Evropa – 2. stránka

Řecko – na skalních věžích Meteory 12/2023

Z předchozích příběhů už víte, že našemu Traficovi říkáme Pupek, náš pes je Frenký, ale častěji Franta nebo František. Taky víte, že my jsme Simona a Martin a že rádi cestujeme dobrodružně a levně. Ideálně nespíme v žádných kempech, penzionech ani hotelích.

Naše dodávka je šestimístné vozidlo, narozené v roce 2007. Má nakrouceno kolem 350 tisíc kilometrů a od té doby, co jsme majitelé se na něm už skoro všechno podělalo. Přesto ho milujeme. Zdaleka se nejedná o dodávku obytnou. Martin jednou v létě vyrobil rozkládací vestavbu z OSB desek a já objednala velkou matraci. Záchod, sprchu, ani kuchyňku v autě mít nepotřebujeme a tak pociťujeme podobný komfort, jako v dodávce obytné.

Když jsem v práci ohlásila vánoční dovolenou a vysvětlila naše plány, zeptal se mě šéf, jestli jsem něco jako Grinch. Vypadá to, že utíkáme před Vánoci a taky jo, před těmi velkými s tím ruchem a davem lidí v obchoďácích. My si uděláme vánoční čas po svém. Sotva jsme vyjeli, už si dáváme malé dárky. „Mám pro tebe dárek,“ zahlásím a zabočím k benzínce. „Natankuju plnou.“ Martin se usměje a nastoupí do auta se slovy: „Taky mám pro tebe dárek, koupil jsem rakouskou dálničku.“

A v tomto duchu dojedeme ještě ve středu večer 20. prosince 2023 do maďarské Tatabánye.

Tatabánya

Naše místo na spaní byste našli i bez mapy. Nad dálnicí v noci svítí socha orla. Kousek od ní je schované parkoviště a stává se naším nocovištěm na cestě tam i zpět.

Průjezd

Hranice mezi Maďarskem a Srbskem už známe. Před dvěma lety jsme tady strávili 4 hodiny. Dnes máme štěstí, jsme hotoví mnohem rychleji. Srbského celníka zajímá náš cíl cesty a chce se podívat do zavazadlového prostoru. Frenký, ani jeho doklady ho nezajímají a za 30 minut odjíždíme.

Srbsko i letos jen projíždíme, z auta působí jako nudná placka a jelikož se reliéf ani po několika hodinách nemění, hned co padne tma, usínám. Probouzím se asi 100km před Makedonií a střídám Martina v řízení.

Severní Makedonie nás překvapí hned na hranici. Obě kontroly nadšeně pokyvují, že jelikož jsme z Česka, můžeme rovnou jet a průzkum dokladů nezdržují.

Na benzínové pumpě se opakuje to samé. ,,Á, vy jste z Česka, já rozumím, máme stejný slovanský jazyk. Jak se u vás řekne děkuji?“ Ptá se mě zvědavě pán z obsluhy čerpací stanice, zatímco nám umývá čelní sklo.

,,Říkáme děkuji. A jak je to po vašem?“ Odpovídám česky a on na mě zase zpátky makedonsky.

,,Po našem fala.“

,,To je podobné chorvatskému chvala.“

,,Jasně, jen my tam říkáme na začátku F.“ Jásá, že mě naučil jejich slovo a že jsem ho už znala chorvatsky.

Jak to, že nás mají Makedonci tak rádi? Pátráme na internetu poté, co se rozloučíme se všemi zaměstnanci benzínové pumpy. Od roku 2015 pomáhají čeští policisté na jižní hranici Makedonie s nelegálními migranty z Řecka a byly za svou práci několikrát oceněni. Podporujeme úsilí Makedonie o vstup do EU a NATO, investujeme v jejich zemi. Historicky jsme je podporovali vždy v uznání Makedonie jako samostatného státu a oni nás podporovali manifestacemi a protesty, když v roce 1968 napadla vojska Varšavské smlouvy Československo. Jsme bráni, jako jejich přátelé i přesto, že my jsme osobně ani jednu z těch věcí neudělali.

Ze Severní Makedonie přejedeme hranice Řecka a ocitáme se na území Řecké Makedonie. Zde kdysi vládl Alexandr Makedonský (Veliký) a my ještě večer dojedeme do města pojmenovaném po jeho nevlastní sestře Thessaloniké – Thessaloniki (neboli zkráceně Soluň, z tureckého Saloniki).

Soluň

Spíme na vyhlídce Kara-Tepe nad Soluní. Frenký se večer zamiloval do velké toulavé feny, ale ráno mu naději na lásku kazí fakt, že slečna je součástí více členné psí smečky. Raději to rychle balíme, než se o ni kluci poperou.

Centrum města je jedno velké neuspořádané parkoviště. Zákazy zastavení jsou zbytečně rozmístěny mezi odstavenými vozidly. Kličkujeme k přístavu kolem Bílé věže a sochy krále Alexandra na koni. Spatříme taky zasněžené vrcholy pohoří Olymp. ,,Mytikas je zahalen v bílém hávu.“ Sděluje mi Martin filozofickou definici týkající se nejvyšší řecké hory a chce tím prostě jen říct, že není vidět. Pouští do toho řecké rádio a já se bavím tím, jak má dobrou náladu. Právě jsme oba přepnuli na mód „dovolená“.

Skrz mraky se taky za chvíli prodralo slunce. Projíždíme řecké vesničky, míjíme dětičky ve vánočních čepičkách a celé Vánoce jsou v tomhle jarním počasí úsměvné.

Meteora

Z dálnice sjíždíme u města Grevena a pokračujeme romantickými horami kolem kaňonů azurových řek, až se nám za zatáčkou Agios Dimitros zjeví majestátní sloupy slepencových skal Meteory. Najednou jsme jako ve světě z fantasy filmu. Říká se, že Meteora je řecký div světa, nebo taky osmý div světa. I my jsme očarováni. Martin vypadá, jakoby vstoupil do obřího hračkářství. Oči najednou přilepené na čelním skle a ze skal nespouští zrak. Vystoupám autem na nejzazší vyhlídku. Impozantní kláštery na skalních věžích spolu s podvečerními paprsky slunce tvoří magickou kombinaci pro objektivy všech fotografů.

Pozadí klášterů dotváří zasněžené pohoří Pindos.

Projíždíme dál Meteorou až najdeme skálu Dupiani, na jejíž vrchol vede několik lehčích lezeckých cest. Ještě večer obhlédneme nástupy, ale brzy se stmívá a tak se utáboříme na ideálním plácku pod skálou, uvaříme si večeři a hrajeme karty.

Ráno si zajedeme do Kalambaky pro vajíčka. Snídani podáváme na vyhlídce na Pindos a Meteoru – terasa, kterou by chtěl mít každý.

