Cestu Švýcarskem si užíváme. V okolí Furkapass je nekonečně nádherných výhledů. Večer přijíždíme do Saas-Fee, kde nás při vjezdu do města zastaví závora. Bohužel musíme přespat u velkého betonového monstra – čtyřpatrového parkoviště. Do Saas-Fee nelze vjet vlastním autem, podobně jako tomu je i v jiných městech v Alpách. Za přespání na parkovišti zaplatíme 15 franků, což je nejlevnější možné řešení.
Ráno je nádherně. Strmě stoupáme směrem k Distelhornu, když se najednou Jarce rozlepí obě podrážky. Nepříjemnou situaci dokážeme nakonec dost zlehčit a nalézt jediné východisko, nákup nových pohorek v Saas-Fee. Já s Martinem odcházíme napřed. Po 1500 vm a zdolání skalnatého hřebene v mlze vylézáme na Mischabel Hut. Chata je postavená na skále a částečně ji podpírá lešení. Pojme skoro sto osob, které dokáže nakrmit a nechat je vyspat i odpočinout na lehátkách. Navíc je výborným výchozím bodem pro výstupy na Nadelhorn, Lenzspitze nebo Ulrichshorn.
Výstup na Nadelhorn 4327 m.n.m.
Výchozí bod: Mischabel Hut
Trasa: Mischabel Hut 3300m – ledovec Hohbalmgletcher – sedlo Windjoch 3850m – Nadelhorn 4327m
Nejsme velký spáči, ale i tak si na režim Mischabelhütte zvykáme až druhý den. Stejně jako ostatní chaty postavené vysoko v horách je i tato uzpůsobena největším nadšencům. Budíček ve tři ráno není nic neobvyklého. K snídani chleba s marmeládou nebo mazacím sýrem či miska müsli zalitá mlékem. Žaludek není zvyklý tak brzy jíst a přesto do něj to jídlo všichni natlačí a než se vykodrcáme my, chata je už skoro prázdná. V pět ráno je ještě tma a nebe plné hvězd. Jsme poslední. Oba vrcholy jsou už ozářené čelovkami. My sledujeme východ slunce z ledovce, oni z vrcholu. To nám ale vůbec nevadí, nikdo nám nedýchá do zátylku, jsme tu sami.
Zpočátku cesta vede po skalnatém hřebínku, v místě, kde se skála stáčí doleva na Lenzspitze, pokračujeme rovně na ledovec. Tady se navážeme po cca 12 metrech od sebe na lano a ledovec přejdeme ostražitě s cepínem a mačkami. Trasa je vychozená a trhliny jsou viditelné.
Za svítání stoupáme ve strmém svahu do sedla Windjoch. Dále po hřebeni vlevo stále dobře viditelnou vychozenou cestou. Dva úseky obchází skálu, kde je nutné si dávat větší pozor. Pod vrcholem lze zvolit dvě varianty, buď zleva do skály, která je mírně lámavá, nebo pokračovat vpravo a nad sněhovým polem ostře doleva, kde lze úsek minimálně na dvou místech zajistit smycí. Lezení je v obtížnosti II.
Kolem vrcholového kříže není mnoho místa a tak odpočíváme těsně pod ním. Užíváme si výhledy na protější Weismies, Laginhorn, zleva Aletchhorn, za zády Dom a Materhorn, nádhera.
Sestup je stejnou trasou a ve dvě odpoledne padáme na terase chaty do lehátek. Prospíme se do večeře, kdy si slavnostně ve třech chodech ještě přidáváme pečenou zeleninu a maso. Večeře na Mischabel jsou výborné.
Ráno vypadneme opět za tmy. Ve čtyři snídáme a před pátou jsme na nástupovém hřebínku. Trasa je až do sedla Windjoch stejná.
Výstup na Ulrichshorn 3925 m.n.m. a přechod Balfrin Nordwestgrat
Ze sedla se stočíme vpravo na Ulrichshorn. Vyšlapaná cesta ve sněhu nám urychluje postup vpřed. Na vrcholu dokonce máme k dispozici lavičku. Kdo se sem s ní táhl?
Další kilometry jsou náročnější. Sestupujeme trhlinami potrhaným ledovcem Riedgletcher bez známek lidských stop. Vyfoukanými plochami prokličkujeme až pod skálu a mírným sněhovým polem vystoupáme na předskalí Balfrinu.
Z této jižní strany je výstup plný suti, dál jdeme bez maček po dobře značené trase až na vrchol. Na hřebeni je třeba nikam nescházet a pokračovat přímo. Takto se na chvíli Špelda s Jarkou dostanou do úzkých a musí slaňovat. My se naopak držíme v hřebeni zprava a slézáme mírným firnem. Obdobné pasáže míjíme až na cílový Bigerhorn. Vázat se nelze, každý musí za sebe. Pár exponovaných míst v obtížnosti II. a přechod plotny III.-IV. umocňuje nadmořská výška, lámavost skály a strmý spád. Vše bezpečně přejdeme. Potkáváme za den ještě tři jiné skupiny. Sestup k chatě je jednoduchý, ale pro kolena po celém dni dost namáhavý. Povzbudí nás zastavení s kozorožcem.
Na chatě pivko, večeře, karty a mizíme pod peřinou v samostatném lágru u chaty.
Sestup z Bordierhütte do Grächen / Sankt Niklaus
Výchozí bod: Bordierhütte
Trasa: Bordierhütte – Riedbach – Grächen
Časová náročnost: 6h
Prominence: 1152m ↘️ (1872m↘️)
Vzdálenost: 9,5km (15km)
Nezbývá než opustit horské velikány. S batohem vzpomínek vyrážíme dolů. Cesta je nově přeznačená a oproti mapám vede až pod ledovec a přechází po mostku řeku Riedbach. Nádherně zeleným lesem, pěšinkou podél levády, křižujíc stékající řeky sejdeme až do malebného městečka Grächen. Objednáme si typické švýcarské Rösti.
Vzhledem k ceně městské dopravy odjíždí pro auto zpět do Saas-Fee jen Špelda s Jarkou a nechají nás na pár hodin o samotě. Autobusy z Grächen jezdí každou hodinu a až do Saas-Fee trvá jízda se dvěma přestupy dvě hodiny. My mezitím sejdeme až do Sankt Niklaus, kde si objednáme kafe a počkáme na ně.
Spíme na vyhlídce nad Grimselsee. Švýcaři mají na každém rohu parkoviště pro obytňáky a některá jsou zdarma. Nikdo neřeší, že si tady semtam někdo postaví i stan. Sledujeme hvězdy a pijeme víno.
Další den náš výlet končíme koupačkou v křišťálově modrém Lungerersee. Všechno nám vyšlo na jedničku, počasí, fyzička i skvělá společnost. Díky za druhou čtyřtisícovku a hodnotný vysokohorský přechod, horám zdar!
Co asi dělají ty lamy a koně, když celý hřeben přikryje plachta deště? Byli jsme vyhnáni z první etapy tůry, počasí se změnilo na 5 dní souvislého deště a bouřek. Na trase jsme strávili 3 noci, přesto by byla škoda se nepodělit o nabyté zkušenosti. Zvlášť když mám od prvních sestoupaných metrů pocit, že se musím co nejdřív vrátit nahoru.
