O okna dodávky se opírají listy dubových větví, jako dlaně lidí, kteří se nám snaží dostat dovnitř. Zabíjím druhého komára a třetí mi už krouží nad hlavou. Je brzy ráno a já se mrkáním dostávám z říše snů do tohoto světa.
Včera jsme dorazili k lomu Pavlovice a nebyli jsme jediní, kdo trpěl nápadem spát v autě v lese místo doma. Doba už je taková. Už u nás není moc míst, kde jde nerušeně tábořit, ale nacházíme na příjezdové cestě zákoutí přesně pro nás a tak zůstáváme.
Po snídani plaveme nerušeně v lomu, vykoupeme i psíky a vracíme se k autu.
Lom Pavlovice
Lesný 983m
Brzy na to vjíždíme do Slavkovského lesa a zdoláváme jeho pohodovou nejvyšší horu Lesný.
Lom Jimlíkov
Odtud míříme dál vyhlídkovými cestami přes zaniklou vesnici až k lomu Jimlíkov. Turisty přeplácaný břeh se nám nelíbí a dlouho se nezdržíme.
Po obědě navštívíme kamarády v Perštejně.
Večerní zábavu směřujeme do Krušných hor, které přejíždíme přes Sfingu, Měděnec a Výsluní až k loukám nad obcí Místo, kde se někde na utajeném místě utáboříme.
Ráno se flákáme kolem dodávky. Čteme si, snídáme vajíčka, fotím, válíme se. Lenivou idylku přerušíme krátkým výpadem na Perštejnské skály, kde si vylezeme jednu cestu a pak se koupeme v řece.
Šemnická skála
Cestou domů si to naplánujeme přes lázně Kyselka, vrchol Šemnické skály a vykoupeme se v rybníku. Případně je možné zamířit ještě na čedičový lom Hradišťský vrch.
Nápad přejít Rakovnickou a Plaskou pahorkatinu se zrodil na březnové grilovačce v Chrástu. Letos vyšly Velikonoce velmi brzy, ale přesto teploměr ukazuje přes 20°C. Martin chce strávit sobotní odpoledne na skalách a já se zase vidím někde na treku. Na neděli a pondělí by se prý ale rád přidal. Tak to nějak spojíme dohromady a nakonec se nenechají ani dlouho přemlouvat Fanda s Kubou. Se všemi se postupně potkám v sobotu večer, na začátek trasy ale vyrážím sama.
Rakovnická pahorkatina se táhne od Krs, kde má zároveň svůj nejvyšší vrchol Lišák (677m) až po Rakovník. Plaská pahorkatina je její jižní sousedka a doplňuje oficiální Mlýnskou stezku o další nespočet zaniklých i přeživších mlýnů. Naplánovaná trasa mlýnskými stezkami se právě z tohoto důvodu stáčí právě směrem na jih. Údolí říček a potoků opouští až u hradu Krakovec a končí v Rakovníku.
Mlýnská stezka Nečtiny – Manětín
V sobotu po obědě mě Martin vysadí v Lešovicích u Nečtin. Vzduchem poletuje saharský písek, který zmírňuje teploty horkého březnového odpoledne a já se psy kopíruji Manětínský potok po Mlýnské stezce. Meandrující potok ztrácíme na chvíli v historickém centru Manětína a dál po červené zamíříme k Vuršovu mlýnu. Obědvám. Rasty se střídavě máchá v potoce a válí v hlíně. Zatím máme všichni energie na rozdávání.
Manětínský potok
Po červené dál křižujeme potok až k Frantovu mlýnu. Stromy porostlé mechem, čerstvě zelené tráva, cvrlikající ptáci, jako bychom šli parkem. Potkávám několik chatařů. Staříci se opalují, děti hrají kuličky a konečně před sebou vidím nějaký pahorek té Rakovnické pahorkatiny. Od Frantova mlýna se zvedá zalesněný kopec a tak vybíháme vzhůru. Sotva si uvědomím, z čeho mám radost, dojde mi, že jdu blbě. Sice jsme vystoupali úplně nahoru, ale měli jsme jít přece k Čoubovu mlýnu a to je pořád podél potoka. Tak mi to nesedí a dívám se do mapy. Dole jsme měli odbočit na žlutou. Nikdy se nevracím, pokud to jen trochu jde. A tak sbíháme lesem a napojíme se na správnou trasu u potoka.
