Rakousko, Slovinsko, Itálie, Chorvatsko – toulání se psy nejen po horách 9/2022

Po téměř dvou měsících zahálení nás to zase volá do hor. A tak se s partou rozhodneme vyrazit okruhem přes rakouské a Julské Alpy k moři. Hlavním cílem je nejvyšší hora Slovinska Triglav.

Tauplitz – výlet přes čtyři alpská jezera

Tauplitzalm je náhorní plošina nacházející se v rakouském Štýrsku. Malebná příroda, horské vesničky, vápencové vrcholy a průzračná jezera, to je důvod proč na dovolenou vyrazit zrovna sem.

V neděli večer přijíždíme do jihozápadní části Totes Gebirge (Mrtvých hor). Vyjedeme nad městečko Tauplitz na parkoviště u vodopádu Tauplitzer Wasserfall. Jelikož je už téměř tma, stihneme jen krátkou procházku na vodopád, navečeřet se a v lese se schovat do bivaku.

Další den nás čeká celodenní výlet k jezerům Schwarzensee, Steirersee, Tauplitzsee a Großee. Na okruhu jsou ještě další dvě malá jezera a chodníky jsou uzpůsobeny tak, aby si každý mohl zvolit trasu dlouhou a náročnou podle svých možností.

Triglav – pod nejvyšší horu Slovinska cestou sedmi jezer

Ještě na večer přejíždíme do Slovinska. Podle aplikace Park4night nacházíme u Bohinjského jezera odbočku k louce, kde zaparkujeme a přespíme do rána.

Ráno se všude válí mlha a my už se nemůžeme dočkat nahoru do hor. Dojedeme na parkoviště u Koči pri Savici, které je nejlepším výchozím bodem pro tuhle trasu. Po snídani přichází na řadu pořádná ranní rozcvička – vystoupat 700 výškových metrů na první Črno jezero. Co je uklidňující, že v dolině jezer už žádný takový brutální výstup není. Příroda se mění z lesů a luk na kamenná a suťová pole, ale nejedná se o žádné technicky náročné úseky. Náročnost spočívá v délce trasy a v čase, který máme na to, aby nám nepropadla rezervace v Chatě pri Doliču. Po páté hodině si vyhrazují nárok prodat naše lůžka prvním příchozím a jelikož se tomu chceme vyhnout, začneme odpoledne docela pospíchat. Potkáváme stádo kamzíků, spoustu hvízdajících svišťů a turistů naštěstí jen poskrovnu. Čas se pořád krátí a chata nikde. V sedle Hribarice se oddělujeme a s Martinem pokračujeme rychlejším tempem napřed. Všechno dopadne dobře, stihneme přijít včas, počasí je celý den nádherné, psi to zvládají skvěle a my jsme unavení a hladoví tak, jak to má být. Majitel nechá pejsky v malém kamrlíku v hale – do společného pokoje nesmí. My se ubytujeme a po skvělé večeři jdeme spát.

Je půl 4 ráno a my se s Martinem po téměř probdělé noci soukáme potichu ze spacáků. Snažíme se neprobudit dalších 11 lidí, kteří s námi sdílí podkrovní pokoj. Opatrně projdeme i vstupní halou se snahou nevzbudit spící hafany zavřené v komoře.
Je jasno, nebe plné hvězd. Po několika vystoupaných metrech posnídáme napůl sušenku. Cesta ubíhá rychle a za chvíli jsme u Baraka Morbegno u pevnosti pod nástupem na vrchol. Je něco málo před šestou hodinou a začíná se pomalu rozednívat, vyšlapaná cesta v suti nás vede na skálu, nacházíme se na trase Kugyjeva. Značky tady končí a my bloudíme. Na protějších kopcích v dálce občas zahlédneme blesk. Výstup nemá být těžký, ale nejsme si jistí, kterou cestou máme jít dál a navíc je na pováženou jestli vůbec vzhledem k počasí pokračovat. S rozedněním přichází k sobě i zrak a až teď vidíme ten prudký kamenitý sráz pod námi. Sedíme v malé jeskyni, civíme do mapy a zhodnocujeme situaci. Stěžejní je dostat se do sedla Triglavska Škrbina a pokračovat Gorjanskou což je jednoduchá ferrata.

Brzy všechno vyřeší černý mrak, který se rychle přižene a my se vracíme 50 výškových metrů zpátky k poslední značce. Stihneme udělat pár fotek, zasmát se nad nádherně stráveným ránem a pak Triglav zahalí na další tři hodiny hustá mlha. Stane se to v mžiku a nejde to předvídat. Mezitím sejdeme bezpečně na snídani a vyprávíme přátelům, jak jsme si na tu horu alespoň sáhli. Zbytek dne už vrchol zase turisty pouští nahoru, ale když z dálky vidíme ty davy mířící přes Mali Triglav, nakonec jsme docela rádi, že tam mezi nimi nejsme. Cestu na Triglav dolinou sedmi jezer je lepší plánovat s přespáním v horách na dvě noci – tedy první den nástup na chatu, druhý den vylézt na vrchol nalehko a třetí den sestup. Psa na vrchol nedostanete, je to opravdu zbytečný hazard, na chaty to ale pes zvládne, jen je nutné se vždy domluvit dopředu. Na Chatě pri Doliču můžete pro psy čepovat užitkovou vodu, jinak je zde obecně s pitnou vodou problém, balená voda na chatě stojí 4 eura. Jedna noc s polopenzí a se slevou ČHS nás přišla na 40 euro.