Karnská hřebenovka se nachází na hranici Rakouska a Itálie a skládá se z několika denních etap, které jsou ohraničené horskými chatami a dny si každý může uzpůsobit podle svých možností. Spát mimo chaty je v Rakousku zakázané a v Itálii obtížné, proto je vhodné si nocleh rezervovat dostatečně dopředu. Pro chaty registrované v klubu Alpenverein najdete kalendář obsazenosti a možnost rezervace po přihlášení
Na chatách platí poměrně velká sleva pro členy Alpenverein i ČHS.
Hřebenovka oficiálně začíná ve městě Sillian. Příjezd je vhodný do Sillian vlakem nebo autobusem. Autem se dá dojet přes mýtnou bránu (5 eur) až k chatě Leckfeldalm, kde lze auto zdarma nechat zaparkované. Trasa může být rozdělena na dvě etapy díky silnici Plöcken strasse, která spojuje horský hřeben s městem Kötschach.
Itinerář celé tůry na devět dní:
1. den Sillian – Sillianhütte – Obstanserseehütte 17,6km
2. den Obstanserseehütte – Porzehütte 13km
3. den Porzehütte – Hochweisssteinhaus 17,3km
4. den Hochweisssteinhaus – Wolayerseehütte 15km
5. den Wolayerseehütte – Plöckenpass 9km (konec první etapy) nebo pokračovat dál na Zollnerseehütte dalších 16km
6. den Zollnerseehütte – Rattendorfer Alm 15km
7. den Rattendorfer Alm – Gasthaus zum Rudi v Eggeralm 23,8km
8. den Eggeralm – Feistritzer Alm 17,5km
9. den Feistritzer Alm – Thörl–Maglern 18,5km
Thörl-Maglern je cílový bod celé Karnské hřebenovky, kde je vlakové nádraží odkud se lze přepravit domů nebo zpět pro auto.
Karnská hřebenovka – 162km, ↗️9193m , ↘️9630m
Sillianhütte
Na Sillianhütte přicházíme v noci. Cesta a přesun aut nám dali zabrat. Pod zářícími hvězdami vykukují siluety skalních štítů Dolomit.
Ráno už vše vidíme jasně, z chaty se díváme na národní park Tre Cime. Po snídani vyrážíme směrem k Obstanserseehütte.
Sluníčko nás opéká do ruda a opaluje na nás střih našeho oblečení. Potkáváme lamy, které se pasou a vyhlíží do Dolomit jako my.
Po výstupu na vrchol Demut – La Muta 2592m obědváme v ruinách bunkru z 1. světové války. Voda na trase běžně není, ale protože je začátek léta, místy ještě potkáváme sněhová pole a ani o tekoucí vodu z nich není nouze.
Pokračujeme na vrchol Eisenreich 2665m, kde si užíváme další zastávku a sluníčko.
Obstanserseehütte
Jezero Obstanser See už je jen pod kopcem. Martin uhání napřed a objednává nám za odměnu Weizny. Chata se zdá maličká, ale uvnitř je mnoho pokojů převážně s více postelemi a soukromí tu určitě nehledejte. Spí se v postelích i po třech, aby se ušetřilo místo. Objednáváme si večeři i snídani.
Ráno vrcholky pokrývá mlha. Při výstupu na Pfannspitze 2678m jsme ošleháni vichrem a výhledy nejsou žádné. Zapíjíme vrchol a scházíme na teplou zeleninovou polévku na chatu Filmoor.
Mlha ustupuje a hřebenovka se nám opět ukazuje. Dnešní část není náročná. Z Filmoor následuje sestup cestičkou pod skalními stěnami a mírný výstup do sedla zahradami plnými brusnic a fialových azalek. Ze sedla sestupujeme po kamenech a překračujeme horské prameny. Mezi kapradím se propleteme k Porzehütte.
Porzehütte
Nová Porzehütte je celá obložená dřevem. Pokoje jsou po šesti, ale dvoulůžka jsou oddělena do samostatných kójí. Krásné místo na to, promyslet co dál. Počasí se kazí a my to buď musíme rychle napálit, ale strávíme celý den v dešti nebo zvolíme cestu úniku.
Nakonec se ráno k dešti přidává i bouřka, kterou na hřebeni potkat nechceme. Utíkáme tedy celý mokří do nejbližšího města a je to ta nejlepší volba. Schneme až do druhého dne.
Slibujeme si, že se sem zase vrátíme, upršený hřeben necháváme za zády a odjíždíme domů.
Loni k nám přibyl Pupek. Je to Trafic, co se občas chová podle tvaru svého znaku, který si hrdě nosí na břiše. Pán, co nám ho prodal, měl taky pupek a když nám po dvou měsících padnul motor, nechtěli jsme se zachovat jako “diamanti” a opravu jsme si celou zaplatili sami. Pupek se rozhodně nevyplatil. Když byl skoro půl roku v servisu, zvažovali jsme, že ho zase hned prodáme. Jenže pak volali, že už to opravili a my s ním vyrazili na jaře na skály a zase jsme se do něj zamilovali. Navíc nám potom pomohl mockrát na stavbě a kamarádům zrekonstruovat byt a přestěhovat se. Pupek prostě musel letos za odměnu do hor a k moři.
Bosnu vybral Kuba s Evčou. Po návštěvě Albánie před dvěma lety jsme byli už kouzlem Balkánu polapeni a nezbylo než okamžitě bez přemýšlení kývnout.
Národní park Una
Příjezd do Bosny přes chorvatské městečko Rastoke nám napovídá, že tady bude krásně. Když si vybíráme bosenské marky v bankomatu v Bihaci už se stmívá. První noc spíme u benzínové pumpy mezi městy Pritoka a Ripač. Pánové z benzínky se na nás po ránu sice moc netváří, ale po tak dlouhé cestě nebylo moc na výběr, potřebovali jsme se vyspat. Chceme je s Evčou trochu rozveselit a jdeme si koupit džusík a čoksu, ale nepomáhá to, prodavač stejně čučí jako kakabus.
První puntík na mapě, kterou jsme zapomněli doma je národní park Una. Una je řeka meandrující v lesích s průzračně tyrkysovou vodou a spoustou vodopádů. Na Uně si uděláme dvě zastávky – Štrbački Buk a Martin Brod. Štrbački jsou větší vodopády. Za vstup se platí 8 marek za osobu, jdeme se projít až na konec turistické trasy dolů k řece, vodopády jsou nádherné a jelikož je pondělí není tady ani moc lidí.
Štrbački Buk
Martin Brod je trochu turističtější. Vodopád je menší, ale neméně kouzelný. Vstupné jsou 3 marky.
Sarajevo
Po vodopádech nás čeká 5 hodinová cesta do Sarajeva. Část trasy vede doslova lesní cestou, tak je lepší vybírat si větší silnice. Odpoledne lehce prší. Stavíme se na kafe a tankování v Mrkonjic Grad, je to moc pěkné místo v nižších horách.
Do Sarajeva přijíždíme večer a parkujeme raději na hlídaném placeném parkovišti. Navečeříme se v blízké hospůdce Cakum Pakum, která je plná starých kufrů, knížek, lampiček a dalších serepetiček, díky kterým si připadáme jako v některé z hospod v Příčné ulici z románů od J.K. Rowlingové.
Sarajevo voní zvláštní sladkou orientální vůní, jejíž původ nedokážu nikde vygooglit. Je možné, že vychází z mešit, které sledujeme jen z povzdálí. Kolem mešit je vždy čisto a uvnitř je rozprostřen rudý koberec. V celé Bosně je polovina populace muslimská. Po pár dnech si zvykneme na ženy zahalené v hidžábech i na jejich strach ze psů. Na cestě nás totiž doprovází fenka husky Zaria a občas opravdu udělá trochu rozruch.
