Slovensko – Lomničák a jiné vylomeniny 6/2022

Birkenmajerova hrana na Lomnický štít

Lanovkou by to byla hrozná nuda a tak jsme vymysleli, že vylezeme na Lomničák legendární Hokejkou. Jenže neseznámeni s terénem, v příliš brzkém čase, kdy nahoře leží dost sněhu a po radách kamaráda na telefonu alá „babu bych tam nevzal“, jsme se smířili, že vylezeme lehčí Emericiho nářek. Stoupáme od Lomnického sedla Normálkou a po pár výškových metrech potkáváme kluka, který se právě vrací z naší vybrané cesty. Sděluje nám důležité informace o stavu sněhu nad Kartárikovím žlabem a odrazuje nás v jeho přechodu. Prý lepší to je Birkenmajerovou hranou, kterou lezl včera, je suchá, dá se vyhnout sněhovým polím a s výbavou, kterou si neseme, to pak i v klidu proslaníme. O výstupu tímto jižním žebrem sice slyšíme poprvé, ale už od nástupu ze sedla se nám zdál nejpřirozenějším směrem, který na Lomničák z této strany vede.

! Upozornění: toto není návod na výstup. Výstup je povolen pouze s horským vůdcem.

Takže je vybráno a do třetice všeho dobrého jdeme na Birkenmajerovu hranu. Tam, kde se cesta odděluje doprava na Emericiho už nasedáme do sedáků a začíná pěkná a poměrně jednoduchá jízda skalním žebrem. Základem je držet se směru po levé hraně nebo pod ní, dá se tady najít pár nýtů, borháky i slaňáky. Cestu dojišťujeme friendy, čoky a hexy, využití mají taky dlouhé smyce. Z pohledu druholezce je to pohoda a jelikož je terén exponovaný a nabízí nádherné výhledy na Térynu, Gerlach a spoustu dalších vrcholů, budete se bavit. Prvolezec si navíc přijde na spoustu krásných kroků, využije svých znalostí o pohybu ve vysokohorském terénu a nebude chybět ani pár morálových pasáží. Místy si opravdu pěkně zalezeme v III. (i IV.) terénu. V průvodcích se uvádí, že se lezou 3 lanové délky, my jich s 60m dvojčaty napočítáme 5, je to ale tím, že jsme si nechávali větší rezervu lana a jistili jsme se už v začátku, kde se nejspíš ještě chodí na průběžku.

Vlevo Birkenmajerova hrana, vpravo odbočka na Emericiho nářek

V závěrečném výstupu na vrchol jsou řetězy a taky spousta lidí, kteří si nás fotí, jako opičky v zoo. Sklidíme se do kouta, vychutnáme si pivo, uděláme pár fotek a začneme se připravovat na slanění.

Vrchol – Lomnický štít 2634 m

První slanění je přes borhák nacházející se těsně pod zajištěnou cestou s řetězy. Dále se dají najít ke slanění „beraní rohy“ případně další borhák. Držíme se u hrany mimo zasněžený žlab. Všechno zvládáme a po třetím slanění jsme už na nejprve nevýrazném chodníku a později na cestičce, kterou není nutné dál jistit.

Dolů do Tatranské Lomnice je to snad větší záhul než ta Birkenmajerka na Lomničák. Nahoru jsme si totiž pomohli lanovkou ke Skalnatému plesu a tak to bylo necelých 900 metrů stoupání (z toho cca 200 metrů lezení). Z vrcholu až dolů na parkoviště je to ale celé 1700 výškových metrů po vlastních, kdy kolena půlku cesty nesouhlasně vyjadřují svůj názor. Odměnou je návrat do našeho kempu, který už jsme si našli předchozí den a rádi bychom ho taky doporučili dál – kemp RIJO Camping u Studeného potoka, který nám dá pak ještě tu možnost, si při večeři a s lahví vína prohlížet Lomničák v celé jeho kráse. Máme štěstí, že počasí vyšlo na jedničku, protože ty výhledy opravdu braly dech.

První délka slanění
RIJO Camping, Tatranská Lomnica

Slovenský ráj s koupačkou

Sotva rozlepíme oči, jsme netrpěliví, jak nám budou sloužit nohy po včerejším výšlapu. Vylézáme ze stanu a sdělujeme si pocity. Každý máme bolavou jinou část, lýtka, stehna, kolena, chodit ale můžeme.