Čoubův mlýn jsme s Martinem objevili před sedmi lety. Byli jsme tady na májku a když si povídám u okýnka, majitel si pamatuje, že to byl ten rok, kdy na májku tady z místních skoro nikdo nepřišel. Na nás si ale ani přesto nepamatuje. Dávám si kafe a za chvilku už si cizí děti hladí Rastyho. Vždy mi připadalo, že tady panuje přátelská a pohodová atmosféra a dnes tomu není jinak.
Mladotice a Odlezelské jezero
Potom pokračuju dál přes Strážiště, nad kterým se už válí večerní mlha a kouř z komínů. Je ticho a šedavo. Okolí působí až strašidelně a tak si přeju být v Mladoticích s ostatními. Sotva dojdu na nádraží, přijede lokomotiva a vyplivne Fandu s Kubou. Jdeme pro pivo do hospůdky a pak se vydáme k noclehu. Ten už jsme vyhlídli při předchozím čundru a nachází se u Odlezelského jezera. Je tma a bloudíme mimo značené cesty. Kolem tůňky, která by se líbila Evče přes obří val, který se nelíbí nikomu, se vydrápeme až nahoru ke skalám.
Kuba rozdělá oheň křesadlem na první pokus a ještě postaví přístřešek. Dostává pomyslného bobříka táboření. Spokojeně opékáme buřty. O chvíli později už vidíme blikat ve tmě Martinovu čelovku. Přijel posledním vlakem a noční bojovku zvládnul rychle a na jisto. Tak jsme kompletní.
Cestou slovanských bohů se ráno přes Potvorovský kopec, Bílov a lesy Březina dostaneme do Hradecka. Ve vesnici se zrovna hraje nohejbalový turnaj a všichni vítají Kubu jako ztraceného syna. Taky tady s nimi hraje už odmala. Díky zápasu je otevřená hospoda a tak doplňujeme zásoby, protože všechny ostatní podniky na trase mají mimo sezónu zavřeno. To ale ještě nevíme a zásob bereme málo.
Javornice
Z Kožlanského lesa se napojíme na Hradecký potok, který se u Vožeháku vlévá do Javornice. Javornici budeme dál kopírovat po proudu několik kilometrů. Přes Cukrovic mlýn, Uhrovic mlýn i Machův mlýn. V létě je to paráda, protože se rozveselíte na několika místech pivem či zmrzlinou, my teď na konci března balancujeme mezi suchým únorem a aprílem. Mně je líto, že je zavřené medové království a klukům, že si nevzali na cestu víc piva. Trasa je však nádherná. Malebné údolí Javornice vede širokou zelenou loukou. Z obou stran ho lemují lesy.
Zřícenina hradu Krakovec
Od Machova mlýna odbočíme na červenou proti proudu Šípského potoka. Už se pomalu šeří, ale my musíme ještě překonat několik brodů. A když není přes potok poblíž padlý kmen, nezbývá než přeskočit nebo překročit po kamenech. Nejdřív jsou to zdařilé pokusy. Čím víc ale nebýváme jistoty, tím víc se snižuje naše pozornost. Kuba nabírá vodu do bot jako první. Já o něco později do jedné taky. Čvachtáme. Naštěstí po rovině ubíhají kilometry jeden za druhým a za chvíli jsme s mokrýma nohama u Jankovic mlýna pod Krakovcem.