V Sarajevu stihneme ještě jednu zastávku – památník v místě atentátu na Ferdinanda D’Este u řeky v ulici Zelenih beretki.
Pohoří Bjelašnica
Přespat jedeme do pohoří Bjelašnica. Ve tmě a mlze vystoupáme autem na půl cesty k vesnici Umoljani a zakempíme u studánky. Není to žádné oficiální parkoviště ani nocoviště, ale jde o tak opuštěné místo, že tam ničemu ani nikomu překážet nebudeme.
Když ráno spadne mlha do údolí, konečně spatříme vrcholky bjelašnických hor. Po snídani si sbalíme baťůžky a vyrážíme na okruh přes vesnici Lukomir – nejvýše položenou trvale obydlenou vesnici v Bosně.
Martin si koupí domácí pletené papuče, ve kterých mu jednou bude jistě takové horko, že se mu zpotí nohy a už je nikdy neobuje, ale podpořil místní turismus. V restauraci si objednáme masový a bramborový burek, přejíme se a jde se nám pak těžko přes hory. Představujeme si, jak pro nás přiletí náš paddleboard a my na něm odletíme z kopce do údolí.
LukomirLukomir
Vyfuníme na vrchol Obalj, projdeme stádem ovcí a pod Sarukem se stočíme dolů do vesnice Umoljani a k autu.
Autem se pak jedeme podívat na místo Olympijských her, které bylo postaveno a opuštěno po hrách roku 1984.
Dinárské hory – Bosanski Maglic
Přejezd k Maglici vede horskými serpentinami. Nad hustými smrkových lesy koukají vysoké hory s vápencovými skalními stěnami a věžemi.
Neosvětlené tunely lemuje pod silnicí průzračná hučící řeka. Motáme se roklí, volant se kroutí zleva doprava, plyn, spojka, brzda, plyn, spojka, brzda. Držím se madélka ve dveřích a lítám po sedačce.
Silnice se klikatí, jako když se do vzduchu ledabyle odhodí klubíčko šňůry a nechá se dopadnout. V zatáčkách číhají krávy. Brzda, spojka, plyn. Brzda, spojka, plyn.
Konečně dojedeme na parkoviště pod Maglic. Válí se tady spousta odpadků a v lese chaoticky bliká tisíce světlušek.
Bočkojc si chtě nechtě musí ustlat v těch odpadcích a ráno říkají, že to je nejhorší noc v Bosně. Nabízíme jim, že další noci můžou spát na střeše Pupka, ale moc se jim to nezamlouvá. Nám se to zdá v případě setkání s medvědem jako mnohem lepší volba.
Výstup pod Maglic začíná pozvolně, sen o pohodovém treku se ale brzy rozplyne. Začne stoupání a přelézání popadaných mokrých kmenů.
V lese řešíme, jak se bránit proti medvědům a že až nějakého chytneme, dáme si medvědí tlapu na medvědím česneku. Snažíme se touhle konverzací odradit všechny medvědy, kteří na nás v houští číhají.
Les je hustý a vlhký. Stromy se tady do sebe proplétají tak, že to vypadá jako když spolu tancují. Dole rostou obrovské lopuchy, které by se daly použít jako deštníky, kdyby začalo pršet.
Pod Maglicem
Pod Maglicem je parkoviště, o kterém jsme nevěděli. Kdyby jo, šlo by z něj jít nalehko na vrchol severní stěnou, ale asi spíš bez psa. Najednou hřmí a když se objeví i dva blesky tak se debaty o tom, zda by šlo na Maglic vylézt tudy i na těžko stávají bezpředmětné. Rozhodneme se jít k jezeru Trnovačko a na Maglic vylézt zítra za lepšího počasí. V Bosně totiž chodí bouřky až odpoledne. Před jezerem v lesích žije miliony komárů, stoupáme po mokrých kamenech a za chvíli jsme celí poštípaný. Nejde se nijak bránit, repelent nepomáhá a jediné co můžeme, je nezastavovat se. Zaplaveme si v jezeře, postavíme stany, koupíme si pivo a pokračujeme v odhánění komárů.
Po nějakém čase jsou největší komáří hejna pryč. Večeříme a hrajeme karty. Brzo se připravíme ke spánku, abychom mohli ráno brzo vyrazit na Maglic. Před usnutím ještě slyšíme ze stanu, jak chatár volá na celý kemp ,,Čorba, čorba! Grátis.” Kuba vyleze ze stanu a když zjistí, že se z velkého hrnce rozdává polívka vyběhne si pro ni s ešusem a se všemi se pak podělí. Je výborná! Gulášovka s nějakým vyvařeným kusem jehněte.
Kolem jezera stanují skoro samí Češi a celkově všude potkáváme náš národ. Martin už tomu pak říká Bosenská republika česká a moc se mi to líbí, protože věřím, že se sem budeme příště vracet jako domů.
V 6 ráno vylezeme ze stanů mokrých od ranní rosy. Oproti včerejšku je na vrcholcích hor nádherně bez mráčků. Nasnídáme se a sbalíme na výšlap. Cestou od stanu nám jezero a sluneční paprsky připraví parádní podívanou. Zatímco se třpyt odráží od hladiny do chomáčků mlhy, které se pak pohupují nad vodou, my stoupáme vzhůru. V příkrém kopci pozorujeme srdcový tvar jezera. Funíme, potíme se, ale za chvíli jsme na barevné horské louce plné květin. Mimojiné tady roste třeba bosenská lilie jejíž žluté kvítky se otevírají až ke stopce. Přibližujeme se k Maglici. Výstup obsahuje pár kroků a chytů po skále a pak už zase po dvou stoupáme k plechové vlajce Bosny. Vyfotíme se a otevřeme teplé vrcholové pivo. Chvíli se kocháme výhledy do Černé Hory a do Bosny a za chvíli nás dojdou další Češi a Slovák. Jako doma.
Ráno u jezera TrnovačkoNa vrcholu Maglic
Cesta dolů je úmorná, strmý sestup k jezeru, naobědvat se, zaplavat si, sbalit stany, projít medvědím lesem, překročit řeku a ještě celý sestup kamenitou serpentinou k autu. Nesmím opomenout, jak rytmicky klepeme hůlkami nad hlavou kdykoliv se přiblížíme k houštině. Vypadáme jako parta z blázince, ale žádný medvěd na nás nakonec neskočil.
Bosna nás učarovala, každou zatáčkou se mění kopce, nebe, domky i hory v pozadí. Chlapi pasou koně, jezdí v traktorech a posedávají v kavárnách a bábušky s šátkem zalévají záhony. V loukách je rozeseto několik malých vesniček. V jedné z nich večeříme čevabi a když se pak chceme rozjet, začne nám stávkovat spojka. No dali jsme jí v těch zatáčkách zabrat. Martin situaci zachraňuje bindrem. O kus dál v lese stavíme u pána v blikajícím autě, kluci mu okamžitě pomáhají přezout pneumatiku. Dostáváme pozvání na rakiji, ale odmítáme. Možná jsme ale měli, třeba by nám pomohl s naším problémem.
Blagaj – lezení a feratty
Z kopce do Blagaje Martin ještě párkrát sešlápne spojkový pedál a spojka pomalu umírá. Při parkování v lezeckém kempu vydechne naposledy. Dojeli jsme.
