Až příště budu stoupat od Bielej vody, budu vědět, kolik zatáček mě dělí od Chaty pri Zelenom plese. Nebudu si myslet, že to je blízko, ale že to na těch pásech v klidu dám do čtyř hodin.
Za poslední zatáčkou najdu chatu, stejnou jako posledně v létě, jen Zelené pleso pod ní nebude zelené. Rovná zasněžená plocha mi napoví, kde přesně bývá a kde přesně se v něm odráží vrcholky štítů. Kežmarský, Pyšný, Spišský, Čierny, Kolový, Kozí a pak taky Baranie Rohy a Jastrabia veža.
Lyže opřu venku mezi ostatní a stejně jako teď si stoupnu do fronty na teplou polívku. Kapustnica nebo houbová, obě budou velké a poctivé. V ideálním případě zabereme dva až tři stoly a zaplníme je stejně naladěnými lidmi z odílu, kteří brzy začnou remcat, že Šariš není pivo.
Přesto, když večer chytnou do ruky kytaru, bude jim zase chutnat cokoliv, co má jen trochu pěnu. S kytarou to taky nebude zadarmo, nejdřív ti řeknou, že tu žádná není. Pak si vyslechneš příběh, že jednu kytaru jim rozšlapali dole na baru a druhou zakopali do hromady sněhu, ale pak stejně přijde barmanskej, donese třetí erární kytaru a po desáté hodině večerní už ti ji bere z ruky a hraje na ni on.
Až příště budeme s holkama tancovat u krbu, budeme se smát zase stejně nahlas jako teď.
Ráno mívá někdo vopici a někdo vypadá stejně, ale jen nastydnul, protože si nevzal čepici. Ať jsem jakýkoliv případ, zase se rozlámaně zvednu z postele, přivřu okno, které visí na posledním pantu a po rozvrzaných schodech zamířím do sprchy. Poteče buď studená nebo horká nebo střídavě. Buď se můžu otužovat nebo se v mezičase namydlit. Morální dilema, jestli ostatním vyplácat teplou vodu, je po pár minutách hlasitější než myšlenky na to, jak si to užívám, a tak stejně rychle vypadnu.
K snídani švédský stůl – párky, vajíčka, sladká buchta. Horký čaj mi zase nalijou zdarma do termosky. Koukneme na lavinový stupeň a pokud se nezvýší na trojku, můžeme spřádat plány na velevýstupy. Klasika je Kopské sedlo s protažením na Hlúpy nebo Červená Dolinka a štíty nad ní. Zkušenější si vyberou směr na Baranie Rohy, pohodáři půjdou kosovkou na Chatu Plesnivku. Ať už to bude cokoliv, slunce se velmi brzy protlačí nad Dolinu a užiju si horský vzduch a modré nebe. Jak to v Tatrách bývá, i během pár minut se může cokoliv změnit. Často se přes štíty převalí mlha nebo je sníh najednou méně stabilní než níž. Cítím úlevu, že mi na hrudníku poskakuje zapnutý pípák a v báglu mám připravenou lopatu, kdyby něco. Čelovka a termoska se sušenkou jsou taky důležitá výbava.
Až když se vrátím zpátky k chatě, můžu si teprve oddychnout, že jsem na konci túry. Štěkotem to potvrdí tři zdejší psi, ikony chaty Brnčálky. Opět vyjdu po rozvrzaných schodech a narvu svoje lyžáky mezi ostatní.
Do rána mi všechno uschne.
Po vydařené poslední noci se sbalíme a sjedeme zpátky k autu. Teď už jen pomoct ostatním s lyžemi, aby je nemuseli znova vézt vlakem. V Lomnici se na nás už smějí bryndzové pirožky a čeká nás dlouhá cesta zpátky. Díky bando!
Už od loňských společně strávených vánočních svátků jsme se s partou domlouvali, jak strávíme ty letošní. I když někdo chtěl letět raději do Asie, vzhledem k cenám letenek jsme se domluvili, že letos padne volba na Sardinii. Nebylo mnoho překážek, aby vytoužený Laos nahradilo sardinské městečko Artisano a tak jsme přesvědčili všech našich šest přátel a vyrazili za dobrodružstvím.
První posádka získala v práci volno na 14 dní a bude objíždět celou Sardinii dokola. Druhá posádka se připojí o 5 dní později na jihu a společně zdoláme východní pobřeží.
Lago di Tenno
Po probdělé jízdě směrem do Itálie dospíme pár hodin v autě na parkovišti a ráno si protáhneme nohy na okružní trase kolem Lago di Tenno.
Lago di Garda
Neodpustíme si samozřejmě ani zastávku u vedlejšího velkého a turisticky významného Lago di Garda a na sluníčku si vychutnáme kafe v městečku Malcesine.