Vystoupáme k Batalogianni’s rock. Pod námi nahání pastevec svoje cinkající stádo koz. Sluníčko z nás sundalo bundy a Martin má dokonce kraťasy. Už samotný nástup do cesty je těžký a ptám se Martina, jestli nebudu brečet. Říká, že asi jo, ale že mi pomůže. Pár kroků si zvykám na skálu, vidím přesně místa, kde i Martin tápal a nevím si rady. Vydrápu se nakonec až do poslední délky. Slepenec tady řídne a já se nemám za co zvedat. Martin na mě vidí a pomáhá mi. Už si přeju sedět nahoře.
Závěrečný rajbas a jsem u něj. Díváme se spolu z vrchu na tu nádhernou scenérii. Martin je pyšný, že jsem dolezla a já jsem opět naměkko. Jsme šťastný.

Po této posilovně za 6a+ si vylezeme ještě 70 metrovou cestu Intrita na Dupiani rock v obtížnosti 4c a 5c.

Když velmi brzy ráno zahlédneme přes okno mužského monastýru Moni Varlaam, jak se vousatí mniši připravují na bohoslužbu, nejsme si jistí, zda jsme tady správně. Je ještě tma, září hvězdy a my jsme vyrazili na vrcholy skalních věží brzy, protože jsme nemohli už spát a nechtěli jsme prošvihnout východ slunce.

Pomalu se nebe barví do ruda. Přejíždíme k ženskému kláštěru St. Stephan. Tady zrovna zpívají bohoslužbu ženy v černých rouchách. Jsme pořád v tomto tak jiném světě trochu zmatení. Monastýry působí, jakoby létaly mezi nebem a zemí. Mnichům, kteří zasvětili život jejich stavbě musela pomáhat jejich nekonečná víra v Boha. Odjíždíme z tohoto mystického místa plni dojmů a míříme na ostrov Korfu.

Pokračovat na článek o Korfu

Bosna – dodávkou od Uny až pod Maglić 7/2023

Loni k nám přibyl Pupek. Je to Trafic, co se občas chová podle tvaru svého znaku, který si hrdě nosí na břiše. Pán, co nám ho prodal, měl taky pupek a když nám po dvou měsících padnul motor, nechtěli jsme se zachovat jako “diamanti” a opravu jsme si celou zaplatili sami. Pupek se rozhodně nevyplatil. Když byl skoro půl roku v servisu, zvažovali jsme, že ho zase hned prodáme. Jenže pak volali, že už to opravili a my s ním vyrazili na jaře na skály a zase jsme se do něj zamilovali. Navíc nám potom pomohl mockrát na stavbě a kamarádům zrekonstruovat byt a přestěhovat se. Pupek prostě musel letos za odměnu do hor a k moři.

Bosnu vybral Kuba s Evčou. Po návštěvě Albánie před dvěma lety jsme byli už kouzlem Balkánu polapeni a nezbylo než okamžitě bez přemýšlení kývnout.

Národní park Una

Příjezd do Bosny přes chorvatské městečko Rastoke nám napovídá, že tady bude krásně. Když si vybíráme bosenské marky v bankomatu v Bihaci už se stmívá. První noc spíme u benzínové pumpy mezi městy Pritoka a Ripač. Pánové z benzínky se na nás po ránu sice moc netváří, ale po tak dlouhé cestě nebylo moc na výběr, potřebovali jsme se vyspat. Chceme je s Evčou trochu rozveselit a jdeme si koupit džusík a čoksu, ale nepomáhá to, prodavač stejně čučí jako kakabus.

První puntík na mapě, kterou jsme zapomněli doma je národní park Una. Una je řeka meandrující v lesích s průzračně tyrkysovou vodou a spoustou vodopádů. Na Uně si uděláme dvě zastávky – Štrbački Buk a Martin Brod. Štrbački jsou větší vodopády. Za vstup se platí 8 marek za osobu, jdeme se projít až na konec turistické trasy dolů k řece, vodopády jsou nádherné a jelikož je pondělí není tady ani moc lidí.

Martin Brod je trochu turističtější. Vodopád je menší, ale neméně kouzelný. Vstupné jsou 3 marky.

Sarajevo

Po vodopádech nás čeká 5 hodinová cesta do Sarajeva. Část trasy vede doslova lesní cestou, tak je lepší vybírat si větší silnice. Odpoledne lehce prší. Stavíme se na kafe a tankování v Mrkonjic Grad, je to moc pěkné místo v nižších horách.

Do Sarajeva přijíždíme večer a parkujeme raději na hlídaném placeném parkovišti. Navečeříme se v blízké hospůdce Cakum Pakum, která je plná starých kufrů, knížek, lampiček a dalších serepetiček, díky kterým si připadáme jako v některé z hospod v Příčné ulici z románů od J.K. Rowlingové.

Sarajevo voní zvláštní sladkou orientální vůní, jejíž původ nedokážu nikde vygooglit. Je možné, že vychází z mešit, které sledujeme jen z povzdálí. Kolem mešit je vždy čisto a uvnitř je rozprostřen rudý koberec. V celé Bosně je polovina populace muslimská. Po pár dnech si zvykneme na ženy zahalené v hidžábech i na jejich strach ze psů. Na cestě nás totiž doprovází fenka husky Zaria a občas opravdu udělá trochu rozruch.

V Sarajevu stihneme ještě jednu zastávku – památník v místě atentátu na Ferdinanda D’Este u řeky v ulici Zelenih beretki.

Pohoří Bjelašnica

Přespat jedeme do pohoří Bjelašnica. Ve tmě a mlze vystoupáme autem na půl cesty k vesnici Umoljani a zakempíme u studánky. Není to žádné oficiální parkoviště ani nocoviště, ale jde o tak opuštěné místo, že tam ničemu ani nikomu překážet nebudeme.

Když ráno spadne mlha do údolí, konečně spatříme vrcholky bjelašnických hor. Po snídani si sbalíme baťůžky a vyrážíme na okruh přes vesnici Lukomir – nejvýše položenou trvale obydlenou vesnici v Bosně.

Martin si koupí domácí pletené papuče, ve kterých mu jednou bude jistě takové horko, že se mu zpotí nohy a už je nikdy neobuje, ale podpořil místní turismus. V restauraci si objednáme masový a bramborový burek, přejíme se a jde se nám pak těžko přes hory. Představujeme si, jak pro nás přiletí náš paddleboard a my na něm odletíme z kopce do údolí.

Vyfuníme na vrchol Obalj, projdeme stádem ovcí a pod Sarukem se stočíme dolů do vesnice Umoljani a k autu.

Autem se pak jedeme podívat na místo Olympijských her, které bylo postaveno a opuštěno po hrách roku 1984.

Dinárské hory – Bosanski Maglic

Přejezd k Maglici vede horskými serpentinami. Nad hustými smrkových lesy koukají vysoké hory s vápencovými skalními stěnami a věžemi.

Neosvětlené tunely lemuje pod silnicí průzračná hučící řeka. Motáme se roklí, volant se kroutí zleva doprava, plyn, spojka, brzda, plyn, spojka, brzda. Držím se madélka ve dveřích a lítám po sedačce.

Silnice se klikatí, jako když se do vzduchu ledabyle odhodí klubíčko šňůry a nechá se dopadnout. V zatáčkách číhají krávy. Brzda, spojka, plyn. Brzda, spojka, plyn.

Konečně dojedeme na parkoviště pod Maglic. Válí se tady spousta odpadků a v lese chaoticky bliká tisíce světlušek.

