kam příliš turistů nechodí.
Na mapách je vidět, že nám chybí 20km ze západního výběžku Českého Krasu. I to zdatný stezkař zvládne za víkend nebo za tři dny.
Český Kras zkrácená verze: Svatý Jan – RadotínČeský Kras ze západu na východ: Všeradice – Radotín
Začínáme na Svatojánské skalní stěně, na jejíž vrchol vystoupáme od parkoviště ve Svatém Janu. Výhled nám nic nekazí, jsme tady brzy a fronta turistů dorazí až později.
Svatojánská skalní stěna – vyhlídka
Pokračujeme dál po červené. Bubovické vodopády jsou téměř bez vody, ale Rasty si tam svoji tůňku najde. Necháme ho čvachtat se a pobavit ostatní kolemjdoucí.
Před Karlštejnem si skočíme na polívku. Kolem hradu se to hemží lidmi a tak zase vybíráme jednu z bočních tras.
Karlštejn
Karlštejn obcházíme stále po červené a míříme stromovou alejí přes pole na Mořinku. Je to romantická vesnička s několika zachovanými usedlostmi podél hlavní silnice. Leží zároveň ve slepé ulici, takže je tady nulový provoz. V hostinci, jako z okna obýváku, dostaneme pivo a sedneme si do stínu koruny stromu, abychom se na chvíli vžili do starousedlého života.
Nechce se nám odtud, ale čeká nás nejexponovanější část trasy a těšíme se na večeři.
MořinkaKarasova vyhlídka
Krásná stráň u Vonoklas nás překvapí nádhernými výhledy na protější Hřebeny. Stoupáme po žebru neznačené cesty až k rozcestníku a dál na Karasovu vyhlídku. Restauraci Na Vyhlídce jsme si vyhlédli už předem a příjemně nás překvapí velikost porcí i výběr. S plnými pupky se pokračuje těžko. Šouráme se do kopce, abychom se ubytovali, než nám zhasnou.
Vyhlídka na Vonoklasy je báječnou tečkou za celým dnem. Rozložíme si karimatky tam, kde si před chvílí hráli zajíčci a chystáme se usnout.
Jen co se setmí, jako by nám pod nohami začali probíhat lišky. Jejich štěkot se ozývá v celém sadu. Za chvíli vytuhnu, ale část skupiny nespí, lišky jim nechtějí popřát dobrou noc.
Ráno dočepujeme vodu ve studánce a vydáme se kolem Velké skály a Louže až na Pekárek.
Rybník Pekárek
Předposlední zastávkou je vesnice Třebotov, kde objevíme na návsi takzvaný Knihosklípek. Posadíme se na lavičku ve stínu a z vybraných knížek předčítám nejvtipnější úryvky.
Teď už jen dojít do Radotína, kde jsme si nechali auto. Když se před námi objeví cedule Praha a o chvíli později výhled na sídliště v Modřanech, víme, že se cesta chýlí ke konci. Čundr završíme v Pivovaru Horymír. Žádný čínský polívky, Český Kras jde projít s noblesou.
Už jste si někdy doma sbalili batoh a bez jakéhokoliv dopravního prostředku prostě rovnou vyrazili na čundr? My jsme chtěli projít Křivoklátsko, tak jsme si tam došli rovnou ze dveří. A bylo to skvělý!
0 – 18 km Kaznějov – Bujesily
V prvním úseku z Kaznějova vyjdeme po modré lesem nad Oboru. Je horko a těšíme se dolů ke Střele. O něco později už se koupeme pod mostem a obědváme. Další krásná vyhlídková část nás vítá na louce nad Dolním Hradištěm.
