Jižní Francie – vyhřáté svahy, víno a pes 8/2025

Letos v létě výjimečně v celé Evropě klesla rtuť na teploměru pod 20 stupňů. A náš poslední letní týden dovolené nás tahal zase pryč. Jelikož z předchozí výpravy do Slovinska si naše dodávka dovezla rozbitý alternátor, který doteď nebyl opraven, rozhodli jsme se, že naložíme naši stařičkou oktávku.

Dva dny před odjezdem jsme si půjčili rakev a den před odjezdem nechali opravit chladič a doplnit klimatizaci.

A tak jsme mohli vyrazit. Předpověď počasí predikovala jasně, že ve vzdálenosti 1000 km od domova má všude několik dní velmi silně pršet až na jediný region – pobřeží Ligurského moře a Jižní Francie.

Italské vinice v oblasti Tortona

V sobotu večer projíždíme město Tortona a parkujeme v malebné krajině italských vinic.

Od romantického popíjení italského červeného vína nás vyžene oblak komárů do auta.

Itálie – Cerreto Grue 🛏️

Janov

Další den se vydáváme na zmrzlinu do Janova. Prohlídneme si taky barevné domečky na útesu, ikonu Janova – Boccadasse.

Itálie – Boccadasse 📷

Finale Ligure

Odpoledne se koupeme v moři na natřískané pláži ve Finale Ligure, začíná být pořádné horko a tak vyjedeme pod severní stěny Rocca Nava. Tady si uvaříme pozdní oběd a na večer vylezeme pár cest.

Noc tady je na nic. Vzbudí mě chrochtání. Kiai má vystrčenou hlavu zpod záclonky a pozoruje čuníka, který přišel na odpadky. Vyháním ho boucháním do střechy a svícením baterkou celkem 4x zhruba v rozmezí asi dvou hodin, než to nakonec vzdá a odejde.

Ráno jsem nevyspalá. Trochu mě probere pláž na kraji města, kde se dá dopoledne vykoupat i s Kiai a bez davů lidí. Se psem je ale stejně nutné jít na začátek útesu mimo pláž.

Itálie – Finale Ligure parkování zdarma u pláže

Monako

Pokračujeme směrem k Monaku. Martin má vyhlédnutou startovačku z vrcholu Mont Gros, kam odpolednem vyšlápneme. Ovšem zjistíme, že se přistává dole na pláži, což je v sezóně zakázané.

Padák tedy zavřeme zpátky do rakve a jedeme se podívat do Monaka. Projíždím ulicemi, kde se každý rok koná závod Formule 1. Monako je tak malinké, že jen tak snadno nejde zaparkovat. K parkování slouží podzemní placené garáže a vzhledem k množství lidí v ulicích se nakonec rozhodneme, že si ho prohlédneme jen z auta. Koneckonců není moc o co stát, luxusní čtvrtě s mrakodrapy a turisté v polokošilích, kteří do jednoho vypadají jako hráči golfu. Sem bychom s našimi ošoupanými kraťasy a nevybouřeným ovčákem na vodítku úplně nezapadli.

NP Mercantour

Podél hranic Francie a Itálie se táhne jako had národní park Mercantour. Na večer nacházíme krásné místo na spaní kousek od jezera Lac du Boreón hned nad jeho přítokem u řeky Le Boreón.

Francie – Le Boreón 🛏️

Jsme tu s dalšími dvěma pejskaři, nic tedy nenasvědčuje tomu, že bychom porušovali nějaká pravidla. Navíc tohle místo nám našel i chat gpt. Byla však chyba nenajít si informace přímo na stránkách národního parku a to z jednoho hlavního důvodu, jak NP Mercantour tak NP Écrins mají striktní pravidla pro vstup. Bivakovat lze minimálně hodinu od hranic parku, nelze zde jezdit na kole a nelze sem vstupovat se psem a to ani když je na vodítku. My tohle ale nevíme a nechtěně se vydáme přímo do rezervace kamzíků, což bohužel zjistíme až v poslední čtvrtině túry. Když nás na cestě zastaví čtyři různé skupinky turistů, aby nám oznámili, že tam nemáme co dělat, přidáme do kroku a zmizíme na cestě u řeky. Žádného výběrčího naštěstí nepotkáme, ale bylo by to s pokutou 750 euro.

Nicméně jako výlet s dětmi bude jistě krásný okruh Circuit de Trécólpas se zastávkou na horské chatě Refuge de la Cougourde. Při troše štěstí cestou potkáte celé rodinky kamzíků s malými roztomilými kamzíčaty.