Riviéra Umag – se psy a s paddleboardem do Chorvatska

Po návratu z hor se těšíme na moře. Přes Triglavský národní park se serpentinami za chvíli dostaneme do Itálie.

Večer zaparkujeme u přístavu v městečku Sistiana a dáme si zaslouženou italskou pizzu a víno. Táboříme potom kousek nad městem opět podle aplikace Park4night.

Ráno nám hned od snídaně prší. Nad zálivem Trieste je najednou velký černý mrak a předpověď neslibuje ani na další den nic lepšího. Vidíme ale v dálce, že nad Chorvatskem je azurově modré nebe. Tak proč ne. Na bookingu hned kupujeme dvě noci v apartmánu Savudrija kousek od Umagu.

V Chorvatsku následně strávíme krásné dva dny procházkami po pláži, koupáním, ježděním na paddleboardu a ochutnáváním drinků v baru s výhledem na moře.

Lakes of Fusine – italská jezera v Julských Alpách

Cestou domů máme v plánu ještě jednu zastávku. Jsou to jezera Fusine v Julských Alpách. Počasí už se začíná kazit ale naštěstí krátkou procházku kolem jezer stihneme. Ocení to i hafani, kteří se potřebují na dlouhé cestě domů vyvenčit.

Navíc tudy shodou náhod projíždí na dovolenou brácha s rodinou a tak se potkáváme zrovna tady.

Je to krásná tečka za celým výletem. V neděli v noci jsme zpátky doma, kéž by ty dovolené byly delší.

Slovinsko – zimní toulání kolem Triglavu 2/2019

Turistické cíle v okolí Mojstrana (a Kranjska Gora): vodopád Peričnik, jezero Bled, Bohinjské jezero, Vogel, soutěska Vintgar, Tonkina koča, Prisank window

Od poslední návštěvy Slovinska, kdy jsme jen letmo navštívili Škocjanské jeskyně už uběhly více než dva roky. A já se sem chtěla vrátit a projít si toho víc. Nenapadlo mě tehdy, že to můžeme uskutečnit i v zimě a tak, když jsme původně plánovali letošní skialpy v zahraničí přišlo v potaz právě Slovinsko. Dostali jsme několik upozornění na to, že Slovinsko na skialpy není, že hlavně v první polovině zimy, ale i později, padají laviny kvůli nestabilnímu počasí. A tak jsme se rozhodli pro bezpečnou verzi toho všeho a to, že spojíme několik výletů po okolí bez lyží s lyžováním v okolních střediscích. Rezervovali jsme si apartmán pro čtyři v apartmánu Zajček ve vesničce Mojstrana.

Dopravní prostředekauto
Počet nocí5
Cena na osobu6500 Kč

Čtvrtek

Začátek výletu téměř končí ještě před odjezdem. Dopoledne píše Michal, že skončil v nemocnici a nemůže s námi odjet. Voláme do ubytování, ale tam nám tvrdí, že pobyt již nelze stornovat, když se máme dnes ubytovat. Vše je zařizováno přes booking, vše už je zaplaceno. Zkouším se dovolat i přímo na telefon zprostředkovatele ale marně. U rezervace sice píšou storno 30% celkové ceny, ale máme obavy, aby nám pak vrátili vůbec nějaké peníze. Po zvážení pro a proti nakonec balíme a jedeme sami dva s Martinem.

Do Mojstrany přijíždíme téměř o půlnoci a po krátkém představení se s pronajímatelkou jdeme hned spát.

Pátek

Vyspáváme do krásných 8:30. Za oknem na nás pokukují jen lehce zasněžené vrcholky a po snídani vyrážíme na Peričnik.

Peričnik (vodopád)

Je to v této oblasti poměrně známý vodopád a to hlavně tím, že v létě se dostanete pod něj. V zimě je silnice k němu zavřená od parkoviště Pri Rosu. Z tohoto místa se pak vyjde po červené značce podél Triglavske Bistrice a u Koča pri Peričniku nás čeká prudké stoupání lesem k vodopádu. Těsně u něj je nutné nasadit mačky, vše je zamrzlé a i chodník klouže. Nechápeme turisty v keckách a možná ani oni nechápou, proč se pořádně neobuli, někteří to vzdávají a vrací se.

