Západní Čechy – dodávkou přes Slavkovský les a Krušné hory 7/2024

O okna dodávky se opírají listy dubových větví, jako dlaně lidí, kteří se nám snaží dostat dovnitř. Zabíjím druhého komára a třetí mi už krouží nad hlavou. Je brzy ráno a já se mrkáním dostávám z říše snů do tohoto světa.

Včera jsme dorazili k lomu Pavlovice a nebyli jsme jediní, kdo trpěl nápadem spát v autě v lese místo doma. Doba už je taková. Už u nás není moc míst, kde jde nerušeně tábořit, ale nacházíme na příjezdové cestě zákoutí přesně pro nás a tak zůstáváme.

Po snídani plaveme nerušeně v lomu, vykoupeme i psíky a vracíme se k autu.

Lom Pavlovice

Lesný 983m

Brzy na to vjíždíme do Slavkovského lesa a zdoláváme jeho pohodovou nejvyšší horu Lesný.

Lom Jimlíkov

Odtud míříme dál vyhlídkovými cestami přes zaniklou vesnici až k lomu Jimlíkov. Turisty přeplácaný břeh se nám nelíbí a dlouho se nezdržíme.

Po obědě navštívíme kamarády v Perštejně.

Večerní zábavu směřujeme do Krušných hor, které přejíždíme přes Sfingu, Měděnec a Výsluní až k loukám nad obcí Místo, kde se někde na utajeném místě utáboříme.

Ráno se flákáme kolem dodávky. Čteme si, snídáme vajíčka, fotím, válíme se. Lenivou idylku přerušíme krátkým výpadem na Perštejnské skály, kde si vylezeme jednu cestu a pak se koupeme v řece.

Šemnická skála

Cestou domů si to naplánujeme přes lázně Kyselka, vrchol Šemnické skály a vykoupeme se v rybníku. Případně je možné zamířit ještě na čedičový lom Hradišťský vrch.

Chceš podpořit tento web a práci autora?

Český Kras – kde dávají lišky dobrou noc 6/2024

Nepřeberné množství výletních okruhů, skvělá dostupnost z dálnice i vlaku, hospůdky za každým rohem. Jde to ale i jinak. Český Kras můžeme projít celý na jeden zátah i za jediný den, nebo si cestu rozplánovat a přenocovat tam, kde dávají lišky dobrou noc. Doslova.

Naše necelých 30 kilometrů dlouhá trasa začíná ve Svatém Janu. Při nutnosti využít vlak by se start protáhnul ještě do Berouna. Cesta kopíruje část známé trasy Via Czechia centrální a Svatojakubskou cestu. Uhýbá z nich ale do míst, kam příliš turistů nechodí.

Na mapách je vidět, že nám chybí 20km ze západního výběžku Českého Krasu. I to zdatný stezkař zvládne za víkend nebo za tři dny.

Český Kras zkrácená verze: Svatý Jan – Radotín
Český Kras ze západu na východ: Všeradice – Radotín

Začínáme na Svatojánské skalní stěně, na jejíž vrchol vystoupáme od parkoviště ve Svatém Janu. Výhled nám nic nekazí, jsme tady brzy a fronta turistů dorazí až později.

Svatojánská skalní stěna – vyhlídka

Pokračujeme dál po červené. Bubovické vodopády jsou téměř bez vody, ale Rasty si tam svoji tůňku najde. Necháme ho čvachtat se a pobavit ostatní kolemjdoucí.

Před Karlštejnem si skočíme na polívku. Kolem hradu se to hemží lidmi a tak zase vybíráme jednu z bočních tras.

Karlštejn

Karlštejn obcházíme stále po červené a míříme stromovou alejí přes pole na Mořinku. Je to romantická vesnička s několika zachovanými usedlostmi podél hlavní silnice. Leží zároveň ve slepé ulici, takže je tady nulový provoz. V hostinci, jako z okna obýváku, dostaneme pivo a sedneme si do stínu koruny stromu, abychom se na chvíli vžili do starousedlého života.

Nechce se nám odtud, ale čeká nás nejexponovanější část trasy a těšíme se na večeři.

Mořinka
Karasova vyhlídka

Krásná stráň u Vonoklas nás překvapí nádhernými výhledy na protější Hřebeny. Stoupáme po žebru neznačené cesty až k rozcestníku a dál na Karasovu vyhlídku. Restauraci Na Vyhlídce jsme si vyhlédli už předem a příjemně nás překvapí velikost porcí i výběr. S plnými pupky se pokračuje těžko. Šouráme se do kopce, abychom se ubytovali, než nám zhasnou.