V Dolním Hradišti je hospoda. Jde se k ní po silnici, nikde žádný stín. Už z dálky na nás vlaje dosud nesklizená Májka. V párty stanu je narváno. Slet důchodců, snad ne soukromá party. Hned se k nám rozbíhá pán v zelené košili. ,,Že vy jdete z Kaznějova? Viděl jsem vás jak jdete kolem školy. To je úžasný. Kudy jste sem došli?” S radostí odpovídáme na jeho otázku, jsme nadšeni, že nás oslovil a váží si toho, že jsme přišli pěšky. Lehnu si do trávy pod ořešák, dám napít psům a už tu je zpátky Martin z hospody. Podává mi pivo. Ani se nestihneme nadechnout a začne veselka. Na vesnickou dechovku hned vyběhnou na parket důchodci s ledvinkami a vyzvou milované babičky k tanci. Jaká nádhera k podívání. Jak se všichni ti staří lidé mají rádi. A pak začnou hrát Na Pankráci, o něco líp než jsme si zpívali v kopci nad Střelou s Martinem. Ve svém mladistvém věku budíme tak velký zájem, že si za chvíli prisedaji různí lidé, dokonce starosta, který nás zve v srpnu na cestovatelský festival. Pozvání přijímáme, dál se ale už nezdržujeme, protože nás čeká cesta do Liblína.
Nádherná trasa v korytě řeky Střely vede po zelené turistické značce. Místo, kde se Střela vlévá do Berounky není přes hustý porost kopřiv vidět. Příchod do Liblína označuje zvýšená koncentrace chatek podél řeky, jinak je tady ale stejný klid a ticho jako na předchozí etapě. Vykoupeme se v řece pod mostem a jdeme si do hospůdky zahrát karty.
Na večer se přesouváme na louku před Bujesily, kde si usteleme pod vzrostlým kaštanem.
18 – 33 km Bujesily – Hradiště
Probouzíme se pod kaštanem a před námi je další horký letní den.
Cestou k rozcestníku U Rakolusk přecházíme v lese po mostku hlubokou strouhu. Pokračujeme úzkou pěšinou ve stráni až dojdeme na Prachárnu. Tady zakempíme na pivo a čočkovku a pak se cachtáme v řece. Před sebou máme vražedný Lejskův hřeben. V tom horku ho doslova vyfuníme pomalým krokem nahoru.
Cesta se dál stáčí vyhlídkovou trasou za Chlumem kolem obory Hamouz a postupně nás dovede do Zvíkovce.
Po parným odpoledni si dopřejeme ještě jednu koupačku v kempu “Pod Mostem”. Sedneme si tady u piva a o chvíli později se spustí letní déšť. Pozorujeme, jak kapky dopadají na hladinu Berounky a klábosíme u toho s vodákem, který nás zve na sjezd Střely na konci září, kdy se vypouští Žlutická přehrada.
Směrem na Hradiště vede silnice. Pokračujeme vzhůru od řeky, abychom našli místo na spaní. Za protější kopce zrovna zapadlo slunce a nebe se barví do červena. Předemnou Martin a oba naši psi rozrážejí jetelové pole, ze kterého sem tam vyletí bělásek. Červená barva z nebe pomalu ustupuje a místo toho vytváří temně modrý tón. Když hrajeme ve spacáku karty, nahoře už září dorůstající Měsíc.
32 – 50 km Hradiště – Roztoky
U snídaně se bavíme pozorováním zajíců v jeteli pod námi. Projdeme Hradištěm plným starých krásných chalup a vyjdeme na silnici vedoucí na Čilou. Na létě miluju, jak všechno zraje. Za celý výlet strčím do pusy nespočet rybízu a malin. A tyhle vesnice a okraje silnic jsou jich plné.
Cestou do Čilé sbíráme taky z pangejtu odpadky. Každý z nás by měl, ať se nám tady po Česku stále dobře chodí.
Do Skryjí dojdeme okolo jedenácté. Začíná být zase pořádné vedro, takže siestu na návsi pod stromem neodmítneme. Navíc je tady otevřený kiosek u Babu. Ve dvanáct nám připadá, že už je na čase jít. Sice se zvedneme, ale je tak horko, že ani další hospodu na cestě nejde odmítnout. Zásoby dokupujeme v Potravinách na Faře. S nadějí, že už konečně vyrážíme na trasu, nás hned za mostem pod Skryjemi vítá další kemp, který ani není na mapě. Zatímco Martin si u piva vychutnává historky nějakého komunistického emigranta, já se se psy koupu v řece – jak jinak než pod mostem.