Kemp vypadá, jako by ho poslední lezci opustili před 20 lety. Vedle nás stojí dodávka s nějakými nomády se dvěma dětmi. Na umělé lezecké stěně se kývají staré chyty. Kdesi vzadu ve tmě hýká osel a ve větvích cvrkají cikády. Spíme našikmo, takže se kutálím v Pupkovi k okýnku a Martin na mě.
Další den mám zablokovaný krk a bolí mě z toho hlava. Voláme Global Assistance a za chvíli najíždím Pupkem na vlek odtahovky. Kluci jedou s ním do Mostaru. Máme strach, že nás budou muset odtáhnout až do Česka.
S Evčou a Zari se vydáváme do centra Blagaje. Je horko a všude mraky lidí, takže to o něco později zapíchneme na náplavce kousek od mostu. Voda je ledová a my rozehřáté na 150C, tak se hecujeme kdo tam vleze. Povídáme si a netrpělivě čekáme na zprávu o Pupkovi.
Ve dvě odpoledne volají kluci, že je zničená celá spojka, ale naštěstí mají skladem náhradní díly a zítra do dvanácti to opraví. Takže kluci teď jedou taxíkem zpátky, naobědváme se a jdeme lézt. Do kempu mezitím přijelo několik lezců, dokonce ze Švýcarska a lezou i v tom úmorném horku. My čekáme do šesti do večera než se teploty trochu umírní.
Lezeckých cest je tady spousta. Vybíráme nějaké pětky, na které se nastupuje asi 10 minut chůze za kempem. Je to krása, vápenec drží a cesty jsou sportovně odjištěné.
Blagaj
V sobotu ráno vyráží Kuba s Evčou na ferattu k hradu. My hlídáme Zarinu a bereme ji na výlet pro čerstvé pečivo a marmeládky. Pak balíme a kluci jedou pro Pupka. Přijíždí s novou spojkou. Z autorizovaného servisu jen za 11 tisíc. Jsme šťastný, že můžeme pokračovat v jízdě a že to ani tolik nebolelo, narozdíl od toho, kdyby se nám tahle porucha stala v Česku. Navíc pojistka nám kryje jak odtah, tak obě noci v kempu.
Kravica
Co jsou ale hůře utracené peníze než za spojku je za vstupné na vodopády Kravica. Po detoxu od lidí v horách je to jako facka. Převonění turisté ve frontách na vyhlídku. Nemáme tady chuť ani na zmrzlinu a jdeme pryč. Sem jedině mimo sezónu a jindy než o víkendu.
Podgora
Pokračujeme na Makarskou riviéru. Po nějaké době hledání vhodného místa na paddleboard a poslední přespání končíme nakonec v Podgoře v kempu Medora.
Krásný, malý, čistý, přímo u pláže, dogfriendly a s personálem mluvícím česky, to je místo, které jsme hledali. Za všechno na jednu noc platíme 86 euro a jdeme blbnout na pláž. Večer si dáme víno s živou muzikou, ráno ještě koupačku ve vyhřátém moři a vyjedeme na 11 hodin dlouhou cestu domů.
Letošní zima není na lyžování v Česku moc příznivá. Počasí se neustále střídá a sníh napadá pomaleji než slejzá. Neradi bychom ale, aby nám na skialpy začal sedat prach a tak se rozhodneme vyrazit v půlce února do Krkonoš. Hledám dostupná ubytování. Kvůli jarním prázdninám jsou horské chaty obsazené a tak vybíráme Penzion Relax s tím, že jako bonus je tam případně wellness a do večera otevřená restaurace.
Zimní výstup na Sněžku
Začalo to pátečním deštěm. Sníh rychle odtával a v noci potom místy parádně namrzal. Když jsme v sobotu odpoledne přijeli do Velké Úpy, lilo jako z konve. V neděli u snídaně jsme vzpomínali na naši loňskou zimní dovolenou v Rakousku, kde nás zastihla sněhová bouře a smáli jsme se tomu, jak je dnes oproti tomu krásný počasí.
Výstup přes sjezdovku na Portášovy Boudy se nesl v aprílovém duchu. Pršelo, svítilo slunce (tak moc, že jsme si rozepínali kalhoty), pak zase pršelo, sněžilo a pořád dokola dokud jsme nevylezli nad lanovku. Cesta k Růžohorkám byla krásná, padaly obří sněhový vločky a slunce protahovalo paprsky mezi jehličnany. Dali jsme si pivo a krkonošský kyselo. Nechtěli jsme se po něm tvářit kysele, ale o chvíli později to přišlo. Nezdokumentované části výstupu po ledovce v poryvech větru budou navždy chybět v našem fotoalbu. Martin přejmenovává Sněžku na Ledku a jde dál. Mně rezignují pásy a nechávají mě sto výškových pod vrcholem. Šourám se zpátky a o chvíli později se s Martinem zase potkávám, zvládnul to a na dvě minuty si užil vrcholové slávy.
Jedeme spolu dolů zpátky na Růžohorky, kde jsem zapomněla předtím ochutnat borůvkovej koláč – to by byl hřích se na něj nevrátit. A pak už za krásného odpoledního sluníčka zpátky do Úpy. Mělo to dneska úplně všechno !
Portášovy BoudyRůžohorkyLyžařský areál Velká Úpa
Daruj zážitek aneb jízda se psím spřežením
Abych toho dobrodružství neměla málo, dostala jsem od Martina jako dárek vyjížďku s musherem.
V pondělí v poledne nás v Peci pod Sněžkou vyzvedává na sněžným skútru Aleš a frčíme nahoru k Boudě Racek. Tady bydlí jeho 19 tahačů a jako první nás překvapilo, jak jsou všichni mazliví.
Tak jsem se stala na chvíli musherem v Krkonoších. Sáňky táhlo 8 alaskanů, které bylo nutné nejdřív nastrojit a správně zapřáhnout. Pak jsme vyrazili na asi 17km dlouhou trasu, kde jsme museli projet pár zatáček a vyhnout se lyžařům i běžkařům, když jsme na trase křižovali jejich tratě. Psi úžasně poslouchali na povely zatáčení i zastavení. Trasu si korigoval Aleš, který stál za mnou a komunikoval s lídrem – černým psem Hardym, který byl v čele spřežení.
Počasí se nám taky přece jen povedlo, přes noc něco málo nasněžilo a místy se nám z mlhy protrhal i pěkný výhled. Úžasný zážitek jsem navíc dostala zdokumentovaný na flešce.
Uteklo to jako vždy, s horami za zády a západem sluníčka před sebou jsme se vydali přes Prahu zpátky domů.
Lanovkou by to byla hrozná nuda a tak jsme vymysleli, že vylezeme na Lomničák legendární Hokejkou. Jenže neseznámeni s terénem, v příliš brzkém čase, kdy nahoře leží dost sněhu a po radách kamaráda na telefonu alá „babu bych tam nevzal“, jsme se smířili, že vylezeme lehčí Emericiho nářek. Stoupáme od Lomnického sedla Normálkou a po pár výškových metrech potkáváme kluka, který se právě vrací z naší vybrané cesty. Sděluje nám důležité informace o stavu sněhu nad Kartárikovím žlabem a odrazuje nás v jeho přechodu. Prý lepší to je Birkenmajerovou hranou, kterou lezl včera, je suchá, dá se vyhnout sněhovým polím a s výbavou, kterou si neseme, to pak i v klidu proslaníme. O výstupu tímto jižním žebrem sice slyšíme poprvé, ale už od nástupu ze sedla se nám zdál nejpřirozenějším směrem, který na Lomničák z této strany vede.
