Krkonoše – přes hřeben a boudy 9/2020

Víkend začíná v pátek večer společným setkáním v Trutnově na nádraží. Je to vlastně setkání naslepo, sedm holek z různých koutů Česka se rozhodlo díky sociálním sítím spojit a jít společně na čundr. Pro většinu z nás je to nové a já poprvé organizuju nějaký přechod pro skupinu úplně cizích lidí. Bez předchozích informací doufám, že každá z nás zná svoje limity a podle zaslaných instrukcí to všichni zvážili.

Jedno auto necháváme v Trutnově a poskládáme se do dvou dalších. Za sebou vyrážíme do Horní Malé Úpy. Hned po zaparkování zamíříme do Restaurace Lesní zátiší. Sedm holek pohromadě budí dojem, pár minut po našem příchodu nám na stole přistane šampáňo. Sbližujeme se a zjišťujeme, jak jsme si krásně padly do noty od prvního okamžiku. Je veselo.

Za svitu měsíce odcházíme k Boudě pod Klepým (podle map jde o Přístřešek NS Jelení). Jsme tu za chvilku, utáboříme se a jde se do hajan. V noci nás budí čelovky mířící na východ slunce na Sněžku, což je jediná nevýhoda tohoto tábořiště.

Bouda pod Klepým (NS Jelení)

Ráno přejdeme přes Soví sedlo k chatě Jelenka. Psi pobíhají okolo, odhazujeme teplé svršky a vydáváme se vzhůru do kopce přes Svorovou horu (1411 m) až na Sněžku (1603 m).

Cesta na Soví sedlo
Chata Jelenka
Ohlédnutí před výstupem na Sněžku
Sněžka – vrchol
Obří sedlo

Z Obřího sedla pokračujeme po červené na polské straně hřebene. Kocháme se výhledem na jezera pod námi, na Maly a Wielki Staw. Při krátké přestávce na Poledních kamenech kontrolujeme počasí. Po třetí hodině má začít pršet a my máme jen hodinu na to, dojít na Špindlerovku. A tak radši vyrážíme. Právě včas, sedneme si, objednáme si a začne to.

Maly Staw
Polední kameny
Slezské sedlo, Špindlerova bouda
Výhled ze Špindlerovky, liják

Liják je tak velký, že se voda nevejde do okapů. A tak to jde třikrát za sebou. Vítr, burácení, déšť a chvíli na to zářící žluté světlo vzadu nad lesy. A znova.

Pak vyjdeme do kopce na Petrovku. Je krásný vlažný vzduch, ale chytne nás to ještě jednou. Schováváme se pod přístřeškem u Petrovky a po dešti vyrážíme podruhé. Sluneční paprsky jsou ty tam a padne kolem nás mléčně bílá mlha.

Cesta na Petrovku po dešti
Dívčí kameny

S pocitem napínavého dobrodružství míříme k přístřešku pod Smělcem. Ano, krásný nový dřevěný přístřešek, bouda do tvaru A uprostřed lesů v mlze, ticho a klid. Tak o něm cestou sníme, ale… je plný. A tak nám ty noční zloději příbytku, trempíci, kterých je tolik, že bychom se jim nevešli ani jako pes k nohám, popřejí dobrou noc a vyšlou nás na Martinovku.

Otrávené přesunem, unavené a po tmě. 7 holek a 3 psi, kdo by nás nechal spát venku v podmáčeném lese se strašákem další bouřky nad hlavou? Ano, právě ten „milý“ pán z Martinovky.

„Ne, máme plno.“ Odpoví bručoun v poloprázdné restauraci.

Žadoním: „Vyspíme se klidně na zemi, na chodbě, venku pod střechou.“

„Ne, máme plno, jděte níž na Brádlerovy boudy.“

Je tma jako v pytli, šlapeme omylem do louží a pak se před námi konečně objeví chata. Oáza pro zbloudilé cestovatelky, které přichází z mlhy. „Klidně spěte tam u oveček, můžeme vám tam i rozdělat oheň. Opravdu vám nebude zima?“ A tak jsme našli příbytek.