Vyrážíme docela pozdě odpoledne a to nás čeká zdlouhavý přesun kolem Týřovických skal. Dlouhý je taky výstup na Křiniště a cesta do Nezabudic. Motivuje nás, že si tam dáme něco dobrého k večeři. Omyl. Když se tam konečně dobelháme, hospoda je zavřená a my ani nemáme dost vody na vaření. Na konci vesnice oslovíme pána za plotem, který nám velmi ochotně běží do chalupy naplnit dvě lahve vody a s dodatkem: ,,tady máte do té vody ještě čerstvou mátu,” na nás udělá opravdu dojem.
Cíl je jasný, musíme vystoupat na vyhlídku nad Nezabudické skály. A taky že už to tam dojdeme, i když s vypětím sil. Stojí to za to. Nahoře je opravdu parádní výhled. Chvíli se kocháme, pak je vyhlídku už na čase opustit. Uvaříme večeři a všichni tři moji kluci padnou za vlast. Já pak ještě hodinu píšu, poslouchám šum lesa, kroky zvířátek a dechovku, kterou sem z Roztoků nese říční údolí. Za chvíli začne kapat. V rychlosti stavím bivak z celty, sice za tmy mi to jde dost nešikovně ale slouží. Navíc jsem u toho nikoho nevzbudila. Déšť se pak ještě opakuje nad ránem což vzbudí Martina a je dojatý, že přístřešek je už postaven.
50 – 59 km Roztoky – Zbečno
Každé ráno nás Majk divoce vítá v novém dni, poskakuje nám po hlavě a vydává u toho nejpodivnější zvuky. Dnes je ale trochu klidnější a to se nám nezdá. Koukám mu na tlapky a vidím na každé malý puchýř. Oba psy už máme v předdůchodovém věku, ale jestli si to některý z nich hodně bere, tak právě Majk. Po snídani mu na tlapky lepím polštářky na puchýře a tejpou je omotávám kolem tlapky. Dnešek máme odpočinkový, takže to snad vydrží.
Kemp v Roztocích “Mezi mosty” nás moc neosloví a tak jídlo doplníme v nedalekých potravinách. Pokračujeme na Křivoklát, kde se to hemží turisty a já se těším, až budeme někde pryč zase sami.
Cesta do Zbečna vede smíšeným lesem ve svahu nad Berounkou. Množství turistů řídne. Před kempem Riviera se objevuje pár nově upravených chat s balkóny nad řekou a mě to tady připomíná nějakou riviéru u moře. Za chvíli jsme v kempu, úžasná obsluha, dobré pivo, slunce hřeje a my jsme dnes i přes malý počet kilometrů nad míru spokojeni. Na večer za námi přijíždí kamarádi, kteří se vrací z Moravy, dáme si společně večeři a zase se rozloučíme. My pak s Martinem stavíme bivak a jdeme brzy spát.
59 – 69 km Zbečno – Žloukovice
,,Proč nesete toho pejska?” Ptá se paní, kterou potkáváme v kopci před Valentovo mlýnem. Její hlas zní starostlivě, kolem očí má vrásky a tvář jí lemují šedivé dlouhé vlasy.
,,Vadí mu ten asfalt, dělají se mu z toho puchýře,” odpovídám.
,,A odkud jdete, že si takhle ublížil?”
,,Z Kaznějova, od Plzně.”
,,Cože? Pěšky? No to už jsem dlouho neviděla,” přeměří si nás pohledem. ,,Tak pojďte kousek semnou. Já jdu dolů do hospody zaplatit dluh ze včera.”
Doprovázíme paní a celou cestu si povídáme. Dnes ráno za námi přijel vlakem kamarád Mates a tak usedáme do hospody v hojném počtu.
,,Povězte mi, co jste za znamení, mě tady mají za takovou čarodějku.” Pokračuje paní zvesela a za chvíli se dozvídáme i to, co jsme vědět nechtěli.
O hodinu později pořád prší. Sedíme ve stejné hospodě a klukům už se motá jazyk. Paní čarodějka pořád povídá a povídá. Začíná nám docházet, proč její snacha brečí, když přijede na návštěvu a proč ji sousedé nemají moc rádi. Paní Marie pořad mluví a všechno výborně analyzuje. Jakmile začne zjišťovat, zda je pán od vedlejšího stolu ještě k mání, raději začínáme balit, rozloučíme se a vyrážíme.