Vyhlídka na Vonoklasy je báječnou tečkou za celým dnem. Rozložíme si karimatky tam, kde si před chvílí hráli zajíčci a chystáme se usnout.

Jen co se setmí, jako by nám pod nohami začali probíhat lišky. Jejich štěkot se ozývá v celém sadu. Za chvíli vytuhnu, ale část skupiny nespí, lišky jim nechtějí popřát dobrou noc.

Ráno dočepujeme vodu ve studánce a vydáme se kolem Velké skály a Louže až na Pekárek.

Rybník Pekárek

Předposlední zastávkou je vesnice Třebotov, kde objevíme na návsi takzvaný Knihosklípek. Posadíme se na lavičku ve stínu a z vybraných knížek předčítám nejvtipnější úryvky.

Teď už jen dojít do Radotína, kde jsme si nechali auto. Když se před námi objeví cedule Praha a o chvíli později výhled na sídliště v Modřanech, víme, že se cesta chýlí ke konci. Čundr završíme v Pivovaru Horymír. Žádný čínský polívky, Český Kras jde projít s noblesou.

Beskydy – snoubenka začínajícího paraglidisty 5/2024

Podat přihlášku do MAC školy paraglidingu bylo jedno z letošních nejlepších rozhodnutí. Martin trávil poslední rok výukou i nácviky s padáčkem na louce, aby si splnil svůj sen – létat. A sny se mají plnit. Já jsem chtěla zkusit, jestli třeba taky vzletím a vyzkoušet si, co tenhle sport obnáší. Přihlásili jsme se tedy oba na paraglidingový kurz do Beskyd.

Martinovo pohledem by se vše psalo růžovým písmem a splněný sen by byl cítit z každého použitého slova. Pohled snoubenky, přítelkyně či manželky je srovnatelně podstatný, přece se naše životy kříží jako často šňůry od vrchlíku.

Nevím do čeho jdu, učebna
Pár rad, než přijde maras

Vidče

První den prožívám v naprosté euforii. Pocit, kdy se moje nohy poprvé odlepí od zemského povrchu, nadnese mě křídlo a krátce se proletím nad loukou je pro mě zážitkem na celý život. Komu se zdály sny o létání a představoval si sebe ve vzduchu nad zapadajícím sluncem, měl by jít zkusit alespoň víkendový seznamovací kurz. Půjde-li to, instruktoři vás dovedou na širokou louku a šikovný kurzista může letět už první den.

Vše co následuje je o velkém drilu. Procházíme filtrem – kdo chce létat, musí na sobě dřít víc než mezek.

První starty Vidče

Druhý den kurzu na mě začínají dopadat deprese. S pocitem únavy padám do postele, ale hlava mě nepouští spát. Dva dny intenzivní výuky na základně o pojmech, které jsem v životě neslyšela a s chybějícími základy fyziky, protože jsem fyziku vždy opisovala, jsou pro mě psychicky vyčerpávající. Dva večery zapnutá v sedačce a jeden zdařilý polet přes louku, jako motivační impuls pokračovat. Dvě modřiny, každá na jednom bicepsu, přesně proto, že kluzák nemám tahat rukama, ale celým tělem. Dva, jen já a kluzák, plachta, rozhodující o zážitku i o mém životě. Dva, já a Martin, který mi odletí a já to s ním neprožiju.

V učebnici psali, že když z kopce pošleš na kluzáku pytel brambor, doletí bezpečněji než začínající pilot, neboť kluzák se sám regeneruje, postupně klesá (opadá). Brambory nezasahují do řízení, tak nic nepokazí. Z nás dvou, kluzák a já, je po dvou dnech kluzák stále ten rozumnější. Do čeho se to zase pouštím? Uvědomuji si všechna ta možná rizika a zároveň se je snažím potlačit na nulu.

Louka Vidče

Třetí den je opět plný euforie. Celé odpoledne jsme ve Vidči, začínám přicházet na věci, které mi nešly a pomalinku se zlepšuju. Všichni kurzisté taky a je radost to pozorovat. Krásných 10 letů nad loukou a čím víc mi jdou všechny činnosti, tím víc mě to těší. Večer trávíme u ohně opékáním buřtů. S partičkou už jsme tací kamarádi, jakobychom se znali roky.