Se psem by mohl být hezký okruh na protější vrchy mimo národní park například na Cime de Piagu nebo Mont Archas.

Bivakujeme na stejném místě v lesíku nad řekou.

Podhůřím národního parku Mercantour míříme panoramatickými silničkami dál. Hltáme nádherné výhledy, předjíždíme cyklisty a jsme předjížděni motorkáři, pozorujeme stáda krav a koní, semtam se u cesty zatřpytí vodopád nebo horská řeka a jsme v Montclar.

Montclar

Montclar je středisko v zimě pro lyžaře, v létě pro padáčkáře a trailaře. Martin se vyveze nahoru lanovkou, zatímco já si povyjedu autem a vydám se na vrchol pěšky. A zatímco Martin si za pár minut sletí dolů na padáčku, já musím ten samý kopec seběhnout dolů po svých a ještě se tvářit, že to vůbec není nefér.

Kdyby termika víc nosila, šlo by na vrcholu zaběhnout k jezerům Lac Noir a Lac du Milieu. Místo toho se nad údolí nasune vysoká oblačnost a paraglidisti mají útrum. Sotva tedy vyšlápnu na první vyhlídku, Martin už volá, že na mě čeká dole a že to dnes balí.

Lanovka nahoru je pouze sedačková, výlet se psem tedy lanovkou není možný.

Hautes Alpes

Místo plánovaného přejezdu do národního parku Écrins zůstáváme v horách Hautes Alpes, kam je vstup se psem povolen.

Nocleh nacházíme úplně náhodou u řeky La Guisane těsně pod nástupem na zítřejší túru.

Francie – La Guisane 🛏️

Další den přeparkujeme na parkoviště Pont de l’Alp a vydáme se do sedla Col de la Ponsonnière (2613m). Je to právem hodně oblíbený trek. Ráno předbíháme dlouhý dav turistů až konečně nad jezerem Le Grand Lac se turisté rozdělí na různé směry. Ze sedla je překrásný výhled na protější ledovce a vrcholy parku Écrins.

Na horské chatě si objednáme pivo a pak pokračujeme podél bystřiny zpět do údolí.

Francie – túra v Hautes Alpes 🥾

Teplota se šplhá ke 35 stupňům a tak se chceme někde vykoupat. Výběr padne podle mapy na velkou vodní nádrž Lac de Grand’Maison, kde to ale nakonec ke koupání není.

O kus dál za sedlem Col du Glandon si alespoň uvaříme pozdní oběd a vychutnáme si ho s výhledem na Mont Blanc.

Spíme u brodu řeky Le Glandon pod městem Saint Alban-des-Villards. Martin objeví starý vodovod a u francouzského červeného vína mi vypráví jeho technické parametry a historické milníky.

Naším sousedem je obytňák, ze kterého se občas vyvalí kouř marihuany, ale jeho obyvatelé nám zůstanou neznámí. Na této trase se nám nejvíc líbí to, že tyhle různé bydlíky a obytňáky vůbec nikdo neřeší. Parkuje se opravdu kdekoliv, lidé si u auta často třeba vaří, čtou si knížku, nebo se jen tak kochají a když zaparkujete vedle, nijak se nerušíte.

Annecy

K snídani Martin opeče tousty a poskládá na ně smažené houby, které večer nasbíral. Koupeme se v průzračné studené řece. Dopiju si ranní kávu a vyrazíme do Annecy.

Martin má program jasný, protože počasí mu přeje, stráví den ve vzduchu.

Já se jdu s Kiai podívat na kaskádu vodopádů, která je teď v létě bohužel téměř bez vody. Cestou ale objevíme vyhlídku na protější štíty hor, které obletují ze všech stran padáčkáři.

Po výletě se ochladíme v jezeře Lac d’Annecy a přemístíme se do stínu lesa ke křišťálové řece L’Eau Morte. Kolem půl šesté nad námi krouží Martin a přistane na sousední louce. Uvaříme si u řeky večeři a na noc se přemístíme nad Annecy, kde si najdeme místo na spaní v lese.

Ráno se sbalíme brzy. Chceme stihnout město před návalem turistů. Projdeme se historickými uličkami Annecy, posnídáme palačinky a wafle a vydáme se na dlouhou cestu domů.

Suma sumárum

Najeli jsme 2700 km.

Navštívili 3 země – Itálii, Monako a Francii.

Spali jsme v autě a primárně jsme si vařili jídlo, které jsme si přivezli.

A na kolik to celé vyjde?