Před Žloukovicemi vede pěšina ve skále, kterou je nutno překonat. Potom už jen přejít železniční most a jsme v obci. Stále prší a my se po dohodě rozhodneme výlet ukončit. Ne nadarmo jsme se snažili, aby tahle trasa neměla striktně určený cíl, ať můžeme skončit kdekoliv a v jakýkoliv čas bez napsaného plánu. A kdyby si ji chtěl někdo projít dál, krásně by se končilo třeba v Berouně. My jsme si ve Žloukovicích chytli domů vlak.
V květnu jsme se s Martinem stěhovali a počasí stálo pořád za nic. Neustálé sledování srážek nás donutilo zůstávat co nejvíc doma. Na radaru se honila jedna přeháňka za druhou a člověk do poslední chvíle nevěděl, kde ji chytne.
Celkově je to počasí letos úplně jiný. Nestabilní. Dělá si co chce.
Tak jsme to počasí jednoho dne úplně vynechali a prostě si řekli, že se s Petrem sejdeme v sobotu ráno ve skalách. Nabrali jsme Vláďu, večer jsme si dali v hospodě na koupáku pivo, Martin usnul na stole, my šli skákat na vypuštěnou trampolínu, sežrali nás komáři, já si pověsila hammaku do kopřiv… Takový klasický večer.
Ráno ale Martin vyběhnul ze spacáku, zavelel, že jde vylézt na Kapelníka a šlo se.
Ještě že tak. Martin se zřejmě po tolika týdnech sledování počasí sám stal rosničkou. Nejen, že má už dlouho velmi funkční senzor na obézní lidi a všimne si jich i když jsou ještě za rohem. Nově mu přibyl přeháňkoměr. Jeho senzorům se dá věřit.
Navázala jsem se na lano a vůbec se mi to nelíbilo. Jeden traverz za druhým. Dlouhá cesta dokola věže a pak pořádně nepříjemný rajbas. Pane Kapelníku, děkuji, příště už ti asi na hlavu nepolezu.
Kapelník, Normálka VII.
Nicméně každý intenzivní zážitek je nakonec krásný. Kapelník loni oslavil 100 let. Normálka nahoru je za VII. a já za ni moc děkuju. A samozřejmě nejvíc Martinovi, že nám taková dobrodružství pořád zařizuje. Má fakt sílu, občas si říkám, jak ty moje ruce z vláčnýho těsta můžou za ním vylézt všechny ty cesty.
Nahoře zjistím, že tejpa na kotníku je na nic, že se na ni nalepil ze všech stran písek. Mám čas se opalovat než přilezou kluci. Nějakou dobu se kocháme všichni.
Vláďa, Petr, Martin a já na vrcholu
Pak jdeme na oběd a když dosednemedo hospody, začne pršet. Aha, přeháňkoměr funguje. Když už chceme zase jít, zase prší a pak zase. Vždy jen na chvíli, ale skály dnes už lezitelný nebudou.
Odpoledne se u Majáku sejdeme i s bráchou a Jani. A co se dozvídám! No nesmím to říct veřejně, ale mám z nich strašnou radost! Ten den už nelezeme. Jen kluci na bouldrovýho bažináče a Martin si natáhne šlachu.
Druhý den ho ruka pořád bolí, tak jdeme na výlet. Sami dva. Škoda, že nemůžu popsat, jaká je to romantika a jak dostanu kytku do vlasů, objetí a polibky. Radši napíšu, jak nám koupil klobásu, ale při objednání řekl, že chce dívčí sen. Jak tím toho prodejce klobás děsně rozesmál. Jak jsme prolejzali skály mimo turistický značky a jak na mě čekal cestou z kopce, abych neuklouzla. Je to prostě prima kluk.
Hruboskalsko, Dešťové údolí
Odpoledne si dá Martinsvůj čtvrtý langoš a jedeme domů. Měj se fajn, kapelo!
Brdská vrchovina leží ve středních Čechách. S několika vrcholy nad 800 m patří včetně Hřebenů a Příbramské pahorkatiny pod souhrnný název Brdy.
