Rubrika: Severní Čechy

Víkend začíná v pátek večer společným setkáním v Trutnově na nádraží. Je to vlastně setkání naslepo, sedm holek z různých koutů Česka se rozhodlo díky sociálním sítím spojit a jít společně na čundr. Pro většinu z nás je to nové a já poprvé organizuju nějaký přechod pro skupinu úplně cizích lidí. Bez předchozích informací doufám, že každá z nás zná svoje limity a podle zaslaných instrukcí to všichni zvážili.

Jedno auto necháváme v Trutnově a poskládáme se do dvou dalších. Za sebou vyrážíme do Horní Malé Úpy. Hned po zaparkování zamíříme do Restaurace Lesní zátiší. Sedm holek pohromadě budí dojem, pár minut po našem příchodu nám na stole přistane šampáňo. Sbližujeme se a zjišťujeme, jak jsme si krásně padly do noty od prvního okamžiku. Je veselo.

Za svitu měsíce odcházíme k Boudě pod Klepým (podle map jde o Přístřešek NS Jelení). Jsme tu za chvilku, utáboříme se a jde se do hajan. V noci nás budí čelovky mířící na východ slunce na Sněžku, což je jediná nevýhoda tohoto tábořiště.

Ráno přejdeme přes Soví sedlo k chatě Jelenka. Psi pobíhají okolo, odhazujeme teplé svršky a vydáváme se vzhůru do kopce přes Svorovou horu (1411 m) až na Sněžku (1603 m).

Z Obřího sedla pokračujeme po červené na polské straně hřebene. Kocháme se výhledem na jezera pod námi, na Maly a Wielki Staw. Při krátké přestávce na Poledních kamenech kontrolujeme počasí. Po třetí hodině má začít pršet a my máme jen hodinu na to, dojít na Špindlerovku. A tak radši vyrážíme. Právě včas, sedneme si, objednáme si a začne to.

Liják je tak velký, že se voda nevejde do okapů. A tak to jde třikrát za sebou. Vítr, burácení, déšť a chvíli na to zářící žluté světlo vzadu nad lesy. A znova.

Pak vyjdeme do kopce na Petrovku. Je krásný vlažný vzduch, ale chytne nás to ještě jednou. Schováváme se pod přístřeškem u Petrovky a po dešti vyrážíme podruhé. Sluneční paprsky jsou ty tam a padne kolem nás mléčně bílá mlha.

S pocitem napínavého dobrodružství míříme k přístřešku pod Smělcem. Ano, krásný nový dřevěný přístřešek, bouda do tvaru A uprostřed lesů v mlze, ticho a klid. Tak o něm cestou sníme, ale… je plný. A tak nám ty noční zloději příbytku, trempíci, kterých je tolik, že bychom se jim nevešli ani jako pes k nohám, popřejí dobrou noc a vyšlou nás na Martinovku.

Otrávené přesunem, unavené a po tmě. 7 holek a 3 psi, kdo by nás nechal spát venku v podmáčeném lese se strašákem další bouřky nad hlavou? Ano, právě ten „milý“ pán z Martinovky.

„Ne, máme plno.“ Odpoví bručoun v poloprázdné restauraci.

Žadoním: „Vyspíme se klidně na zemi, na chodbě, venku pod střechou.“

„Ne, máme plno, jděte níž na Brádlerovy boudy.“

Je tma jako v pytli, šlapeme omylem do louží a pak se před námi konečně objeví chata. Oáza pro zbloudilé cestovatelky, které přichází z mlhy. „Klidně spěte tam u oveček, můžeme vám tam i rozdělat oheň. Opravdu vám nebude zima?“ A tak jsme našli příbytek.

Ráno je nádherné. Po nočním dešti se zvědavými zraky kudrnatých společnic pijeme kafe na naší soukromé terase.

Ráno vyrážíme zpátky kolem Martinovky směrem na Labskou boudu. Psi jsou nadšení z plných tůněk vody po včerejším dešti, lítají do nich a zase ven. Sbíráme cestou obří borůvky a smějeme se nad včerejšími zážitky.

Po tom, co prodiskutujeme názory na devítipatrovou železobetonovou stavbu, která nahradila původní hotel Labská bouda se přesuneme po červené na Pančavský vodopád. Kousek odsud je taky Pramen Labe, na ten ale nemáme čas. U Pančavského vodopádu uděláme pár fotek, nenadchne mě to ale tak, jak jsem čekala. Pokračujeme přes Harrachovy kameny na Dvoračky.