Livorno
Trajekt z Livorna nám odjíždí až v 22:30 a tak se předtím zdržíme v pizzerii. Plavba je nejslabším článkem výletu. Ve společném prostoru je vydýchaný vzduch a hromada lidí a když se konečně uchýlíme k spánku nahoře na palubě, kde je relativní klid, přijdou desítky fotbalových fanoušků a zpívají až do rána.
La Pelosa
Ráno z Olbie zamíříme rovnou na severozápad a odpočineme si na procházce okolo městečka La Pelosa.
Cascata a mare di Cape Nieddu
Na večer se přesuneme o kousek níž. Táboříme na útesu a ráno snídáme malinový dort. Když jdou potom kluci sbírat opuncie, Martin už je poučený a vezme si pracovní rukavice.
Procházka na Cascata a mare di Cape Nieddu vede rovněž nad útesem a je zčásti dost zarostlá, ostatně jako spousta turistických tras na Sardinii.
Castello dell’Iride, Porto Corallo
První lezeckou oblastí, kterou navštívíme, je Castello dell’Iride. Skalní stěna se nachází v nádherné členité oblasti nad Porto Corallo.
Porto Pinno
Po lezeckém dni přejedeme na jih ostrova, abychom se proběhli po bílých písečných dunách v Porto Pinno. A ještě tentýž den už za tmy přejedeme na sousední ostrov Sant’Antioco.
Sant’Antioco
Na Sant’Antiocu je zajímavé jeho rozeklané pobřeží s divokými útesy a tak si dopoledne neodpustíme krátký výlet ke skalní bráně Grotta delle Sirene.
Cala Fighera
Noc strávíme na vyhlídce na Cagliari a tak nemáme po snídani dalekou cestu do další lezecké oblasti. Naše kroky míří na Cala Fighera.
Sem za námi konečně okolo poledne dorazí druhá skupina. V severní části ostrova je spláchnul déšť a tak jsou nadšení, že tady svítí slunce. Dokonce na Cala Fighera máme jediný den spojený s koupáním v moři, které nebylo ani zas tolik studené.
Spiaggia di Solanas
K večeru nás Martin zavede na Spiaggia di Solanas, kde se chvíli nosí na paraglidu nad naší hlavou.
Capo Carbonara
Den jako obrázek zakončíme na Capo Carbonara. Jsou Vánoce a my se rozhodneme tady strávit dvě noci.
K večeři si na společné wok pánvi, místo kapra, uvaříme těstoviny s tuňákem. Tohle vaření se nám osvědčí a až do konce výletu vaříme pro osm lidí společně.
Další den strávíme výletem přes Torre di Porto Giunco až na nejzazší výběžek a trasu si obohatíme výstupem přes křoviska, když ztratíme nad pláží turistickou trasu.
Monte Ferru nad Costa Rei
Jelikož nám už utíká čas a my se chceme dostat doprostřed východního pobřeží, i přes nepřízeň počasí, vyrazíme nahoru směrem k Bari.
Cestou se zastavíme na vrcholu Monte Ferru, abychom mohli v následujících dnech zjistit, že půlku naší skupiny na túře popálila nějaká fototoxická rostlina. Puchýře jsou to docela velké a na středomořské výpravě se jedná o běžné poranění.
Ulassai
Pešek se nás drží dál, protože sotva dojedeme do Ulassai, parádně se rozprší.
Bari Sardo
Všichni se jedou schovat do penzionu v Bari Sardo, jen já, Martin a Kiai zůstaneme statečně spát v dodávce. Ve čtyři ráno nás budí rána jako z děla. Kousek od nás střelil hrom a spustil krupobití. Naštěstí nedochází k žádné újmě a jak my v dodávce, tak druhá skupina v passatu můžeme vyrazit dál.
Pranu S. Vittoria 817m
Rozcvičkou před nejvyšším sardinským vrcholem je pro nás vrchol Pranu S. Vittoria. Kiai i Zaria mají cestou na práci vyčmuchat divokou zvěř a proto se mi cesta s ovčákem na sedáku vůbec nelíbí. Je to asi daň za to, že všechny předchozí dny byla naopak extrémně hodná, protože obecně na Sardinii kolem pobřeží moc divoké zvěře není.
Výhledy jsou z tohohle výletu ale nádherné a stojí to za to. Cesta dolů potom vede mezi korkovými duby, které jsou pro Sardinii typické.
Lago di Gusana
Někdy najít místo na spaní není vůbec jednoduchý úkol. Stejně tak je velký problém najít otevřenou restauraci. A tak když najdeme plácek na tři stany u Lago di Gusana a uvaříme si bramborovou kaši, bereme to jako výhru.
Ráno se nám navíc naskytne romantický výhled na probouzející se jezero a protější vrcholky hor.