Střední Brdy se začaly turisticky zpřístupňovat až od roku 2007. Teprve v roce 2016 zanikl vojenský újezd Brdy a vznikla Chráněná krajinná oblast Brdy. Ve velké části Brd probíhala pyrotechnická asanace, přesto do některých míst dopadové plochy, těžko přístupné pro vyčištění od nevybuchlé munice, je vstup trvale zakázán.
Lesy jsou protkány sítí asfaltových cest. Při plánování trasy je tedy vhodné na to myslet a správně zvolit, kde z nich odbočit na lesní cestu nebo louku.
Co se týče vody, je zde pár studánek s pitnou vodou. Případně pak několik potůčků tekoucích z rašelinišť, kde je ale vhodné vodu přefiltrovat. V létě se příliš nevykoupeme, většina vodních nádrží zde slouží jako zdroj pitné vody a platí v nich zákaz koupání.
Z historie určitě stojí za zmínku zaniklé obce Kolvín a Padrť. Obec Kolvín stála na návětrném svahu Palcíře nejspíš už od 13. století. Za nacistické okupace byli její obyvatelé vyhnáni a nahradili je dělníci. Po válce se lidé vraceli do svých poničených domovů, ale netušili, že v roce 1952 přijde znovu rozkaz k vystěhování. Tentokrát se stěhovali navždy. Kolvín postupně zmizel ze světa.
Tipy na výlety v Brdech
Jindřichova skála
Z obce Malá Víska vede cesta lesem k rozcestníku Jindřichova skála odb., odtud po žluté značce dojdeme lesní pěšinou až na vyhlídku u skály. Strmým terénem lze dojít i na suťoviště pod skálou a prohlédnout si ji zdola.
Nejkratší cestou z Rejkovice se dostaneme po zelené značce „Naučnou stezkou z Jince na Olymp Brd“ do Plešiveckého sedla. Odtud částečně i po červené pokračujeme k vyhlídce Čertova kazatelna až pod Plešivec. Cestou zpět můžeme pokračovat okruhem naučné stezky a zkrátit si ji přes Krkavčí skály.
Většina z vás určitě zná meteorologickou věž na vrcholu Praha nebo ji minimálně z dálky viděla. Kousek od vrcholu najdeme taky pěknou vyhlídku u zbytků německého radiomajáku. Nejlepší přístup je sem z vesničky Nepomuk, můžeme ale zvolit i delší okruh například z Padrťských rybníků. Praha je hned po Toku (865 m) druhým nejvyšším vrcholem Brd.
Proč se vydat na čundr zrovna přes Brdskou vrchovinu? Ano, jak název napovídá, nejde o žádné vysoké hory. V případě nouze můžeme, dá se říct, kdekoliv odbočit do nějaké přilehlé vesnice. Najdeme tady mnoho studánek s pitnou vodou (doporučuji například aplikaci eStudánky) i několik neoficiálních nocovišť. Kolem dokola vede železniční trať a tak, ať už budeme trasu plánovat ze severu na jih nebo z východu na západ, určitě najdeme nějaký vhodný spoj vlakem nebo autobusem.
Jihovýchodním svahem z Míšova do Lochovic
Míšov – Praha – Malý Tok – Klobouček – Obecnice – Drahlín – Jince – Plešivec – Lochovice 50 km.
Trasu jsme šli od pátku do neděle tentokrát už v únoru se zimními spacáky. Pod širákem jsme přespali u Padrťských rybníků a na Kloučku.
Nemáme toho dost, je tady další lezecký víkend na pískách. Po roce se vracíme do Příhraz. Materiál máme už osahaný, víme jak chutná pivo dole v hospodě a tak nás nemůže nic překvapit. A co je hlavní, kluci loni nedolezli na Kobylu a tak se zapřísáhli osedlat ji letos. Kdo si netroufá na Kobylu, je tady k mání ještě Hříbě.
A opravdu. Hned v sobotu dopoledne se jim to podaří! Neskutečná radost. Slunce praží a tak si dáme rest a na pozdní odpoledne se vydáme na neméně důležitou Rajskou věž. Na jejímž vrcholu je mimochodem i česká vlajka. Martin vytáhne nádhernou hranu za VIIc. a opět sklízí obdiv a gratulace od ostatních. Setkání obou lezeckých skupin na vrcholu Rajské věže je dokonalé.