Zřícenina hradu Krakovec bývá otevřená mezi desátou a třetí hodinou. Potkáme se tedy se zavřenými branami nejen hradu, ale i přilehlé hospody. Rozděláme oheň, opečeme zbylé buřty a sušíme všechny namočené boty. Díky za krásný rovný plácek na spaní.
První dubnový den je teplo, zataženo, zpívají ptáci a my – čtyři spacákové mumie se třemi psy – podřimujeme pod hradem Krakovec. Zdál se mi sen, že k našemu bivaku přišel Velikonoční průvod dětí a že nás pohostili lívancemi s jahodami a čokoládou. Jak já bych ráda přidala do tohoto výletu nějakou gastronomicky příjemnou pasáž. Místo toho mi Martin servíruje polívku z pytlíku. Bolavým nohám polívka nepomáhá, pomohly by určitě ty lívance.
Přes louky a lány do Rakovníka
Na vyhlídce u Zhoře vaříme kafe. Tím nám dochází taky voda. Naštěstí jsme v kraji tak opuštěném, že každý z těch pár zde žijících obyvatel rád vidí turistu. Když se jdeme o dvě vesnice dál zeptat na vodu, paní nám ji nabídne, ještě než dořeknu větu.
Ze Žďárů přes vrchol Senecké hory vede zase kousek moc pěkné cesty až do Lubné. Bohužel dál směrem k Rakovníku už je to jen výhled na průmyslové zóny. My sem musíme kvůli vlakovému spojení. A taky, že tam kousek od nádraží točí Březňáka.
Etapy trasy přes Rakovnickou a Plaskou pahorkatinu:
Na přechod Českého lesa z jednoho konce na druhý tentokrát nebyl čas, ale taky jsme věděli, že ať to vezmeme jakýmkoliv směrem, bude to krásný. Nakonec se během dvou dnů trasa přizpůsobila sama podle našich kroků, aniž bychom ji nějak horečně plánovali.
V sobotu dopoledne vystupujeme v Domažlicích a vydáváme se přes náměstí směrem na poutní místo Vavřineček. Odtud je nádherný výhled na Šumavu. Dál pokračujeme parkem Zelenov kolem rybníků na Babylon. Na pár minut chytneme déšť, ale za chvíli je to zase na kraťasy. U Babylonu obědváme před strmým výstupem na Čerchov. Možností výstupu je více a my kombinujeme Vrbatovu a Plzeňskou cestu. Na Čerchově máme štěstí, nejen, že stihneme ještě těsně před zavíračkou objednávku nápojů v kiosku, navíc svítí sluníčko a od rozhledny jsou nádherné výhledy. Před šestou se to tady vylidní a na celém vrcholu sedíme úplně sami. Dolů se jde zvesela, míříme přes zříceninu myslivny ke Studánce. Tady potkáváme dědečka jako z pohádky, který nám při západu slunce vypráví o lesní zvěři, my si pečeme klobásy a když se pak děda vydá večer na prasata, zůstáváme ještě u ohně a tlacháme dokud nám nezačnou padat víčka.
Další den po sobě uklidíme tábořiště, uvaříme si ještě s dědou polívku a čaj a vydáme se přes Dlouhou skálu bukovými lesy na rozcestník Tři znaky, který stojí u německých hranic. Odtud pak dojdeme do České Kubice, kde zklamaně zjistíme, že hospůdka s vyhlídkovou terasou otevírá až v pět. Přesvědčíme tedy hlad, aby ještě počkal a Čertovo naučnou stezkou se propleteme podél Bystřice zpátky k Babylonu, kde hlad konečně zaženeme. Čas utíká tak rychle, že nám najednou jede večerní vlak. Rychle spolknu ještě jablečný závin a za chvíli už odjíždíme z nádraží směr domov.
Od Mariánských Lázní do Lokte se lesem táhne několik nenápadných cest. Klikatí se kolem minerálních pramenů, vyhlídek, rozhleden a zapadlých vesniček. Vrcholy tady můžeme nazývat trochu ironicky jako “osmistovky” neboť kromě dvou vrcholů (Lesný a Lysina, které mají více než 900m) tady na nic vyššího nevylezete.