Punta La Marmora 1834m
Brzy po snídani už parkujeme na parkovišti pod Punta La Marmora. Okružní dvanáctikilometrovou trasou, přes svah s protékajícími potoky, trávou, sněhem a kamením se dostaneme na nejvyšší vrchol Sardinie.
Hřeje nás středomořské sluníčko a den je jako malovaný. Večer dokonce objevíme restauraci, kde nám upečou výbornou pizzu.
Triei
Mezi duby, borovicemi a hustými keři nacházíme roztomilé místečko na stanování kousek od města Triei.
Strávíme tady dvě noci.
Santa Maria Navarese
Třetí lezeckou oblast, kterou navštívíme, je skalka v přístavu Santa Maria Navarese.
Scogli Rossi
Na červené skály Scogli Rossi, které jsou opodál, se ale neleze. Ty si jen vyfotíme a v kavárně poblíž si objednáme zmrzlinu a pistáciový croissant.
Aguglia, Guglia di Goloritzé
Další den se rozdělíme. Martin s Kubou vylezou na 5 délkovou věž Aguglia cestou Easy Gymnopedia o obtížnosti 6b+.
Pája, Důša a Evča mezitím obejdou dlouhý okruh s vyhlídkou na Punta Salinas.
Cala di Fuili
Já si nechávám dodávku a vezu Marťase a Barču na lehčí lezecké cesty do Cala di Fuili. Tato oblast je však, narozdíl od ostatních v zálivu Golfo di Orosei, tak dobře přístupná, že jsou odpoledne už stěny obležené jinými lezci. Zbyde na nás jedno 4b a pak pěkně zarostlá 5a, ze které unikám a nechávám ve stěně šroubovací karabinu.
Alespoň máme celý den pěkné počasí a Kiai si opět může zaplavat v moři.
Cala Gonone
Zatímco večer v Cala Gonone marně hledáme otevřenou kavárnu, první skupina už za námi vyráží a spoléhají, že najdeme dobré místo na spaní.
Dorgali
Nakonec se večer potkáváme u kostela kousek nad Dorgali, kde za rohem nacházím ráno termální bazén.
Cala Brandinchi
Silvestr jsem chtěla strávit na pláži u západu slunce a lahve vína. Tak by to bylo příhodné v Cala Brandinchi, kdyby nepřišel černý mrak. Tak jsme si objednali steak a vymysleli, že zajedeme od upršeného pobřeží zpátky do vnitrozemí, kde by pršet nemělo.
Foresta di Sorilis
Po krkolomné jízdě končíme kdesi pod stromem ve Foresta di Sorilis, kde není vůbec žádný signál a taky leje jako z konve.
Caldicciosu
Někdy se dá ale nálada spravit poměrně snadno. Hned první den v novém roce je opět nádherně slunečné počasí a cesta na vodopády Caldicciosu je úchvatná. Zelené údolí rozděluje dunící řeka a z vrchu je vidět až na vysoké hory Korsiky.
Cannigione
Krásný den ukončí barevný západ slunce v Cannigione kousek od národního parku La Madalena. Tady si Silvestr vynahradíme, uvaříme si spolu jídlo na pláži a dopijeme zbytky vína ze včerejší nepovedené oslavy.
Punta Semaforo
Poslední den už směřujeme cestu blíž k Olbii. Vystoupáme na Punta Semaforo.
Villa Giulia, Golfo Aranci
V domácí restauraci Villa Giulia si objednáme mořské speciality, víno i zákusky. A i když jsme Důšu nakonec nevzali do Artisana, kam celou dobu toužil jet, vypadá nakonec šťastně.
Tady se s druhou partou rozloučíme, protože jejich trajekt jede o chvíli dřív z jiného přístavu.
Pisa
Když pak na našem trajektu začnou zase Italové řádit a do rána zpívají fanaticky nahlas své národní písně, už si říkáme, že to je fakt jen zlý sen. Příště raději kajutu.
Nevyspale se z dálky opřeme o šikmou věž v Pise, v kavárně Postó si dopřejeme poslední croissant a vydáme se domů.
Teprve, když zažívám parádní Jet leg dojde mi, kam až jsme doletěli. Nový Zéland je jednou z nejvzdálenějších zemí od Česka, časový posun je +12 hodin a větší posun mezi zeměmi už neexistuje.
V 8 ráno se ubytujeme, vysprchujeme a jdeme se podívat po okolí. Chceme vidět Pacifik, ale místo toho naše trasa vypadá spíš jako pochůzka kolem výrobních hal a čističky odpadních vod.
