Až příště budu stoupat od Bielej vody, budu vědět, kolik zatáček mě dělí od Chaty pri Zelenom plese. Nebudu si myslet, že to je blízko, ale že to na těch pásech v klidu dám do čtyř hodin.
Za poslední zatáčkou najdu chatu, stejnou jako posledně v létě, jen Zelené pleso pod ní nebude zelené. Rovná zasněžená plocha mi napoví, kde přesně bývá a kde přesně se v něm odráží vrcholky štítů. Kežmarský, Pyšný, Spišský, Čierny, Kolový, Kozí a pak taky Baranie Rohy a Jastrabia veža.
Lyže opřu venku mezi ostatní a stejně jako teď si stoupnu do fronty na teplou polívku. Kapustnica nebo houbová, obě budou velké a poctivé. V ideálním případě zabereme dva až tři stoly a zaplníme je stejně naladěnými lidmi z odílu, kteří brzy začnou remcat, že Šariš není pivo.
Přesto, když večer chytnou do ruky kytaru, bude jim zase chutnat cokoliv, co má jen trochu pěnu. S kytarou to taky nebude zadarmo, nejdřív ti řeknou, že tu žádná není. Pak si vyslechneš příběh, že jednu kytaru jim rozšlapali dole na baru a druhou zakopali do hromady sněhu, ale pak stejně přijde barmanskej, donese třetí erární kytaru a po desáté hodině večerní už ti ji bere z ruky a hraje na ni on.
Až příště budeme s holkama tancovat u krbu, budeme se smát zase stejně nahlas jako teď.
Ráno mívá někdo vopici a někdo vypadá stejně, ale jen nastydnul, protože si nevzal čepici. Ať jsem jakýkoliv případ, zase se rozlámaně zvednu z postele, přivřu okno, které visí na posledním pantu a po rozvrzaných schodech zamířím do sprchy. Poteče buď studená nebo horká nebo střídavě. Buď se můžu otužovat nebo se v mezičase namydlit. Morální dilema, jestli ostatním vyplácat teplou vodu, je po pár minutách hlasitější než myšlenky na to, jak si to užívám, a tak stejně rychle vypadnu.
K snídani švédský stůl – párky, vajíčka, sladká buchta. Horký čaj mi zase nalijou zdarma do termosky. Koukneme na lavinový stupeň a pokud se nezvýší na trojku, můžeme spřádat plány na velevýstupy. Klasika je Kopské sedlo s protažením na Hlúpy nebo Červená Dolinka a štíty nad ní. Zkušenější si vyberou směr na Baranie Rohy, pohodáři půjdou kosovkou na Chatu Plesnivku. Ať už to bude cokoliv, slunce se velmi brzy protlačí nad Dolinu a užiju si horský vzduch a modré nebe. Jak to v Tatrách bývá, i během pár minut se může cokoliv změnit. Často se přes štíty převalí mlha nebo je sníh najednou méně stabilní než níž. Cítím úlevu, že mi na hrudníku poskakuje zapnutý pípák a v báglu mám připravenou lopatu, kdyby něco. Čelovka a termoska se sušenkou jsou taky důležitá výbava.
Až když se vrátím zpátky k chatě, můžu si teprve oddychnout, že jsem na konci túry. Štěkotem to potvrdí tři zdejší psi, ikony chaty Brnčálky. Opět vyjdu po rozvrzaných schodech a narvu svoje lyžáky mezi ostatní.
Do rána mi všechno uschne.
Po vydařené poslední noci se sbalíme a sjedeme zpátky k autu. Teď už jen pomoct ostatním s lyžemi, aby je nemuseli znova vézt vlakem. V Lomnici se na nás už smějí bryndzové pirožky a čeká nás dlouhá cesta zpátky. Díky bando!