Po snídani a sbalení tábora vyrážíme do Slovenského ráje.

Nakonec je z prvoplánově krátkého výletu hned 15 kilometrů s 900 metrovým převýšením.

Parkujeme za obcí Spišské Tomášovce v chatové osadě Jurkovec (kde u býv. recepce jde nechat auto). Podle doporučení pána, sekajícího u parkoviště zeleň, se vydáváme krásnou vyhlídkovou trasou přes louku (značenou jako cyklostezka 8708). S výhledem na Vysoké Tatry dojdeme k altánku, kde se vydáme po zelené na Tomášovský výhled. Odtud z několika možností volíme trasu po zelené přes Biely potok, po žluté na Kláštorisko a odtud po červené zpět dolů k mostu přes Hornád. Je ukrutné horko a s nadšením hledáme bufet v chatové osadě, ale zjišťujeme, že teď mimo sezónu není v týdnu otevřený. Náladu nám spraví studna stojící opodál.

Tomášovský výhled
Louka nad zříceninou Kláštorisko

Jelikož se toužíme ochladit ve vodě, objíždíme Slovenský ráj po nádherné vyhlídkové silnici až dojedeme do Dedinek. Tady protéká řeka Hnilec přehradou Palcmanská Maša. Sotva schladím lýtka, Martin už je v té studené vodě po uši.

Spokojení pokračujeme po silnici k pramenu Hronu, kde stojí altánek a dá se tady parkovat. Vaříme, pozorujeme dalekohledem lišáka na protější louce a potkáváme české cestovatele mířící do Gruzie. Po večeři už zůstáváme v altánku sami, hrajeme karty a když se začne stmívat uleháme do auta.

Palcmanská Maša

Přírodní termální koupaliště

Ráno na střechu auta bubnují kapky deště. Co třicet minut se spouští déšť, v mezičase je chvíli ticho a sluníčko se snaží vydrápat ven ze závoje z mraků, ale bez úspěchu, už zase prší.

V altánku si osmažíme vajíčka se slaninou na cibulce a balíme k odjezdu.

Projedeme směrem na Poprad a přes dálnici do Liptovského Jána. Stále střídavě prší, Martin má rýmu a já mám v plánu využít tohle počasí na koupačku v termálních bazénech – těch přírodních, bezplatných. Pár jich totiž na Slovensku ještě je.

U Liptovského Jána brzy nacházíme Termálný kúpelný prameň Kaďa. Kaďa je spíš otužovací. V místě, kde pramen vyvěrá, má voda celoročně teplotu 24°C. Řídím se radami místních důchodců, které potkávám v kádi. Síra v jezírku je prý výborná na onemocnění pohybového aparátu, kloubů i na kožní nemoci. Důležitá je pravidelnost koupání. Během doporučeného dvacetiminutového pobytu ve vodě se jdu taky dvakrát osvěžit do potoka, kam jezírko vytéká. Je zde vybudován jez a tak se dá ponořit zhruba do metrové hloubky. Rozdíl teplot je kolem 18°C, (v zimě i 22°C). Po návratu do kádě je voda najednou mnohem teplejší a na nohách je cítit, jakoby se do nich zapichovaly jehličky.

Termálný kúpelný prameň Kaďa, Liptovský Ján

Dost bylo otužování a v pořadí je taky jeden teplý pramen. Zhruba půl hodiny jízdy autem se nachází jezírko Kalameny. Termálny prameň Kalameny (Medokýš) má teplotu 33°C a koupe se tady o dost více lidí. Teplá koupel je po obou dnech v kopcích opravdu relaxační a je tady krásně i za špatného počasí.

Termálny prameň Kalameny (Medokýš)

Na oběd jedeme do Liptovského Mikuláše. Konečně přestává pršet a sluníčko vylézá z mraků. Přejíždíme na ubytování do Penzionu Fako.

Před večeří se ještě vyvezu na salaš nad městem. Je to jen 12 minut autem a výhled na Nízké Tatry je nádherný.

Na hřeben Nízkých Tater

Další den ráno má Martin pořád rýmu. Pro mě to znamená, že v pohodě můžeme vybíhat na vrcholy, pro něj, že umírá a měl by zůstat doma. Takže vybírám jedno z velmi mála míst nad 1000 m.n.m., kam se dá vyjet autem. Je to Magurka v horách nad Partizánskou Lupčou.