Zbytek odpoledne trávíme na terase motelu. Abychom se vypořádali s jet legem snažíme se neusnout. Plán cesty máme rámcově vymyšlený – z Aucklandu se vnitrostátním letem dostaneme do Queenstown, tam si půjčíme auto a projedeme z jihu na sever oba ostrovy. Rozhodneme se trochu proplánovat následující dny a zjistíme, že na Jižním ostrově má teď 3 dny pršet. To by nebylo tak hrozné, kdybychom přesně na ten čas neměli naplánovaný Kepler trek spolu se zaplacenými rezervacemi kempů. No a jelikož je to nejjižnější místo, které jsme chtěli navštívit, posunutím startu bychom zase dosáhli toho, že nestihneme za dva týdny projet celý ostrov. Hledáním alternativ zabijeme další dvě hodiny až Martin v osm večer usíná. Mně to nedá a řeším to dál, Kepler trek měl být třešnička na úvod, těšila jsem se na něj. Asi nemusím vysvětlovat, že první den na Novém Zélandu rozhodně nevypadá jako pohádka o splněném snu.
Když se ale druhý den ráno probudím všechno je jinak. Je mi líp. Ne jen, že včerejší otupělost mozku je pryč, ale jsem přímo nadšená, že jedeme na výlet dolů na jih. V půl desáté už na letišti degustujeme Tuatara hazy Ipu a chutná nám, na Novém Zélandu je to jako na ochutnávce chmelených lokálních piv. Dáme si jedno, možná dvě a půjdeme se odbavit.
Itinerář na 28 dní na Novém Zélandu
Queenstown
Milford Sound
Gertrude Saddle Track
Předpověď slibuje déšť a tak se ráno rozhodneme jít alespoň krátký Gertrude Saddle Track z parkoviště, kde neoficiálně spíme.
Sotva vyjdeme k Black Lake, přižene se černý mrak a zakryje sedlo a s ním i slibované výhledy. Vracíme se tedy kvapem dolů. V polovině cesty uslyším nad hlavou papoušky. Jaká je náhoda, že si celé ráno přeju, se s nimi setkat a oni se posadí na kámen vedle mě a začnou mi pózovat před objektivem? Prší, sedím na zemi na mokrém kameni a chci tam být tak dlouho, dokud papoušci neodletí. Ale prší opravdu hodně a tak navleču pláštěnku a škobrtám dolů za Martinem.
Ještě se ohlédnu jednou za sebe. Skalní stěna, lemující údolí, je najednou posetá vodopády, které po ní před tím netekly. Na Novém Zélandu se říká, že hory po dešti ožívají. Čvachtáme k autu po kamenech, ve vysoké trávě a v zarostlé džungli, až jsme celý mokrý a jako když mrkneš vyleze slunce a můžeme další hodiny všechno to promáčené oblečení a boty sušit.
Kepler Track
/ Úryvek / Celá propršená noc znamená jediné, ráno je vše mokré a musíme špinavý a mokrý stan zabalit, najíst se a co nejdřív vyrazit. V přístřešku u nocoviště je už pár lidí. Martin udělá snídani, sbalíme si věci a jako první vyrážíme. Hned ráno nás čeká největší stoupání z celé trasy, okolo 900 výškových metrů. Jenže nahoře nás čeká velkorysá odměna. Za mráčky vysvitne sluníčko a ukážou se výhledy na hřebenovku, hory kolem a později i na fjordy. Potkáváme další páreček papoušků Kea, chvíli sněží, fouká, poprchává, ale většinu dne je polojasno. Na Luxmore hut si uvaříme oběd a po travnatém hřebínku s výhledem na jezero Te Anau se vydáme k autu. Když po prudkém sestupu narazíme na písčitou pláž je jasné, že tentokrát koupačku nevynecháme a i když je jezero mělké a voda studená, běžíme se vykoupat. K autu dojdeme hladoví v 6 večer po 10 hodinách chůze.
Rocky Peak Track
Galway Beach Tramping Track
Kellys Track
Punakaiki
Abel Tasman Track
Titirangi Farm Park
Tararua – přes Jumbo na hřebeny The Kings, Tarn Ridge, Table Ridge a zpět přes Mitre Track
Jezero Managamahoe
Tongariro Circuit
Rotorua
Hobitín
Coromandel
Nový Zéland předčil všechna naše očekávání. I když organizačně je to už na vyšším levelu plánování, ale bavilo nás, že jsme si trasu mohli naplánovat a projet sami. Zpětně bych vůbec nic neměnila. Jet na Nový Zéland na svatební cestu byl ten nejlepší nápad.
Na závěr v číslech
Počet dnů na cestě: 28
Čistý počet dnů na Zélandu: 25
Pronájem vozu – počet dnů: 24
Počet nocí ve stanu: 14
Počet nocí se spaním v autě: 4
Počet nocí v přístřešku: 1
Počet nocí na horské chatě: 1
Počet nocí v hotelu: 3
Počet nachozených kilometrů: 333
Zajímá tě celý příběh?
Ráda se o něj podělím. Napiš mi e-mail, kde zmíníš něco o sobě, proč tě zajímá Nový Zéland a jestli tam plánuješ cestu. Do pár dnů odpovím.