Ráno je nádherné. Po nočním dešti se zvědavými zraky kudrnatých společnic pijeme kafe na naší soukromé terase.

Bouda na sedle Pod Smělcem
Ráno v přístřešku u Brádlerovy boudy
Krkonošská snídaně
Krkonošské ovečky
Brádlerovy Boudy
Výhled na Martinovku

Ráno vyrážíme zpátky kolem Martinovky směrem na Labskou boudu. Psi jsou nadšení z plných tůněk vody po včerejším dešti, lítají do nich a zase ven. Sbíráme cestou obří borůvky a smějeme se nad včerejšími zážitky.

Po tom, co prodiskutujeme názory na devítipatrovou železobetonovou stavbu, která nahradila původní hotel Labská bouda se přesuneme po červené na Pančavský vodopád. Kousek odsud je taky Pramen Labe, na ten ale nemáme čas. U Pančavského vodopádu uděláme pár fotek, nenadchne mě to ale tak, jak jsem čekala. Pokračujeme přes Harrachovy kameny na Dvoračky.

Krkonošské borůvky
Labská bouda
Pančavský vodopád
Harrachovy kameny

Na Dvoračkách se parádně naobědváme v restauraci Štumpovka. Ani se nám nechce dolů z hor, ale ve čtvrt na pět nám jede vlak do Trutnova. Sejdeme do Horní Rokytnice a pak po zelené přes louku s krásnými výhledy. Kolem dřevěných horských chalup se dostaneme do Dolní Rokytnice. Nohy už nás bolí a těšíme se do vlaku.

Borůvkový knedlíky na Štumpovce
Rokytnice

Na železniční stanici Rokytnice nad Jizerou už nás čeká oddych! Ale přeci jen radši ještě překontrolujeme odjezdy. A jé je! Nejede to odsud ale z Jablonce nad Jizerou, to jsou skoro 2km a my na to máme jen něco přes dvacet minut. Běžíme! Běžíme po pražcích železnice, běžíme po asfaltu, přes silnici a zase po pražcích. Jsme sehraný, zvládneme to!

A zvládli. Sedíme ve vlaku, smějeme se v jednom kole a jsme už hrozně unavený. Byla to paráda, dobrodružství, nová přátelství a spousta nových zkušeností.

Už jen zbývá vrátit se pro auta do Horní Malé Úpy, kde jsme je nechali. Nahoře v horách je najednou děsná zima a tak už se těšíme domů. Rozdělíme se správně do aut a vyrážíme každá svým směrem už skoro za tmy domů. Brzy na viděnou!

MAPA – HŘEBEN KRKONOŠ ZDE.

Odkud vlaky nejezdí? Z Rokytnice nad Jizerou!

Jizerské hory – přechod hřebenovky 7/2020

Šumění potoků v harmonii se smrkovými lesy, sem tam nějaký vodopád, pás hřebenovky vedoucí kus od polských hranic. Jeďte se podívat na tu krásu do Jizerských hor!

Vycházím z Desný, mezi hučící kaskádou vodopádů se propletu do tichého lesa. Psi spokojeně kráčí vpředu s představou, že určují cestu, směr i rychlost chůze. U Souše se něco slaví, vábí nás zvuky harmoniky. Pokračujeme ale dál pod Bukovec. Tady obědvám a přisednou si ke mně čtyři fajn ženský, chvíli si povídáme, trochu je navnadím na sólo cestování a putuju dál. Jizerka je takový správný konec světa. Krávy a ovečky v ohradách, několik dřevěných chalup, tím vším prorůstá žlutězelená louka, krz kterou se klikatí potok Jizerka. Vystoupím na Jelení stráň. A konečně jsem na Hřebenovce. Přecházím přes Pytlácké kameny a dál dřevěnou lávkou nad rašeliništěm. Končím na vyhlídce na Smrkové cestě.