Okolo 11té parkujeme u kostela a po žluté zn. šlapeme do krpálu až z nás teče pot. O nějakou dobu později jsme na hřebeni Nízkých Tater v sedle Zámostskej hole. Nad námi svítí sluníčko, ale všude okolo se prohání černý mraky. Já se kochám, Martin spěchá dolů. Přejdeme do sedla Latiborskej hole. Sotva dožvýkám housku, Martin už přešlapuje na místě, že je nutné odejít, nebo nás chytne bouřka.

Vracíme se a v půlce cesty začíná kapat. Odjíždíme z hor a leje jak z konve. Ještě že tu svoji rosničku s sebou mám, kouká na windyho a říká, že mám víc štěstí než rozumu.

Než odjedeme, slíbili jsme si halušky ve slovenskej kolibě a svůj slib brzy na to plníme. S naplněnýma břichama, bolavýma nohama a dalšíma skvělýma zážitkama se vracíme zpátky do Čech.

Sedlo Latiborskej hole

Východní Slovensko / Ukrajina – o pár kroků zpět 8/2019

Pro tenhle výlet jsme si vybrali dopravu autem. Není to sice úplně nejpříjemnější cestování, ale nedostali bychom se tak snadno během tří dnů do míst, které jsme chtěli navštívit. Posouváme se sice po silnici směrem vpřed, ale přitom vlastně jedeme v čase zpátky. Naše auto couvá celým východním Slovenskem až na Ukrajinu.

Dopravní prostředekauto
Počet nocí3
Cena na osobu3000 Kč

Navštívená místa Slovensko / Ukrajina

  • Spišské Tomášovce (Slovenský Raj)
  • Spišský hrad
  • Košice (Luník IX)
  • Trebišov
  • v.n. Zemplínska šírava
  • NP Poloniny (v.n. Starina)
  • Užhorod
  • Mukačevo
  • Velykyj Bereznyj

Hraniční přechod Vyšné Německé – Užhorod

V pátek ráno přijíždíme na hraniční přechod Vyšné Německé / Užhorod. Před námi stojí sotva 5 aut, přesto celý proces trvá téměř hodinu. Nejdřív si slovenská pohraniční stráž vezme naše cestovní pasy a malý technický průkaz a vyzvou mě, abych jim otevřela kufr od auta. Doklady si odnesou sebou a po chvíli nám je opět donesou. Zapisují si najeté kilometry a množství nafty v nádrži. Posuneme se ve frontě. Pak si někdo jiný přijde opět vzít doklady a vrátí nám je u závory, kde nás vpustí k ukrajinské stráži.

Tady se personál tváří trochu veseleji, ale prohlédnou auto o to důkladněji. Chtějí vědět, zda převážíme zbraně, drogy, tabák a alkohol. Namátkově šacují některé batohy a přihrádky v autě. Zapisují si najeté kilometry a množství nafty v nádrži. Následně dostaneme do pasu razítko a lístek s dalším razítkem, který při výjezdu odevzdáme jinému strážníkovi u závory.

Silnice se v tu ránu proměňuje na tankodrom. Zásadně nedoporučuji jezdit na Ukrajinu v autě se sníženým podvozkem nebo v autě, které opravdu milujete.

Užhorod, Mukačevo

Užhorodu se v různých cestopisech přezdívá také jako brána do Karpat. No neřekla bych, spíš brána do nejbližšího autoservisu. Tlumiče asi brzy odejdou do věčných lovišť.

Je to město plné zmrzliny a kaváren, stánků se suvenýry a jedním hlavním tržištěm. V řece Už stojí několik rybářů a nad nimi na mostě projíždí stará auta všech možných značek a autobusy ještě s dělenými čelními skly.

Na obhlídku se vydáváme taky do města Mukačevo. Z Užhorodu je to kousek a cesta sem není tak strašná. Jsme na Zakarpatské Ukrajině a čekáme v dálce nějaké hory. Ale ani v pozadí tohoto města se netyčí žádné očekávané scenérie. Obědváme tříchodové menu za 200 hřiven (cca 180 Kč).

Na závěr dne se přesouváme k hraničnímu přechodu Velykij Bereznyj. Chceme navštívit Národní park Poloniny.