Letos v létě výjimečně v celé Evropě klesla rtuť na teploměru pod 20 stupňů. A náš poslední letní týden dovolené nás tahal zase pryč. Jelikož z předchozí výpravy do Slovinska si naše dodávka dovezla rozbitý alternátor, který doteď nebyl opraven, rozhodli jsme se, že naložíme naši stařičkou oktávku.
Dva dny před odjezdem jsme si půjčili rakev a den před odjezdem nechali opravit chladič a doplnit klimatizaci.
A tak jsme mohli vyrazit. Předpověď počasí predikovala jasně, že ve vzdálenosti 1000 km od domova má všude několik dní velmi silně pršet až na jediný region – pobřeží Ligurského moře a Jižní Francie.
Italské vinice v oblasti Tortona
V sobotu večer projíždíme město Tortona a parkujeme v malebné krajině italských vinic.
Od romantického popíjení italského červeného vína nás vyžene oblak komárů do auta.
Odpoledne se koupeme v moři na natřískané pláži ve Finale Ligure, začíná být pořádné horko a tak vyjedeme pod severní stěny Rocca Nava. Tady si uvaříme pozdní oběd a na večer vylezeme pár cest.
Noc tady je na nic. Vzbudí mě chrochtání. Kiai má vystrčenou hlavu zpod záclonky a pozoruje čuníka, který přišel na odpadky. Vyháním ho boucháním do střechy a svícením baterkou celkem 4x zhruba v rozmezí asi dvou hodin, než to nakonec vzdá a odejde.
Ráno jsem nevyspalá. Trochu mě probere pláž na kraji města, kde se dá dopoledne vykoupat i s Kiai a bez davů lidí. Se psem je ale stejně nutné jít na začátek útesu mimo pláž.
Pokračujeme směrem k Monaku. Martin má vyhlédnutou startovačku z vrcholu Mont Gros, kam odpolednem vyšlápneme. Ovšem zjistíme, že se přistává dole na pláži, což je v sezóně zakázané.
Padák tedy zavřeme zpátky do rakve a jedeme se podívat do Monaka. Projíždím ulicemi, kde se každý rok koná závod Formule 1. Monako je tak malinké, že jen tak snadno nejde zaparkovat. K parkování slouží podzemní placené garáže a vzhledem k množství lidí v ulicích se nakonec rozhodneme, že si ho prohlédneme jen z auta. Koneckonců není moc o co stát, luxusní čtvrtě s mrakodrapy a turisté v polokošilích, kteří do jednoho vypadají jako hráči golfu. Sem bychom s našimi ošoupanými kraťasy a nevybouřeným ovčákem na vodítku úplně nezapadli.
NP Mercantour
Podél hranic Francie a Itálie se táhne jako had národní park Mercantour. Na večer nacházíme krásné místo na spaní kousek od jezera Lac du Boreón hned nad jeho přítokem u řeky Le Boreón.
Jsme tu s dalšími dvěma pejskaři, nic tedy nenasvědčuje tomu, že bychom porušovali nějaká pravidla. Navíc tohle místo nám našel i chat gpt. Byla však chyba nenajít si informace přímo na stránkách národního parku a to z jednoho hlavního důvodu, jak NP Mercantour tak NP Écrins mají striktní pravidla pro vstup. Bivakovat lze minimálně hodinu od hranic parku, nelze zde jezdit na kole a nelze sem vstupovat se psem a to ani když je na vodítku. My tohle ale nevíme a nechtěně se vydáme přímo do rezervace kamzíků, což bohužel zjistíme až v poslední čtvrtině túry. Když nás na cestě zastaví čtyři různé skupinky turistů, aby nám oznámili, že tam nemáme co dělat, přidáme do kroku a zmizíme na cestě u řeky. Žádného výběrčího naštěstí nepotkáme, ale bylo by to s pokutou 750 euro.
Nicméně jako výlet s dětmi bude jistě krásný okruh Circuit de Trécólpas se zastávkou na horské chatě Refuge de la Cougourde. Při troše štěstí cestou potkáte celé rodinky kamzíků s malými roztomilými kamzíčaty.
Se psem by mohl být hezký okruh na protější vrchy mimo národní park například na Cime de Piagu nebo Mont Archas.
Bivakujeme na stejném místě v lesíku nad řekou.
Podhůřím národního parku Mercantour míříme panoramatickými silničkami dál. Hltáme nádherné výhledy, předjíždíme cyklisty a jsme předjížděni motorkáři, pozorujeme stáda krav a koní, semtam se u cesty zatřpytí vodopád nebo horská řeka a jsme v Montclar.