Kobyla – Česká cesta VIIb. (Martin + Petr, Vláďa, Špelda)Věž u Hříběte – Náhodná cesta V. (Tomáš + Simča)Rajská věž – Nebe, peklo, ráj VIIc. (Martin + Vláďa)Rajská věž – Krombholzova cesta VI. ( Špelda + Simča, Tomáš)Šikmá věž – Jihovýchodní cesta III. (Martin + Simča, Marťas, Petr)
Večer v hospodě všechny výlezy náležitě oslavíme. Skoro do půlnoci za brnkání kytary provozujeme něco, co je částečně podobné zpěvu. Přidávají se k nám i další skupiny, cyklisti, barmanky i pan Láďa, který stále dokola objednává hruškovici. V nejlepším je ale dobré přestat. Ukládáme se ke spánku.
V neděli máme na lezení už jen dopoledne a tak jdeme na Křížové věže. Je přes 30°C. Začínáme se připékat a tak to brzy vzdáme a jdeme dolů na oběd.
Malá Křížová věž – Rozpěrná cesta III. (Špelda + Marťas)Malá Křížová věž – Bříško přímo V. (Petr + Vláďa)Malá Křížová věž – Stará cesta I. (Martin + Simča, Marťas)Velká křížová věž – Normální cesta III. (Martin + Simča, Tomáš; Vláďa + Petr; Špelda)
Tak zase máme co vyprávět. Loučíme se v hospodě, naskládáme se do auta a o chvíli později najíždíme na dálnici. Doma už jen vysypat písek z batohů a natáhnout se do postele. Tak zase příště, skály!
Když se to povede a vychytáte tři dny po dešti (a tři dny před deštěm), může se vám podařit vylézt na nějaký pískovec. A tak se konečně i pro nás uskutečnil lezecký víkend na pískovcových věžích, na jednom z nejhezčích míst, kde jsem zatím lezla. Na Hruboskalsku je toho k vidění mnoho a to samozřejmě i pro turisty.
Lidi se ráno trousí do lesa a z lesa zpátky k autu. Tam větrají spacáky a pak vaří kávu. Nocují stejně jako my na tomhle zabláceném parkovišti u bývalých lázní Sedmihorky. Protože je to levné a jsou tu jen horolezci. Kempů je ale v okolí několik, zájem je většinou tak velký, že je dobré si místo rezervovat.
Zámek Hrubá Skála
Začínáme výletem na zámek Hrubá Skála. Tam ochutnáme pivo přímo ze zámeckého pivovaru a pokocháme se výhledem. Pak se vydáme Myší dírou vylézt na nějakou věž.
Hrubá Skála – zámek Výhled na Dračí věž
Dračí skály (sektor na Hruboskalsku) – lezení
První je na řadě Větrník, nachází se v kopci nad modrou turistickou cestou. Je z něj úžasný výhled na Dračí věž.
Větrník – Normálka IV. pěkná cesta s překrokem ke slaňákuVětrník – Porcalova stěna VII. nedokážu do ní nastoupit, po několika pokusech vyčerpávám síly, kluci cestu ale zdatně vylezouSkautská věž – Šimonova V. pěkná v koutové spáře, přes jeskyni na předskalí a vpravo ke slaňáku
Na Koupák přicházíme poměrně pozdě, stihneme pár piv a jdeme spát. Další den nás čeká trochu víc lezení v delších cestách.
Maják (sektor na Hruboskalsku) – lezení
Na rozlezení si vyběhneme na Mariáš, kluci pak ještě na nějaké cesty na vedlejší věži.
Mariáš – Normálka III. pěkná, dole solivá po oblinách vzhůru
Dalším bodem jsou věže v sektoru kousek od Valdštejna – jako Mnich, Maják nebo Blatník. Vybíráme Májovou cestu na Mnicha a je opravdu nádherná. Ze shora je nejkrásnější výhled na věže.