Parawaiting
Paragliding
Pečeme buřty, to pude…

Čtvrtý den od rána trénujeme na louce a začíná mi docházet kolik času a odhodlání je pro tento sport potřeba. Po obědě přichází druhý zvrat. Výuková videa jsou plná nehod, chybných manévrů i fatálních důsledků lidských rozhodnutí. Nezvládám to. Srdce mi buší jako o závod a do očí se derou slzy. Navozuju si to sama, je to v hlavě, ale nemůžu už dál o létání nic slyšet a zavírám se do pokoje. Zkouším se vyspat z únavy. Nic nezabírá. Při nácviku na trenažéru sedačky odmítám dál spolupracovat a místo odpoledního tréninku na louce odcházím na výlet. Možná by zabralo se v tuto chvíli kousnout a jít létat, ale v tom stresu to neovládám.

Chvíli mám strach, že bude Martin naštvaný. Ale to nejdůležitější, co mi dojde po procházce, je říct si, jestli to chci dělat já a co pro to můžu udělat.

Procházka na Hradisko
Přístřešek u Vidče

Straník

Pátý den slétnou kluci poprvé velký kopec na Straníku. Mám radost, Martin je nadšený. Já mám z toho dne krásný výlet a celá parta má ode mě spoustu fotek a videí ze startovačky.

Straník – postupně na start
Straník

Cestou se vracíme přes Radhošť, kde nám instruktoři udělají výsadek a my se projdeme hřebenovkou a sejdeme lesní cestou do Trojanovic.

Šestý den létat nejde, máme další výuku navigace a zdravovědy.

Pohled na Trojanovice z hřebene Radhošť
Základna Chata Trojanovice
Zdravověda

Sedmý den je pro mě zlomový. Uvědomuji si, že mám možná jedinou příležitost v životě pod dohledem instruktorů odstartovat a přistát z velkého kopce. Na Straník jedu podruhé s tím, že chci letět, že pokud věci nezkusím, tak se budu jen bejčit a nebudu z toho mít vůbec nic. Zapínám se do sedačky, nasazuji helmu, rozložím vrchlík a srovnám popruhy. Nic se ve mně nepere, jsem naprosto v klidu. Martin mě překontroluje, dole čeká Petr s vysílačkou. Znám start, směr i místo přistání. Ondra mě odstartuje. Vítr je příznivý na oba typy startů, jdu čelně. Vytáhnu vrchlík nad hlavu, slyším “pusť Áčka!”, pouštím, přibrzdím řidičky, běžím, letím. Každý úkol se provádí ve vteřině. Letím! Nevěřícně koukám před sebe, sleduju zmenšující se les. Usadím se hloubš do sedačky a zatáčkou se přiblížím k přistávačce. Vlivem termického proudění se na okraji lesa několikrát v sedačce zhoupnu. Dochází mi, že let nemám pevně pod kontrolou, že nemám vědomosti na to, ovlivnit sama další kroky. Jsem ráda, že se blíží přistání. Přistanu naprosto jednoduše, hladce, dole je bezvětří a Petr naviguje perfektně. Má radost, i Martin má strašnou radost, i já mám radost, ale tuším, že možná už nepoletím.

Straník – pohled na parkoviště
Startovačka Straník

Mozek si opět spojuje souvislosti z výuky, odstrašujících případů a zážitku, který jsem právě zažila. Vysílá do žaludku žádosti, aby mě zastavil. To se projevuje pocitem na zvracení. Poslouchám a i přes dva další pokusy už znova neodstartuju.

Javorový vrch

Martin se mezitím skokově zlepšuje. Mezi létáním drtil testy na pilotní průkaz. Umí najít termiku a ví si rady se všemi povinnými figurami. Jeho čtvrtý a pátý start z Javorového vrchu je bez chyby. Jsem pyšná. Na složení piloťáku potřebuje projít teoretickou výukou, mít minimálně 10 velkých letů a provést několik figur, podle kterých pozná instruktor jeho reakce na možné chování vrchlíku. Na konci dne pustí Zdeněk k testu dva z deseti kurzistů – Martina a Mikoláše. Ostatní mohou přijít na dolétání.

Přistávačka Javorový vrch
Startovačka Javorový vrch
Martin na startu
Javorový vrch

Skupina se postupně rozprchne na všechny směry. Tak s kým se ještě uvidíme na startovačce? Kdo z vás se zasnoubí s kluzákem?