Montclar
Montclar je středisko v zimě pro lyžaře, v létě pro padáčkáře a trailaře. Martin se vyveze nahoru lanovkou, zatímco já si povyjedu autem a vydám se na vrchol pěšky. A zatímco Martin si za pár minut sletí dolů na padáčku, já musím ten samý kopec seběhnout dolů po svých a ještě se tvářit, že to vůbec není nefér.
Kdyby termika víc nosila, šlo by na vrcholu zaběhnout k jezerům Lac Noir a Lac du Milieu. Místo toho se nad údolí nasune vysoká oblačnost a paraglidisti mají útrum. Sotva tedy vyšlápnu na první vyhlídku, Martin už volá, že na mě čeká dole a že to dnes balí.
Lanovka nahoru je pouze sedačková, výlet se psem tedy lanovkou není možný.
Hautes Alpes
Místo plánovaného přejezdu do národního parku Écrins zůstáváme v horách Hautes Alpes, kam je vstup se psem povolen.
Nocleh nacházíme úplně náhodou u řeky La Guisane těsně pod nástupem na zítřejší túru.
Další den přeparkujeme na parkoviště Pont de l’Alp a vydáme se do sedla Col de la Ponsonnière (2613m). Je to právem hodně oblíbený trek. Ráno předbíháme dlouhý dav turistů až konečně nad jezerem Le Grand Lac se turisté rozdělí na různé směry. Ze sedla je překrásný výhled na protější ledovce a vrcholy parku Écrins.
Na horské chatě si objednáme pivo a pak pokračujeme podél bystřiny zpět do údolí.
Teplota se šplhá ke 35 stupňům a tak se chceme někde vykoupat. Výběr padne podle mapy na velkou vodní nádrž Lac de Grand’Maison, kde to ale nakonec ke koupání není.
O kus dál za sedlem Col du Glandon si alespoň uvaříme pozdní oběd a vychutnáme si ho s výhledem na Mont Blanc.
Spíme u brodu řeky Le Glandon pod městem Saint Alban-des-Villards. Martin objeví starý vodovod a u francouzského červeného vína mi vypráví jeho technické parametry a historické milníky.
Naším sousedem je obytňák, ze kterého se občas vyvalí kouř marihuany, ale jeho obyvatelé nám zůstanou neznámí. Na této trase se nám nejvíc líbí to, že tyhle různé bydlíky a obytňáky vůbec nikdo neřeší. Parkuje se opravdu kdekoliv, lidé si u auta často třeba vaří, čtou si knížku, nebo se jen tak kochají a když zaparkujete vedle, nijak se nerušíte.
Annecy
K snídani Martin opeče tousty a poskládá na ně smažené houby, které večer nasbíral. Koupeme se v průzračné studené řece. Dopiju si ranní kávu a vyrazíme do Annecy.
Martin má program jasný, protože počasí mu přeje, stráví den ve vzduchu.
Já se jdu s Kiai podívat na kaskádu vodopádů, která je teď v létě bohužel téměř bez vody. Cestou ale objevíme vyhlídku na protější štíty hor, které obletují ze všech stran padáčkáři.
Po výletě se ochladíme v jezeře Lac d’Annecy a přemístíme se do stínu lesa ke křišťálové řece L’Eau Morte. Kolem půl šesté nad námi krouží Martin a přistane na sousední louce. Uvaříme si u řeky večeři a na noc se přemístíme nad Annecy, kde si najdeme místo na spaní v lese.
Ráno se sbalíme brzy. Chceme stihnout město před návalem turistů. Projdeme se historickými uličkami Annecy, posnídáme palačinky a wafle a vydáme se na dlouhou cestu domů.
Suma sumárum
Najeli jsme 2700 km.
Navštívili 3 země – Itálii, Monako a Francii.
Spali jsme v autě a primárně jsme si vařili jídlo, které jsme si přivezli.
Jeden zářijový víkend jsme si s Týnkou vyrazily do Bavorska. Konkrétně do skalní oblasti Frankenjura. Z okruhu, který sdílím v odkazu jsme si vybraly pár míst, kde jsme se zastavily.
Kippensee
Cestování do Kippensee je skvělou volbou pro ty, kteří hledají klid, přírodu a odpočinek v malebné německé krajině. Toto místo se nachází v oblasti mezi Heilbronem a Schwäbisch Hall v dojezdové vzdálenosti pouhých 1,5 hodiny jízdy autem od Plzně. V okolí jezera Kipp je mnoho krásných menších jezer jako Perlsee nebo Weißensee. Oblast je ideální pro milovníky pěší turistiky, cyklistiky, rybaření nebo jen pro relaxaci u vody.
Eibgratweg
Trasa Eibgratweg nabízí kombinaci pěších túr a horolezeckých úseků. Vede lesem přes různé skalní útvary, žebříky a skalní průchody. Tento chodník je skvělý pro ty, kdo hledají dobrodružství, ale zároveň si chtějí užít klid a krásu místních lesů.