Mnich – Májová cesta VIIb. krásné lezení vpravo na předskalí a kolem kruhu zleva po jemných lištách, položenou stěnkou k dobíráku, potom přelez ke slaňáku
Na oběd si odskočíme na Valdštejn a pak si při pomalu končícím odpoledni vybíráme ještě cestu na Blatník. Sluníčko pálí a my tady traverzujeme přes půlku skály zhruba hodinu, opravdu zajímavá cesta.
Blatník – Údolní cesta V., traverzem pod první kruh, přes kapsy k němu, tady se dobírá poprvé druholezec, vzhůru k druhému kruhu, měl by se tady dobrat znova, protože přichází druhý traverz vlevo ke hraně. Odtud sokolík, třetí kruh a na vrchol. Slanění je pod námi a opět je k němu nutný překrok do skály.
Pískovcový věže všude kolem, už se mi o tom i zdá, ale nebyl to sen. Je to něco nekonečně krásného vylézt nahoru a děkuju za to, že znám ty kluky, díky kterým jsem tam mohla být. Ráno se budím v kufru auta na sklopených sedačkách. Už nemůžu spát. V lese piju kafe, slunce pomalu sestupuje od korun stromů dolů k lesní cestičce. Najednou zapraská větvička a kousek nade mnou přeběhne rodinka prasátek. Tady dole pod věžemi se nachází úplně (ne)obyčejný svět.
Ráno začíná pršet. No a proto je nutno na písky chodit zároveň ty tři dny před deštěm. Protože proto vám chybí ten třetí den lezení. My si alespoň vyběhneme na procházku. Pokochat se těmi nejtěžšími nesmysly, co tady dokázal člověk vymyslet.
Kam na celodenní výlet kousek od Prahy, kam můžeme vzít i psy? No jasně! Zpátky na Kokořínsko! Tam ještě nemám zdaleka všechno prolezené. Poslední listopadovou sobotu se vydáváme s bráchou směrem na Bezděz. Sluníčko svítí, listí už opadalo ze stromů a všechno okolo se připravuje pomalu na zimu.
Hrad Bezděz
Parkujeme u rybníka ve vesničce Bezděz a cesta k hradu trvá pěšky asi 45 minut. Pěšina k hradu vede čtyřmi branami a je lemovaná patnácti kapličkami. Z hradu je krásný výhled na okolní louky a lesy a na Máchovo jezero.
Přístupová cesta na Hrad BezdězBezděz
Máchovo jezero
Máchovo jezero nebylo cílem cesty, ale když už jsme v Kokořínsko – Máchovo kraji, byla by škoda u jezera alespoň na chvíli nezastavit. Vedly sem kdysi stopy Karla Hynka Máchy a tak po nich jdeme dnes i my.
Jezero leží mezi vesničkami Doksy a Staré Splavy a obklopuje ho dokola les. Kolem písčitých pláží najdeme kiosky, kempy i hotely.
Máchovo jezero
Martinské stěny
Po poledni se dostáváme na Martinské stěny. Stále nám svítí sluníčko i když začíná pofukovat studený vítr. Parkujeme u rozcestníku Dřevčická rokle.
Volíme trasu po značené zelené a na konci louky se napojujeme u lesa na červenou Husí cestu. Lesem mezi pískovcovými skalami se dostáváme na vyhlídkovou pěšinu a po té až k Martinské stěně. Odtud odbočujeme na okruh mezi jeskyněmi Krápník a Tisícový kámen. Psi vesele pobíhají kolem a jelikož je v tuhle dobu turistů málo, můžeme si dovolit mít je volně.
Od pomníku Járy Cimrmana nad námi začíná kroužit temný mrak a když odbočujeme ke skále a vyhlídce Husa, už sněží. Z vyhlídky sice nic nemáme, přesto první letošní sníh nás nadchne a vesele se vracíme zpět k autu Starou husí cestou.
Martinské stěnyHusí cesta – Martinské stěnyJeskyně Tisícový kámen
Výlet nás bavil. Po cestě bylo několik zajímavých míst a autem bezproblémová dostupnost. Se psy taky žádný problém, nevím tedy jak v sezóně kolem Máchovo jezera a na hrad, ale pokud vyrážíte na podzim nebo na jaře, pejsky klidně vezměte s sebou.