Ve vzduchu opatrně a když se bojíš výšek, chyť si stoupák. Zdarec!

Rakovnická a Plaská pahorkatina – 60 km mlýnskými stezkami 3/2024

Nápad přejít Rakovnickou a Plaskou pahorkatinu se zrodil na březnové grilovačce v Chrástu. Letos vyšly Velikonoce velmi brzy, ale přesto teploměr ukazuje přes 20°C. Martin chce strávit sobotní odpoledne na skalách a já se zase vidím někde na treku. Na neděli a pondělí by se prý ale rád přidal. Tak to nějak spojíme dohromady a nakonec se nenechají ani dlouho přemlouvat Fanda s Kubou. Se všemi se postupně potkám v sobotu večer, na začátek trasy ale vyrážím sama.

Rakovnická pahorkatina se táhne od Krs, kde má zároveň svůj nejvyšší vrchol Lišák (677m) až po Rakovník. Plaská pahorkatina je její jižní sousedka a doplňuje oficiální Mlýnskou stezku o další nespočet zaniklých i přeživších mlýnů. Naplánovaná trasa mlýnskými stezkami se právě z tohoto důvodu stáčí právě směrem na jih. Údolí říček a potoků opouští až u hradu Krakovec a končí v Rakovníku.

Mlýnská stezka Nečtiny – Manětín

V sobotu po obědě mě Martin vysadí v Lešovicích u Nečtin. Vzduchem poletuje saharský písek, který zmírňuje teploty horkého březnového odpoledne a já se psy kopíruji Manětínský potok po Mlýnské stezce. Meandrující potok ztrácíme na chvíli v historickém centru Manětína a dál po červené zamíříme k Vuršovu mlýnu. Obědvám. Rasty se střídavě máchá v potoce a válí v hlíně. Zatím máme všichni energie na rozdávání.

Manětínský potok

Po červené dál křižujeme potok až k Frantovu mlýnu. Stromy porostlé mechem, čerstvě zelené tráva, cvrlikající ptáci, jako bychom šli parkem. Potkávám několik chatařů. Staříci se opalují, děti hrají kuličky a konečně před sebou vidím nějaký pahorek té Rakovnické pahorkatiny. Od Frantova mlýna se zvedá zalesněný kopec a tak vybíháme vzhůru. Sotva si uvědomím, z čeho mám radost, dojde mi, že jdu blbě. Sice jsme vystoupali úplně nahoru, ale měli jsme jít přece k Čoubovu mlýnu a to je pořád podél potoka. Tak mi to nesedí a dívám se do mapy. Dole jsme měli odbočit na žlutou. Nikdy se nevracím, pokud to jen trochu jde. A tak sbíháme lesem a napojíme se na správnou trasu u potoka.

Čoubův mlýn jsme s Martinem objevili před sedmi lety. Byli jsme tady na májku a když si povídám u okýnka, majitel si pamatuje, že to byl ten rok, kdy na májku tady z místních skoro nikdo nepřišel. Na nás si ale ani přesto nepamatuje. Dávám si kafe a za chvilku už si cizí děti hladí Rastyho. Vždy mi připadalo, že tady panuje přátelská a pohodová atmosféra a dnes tomu není jinak.

Mladotice a Odlezelské jezero

Potom pokračuju dál přes Strážiště, nad kterým se už válí večerní mlha a kouř z komínů. Je ticho a šedavo. Okolí působí až strašidelně a tak si přeju být v Mladoticích s ostatními. Sotva dojdu na nádraží, přijede lokomotiva a vyplivne Fandu s Kubou. Jdeme pro pivo do hospůdky a pak se vydáme k noclehu. Ten už jsme vyhlídli při předchozím čundru a nachází se u Odlezelského jezera. Je tma a bloudíme mimo značené cesty. Kolem tůňky, která by se líbila Evče přes obří val, který se nelíbí nikomu, se vydrápeme až nahoru ke skalám.

Kuba rozdělá oheň křesadlem na první pokus a ještě postaví přístřešek. Dostává pomyslného bobříka táboření. Spokojeně opékáme buřty. O chvíli později už vidíme blikat ve tmě Martinovu čelovku. Přijel posledním vlakem a noční bojovku zvládnul rychle a na jisto. Tak jsme kompletní.