Röthelfels
Röthelfels je skalní oblast nacházející se 30 minut jízdy autem od města Pegnitz. Jedná se o horolezeckou oblast, ale i turisté si přijdou na své, protože trasa na hřebeni hory nabízí krásné výhledy do malebného údolí. V oblasti kolem Röthelfels najdete i další turistické cíle, jako jsou vesnice s tradičními bavorsko-franckými stavbami nebo další hrady a zříceniny.
Happurger See
Jezero Happurger See se nachází v dobré dojezdové vzdálenosti od města Pegnitz i Norimberka. A tak pokud pojedete v letních dnech na této trase směrem do Česka, určitě se zastavte vykoupat.
Happurger See je ideální pro plavání, rybaření, nebo pro rodinné výlety. Kolem jezera vede příjemné pěší a cyklistické stezky, které si můžete užít krásné přírody a klidného okolí.
Cestu Švýcarskem si užíváme. V okolí Furkapass je nekonečně nádherných výhledů. Večer přijíždíme do Saas-Fee, kde nás při vjezdu do města zastaví závora. Bohužel musíme přespat u velkého betonového monstra – čtyřpatrového parkoviště. Do Saas-Fee nelze vjet vlastním autem, podobně jako tomu je i v jiných městech v Alpách. Za přespání na parkovišti zaplatíme 15 franků, což je nejlevnější možné řešení.
Ráno je nádherně. Strmě stoupáme směrem k Distelhornu, když se najednou Jarce rozlepí obě podrážky. Nepříjemnou situaci dokážeme nakonec dost zlehčit a nalézt jediné východisko, nákup nových pohorek v Saas-Fee. Já s Martinem odcházíme napřed. Po 1500 vm a zdolání skalnatého hřebene v mlze vylézáme na Mischabel Hut. Chata je postavená na skále a částečně ji podpírá lešení. Pojme skoro sto osob, které dokáže nakrmit a nechat je vyspat i odpočinout na lehátkách. Navíc je výborným výchozím bodem pro výstupy na Nadelhorn, Lenzspitze nebo Ulrichshorn.
Výstup na Nadelhorn 4327 m.n.m.
Výchozí bod: Mischabel Hut
Trasa: Mischabel Hut 3300m – ledovec Hohbalmgletcher – sedlo Windjoch 3850m – Nadelhorn 4327m
Nejsme velký spáči, ale i tak si na režim Mischabelhütte zvykáme až druhý den. Stejně jako ostatní chaty postavené vysoko v horách je i tato uzpůsobena největším nadšencům. Budíček ve tři ráno není nic neobvyklého. K snídani chleba s marmeládou nebo mazacím sýrem či miska müsli zalitá mlékem. Žaludek není zvyklý tak brzy jíst a přesto do něj to jídlo všichni natlačí a než se vykodrcáme my, chata je už skoro prázdná. V pět ráno je ještě tma a nebe plné hvězd. Jsme poslední. Oba vrcholy jsou už ozářené čelovkami. My sledujeme východ slunce z ledovce, oni z vrcholu. To nám ale vůbec nevadí, nikdo nám nedýchá do zátylku, jsme tu sami.
Zpočátku cesta vede po skalnatém hřebínku, v místě, kde se skála stáčí doleva na Lenzspitze, pokračujeme rovně na ledovec. Tady se navážeme po cca 12 metrech od sebe na lano a ledovec přejdeme ostražitě s cepínem a mačkami. Trasa je vychozená a trhliny jsou viditelné.
Za svítání stoupáme ve strmém svahu do sedla Windjoch. Dále po hřebeni vlevo stále dobře viditelnou vychozenou cestou. Dva úseky obchází skálu, kde je nutné si dávat větší pozor. Pod vrcholem lze zvolit dvě varianty, buď zleva do skály, která je mírně lámavá, nebo pokračovat vpravo a nad sněhovým polem ostře doleva, kde lze úsek minimálně na dvou místech zajistit smycí. Lezení je v obtížnosti II.
Kolem vrcholového kříže není mnoho místa a tak odpočíváme těsně pod ním. Užíváme si výhledy na protější Weismies, Laginhorn, zleva Aletchhorn, za zády Dom a Materhorn, nádhera.
Sestup je stejnou trasou a ve dvě odpoledne padáme na terase chaty do lehátek. Prospíme se do večeře, kdy si slavnostně ve třech chodech ještě přidáváme pečenou zeleninu a maso. Večeře na Mischabel jsou výborné.
Ráno vypadneme opět za tmy. Ve čtyři snídáme a před pátou jsme na nástupovém hřebínku. Trasa je až do sedla Windjoch stejná.
