Po plavbě trajektem z Korfu a dvouhodinovém přejezdu po dálnici se ocitáme v řeckém městě Kalpaki. Kalpaki je zasazené v zelených kopcích pohoří Pindos a pojí se s ním několik válečných momentů, kdy se území Řecka snažili obsadit Italové.
Spíme na vršku s památníkem, sochou vojáka a řeckou vlajkou, která celou noc cinká ocelovým lankem o svou žerď.
Řecko se s námi loučí nízkou inverzí v údolí.
Leskovik- termální prameny Sarantoporos
Na hranicích nás vítá další milý národ na cestě přes Balkán – Albánci. Hned za přejezdem hranice to stáčíme k řece Vjosa. Vylézá sluníčko a je teplo jako na konci léta. Jdeme se koupat!
Ještě předtím se nasnídáme v údolí s volně se pasoucími koni. Tyhle snídaně nám budou neskutečně chybět. Návrat domů se rychle blíží.
Autem už to dál nejde a tak přeskakujeme široký potok a pokračujeme do mělkého širokého říčního koryta. Vjosa je průzračně modrá řeka, která pramení na svahu hory Katáras v řeckém pohoří Pindos a ústí o 250 kilometrů dál v Jaderském moři.
Martin mi vypráví o nebezpečném tekutém písku, který mě může spolknout a pak sám do takového zapluje. Písek mu chce sežrat boty, boří se v něm po kolena a prosí mě o podání ruky. Pomáhám mu ven a směju se, vždyť říkal, že ho nemám sešlapávat a pak se do něj sám proboří. Od té doby si dávám pozor a snažím se do písečného bahna moc nešlapat.
Nacházíme první termální prameny známé pod názvem Sarantoporos (nebo Sarandoporo). Sirné lázně mají přes 30°C. Poslední dostupný pramen vyvěrá v jeskyni. Světlo se sem dostává skalním komínem a můžeme si díky němu prohlédnout krápníky tvořené sirnými krystaly.
Po koupačce se vracíme k autu a potkáváme pohraniční stráž se samopaly. Poznáváme je, jsou to ti, kteří kontrolovali naše doklady při vstupu do země. Jsou na běžné kontrole hraničního pásma.
Cesta podél jižní hranice Albánie
Od Leskoviku vede podél jižní hranice Albánie nová asfaltka přes horská sedla, vine se jehličnatými lesy a loukami až do Ersekë. Potom najíždíme na starší cestu plnou děr a podstatně musíme snížit rychlost. Od vesničky Qinan je to zase o něco lepší.
Krajina je jako dělaná pro projížďky na koních. Pozorujeme pastevce s kozami, krávami a ovcemi. Pole obdělávají traktoristé. Frenký spokojeně vyspává na zadních sedačkách. Pak už klesáme k Ohridskému jezeru.
Pogradec
Do albánského města Pogradec dojedeme s vidinou večeře u vody. Místo toho nacházíme odpadky, velké toulavé psi, děti hrající si s pyrotechnikou a vůbec se nám tady nechce zdržovat.
Na závěr dne přejíždíme do nedaleké Makedonie. Slunce zrovna zapadá s barví hladinu Ohridského jezera do purpurových odstínů. Pohoří Galičica brzy vrhne stín na břehy jezera a jako lusknutím je tma.
Korfu je nejsevernější z řeckých ostrovů. Přesto se předpověď v prosinci pyšní průměrnými teplotami okolo 13°C. Z Řecké pevniny je pro nás nejjednodušší odjezd z nádherného městečka Igoumenitsa, na jehož břehu se tyčí špičaté vrcholky jako malé zelené pyramidy. Rybáři tady loví ryby v sádkách i s prutem na březích a my si užíváme prosincového sluníčka.
Odpoledne najedeme na trajekt v přístavu Igoumenitsa a za 38 Eur se dovezeme přímo do Kerkyry. Plavba netrvá déle než 1,5 hodiny a trávíme ji pozorováním racků, kteří letí s námi.
Kerkyra je plná aut, jako tomu je ve většině řeckých měst. Hádáme, že snad každý občan dostane jedno auto hned při narození a než si pořídí řidičák, má v garáži další dvě. Kromě Řeků totiž nepotkáváme žádné turisty.
Jelikož v Kerkyře nejde ani zaparkovat, přesouváme její návštěvu na neurčito. Nakoupíme si na snídani a přejíždíme na severozápad ostrova. Za malebnými městečky Krini a Makrades parkujeme na vyhlídce na Jónské moře. Pod námi je skalní stěna s jednoduchými lezeckými cestami a zrovna tady potkáme místní lezce, kteří nám nasdílejí další tipy na lezení na Korfu. Do dějin lezení se tento ostrov, ale nejspíš nezapíše, jsou tu jen menší skalní bloky a to ani ne nad mořem, jak by nejeden lezec doufal.
Vánoce 24. prosince trávíme s červeným vínem, brambůrkami a vymyšlenou karetní hrou. Frenký si spokojeně pochrupuje v naší dodávkové ložnici, je vděčný za čas, který mu v běžném pracovním režimu nemůžeme věnovat.
Ráno využiju, že Martin ještě tvrdě spí, ale venku už se rozednilo. Kolem je ticho a kdyby kolem nepobíhal Frenký, tak není nikde ani noha. Stavím stolečkovou koupelnu – rozkládací stůl, na něj kanystr s vodou, mýdlo, ručník a užívám si soukromé ranní sprchy.
Na trávě vedle dodávky se protáhnu několika cviky a rozhodnu se dopsat si cestovní deník. Chvíli na to dostanu chuť na snídani a něžně budím Martina, aby nám neutekl celý den.
Dnes máme poznávací výlet severní části ostrova. V rámci tohoto půlkruhu bychom měli dojet na severovýchod s výhledem na Albánii a tam najít nové místo na spaní.
Angelokastro
Angelokastro neboli Andělský hrad se nachází na strmé skále a sloužil jako obranné opevnění. Teď ho chrání dvě kočky a páv, přes které se propleteme na pěšinku a za pár minut vystoupáme vzhůru. Máme štěstí, že je hrad otevřený. Hrad nebyl nikdy dobyt a tak vidíme zachovaný kostel v jeskyni, kapli i několik hrobů.
Projedeme zpátky městečky Makrades a Krini a prašnou cestou plnou děr se skrz olivovníky dostaneme až do vesnice Afionas na protější straně zátoky.
Porto Timoni
Na plážích Porto Timoni se v prosinci koupeme mezi malými růžovými medúzami. Ochutnáváme voskovník červený, který je jedlý, ale lepší je na výrobu svíček. A po procházce se vydáme dál do Sidari.