Jelikož akorát pomalu vystupuje nad hřebeny hor sluníčko, pokračujeme do kopce až na Vrtašku planinu pod vrchol Čelesnik. Místy leží na listí zhruba 20 centimetrů sněhu, místy se ale brodíme v té bílé nadílce i po pás. Pípáky samozřejmě zapnuté. Kousek skály je tady s řetězem, ale jde sotva o dvacet metrů a zdoláváme ji bez problému. Mačky jsme od vodopádu ještě nesundali. Výlet je to nakonec poměrně náročný, ale opravdu krásný, vracíme se k autu už za šera.
Mapa trasy zde.


Sobota

Další den svítí sluníčko už od rána. Doslova modrá obloha bez mráčků. BBalíme lyže a cajky.

Bled (jezero)

První zastávkou je jezero Bled a Blejski Grad. Shora od hradu nevytváří pohled na jezero moc slávy, když ale projíždíme následně přímo kolem vody, naskýtá se parádní pohled na hrad, který se tyčí na vysoké skále a za ním je úchvatné panorama zasněžených hor. Velice známý je potom ostrůvek s kostelem, který také zahlédneme z auta přímo ze silnice.

Bohinjské jezero, Vogel

Nestíháme se ale příliš zdržovat. Míříme do střediska Vogel u jezera Bohinj. Bohinjské jezero je mi mnohem sympatičtější. Táhne se v údolí lesů a vysokých špičatých majestátních hor.

Na Vogel platíme 27 euro za půldenní skipas. Na tomhle středisku je krásné, že nás kabinová lanovka vyveze do výšky 1500 metrů a tady můžeme lyžovat v kotlině mezi několika vrcholy. Děsili jsme se množství lidí, vzhledem k tomu, jak byla všechna parkoviště plná, ale docela se tady rozptýlili. Původní plán byl chvíli si zalyžovat a pak vystoupat na vrchol Šija na skialpech. Po poledni se ale nad Šijou začíná honit ošklivý šedivý mrak a tak se procházíme jen na hřebeni u poslední, nejvýše otevřené lanovky. V areálu potkáváme také pár lidí na sněžnicích. Do řeči se s námi dává i Čech, který se taky chystal na Šiju a myslím si, že pokud by bylo nad vrcholem pěkně jako dole, na sněžnicích by to byl, vzhledem k aktuálnímu typu sněhu, mnohem lepší nápad než na lyžích. V komplexu je několik barů včetně pizzerie, není tedy nutné si sem sebou nic vozit. Nakonec se rozhodneme sjet poslední sjezdovkou až na parkoviště, ale není to moc dobrý nápad. Na mě je tahle sjezdovka poměrně prudká a sníh je namrzlý. Vracíme se domů příjemně unavení a na příští den plánujeme něco opravdu odpočinkového.



Soutěska Vintgar


Neděle

Na dnešní dopoledne máme vymyšlenou procházku přes soutěsku Vintgar. Z jejích 1,6km je bohužel v tuhle roční dobu otevřeno z každé strany asi jen 200 metrů. I tak je to paráda na chvíli se pokochat průzračně modrou vodou a dřevěnými můstky.

Na oběd jedeme do Kranjske Gory, omrknout sjezdovky, jezero Jasna a Ruskou cestu, která by měla být v zimě zavřená a my se z ní chceme zítra dostat někam do hor.


Pondělí

Ruská cesta vedoucí prostředkem Triglavského národního parku je zavřená od října do dubna. Poslední místo, kam se lze dostat autem je u prvního mostu za jezerem Jasna. Odtud musí už každý po svých. Dnešní plán se nedá moc nazývat plánem, jelikož včera od 12té hodiny až do noci padal déšť se sněhem a my netušíme, jak budou cesty v horách vypadat.

Tonkina koča, Prisank window

Od auta vycházíme po deváté hodině ranní kolem řeky Pišnica a už od začátku trochu litujeme, že nemáme sněžnice. Sněhu ale není zas tolik a stačí nám dobré boty a návleky. Chvíli zvažujeme výstup na vrchol Špik, ale cesta k němu je opravdu hodně zapadaná a tak pokračujeme v malebné dolině u řeky. Po chvíli přicházíme k Planině v Klinu, která je opravdu pohádková. Uprostřed planiny stojí zasněžená chalupa, kolem dokola jak se člověk otáčí jsou vysoká zasněžená skaliska a slunce se akorát přehupuje z východní strany hor přímo nad nás.

Brodíme se dál kolem známé dřevěné Ruské kaple až k chalupě Tonkina koča. Všechny chalupy a restaurace na cestě jsou v od září do června zavřené. U Tonkina koča naše cesta končí, slunce se schovalo a zdolávat jakýkoliv okolní vrchol by byl nesmysl. Naposledy se ohlédneme na chalupu a Vršič, který se schovává hned za ní. Mineme Prisank window a vracíme se po klikaté silnici dolů k autu.

Mapa trasy na Tonkina Koča zde.

Úterý

Ráno opouštíme náš útulný apartmán brzy. Nakupujeme pár místních surovin, jak míváme ve zvyku a vracíme se skrz rakouské Alpy domů.