Výstup na Ulrichshorn 3925 m.n.m. a přechod Balfrin Nordwestgrat
Ze sedla se stočíme vpravo na Ulrichshorn. Vyšlapaná cesta ve sněhu nám urychluje postup vpřed. Na vrcholu dokonce máme k dispozici lavičku. Kdo se sem s ní táhl?
Další kilometry jsou náročnější. Sestupujeme trhlinami potrhaným ledovcem Riedgletcher bez známek lidských stop. Vyfoukanými plochami prokličkujeme až pod skálu a mírným sněhovým polem vystoupáme na předskalí Balfrinu.
Z této jižní strany je výstup plný suti, dál jdeme bez maček po dobře značené trase až na vrchol. Na hřebeni je třeba nikam nescházet a pokračovat přímo. Takto se na chvíli Špelda s Jarkou dostanou do úzkých a musí slaňovat. My se naopak držíme v hřebeni zprava a slézáme mírným firnem. Obdobné pasáže míjíme až na cílový Bigerhorn. Vázat se nelze, každý musí za sebe. Pár exponovaných míst v obtížnosti II. a přechod plotny III.-IV. umocňuje nadmořská výška, lámavost skály a strmý spád. Vše bezpečně přejdeme. Potkáváme za den ještě tři jiné skupiny. Sestup k chatě je jednoduchý, ale pro kolena po celém dni dost namáhavý. Povzbudí nás zastavení s kozorožcem.
Na chatě pivko, večeře, karty a mizíme pod peřinou v samostatném lágru u chaty.
Sestup z Bordierhütte do Grächen / Sankt Niklaus
Výchozí bod: Bordierhütte
Trasa: Bordierhütte – Riedbach – Grächen
Časová náročnost: 6h
Prominence: 1152m ↘️ (1872m↘️)
Vzdálenost: 9,5km (15km)
Nezbývá než opustit horské velikány. S batohem vzpomínek vyrážíme dolů. Cesta je nově přeznačená a oproti mapám vede až pod ledovec a přechází po mostku řeku Riedbach. Nádherně zeleným lesem, pěšinkou podél levády, křižujíc stékající řeky sejdeme až do malebného městečka Grächen. Objednáme si typické švýcarské Rösti.
Vzhledem k ceně městské dopravy odjíždí pro auto zpět do Saas-Fee jen Špelda s Jarkou a nechají nás na pár hodin o samotě. Autobusy z Grächen jezdí každou hodinu a až do Saas-Fee trvá jízda se dvěma přestupy dvě hodiny. My mezitím sejdeme až do Sankt Niklaus, kde si objednáme kafe a počkáme na ně.
Spíme na vyhlídce nad Grimselsee. Švýcaři mají na každém rohu parkoviště pro obytňáky a některá jsou zdarma. Nikdo neřeší, že si tady semtam někdo postaví i stan. Sledujeme hvězdy a pijeme víno.
Další den náš výlet končíme koupačkou v křišťálově modrém Lungerersee. Všechno nám vyšlo na jedničku, počasí, fyzička i skvělá společnost. Díky za druhou čtyřtisícovku a hodnotný vysokohorský přechod, horám zdar!
O okna dodávky se opírají listy dubových větví, jako dlaně lidí, kteří se nám snaží dostat dovnitř. Zabíjím druhého komára a třetí mi už krouží nad hlavou. Je brzy ráno a já se mrkáním dostávám z říše snů do tohoto světa.
Včera jsme dorazili k lomu Pavlovice a nebyli jsme jediní, kdo trpěl nápadem spát v autě v lese místo doma. Doba už je taková. Už u nás není moc míst, kde jde nerušeně tábořit, ale nacházíme na příjezdové cestě zákoutí přesně pro nás a tak zůstáváme.
Po snídani plaveme nerušeně v lomu, vykoupeme i psíky a vracíme se k autu.
Lom Pavlovice
Lesný 983m
Brzy na to vjíždíme do Slavkovského lesa a zdoláváme jeho pohodovou nejvyšší horu Lesný.
Lom Jimlíkov
Odtud míříme dál vyhlídkovými cestami přes zaniklou vesnici až k lomu Jimlíkov. Turisty přeplácaný břeh se nám nelíbí a dlouho se nezdržíme.
Po obědě navštívíme kamarády v Perštejně.
Večerní zábavu směřujeme do Krušných hor, které přejíždíme přes Sfingu, Měděnec a Výsluní až k loukám nad obcí Místo, kde se někde na utajeném místě utáboříme.
Ráno se flákáme kolem dodávky. Čteme si, snídáme vajíčka, fotím, válíme se. Lenivou idylku přerušíme krátkým výpadem na Perštejnské skály, kde si vylezeme jednu cestu a pak se koupeme v řece.
Šemnická skála
Cestou domů si to naplánujeme přes lázně Kyselka, vrchol Šemnické skály a vykoupeme se v rybníku. Případně je možné zamířit ještě na čedičový lom Hradišťský vrch.