Canal d´Amour
Canal d´Amour neboli kanál lásky je opředen legendou, která říká, že žena, která kanálem propluje si získá srdce milovaného muže.
Po návštěvě pláží je na čase vystoupat výš do hor a tak za odpoledním sluncem míříme do Staré Perithie stojící 600 metrů nad mořem.
Old Perithia
Stará Perithie v nás vzbouzí smíšené pocity. Opuštěné domy zarostly břečťanem a podlaha staré školy se už propadla. Stoupáme kolem ohořelých stromů ke kostelu bez střechy. Na Perithii dohlíží nejvyšší hora Korfu Pantokrator, která je odtud vzdálená 4km chůze. Ve vesnici byly některé objekty přestavěny na taverny a fungují jako restaurace pro turisty. Opravdu zvláštní a tajemně fotogenické místo opouštíme až v podvečer.
Slunce brzy zapadne. Přes romantické městečko Kassiopi se vydáme k Avlaki Beach.
Pláže mezi Kassiopi a Agios Stefanos
Nejútulnější pláže a skalní laguny nacházíme na výběžku mezi městy Kassiopi a Agios Stefanos. Dnes je 25. prosince a Řekové slaví Vánoce. My využijeme tento sváteční čas na několik setů líného tenisu, kdy na plné čáře prohrávám. Na pláži pijeme svařák a když se setmí, vaříme si boloňské špagety a sledujeme, jak tancuje plamínek svíčky ve větru. Tu a tam se ozve žába z nedalekého jezírky a jedna obří dokonce skočí Martinovi do cesty.
Probuzení přímo u moře nemá chybu. Snídáme vajíčka a nikam nespěcháme. Na dopoledne mám naplánovaný pohodový výlet na Akoli a Vromolimni Beach s výhledem na Albánii.
Potom sedneme do auta nastavíme trasu do zahrad Achilleona. Jenže je prosinec a zahrady jsou zavřené. Martin bleskurychle vymyslí náhradní plán.
Jezero Korission
Asi půl hodiny jízdy od zahrad se nachází jezero Korission. Na podzim a na jaře se sem slétávají plameňáci a mnoho dalších druhů stěhovavých ptáků. Sotva dojedeme na okraj jezera nemůžeme uvěřit vlastním očím. Skupinka asi deseti plameňáků loví ryby kousek od nás.
Chvíli se je snažíme vyfotit setovým objektivem, ale jsou moc daleko na to, aby je šlo kvalitně zaostřit. Kromě plameňáků potkáváme taky volavky a nějaké menší roztomilé druhy, jejichž názvy neznáme.
Kouzlo na jezeře podtrhují písečné duny, po kterých se můžeme vydat autem několik kilometrů k průplavu. S výhledem na moře si pak uvaříme oběd a zarezervujeme si zpáteční místo na trajektu.
V 18:00 odplouváme z pevniny za dalším dobrodružstvím.
Z předchozích příběhů už víte, že našemu Traficovi říkáme Pupek, náš pes je Frenký, ale častěji Franta nebo František. Taky víte, že my jsme Simona a Martin a že rádi cestujeme dobrodružně a levně. Ideálně nespíme v žádných kempech, penzionech ani hotelích.
Naše dodávka je šestimístné vozidlo, narozené v roce 2007. Má nakrouceno kolem 350 tisíc kilometrů a od té doby, co jsme majitelé se na něm už skoro všechno podělalo. Přesto ho milujeme. Zdaleka se nejedná o dodávku obytnou. Martin jednou v létě vyrobil rozkládací vestavbu z OSB desek a já objednala velkou matraci. Záchod, sprchu, ani kuchyňku v autě mít nepotřebujeme a tak pociťujeme podobný komfort, jako v dodávce obytné.
Když jsem v práci ohlásila vánoční dovolenou a vysvětlila naše plány, zeptal se mě šéf, jestli jsem něco jako Grinch. Vypadá to, že utíkáme před Vánoci a taky jo, před těmi velkými s tím ruchem a davem lidí v obchoďácích. My si uděláme vánoční čas po svém. Sotva jsme vyjeli, už si dáváme malé dárky. „Mám pro tebe dárek,“ zahlásím a zabočím k benzínce. „Natankuju plnou.“ Martin se usměje a nastoupí do auta se slovy: „Taky mám pro tebe dárek, koupil jsem rakouskou dálničku.“
A v tomto duchu dojedeme ještě ve středu večer 20. prosince 2023 do maďarské Tatabánye.
Tatabánya
Naše místo na spaní byste našli i bez mapy. Nad dálnicí v noci svítí socha orla. Kousek od ní je schované parkoviště a stává se naším nocovištěm na cestě tam i zpět.
Průjezd
Hranice mezi Maďarskem a Srbskem už známe. Před dvěma lety jsme tady strávili 4 hodiny. Dnes máme štěstí, jsme hotoví mnohem rychleji. Srbského celníka zajímá náš cíl cesty a chce se podívat do zavazadlového prostoru. Frenký, ani jeho doklady ho nezajímají a za 30 minut odjíždíme.
Srbsko i letos jen projíždíme, z auta působí jako nudná placka a jelikož se reliéf ani po několika hodinách nemění, hned co padne tma, usínám. Probouzím se asi 100km před Makedonií a střídám Martina v řízení.
Severní Makedonie nás překvapí hned na hranici. Obě kontroly nadšeně pokyvují, že jelikož jsme z Česka, můžeme rovnou jet a průzkum dokladů nezdržují.
Na benzínové pumpě se opakuje to samé. ,,Á, vy jste z Česka, já rozumím, máme stejný slovanský jazyk. Jak se u vás řekne děkuji?“ Ptá se mě zvědavě pán z obsluhy čerpací stanice, zatímco nám umývá čelní sklo.
,,Říkáme děkuji. A jak je to po vašem?“ Odpovídám česky a on na mě zase zpátky makedonsky.
,,Po našem fala.“
,,To je podobné chorvatskému chvala.“
,,Jasně, jen my tam říkáme na začátku F.“ Jásá, že mě naučil jejich slovo a že jsem ho už znala chorvatsky.
Jak to, že nás mají Makedonci tak rádi? Pátráme na internetu poté, co se rozloučíme se všemi zaměstnanci benzínové pumpy. Od roku 2015 pomáhají čeští policisté na jižní hranici Makedonie s nelegálními migranty z Řecka a byly za svou práci několikrát oceněni. Podporujeme úsilí Makedonie o vstup do EU a NATO, investujeme v jejich zemi. Historicky jsme je podporovali vždy v uznání Makedonie jako samostatného státu a oni nás podporovali manifestacemi a protesty, když v roce 1968 napadla vojska Varšavské smlouvy Československo. Jsme bráni, jako jejich přátelé i přesto, že my jsme osobně ani jednu z těch věcí neudělali.