Bočkojc si chtě nechtě musí ustlat v těch odpadcích a ráno říkají, že to je nejhorší noc v Bosně. Nabízíme jim, že další noci můžou spát na střeše Pupka, ale moc se jim to nezamlouvá. Nám se to zdá v případě setkání s medvědem jako mnohem lepší volba.

Výstup pod Maglic začíná pozvolně, sen o pohodovém treku se ale brzy rozplyne. Začne stoupání a přelézání popadaných mokrých kmenů.

V lese řešíme, jak se bránit proti medvědům a že až nějakého chytneme, dáme si medvědí tlapu na medvědím česneku. Snažíme se touhle konverzací odradit všechny medvědy, kteří na nás v houští číhají.

Les je hustý a vlhký. Stromy se tady do sebe proplétají tak, že to vypadá jako když spolu tancují. Dole rostou obrovské lopuchy, které by se daly použít jako deštníky, kdyby začalo pršet.

Pod Maglicem je parkoviště, o kterém jsme nevěděli. Kdyby jo, šlo by z něj jít nalehko na vrchol severní stěnou, ale asi spíš bez psa. Najednou hřmí a když se objeví i dva blesky tak se debaty o tom, zda by šlo na Maglic vylézt tudy i na těžko stávají bezpředmětné. Rozhodneme se jít k jezeru Trnovačko a na Maglic vylézt zítra za lepšího počasí. V Bosně totiž chodí bouřky až odpoledne. Před jezerem v lesích žije miliony komárů, stoupáme po mokrých kamenech a za chvíli jsme celí poštípaný. Nejde se nijak bránit, repelent nepomáhá a jediné co můžeme, je nezastavovat se. Zaplaveme si v jezeře, postavíme stany, koupíme si pivo a pokračujeme v odhánění komárů.

Po nějakém čase jsou největší komáří hejna pryč. Večeříme a hrajeme karty. Brzo se připravíme ke spánku, abychom mohli ráno brzo vyrazit na Maglic. Před usnutím ještě slyšíme ze stanu, jak chatár volá na celý kemp ,,Čorba, čorba! Grátis.” Kuba vyleze ze stanu a když zjistí, že se z velkého hrnce rozdává polívka vyběhne si pro ni s ešusem a se všemi se pak podělí. Je výborná! Gulášovka s nějakým vyvařeným kusem jehněte.

Kolem jezera stanují skoro samí Češi a celkově všude potkáváme náš národ. Martin už tomu pak říká Bosenská republika česká a moc se mi to líbí, protože věřím, že se sem budeme příště vracet jako domů.

V 6 ráno vylezeme ze stanů mokrých od ranní rosy. Oproti včerejšku je na vrcholcích hor nádherně bez mráčků. Nasnídáme se a sbalíme na výšlap. Cestou od stanu nám jezero a sluneční paprsky připraví parádní podívanou. Zatímco se třpyt odráží od hladiny do chomáčků mlhy, které se pak pohupují nad vodou, my stoupáme vzhůru. V příkrém kopci pozorujeme srdcový tvar jezera. Funíme, potíme se, ale za chvíli jsme na barevné horské louce plné květin. Mimojiné tady roste třeba bosenská lilie jejíž žluté kvítky se otevírají až ke stopce. Přibližujeme se k Maglici. Výstup obsahuje pár kroků a chytů po skále a pak už zase po dvou stoupáme k plechové vlajce Bosny. Vyfotíme se a otevřeme teplé vrcholové pivo. Chvíli se kocháme výhledy do Černé Hory a do Bosny a za chvíli nás dojdou další Češi a Slovák. Jako doma.

Cesta dolů je úmorná, strmý sestup k jezeru, naobědvat se, zaplavat si, sbalit stany, projít medvědím lesem, překročit řeku a ještě celý sestup kamenitou serpentinou k autu. Nesmím opomenout, jak rytmicky klepeme hůlkami nad hlavou kdykoliv se přiblížíme k houštině. Vypadáme jako parta z blázince, ale žádný medvěd na nás nakonec neskočil.

Bosna nás učarovala, každou zatáčkou se mění kopce, nebe, domky i hory v pozadí. Chlapi pasou koně, jezdí v traktorech a posedávají v kavárnách a bábušky s šátkem zalévají záhony. V loukách je rozeseto několik malých vesniček. V jedné z nich večeříme čevabi a když se pak chceme rozjet, začne nám stávkovat spojka. No dali jsme jí v těch zatáčkách zabrat. Martin situaci zachraňuje bindrem. O kus dál v lese stavíme u pána v blikajícím autě, kluci mu okamžitě pomáhají přezout pneumatiku. Dostáváme pozvání na rakiji, ale odmítáme. Možná jsme ale měli, třeba by nám pomohl s naším problémem.

Blagaj – lezení a feratty

Z kopce do Blagaje Martin ještě párkrát sešlápne spojkový pedál a spojka pomalu umírá. Při parkování v lezeckém kempu vydechne naposledy. Dojeli jsme.

Kemp vypadá, jako by ho poslední lezci opustili před 20 lety. Vedle nás stojí dodávka s nějakými nomády se dvěma dětmi. Na umělé lezecké stěně se kývají staré chyty. Kdesi vzadu ve tmě hýká osel a ve větvích cvrkají cikády. Spíme našikmo, takže se kutálím v Pupkovi k okýnku a Martin na mě.

Další den mám zablokovaný krk a bolí mě z toho hlava. Voláme Global Assistance a za chvíli najíždím Pupkem na vlek odtahovky. Kluci jedou s ním do Mostaru. Máme strach, že nás budou muset odtáhnout až do Česka.

S Evčou a Zari se vydáváme do centra Blagaje. Je horko a všude mraky lidí, takže to o něco později zapíchneme na náplavce kousek od mostu. Voda je ledová a my rozehřáté na 150C, tak se hecujeme kdo tam vleze. Povídáme si a netrpělivě čekáme na zprávu o Pupkovi.

Ve dvě odpoledne volají kluci, že je zničená celá spojka, ale naštěstí mají skladem náhradní díly a zítra do dvanácti to opraví. Takže kluci teď jedou taxíkem zpátky, naobědváme se a jdeme lézt. Do kempu mezitím přijelo několik lezců, dokonce ze Švýcarska a lezou i v tom úmorném horku. My čekáme do šesti do večera než se teploty trochu umírní.

Lezeckých cest je tady spousta. Vybíráme nějaké pětky, na které se nastupuje asi 10 minut chůze za kempem. Je to krása, vápenec drží a cesty jsou sportovně odjištěné.

V sobotu ráno vyráží Kuba s Evčou na ferattu k hradu. My hlídáme Zarinu a bereme ji na výlet pro čerstvé pečivo a marmeládky. Pak balíme a kluci jedou pro Pupka. Přijíždí s novou spojkou. Z autorizovaného servisu jen za 11 tisíc. Jsme šťastný, že můžeme pokračovat v jízdě a že to ani tolik nebolelo, narozdíl od toho, kdyby se nám tahle porucha stala v Česku. Navíc pojistka nám kryje jak odtah, tak obě noci v kempu.