Na Dvoračkách se parádně naobědváme v restauraci Štumpovka. Ani se nám nechce dolů z hor, ale ve čtvrt na pět nám jede vlak do Trutnova. Sejdeme do Horní Rokytnice a pak po zelené přes louku s krásnými výhledy. Kolem dřevěných horských chalup se dostaneme do Dolní Rokytnice. Nohy už nás bolí a těšíme se do vlaku.

Na železniční stanici Rokytnice nad Jizerou už nás čeká oddych! Ale přeci jen radši ještě překontrolujeme odjezdy. A jé je! Nejede to odsud ale z Jablonce nad Jizerou, to jsou skoro 2km a my na to máme jen něco přes dvacet minut. Běžíme! Běžíme po pražcích železnice, běžíme po asfaltu, přes silnici a zase po pražcích. Jsme sehraný, zvládneme to!

A zvládli. Sedíme ve vlaku, smějeme se v jednom kole a jsme už hrozně unavený. Byla to paráda, dobrodružství, nová přátelství a spousta nových zkušeností.

Už jen zbývá vrátit se pro auta do Horní Malé Úpy, kde jsme je nechali. Nahoře v horách je najednou děsná zima a tak už se těšíme domů. Rozdělíme se správně do aut a vyrážíme každá svým směrem už skoro za tmy domů. Brzy na viděnou!

MAPA – HŘEBEN KRKONOŠ ZDE.

Šumění potoků v harmonii se smrkovými lesy, sem tam nějaký vodopád, pás hřebenovky vedoucí kus od polských hranic. Jeďte se podívat na tu krásu do Jizerských hor!

Vycházím z Desný, mezi hučící kaskádou vodopádů se propletu do tichého lesa. Psi spokojeně kráčí vpředu s představou, že určují cestu, směr i rychlost chůze. U Souše se něco slaví, vábí nás zvuky harmoniky. Pokračujeme ale dál pod Bukovec. Tady obědvám a přisednou si ke mně čtyři fajn ženský, chvíli si povídáme, trochu je navnadím na sólo cestování a putuju dál. Jizerka je takový správný konec světa. Krávy a ovečky v ohradách, několik dřevěných chalup, tím vším prorůstá žlutězelená louka, krz kterou se klikatí potok Jizerka. Vystoupím na Jelení stráň. A konečně jsem na Hřebenovce. Přecházím přes Pytlácké kameny a dál dřevěnou lávkou nad rašeliništěm. Končím na vyhlídce na Smrkové cestě.

Usínám a přeju si, ať všechno špatný počasí přijde sem, Martin se s kamarádem zítra ráno bude pokoušet podruhé o výstup na sedmou nejvyšší horu Evropy. Je tma a probouzí mě déšť, to ani nevím, že ve 3:00 začali kluci lézt nahoru. Díky hustému lesu sem naštěstí neprší zas tolik, navíc jsem skrytá pod plachtou.

Druhý den začal podmáčenou pohádkou. Pršelo téměř celou noc a několikrát jsem byla vzhůru. Spacák naštěstí vydržel a i když se mi povedlo se v noci lehce odhrabat z pod plachty, voda neprošla skrz vnější tkaninu. A tak se vzbouzíme nad mlhavým údolím. Kapky rosy se třpytí, jak na ně doráží vycházející slunce. Všechno je zlatavě bílé.

Sestoupíme k potoku a pak pokračujeme vzhůru na Smrk. Přes Nebeský žebřík se vyhoupneme až k rozhledně. Je tu spousta čundráků, kteří nocovali přímo tady na Smrku. S některými si povídám, půjčují mi powerbanku a tak si vařím kafe a je mi dobře. Cestou dolů potkám partičku, která mi zabrala přístřešek na Předělu, prohodíme pár slov. Přes neznačenou trasu k Hájenému potoku šlapu vodou nacucaným mechem. Kloužu přes všechny můstky stále níž do civilizace.

Ve vlaku se dávám do řeči se spolucestujícím. Ani mi nepřijde, že jsem šla celé dva dny sama jen s psími parťáky. Jizerky jsou v tomhle směru dost přátelské. Zaklapnu dveře od auta, vyjedu z Desný a chytnu takovou průtrž deště a krup, že nevidím na cestu. Za chvíli je to pryč. Popojíždím kolonou v Praze a přijde zpráva ze Švýcarska. Počasí vyšlo a oni to zvládli! Stanuli na jedné z nejvyšších a nejvýznamnějších hor Evropy, na Domu a teď už jsou na signálu a na cestě k autu! Jsem dojatá a vděčná, že čekal rok na tenhle sen a on se splnil. A i když je proti tomu ten můj malý víkend jen tečkou, jsem ráda, že jsme ho strávili spolu alespoň v myšlenkách na sebe.

MAPA TRASY – HŘEBENOVKA JIZERSKÉ HORY ZDE.