Sraz máme v Plzni na hlavním nádraží a jízdenku jednosměrnou do Mariánek. A to nám při pátku bohatě stačí. Připijeme si na zdraví a po cestě nasbíráme další členy výpravy až jsme ve vrcholném složení 7 a 4 psy.
V Mariánkách povečeříme a pak s čelovkami šplháme na Duncanovo vyhlídku. “Vyhlídka” nám umožňuje výhled sice jen na stromy, důležitější ale je, že si okolo ní můžeme ustlat. Večer sem doléhají tóny zpívající fontány, znějí jako Celine Dion ve filmu Titanic a my se přitom v sedmi lidech potápíme jen v jedné plechovce piva.
Ráno se rozhodneme vyrazit necestou lesem k vodní nádrži Mariánské lázně. Kolem ní vede pěšinka k pramenům Smraďoch a Farská kyselka. U Farské kyselky obdivuji skupinu rozsivek – jedinečných řas v jezírku, které jsou na celém světě pouze na třech místech v Západních Čechách. A jedno z nich je právě tady.
O něco záživnější než pozorovat rozsivky je výstup na osmistovku. Vlčí kámen 883 m.n.m. zdoláváme s mírným funěním. Kuba je bílej jak stěna, má od včerejška nějakou podzimní chřipku a nemá ani náladu na vrcholovou fotku. Naopak Marťas je nadšený, že má za sebou tenhle vrchol neboť si myslí, že je to nejhorší výstup na celé trase. Omyl.
Ve vesnici Prameny svačíme u Rudolfovo pramenu a čepujeme si ho na cestu. Mezitím dávám tajně Martinovi echo, kde nás najde při večerní přepadovce. Tohohle čundru se bohužel kvůli bolavému kotníku neúčastní, ale dohodli jsme se doma, že přijede alespoň na jednu noc.
Po svačině se jde dál. Po asfaltce zase mírně do kopce kolem Holého vrchu na Dlouhou stoku. Trasa kolem stoky je překrásná. Šumění vody, barvy přicházejícího podzimu, semtam nějaký můstek a zasloužená rovinka po měkké cestičce. Na stromech se červenají jeřabiny a slunce příjemně hřeje. Následuje louka a zase les, naprostá pohoda.
Vše se zvrtne, když u Zelené hory rozhodnu, že využijeme zkratku mimo cestu. Začínám klesat v žebříčku oblíbenosti u některých členů výpravy. Konkrétně jeden z nich mluví přímo o vraždě. Bohužel ani následná cesta ohradou se stoupáním ke Krásnu nemá nic společného s původní přísahou, že od Vlčího kamene už bude rovina. Naklikám na uklidněnou Marťasovi cíl do mapy, vždyť už má chodidlo plné puchýřů a chytré hodinky mu přestávají počítat patra, jak dělá krátké kroky. Ani to se mi ale nepovedlo, neboť zjištění, že hospoda v Horním Slavkově je o další kilometr dál než puntík, který sem do mapy zadala, zbortilo nejen marné očekávání cíle, ale asi i naše přátelství.
Jako na zavolanou přijíždí Martin a svého jmenovce rozveselí svým samotným příjezdem. Fakt, že přijelo nějaké auto značí, že není životně důležité dojít pěšky až na vlak.
Myslím, že jsou z výletu všichni nadšení. Druhou noc spíme u Pulečka. Parta venku ve stanech, já s Martinem na dvaceticentimetrové matraci pohodlně v dodávce. Za zabouchnutými dveřmi ani nejsou slyšet jeleni v říji, kteří se nahlas ozývají z lesů. Když se ráno klubou přátelé ze spacáků, nevypadají zase tolik vyspale. Barča a obě Evči se těší do cíle. Kubovi už je líp, ale asi to prsknul na Špeldu a Marťas, ten kvůli puchýřům našlapuje, jakoby po cestě chodil bos.