Přejezd zpátky na Slovensko probíhá téměř totožně jako jeho opouštění. Krátká fronta, 45 minut na hranici a letmá prohlídka vozu. Dokonce se strážníkem vtipkujeme.

NP Poloniny (v.n. Starina)

Po vstupu na Východní Slovensko se rozkutálí kolem silnice kulaté kopečky jako bochánky chleba. Jsme v Národním Parku Poloniny a hledáme místo na přespání u vodní nádrže Starina.

Ranní procházka na vrcholek Gazdoráň nám rychle vyléčí všechny přeleženiny z auta. Je tady opravdu nádherně. Vyšlapat na vyhlídku stojí za to.

Zemplínska šírava

Už při cestě zpátky k autu je nám vedro a toužíme se někde vykoupat. Po cestě máme Zemplínskou šíravu a tak zajedeme na parkoviště a dáme si pár temp u přístaviště Hôrka. Tady se dá v kempu i občerstvit nebo se projít na Vinianskou stráň.

Trebišov

Zbytek dne oslavujeme svatbu mojí sestřenice v Trebišově, kde se narodila. Zažijeme si tak i půlnoční tanec v krojích a další den dostaneme na cestu bohatou výslužku.

Košice (Luník IX)

Jelikož výlet pojímáme jako cestu na východ, ne jen ve smyslu světových stran, je třeba zastavit se ještě na jednom místě. Košický Luník 9 je sídliště s největší hustotou romského obyvatelstva na Slovenku.

Je to zvláštní pocit, když projíždíme sídliště dokola. Romů tady žije podle posledních statistik kolem 5.000 – to je i kolem 12 osob na jeden byt. Bytovky byly vybudovány, aby mohly být odstraněny některé romské osady a jejich osadníci sem byli přestěhováni. Myšlenka, že by si člověk nového domova měl asi vážit, se zřejmě zastavila u příjezdové cesty. Odpadky, smrad, nemoci, dluhy za nájemné a energie ve výši několika milionů eur, to je vlastně dopad sociální pomoci. Co ale dál? Některé objekty již byly kvůli jejich narušení strženy a tak vznikají vedle sídliště nové nelegální osady.

Doporučuji sem nejezdit, sami jsme si neuměli odpovědět na otázku: Co když se nám při průjezdu sídliště stane něco s autem? Navíc oni zde žijí a určitě nejsou zvědaví na návštěvy s kamerami a fotoaparáty.

Spišský hrad

Největší slovenský hrad. Největší hradní zřícenina ve Střední Evropě. Národní kulturní památka zapsaná na seznam Světového dědictví UNESCO. Při průjezdu Slovenskem se monumentálně tyčí na kopečku nedaleko městečka Spišské Podhradie. Spišský hrad by měl být obdivován a navštěvován pro svůj historický význam.

A pak po vstupu do nádvoří přichází několik zklamání. Nejsme informováni o rozsáhlých rekonstrukcích v areálu a platíme plné vstupné i přesto, že různé části hradu nejsou přístupné. Na každém kroku máme pocit, že jde spíš o areál pro realizaci dětského dne a ne o hrad. Všude běhají malé děti se zapůjčenými kostýmy a mečíky a pomalovanými tvářemi. A to by nás ani tak nemrzelo, jako to, že většina oprav se na hrad z 13. století vůbec nehodí. Kdo vymyslel po celém hradu rozmístit ocelové zábradlí, můstky, schůdky a plechové přístřešky? No je tady ještě spousta práce a co zlepšovat.

Naše cesta končí tradiční nedělní kolonou na dálnici.

Jedeme naší starou dobrou Oktávkou
Spišské Tomášovce (v pozadí Vysoké Tatry)
Užhorod
Za věřící se považuje okolo 60% obyvatel Ukrajiny
Rybáři na řece Už
Vodní nádrž Starina (NP Poloniny)
v.n. Zemplínska šírava
Košice: Luník 9
Košice: Luník 9
Spišský hrad
Spišský hrad – dolní nádvoří

Vysoké Tatry – cesta šesti štítů 7/2019

Tak přišla konečně řada na „naše“ Vysoké Tatry. Nemálo tenhle přechod podpořilo přihlášení se do Tatranské výzvy o dobytí šesti štítů během tří měsíců (Jahňací štít, Východná Vysoká, Rysy, Koprovský štít, Kriváň a Predné Solisko). Akce s názvem Doby Tatry se hned v prvním letním týdnu zúčastnilo několik nadšenců, které jsme při naší tůře potkali. A nejen my jsme měli nápad všechny štíty přejít naráz.