  • jídlo pro 2 osoby a pojištění: 6500 Kč
  • pohonné hmoty: 6500 Kč
  • dálniční poplatky: 3200 Kč

Německo – dodávkou přes Frenkenjuru 9/2024

Jeden zářijový víkend jsme si s Týnkou vyrazily do Bavorska. Konkrétně do skalní oblasti Frankenjura. Z okruhu, který sdílím v odkazu jsme si vybraly pár míst, kde jsme se zastavily.

Kippensee

Cestování do Kippensee je skvělou volbou pro ty, kteří hledají klid, přírodu a odpočinek v malebné německé krajině. Toto místo se nachází v oblasti mezi Heilbronem a Schwäbisch Hall v dojezdové vzdálenosti pouhých 1,5 hodiny jízdy autem od Plzně. V okolí jezera Kipp je mnoho krásných menších jezer jako Perlsee nebo Weißensee. Oblast je ideální pro milovníky pěší turistiky, cyklistiky, rybaření nebo jen pro relaxaci u vody.

Eibgratweg

Trasa Eibgratweg nabízí kombinaci pěších túr a horolezeckých úseků. Vede lesem přes různé skalní útvary, žebříky a skalní průchody. Tento chodník je skvělý pro ty, kdo hledají dobrodružství, ale zároveň si chtějí užít klid a krásu místních lesů.

Röthelfels

Röthelfels je skalní oblast nacházející se 30 minut jízdy autem od města Pegnitz. Jedná se o horolezeckou oblast, ale i turisté si přijdou na své, protože trasa na hřebeni hory nabízí krásné výhledy do malebného údolí. V oblasti kolem Röthelfels najdete i další turistické cíle, jako jsou vesnice s tradičními bavorsko-franckými stavbami nebo další hrady a zříceniny.

Happurger See

Jezero Happurger See se nachází v dobré dojezdové vzdálenosti od města Pegnitz i Norimberka. A tak pokud pojedete v letních dnech na této trase směrem do Česka, určitě se zastavte vykoupat.

Happurger See je ideální pro plavání, rybaření, nebo pro rodinné výlety. Kolem jezera vede příjemné pěší a cyklistické stezky, které si můžete užít krásné přírody a klidného okolí.

Švýcarsko – Nadelhorn, Ulrichshorn a přechod hřebene Balfrin 8/2024

Cestu Švýcarskem si užíváme. V okolí Furkapass je nekonečně nádherných výhledů. Večer přijíždíme do Saas-Fee, kde nás při vjezdu do města zastaví závora. Bohužel musíme přespat u velkého betonového monstra – čtyřpatrového parkoviště. Do Saas-Fee nelze vjet vlastním autem, podobně jako tomu je i v jiných městech v Alpách. Za přespání na parkovišti zaplatíme 15 franků, což je nejlevnější možné řešení.

Výstup na Mischabel Hut

  • Výchozí bod: Saas-Fee
  • Trasa: Saas-Fee – Mischabel Hut
  • Časová náročnost výstup: 5,5h
  • Prominence: 1518 vm ↗️
  • Vzdálenost: 5,2 km

Ráno je nádherně. Strmě stoupáme směrem k Distelhornu, když se najednou Jarce rozlepí obě podrážky. Nepříjemnou situaci dokážeme nakonec dost zlehčit a nalézt jediné východisko, nákup nových pohorek v Saas-Fee. Já s Martinem odcházíme napřed. Po 1500 vm a zdolání skalnatého hřebene v mlze vylézáme na Mischabel Hut. Chata je postavená na skále a částečně ji podpírá lešení. Pojme skoro sto osob, které dokáže nakrmit a nechat je vyspat i odpočinout na lehátkách. Navíc je výborným výchozím bodem pro výstupy na Nadelhorn, Lenzspitze nebo Ulrichshorn.

Výstup na Nadelhorn 4327 m.n.m.

  • Výchozí bod: Mischabel Hut
  • Trasa: Mischabel Hut 3300m – ledovec Hohbalmgletcher – sedlo Windjoch 3850m – Nadelhorn 4327m
  • Časová náročnost výstup: 5h a sestup: 3-4h
  • Prominence: 935 vm ↗️↘️
  • Vzdálenost: 6 km

Nejsme velký spáči, ale i tak si na režim Mischabelhütte zvykáme až druhý den. Stejně jako ostatní chaty postavené vysoko v horách je i tato uzpůsobena největším nadšencům. Budíček ve tři ráno není nic neobvyklého. K snídani chleba s marmeládou nebo mazacím sýrem či miska müsli zalitá mlékem. Žaludek není zvyklý tak brzy jíst a přesto do něj to jídlo všichni natlačí a než se vykodrcáme my, chata je už skoro prázdná. V pět ráno je ještě tma a nebe plné hvězd. Jsme poslední. Oba vrcholy jsou už ozářené čelovkami. My sledujeme východ slunce z ledovce, oni z vrcholu. To nám ale vůbec nevadí, nikdo nám nedýchá do zátylku, jsme tu sami.