Cestou slovanských bohů se ráno přes Potvorovský kopec, Bílov a lesy Březina dostaneme do Hradecka. Ve vesnici se zrovna hraje nohejbalový turnaj a všichni vítají Kubu jako ztraceného syna. Taky tady s nimi hraje už odmala. Díky zápasu je otevřená hospoda a tak doplňujeme zásoby, protože všechny ostatní podniky na trase mají mimo sezónu zavřeno. To ale ještě nevíme a zásob bereme málo.

Javornice

Z Kožlanského lesa se napojíme na Hradecký potok, který se u Vožeháku vlévá do Javornice. Javornici budeme dál kopírovat po proudu několik kilometrů. Přes Cukrovic mlýn, Uhrovic mlýn i Machův mlýn. V létě je to paráda, protože se rozveselíte na několika místech pivem či zmrzlinou, my teď na konci března balancujeme mezi suchým únorem a aprílem. Mně je líto, že je zavřené medové království a klukům, že si nevzali na cestu víc piva. Trasa je však nádherná. Malebné údolí Javornice vede širokou zelenou loukou. Z obou stran ho lemují lesy.

Zřícenina hradu Krakovec

Od Machova mlýna odbočíme na červenou proti proudu Šípského potoka. Už se pomalu šeří, ale my musíme ještě překonat několik brodů. A když není přes potok poblíž padlý kmen, nezbývá než přeskočit nebo překročit po kamenech. Nejdřív jsou to zdařilé pokusy. Čím víc ale nebýváme jistoty, tím víc se snižuje naše pozornost. Kuba nabírá vodu do bot jako první. Já o něco později do jedné taky. Čvachtáme. Naštěstí po rovině ubíhají kilometry jeden za druhým a za chvíli jsme s mokrýma nohama u Jankovic mlýna pod Krakovcem.

Zřícenina hradu Krakovec bývá otevřená mezi desátou a třetí hodinou. Potkáme se tedy se zavřenými branami nejen hradu, ale i přilehlé hospody. Rozděláme oheň, opečeme zbylé buřty a sušíme všechny namočené boty. Díky za krásný rovný plácek na spaní.

První dubnový den je teplo, zataženo, zpívají ptáci a my – čtyři spacákové mumie se třemi psy – podřimujeme pod hradem Krakovec. Zdál se mi sen, že k našemu bivaku přišel Velikonoční průvod dětí a že nás pohostili lívancemi s jahodami a čokoládou. Jak já bych ráda přidala do tohoto výletu nějakou gastronomicky příjemnou pasáž. Místo toho mi Martin servíruje polívku z pytlíku. Bolavým nohám polívka nepomáhá, pomohly by určitě ty lívance.

Přes louky a lány do Rakovníka

Na vyhlídce u Zhoře vaříme kafe. Tím nám dochází taky voda. Naštěstí jsme v kraji tak opuštěném, že každý z těch pár zde žijících obyvatel rád vidí turistu. Když se jdeme o dvě vesnice dál zeptat na vodu, paní nám ji nabídne, ještě než dořeknu větu.

Ze Žďárů přes vrchol Senecké hory vede zase kousek moc pěkné cesty až do Lubné. Bohužel dál směrem k Rakovníku už je to jen výhled na průmyslové zóny. My sem musíme kvůli vlakovému spojení. A taky, že tam kousek od nádraží točí Březňáka.

Etapy trasy přes Rakovnickou a Plaskou pahorkatinu:

  • 1. den: Nečtiny – Manětín – Mladotice – Odlezelské jezero 21km
  • 2. den: Odlezelské jezero – Hradecko – Krakovec 26km
  • 3. den: Krakovec – Malinová – Lubná – Rakovník 14km

Písecké hory – za jarního rozbřesku 2/2024

Písecké hory neboli Mehelnická vrchovina se táhnou od Písku až po Temelín. Pro dnešní přechod jsem zvolila variantu z Protivína, kam jezdí autobusy i vlaky. Mě přivezl Martin, který pokračuje dál na zkoušku a po skončení mě vyzvedne v Živci. Na dokončení trasy mám tedy omezený čas.

Trasa povede přes nejvyšší vrcholy Vysoký Kamýk a Velký Mehelník, bude plná rybníků a luk, ale převážně lesních cest.