! Upozornění: toto není návod na výstup. Výstup je povolen pouze s horským vůdcem.
Takže je vybráno a do třetice všeho dobrého jdeme na Birkenmajerovu hranu. Tam, kde se cesta odděluje doprava na Emericiho už nasedáme do sedáků a začíná pěkná a poměrně jednoduchá jízda skalním žebrem. Základem je držet se směru po levé hraně nebo pod ní, dá se tady najít pár nýtů, borháky i slaňáky. Cestu dojišťujeme friendy, čoky a hexy, využití mají taky dlouhé smyce. Z pohledu druholezce je to pohoda a jelikož je terén exponovaný a nabízí nádherné výhledy na Térynu, Gerlach a spoustu dalších vrcholů, budete se bavit. Prvolezec si navíc přijde na spoustu krásných kroků, využije svých znalostí o pohybu ve vysokohorském terénu a nebude chybět ani pár morálových pasáží. Místy si opravdu pěkně zalezeme v III. (i IV.) terénu. V průvodcích se uvádí, že se lezou 3 lanové délky, my jich s 60m dvojčaty napočítáme 5, je to ale tím, že jsme si nechávali větší rezervu lana a jistili jsme se už v začátku, kde se nejspíš ještě chodí na průběžku.
Vlevo Birkenmajerova hrana, vpravo odbočka na Emericiho nářek
V závěrečném výstupu na vrchol jsou řetězy a taky spousta lidí, kteří si nás fotí, jako opičky v zoo. Sklidíme se do kouta, vychutnáme si pivo, uděláme pár fotek a začneme se připravovat na slanění.
Vrchol – Lomnický štít 2634 m
První slanění je přes borhák nacházející se těsně pod zajištěnou cestou s řetězy. Dále se dají najít ke slanění „beraní rohy“ případně další borhák. Držíme se u hrany mimo zasněžený žlab. Všechno zvládáme a po třetím slanění jsme už na nejprve nevýrazném chodníku a později na cestičce, kterou není nutné dál jistit.
Dolů do Tatranské Lomnice je to snad větší záhul než ta Birkenmajerka na Lomničák. Nahoru jsme si totiž pomohli lanovkou ke Skalnatému plesu a tak to bylo necelých 900 metrů stoupání (z toho cca 200 metrů lezení). Z vrcholu až dolů na parkoviště je to ale celé 1700 výškových metrů po vlastních, kdy kolena půlku cesty nesouhlasně vyjadřují svůj názor. Odměnou je návrat do našeho kempu, který už jsme si našli předchozí den a rádi bychom ho taky doporučili dál – kemp RIJO Camping u Studeného potoka, který nám dá pak ještě tu možnost, si při večeři a s lahví vína prohlížet Lomničák v celé jeho kráse. Máme štěstí, že počasí vyšlo na jedničku, protože ty výhledy opravdu braly dech.
První délka slanění RIJO Camping, Tatranská Lomnica
Slovenský ráj s koupačkou
Sotva rozlepíme oči, jsme netrpěliví, jak nám budou sloužit nohy po včerejším výšlapu. Vylézáme ze stanu a sdělujeme si pocity. Každý máme bolavou jinou část, lýtka, stehna, kolena, chodit ale můžeme.
Po snídani a sbalení tábora vyrážíme do Slovenského ráje.
Nakonec je z prvoplánově krátkého výletu hned 15 kilometrů s 900 metrovým převýšením.
Parkujeme za obcí Spišské Tomášovce v chatové osadě Jurkovec (kde u býv. recepce jde nechat auto). Podle doporučení pána, sekajícího u parkoviště zeleň, se vydáváme krásnou vyhlídkovou trasou přes louku (značenou jako cyklostezka 8708). S výhledem na Vysoké Tatry dojdeme k altánku, kde se vydáme po zelené na Tomášovský výhled. Odtud z několika možností volíme trasu po zelené přes Biely potok, po žluté na Kláštorisko a odtud po červené zpět dolů k mostu přes Hornád. Je ukrutné horko a s nadšením hledáme bufet v chatové osadě, ale zjišťujeme, že teď mimo sezónu není v týdnu otevřený. Náladu nám spraví studna stojící opodál.
Tomášovský výhledLouka nad zříceninou Kláštorisko
Jelikož se toužíme ochladit ve vodě, objíždíme Slovenský ráj po nádherné vyhlídkové silnici až dojedeme do Dedinek. Tady protéká řeka Hnilec přehradou Palcmanská Maša. Sotva schladím lýtka, Martin už je v té studené vodě po uši.
Spokojení pokračujeme po silnici k pramenu Hronu, kde stojí altánek a dá se tady parkovat. Vaříme, pozorujeme dalekohledem lišáka na protější louce a potkáváme české cestovatele mířící do Gruzie. Po večeři už zůstáváme v altánku sami, hrajeme karty a když se začne stmívat uleháme do auta.
Palcmanská Maša
Přírodní termální koupaliště
Ráno na střechu auta bubnují kapky deště. Co třicet minut se spouští déšť, v mezičase je chvíli ticho a sluníčko se snaží vydrápat ven ze závoje z mraků, ale bez úspěchu, už zase prší.
V altánku si osmažíme vajíčka se slaninou na cibulce a balíme k odjezdu.
Projedeme směrem na Poprad a přes dálnici do Liptovského Jána. Stále střídavě prší, Martin má rýmu a já mám v plánu využít tohle počasí na koupačku v termálních bazénech – těch přírodních, bezplatných. Pár jich totiž na Slovensku ještě je.
U Liptovského Jána brzy nacházíme Termálný kúpelný prameň Kaďa. Kaďa je spíš otužovací. V místě, kde pramen vyvěrá, má voda celoročně teplotu 24°C. Řídím se radami místních důchodců, které potkávám v kádi. Síra v jezírku je prý výborná na onemocnění pohybového aparátu, kloubů i na kožní nemoci. Důležitá je pravidelnost koupání. Během doporučeného dvacetiminutového pobytu ve vodě se jdu taky dvakrát osvěžit do potoka, kam jezírko vytéká. Je zde vybudován jez a tak se dá ponořit zhruba do metrové hloubky. Rozdíl teplot je kolem 18°C, (v zimě i 22°C). Po návratu do kádě je voda najednou mnohem teplejší a na nohách je cítit, jakoby se do nich zapichovaly jehličky.
Termálný kúpelný prameň Kaďa, Liptovský Ján
Dost bylo otužování a v pořadí je taky jeden teplý pramen. Zhruba půl hodiny jízdy autem se nachází jezírko Kalameny. Termálny prameň Kalameny (Medokýš) má teplotu 33°C a koupe se tady o dost více lidí. Teplá koupel je po obou dnech v kopcích opravdu relaxační a je tady krásně i za špatného počasí.
Termálny prameň Kalameny (Medokýš)
Na oběd jedeme do Liptovského Mikuláše. Konečně přestává pršet a sluníčko vylézá z mraků. Přejíždíme na ubytování do Penzionu Fako.
Před večeří se ještě vyvezu na salaš nad městem. Je to jen 12 minut autem a výhled na Nízké Tatry je nádherný.
Na hřeben Nízkých Tater
Další den ráno má Martin pořád rýmu. Pro mě to znamená, že v pohodě můžeme vybíhat na vrcholy, pro něj, že umírá a měl by zůstat doma. Takže vybírám jedno z velmi mála míst nad 1000 m.n.m., kam se dá vyjet autem. Je to Magurka v horách nad Partizánskou Lupčou.