Po snídani vyrážíme na poslední etapu – do Lokte. Slavkovský les tedy trasou z jihu zakončíme na pomyslném konci na jeho severní hranici. Jdeme nalehko, batohy se vezou. Martin a Martin sem pro nás přijedou autem. Tempo máme opravdu rychlé a za dvě hodinky už jsme pod hradem.
Užili jsme si to! Doufám :-D. Máte nějaký další tip na čundr, kam nikdo nechodí?
Tento, v pořadí už čtvrtý článek o Krušných horách zmapuje oblast v okolí Abertam a Jáchymova, ale nahlédne taky do Karlových Varů. Tentokrát však trasy procházím s kamarádkami a jejich ani ne ročními dětmi v kočárku a nosítku. Jak si to užijou děti i dospělí? Čtěte dál.
Za připomenutí stojí taky starší články o Krušných horách, kde můžete načerpat další inspiraci:
Krušné hory – neprobádané pěšiny v lesích a lukách (výlety na jedno odpoledne i vícedenní čundr) https://www.sbalbatoh.cz/po-cesku/krusne-hory-vylety-na-jedno-odpoledne/
Krušné hory – roadtrip podél severozápadních hranic http://www.sbalbatoh.cz/po-cesku/podel-severozapadnich-hranic-cheb-as-a-krusne-hory-82018/
Kam na výlet v okolí Teplic http://www.sbalbatoh.cz/po-cesku/kam-na-podzim-v-okoli-teplic-1017/
Ježíškova cesta
Ježíškova cesta startuje na Božím daru a má dvě varianty – velký (12,9 km) a zkrácený (5,6 km) okruh. My jsme měli čas na střední variantu, kterou jsme si zkrátili z velkého okruhu. Šli jsme devítikilometrovou trasu s návratem přes Božídarské rašeliniště.
Děti mohou na trase plnit různé úkoly a zapisovat je do notýsku, který lze zakoupit na Infocentru Boží dar. Celou trasu lze bez problémů projít s kočárkem.
Božídarské rašeliniště
Jde o 3,2 km dlouhou naučnou stezku, která vede skrz rašeliniště po dřevěných chodníčkách a můstkách. Děti mohou cestou poznávat pomocí naučných cedulí vegetaci, která se zde nachází.
Chodníky lze projít i s kočárkem.
Na závěr procházky zaplouváme na Božím daru do restaurace Daro, kterou opravdu doporučuji. Výborná česká kuchyně, příjemné prostředí i obsluha.
Meluzína 1094m
Na Meluzínu jdeme od Přístřešku Pod Meluzínou, kde lze odparkovat asi 4 auta. V sezóně je tedy možné, že se sem už nevejdete. Na podzim je ale na většině míst v Krušných horách liduprázdno. Oficiální parkoviště je potom nejblíž až v Loučné pod Klínovcem.
Okolo vrcholu Meluzína vedou cesty přístupné s kočárkem, přímo na vrchol se s ním ale nedostanete. Kamarádky proto vytahují nosítka a děti zdolávají vrchol s námi hezky pod bundou. Výhledy odsud jsou opravdu nádherné.
Blatenský vrch a Vlčí jámy
Z náměstí v Horní Blatné se dá vyrazit na několik výletů – Blatenský vrch, Blatenský příkop, skály Na Strašidlech nebo do lesů v okolí Liščí hory.
Na Ryžovnu se jde převážnou část silnicemi. Jsou ovšem málo frekventované a tak se výlet hodí právě pro kočárek – tady všude bezproblémů projedete. Trasa je ideální i pro výlet na kole.
My okruh začínáme v Abertamech a hlavním bodem uprostřed trasy je vyhlášený Pivovar Ryžovna. Na cestě zpátky je pak ještě kouzelné místo v lese Občerstvení u Červené jámy, které taky velmi doporučujeme.