Je ještě tma. Se psy vybíháme ulicemi Protivína nahoru mezi statky s ohradami plných krav. Na cestu nám zatím svítí velký měsíc, ale už se začíná rozednívat. Pokračujeme dál žlutou turistickou trasou přes pastvinu, hráz Nového rybníka u Krče a Zelendárky projdeme středem až do Pařezí. Louky jsou ještě přikryté peřinou z ranní mlhy, ale sluníčko už barví špičky stromů do žluto červena.

Na chvíli se lesní cesta mění v asfaltku, ale brzy uhneme zpět do lesa a značení nás zavede na Zlatou louku. Rozkvétají sněženky. Fotím a nevšimnu si, že uhýbám z trasy, najednou stojím uprostřed rozmáčené louky a musím se vracet.

V 8:21 už stojíme na vrcholu Vysoký Kamýk ve výšce 627m.n.m. Celá cesta se nesla v duchu ticha, nepotkali jsme ani živáčka. Pod námi slyšíme štěkot psa, tak mizíme k rozhledně. Dveře jsou ale zamčené. Zklamáním je taky vrcholová kniha, která je tady od roku 2013 a je plesnivá. Přesto se do ní zapíšeme. Pokračujeme dál krátkým hřebínkem.

Vysoký Kamýk

Po žluté turistické trase se dostaneme až do vesnice Paseky. Vydáme se nahoru jakoby na Pasecký vrch, ale těsně na hranici lesa uhneme vlevo na neznačenou trasu, která nás dovede na krásnou vyhlídkovou pěšinu. Kopírujeme okraj lesa. Nad Kuklí přeskočíme v lese zpátky na žlutou a stoupáme lesem k rybníku Němec.

Rybník Němec je kouzelný. Mile mě překvapí ostrůvek s ohništěm, kam se dá přejít přes lávku. Za sebou máme už 20 kilometrů a potkávám první dva turisty. Děda mě zastaví na kus řeči a potvrzuje mi, že dnes také žádné turisty nepotkal. O to víc se těším nahoru na Velký Mehelník.

Rybník Němec

Vrchol je v lese a i když neposkytuje žádné výhledy je to zajímavé místo plné oblých balvanů porostlých čerstvě zeleným mechem. Svačím řízek a hladoví psi mi strkají čumáky až pod bradu. Scházíme dolů podél Chudého vrchu a volá Martin, že pro nás vyráží. Potvrzuji vyzvednutí v Živci a pospíchám po zelené na místo srazu. Setkáváme se opět po 27 kilometrech a 6 hodinách, kdy se mi podařilo přejít Písecké hory z jihu na sever. Díky krásnému únorovému počasí to byl parádní zážitek.

Velký Mehelník

Český les – okruh jižním cípem 5/2023

Na přechod Českého lesa z jednoho konce na druhý tentokrát nebyl čas, ale taky jsme věděli, že ať to vezmeme jakýmkoliv směrem, bude to krásný. Nakonec se během dvou dnů trasa přizpůsobila sama podle našich kroků, aniž bychom ji nějak horečně plánovali.

V sobotu dopoledne vystupujeme v Domažlicích a vydáváme se přes náměstí směrem na poutní místo Vavřineček. Odtud je nádherný výhled na Šumavu. Dál pokračujeme parkem Zelenov kolem rybníků na Babylon. Na pár minut chytneme déšť, ale za chvíli je to zase na kraťasy. U Babylonu obědváme před strmým výstupem na Čerchov. Možností výstupu je více a my kombinujeme Vrbatovu a Plzeňskou cestu. Na Čerchově máme štěstí, nejen, že stihneme ještě těsně před zavíračkou objednávku nápojů v kiosku, navíc svítí sluníčko a od rozhledny jsou nádherné výhledy. Před šestou se to tady vylidní a na celém vrcholu sedíme úplně sami. Dolů se jde zvesela, míříme přes zříceninu myslivny ke Studánce. Tady potkáváme dědečka jako z pohádky, který nám při západu slunce vypráví o lesní zvěři, my si pečeme klobásy a když se pak děda vydá večer na prasata, zůstáváme ještě u ohně a tlacháme dokud nám nezačnou padat víčka.