Zpočátku cesta vede po skalnatém hřebínku, v místě, kde se skála stáčí doleva na Lenzspitze, pokračujeme rovně na ledovec. Tady se navážeme po cca 12 metrech od sebe na lano a ledovec přejdeme ostražitě s cepínem a mačkami. Trasa je vychozená a trhliny jsou viditelné.

Za svítání stoupáme ve strmém svahu do sedla Windjoch. Dále po hřebeni vlevo stále dobře viditelnou vychozenou cestou. Dva úseky obchází skálu, kde je nutné si dávat větší pozor. Pod vrcholem lze zvolit dvě varianty, buď zleva do skály, která je mírně lámavá, nebo pokračovat vpravo a nad sněhovým polem ostře doleva, kde lze úsek minimálně na dvou místech zajistit smycí. Lezení je v obtížnosti II.

Kolem vrcholového kříže není mnoho místa a tak odpočíváme těsně pod ním. Užíváme si výhledy na protější Weismies, Laginhorn, zleva Aletchhorn, za zády Dom a Materhorn, nádhera.

Sestup je stejnou trasou a ve dvě odpoledne padáme na terase chaty do lehátek. Prospíme se do večeře, kdy si slavnostně ve třech chodech ještě přidáváme pečenou zeleninu a maso. Večeře na Mischabel jsou výborné.

Ráno vypadneme opět za tmy. Ve čtyři snídáme a před pátou jsme na nástupovém hřebínku. Trasa je až do sedla Windjoch stejná.

Výstup na Ulrichshorn 3925 m.n.m. a přechod Balfrin Nordwestgrat

  • Výchozí bod: Mischabel Hut
  • Trasa: Mischabel Hut 3300m – ledovec Hohbalmgletcher – sedlo Windjoch 3850m – Ulrichshorn 3925m – ledovec Riedgletcher – Balfrin 3795m – Balfrin Nordwestgipfel 3783m – Gross Bigerhorn 3626m – Bordierhütte 2900m
  • Časová náročnost: 12h
  • Prominence: 882m ↗️ 1284m ↘️
  • Vzdálenost: 7,8km

Ze sedla se stočíme vpravo na Ulrichshorn. Vyšlapaná cesta ve sněhu nám urychluje postup vpřed. Na vrcholu dokonce máme k dispozici lavičku. Kdo se sem s ní táhl?

Další kilometry jsou náročnější. Sestupujeme trhlinami potrhaným ledovcem Riedgletcher bez známek lidských stop. Vyfoukanými plochami prokličkujeme až pod skálu a mírným sněhovým polem vystoupáme na předskalí Balfrinu.

Z této jižní strany je výstup plný suti, dál jdeme bez maček po dobře značené trase až na vrchol. Na hřebeni je třeba nikam nescházet a pokračovat přímo. Takto se na chvíli Špelda s Jarkou dostanou do úzkých a musí slaňovat. My se naopak držíme v hřebeni zprava a slézáme mírným firnem. Obdobné pasáže míjíme až na cílový Bigerhorn. Vázat se nelze, každý musí za sebe. Pár exponovaných míst v obtížnosti II. a přechod plotny III.-IV. umocňuje nadmořská výška, lámavost skály a strmý spád. Vše bezpečně přejdeme. Potkáváme za den ještě tři jiné skupiny. Sestup k chatě je jednoduchý, ale pro kolena po celém dni dost namáhavý. Povzbudí nás zastavení s kozorožcem.

Na chatě pivko, večeře, karty a mizíme pod peřinou v samostatném lágru u chaty.

Sestup z Bordierhütte do Grächen / Sankt Niklaus

  • Výchozí bod: Bordierhütte
  • Trasa: Bordierhütte – Riedbach – Grächen
  • Časová náročnost: 6h
  • Prominence: 1152m ↘️ (1872m↘️)
  • Vzdálenost: 9,5km (15km)

Nezbývá než opustit horské velikány. S batohem vzpomínek vyrážíme dolů. Cesta je nově přeznačená a oproti mapám vede až pod ledovec a přechází po mostku řeku Riedbach. Nádherně zeleným lesem, pěšinkou podél levády, křižujíc stékající řeky sejdeme až do malebného městečka Grächen. Objednáme si typické švýcarské Rösti.