Kravica

Co jsou ale hůře utracené peníze než za spojku je za vstupné na vodopády Kravica. Po detoxu od lidí v horách je to jako facka. Převonění turisté ve frontách na vyhlídku. Nemáme tady chuť ani na zmrzlinu a jdeme pryč. Sem jedině mimo sezónu a jindy než o víkendu.

Podgora

Pokračujeme na Makarskou riviéru. Po nějaké době hledání vhodného místa na paddleboard a poslední přespání končíme nakonec v Podgoře v kempu Medora.

Krásný, malý, čistý, přímo u pláže, dogfriendly a s personálem mluvícím česky, to je místo, které jsme hledali. Za všechno na jednu noc platíme 86 euro a jdeme blbnout na pláž. Večer si dáme víno s živou muzikou, ráno ještě koupačku ve vyhřátém moři a vyjedeme na 11 hodin dlouhou cestu domů.

Belgie – Brusel, Bruggy a Charleroi v tempu třicetisedmi hodin 3/2023

Máte taky nějakého kamaráda, na kterého je sice spoleh, ale vždy když něco plánujete, máte trochu husí kůži z toho, jak to vlastně dopadne? Já jo. Je to legrace.

Třeba tuhle jsme přišly na letiště a zjistily, že neletíme do Bruselu, ale do Charleroi. Vygooglily jsme Charleroi a zjistily jsme, že letíme do nejošklivějšího města ve vesmíru.

Zatímco zapisuji scénář tohoto výletu, Lucka v klidu chroupe bakerolls. Sedíme u brány C22, letadlo má hodinu zpoždění, Česko v televizi vítězí v baseballu nad Čínou. Jak moc divný bude tenhle příběh?

O chvíli později už stojíme v řadě. Nějaké dvě drndy před námi zápasí s velikosti svých batohů, aby nemuseli platit příplatek. Nakonec ho stejně platí, jako my v Barceloně. Známe to a je nám jich líto, ale opravdu strašně zdržují odlet. V zákulisí letiště se na chvíli objeví duha, věřím, že to díky ní bude fajn. Propočítávám si čas našeho výletu – opravdu je reálné vidět Brusel, historické Bruggy, dojet na zmrzlinu k Severnímu moři a stihnout zpáteční letadlo za 37 hodin?

O chvíli později mě zastavuje u sedadla v letadle pán, zda se s ním chci prohodit:,,Ať spolu nemusíte švitořit přes tři řady,” říká a mění si semnou místenku. Je to sympatická řada, už letíme hodinu a holka přes uličku ještě nepřestala jíst. Lucka mi ukazuje letadla, která nevidím.

Po výstupu z letadla následujeme dav mířící ven z letiště. Většina cestujících pokračuje jako my do Bruselu a tak nastupují na pravidelnou autobusovou linku Flibco. Jízdenky si kupujeme on-line ve frontě, ale jde to i v automatu na letišti. Flibco jezdí na nádraží Midi a tak nás čeká večerní túra celým středem města do hotelu, který je naopak situovaný u severního nádraží. Belgie je plná přistěhovalců a procházka dvou holek po tmě opravdu není moc příjemná. Navíc když potkáváme policejní zátarasy, všude se válející pytle odpadků a pochybné skupinky mužů různých národností. Jsme rádi, když hotel Prestige nacházíme nakonec bez komplikací.

Bruggy – hranolky, vafle a loďky na řece Rei

Bruselské Severní nádraží je skvělá volba pro odjezd do Brugg. Nejen, že odtud vlak jezdí dvakrát za hodinu, navíc projíždí přes město a nejvíc lidí nastupuje až na stanici Midi. Přestože není hlavní sezóna, na mnoho cestujících nezbývá sedadlo a budou celou cestu stát. V deset dopoledne vystupujeme v Bruggách.

Bruggy nás hned nadchnou svou středověkou architekturou. Červené cihličky, barevné okenice, výlohy plné čokolády a vaflí. Ať už se tady ztratíme v jakékoliv uličce, brzy jsme na nějakém dalším náměstíčku, u kostela, u řeky s můstky. Trefně se Bruggám přezdívá Benátky severu, v říčních kanálech projíždí loďky a můžete tak město poznat přímo z vody.

Projdeme přes nejznámější náměstí Markt až do Daamportu a pak se zase jinudy propleteme zpět ke Casa Patata, abychom ochutnaly belgické hranolky.

Oostende – na zmrzlinu k Severnímu moři

K Severnímu moři je to vlakem z Brugg jen patnáctiminutová zajížďka. Svítí sluníčko, tak jedeme na zmrzlinu.

Chvíli sedíme v písku na pláži a užíváme si, že se pohledem do moře zastavil čas. Najednou není kam spěchat, fronty a davy lidí kamsi zmizely. Jsme jen my dvě v písku, na chvíli. Pak už musíme zpět.

Vlak mezi Oostende a Bruggy jezdí přibližně každých 30 minut. Na odjezd z Brugg do Bruselu jsme si koupili jízdenky na Flixbus, které vychází o půlku levněji než vlak. Cestujeme tedy s jedním přestupem zpátky na Severní nádraží, které už dobře známe.

Den se sice krátí, ale máme ještě nějaké resty v Bruselu. Ještě jsme nekoupili suvenýr, neochutnaly wafle a neviděli Grande-Place a čůrajícího chlapečka.

Brusel – přes historické náměstí až na pahorek umění

Dnes večer je Brusel úplně jiný. Míříme s davem turistů po Rue Nueve na náměstí Grande-Place. Semtam z hlavní třídy odbočíme do vedlejší uličky, abychom koupily čokoládu nebo ochutnaly wafli.

Že jste přišli na Grande-Place určitě poznáte. Je tak krásně osvětlené, že vypadá zlatější, než skutečně je. Hned po obrovské věži si všimnete dalších menších věžiček a sochy jezdce na koni na střeše budovy. A pak je ideální projít kolem čůrajícího chlapečka a vystoupat si na vrcholek Mont des Arts Kuntsberg, až nahoru. To už bude tma a Brusel bude zářit s tou věží z Grande-Place uprostřed jako se strážnou věží pro všechny duše, co se chtějí jen tak Belgie nadechnout a zase v pokoji odejít.

Brusel ukončíme procházkou parkem. Musíme jít brzy spát, tenhle den měl třicetsedm hodin a v pět už musíme nasednat na tramvaj, abychom se postupně přesunuli zpět na letiště v Charleroi.

Kolik stojí víkend v Belgii?

Letenka zpáteční 1400 Kč
Ubytování 2000 Kč/2noci
Přesuny MHD cca 1900 Kč

Rakousko, Slovinsko, Itálie, Chorvatsko – toulání se psy nejen po horách 9/2022

Po téměř dvou měsících zahálení nás to zase volá do hor. A tak se s partou rozhodneme vyrazit okruhem přes rakouské a Julské Alpy k moři. Hlavním cílem je nejvyšší hora Slovinska Triglav.

Tauplitz – výlet přes čtyři alpská jezera

Tauplitzalm je náhorní plošina nacházející se v rakouském Štýrsku. Malebná příroda, horské vesničky, vápencové vrcholy a průzračná jezera, to je důvod proč na dovolenou vyrazit zrovna sem.