Další den po sobě uklidíme tábořiště, uvaříme si ještě s dědou polívku a čaj a vydáme se přes Dlouhou skálu bukovými lesy na rozcestník Tři znaky, který stojí u německých hranic. Odtud pak dojdeme do České Kubice, kde zklamaně zjistíme, že hospůdka s vyhlídkovou terasou otevírá až v pět. Přesvědčíme tedy hlad, aby ještě počkal a Čertovo naučnou stezkou se propleteme podél Bystřice zpátky k Babylonu, kde hlad konečně zaženeme. Čas utíká tak rychle, že nám najednou jede večerní vlak. Rychle spolknu ještě jablečný závin a za chvíli už odjíždíme z nádraží směr domov.

Chceš-li se taky jen tak bezcílně probrouzdat Českým lesem, neplánuj nic a jen tak jdi. Nebo klikni sem a pozdravuj „našeho“ dědu od Studánky (čundráky má rád).

Krkonoše – na skialpech na Sněžku a výlet se psím spřežením 2/2023

Letošní zima není na lyžování v Česku moc příznivá. Počasí se neustále střídá a sníh napadá pomaleji než slejzá. Neradi bychom ale, aby nám na skialpy začal sedat prach a tak se rozhodneme vyrazit v půlce února do Krkonoš. Hledám dostupná ubytování. Kvůli jarním prázdninám jsou horské chaty obsazené a tak vybíráme Penzion Relax s tím, že jako bonus je tam případně wellness a do večera otevřená restaurace.

Zimní výstup na Sněžku

Začalo to pátečním deštěm. Sníh rychle odtával a v noci potom místy parádně namrzal. Když jsme v sobotu odpoledne přijeli do Velké Úpy, lilo jako z konve. V neděli u snídaně jsme vzpomínali na naši loňskou zimní dovolenou v Rakousku, kde nás zastihla sněhová bouře a smáli jsme se tomu, jak je dnes oproti tomu krásný počasí.

Výstup přes sjezdovku na Portášovy Boudy se nesl v aprílovém duchu. Pršelo, svítilo slunce (tak moc, že jsme si rozepínali kalhoty), pak zase pršelo, sněžilo a pořád dokola dokud jsme nevylezli nad lanovku.
Cesta k Růžohorkám byla krásná, padaly obří sněhový vločky a slunce protahovalo paprsky mezi jehličnany. Dali jsme si pivo a krkonošský kyselo. Nechtěli jsme se po něm tvářit kysele, ale o chvíli později to přišlo. Nezdokumentované části výstupu po ledovce v poryvech větru budou navždy chybět v našem fotoalbu. Martin přejmenovává Sněžku na Ledku a jde dál. Mně rezignují pásy a nechávají mě sto výškových pod vrcholem. Šourám se zpátky a o chvíli později se s Martinem zase potkávám, zvládnul to a na dvě minuty si užil vrcholové slávy.

Jedeme spolu dolů zpátky na Růžohorky, kde jsem zapomněla předtím ochutnat borůvkovej koláč – to by byl hřích se na něj nevrátit. A pak už za krásného odpoledního sluníčka zpátky do Úpy. Mělo to dneska úplně všechno !

Portášovy Boudy
Růžohorky
Lyžařský areál Velká Úpa

Daruj zážitek aneb jízda se psím spřežením

Abych toho dobrodružství neměla málo, dostala jsem od Martina jako dárek vyjížďku s musherem.

V pondělí v poledne nás v Peci pod Sněžkou vyzvedává na sněžným skútru Aleš a frčíme nahoru k Boudě Racek. Tady bydlí jeho 19 tahačů a jako první nás překvapilo, jak jsou všichni mazliví.

Tak jsem se stala na chvíli musherem v Krkonoších. Sáňky táhlo 8 alaskanů, které bylo nutné nejdřív nastrojit a správně zapřáhnout. Pak jsme vyrazili na asi 17km dlouhou trasu, kde jsme museli projet pár zatáček a vyhnout se lyžařům i běžkařům, když jsme na trase křižovali jejich tratě. Psi úžasně poslouchali na povely zatáčení i zastavení. Trasu si korigoval Aleš, který stál za mnou a komunikoval s lídrem – černým psem Hardym, který byl v čele spřežení.

Počasí se nám taky přece jen povedlo, přes noc něco málo nasněžilo a místy se nám z mlhy protrhal i pěkný výhled. Úžasný zážitek jsem navíc dostala zdokumentovaný na flešce.

Uteklo to jako vždy, s horami za zády a západem sluníčka před sebou jsme se vydali přes Prahu zpátky domů.

Na Liščím hřebenu
Ski areál Pec pod Sněžkou