Při odjezdu z Krušných hor se zastavte s dětmi u Karlových Varů. Najdete tady naučnou stezku Sv. Linhart, která vede nad oborou plnou daňků, jelenů a divokých prasat. V okolí rozhledny Diana můžete navštívit Motýlí dům, restauraci, malou farmu a dovézt se sem můžete také z této strany lanovkou.
Brdská vrchovina leží ve středních Čechách. S několika vrcholy nad 800 m patří včetně Hřebenů a Příbramské pahorkatiny pod souhrnný název Brdy.
Střední Brdy se začaly turisticky zpřístupňovat až od roku 2007. Teprve v roce 2016 zanikl vojenský újezd Brdy a vznikla Chráněná krajinná oblast Brdy. Ve velké části Brd probíhala pyrotechnická asanace, přesto do některých míst dopadové plochy, těžko přístupné pro vyčištění od nevybuchlé munice, je vstup trvale zakázán.
Lesy jsou protkány sítí asfaltových cest. Při plánování trasy je tedy vhodné na to myslet a správně zvolit, kde z nich odbočit na lesní cestu nebo louku.
Co se týče vody, je zde pár studánek s pitnou vodou. Případně pak několik potůčků tekoucích z rašelinišť, kde je ale vhodné vodu přefiltrovat. V létě se příliš nevykoupeme, většina vodních nádrží zde slouží jako zdroj pitné vody a platí v nich zákaz koupání.
Z historie určitě stojí za zmínku zaniklé obce Kolvín a Padrť. Obec Kolvín stála na návětrném svahu Palcíře nejspíš už od 13. století. Za nacistické okupace byli její obyvatelé vyhnáni a nahradili je dělníci. Po válce se lidé vraceli do svých poničených domovů, ale netušili, že v roce 1952 přijde znovu rozkaz k vystěhování. Tentokrát se stěhovali navždy. Kolvín postupně zmizel ze světa.
Tipy na výlety v Brdech
Jindřichova skála
Z obce Malá Víska vede cesta lesem k rozcestníku Jindřichova skála odb., odtud po žluté značce dojdeme lesní pěšinou až na vyhlídku u skály. Strmým terénem lze dojít i na suťoviště pod skálou a prohlédnout si ji zdola.
Nejkratší cestou z Rejkovice se dostaneme po zelené značce „Naučnou stezkou z Jince na Olymp Brd“ do Plešiveckého sedla. Odtud částečně i po červené pokračujeme k vyhlídce Čertova kazatelna až pod Plešivec. Cestou zpět můžeme pokračovat okruhem naučné stezky a zkrátit si ji přes Krkavčí skály.
Většina z vás určitě zná meteorologickou věž na vrcholu Praha nebo ji minimálně z dálky viděla. Kousek od vrcholu najdeme taky pěknou vyhlídku u zbytků německého radiomajáku. Nejlepší přístup je sem z vesničky Nepomuk, můžeme ale zvolit i delší okruh například z Padrťských rybníků. Praha je hned po Toku (865 m) druhým nejvyšším vrcholem Brd.
Proč se vydat na čundr zrovna přes Brdskou vrchovinu? Ano, jak název napovídá, nejde o žádné vysoké hory. V případě nouze můžeme, dá se říct, kdekoliv odbočit do nějaké přilehlé vesnice. Najdeme tady mnoho studánek s pitnou vodou (doporučuji například aplikaci eStudánky) i několik neoficiálních nocovišť. Kolem dokola vede železniční trať a tak, ať už budeme trasu plánovat ze severu na jih nebo z východu na západ, určitě najdeme nějaký vhodný spoj vlakem nebo autobusem.
Jihovýchodním svahem z Míšova do Lochovic
Míšov – Praha – Malý Tok – Klobouček – Obecnice – Drahlín – Jince – Plešivec – Lochovice 50 km.
Trasu jsme šli od pátku do neděle tentokrát už v únoru se zimními spacáky. Pod širákem jsme přespali u Padrťských rybníků a na Kloučku.