Ze Severní Makedonie přejedeme hranice Řecka a ocitáme se na území Řecké Makedonie. Zde kdysi vládl Alexandr Makedonský (Veliký) a my ještě večer dojedeme do města pojmenovaném po jeho nevlastní sestře Thessaloniké – Thessaloniki (neboli zkráceně Soluň, z tureckého Saloniki).
Soluň
Spíme na vyhlídce Kara-Tepe nad Soluní. Frenký se večer zamiloval do velké toulavé feny, ale ráno mu naději na lásku kazí fakt, že slečna je součástí více členné psí smečky. Raději to rychle balíme, než se o ni kluci poperou.
Centrum města je jedno velké neuspořádané parkoviště. Zákazy zastavení jsou zbytečně rozmístěny mezi odstavenými vozidly. Kličkujeme k přístavu kolem Bílé věže a sochy krále Alexandra na koni. Spatříme taky zasněžené vrcholy pohoří Olymp. ,,Mytikas je zahalen v bílém hávu.“ Sděluje mi Martin filozofickou definici týkající se nejvyšší řecké hory a chce tím prostě jen říct, že není vidět. Pouští do toho řecké rádio a já se bavím tím, jak má dobrou náladu. Právě jsme oba přepnuli na mód „dovolená“.
Skrz mraky se taky za chvíli prodralo slunce. Projíždíme řecké vesničky, míjíme dětičky ve vánočních čepičkách a celé Vánoce jsou v tomhle jarním počasí úsměvné.
Meteora
Z dálnice sjíždíme u města Grevena a pokračujeme romantickými horami kolem kaňonů azurových řek, až se nám za zatáčkou Agios Dimitros zjeví majestátní sloupy slepencových skal Meteory. Najednou jsme jako ve světě z fantasy filmu. Říká se, že Meteora je řecký div světa, nebo taky osmý div světa. I my jsme očarováni. Martin vypadá, jakoby vstoupil do obřího hračkářství. Oči najednou přilepené na čelním skle a ze skal nespouští zrak. Vystoupám autem na nejzazší vyhlídku. Impozantní kláštery na skalních věžích spolu s podvečerními paprsky slunce tvoří magickou kombinaci pro objektivy všech fotografů.
Pozadí klášterů dotváří zasněžené pohoří Pindos.
Projíždíme dál Meteorou až najdeme skálu Dupiani, na jejíž vrchol vede několik lehčích lezeckých cest. Ještě večer obhlédneme nástupy, ale brzy se stmívá a tak se utáboříme na ideálním plácku pod skálou, uvaříme si večeři a hrajeme karty.
Ráno si zajedeme do Kalambaky pro vajíčka. Snídani podáváme na vyhlídce na Pindos a Meteoru – terasa, kterou by chtěl mít každý.
Vystoupáme k Batalogianni’s rock. Pod námi nahání pastevec svoje cinkající stádo koz. Sluníčko z nás sundalo bundy a Martin má dokonce kraťasy. Už samotný nástup do cesty je těžký a ptám se Martina, jestli nebudu brečet. Říká, že asi jo, ale že mi pomůže. Pár kroků si zvykám na skálu, vidím přesně místa, kde i Martin tápal a nevím si rady. Vydrápu se nakonec až do poslední délky. Slepenec tady řídne a já se nemám za co zvedat. Martin na mě vidí a pomáhá mi. Už si přeju sedět nahoře. Závěrečný rajbas a jsem u něj. Díváme se spolu z vrchu na tu nádhernou scenérii. Martin je pyšný, že jsem dolezla a já jsem opět naměkko. Jsme šťastný.
Po této posilovně za 6a+ si vylezeme ještě 70 metrovou cestu Intrita na Dupiani rock v obtížnosti 4c a 5c.
Když velmi brzy ráno zahlédneme přes okno mužského monastýru Moni Varlaam, jak se vousatí mniši připravují na bohoslužbu, nejsme si jistí, zda jsme tady správně. Je ještě tma, září hvězdy a my jsme vyrazili na vrcholy skalních věží brzy, protože jsme nemohli už spát a nechtěli jsme prošvihnout východ slunce.
Pomalu se nebe barví do ruda. Přejíždíme k ženskému kláštěru St. Stephan. Tady zrovna zpívají bohoslužbu ženy v černých rouchách. Jsme pořád v tomto tak jiném světě trochu zmatení. Monastýry působí, jakoby létaly mezi nebem a zemí. Mnichům, kteří zasvětili život jejich stavbě musela pomáhat jejich nekonečná víra v Boha. Odjíždíme z tohoto mystického místa plni dojmů a míříme na ostrov Korfu.
Loni k nám přibyl Pupek. Je to Trafic, co se občas chová podle tvaru svého znaku, který si hrdě nosí na břiše. Pán, co nám ho prodal, měl taky pupek a když nám po dvou měsících padnul motor, nechtěli jsme se zachovat jako “diamanti” a opravu jsme si celou zaplatili sami. Pupek se rozhodně nevyplatil. Když byl skoro půl roku v servisu, zvažovali jsme, že ho zase hned prodáme. Jenže pak volali, že už to opravili a my s ním vyrazili na jaře na skály a zase jsme se do něj zamilovali. Navíc nám potom pomohl mockrát na stavbě a kamarádům zrekonstruovat byt a přestěhovat se. Pupek prostě musel letos za odměnu do hor a k moři.
Bosnu vybral Kuba s Evčou. Po návštěvě Albánie před dvěma lety jsme byli už kouzlem Balkánu polapeni a nezbylo než okamžitě bez přemýšlení kývnout.
Národní park Una
Příjezd do Bosny přes chorvatské městečko Rastoke nám napovídá, že tady bude krásně. Když si vybíráme bosenské marky v bankomatu v Bihaci už se stmívá. První noc spíme u benzínové pumpy mezi městy Pritoka a Ripač. Pánové z benzínky se na nás po ránu sice moc netváří, ale po tak dlouhé cestě nebylo moc na výběr, potřebovali jsme se vyspat. Chceme je s Evčou trochu rozveselit a jdeme si koupit džusík a čoksu, ale nepomáhá to, prodavač stejně čučí jako kakabus.
První puntík na mapě, kterou jsme zapomněli doma je národní park Una. Una je řeka meandrující v lesích s průzračně tyrkysovou vodou a spoustou vodopádů. Na Uně si uděláme dvě zastávky – Štrbački Buk a Martin Brod. Štrbački jsou větší vodopády. Za vstup se platí 8 marek za osobu, jdeme se projít až na konec turistické trasy dolů k řece, vodopády jsou nádherné a jelikož je pondělí není tady ani moc lidí.