Vodopády – PP Černá Desná
Souš
Jizerka
Pytlácké kameny
Podělit se o bivak je důležité
Jizerská mlha

Usínám a přeju si, ať všechno špatný počasí přijde sem, Martin se s kamarádem zítra ráno bude pokoušet podruhé o výstup na sedmou nejvyšší horu Evropy. Je tma a probouzí mě déšť, to ani nevím, že ve 3:00 začali kluci lézt nahoru. Díky hustému lesu sem naštěstí neprší zas tolik, navíc jsem skrytá pod plachtou.

Druhý den začal podmáčenou pohádkou. Pršelo téměř celou noc a několikrát jsem byla vzhůru. Spacák naštěstí vydržel a i když se mi povedlo se v noci lehce odhrabat z pod plachty, voda neprošla skrz vnější tkaninu. A tak se vzbouzíme nad mlhavým údolím. Kapky rosy se třpytí, jak na ně doráží vycházející slunce. Všechno je zlatavě bílé.

Sestoupíme k potoku a pak pokračujeme vzhůru na Smrk. Přes Nebeský žebřík se vyhoupneme až k rozhledně. Je tu spousta čundráků, kteří nocovali přímo tady na Smrku. S některými si povídám, půjčují mi powerbanku a tak si vařím kafe a je mi dobře. Cestou dolů potkám partičku, která mi zabrala přístřešek na Předělu, prohodíme pár slov. Přes neznačenou trasu k Hájenému potoku šlapu vodou nacucaným mechem. Kloužu přes všechny můstky stále níž do civilizace.

Ve vlaku se dávám do řeči se spolucestujícím. Ani mi nepřijde, že jsem šla celé dva dny sama jen s psími parťáky. Jizerky jsou v tomhle směru dost přátelské. Zaklapnu dveře od auta, vyjedu z Desný a chytnu takovou průtrž deště a krup, že nevidím na cestu. Za chvíli je to pryč. Popojíždím kolonou v Praze a přijde zpráva ze Švýcarska. Počasí vyšlo a oni to zvládli! Stanuli na jedné z nejvyšších a nejvýznamnějších hor Evropy, na Domu a teď už jsou na signálu a na cestě k autu! Jsem dojatá a vděčná, že čekal rok na tenhle sen a on se splnil. A i když je proti tomu ten můj malý víkend jen tečkou, jsem ráda, že jsme ho strávili spolu alespoň v myšlenkách na sebe.

MAPA TRASY – HŘEBENOVKA JIZERSKÉ HORY ZDE.

Ráno za Předělem
Nebeský žebřík
Smrk 1124m
Smrk – výhled z rozhledny
Hájený potok

Lužické hory – pískovcové lezení na Horní skály 4/2020

V pátek v osm večer se potkáváme s druhým autem lezců na parkovišti Rynoltická před Horním Sedlem. 

Stoupáme obtěžkáni materiálem na lezení, jídlem a vodou, každý nese něco. Míjíme obě Smrtky, Dvojče i Libereckou věž a pod Hřebeny potkáváme kamarádku Hanku, která přijde v pletené dece a jako lesní víla nás dovede na výhled, kde už se před naším příjezdem utábořila. Za chvíli se lesem line náš osmihlasný smích, koukáme na hranici s Polskem/Německem a popíjíme medovinu, svařák či pivo.

Táboření pod Hřebeny

Ráno nečekaně fouká úplně mrazivý vítr a smrky nám v něm ševelí svými větvemi nad nocovištěm. Přesuneme se k Sokolovi. Vláďa školí celou skupinku, vysvětluje správné techniky slanění a jištění druholezce shora. Martin se mezitím naváže a já ho jistím na Normálce vedoucí přes komín. Nahoře na polici se postupně dobíráme a Vláďa mezitím vytáhne Západní levou spáru V. a pokračuje vzhůru k vrcholové knížce. Roman dobírá další část party a Martin si vybírá Severní hranu V., kam mám za ním trochu problém dolézt. Za mnou jdou Danča a Jani, Roman a pak i Vláďa všichni úspěšně. Pískovcová klasa nám dává zabrat, doplňujeme energii bábovkou a kafem. Vláďa se pak s nadšením hrne do Frýdlantské cesty VII., ale po pár pokusech nechá vedení Martinovi.