Okolo 11té parkujeme u kostela a po žluté zn. šlapeme do krpálu až z nás teče pot. O nějakou dobu později jsme na hřebeni Nízkých Tater v sedle Zámostskej hole. Nad námi svítí sluníčko, ale všude okolo se prohání černý mraky. Já se kochám, Martin spěchá dolů. Přejdeme do sedla Latiborskej hole. Sotva dožvýkám housku, Martin už přešlapuje na místě, že je nutné odejít, nebo nás chytne bouřka.
Vracíme se a v půlce cesty začíná kapat. Odjíždíme z hor a leje jak z konve. Ještě že tu svoji rosničku s sebou mám, kouká na windyho a říká, že mám víc štěstí než rozumu.
Než odjedeme, slíbili jsme si halušky ve slovenskej kolibě a svůj slib brzy na to plníme. S naplněnýma břichama, bolavýma nohama a dalšíma skvělýma zážitkama se vracíme zpátky do Čech.
Vysoké Taury nemáme zatím moc probádané a v zimě na skialpech už vůbec ne. Ve středu odpoledne nás hned za hranicemi vítá sluníčko, o několik hodin později dorazíme na bezplatné parkoviště v Enzingerboden, kde necháme auto.
Vyjímečně budeme ubytováni ve velkém stylu. Berghotel Rudolfshütte se nachází ve výšce 2315 m.n.m. a je přístupný pouze pěšky nebo lanovkou. Stojí nad jezerem Weißsee v kuloáru dvou a tří tisícových vrcholů.
Pohoda. Pivo, sluníčko a strašně moc sněhu. Na další dny máme spoustu plánů, jak vyběhneme na okolní vrcholky a budeme se kochat dechberoucími výhledy na Alpy. Jak bude zeshora tenhle hotel maličký a jak si zase spálíme tváře, protože nemáme opalovák.
Pozitivně naladěni na následující dny si to o něco později štrádujeme v bílém hotelovém županu do vnitřního bazénu a do sauny. Venku je krásná jasná noc a nad zamrzlým jezerem září hvězdy. Z wellness nám vyhládne a jdeme se podívat, co máme k večeři. Tři hlavní jídla a kombinace příloh, salátový bar s dresingy, o kterých jsem ani nevěděla, že existují, dva druhy polévek, zákusky. Se vzpomínkou na to, jak na jiných výletech vaříme čínskou polívku a rozlámaní uleháme na karimatku, zabaleni do spacáku už od páté večer, protože je tma a nám bez spacáku mrznou zadky, tady pojídáme už třetí chod a usrkáváme z vysoké sklenice hořký weissbier.
Ráno máme před očima jen mlhu. A není to tím pivem, šli jsme dokonce docela brzo spát, abychom ráno mohli vyrazit na Granatspitze. Okenní rám zapadal zvenku sněhem. Mžouráme přes okno ven, ale všechno, co je dál než na metr od nás je bílošedé nic. Hory za oknem zmizely.
Dáme si snídani a koukáme na počasí. Vypadá to, že celým Rakouskem prochází sněhová fronta. Až 70 centimetrů nového sněhu a slunce vyleze až budeme zpátky doma z výletu. Radostně konstatujeme, že bude alespoň stabilně hnusně.
Kousek bychom se snad projít ale mohli. Sbalíme výbavu, nazujeme lyžáky, natáhneme pásy. Otevřeme dveře od lyžárny a zjistíme, že navíc parádně fouká vítr. Dolů k jezeru ani nevidím v jakém jedu sněhu, nevidím hrboly a ďolíky ani zatáčky na cestě. Jediné, co můžeme dělat, je vyšlápnout si po cestě pod lanovkou, kterou pravidelně protahuje rolba. I tam o něco později bloudíme.
Zastrašeni marastem se vracíme do hotelové restaurace. Martin si objedná pivo a já si jdu zaplavat. V podobném duchu strávíme celý zbytek dne.
Ráno je okno ze čtvrtiny zapadané sněhem. U snídaně polemizujeme nad dnešním dnem. Můžeme zůstat, utratit celou výplatu za čepované pivo, hrát stolní fotbálek a pak koukat na filmy. Nebo můžeme zajet lanovkou o údolí vedle, kde je podle webkamery přijatelně pod mrakem, koupit ve městě pár plechovek za pětinu ceny a vrátit se do večeře na hotel.
Jasně. Vyrážíme skialpovat na Amertaler See.
Uprostřed kopce začínáme mít pocit, že sníh není moc stabilní. Pípáky máme samozřejmě na sobě už dávno a Martin ještě rozhodne, že uděláme lavinový test. A tak se po 1,4 km kvalitního skialpu vracíme do údolí a zpátky k autu. 60 cm labilní masy sněhu ležící na ledové desce je už přece jen dost.
Kupujeme pár plechovek weissbieru a svištíme lanovkou zpátky do našeho bílého vězení. Hotelové okno už je do třetiny zapadané sněhem.
Naše oblíbené kolečko sauna, bazén a několikachodová večeře. To je něco, co zlepší jakýkoliv den. Granatspitze v mlžném hávu nás tímto zve na příští shledání. A protože jsme do něj nastoupili, je třeba příště přijít sundat pytel.
Nejkrásnější část lyžování nás čeká v den odjezdu. Nazouváme lyže hned u hotelu a zatáčku po zatáčce, obloučekza obloučkem odjíždíme z úžasného místa, které prostě občas nemá štěstí na počasí. My jsme si to užili. Spokojeni nasedáme do auta a zimní pohádkou se vracíme z Alp. Tam, kde před pár dny rostla tráva je teď metr sněhu a všechno nás to láká zapnout přezky a zase si kousek zalyžovat. Tak třeba příští zimní sezónu.
Naše parta opět nezklamala. „Poletíte za dva týdny do Gruzie?“ Zněla moje otázka předposlední den v říjnu. Tři dny na to jsme uspořádali setkání u nás v hospodě a ještě téhož večera jsme koupili letenky pro sedm lidí.
Sleduju počasí. Je už po sezóně a zatím to vypadá, že nám polovinu výletu proprší, možná i prosněží.
Třináctého listopadu ráno v Praze na Zličíně zjišťujeme, že se předpověď změnila k našemu prospěchu. Nejspíš nás to v horách nezasype sněhem, jásáme.
Na letišti proběhne běžná kontrola covidového cestování. Tedy kontrola certifikátu o plném očkování, příjezdového formuláře a standartně pasu. S vystavenou letenkou projdeme skenerem, který ověří naše obličeje s obličeji na dokladu, což je jediný moment oficiálně povoleného sundání respirátoru.
Do letadla vlezeme v 9 ráno a po třech hodinách letu, ale až v 15 odpoledne z něj vstoupíme. Gruzie je totiž v časovém pásmu +4 hodiny, ale od roku 2017 nemá letní čas, takže v zimě jen +3 hodiny. Hlavně se do toho nezamotat. Smutné je, že víme, že jsme zabili celý den.
První návštěva Kutaisi
Na letišti si nás vybere jeden z desítky taxikářů, prý se nás 7 i s ním vejde do jeho 6 místného vozu. Jdeme to prověřit. Po degustační pauze jeho domácího vína se naskládáme do Mazdy a frčíme do centra Kutaisi, kde máme ubytování.