Vzhledem k ceně městské dopravy odjíždí pro auto zpět do Saas-Fee jen Špelda s Jarkou a nechají nás na pár hodin o samotě. Autobusy z Grächen jezdí každou hodinu a až do Saas-Fee trvá jízda se dvěma přestupy dvě hodiny. My mezitím sejdeme až do Sankt Niklaus, kde si objednáme kafe a počkáme na ně.

Spíme na vyhlídce nad Grimselsee. Švýcaři mají na každém rohu parkoviště pro obytňáky a některá jsou zdarma. Nikdo neřeší, že si tady semtam někdo postaví i stan. Sledujeme hvězdy a pijeme víno.

Další den náš výlet končíme koupačkou v křišťálově modrém Lungerersee. Všechno nám vyšlo na jedničku, počasí, fyzička i skvělá společnost. Díky za druhou čtyřtisícovku a hodnotný vysokohorský přechod, horám zdar!

Chceš podpořit tento web a práci autora?

Rakousko – Karnská hřebenovka 7/2024

Co asi dělají ty lamy a koně, když celý hřeben přikryje plachta deště? Byli jsme vyhnáni z první etapy tůry, počasí se změnilo na 5 dní souvislého deště a bouřek. Na trase jsme strávili 3 noci, přesto by byla škoda se nepodělit o nabyté zkušenosti. Zvlášť když mám od prvních sestoupaných metrů pocit, že se musím co nejdřív vrátit nahoru.

Karnská hřebenovka se nachází na hranici Rakouska a Itálie a skládá se z několika denních etap, které jsou ohraničené horskými chatami a dny si každý může uzpůsobit podle svých možností. Spát mimo chaty je v Rakousku zakázané a v Itálii obtížné, proto je vhodné si nocleh rezervovat dostatečně dopředu. Pro chaty registrované v klubu Alpenverein najdete kalendář obsazenosti a možnost rezervace po přihlášení

Na chatách platí poměrně velká sleva pro členy Alpenverein i ČHS.

Hřebenovka oficiálně začíná ve městě Sillian. Příjezd je vhodný do Sillian vlakem nebo autobusem. Autem se dá dojet přes mýtnou bránu (5 eur) až k chatě Leckfeldalm, kde lze auto zdarma nechat zaparkované. Trasa může být rozdělena na dvě etapy díky silnici Plöcken strasse, která spojuje horský hřeben s městem Kötschach.

Itinerář celé tůry na devět dní:

1. den Sillian – Sillianhütte – Obstanserseehütte 17,6km

2. den Obstanserseehütte – Porzehütte 13km

3. den Porzehütte – Hochweisssteinhaus 17,3km

4. den Hochweisssteinhaus – Wolayerseehütte 15km

5. den Wolayerseehütte – Plöckenpass 9km (konec první etapy) nebo pokračovat dál na Zollnerseehütte dalších 16km

6. den Zollnerseehütte – Rattendorfer Alm 15km

7. den Rattendorfer Alm – Gasthaus zum Rudi v Eggeralm 23,8km

8. den Eggeralm – Feistritzer Alm 17,5km

9. den Feistritzer Alm – ThörlMaglern 18,5km

Thörl-Maglern je cílový bod celé Karnské hřebenovky, kde je vlakové nádraží odkud se lze přepravit domů nebo zpět pro auto.

Karnská hřebenovka – 162km, ↗️9193m , ↘️9630m

Sillianhütte

Na Sillianhütte přicházíme v noci. Cesta a přesun aut nám dali zabrat. Pod zářícími hvězdami vykukují siluety skalních štítů Dolomit.

Ráno už vše vidíme jasně, z chaty se díváme na národní park Tre Cime. Po snídani vyrážíme směrem k Obstanserseehütte.

Sluníčko nás opéká do ruda a opaluje na nás střih našeho oblečení. Potkáváme lamy, které se pasou a vyhlíží do Dolomit jako my.

Po výstupu na vrchol Demut – La Muta 2592m obědváme v ruinách bunkru z 1. světové války. Voda na trase běžně není, ale protože je začátek léta, místy ještě potkáváme sněhová pole a ani o tekoucí vodu z nich není nouze.

Pokračujeme na vrchol Eisenreich 2665m, kde si užíváme další zastávku a sluníčko.

Obstanserseehütte

Jezero Obstanser See už je jen pod kopcem. Martin uhání napřed a objednává nám za odměnu Weizny. Chata se zdá maličká, ale uvnitř je mnoho pokojů převážně s více postelemi a soukromí tu určitě nehledejte. Spí se v postelích i po třech, aby se ušetřilo místo. Objednáváme si večeři i snídani.