Pro přechod Vysokých Tater volíme jako výchozí bod Bielu vodu a končíme na Štrbském plese. Přecházíme vysokohorská sedla a využíváme i v malé míře neznačené nebo lezecké úseky. Překonáváme několikrát sněhová pole a tři noci spíme venku.

Středně náročná trasa má na délku asi 83 km, nastoupáme při ní 7500 metrů a strávíme v zápřahu zhruba 60 hodin.

Dopravní prostředekvlak, pěšky
Počet nocí 9
Cena na osobu6000 Kč

Den první:

  • Dolina Kežmarskej Bielej vody
  • Dolina Zeleného plesa
  • Chata pri Zelenom plese

Den druhý:

  • Chata pri Zelenom plese
  • Jahňací štít (2229 m)řetězy
  • Kolové sedlo
  • nástup pod Kolový štít – vlastní jištění
  • Chata pri Zelenom plese

Den třetí:

  • Chata pri Zelenom plese
  • Flaška – dříve řetězy (aktuálně částečně uřezané)
  • Baranie sedlo – fixy, řetězy, žebřík
  • Téryho chata
  • Priečne sedlo (2352 m) – dlouhý přechod po řetězech
  • Studená dolina
  • Zbojnicka chata

Den čtvrtý:

  • Zbojnicka chata
  • Sedlo Prielom (2288 m) – řetězy
  • Polský hrebeň (2200 m) – nově udělané schody x dolů řetězy
  • Východná Vysoká (2428 m)
  • Sliezky dom
  • Batizovská dolina
  • Sedlo pod Ostrvou
  • Popradské pleso

Den pátý:

  • Popradské pleso

Den šestý:

  • Popradské pleso
  • Mengusovká dolina
  • Chata pod Rysmi – výstup k chatě pár metrů žebřík + řetězy
  • Sedlo Váha (2337 m)
  • Rysy (2499 m) – dolů dlouhý sestup po řetězech
  • Morskie Oko

Den sedmý

  • Morskie Oko
  • Mengusovské sedlo
  • Velké Hincovo pleso
  • Vyšné Koprovské sedlo
  • Koprovský štít (2363 m)
  • Koprovská dolina, přechod řeky Nefcerka
  • Daxnerovo sedlo

Den osmý

  • Daxnerovo sedlo
  • Kriváň (2494 m)
  • Važecká dolina
  • Furkotská dolina
  • Chata pod Soliskom
  • Predné Solisko (2117 m)
  • Štrbské pleso
Chata pri Zelenom plese
Sněhové trhliny ve Flašce
Cesta na Baranie sedlo, foto Martin Nedvěd
Téryho chata
Sivé pleso
Sedlo Prielom
Východná Vysoká
Sedlo pod Ostrvou
Morskie Oko, foto Martin Nedvěd
Výstup na Mengusovké sedlo
Koprovský štít
Koprovská dolina, foto Martin Nedvěd
Kriváň
Predné Solisko

Bylo nebylo …

Balíme hodně narychlo, jízdenky do Popradu se vyprodaly během pár dnů a nám nezbylo než plánovaný odjezd uspíšit na bližší termín.

Celý rozlámaní ze spánku vsedě přestupujeme na jednokolejku do Tatranské Lomnice a pak do autobusu, který nás vysazuje na Bielej vodě.

Chata pri Zelenom plese

Hned při prvním stoupání na Brnčálku nás staví bandička veselých chlápků s obří placatkou. Něco nasvědčuje tomu, že bude brzo veselo. U Zeleného plesa ale nevládne příliš přívětivý počasí. Zataženo, vítr a zima nás naženou do chalupy a po pár ochutnávkách místních jídel se jdeme na chvíli prospat. Na večeři se seznamujeme s Kamilem a Janou, kteří si přijeli zalézt na Žeruchovky. Vytahujeme se s naším plánem o přelez Kolového a Čierného štítu a probíráme donekonečna možnosti cesty. Nikdo z nás tam ale nebyl a tak jde spíš o takový nesmyslný plácání u piva.