Štrbački Buk
Martin Brod je trochu turističtější. Vodopád je menší, ale neméně kouzelný. Vstupné jsou 3 marky.
Sarajevo
Po vodopádech nás čeká 5 hodinová cesta do Sarajeva. Část trasy vede doslova lesní cestou, tak je lepší vybírat si větší silnice. Odpoledne lehce prší. Stavíme se na kafe a tankování v Mrkonjic Grad, je to moc pěkné místo v nižších horách.
Do Sarajeva přijíždíme večer a parkujeme raději na hlídaném placeném parkovišti. Navečeříme se v blízké hospůdce Cakum Pakum, která je plná starých kufrů, knížek, lampiček a dalších serepetiček, díky kterým si připadáme jako v některé z hospod v Příčné ulici z románů od J.K. Rowlingové.
Sarajevo voní zvláštní sladkou orientální vůní, jejíž původ nedokážu nikde vygooglit. Je možné, že vychází z mešit, které sledujeme jen z povzdálí. Kolem mešit je vždy čisto a uvnitř je rozprostřen rudý koberec. V celé Bosně je polovina populace muslimská. Po pár dnech si zvykneme na ženy zahalené v hidžábech i na jejich strach ze psů. Na cestě nás totiž doprovází fenka husky Zaria a občas opravdu udělá trochu rozruch.
V Sarajevu stihneme ještě jednu zastávku – památník v místě atentátu na Ferdinanda D’Este u řeky v ulici Zelenih beretki.
Pohoří Bjelašnica
Přespat jedeme do pohoří Bjelašnica. Ve tmě a mlze vystoupáme autem na půl cesty k vesnici Umoljani a zakempíme u studánky. Není to žádné oficiální parkoviště ani nocoviště, ale jde o tak opuštěné místo, že tam ničemu ani nikomu překážet nebudeme.
Když ráno spadne mlha do údolí, konečně spatříme vrcholky bjelašnických hor. Po snídani si sbalíme baťůžky a vyrážíme na okruh přes vesnici Lukomir – nejvýše položenou trvale obydlenou vesnici v Bosně.
Martin si koupí domácí pletené papuče, ve kterých mu jednou bude jistě takové horko, že se mu zpotí nohy a už je nikdy neobuje, ale podpořil místní turismus. V restauraci si objednáme masový a bramborový burek, přejíme se a jde se nám pak těžko přes hory. Představujeme si, jak pro nás přiletí náš paddleboard a my na něm odletíme z kopce do údolí.
LukomirLukomir
Vyfuníme na vrchol Obalj, projdeme stádem ovcí a pod Sarukem se stočíme dolů do vesnice Umoljani a k autu.
Autem se pak jedeme podívat na místo Olympijských her, které bylo postaveno a opuštěno po hrách roku 1984.
Dinárské hory – Bosanski Maglic
Přejezd k Maglici vede horskými serpentinami. Nad hustými smrkových lesy koukají vysoké hory s vápencovými skalními stěnami a věžemi.
Neosvětlené tunely lemuje pod silnicí průzračná hučící řeka. Motáme se roklí, volant se kroutí zleva doprava, plyn, spojka, brzda, plyn, spojka, brzda. Držím se madélka ve dveřích a lítám po sedačce.
Silnice se klikatí, jako když se do vzduchu ledabyle odhodí klubíčko šňůry a nechá se dopadnout. V zatáčkách číhají krávy. Brzda, spojka, plyn. Brzda, spojka, plyn.
Konečně dojedeme na parkoviště pod Maglic. Válí se tady spousta odpadků a v lese chaoticky bliká tisíce světlušek.
Bočkojc si chtě nechtě musí ustlat v těch odpadcích a ráno říkají, že to je nejhorší noc v Bosně. Nabízíme jim, že další noci můžou spát na střeše Pupka, ale moc se jim to nezamlouvá. Nám se to zdá v případě setkání s medvědem jako mnohem lepší volba.
Výstup pod Maglic začíná pozvolně, sen o pohodovém treku se ale brzy rozplyne. Začne stoupání a přelézání popadaných mokrých kmenů.
V lese řešíme, jak se bránit proti medvědům a že až nějakého chytneme, dáme si medvědí tlapu na medvědím česneku. Snažíme se touhle konverzací odradit všechny medvědy, kteří na nás v houští číhají.
Les je hustý a vlhký. Stromy se tady do sebe proplétají tak, že to vypadá jako když spolu tancují. Dole rostou obrovské lopuchy, které by se daly použít jako deštníky, kdyby začalo pršet.
Pod Maglicem
Pod Maglicem je parkoviště, o kterém jsme nevěděli. Kdyby jo, šlo by z něj jít nalehko na vrchol severní stěnou, ale asi spíš bez psa. Najednou hřmí a když se objeví i dva blesky tak se debaty o tom, zda by šlo na Maglic vylézt tudy i na těžko stávají bezpředmětné. Rozhodneme se jít k jezeru Trnovačko a na Maglic vylézt zítra za lepšího počasí. V Bosně totiž chodí bouřky až odpoledne. Před jezerem v lesích žije miliony komárů, stoupáme po mokrých kamenech a za chvíli jsme celí poštípaný. Nejde se nijak bránit, repelent nepomáhá a jediné co můžeme, je nezastavovat se. Zaplaveme si v jezeře, postavíme stany, koupíme si pivo a pokračujeme v odhánění komárů.
Po nějakém čase jsou největší komáří hejna pryč. Večeříme a hrajeme karty. Brzo se připravíme ke spánku, abychom mohli ráno brzo vyrazit na Maglic. Před usnutím ještě slyšíme ze stanu, jak chatár volá na celý kemp ,,Čorba, čorba! Grátis.” Kuba vyleze ze stanu a když zjistí, že se z velkého hrnce rozdává polívka vyběhne si pro ni s ešusem a se všemi se pak podělí. Je výborná! Gulášovka s nějakým vyvařeným kusem jehněte.
Kolem jezera stanují skoro samí Češi a celkově všude potkáváme náš národ. Martin už tomu pak říká Bosenská republika česká a moc se mi to líbí, protože věřím, že se sem budeme příště vracet jako domů.
V 6 ráno vylezeme ze stanů mokrých od ranní rosy. Oproti včerejšku je na vrcholcích hor nádherně bez mráčků. Nasnídáme se a sbalíme na výšlap. Cestou od stanu nám jezero a sluneční paprsky připraví parádní podívanou. Zatímco se třpyt odráží od hladiny do chomáčků mlhy, které se pak pohupují nad vodou, my stoupáme vzhůru. V příkrém kopci pozorujeme srdcový tvar jezera. Funíme, potíme se, ale za chvíli jsme na barevné horské louce plné květin. Mimojiné tady roste třeba bosenská lilie jejíž žluté kvítky se otevírají až ke stopce. Přibližujeme se k Maglici. Výstup obsahuje pár kroků a chytů po skále a pak už zase po dvou stoupáme k plechové vlajce Bosny. Vyfotíme se a otevřeme teplé vrcholové pivo. Chvíli se kocháme výhledy do Černé Hory a do Bosny a za chvíli nás dojdou další Češi a Slovák. Jako doma.