Ráno vrcholky pokrývá mlha. Při výstupu na Pfannspitze 2678m jsme ošleháni vichrem a výhledy nejsou žádné. Zapíjíme vrchol a scházíme na teplou zeleninovou polévku na chatu Filmoor.

Mlha ustupuje a hřebenovka se nám opět ukazuje. Dnešní část není náročná. Z Filmoor následuje sestup cestičkou pod skalními stěnami a mírný výstup do sedla zahradami plnými brusnic a fialových azalek. Ze sedla sestupujeme po kamenech a překračujeme horské prameny. Mezi kapradím se propleteme k Porzehütte.

Porzehütte

Nová Porzehütte je celá obložená dřevem. Pokoje jsou po šesti, ale dvoulůžka jsou oddělena do samostatných kójí. Krásné místo na to, promyslet co dál. Počasí se kazí a my to buď musíme rychle napálit, ale strávíme celý den v dešti nebo zvolíme cestu úniku.

Nakonec se ráno k dešti přidává i bouřka, kterou na hřebeni potkat nechceme. Utíkáme tedy celý mokří do nejbližšího města a je to ta nejlepší volba. Schneme až do druhého dne.

Slibujeme si, že se sem zase vrátíme, upršený hřeben necháváme za zády a odjíždíme domů.

Chceš podpořit tento web a práci autora?

Severní Makedonie – u Ohridského jezera mrzne 12/2023

U Ohridského jezera ráno mrzne. Poprvé za celou cestu nám zamrzá i čelní sklo. Z teplých spacáků se nám vůbec nechce ven a doufáme, že si dneska nebudeme muset připravovat snídani u auta.

Ohrid

Nejvánočnějším městem na celé trase se stává makedonské město Ohrid. Po několika hodinách jízdy Albánií je to milé překvapení. Připadám si jako v některém ze západoevropských turistických center. Všude je uklizeno, nádherně vyzdobeno a lidé jsou příjemní od prodavačky po popeláře. Vychází sluníčko a začínají mi rozmrzat tváře.

Snídáme v pekárně u malého přístavu. Pozorujeme racky létající nad hladinou. Na prohlídku historické části města si odnáším kelímek kávy. Od kostela sv. Sophie sejdeme na dřevěné molo a kolem kamenných domků a rybářských lodiček se dostaneme ke známému kostelu St. John Kaneo.

Odtud vzhůru borovicovým lesem vystoupáme k Samuelovo opevnění. Vápencové hradby hlídají celé město. Opevnění nechal postavit Samuel I. Bulharský, pravděpodobně na původních ruinách pevnosti vybudované Filipem II. Makedonským. Nyní je z místa jedna z hlavních turistických atrakcí.

O kus dál se k nám u školy připojí štěně, které vyběhne z budovy spolu s malými dětmi. Pejsek má obojek a je to jediný pes bez páníčka v tomto městě. To je po albánských a řeckých zkušenostech příjemná změna. Štěně navíc vypadá jako synek našeho Frenkýho a tak jde kousek s námi, dokud ho nezaujme jiný pejskař.

Malebné městečko doplňuje nespočet kostelů, amfiteátr i muslimské objekty. Město patří mezi nejstarší na území dnešní Severní Makedonie

Na cestu domů si ještě koupíme sýrové pečivo, masový burek a bagetu.

Čeká nás přejezd po dálnici pod Národním Parkem Mavrovo, kde se dá sjet ke stejnojmennému jezeru nebo o kus dál ke kaňonu Matka. Spolu s prohlídkou hlavního města Skopje si to všechno nechám na příště.

Cesta domů

Večeříme v Srbsku u řeky Južna Morava. Pod námi parkují rybářské houseboaty. Martin se nakopne kávou a vezme pořádně za volant. Polospící mě budí na dobře známém nocovišti – na vyhlídce nad maďarským městem Tatabánya. Spí se nám tu dobře, ráno ani nemrzne, jako včera u Ohridu.

Poslední snídaňová vajíčka, kafe, pozdravit z vyhlídky slunce a tradá domů oslavit konec roku.

Albánie – termální prameny v údolí Vjosy 12/2023

Po plavbě trajektem z Korfu a dvouhodinovém přejezdu po dálnici se ocitáme v řeckém městě Kalpaki. Kalpaki je zasazené v zelených kopcích pohoří Pindos a pojí se s ním několik válečných momentů, kdy se území Řecka snažili obsadit Italové.

Spíme na vršku s památníkem, sochou vojáka a řeckou vlajkou, která celou noc cinká ocelovým lankem o svou žerď.