Další den vyrážíme mezi prvními na Jahňací štít. Jde se kus ve sněhu, po řetezech do sedýlka a pak příkrou cestou až na vrchol. Kupodivu tam s těmi těžkými bágly nejsme zdaleka první, ale i za to nás místní turisté hostí maďarskou klobásou a rajčaty. Dolů se jde zvesela, s plánem dojít do večera na Térynu. Super plán – dokud se cesta nezmění v holou skálu bez chytů. Nějak špatně jsme nalezli, tak hledáme ještě jednou nástupovku. Zase nic a já propadám panice. Martin mě slaňuje dolů a vracíme se na Kolové sedlo. Je už odpoledne a dav lidí na sebe při předhánění na řetězu shazuje kameny. Šílenci. Mizíme dolů a potkáváme Kamila s Janou. Začínají další nekonečné debaty a plány o našem přechodu na Térynu. Kuba nám pak zajišťuje víc zábavy v podobě brnčálovice a taky nám pomáhá domluvit ubytování na další noc, které už mělo být vyprodané.

Baranie sedlo

S novým dnem nastává nový pokus o útěk od Zeleného plesa. Turistům zakázaný přelez Flašky byl podpořen odřezáním řetězů a zohýbáním skob. Není na tom nic moc špatného, vždyť ty masa lidí by se sem dokázaly vrhnout klidně v keckách. Alespoň je tady klid. Vystupujeme přes žlab a suťoviště na sněhová pole až pod Baranie sedlo. Do sedla vedou fixy, řetězy a žebřík. Odvážní to sólují, já se při pohledu na sněhové trhliny pod sebou, jistím prusíkem a dál vodsedkou.

Na sestup k Téryně by přišly vhod mačky. Sníh možná na některých místech ani letos neroztaje.

Téryna je plná lidí. Pijeme pivo a odpočíváme. Za chvíli davy odchází a střídá je vrtulník. Vyzvedává turistu, který se někde uhodil do hlavy.

Zbojnicka chata

Postupujeme dál na Priečne sedlo. Přechod připomíná spíš nepříliš obtížnou odpolední ferratu. Spolu se zapadajícím sluncem se dostáváme do úchvatné scenérie Studené doliny. Na Zbojandu je to ještě šíleně daleko. Vaříme si vepřovku s bramborovou kaší a u toho nás po očku sleduje kamzík. Přezdívám ho od té doby Franta a mám za to, že nás následně sleduje i v dalších dolinách.

Budí nás vítr a zima. Mně navíc ve žďáráku zkondenzovala voda a spím ve vlhkým spacáku. Balíme se hodně narychlo a po přechodu několika zmrzlých ples, po vyplašení pár svišťů si na Zbojandě dopřáváme výbornou kakaovo kokosovou kaši a pivo.

Tahle super kombinace nás brzy vyžene až na sedlo Prielom. Ze sedla se sestupuje po řetězech a polská rodinka tam přesvědčuje své děti o stabilitě skály a přilnavosti podrážek. Čekáme frontu a Martin si pojmenovává svůj vlastní zdolaný štít vpravo od sedla.

Východná Vysoká

Dolů to docela klouže v prachu a kamení, a tak se na protější Polský hřeben už začalo s výstavbou dřevěných schodů.

Zdoláváme Východnú Vysokú. Je úmorný vedro a my se plahočíme Velickou dolinou až na Sliezky dom. Pod Gerlachem se natáčí film a tak je kiosek na hotelu zavřený. Špinavý a upocený procházíme do bufetu hotelem, ale nijak moc nám to nevadí. Naše pohledy na lidi v uhlazených společenských hadrech se moc neliší od těch jejich na nás.

Popradské pleso

Na večer klopýtáme k Ostrvě Batizovskou dolinou, když se najednou začne blýskat. Před námi pomalu nabírá rychlost ještě nějaká skupinka kluků, která nám za každým dalším úbočím mizí z dohledu. Strach z bouřky je o něco větší, než bolest ve stehnech. A tak jsme při sestupu k Popradskýmu plesu skoro v poklusu. Vysoké štíty nad námi ale bouřku nakonec odeženou a dole je klid. Ubytováváme se – na pokoji jsme sami – super! Při návratu ze sprch mě ale z rohu chodby dožene skupinka, která nám v kopcích předtím utekla a složí si svý čtyři bágly u nás v pokoji.