Krušné hory se táhnou podél českoněmeckých hranic a tvoří zhruba 130 km dlouhý a místy i 40 km široký hřeben. Na své východní straně začínají stoupat někde u města Kraslice a pozvolně klesají dolů až v Tisé. Kromě nejvyššího vrcholu Klínovce (1244 m) disponují ještě několika dalšími vrcholy nad 1000 m. Z české strany na nás ukazují tu drsnější část, zde totiž došlo k zemskému zlomu a směrem k Německu jsou pak svahy pozvolnější. Hřeben hor nám nabízí proměnlivé počasí a studené zimy, naopak léto je většinou slunečné i když krátké. Ve stínu smrkových lesů žijí zajíci, jezevci, jeleni i daňci. Sportovci i turisté si přijdou na své. V zimě je zde v provozu několik lyžařských středisek a upravených běžkařských tratí. Po zbytek roku přichází do místních lesů turisté i cyklisté. A tady je připraveno několik pěších výletů pro vás.
Abertamy – Blatenský vrch – Vlčí jámy
Z Abertam (případně kratší variantou z Horní Blatné) vede krásný okruh po Naučné stezce Blatenský příkop až na Blatenský vrch 1043 m. Kousek od rozhledy natrefíme na přírodní památku Vlčí jámy. Cesta tam i zpět vede pěknými pěšinkami v lesích a lukách.
Město Osek se nachází zhruba 15km od Teplic. Dojedeme sem vlakem, autobusem nebo autem. Parkování je možné u železničního přejezdu u Památníku. Odtud se dostaneme kolem Oseckého rybníka mezi skalky na Salesiovo výšinu. Stojí za to vylézt si nahoru na Letohrádek, kam vedou z jedné strany kamenné schody. Dále lesem vzhůru až ke zřícenině hradu Rýzmburk (možné také s odbočkou k Vráse). Mezi udržovanými starými chalupami se propleteme na silničku a po proudu Oseckého potoka se vrátíme zpět k parkovišti.
Parádní trasa přes zaniklou osadu Königsmühle na dvě úchvatné vyhlídky v Krušných horách má v celém okruhu více než 11,5 kilometrů. Když se vám poštěstí, dostanete se nad mračna a uvidíte údolí zahalené v bílých chomáčcích. Jak krásné jsou inverze na horách.
U Merklína v Krušných horách se nachází skalní městečko NS Mamut, tady lze při hlavní silnici zaparkovat auto a vydat se na kopec do lesů hledat skalní věže a masivy. Přes Jindřichovu silnici dojdeme na Hroznatův vrch kolem skalních věží, kam oficiální cesty na mapách nevedou. Sejdeme do Hroznětína a můžeme buď pokračovat na Flaschnerovu skálu nebo si okruh jakkoliv zkrátit blíže k řece Bystřici.
Když je trochu méně času, nebo není počasí dobře předvídatelné, stačí trasa do 7 kilometrů s parádní vyhlídkou na Havraním vrchu. Byl by odtud pěkný východ slunce, tak třeba někdy příště vyrazíme ráno dřív.
Vyhlídka na Havraním vrchu
ČUNDR z Horního Hradu na Klínovec a přes Jáchymov zpět
Nepočítám to, ale těch nocí venku bylo letos víc než jindy. Jsem za ně fakt vděčná! Na trasu jsme vyráželi koncem září, kdy nás nad Osinovem budili jeleni v říji. Celý víkend bylo hezky, sluníčko, skoro 20°C. Užili jsme si to!
Trasa má 37 km, vede okrajem i centrální částí Krušných hor: Horní Hrad – Osinov – Křížová hora 1025m – Klínovec 1244m – Hadí hora 941m – Stráž 840m – Jáchymov – bývalá obec Hanušov – Horní Hrad
Vyhlídka nad OsinovemLesem nelesemStráž nad JáchymovemHorní Hrad (Hauenštejn)