Řecko se s námi loučí nízkou inverzí v údolí.

Leskovik- termální prameny Sarantoporos

Na hranicích nás vítá další milý národ na cestě přes Balkán – Albánci. Hned za přejezdem hranice to stáčíme k řece Vjosa. Vylézá sluníčko a je teplo jako na konci léta. Jdeme se koupat!

Ještě předtím se nasnídáme v údolí s volně se pasoucími koni. Tyhle snídaně nám budou neskutečně chybět. Návrat domů se rychle blíží.

Autem už to dál nejde a tak přeskakujeme široký potok a pokračujeme do mělkého širokého říčního koryta. Vjosa je průzračně modrá řeka, která pramení na svahu hory Katáras v řeckém pohoří Pindos a ústí o 250 kilometrů dál v Jaderském moři.

Martin mi vypráví o nebezpečném tekutém písku, který mě může spolknout a pak sám do takového zapluje. Písek mu chce sežrat boty, boří se v něm po kolena a prosí mě o podání ruky. Pomáhám mu ven a směju se, vždyť říkal, že ho nemám sešlapávat a pak se do něj sám proboří. Od té doby si dávám pozor a snažím se do písečného bahna moc nešlapat.

Nacházíme první termální prameny známé pod názvem Sarantoporos (nebo Sarandoporo). Sirné lázně mají přes 30°C. Poslední dostupný pramen vyvěrá v jeskyni. Světlo se sem dostává skalním komínem a můžeme si díky němu prohlédnout krápníky tvořené sirnými krystaly.

Po koupačce se vracíme k autu a potkáváme pohraniční stráž se samopaly. Poznáváme je, jsou to ti, kteří kontrolovali naše doklady při vstupu do země. Jsou na běžné kontrole hraničního pásma.

Cesta podél jižní hranice Albánie

Od Leskoviku vede podél jižní hranice Albánie nová asfaltka přes horská sedla, vine se jehličnatými lesy a loukami až do Ersekë. Potom najíždíme na starší cestu plnou děr a podstatně musíme snížit rychlost. Od vesničky Qinan je to zase o něco lepší.

Krajina je jako dělaná pro projížďky na koních. Pozorujeme pastevce s kozami, krávami a ovcemi. Pole obdělávají traktoristé. Frenký spokojeně vyspává na zadních sedačkách. Pak už klesáme k Ohridskému jezeru.

Pogradec

Do albánského města Pogradec dojedeme s vidinou večeře u vody. Místo toho nacházíme odpadky, velké toulavé psi, děti hrající si s pyrotechnikou a vůbec se nám tady nechce zdržovat.

Na závěr dne přejíždíme do nedaleké Makedonie. Slunce zrovna zapadá s barví hladinu Ohridského jezera do purpurových odstínů. Pohoří Galičica brzy vrhne stín na břehy jezera a jako lusknutím je tma.

Korfu – ostrov dvou Vánoc 12/2023

Korfu je nejsevernější z řeckých ostrovů. Přesto se předpověď v prosinci pyšní průměrnými teplotami okolo 13°C. Z Řecké pevniny je pro nás nejjednodušší odjezd z nádherného městečka Igoumenitsa, na jehož břehu se tyčí špičaté vrcholky jako malé zelené pyramidy. Rybáři tady loví ryby v sádkách i s prutem na březích a my si užíváme prosincového sluníčka.

Odpoledne najedeme na trajekt v přístavu Igoumenitsa a za 38 Eur se dovezeme přímo do Kerkyry. Plavba netrvá déle než 1,5 hodiny a trávíme ji pozorováním racků, kteří letí s námi.

Kerkyra je plná aut, jako tomu je ve většině řeckých měst. Hádáme, že snad každý občan dostane jedno auto hned při narození a než si pořídí řidičák, má v garáži další dvě. Kromě Řeků totiž nepotkáváme žádné turisty.

Jelikož v Kerkyře nejde ani zaparkovat, přesouváme její návštěvu na neurčito. Nakoupíme si na snídani a přejíždíme na severozápad ostrova. Za malebnými městečky Krini a Makrades parkujeme na vyhlídce na Jónské moře. Pod námi je skalní stěna s jednoduchými lezeckými cestami a zrovna tady potkáme místní lezce, kteří nám nasdílejí další tipy na lezení na Korfu. Do dějin lezení se tento ostrov, ale nejspíš nezapíše, jsou tu jen menší skalní bloky a to ani ne nad mořem, jak by nejeden lezec doufal.

Vánoce 24. prosince trávíme s červeným vínem, brambůrkami a vymyšlenou karetní hrou. Frenký si spokojeně pochrupuje v naší dodávkové ložnici, je vděčný za čas, který mu v běžném pracovním režimu nemůžeme věnovat.