Krátce si prohlédneme centrum a zaplujeme do první pěkné hospůdky. To byla hostina! Servírka postupně nosila na stůl Chačapuri, Charčo, Ostri a Šašliky. Zapíjeli jsme to gruzínským pivem a vínem a strašně jsme se přejedli, za 40 lari na osobu, tj. 240 Kč. Potom jsme prošli na bílou lávku, kde jsme v baru potkali psa Cyrila. Tedy prvního psa, kterého jsem pojmenovala. Hráli jsme si na mostě a on nás doprovodil až domů.
Ráno svítá nad katedrálou Bagrati, vidíme ji z terasy našeho penzionu. Bagrati se vyjímá nad celým Kutaisi, protože je položená na kopci nad řekou Rioni. Jdeme do pekárny. Koupíme si něco strašně sladkého a nechávám dýško, čímž paní za pultem dost rozhodím. V 10 už mi volají z půjčovny, že máme za plotem připravenou Toyotu Land Cruiser.
Cesta z Kutaisi do Mestie autem
Co říct o přejezdu z Kutaisi do Mestie? Je to dlouhá cesta a jsem ráda, že jsme jeli vlastním autem a mohli dělat zastávky. Silnice je v dobrém stavu. Z Kutaisi jsme si nejprve vyjeli na prohlídku kaňonu Martvili, kde nás opět vítali psi. Potom jsme pokračovali do Tsalendjikha, kde jsme prošli tržiště a dali jsme si placky s fazolemi a se zelím. Některým psům jsme část svačiny rozdali. Kačka přišla od stánku s tím, že nějaké auto přejelo štěně ležící u krajnice. Jsem ráda, že jsem u toho nebyla, podobný zážitek už mám z Albánie a je to na mě příliš silný kafe.
Míříme dál do hor. Občas zahlédneme krávy nebo psa. Jen ten Kavkaz se přibližuje nějak pomalu. Je to na celý den. Do penzionu přijíždíme před sedmou večer a majitelka nám ještě rychle připravuje večeři. Je moc milá.
Mestia, město ve stínu Kavkazu
Ráno nám zvoní budík v půl 8, když je za okny ještě tma. Mně se spalo tak božsky. Válíme se v duchnách a oddalujeme odchod na snídani. Idylku kazí jen bublání v žaludku. Poznáváme první gruzínské střevní potíže. Střídavé odcházení na záchod a hledání černého uhlí je následek luštěninových směsí, které jíme na každém kroku.
K snídani máme na výběr na švédském stole zeleninu, sýr, salám připomínající náš gothaj, vajíčko, chleba, rýži, pohanku a hranolky, nebo sladkou buchtu. Zajímavá kombinace.
Mestia je městečko v údolí vysokých hor, ráno je tedy všude dole stín a taky pěkná zima. Chodníky jsou namrzlé a my jsme teple oblečeni a vyrážíme na výlet do hor. Trasa na Koruldi Lakes pod horu Ushbu vede hned od začátku do prudkého kopce. Svršky jdou dolů. Rázem máme všechny batohy plné přebytečného oblečení a funíme. Sluníčko krásně hřeje. Na to, že je půlka listopadu je to až neuvěřitelná náhoda, že jsme vychytali tady v horách takhle skvělý počasí. Serpentiny míří vzhůru k rozhledně, kde se nám otevře pohled na jižní a severní Ushbu a další vrcholy Velkého Kavkazu. Jsme tady! V pohoří Kavkaz rozprostírajícím se mezi Černým a Kaspickým mořem.
O chvíli později k nám dojde padesátiletý Litevčan. Mluví ukrajinsky, takže se nějak dorozumíme. Doprovází ho fenka husky, která se k němu přidala dole ve městě. Je zrzavobílá, stejně jako krajina pod Ushbou, takže dokonale splívá s okolím. Hledá myšky v suché trávě, pak se rozhlídne, kde má svého nového pána a pospíchá zasněženou cestou za ním.
Stále svítí sluníčko. Už nemá takovou sílu, aby nám bylo příliš horko, přitom ale dostatek na to, aby nám lehce spálilo nos. Stoupáme ke Koruldi Lakes. Na zamrzlé hladině se třpytí sněhové vločky, které spadly a znehybněly ve svém původním vzhledu.
Výš už leží sníh a nemáme dost času, abychom pokračovali dál do hor. Vracíme se tedy stejnou cestou dolů.
Na ubytování nám hostitelka připraví bramborovou kaši, mísu čočky a růžičkové kapusty, čevabčiči, řepu posypanou koprem a koriandrem, zakysanou smetanu, salsu, sýr a opečený lilek. Zapíjíme to pivem a vínem a do večera u krbu posloucháme písničky.
Noc je zase krásná, spí se nám tady opravdu dobře. Svítá těsně před osmou a venku je mlha.
Po snídani jedeme objevit Chalaadi glacier – ledovec v údolí řeky Tviberi. Přejdeme děravou lávku, která se houpe na ocelových lanech a borovicovým lesem projdeme do kamenité pustiny. Na samém konci rokle vytéká z ledovce průzračně modrá řeka. Jdeme se podívat do ledové jeskyně, ale moc bezpečné to není. Nad hlavou nám padají kameny a Martin si při přeskoku na břeh namočí nohy až po kolena ve vodě.
Po poledni se vracíme do Mestie na oběd. Fotím si jídelák, protože konečně vidíme u gruzínských pokrmů i obrázky. Vyhlášené khinkali – knedlíčky s mletým masem nás však vůbec nenadchnou a tak si je necháváme zabalit. Ještě že jsme si objednali další pokrmy na ochutnávku včetně výborné polévky a kobduri – masového koláče.
Přejedení stoupáme Land Cruiserem serpentinou do sedla Ughviri. Je to část cesty do Ushguli, která ale celá měří z Mestie 43km a kvůli jejímu stavu bychom ji jeli minimálně 2 hodiny. Taky by už mohla být zapadaná sněhem, protože vede v rokli nad řekou a křižuje dvoutisícová sedla. Naším cílem je pouze prohlídka městečka Tsvirmi, které je právě za prvním sedlem.
Hned na úvod nás přivítá prasnice se selátkama, která se pasou u kostela archanděla. Je tady nádherná vyhlídka do údolí a na protější kopce. Jdeme okruhem bahnitými uličkami, kde postávají stádečka krav a prasat. Sluníčko stále hřeje, ale už pomalu zapadá za mohutné vrcholy zasněženého pohoří. Přidá se k nám vyhublý pes, který nás doprovází celou vesnicí. Pojmenovávám si ho podle názvu vesnice – Tsvirmi a je to jeden z těch psů, který mi pak nedá ještě dlouho spát. Procházíme kolem strážných věží a v některých uličkách je tolik bahna a hlubokých louží, že lezeme skoro po plotě nebo po plechovém žlabu s vodou. Tady zažíváme opravdovou Gruzii. Tsvirmi není turistickým místem, ale místem, kde je vidět prostý život v drsných podmínkách na úbočí jižního svahu hory Zuruldi. Pes Tsvirmi dostane u auta masové khinkali. Snažíme se s ním neloučit, ale on ještě kus cesty běží za autem. Je mi to moc líto. Ještě večer píšu do gruzínské organizace pro pomoc psům bez domova a snažím se získat nějaké informace. Zpráva je bohužel bez odpovědi a tak budu muset pátrat až po návratu domů. ( Po návratu jsem nakonec založila vlastní projekt na pomoc gruzínským psům https://dogeast.webnode.cz/ . )
Na večeři míříme do města, ale skoro všechno je teď mimo sezónu zavřené. Nacházíme příjemnou hospůdku, kde ochutnáme další typická gruzínská jídla, kluci potom degustujou cha chu a slušně upraveni se vracíme v pozdních hodinách na ubytování. Martina si najde naprosto kouzelné štěně s očima jako hrášky. Mazlí se v jeho náruči na schodech hospody. Opět zamačkáváme slzu, když ho musíme od nás nakonec vyhnat. Vláďa s Alešem si stopnou na cestu policejní auto, mávají na nás z okýnka a oni i policajti se smějou, je to sranda.
