Podat přihlášku do MAC školy paraglidingu bylo jedno z letošních nejlepších rozhodnutí. Martin trávil poslední rok výukou i nácviky s padáčkem na louce, aby si splnil svůj sen – létat. A sny se mají plnit. Já jsem chtěla zkusit, jestli třeba taky vzletím a vyzkoušet si, co tenhle sport obnáší. Přihlásili jsme se tedy oba na paraglidingový kurz do Beskyd.
Martinovo pohledem by se vše psalo růžovým písmem a splněný sen by byl cítit z každého použitého slova. Pohled snoubenky, přítelkyně či manželky je srovnatelně podstatný, přece se naše životy kříží jako často šňůry od vrchlíku.
Vidče
První den prožívám v naprosté euforii. Pocit, kdy se moje nohy poprvé odlepí od zemského povrchu, nadnese mě křídlo a krátce se proletím nad loukou je pro mě zážitkem na celý život. Komu se zdály sny o létání a představoval si sebe ve vzduchu nad zapadajícím sluncem, měl by jít zkusit alespoň víkendový seznamovací kurz. Půjde-li to, instruktoři vás dovedou na širokou louku a šikovný kurzista může letět už první den.
Vše co následuje je o velkém drilu. Procházíme filtrem – kdo chce létat, musí na sobě dřít víc než mezek.
Druhý den kurzu na mě začínají dopadat deprese. S pocitem únavy padám do postele, ale hlava mě nepouští spát. Dva dny intenzivní výuky na základně o pojmech, které jsem v životě neslyšela a s chybějícími základy fyziky, protože jsem fyziku vždy opisovala, jsou pro mě psychicky vyčerpávající. Dva večery zapnutá v sedačce a jeden zdařilý polet přes louku, jako motivační impuls pokračovat. Dvě modřiny, každá na jednom bicepsu, přesně proto, že kluzák nemám tahat rukama, ale celým tělem. Dva, jen já a kluzák, plachta, rozhodující o zážitku i o mém životě. Dva, já a Martin, který mi odletí a já to s ním neprožiju.
V učebnici psali, že když z kopce pošleš na kluzáku pytel brambor, doletí bezpečněji než začínající pilot, neboť kluzák se sám regeneruje, postupně klesá (opadá). Brambory nezasahují do řízení, tak nic nepokazí. Z nás dvou, kluzák a já, je po dvou dnech kluzák stále ten rozumnější. Do čeho se to zase pouštím? Uvědomuji si všechna ta možná rizika a zároveň se je snažím potlačit na nulu.
Třetí den je opět plný euforie. Celé odpoledne jsme ve Vidči, začínám přicházet na věci, které mi nešly a pomalinku se zlepšuju. Všichni kurzisté taky a je radost to pozorovat. Krásných 10 letů nad loukou a čím víc mi jdou všechny činnosti, tím víc mě to těší. Večer trávíme u ohně opékáním buřtů. S partičkou už jsme tací kamarádi, jakobychom se znali roky.
Čtvrtý den od rána trénujeme na louce a začíná mi docházet kolik času a odhodlání je pro tento sport potřeba. Po obědě přichází druhý zvrat. Výuková videa jsou plná nehod, chybných manévrů i fatálních důsledků lidských rozhodnutí. Nezvládám to. Srdce mi buší jako o závod a do očí se derou slzy. Navozuju si to sama, je to v hlavě, ale nemůžu už dál o létání nic slyšet a zavírám se do pokoje. Zkouším se vyspat z únavy. Nic nezabírá. Při nácviku na trenažéru sedačky odmítám dál spolupracovat a místo odpoledního tréninku na louce odcházím na výlet. Možná by zabralo se v tuto chvíli kousnout a jít létat, ale v tom stresu to neovládám.
Chvíli mám strach, že bude Martin naštvaný. Ale to nejdůležitější, co mi dojde po procházce, je říct si, jestli to chci dělat já a co pro to můžu udělat.
Straník
Pátý den slétnou kluci poprvé velký kopec na Straníku. Mám radost, Martin je nadšený. Já mám z toho dne krásný výlet a celá parta má ode mě spoustu fotek a videí ze startovačky.
Cestou se vracíme přes Radhošť, kde nám instruktoři udělají výsadek a my se projdeme hřebenovkou a sejdeme lesní cestou do Trojanovic.
Šestý den létat nejde, máme další výuku navigace a zdravovědy.
Sedmý den je pro mě zlomový. Uvědomuji si, že mám možná jedinou příležitost v životě pod dohledem instruktorů odstartovat a přistát z velkého kopce. Na Straník jedu podruhé s tím, že chci letět, že pokud věci nezkusím, tak se budu jen bejčit a nebudu z toho mít vůbec nic. Zapínám se do sedačky, nasazuji helmu, rozložím vrchlík a srovnám popruhy. Nic se ve mně nepere, jsem naprosto v klidu. Martin mě překontroluje, dole čeká Petr s vysílačkou. Znám start, směr i místo přistání. Ondra mě odstartuje. Vítr je příznivý na oba typy startů, jdu čelně. Vytáhnu vrchlík nad hlavu, slyším “pusť Áčka!”, pouštím, přibrzdím řidičky, běžím, letím. Každý úkol se provádí ve vteřině. Letím! Nevěřícně koukám před sebe, sleduju zmenšující se les. Usadím se hloubš do sedačky a zatáčkou se přiblížím k přistávačce. Vlivem termického proudění se na okraji lesa několikrát v sedačce zhoupnu. Dochází mi, že let nemám pevně pod kontrolou, že nemám vědomosti na to, ovlivnit sama další kroky. Jsem ráda, že se blíží přistání. Přistanu naprosto jednoduše, hladce, dole je bezvětří a Petr naviguje perfektně. Má radost, i Martin má strašnou radost, i já mám radost, ale tuším, že možná už nepoletím.
Mozek si opět spojuje souvislosti z výuky, odstrašujících případů a zážitku, který jsem právě zažila. Vysílá do žaludku žádosti, aby mě zastavil. To se projevuje pocitem na zvracení. Poslouchám a i přes dva další pokusy už znova neodstartuju.
Javorový vrch
Martin se mezitím skokově zlepšuje. Mezi létáním drtil testy na pilotní průkaz. Umí najít termiku a ví si rady se všemi povinnými figurami. Jeho čtvrtý a pátý start z Javorového vrchu je bez chyby. Jsem pyšná. Na složení piloťáku potřebuje projít teoretickou výukou, mít minimálně 10 velkých letů a provést několik figur, podle kterých pozná instruktor jeho reakce na možné chování vrchlíku. Na konci dne pustí Zdeněk k testu dva z deseti kurzistů – Martina a Mikoláše. Ostatní mohou přijít na dolétání.
Skupina se postupně rozprchne na všechny směry. Tak s kým se ještě uvidíme na startovačce? Kdo z vás se zasnoubí s kluzákem?
Ve vzduchu opatrně a když se bojíš výšek, chyť si stoupák. Zdarec!