Ráno u jezera TrnovačkoNa vrcholu Maglic
Cesta dolů je úmorná, strmý sestup k jezeru, naobědvat se, zaplavat si, sbalit stany, projít medvědím lesem, překročit řeku a ještě celý sestup kamenitou serpentinou k autu. Nesmím opomenout, jak rytmicky klepeme hůlkami nad hlavou kdykoliv se přiblížíme k houštině. Vypadáme jako parta z blázince, ale žádný medvěd na nás nakonec neskočil.
Bosna nás učarovala, každou zatáčkou se mění kopce, nebe, domky i hory v pozadí. Chlapi pasou koně, jezdí v traktorech a posedávají v kavárnách a bábušky s šátkem zalévají záhony. V loukách je rozeseto několik malých vesniček. V jedné z nich večeříme čevabi a když se pak chceme rozjet, začne nám stávkovat spojka. No dali jsme jí v těch zatáčkách zabrat. Martin situaci zachraňuje bindrem. O kus dál v lese stavíme u pána v blikajícím autě, kluci mu okamžitě pomáhají přezout pneumatiku. Dostáváme pozvání na rakiji, ale odmítáme. Možná jsme ale měli, třeba by nám pomohl s naším problémem.
Blagaj – lezení a feratty
Z kopce do Blagaje Martin ještě párkrát sešlápne spojkový pedál a spojka pomalu umírá. Při parkování v lezeckém kempu vydechne naposledy. Dojeli jsme.
Kemp vypadá, jako by ho poslední lezci opustili před 20 lety. Vedle nás stojí dodávka s nějakými nomády se dvěma dětmi. Na umělé lezecké stěně se kývají staré chyty. Kdesi vzadu ve tmě hýká osel a ve větvích cvrkají cikády. Spíme našikmo, takže se kutálím v Pupkovi k okýnku a Martin na mě.
Další den mám zablokovaný krk a bolí mě z toho hlava. Voláme Global Assistance a za chvíli najíždím Pupkem na vlek odtahovky. Kluci jedou s ním do Mostaru. Máme strach, že nás budou muset odtáhnout až do Česka.
S Evčou a Zari se vydáváme do centra Blagaje. Je horko a všude mraky lidí, takže to o něco později zapíchneme na náplavce kousek od mostu. Voda je ledová a my rozehřáté na 150C, tak se hecujeme kdo tam vleze. Povídáme si a netrpělivě čekáme na zprávu o Pupkovi.
Ve dvě odpoledne volají kluci, že je zničená celá spojka, ale naštěstí mají skladem náhradní díly a zítra do dvanácti to opraví. Takže kluci teď jedou taxíkem zpátky, naobědváme se a jdeme lézt. Do kempu mezitím přijelo několik lezců, dokonce ze Švýcarska a lezou i v tom úmorném horku. My čekáme do šesti do večera než se teploty trochu umírní.
Lezeckých cest je tady spousta. Vybíráme nějaké pětky, na které se nastupuje asi 10 minut chůze za kempem. Je to krása, vápenec drží a cesty jsou sportovně odjištěné.
Blagaj
V sobotu ráno vyráží Kuba s Evčou na ferattu k hradu. My hlídáme Zarinu a bereme ji na výlet pro čerstvé pečivo a marmeládky. Pak balíme a kluci jedou pro Pupka. Přijíždí s novou spojkou. Z autorizovaného servisu jen za 11 tisíc. Jsme šťastný, že můžeme pokračovat v jízdě a že to ani tolik nebolelo, narozdíl od toho, kdyby se nám tahle porucha stala v Česku. Navíc pojistka nám kryje jak odtah, tak obě noci v kempu.
Kravica
Co jsou ale hůře utracené peníze než za spojku je za vstupné na vodopády Kravica. Po detoxu od lidí v horách je to jako facka. Převonění turisté ve frontách na vyhlídku. Nemáme tady chuť ani na zmrzlinu a jdeme pryč. Sem jedině mimo sezónu a jindy než o víkendu.
Podgora
Pokračujeme na Makarskou riviéru. Po nějaké době hledání vhodného místa na paddleboard a poslední přespání končíme nakonec v Podgoře v kempu Medora.
Krásný, malý, čistý, přímo u pláže, dogfriendly a s personálem mluvícím česky, to je místo, které jsme hledali. Za všechno na jednu noc platíme 86 euro a jdeme blbnout na pláž. Večer si dáme víno s živou muzikou, ráno ještě koupačku ve vyhřátém moři a vyjedeme na 11 hodin dlouhou cestu domů.
Máte taky nějakého kamaráda, na kterého je sice spoleh, ale vždy když něco plánujete, máte trochu husí kůži z toho, jak to vlastně dopadne? Já jo. Je to legrace.
Třeba tuhle jsme přišly na letiště a zjistily, že neletíme do Bruselu, ale do Charleroi. Vygooglily jsme Charleroi a zjistily jsme, že letíme do nejošklivějšího města ve vesmíru.
Zatímco zapisuji scénář tohoto výletu, Lucka v klidu chroupe bakerolls. Sedíme u brány C22, letadlo má hodinu zpoždění, Česko v televizi vítězí v baseballu nad Čínou. Jak moc divný bude tenhle příběh?
O chvíli později už stojíme v řadě. Nějaké dvě drndy před námi zápasí s velikosti svých batohů, aby nemuseli platit příplatek. Nakonec ho stejně platí, jako my v Barceloně. Známe to a je nám jich líto, ale opravdu strašně zdržují odlet. V zákulisí letiště se na chvíli objeví duha, věřím, že to díky ní bude fajn. Propočítávám si čas našeho výletu – opravdu je reálné vidět Brusel, historické Bruggy, dojet na zmrzlinu k Severnímu moři a stihnout zpáteční letadlo za 37 hodin?
O chvíli později mě zastavuje u sedadla v letadle pán, zda se s ním chci prohodit:,,Ať spolu nemusíte švitořit přes tři řady,” říká a mění si semnou místenku. Je to sympatická řada, už letíme hodinu a holka přes uličku ještě nepřestala jíst. Lucka mi ukazuje letadla, která nevidím.