V neděli večer přijíždíme do jihozápadní části Totes Gebirge (Mrtvých hor). Vyjedeme nad městečko Tauplitz na parkoviště u vodopádu Tauplitzer Wasserfall. Jelikož je už téměř tma, stihneme jen krátkou procházku na vodopád, navečeřet se a v lese se schovat do bivaku.

Další den nás čeká celodenní výlet k jezerům Schwarzensee, Steirersee, Tauplitzsee a Großee. Na okruhu jsou ještě další dvě malá jezera a chodníky jsou uzpůsobeny tak, aby si každý mohl zvolit trasu dlouhou a náročnou podle svých možností.

Triglav – pod nejvyšší horu Slovinska cestou sedmi jezer

Ještě na večer přejíždíme do Slovinska. Podle aplikace Park4night nacházíme u Bohinjského jezera odbočku k louce, kde zaparkujeme a přespíme do rána.

Ráno se všude válí mlha a my už se nemůžeme dočkat nahoru do hor. Dojedeme na parkoviště u Koči pri Savici, které je nejlepším výchozím bodem pro tuhle trasu. Po snídani přichází na řadu pořádná ranní rozcvička – vystoupat 700 výškových metrů na první Črno jezero. Co je uklidňující, že v dolině jezer už žádný takový brutální výstup není. Příroda se mění z lesů a luk na kamenná a suťová pole, ale nejedná se o žádné technicky náročné úseky. Náročnost spočívá v délce trasy a v čase, který máme na to, aby nám nepropadla rezervace v Chatě pri Doliču. Po páté hodině si vyhrazují nárok prodat naše lůžka prvním příchozím a jelikož se tomu chceme vyhnout, začneme odpoledne docela pospíchat. Potkáváme stádo kamzíků, spoustu hvízdajících svišťů a turistů naštěstí jen poskrovnu. Čas se pořád krátí a chata nikde. V sedle Hribarice se oddělujeme a s Martinem pokračujeme rychlejším tempem napřed. Všechno dopadne dobře, stihneme přijít včas, počasí je celý den nádherné, psi to zvládají skvěle a my jsme unavení a hladoví tak, jak to má být. Majitel nechá pejsky v malém kamrlíku v hale – do společného pokoje nesmí. My se ubytujeme a po skvělé večeři jdeme spát.

Je půl 4 ráno a my se s Martinem po téměř probdělé noci soukáme potichu ze spacáků. Snažíme se neprobudit dalších 11 lidí, kteří s námi sdílí podkrovní pokoj. Opatrně projdeme i vstupní halou se snahou nevzbudit spící hafany zavřené v komoře.
Je jasno, nebe plné hvězd. Po několika vystoupaných metrech posnídáme napůl sušenku. Cesta ubíhá rychle a za chvíli jsme u Baraka Morbegno u pevnosti pod nástupem na vrchol. Je něco málo před šestou hodinou a začíná se pomalu rozednívat, vyšlapaná cesta v suti nás vede na skálu, nacházíme se na trase Kugyjeva. Značky tady končí a my bloudíme. Na protějších kopcích v dálce občas zahlédneme blesk. Výstup nemá být těžký, ale nejsme si jistí, kterou cestou máme jít dál a navíc je na pováženou jestli vůbec vzhledem k počasí pokračovat. S rozedněním přichází k sobě i zrak a až teď vidíme ten prudký kamenitý sráz pod námi. Sedíme v malé jeskyni, civíme do mapy a zhodnocujeme situaci. Stěžejní je dostat se do sedla Triglavska Škrbina a pokračovat Gorjanskou což je jednoduchá ferrata.

Brzy všechno vyřeší černý mrak, který se rychle přižene a my se vracíme 50 výškových metrů zpátky k poslední značce. Stihneme udělat pár fotek, zasmát se nad nádherně stráveným ránem a pak Triglav zahalí na další tři hodiny hustá mlha. Stane se to v mžiku a nejde to předvídat. Mezitím sejdeme bezpečně na snídani a vyprávíme přátelům, jak jsme si na tu horu alespoň sáhli. Zbytek dne už vrchol zase turisty pouští nahoru, ale když z dálky vidíme ty davy mířící přes Mali Triglav, nakonec jsme docela rádi, že tam mezi nimi nejsme. Cestu na Triglav dolinou sedmi jezer je lepší plánovat s přespáním v horách na dvě noci – tedy první den nástup na chatu, druhý den vylézt na vrchol nalehko a třetí den sestup. Psa na vrchol nedostanete, je to opravdu zbytečný hazard, na chaty to ale pes zvládne, jen je nutné se vždy domluvit dopředu. Na Chatě pri Doliču můžete pro psy čepovat užitkovou vodu, jinak je zde obecně s pitnou vodou problém, balená voda na chatě stojí 4 eura. Jedna noc s polopenzí a se slevou ČHS nás přišla na 40 euro.

Riviéra Umag – se psy a s paddleboardem do Chorvatska

Po návratu z hor se těšíme na moře. Přes Triglavský národní park se serpentinami za chvíli dostaneme do Itálie.

Večer zaparkujeme u přístavu v městečku Sistiana a dáme si zaslouženou italskou pizzu a víno. Táboříme potom kousek nad městem opět podle aplikace Park4night.

Ráno nám hned od snídaně prší. Nad zálivem Trieste je najednou velký černý mrak a předpověď neslibuje ani na další den nic lepšího. Vidíme ale v dálce, že nad Chorvatskem je azurově modré nebe. Tak proč ne. Na bookingu hned kupujeme dvě noci v apartmánu Savudrija kousek od Umagu.

V Chorvatsku následně strávíme krásné dva dny procházkami po pláži, koupáním, ježděním na paddleboardu a ochutnáváním drinků v baru s výhledem na moře.

Lakes of Fusine – italská jezera v Julských Alpách

Cestou domů máme v plánu ještě jednu zastávku. Jsou to jezera Fusine v Julských Alpách. Počasí už se začíná kazit ale naštěstí krátkou procházku kolem jezer stihneme. Ocení to i hafani, kteří se potřebují na dlouhé cestě domů vyvenčit.

Navíc tudy shodou náhod projíždí na dovolenou brácha s rodinou a tak se potkáváme zrovna tady.

Je to krásná tečka za celým výletem. V neděli v noci jsme zpátky doma, kéž by ty dovolené byly delší.

Slovensko – Lomničák a jiné vylomeniny 6/2022

Birkenmajerova hrana na Lomnický štít

Lanovkou by to byla hrozná nuda a tak jsme vymysleli, že vylezeme na Lomničák legendární Hokejkou. Jenže neseznámeni s terénem, v příliš brzkém čase, kdy nahoře leží dost sněhu a po radách kamaráda na telefonu alá „babu bych tam nevzal“, jsme se smířili, že vylezeme lehčí Emericiho nářek. Stoupáme od Lomnického sedla Normálkou a po pár výškových metrech potkáváme kluka, který se právě vrací z naší vybrané cesty. Sděluje nám důležité informace o stavu sněhu nad Kartárikovím žlabem a odrazuje nás v jeho přechodu. Prý lepší to je Birkenmajerovou hranou, kterou lezl včera, je suchá, dá se vyhnout sněhovým polím a s výbavou, kterou si neseme, to pak i v klidu proslaníme. O výstupu tímto jižním žebrem sice slyšíme poprvé, ale už od nástupu ze sedla se nám zdál nejpřirozenějším směrem, který na Lomničák z této strany vede.