Nakonec s touhle Přeštickou posádkou strávíme ještě jeden den a večer, kdy ani už smíchem nemůžeme usnout.

Rysy

Naše cesty se rozdělují třetí den od pomyslný bouřky. Kluci se vrací ke Štrbskýmu plesu a my odbočujeme nahoru na Rysy.

Trasa mě až na pár hezkých úseků moc nebaví. Vyšli jsme pozdě a všude jsou davy lidí, fronty na řetězy a vyšlapaný cesty sněhem a na fotku se zastávkou autobusu pod Chatou. Sestup do Polska je taky zdlouhavý a když už si chceme konečně uvařit večeři nad Morským okem, zjišťujeme, že pytlík s večeřemi chybí. Může za to kamzík Franta? Nebo zůstal na Popradským? A co teď tři dny v horách jen s pytlem ovesných vloček?

Mengusovské sedlo

Za poslední eura večeříme na Chatě u Morského oka polský párek a pivo. Karty samozřejmě neberou a naše hotovost odešla postupně s žízní, která nás celý výlet potkávala.

Po jídle stoupáme vzhůru pod Mengusovské sedlo, kde přespíme na malém travnatém plácku.

Ráno mě Martin budí teplou ovesnou kaší. Čeká nás pěkný výstup po zelené do Mengusovského sedla. Výstup je okořeněný krásným východem slunce a ospalými barvami v údolí. Na hranicích značení končí. Dřív v mapách bývávalo, ale dnes už oficiálně trasa ze sedla nikam nepokračuje. Staré značení na kamenech ale stále objevujeme a k Hincovo plesu se dostáváme příkrým suťovištěm.

Kôprovská dolina

V plese se prohání duhový pstruzi a po turistické trase nad nimi už pospíchají turisté na Koprovský štít. Pospícháme i my, než bude nahoře narváno. Na Rysech včera v poledne už seděli lidi jako vlašťovky a koukali do svých telefonů – nechceme tady zažít to samé.

Z Koprovského štítu je nádherný výhled. Poznáváme odtud pár vrcholů a sedel, které jsme překonali nebo míjeli v předchozích dnech.

Stravujeme se ovesnou kaší. Ještě zbyla porce se skořicí a kakaem, tak to snad nějak zvládneme. Vedle nás baští malý psík kuřecí maso z velké plastové krabičky. Je mi ze svojí mističky kaše smutno.

Táhneme se Koprovskou dolinou a jsme už šíleně unavený. U řeky dojídáme zbytky instantní sypané Many. Kvůli medvědům si zpíváme různé začátky písniček, většinou neznáme jejich prostředky ani konce. Medvědy to ale úspěšně zastrašuje. Dnes je cílem dojít co nejblíž Kriváni, ale stále ho jen obcházíme a on se nám přibližuje a zase vzdaluje. Kousek nad Kmeťovým vodopádem si cestu zkracujeme neznačenou cestou lesem. Sice vzdáleností je to opravdu zkratka, na náročnost to ale raději srovnávat nebudeme. Z trasy vylezeme těsně nad Grúnikem a já se za Martinem šourám pomalu dál. Už mi rezignují nohy. Postupně přichází dechberoucí západ slunce a tak přidávám do kroku. Martin, už mi mizí v sedle. Snad ho napadne mi tu romantiku alespoň vyfotit. Najednou mi ale běží zpátky dolů naproti a pomáhá mi s batohem. Jsem v nebi.

Kriváň, Predné Solisko

Brzy ráno zdoláváme Kriváň. Snažím se sníst jednu misku ovesný kaše – dlouho nechci nic podobnýho vidět. Po přechodu Važecké doliny pak po poledni vylezeme taky na Predné Solisko. Poslední vrchol je za námi! Ženeme dolů ke Štrbskému plesu a až do odjezdu zpátečního vlaku nastává obžerství. Nadmíru spokojení, nadšení z úspěšného přechodu a plného pupku se vracíme zpátky do Čech.

Co sebou na takový výlet?

Sportovní oblečení, termo oblečení, pohorky, spacák, karimatka, žáďárák, čelovka, filtr na vodu, jedna 1,5 litrová láhev, jídlo na 5 dní mimo chaty, vybraná hotovost (eura), powerbanka, mobil, mapa, pláštěnka, opalovací krém, sluneční brýle, lékárnička, mačky, helma, trekové hole, dle lezeckých ambicí lano, sedák, smyce, presky, vlastní jistící prostředky.