Po výstupu z letadla následujeme dav mířící ven z letiště. Většina cestujících pokračuje jako my do Bruselu a tak nastupují na pravidelnou autobusovou linku Flibco. Jízdenky si kupujeme on-line ve frontě, ale jde to i v automatu na letišti. Flibco jezdí na nádraží Midi a tak nás čeká večerní túra celým středem města do hotelu, který je naopak situovaný u severního nádraží. Belgie je plná přistěhovalců a procházka dvou holek po tmě opravdu není moc příjemná. Navíc když potkáváme policejní zátarasy, všude se válející pytle odpadků a pochybné skupinky mužů různých národností. Jsme rádi, když hotel Prestige nacházíme nakonec bez komplikací.
Bruggy – hranolky, vafle a loďky na řece Rei
Bruselské Severní nádraží je skvělá volba pro odjezd do Brugg. Nejen, že odtud vlak jezdí dvakrát za hodinu, navíc projíždí přes město a nejvíc lidí nastupuje až na stanici Midi. Přestože není hlavní sezóna, na mnoho cestujících nezbývá sedadlo a budou celou cestu stát. V deset dopoledne vystupujeme v Bruggách.
Bruggy nás hned nadchnou svou středověkou architekturou. Červené cihličky, barevné okenice, výlohy plné čokolády a vaflí. Ať už se tady ztratíme v jakékoliv uličce, brzy jsme na nějakém dalším náměstíčku, u kostela, u řeky s můstky. Trefně se Bruggám přezdívá Benátky severu, v říčních kanálech projíždí loďky a můžete tak město poznat přímo z vody.
Projdeme přes nejznámější náměstí Markt až do Daamportu a pak se zase jinudy propleteme zpět ke Casa Patata, abychom ochutnaly belgické hranolky.
Oostende – na zmrzlinu k Severnímu moři
K Severnímu moři je to vlakem z Brugg jen patnáctiminutová zajížďka. Svítí sluníčko, tak jedeme na zmrzlinu.
Chvíli sedíme v písku na pláži a užíváme si, že se pohledem do moře zastavil čas. Najednou není kam spěchat, fronty a davy lidí kamsi zmizely. Jsme jen my dvě v písku, na chvíli. Pak už musíme zpět.
Vlak mezi Oostende a Bruggy jezdí přibližně každých 30 minut. Na odjezd z Brugg do Bruselu jsme si koupili jízdenky na Flixbus, které vychází o půlku levněji než vlak. Cestujeme tedy s jedním přestupem zpátky na Severní nádraží, které už dobře známe.
Den se sice krátí, ale máme ještě nějaké resty v Bruselu. Ještě jsme nekoupili suvenýr, neochutnaly wafle a neviděli Grande-Place a čůrajícího chlapečka.
Brusel – přes historické náměstí až na pahorek umění
Dnes večer je Brusel úplně jiný. Míříme s davem turistů po Rue Nueve na náměstí Grande-Place. Semtam z hlavní třídy odbočíme do vedlejší uličky, abychom koupily čokoládu nebo ochutnaly wafli.
Že jste přišli na Grande-Place určitě poznáte. Je tak krásně osvětlené, že vypadá zlatější, než skutečně je. Hned po obrovské věži si všimnete dalších menších věžiček a sochy jezdce na koni na střeše budovy. A pak je ideální projít kolem čůrajícího chlapečka a vystoupat si na vrcholek Mont des Arts Kuntsberg, až nahoru. To už bude tma a Brusel bude zářit s tou věží z Grande-Place uprostřed jako se strážnou věží pro všechny duše, co se chtějí jen tak Belgie nadechnout a zase v pokoji odejít.
Brusel ukončíme procházkou parkem. Musíme jít brzy spát, tenhle den měl třicetsedm hodin a v pět už musíme nasednat na tramvaj, abychom se postupně přesunuli zpět na letiště v Charleroi.
Po téměř dvou měsících zahálení nás to zase volá do hor. A tak se s partou rozhodneme vyrazit okruhem přes rakouské a Julské Alpy k moři. Hlavním cílem je nejvyšší hora Slovinska Triglav.
Tauplitz – výlet přes čtyři alpská jezera
Tauplitzalm je náhorní plošina nacházející se v rakouském Štýrsku. Malebná příroda, horské vesničky, vápencové vrcholy a průzračná jezera, to je důvod proč na dovolenou vyrazit zrovna sem.
V neděli večer přijíždíme do jihozápadní části Totes Gebirge (Mrtvých hor). Vyjedeme nad městečko Tauplitz na parkoviště u vodopádu Tauplitzer Wasserfall. Jelikož je už téměř tma, stihneme jen krátkou procházku na vodopád, navečeřet se a v lese se schovat do bivaku.
Další den nás čeká celodenní výlet k jezerům Schwarzensee, Steirersee, Tauplitzsee a Großee. Na okruhu jsou ještě další dvě malá jezera a chodníky jsou uzpůsobeny tak, aby si každý mohl zvolit trasu dlouhou a náročnou podle svých možností.
Triglav – pod nejvyšší horu Slovinska cestou sedmi jezer
Ještě na večer přejíždíme do Slovinska. Podle aplikace Park4night nacházíme u Bohinjského jezera odbočku k louce, kde zaparkujeme a přespíme do rána.
Ráno se všude válí mlha a my už se nemůžeme dočkat nahoru do hor. Dojedeme na parkoviště u Koči pri Savici, které je nejlepším výchozím bodem pro tuhle trasu. Po snídani přichází na řadu pořádná ranní rozcvička – vystoupat 700 výškových metrů na první Črno jezero. Co je uklidňující, že v dolině jezer už žádný takový brutální výstup není. Příroda se mění z lesů a luk na kamenná a suťová pole, ale nejedná se o žádné technicky náročné úseky. Náročnost spočívá v délce trasy a v čase, který máme na to, aby nám nepropadla rezervace v Chatě pri Doliču. Po páté hodině si vyhrazují nárok prodat naše lůžka prvním příchozím a jelikož se tomu chceme vyhnout, začneme odpoledne docela pospíchat. Potkáváme stádo kamzíků, spoustu hvízdajících svišťů a turistů naštěstí jen poskrovnu. Čas se pořád krátí a chata nikde. V sedle Hribarice se oddělujeme a s Martinem pokračujeme rychlejším tempem napřed. Všechno dopadne dobře, stihneme přijít včas, počasí je celý den nádherné, psi to zvládají skvěle a my jsme unavení a hladoví tak, jak to má být. Majitel nechá pejsky v malém kamrlíku v hale – do společného pokoje nesmí. My se ubytujeme a po skvělé večeři jdeme spát.