! Upozornění: toto není návod na výstup. Výstup je povolen pouze s horským vůdcem.

Takže je vybráno a do třetice všeho dobrého jdeme na Birkenmajerovu hranu. Tam, kde se cesta odděluje doprava na Emericiho už nasedáme do sedáků a začíná pěkná a poměrně jednoduchá jízda skalním žebrem. Základem je držet se směru po levé hraně nebo pod ní, dá se tady najít pár nýtů, borháky i slaňáky. Cestu dojišťujeme friendy, čoky a hexy, využití mají taky dlouhé smyce. Z pohledu druholezce je to pohoda a jelikož je terén exponovaný a nabízí nádherné výhledy na Térynu, Gerlach a spoustu dalších vrcholů, budete se bavit. Prvolezec si navíc přijde na spoustu krásných kroků, využije svých znalostí o pohybu ve vysokohorském terénu a nebude chybět ani pár morálových pasáží. Místy si opravdu pěkně zalezeme v III. (i IV.) terénu. V průvodcích se uvádí, že se lezou 3 lanové délky, my jich s 60m dvojčaty napočítáme 5, je to ale tím, že jsme si nechávali větší rezervu lana a jistili jsme se už v začátku, kde se nejspíš ještě chodí na průběžku.

Vlevo Birkenmajerova hrana, vpravo odbočka na Emericiho nářek

V závěrečném výstupu na vrchol jsou řetězy a taky spousta lidí, kteří si nás fotí, jako opičky v zoo. Sklidíme se do kouta, vychutnáme si pivo, uděláme pár fotek a začneme se připravovat na slanění.

První slanění je přes borhák nacházející se těsně pod zajištěnou cestou s řetězy. Dále se dají najít ke slanění „beraní rohy“ případně další borhák. Držíme se u hrany mimo zasněžený žlab. Všechno zvládáme a po třetím slanění jsme už na nejprve nevýrazném chodníku a později na cestičce, kterou není nutné dál jistit.

Dolů do Tatranské Lomnice je to snad větší záhul než ta Birkenmajerka na Lomničák. Nahoru jsme si totiž pomohli lanovkou ke Skalnatému plesu a tak to bylo necelých 900 metrů stoupání (z toho cca 200 metrů lezení). Z vrcholu až dolů na parkoviště je to ale celé 1700 výškových metrů po vlastních, kdy kolena půlku cesty nesouhlasně vyjadřují svůj názor. Odměnou je návrat do našeho kempu, který už jsme si našli předchozí den a rádi bychom ho taky doporučili dál – kemp RIJO Camping u Studeného potoka, který nám dá pak ještě tu možnost, si při večeři a s lahví vína prohlížet Lomničák v celé jeho kráse. Máme štěstí, že počasí vyšlo na jedničku, protože ty výhledy opravdu braly dech.

Slovenský ráj s koupačkou

Sotva rozlepíme oči, jsme netrpěliví, jak nám budou sloužit nohy po včerejším výšlapu. Vylézáme ze stanu a sdělujeme si pocity. Každý máme bolavou jinou část, lýtka, stehna, kolena, chodit ale můžeme.

Po snídani a sbalení tábora vyrážíme do Slovenského ráje.

Nakonec je z prvoplánově krátkého výletu hned 15 kilometrů s 900 metrovým převýšením.

Parkujeme za obcí Spišské Tomášovce v chatové osadě Jurkovec (kde u býv. recepce jde nechat auto). Podle doporučení pána, sekajícího u parkoviště zeleň, se vydáváme krásnou vyhlídkovou trasou přes louku (značenou jako cyklostezka 8708). S výhledem na Vysoké Tatry dojdeme k altánku, kde se vydáme po zelené na Tomášovský výhled. Odtud z několika možností volíme trasu po zelené přes Biely potok, po žluté na Kláštorisko a odtud po červené zpět dolů k mostu přes Hornád. Je ukrutné horko a s nadšením hledáme bufet v chatové osadě, ale zjišťujeme, že teď mimo sezónu není v týdnu otevřený. Náladu nám spraví studna stojící opodál.

Jelikož se toužíme ochladit ve vodě, objíždíme Slovenský ráj po nádherné vyhlídkové silnici až dojedeme do Dedinek. Tady protéká řeka Hnilec přehradou Palcmanská Maša. Sotva schladím lýtka, Martin už je v té studené vodě po uši.

Spokojení pokračujeme po silnici k pramenu Hronu, kde stojí altánek a dá se tady parkovat. Vaříme, pozorujeme dalekohledem lišáka na protější louce a potkáváme české cestovatele mířící do Gruzie. Po večeři už zůstáváme v altánku sami, hrajeme karty a když se začne stmívat uleháme do auta.

Přírodní termální koupaliště

Ráno na střechu auta bubnují kapky deště. Co třicet minut se spouští déšť, v mezičase je chvíli ticho a sluníčko se snaží vydrápat ven ze závoje z mraků, ale bez úspěchu, už zase prší.

V altánku si osmažíme vajíčka se slaninou na cibulce a balíme k odjezdu.

Projedeme směrem na Poprad a přes dálnici do Liptovského Jána. Stále střídavě prší, Martin má rýmu a já mám v plánu využít tohle počasí na koupačku v termálních bazénech – těch přírodních, bezplatných. Pár jich totiž na Slovensku ještě je.

U Liptovského Jána brzy nacházíme Termálný kúpelný prameň Kaďa. Kaďa je spíš otužovací. V místě, kde pramen vyvěrá, má voda celoročně teplotu 24°C. Řídím se radami místních důchodců, které potkávám v kádi. Síra v jezírku je prý výborná na onemocnění pohybového aparátu, kloubů i na kožní nemoci. Důležitá je pravidelnost koupání. Během doporučeného dvacetiminutového pobytu ve vodě se jdu taky dvakrát osvěžit do potoka, kam jezírko vytéká. Je zde vybudován jez a tak se dá ponořit zhruba do metrové hloubky. Rozdíl teplot je kolem 18°C, (v zimě i 22°C). Po návratu do kádě je voda najednou mnohem teplejší a na nohách je cítit, jakoby se do nich zapichovaly jehličky.

Termálný kúpelný prameň Kaďa, Liptovský Ján

Dost bylo otužování a v pořadí je taky jeden teplý pramen. Zhruba půl hodiny jízdy autem se nachází jezírko Kalameny. Termálny prameň Kalameny (Medokýš) má teplotu 33°C a koupe se tady o dost více lidí. Teplá koupel je po obou dnech v kopcích opravdu relaxační a je tady krásně i za špatného počasí.

Na oběd jedeme do Liptovského Mikuláše. Konečně přestává pršet a sluníčko vylézá z mraků. Přejíždíme na ubytování do Penzionu Fako.