Ráno využiju, že Martin ještě tvrdě spí, ale venku už se rozednilo. Kolem je ticho a kdyby kolem nepobíhal Frenký, tak není nikde ani noha. Stavím stolečkovou koupelnu – rozkládací stůl, na něj kanystr s vodou, mýdlo, ručník a užívám si soukromé ranní sprchy.

Na trávě vedle dodávky se protáhnu několika cviky a rozhodnu se dopsat si cestovní deník. Chvíli na to dostanu chuť na snídani a něžně budím Martina, aby nám neutekl celý den.

Dnes máme poznávací výlet severní části ostrova. V rámci tohoto půlkruhu bychom měli dojet na severovýchod s výhledem na Albánii a tam najít nové místo na spaní.

Angelokastro

Angelokastro neboli Andělský hrad se nachází na strmé skále a sloužil jako obranné opevnění. Teď ho chrání dvě kočky a páv, přes které se propleteme na pěšinku a za pár minut vystoupáme vzhůru. Máme štěstí, že je hrad otevřený. Hrad nebyl nikdy dobyt a tak vidíme zachovaný kostel v jeskyni, kapli i několik hrobů.

Projedeme zpátky městečky Makrades a Krini a prašnou cestou plnou děr se skrz olivovníky dostaneme až do vesnice Afionas na protější straně zátoky.

Porto Timoni

Na plážích Porto Timoni se v prosinci koupeme mezi malými růžovými medúzami. Ochutnáváme voskovník červený, který je jedlý, ale lepší je na výrobu svíček. A po procházce se vydáme dál do Sidari.

Canal d´Amour

Canal d´Amour neboli kanál lásky je opředen legendou, která říká, že žena, která kanálem propluje si získá srdce milovaného muže.

Po návštěvě pláží je na čase vystoupat výš do hor a tak za odpoledním sluncem míříme do Staré Perithie stojící 600 metrů nad mořem.

Old Perithia

Stará Perithie v nás vzbouzí smíšené pocity. Opuštěné domy zarostly břečťanem a podlaha staré školy se už propadla. Stoupáme kolem ohořelých stromů ke kostelu bez střechy. Na Perithii dohlíží nejvyšší hora Korfu Pantokrator, která je odtud vzdálená 4km chůze. Ve vesnici byly některé objekty přestavěny na taverny a fungují jako restaurace pro turisty. Opravdu zvláštní a tajemně fotogenické místo opouštíme až v podvečer.

Slunce brzy zapadne. Přes romantické městečko Kassiopi se vydáme k Avlaki Beach.

Pláže mezi Kassiopi a Agios Stefanos

Nejútulnější pláže a skalní laguny nacházíme na výběžku mezi městy Kassiopi a Agios Stefanos. Dnes je 25. prosince a Řekové slaví Vánoce. My využijeme tento sváteční čas na několik setů líného tenisu, kdy na plné čáře prohrávám. Na pláži pijeme svařák a když se setmí, vaříme si boloňské špagety a sledujeme, jak tancuje plamínek svíčky ve větru. Tu a tam se ozve žába z nedalekého jezírky a jedna obří dokonce skočí Martinovi do cesty.

Probuzení přímo u moře nemá chybu. Snídáme vajíčka a nikam nespěcháme. Na dopoledne mám naplánovaný pohodový výlet na Akoli a Vromolimni Beach s výhledem na Albánii.

Potom sedneme do auta nastavíme trasu do zahrad Achilleona. Jenže je prosinec a zahrady jsou zavřené. Martin bleskurychle vymyslí náhradní plán.

Jezero Korission

Asi půl hodiny jízdy od zahrad se nachází jezero Korission. Na podzim a na jaře se sem slétávají plameňáci a mnoho dalších druhů stěhovavých ptáků. Sotva dojedeme na okraj jezera nemůžeme uvěřit vlastním očím. Skupinka asi deseti plameňáků loví ryby kousek od nás.

Chvíli se je snažíme vyfotit setovým objektivem, ale jsou moc daleko na to, aby je šlo kvalitně zaostřit. Kromě plameňáků potkáváme taky volavky a nějaké menší roztomilé druhy, jejichž názvy neznáme.

Kouzlo na jezeře podtrhují písečné duny, po kterých se můžeme vydat autem několik kilometrů k průplavu. S výhledem na moře si pak uvaříme oběd a zarezervujeme si zpáteční místo na trajektu.

V 18:00 odplouváme z pevniny za dalším dobrodružstvím.