Podél Černého moře
Ráno se loučíme s hostitelkou, je skvělá. Přeje nám šťastnou cestu a ať se příště zase ubytujeme u ní. Míříme k moři. Krajina cestou se mění. Mizí zasněžené vrcholy hor, skály a za chvíli i řeka. Jedeme po rovině, příroda kolem měst je vyprahlá. Gruzínci mají prosté domy postavené uprostřed zahrady, často mají dřevěné terasy a malý sad, kde nejčastěji pěstují kaki, občas jablka nebo mandarinky. Po krajnicích chodí hubené krávy a prasata, sem tam někde proběhne pes.
Ve městě Poti hledáme vstup do národního parku Kolkheti. Místo toho nacházíme tržnici s kořením, s obnošeným oblečením a vší možnou veteší. Taky tady vidíme spoustu dalších vychrtlých psů. Koupíme si oběd a pokračujeme kolem jezera Paliastomi, koukáme, jestli někde nebude odbočka nebo turistické centrum. To jediné, co zahlédneme je zavřené, takže jedeme dál.
Zastavíme v Ureki, kde by měla být pláž s černým léčivým pískem. To je ale další omyl. Písek možná léčivý je, ale v Ureki to spíš vypadá jako ve městě duchů. Vysoké opuštěné hotely, uličky zející prázdnotou, pláž kde není ani noha, jen 2 psi, co se k nám přidají. Plán, že se tady ubytujeme se naráz bortí a vymýšlíme rychle alternativu.
Najedeme na rychlostku do Batumi a za chvíli už z dálky vidíme ruské kolo, mrakodrapy a absurdní věže.
Batumi, kontrast socialistického režimu a rádoby moderního světa
Ubytujeme se kousek od centra Batumi. Pokoj má skvělý výhled z balkonu, vidíme do vnitrobloku, kde se na šňůrách suší prádlo. Vidíme kontrast starých třípatrových bytovek, vysokých komunistických paneláků a moderních mrakodrapů včetně osvětlených věží. Při večerní procházce městem se zaposloucháme do tančící fontány i do šumění vln Černého moře. Nejlepší je ale na tom všem návštěva multikulturního rokáče s ochutnávkou všemožného piva – Mary’s Pub Batumi, který je přímo naproti našeho hotýlku.
Další den snídáme v batumském přístavu. Opět ve společnosti dvou toulavých psů. Chceme navštívit ještě nějakou pláž a tak odevzdáme klíče od ubytování a jedeme do Sarpi u hranic s Tureckem, která je na seznamu top pláží v Gruzii. Shrnula bych to tak, že Gruzie nemá žádné pěkné pláže, takže tahle opravdu může být jedna z nejhezčích.
Přes Batumi se dnes vydáme na cestu malým Kavkazem do Borjomi. Na úvod zastavíme u vodopádu Makhuntseti a hurá dál po klikaté stezce nad roklinou.
Cesta v horách z Batumi do Borjomi
Jestli rádi točíte volantem, vlastníte offroad a nebojíte se hlubokých děr a srázů, vyrazte! Máte čas celý den? O to líp. Spusťte navigaci a časem příjezdu se vůbec neřiďte.
Jedeme, nadskakujeme, pak končí asfalt a naše tempo je pomalejší a pomalejší. Krátce na to se cesta mění ve staveniště plné bahna. Musíme vyjet do sedla Goderdzi ve výšce 2025 m. Tady už leží sníh. Malé domky s plechovými střechami vypadají, jako bychom přijeli do Norska. Nad Malým Kavkazem zapadá slunce, v sedle se kocháme výhledem a sněhem umýváme čelní sklo od bláta. 100 kilometrový úsek jedeme 4,5 hodiny. Asfalt potkáváme až u vesnice Adigeni a do Borjomi prijíždíme za úplné tmy.
Borjom-Kharagauli národní park
Ubytujeme se v penzionu kousek od centra. Bydlí v něm hostitelka se svým synem, který umí výborně anglicky. Paní navíc pozdě do noci peče, abychom měli na snídani čerstvý chleba a ovocnou buchtu. Na ubytování jsme měli zatím vždy velké štěstí a můžu potvrdit, že Gruzínci jsou velmi pohostinný a vděčný národ.
Ráno se rozdělíme. Jedna parta jede obdivovat Green Monastery a my stoupáme na Cross Mountain – skalní vyhlídku nad Borjomi. Jsme rádi, že chvíli nesedíme v autě a že se projdeme na čerstvém vzduchu. Je tady krásně. V národním parku Borjom-Kharagauli je několik možností na vícedenní trek a nabízejí se zde romantické výhledy na Malý Kavkaz.
Návrat do Kutaisi
Cestou zpět do Kutaisi zažívám další psí příběhy. Na krajnici rozdám hubeným štěňatům chleba od snídaně a doleju vodu do uřízlé petky, kterou už sem dal někdo před námi. Bohužel poslední dny nemůžu najít město, kde by měli v supermarketu granule. Napadlo mě to pozdě a příště bych vyzvedla hned v Kutaisi krmivo a snažila se pomoct víc. Mám na sebe trochu vztek a taky mě mrzí, že nad tím všichni mhouří oči. Já vím, možná jim ten jejich bídný život prodloužím jen o jeden den, možná to ale pro ně bude ten nejlepší den v životě, protože se o ně někdo zajímal a pohladil je. Mám pocit bezmoci. V jednom městečku, kde necháváme umýt auto se opět dělíme o svačinu se psy. Zbytek míchaných vajíček donesu spícímu pejskovi u silnice, radostí se může zbláznit a vrtí ocasem, ale není dost silný na to, aby se za mnou potom rozběhl. Vracím se kolem autodílen. Všechno tady připomíná sběrné dvory. Druhá strana ulice je zase posetá fastfoody. Hraju si s černým štěnětem, nejspíš vzdáleným křížencem knírače.
Odpoledne navštívíme skalní klášter Motsameta a čajovou plantáž v Gumati. Je to obojí moc pěkné a zajímavé. Pokud budete chtít prohlídku plantáže i s výkladem, je nutné přijet v 10 hodin dopoledne.
Penzion máme stejný jako první den v Kutaisi. I na večeři jdeme na jistotu do nejlepší restaurace, kterou jsme v Gruzii objevili – Cafe Nirvana.
Ráno ve 4 odjíždíme na letiště. Jde o pěkné moderní letiště. Letecké společnosti zbytečně upozorňují, že je nutné mít vytištěnou letenku, všichni se v pohodě odbavíme i s tou v mobilu. O něco později už letíme nad mraky a vychází slunce. Bude nám vycházet dlouho, protože překročíme 4 časová pásma nazpátek a v Praze přistaneme opět za svítání.
Ukázala si nám dost, milá Gruzie. V některých chvílích až moc. Hory byly úchvatnější, lidé pohostinnější, služby levnější, život prostší a zvířata hladovější než jsme si předtím uměli představit.