Před večeří se ještě vyvezu na salaš nad městem. Je to jen 12 minut autem a výhled na Nízké Tatry je nádherný.

Na hřeben Nízkých Tater

Další den ráno má Martin pořád rýmu. Pro mě to znamená, že v pohodě můžeme vybíhat na vrcholy, pro něj, že umírá a měl by zůstat doma. Takže vybírám jedno z velmi mála míst nad 1000 m.n.m., kam se dá vyjet autem. Je to Magurka v horách nad Partizánskou Lupčou.

Okolo 11té parkujeme u kostela a po žluté zn. šlapeme do krpálu až z nás teče pot. O nějakou dobu později jsme na hřebeni Nízkých Tater v sedle Zámostskej hole. Nad námi svítí sluníčko, ale všude okolo se prohání černý mraky. Já se kochám, Martin spěchá dolů. Přejdeme do sedla Latiborskej hole. Sotva dožvýkám housku, Martin už přešlapuje na místě, že je nutné odejít, nebo nás chytne bouřka.

Vracíme se a v půlce cesty začíná kapat. Odjíždíme z hor a leje jak z konve. Ještě že tu svoji rosničku s sebou mám, kouká na windyho a říká, že mám víc štěstí než rozumu.

Než odjedeme, slíbili jsme si halušky ve slovenskej kolibě a svůj slib brzy na to plníme. S naplněnýma břichama, bolavýma nohama a dalšíma skvělýma zážitkama se vracíme zpátky do Čech.

Španělsko – jak si užít Barcelonu za 6 dní 4/2022

Cestování se zase stává téměř bezproblémovým, jako před pandemií. A tak mnozí z nás řeší, kam se v rámci Evropy vydat na výlet. Jednou z dostupných destinací je Barcelona. Z Prahy sem létají nízkonákladové společnosti a zpáteční letenku si tak můžete obstarat už kolem 1500 Kč.

Barcelona sama o sobě se může stát rychlým eurovíkendem, kdy si vyznačíte trasu a proběhnete všechny významné památky. I s posezením na pláži vám na to budou stačit dva až tři dny.

Kdo ale jen nesbírá špendlíky na mapě, možná bude čekat od této části Katalánska trochu víc. Co třeba ohromující skalní město Montserrat, starobylá přímořská městečka Sitges a Tarragona, pouliční umělci, tržiště nebo sídliště, kam se jezdí výtahem? Zkuste zažít cokoliv trochu jinak, než píšou cestovky.

Montserrat – spát mezi skalními kužely a stády kamzíků

Jak jinak poznat Katalánsko než z nejvyššího bodu pohoří Montserrat – Sant Jeroni 1235 m.n.m.?

Na letiště přilétáme ve čtvrtek v 1 ráno a není strategičtější nápad než přespat tady. Zalezeme do zadní části terminálu 2, kde je přítmí a rozložíme tábor. Vše jde bez problému a nikdo si nás s Luckou do rána ani nevšimne. Chvíli po čtvrt na 8 nám jede metro (označení M) na stanici Europa, Fira. Tam se nasnídáme, koupíme kartuši v nedalekém Decathlonu a vlakem v 9:42 pokračujeme do Montserratu. Tyto vlaky jezdí každou hodinu (označení R = Rodalies).

Tip: kombinovaná jízdenka do Montserratu vlak + zubačka stojí 12,50 EUR, jídlo a případně i sportovní vybavení si můžete koupit na Europa Fira v Carrefouru

S příjezdem před polednem se nám zdárně podaří vyšplhat na Sant Jeroni a vydat se zanedbanou žlutou stezkou na Refugi Vicenç Barbé. Samotný výstup po skále na Montgròs dá zabrat a to je ještě několik kilometrů před námi. Jak den pomalu končí, trochu se bojíme, že za světla nedojdeme. Do cesty se nám staví překvapení kamzíci a občas v množství vyšlapaných cest zahneme jinam a musíme se vracet. Nakonec ale na terase turistické chaty ohříváme večeři, vaříme si čaj a spokojeně usínáme.

Tip: na Refugi Vicenç Barbé je otevřená místnost pro turisty s kamny a možností přespat ve vlastním spacáku

Další den dopoledne už baštíme obří omeletu ve vesničce a stejnojmenném penzionu Sant Pau de la Guàrdia. Autentičnost Katalánska se tady dá klidně ždímat. Dál pokračujeme pěšky do Castellolí, odkud jezdí pravidelné autobusové spojení do Barcelony.

Tip: autobus z Castellolí do Barcelony (zastávka Maria Cristina) jede ve všední dny 2x za hodinu a jednosměrná jízdenka stojí 7 EUR

Costa Daurada – zlaté pobřeží na jihu Katalánska

V Barceloně se zatím nezdržujeme, bude na ni čas později. Na zastávce Barcelona-Sants přestupujeme na vlak do přímořského městečka Sitges.

Sitges

Sitges je známé svými písečnými plážemi, starobylým centrem, karnevalem a mluví se o něm jako o „Ibize v miniatuře“ nebo „Saint Tropez Španělska“. Ceny nemovitostí se zde blíží nejdražším evropským městům.

Nás ale ceny nemovitostí dnes nezajímají. Den se tady dá prožít i bez nutnosti sahat hluboko do kapsy. Hned po příchodu na pláž nás vítá vystoupení baletek. Užíváme si teplý písek a po turistice v Montserratu jsme rádi, že můžeme odpočívat.

Přespíme opodál na útesu. Spánek nám ruší jen vlak, který projíždí jen pár kilometrů od moře.

Ráno si jdu zaběhat a těším se na koupání v moři. Voda je studená, ale po běhání není nic lepšího, než si zaplavat. Snídame s Luckou na našem útesu, pijeme kafe a jediné, co je v tuhle chvíli důležité, je jak si užít další den.

Tarragona

Jen hodinu cesty vlakem od Sitges se nachází další přitažlivé město – Tarragona. Tarragona se díky svému historickému centru zapsala na seznam UNESCO. Toto město bývalo hlavním městem římské provincie a je neskutečné kolik památek včetně amfiteátru a katedrály z 12. století se zachovalo.

Po třech dnech máme už potřebu odložit batohy a dát si sprchu. Rozhodneme se ubytovat na okraji Tarragony, kde najdeme penzión s dvoulůžkovým pokojem za 51 EUR na noc. Ceny v okolí jsou dvojnásobné, takže příliš neváháme.

Odpoledne nás čekají další útesy, písečné pláže a víno.

Barcelona

V neděli ráno vyrážíme zpátky do Barcelony. Vlak z Tarragony stojí pouhých 8 EUR a staví v Passeig de Gracia. Je to jen kousek od našeho ubytování Penziónu San Ramon, takže se rozhodneme vydat pěšky.

San Ramon je jeden ze seznamu nejlevnějšího ubytování v Barceloně. Za dvoulůžkový pokoj počítejte s cenou od 1400 Kč za noc.