Je půl 4 ráno a my se s Martinem po téměř probdělé noci soukáme potichu ze spacáků. Snažíme se neprobudit dalších 11 lidí, kteří s námi sdílí podkrovní pokoj. Opatrně projdeme i vstupní halou se snahou nevzbudit spící hafany zavřené v komoře. Je jasno, nebe plné hvězd. Po několika vystoupaných metrech posnídáme napůl sušenku. Cesta ubíhá rychle a za chvíli jsme u Baraka Morbegno u pevnosti pod nástupem na vrchol. Je něco málo před šestou hodinou a začíná se pomalu rozednívat, vyšlapaná cesta v suti nás vede na skálu, nacházíme se na trase Kugyjeva. Značky tady končí a my bloudíme. Na protějších kopcích v dálce občas zahlédneme blesk. Výstup nemá být těžký, ale nejsme si jistí, kterou cestou máme jít dál a navíc je na pováženou jestli vůbec vzhledem k počasí pokračovat. S rozedněním přichází k sobě i zrak a až teď vidíme ten prudký kamenitý sráz pod námi. Sedíme v malé jeskyni, civíme do mapy a zhodnocujeme situaci. Stěžejní je dostat se do sedla Triglavska Škrbina a pokračovat Gorjanskou což je jednoduchá ferrata.
Brzy všechno vyřeší černý mrak, který se rychle přižene a my se vracíme 50 výškových metrů zpátky k poslední značce. Stihneme udělat pár fotek, zasmát se nad nádherně stráveným ránem a pak Triglav zahalí na další tři hodiny hustá mlha. Stane se to v mžiku a nejde to předvídat. Mezitím sejdeme bezpečně na snídani a vyprávíme přátelům, jak jsme si na tu horu alespoň sáhli. Zbytek dne už vrchol zase turisty pouští nahoru, ale když z dálky vidíme ty davy mířící přes Mali Triglav, nakonec jsme docela rádi, že tam mezi nimi nejsme. Cestu na Triglav dolinou sedmi jezer je lepší plánovat s přespáním v horách na dvě noci – tedy první den nástup na chatu, druhý den vylézt na vrchol nalehko a třetí den sestup. Psa na vrchol nedostanete, je to opravdu zbytečný hazard, na chaty to ale pes zvládne, jen je nutné se vždy domluvit dopředu. Na Chatě pri Doliču můžete pro psy čepovat užitkovou vodu, jinak je zde obecně s pitnou vodou problém, balená voda na chatě stojí 4 eura. Jedna noc s polopenzí a se slevou ČHS nás přišla na 40 euro.
Riviéra Umag – se psy a s paddleboardem do Chorvatska
Po návratu z hor se těšíme na moře. Přes Triglavský národní park se serpentinami za chvíli dostaneme do Itálie.
Večer zaparkujeme u přístavu v městečku Sistiana a dáme si zaslouženou italskou pizzu a víno. Táboříme potom kousek nad městem opět podle aplikace Park4night.
Ráno nám hned od snídaně prší. Nad zálivem Trieste je najednou velký černý mrak a předpověď neslibuje ani na další den nic lepšího. Vidíme ale v dálce, že nad Chorvatskem je azurově modré nebe. Tak proč ne. Na bookingu hned kupujeme dvě noci v apartmánu Savudrija kousek od Umagu.
V Chorvatsku následně strávíme krásné dva dny procházkami po pláži, koupáním, ježděním na paddleboardu a ochutnáváním drinků v baru s výhledem na moře.
Lakes of Fusine – italská jezera v Julských Alpách
Cestou domů máme v plánu ještě jednu zastávku. Jsou to jezera Fusine v Julských Alpách. Počasí už se začíná kazit ale naštěstí krátkou procházku kolem jezer stihneme. Ocení to i hafani, kteří se potřebují na dlouhé cestě domů vyvenčit.
Navíc tudy shodou náhod projíždí na dovolenou brácha s rodinou a tak se potkáváme zrovna tady.
Je to krásná tečka za celým výletem. V neděli v noci jsme zpátky doma, kéž by ty dovolené byly delší.
Lanovkou by to byla hrozná nuda a tak jsme vymysleli, že vylezeme na Lomničák legendární Hokejkou. Jenže neseznámeni s terénem, v příliš brzkém čase, kdy nahoře leží dost sněhu a po radách kamaráda na telefonu alá „babu bych tam nevzal“, jsme se smířili, že vylezeme lehčí Emericiho nářek. Stoupáme od Lomnického sedla Normálkou a po pár výškových metrech potkáváme kluka, který se právě vrací z naší vybrané cesty. Sděluje nám důležité informace o stavu sněhu nad Kartárikovím žlabem a odrazuje nás v jeho přechodu. Prý lepší to je Birkenmajerovou hranou, kterou lezl včera, je suchá, dá se vyhnout sněhovým polím a s výbavou, kterou si neseme, to pak i v klidu proslaníme. O výstupu tímto jižním žebrem sice slyšíme poprvé, ale už od nástupu ze sedla se nám zdál nejpřirozenějším směrem, který na Lomničák z této strany vede.
! Upozornění: toto není návod na výstup. Výstup je povolen pouze s horským vůdcem.
Takže je vybráno a do třetice všeho dobrého jdeme na Birkenmajerovu hranu. Tam, kde se cesta odděluje doprava na Emericiho už nasedáme do sedáků a začíná pěkná a poměrně jednoduchá jízda skalním žebrem. Základem je držet se směru po levé hraně nebo pod ní, dá se tady najít pár nýtů, borháky i slaňáky. Cestu dojišťujeme friendy, čoky a hexy, využití mají taky dlouhé smyce. Z pohledu druholezce je to pohoda a jelikož je terén exponovaný a nabízí nádherné výhledy na Térynu, Gerlach a spoustu dalších vrcholů, budete se bavit. Prvolezec si navíc přijde na spoustu krásných kroků, využije svých znalostí o pohybu ve vysokohorském terénu a nebude chybět ani pár morálových pasáží. Místy si opravdu pěkně zalezeme v III. (i IV.) terénu. V průvodcích se uvádí, že se lezou 3 lanové délky, my jich s 60m dvojčaty napočítáme 5, je to ale tím, že jsme si nechávali větší rezervu lana a jistili jsme se už v začátku, kde se nejspíš ještě chodí na průběžku.
Vlevo Birkenmajerova hrana, vpravo odbočka na Emericiho nářek
V závěrečném výstupu na vrchol jsou řetězy a taky spousta lidí, kteří si nás fotí, jako opičky v zoo. Sklidíme se do kouta, vychutnáme si pivo, uděláme pár fotek a začneme se připravovat na slanění.