Školení pod Sokolem
Západní levá spára V.
Závěrečný přeskok na Frýdlantské

Odpoledne konečně semtam vykoukne sluníčko a tak se vydáme k Velké smrtce. Martin si vybere Normálku III. a s Vláďou nám pak shora hodí lano i do Nové zapadní cesty III., lezeme tedy na dvě skupiny za nimi nahoru. Roman odjistí Marťase V., který za námi doleze na závěr a místo úžasu z výhledu pronese nejdřív pár sprostých slov. Na vrcholu se společně ještě dobrou chvíli zdržíme, sdělujeme si dojmy a kocháme se krásou Lužických hor.

Relax na Velké Smrtce
Vrcholovka
Důmyslný systém jištění je na závěr smotán
Slanění

Pod Cvičnou skálou nacházíme perfektní nocoviště pro dnešní noc. Je tady ohniště a posezení. Příjemně unavení večeříme a u ohně si alespoň procvičujeme teorii.

Pod Cvičnou skálou

Další den je počasí o něco lepší. Přes stavění se všichni vydrápeme na Malou Smrtku a najednou je během toho balení a klábosení už poledne. Rozhodneme se omrknout ještě Krkavčí skály, které jsou asi 20 minut cesty po zelené turistické trase. Dojdeme ke Krkavčímu hnízdu a Vláďa nám všem vytáhne Cestu středem za VI., místo je to opravdu nádherné. Musíme se už ale bohužel vrátit domů.

Stavění na Malé Smrtce
Cesta středem VI.
Šachtou k Fellerovce

Balíme a opět obtěžkáni materiálem a spoustou pěkných zážitků navrch se vracíme na parkoviště. 

Tak zase příště, skály.

Labské pískovce – víkend na Děčínsku 6/2019

Severní hranice Čech jsme ještě moc nestihli probádat a ani prolézt. A tak, když dostáváme od přátel návrh na víkendové lezení na Labských pískovcích, vůbec neváháme.

Mezi lezci známé údolí pod zkratkou Labák si okamžitě zamilujeme. Kouzlo Dolního Žlebu a restaurace u Kosti je nezapomenutelný. V okolí je navíc spousta míst na výlet.

Výlety v okolí Děčína

  • Klopotský vodopád (200 metrů od cyklostezky na hraničním přechodu Děčín / Bad Schandau)
  • Großer Zschirnstein (nejvyšší stolová hora německé části Děčínské vrchoviny)
  • Děčínský Sněžník (nejvyšší stolová hora ČR)
  • Pravčická brána (známý skalní útvar přístupný po turistické trase z Hřenska)
  • Pastýřská stěna (ferrata nad řekou)
  • Zoo Děčín

Lezení na písku

Vybíráme nějaké sedmičkové cesty na Indiánce, chce to alespoň 80m lano, abychom si z cest mohli vybrat.

Suchý výkon 7b a Odvezu vás do Sierra Madre 7b pokoříme všichni. Martin pak vytáhne ještě Medvědí hlavu za 8. Bída s Jirkou jdou na závěr pokoušet morál na Atlantidu a vylezou i nějaké cesty za 9.

Lezení tady není lehké, ale krásné. Skála příjemně drží v rukách.

Po zelňačce u přívozu vybíháme na Klopotský vodopád a než si usteleme v lese, ochotnáme ještě pár piv u Kosti.