Je neděle odpoledne a kolem přístavu vidíme různé skupinky, které se společně baví skejtováním, cvičením, tancováním na kolečkových bruslích nebo hrou na hudební nástroje. V druhé části prodávají místní ve stáncích vlastní výrobky jako ručně šité kabelky a batohy, náramky a různé dekorativní předměty. Zabavíme se tady až do večera.

Terrassa

V pondělí se chceme ještě jednou vrátit do hor a plánujeme výlet na vrchol La Mola. Do parku pod vrchol jezdí autobusy z Terrassy a Terrassa je známá svým historickým centrem. Z Barcelony z Placa de Catalunya se sem dostaneme vlakem za 4,60 EUR.

Bohužel než projdeme centrum, začnou se honit na nebi černý mraky a předpověď hlásí na odpoledne déšť. Vymýšlíme rychle náhradní plán, protože zmoknout ve skalách daleko nad městem se nám nechce.

Sabadell

Nadějí na den strávený v přírodě je soutěska Fordada v Sabadell. Je to pěkná klidná procházka během které se mraky rozeženou a z deště nakonec není nic.

Po stopách Gaudího

Co určitě v Barceloně nepřehlédnete jsou stavby architekta Gaudího.

Vše si zvládnete naplánovat jako pěší okruh, bez problému ale můžete využít metro, na které se dá koupit buď jednosměrná jízdenka, ale i celodenní nebo vícedenní přestupní.

1) Sagrada Familia

2) Parc Güell

3) Casa Milà

4) Casa Calvet

5) Casa Batlló

6) Casa Vincens

7) La Pedrera

Památky v Barceloně

Pro turisty vyhledávající památky nabízí Barcelona další skvosty. Tři hlavní, které byste při toulkách městem neměli minout, jsou:

1) Placa del Rei – náměstí, kde Kolumbus oznámil objevení Ameriky

2) Katedrála Eulalie

3) Vítězný oblouk

Nejkrásnější je ale pozorovat běžný městský život. Děti, které si hrají u katedrály, babičky, které věší prádlo nebo se projít velkou tržnicí Mercat St. Josef.

Až vás centrum města omrzí projďte se dlouhou písečnou pláží a bude-li pršet zavítejte do mořského akvária.

Rozloučit se s Barcelonou můžete jako my z vrcholu Montjuic – odehrávaly se zde olympijské hry v roce 1992 a zůstaly tady opuštěné stadiony. Z plaveckého bazénu budete mít město pod sebou jako na dlani.

Rakousko – lavinový test za 3 1/2022

Vysoké Taury nemáme zatím moc probádané a v zimě na skialpech už vůbec ne. Ve středu odpoledne nás hned za hranicemi vítá sluníčko, o několik hodin později dorazíme na bezplatné parkoviště v Enzingerboden, kde necháme auto.

Vyjímečně budeme ubytováni ve velkém stylu. Berghotel Rudolfshütte se nachází ve výšce 2315 m.n.m. a je přístupný pouze pěšky nebo lanovkou. Stojí nad jezerem Weißsee v kuloáru dvou a tří tisícových vrcholů.

Pohoda. Pivo, sluníčko a strašně moc sněhu. Na další dny máme spoustu plánů, jak vyběhneme na okolní vrcholky a budeme se kochat dechberoucími výhledy na Alpy. Jak bude zeshora tenhle hotel maličký a jak si zase spálíme tváře, protože nemáme opalovák.

Pozitivně naladěni na následující dny si to o něco později štrádujeme v bílém hotelovém županu do vnitřního bazénu a do sauny. Venku je krásná jasná noc a nad zamrzlým jezerem září hvězdy. Z wellness nám vyhládne a jdeme se podívat, co máme k večeři. Tři hlavní jídla a kombinace příloh, salátový bar s dresingy, o kterých jsem ani nevěděla, že existují, dva druhy polévek, zákusky. Se vzpomínkou na to, jak na jiných výletech vaříme čínskou polívku a rozlámaní uleháme na karimatku, zabaleni do spacáku už od páté večer, protože je tma a nám bez spacáku mrznou zadky, tady pojídáme už třetí chod a usrkáváme z vysoké sklenice hořký weissbier.

Ráno máme před očima jen mlhu. A není to tím pivem, šli jsme dokonce docela brzo spát, abychom ráno mohli vyrazit na Granatspitze. Okenní rám zapadal zvenku sněhem. Mžouráme přes okno ven, ale všechno, co je dál než na metr od nás je bílošedé nic. Hory za oknem zmizely.

Dáme si snídani a koukáme na počasí. Vypadá to, že celým Rakouskem prochází sněhová fronta. Až 70 centimetrů nového sněhu a slunce vyleze až budeme zpátky doma z výletu. Radostně konstatujeme, že bude alespoň stabilně hnusně.

Kousek bychom se snad projít ale mohli. Sbalíme výbavu, nazujeme lyžáky, natáhneme pásy. Otevřeme dveře od lyžárny a zjistíme, že navíc parádně fouká vítr. Dolů k jezeru ani nevidím v jakém jedu sněhu, nevidím hrboly a ďolíky ani zatáčky na cestě. Jediné, co můžeme dělat, je vyšlápnout si po cestě pod lanovkou, kterou pravidelně protahuje rolba. I tam o něco později bloudíme.

Zastrašeni marastem se vracíme do hotelové restaurace. Martin si objedná pivo a já si jdu zaplavat. V podobném duchu strávíme celý zbytek dne.

Ráno je okno ze čtvrtiny zapadané sněhem. U snídaně polemizujeme nad dnešním dnem. Můžeme zůstat, utratit celou výplatu za čepované pivo, hrát stolní fotbálek a pak koukat na filmy. Nebo můžeme zajet lanovkou o údolí vedle, kde je podle webkamery přijatelně pod mrakem, koupit ve městě pár plechovek za pětinu ceny a vrátit se do večeře na hotel.

Jasně. Vyrážíme skialpovat na Amertaler See.

Uprostřed kopce začínáme mít pocit, že sníh není moc stabilní. Pípáky máme samozřejmě na sobě už dávno a Martin ještě rozhodne, že uděláme lavinový test. A tak se po 1,4 km kvalitního skialpu vracíme do údolí a zpátky k autu. 60 cm labilní masy sněhu ležící na ledové desce je už přece jen dost.

Kupujeme pár plechovek weissbieru a svištíme lanovkou zpátky do našeho bílého vězení. Hotelové okno už je do třetiny zapadané sněhem.

Naše oblíbené kolečko sauna, bazén a několikachodová večeře. To je něco, co zlepší jakýkoliv den. Granatspitze v mlžném hávu nás tímto zve na příští shledání. A protože jsme do něj nastoupili, je třeba příště přijít sundat pytel.

Nejkrásnější část lyžování nás čeká v den odjezdu. Nazouváme lyže hned u hotelu a zatáčku po zatáčce, oblouček za obloučkem odjíždíme z úžasného místa, které prostě občas nemá štěstí na počasí. My jsme si to užili. Spokojeni nasedáme do auta a zimní pohádkou se vracíme z Alp. Tam, kde před pár dny rostla tráva je teď metr sněhu a všechno nás to láká zapnout přezky a zase si kousek zalyžovat. Tak třeba příští zimní sezónu.