Vrchol – Lomnický štít 2634 m
První slanění je přes borhák nacházející se těsně pod zajištěnou cestou s řetězy. Dále se dají najít ke slanění „beraní rohy“ případně další borhák. Držíme se u hrany mimo zasněžený žlab. Všechno zvládáme a po třetím slanění jsme už na nejprve nevýrazném chodníku a později na cestičce, kterou není nutné dál jistit.
Dolů do Tatranské Lomnice je to snad větší záhul než ta Birkenmajerka na Lomničák. Nahoru jsme si totiž pomohli lanovkou ke Skalnatému plesu a tak to bylo necelých 900 metrů stoupání (z toho cca 200 metrů lezení). Z vrcholu až dolů na parkoviště je to ale celé 1700 výškových metrů po vlastních, kdy kolena půlku cesty nesouhlasně vyjadřují svůj názor. Odměnou je návrat do našeho kempu, který už jsme si našli předchozí den a rádi bychom ho taky doporučili dál – kemp RIJO Camping u Studeného potoka, který nám dá pak ještě tu možnost, si při večeři a s lahví vína prohlížet Lomničák v celé jeho kráse. Máme štěstí, že počasí vyšlo na jedničku, protože ty výhledy opravdu braly dech.
První délka slanění RIJO Camping, Tatranská Lomnica
Slovenský ráj s koupačkou
Sotva rozlepíme oči, jsme netrpěliví, jak nám budou sloužit nohy po včerejším výšlapu. Vylézáme ze stanu a sdělujeme si pocity. Každý máme bolavou jinou část, lýtka, stehna, kolena, chodit ale můžeme.
Po snídani a sbalení tábora vyrážíme do Slovenského ráje.
Nakonec je z prvoplánově krátkého výletu hned 15 kilometrů s 900 metrovým převýšením.
Parkujeme za obcí Spišské Tomášovce v chatové osadě Jurkovec (kde u býv. recepce jde nechat auto). Podle doporučení pána, sekajícího u parkoviště zeleň, se vydáváme krásnou vyhlídkovou trasou přes louku (značenou jako cyklostezka 8708). S výhledem na Vysoké Tatry dojdeme k altánku, kde se vydáme po zelené na Tomášovský výhled. Odtud z několika možností volíme trasu po zelené přes Biely potok, po žluté na Kláštorisko a odtud po červené zpět dolů k mostu přes Hornád. Je ukrutné horko a s nadšením hledáme bufet v chatové osadě, ale zjišťujeme, že teď mimo sezónu není v týdnu otevřený. Náladu nám spraví studna stojící opodál.
Tomášovský výhledLouka nad zříceninou Kláštorisko
Jelikož se toužíme ochladit ve vodě, objíždíme Slovenský ráj po nádherné vyhlídkové silnici až dojedeme do Dedinek. Tady protéká řeka Hnilec přehradou Palcmanská Maša. Sotva schladím lýtka, Martin už je v té studené vodě po uši.
Spokojení pokračujeme po silnici k pramenu Hronu, kde stojí altánek a dá se tady parkovat. Vaříme, pozorujeme dalekohledem lišáka na protější louce a potkáváme české cestovatele mířící do Gruzie. Po večeři už zůstáváme v altánku sami, hrajeme karty a když se začne stmívat uleháme do auta.
Palcmanská Maša
Přírodní termální koupaliště
Ráno na střechu auta bubnují kapky deště. Co třicet minut se spouští déšť, v mezičase je chvíli ticho a sluníčko se snaží vydrápat ven ze závoje z mraků, ale bez úspěchu, už zase prší.
V altánku si osmažíme vajíčka se slaninou na cibulce a balíme k odjezdu.
Projedeme směrem na Poprad a přes dálnici do Liptovského Jána. Stále střídavě prší, Martin má rýmu a já mám v plánu využít tohle počasí na koupačku v termálních bazénech – těch přírodních, bezplatných. Pár jich totiž na Slovensku ještě je.
U Liptovského Jána brzy nacházíme Termálný kúpelný prameň Kaďa. Kaďa je spíš otužovací. V místě, kde pramen vyvěrá, má voda celoročně teplotu 24°C. Řídím se radami místních důchodců, které potkávám v kádi. Síra v jezírku je prý výborná na onemocnění pohybového aparátu, kloubů i na kožní nemoci. Důležitá je pravidelnost koupání. Během doporučeného dvacetiminutového pobytu ve vodě se jdu taky dvakrát osvěžit do potoka, kam jezírko vytéká. Je zde vybudován jez a tak se dá ponořit zhruba do metrové hloubky. Rozdíl teplot je kolem 18°C, (v zimě i 22°C). Po návratu do kádě je voda najednou mnohem teplejší a na nohách je cítit, jakoby se do nich zapichovaly jehličky.
Termálný kúpelný prameň Kaďa, Liptovský Ján
Dost bylo otužování a v pořadí je taky jeden teplý pramen. Zhruba půl hodiny jízdy autem se nachází jezírko Kalameny. Termálny prameň Kalameny (Medokýš) má teplotu 33°C a koupe se tady o dost více lidí. Teplá koupel je po obou dnech v kopcích opravdu relaxační a je tady krásně i za špatného počasí.
Termálny prameň Kalameny (Medokýš)
Na oběd jedeme do Liptovského Mikuláše. Konečně přestává pršet a sluníčko vylézá z mraků. Přejíždíme na ubytování do Penzionu Fako.
Před večeří se ještě vyvezu na salaš nad městem. Je to jen 12 minut autem a výhled na Nízké Tatry je nádherný.
Na hřeben Nízkých Tater
Další den ráno má Martin pořád rýmu. Pro mě to znamená, že v pohodě můžeme vybíhat na vrcholy, pro něj, že umírá a měl by zůstat doma. Takže vybírám jedno z velmi mála míst nad 1000 m.n.m., kam se dá vyjet autem. Je to Magurka v horách nad Partizánskou Lupčou.
Okolo 11té parkujeme u kostela a po žluté zn. šlapeme do krpálu až z nás teče pot. O nějakou dobu později jsme na hřebeni Nízkých Tater v sedle Zámostskej hole. Nad námi svítí sluníčko, ale všude okolo se prohání černý mraky. Já se kochám, Martin spěchá dolů. Přejdeme do sedla Latiborskej hole. Sotva dožvýkám housku, Martin už přešlapuje na místě, že je nutné odejít, nebo nás chytne bouřka.
Vracíme se a v půlce cesty začíná kapat. Odjíždíme z hor a leje jak z konve. Ještě že tu svoji rosničku s sebou mám, kouká na windyho a říká, že mám víc štěstí než rozumu.
Než odjedeme, slíbili jsme si halušky ve slovenskej kolibě a svůj slib brzy na to plníme. S naplněnýma břichama, bolavýma nohama a dalšíma skvělýma zážitkama se vracíme zpátky do Čech.