Indiánka – Suchý výkon 7b

Großer Zschirnstein

Klopotský vodopád

Klopotský vodopád

Odvedu vás do Sierra Madre 7b

Kam na výlet v okolí Teplic 10/17

Při cestě po Ústecku stojí za to, zastavit se na chvíli i v Teplicích. Okolo centra města funguje několik léčebných lázní. Například lázeňský dům Beethoven, který je nejstarším lázeňským domem ve střední Evropě.

Lázně Teplice

Centrum města pak vybízí k procházce přes Lázeňské náměstí kolem celé Zámecké zahrady. Uprostřed Horního rybníka stříká fontána a u jeho přítoku najdeme minizoo s opičkami.

Blízko této části Teplic se dá i za pěknou cenu ubytovat například v penzionu Saraya Wellness, který můžu jen doporučit.

Můžete samozřejmě taky zkusit bydlení přímo v některém z lázeňských domů.

Mapa trasy tady.

Hrad Doubravka Teplice

No ale pryč už z centra, alespoň na jeho okraj. Ať přijedete do Teplic z jakékoliv strany, pravděpodobně si hned všimnete hradu, který se tyčí na Doubravské hoře. Odtud název hrad Doubravka (nazývaný taky hrad Panorama). Na kopec se dá dostat z několika stran a jezdí přímo pod něj i autobus, je to krátký výlet vhodný i pro rodiče s dětmi nebo kočárky.

Hrad tady stojí už od patnáctého století a je z něj nádherný výhled na celé město.

Trasa od autobusové zastávky tady.

Komáří vížka

Posouvám se ještě o kousek dál a to na místo, které tady stoprocentně zná každý obyvatel – na Komáří hůrku (název jako z pohádky). Vrchol hory se nachází asi 12 kilometrů od centra Teplic a dá se na něj dostat autem, autobusem nebo z obce Krupka lanovkou. Na tuhle lanovku můžou být zdejší obzvlášť pyšní, protože je nejdelší sedačkovou lanovkou v České republice a končí u horského hotelu Komáří vížka. Teď na podzim tady stromy hrají všemi barvami a v zimě by se odtud nádherně běžkovalo, třeba až do Německa.

Okolo Krupky je taky několik zřícenin a bývalých štol.

Trasa od autobusové zastávky na vyhlídku tady. Autem jde dojet až k hotelu.

Tiské stěny

No a nezbývá než vyrazit tak hluboko do lesů, abychom už na Teplice neviděli. Další cestu mám do Tiských stěn. Jde o pískovcové skalní město, kde chodíte opravdu v písku a užijou si tady své i zkušení horolezci (říkám zkušení, protože já bych k prvnímu kruhu, který je tak v sedmi metrech, ani nevylezla 😀 ).

Do skal přicházím od turistické chaty Tisá a jako první procházím vysokými útvary. Filmaři už tohle místo taky dobře znají, natáčelo se tady několik scén do pohádek a já si připadám opravdu jako v jedné z nich. Jestli přemýšlíte jen nad jedním místem, kam na výlet, tak rozhodně sem.

První okruh končí u rozcestníku s občerstvením a já se vydávám do malých skal, kde mě cesta zavede až na úplný vrchol. Pode mnou je jen podzimem zahalená obec Tisá a jinak nic, jen nebe a lesy. Zpátky k autu to vede hřebenovkou s několika krásnými vyhlídkovými místy. Tiské skály nechávám za zády.

Trasa od turistické chaty tady.

Bořeň

A do pětice musím ještě upozornit na poslední krásné místo v okruhu kolem Teplic a to je Bořeň. Bořeň tady rostla už někdy od třetihor a je to největší znělcový útvar ve střední Evropě. Hory si musel všimnout každý, kdo někdy jel přes Bílinu do Teplic. Je to taková kupa z lesů a skály a cesta na ni vede právě z Bíliny.

Ani na lezce se tady nezapomnělo, ale všude je upozornění, že skály jsou lámavé.

Trasa z Bíliny na vrchol tady.