Tatry – válka slunce a ledu 2/2018

Stejně jako loni míří do Tater oddíl HO Union protáhnout po sněhu pár tuleních pásů. Letos se k tomu odhodlám i já a to i přesto, že jsem na lyžích stála prvně před pár měsíci.

Středa

Ve Štrbě vysedáme z lehátkového vlaku kolem páté ráno a přestupujeme na zubačku jedoucí ke Štrbskému plesu. Tady se někteří teprve seznamují s vybavením z půjčovny, ale po pár proklínání nasazujeme všichni zdárně skialpy a šlapeme po červené k Hotelu pri Popradskom plese.

Od Štrbského k Popradskému plesu

Cesta je únavná, na zádech vlečeme patnáctikilové krosny a jsme z vlaku dost polámaní. Naše parta se trochu trhá. V čele zůstává Aleš se Slimákem. Následuje je Kuba, kterému po pár kilometrech natekl malíček a nechává za sebou ve sněhu vzkaz, který vypovídá o jeho nadšení z túry. Za ním z vesela běží Martin s Martinkou, kteří mají zatím energie na rozdávání. A na ocase výpravy se držím já s Petrem a Ondrou, kteří mě šestkrát zvedají ze země, až dostává Petr křeč do nohy.

Mapa zde.

Žabie pleso

Lehce ospalí se pak válíme na lavicích v jídelně hotelu a po ubytování se odpoledne vydáváme na další štaci. Cílem je Žabie pleso, počasí nic moc, ale cesta je příjemná. Hlavně se jde už nalehko. Mapa zde.

Den ukončujeme v Majláthkovo chatě u skvělé koprovky a piva.

Čtvrtek

Den ve znamení nádherného počasí zahajujeme přechodem přes Zlomiskovú dolinu. Nad dolinou se kolem plesa protáhneme žlabem do Rumanovej dolinky až pod svah Zlobivé.

Lavinový test nad Zlomiskovou dolinou

Tady nás Slimák s Alešem cvičí na laviny. Zkouším si vydržet pár sekund pod sněhem zahrabaná v díře, což není nic příjemnýho a každá další lopata sněhu na mých zádech je těžší a těžší. Následně děláme lavinový test v koridoru ve tvaru U. Hledáme vrstvy sněhové pokrývky a pak si pro vyzkoušení stability Martin nad tenhle koridor vyleze na lyžích a zkouší, kdy se to s ním utrhne. Třetím cvičením je zahrabaná sonda, kterou nechal Ondra pod kopcem a učí nás ji najít a pomocí sondy a lopaty vyhrabat.

Když si vyhrajeme, spouštíme se dolů do mlhy a ve tři odpoledne končíme zase v hospodě.

Pátek

Dopoledne tráví chlapi v hospodě sledováním hokeje a než se vyhrabeme, slunce je pryč.

Velké Hincovo pleso

Už při přechodu po modré Mengusovskou dolinou začíná pomalu přituhovat. Shora se snáší černý mraky a za chvíli začíná sněžit.

Nejhorší je výstup těsně před cílem na Velké Hincovo pleso. Celá skupina se za sebou vleče jak had a i tulení pásy už začínají prokluzovat. Nakonec se v kopci naštvu, že mi to za to nestojí, lyže připnu na bágl a pokračuju po svých. Zpátky obdivuju, jak se z toho krpálu pouští všichni na lyžích. Ondra mi půjčuje mačky a já jdu okolo skály s tím, že na mě dole Martin počká. Hned jak se ztrácím skupině, potkávám kamzíka. Stojí 10 metrů ode mě a zíráme si do očí. Všude je stále temno, sníh mi naráží do tváří, ale čas jakoby se na chvíli zastavil. Pak se na mačkách s cepínem v ruce spouštím dolů. Martin tam na mě čeká, přišel kvůli mně o pěkný sjezd shora do doliny a bezpochyby ho musí mrzet, že na lyžích neumím jako zbytek party a nejela jsem s nimi.

K chatě to není celou cestu z kopce, tak si tam Martin vymýšlí nějaké srandy v lese, až skončí tak dole, že musí nasadit pásy, ale pořád je sranda.

Mapa zde.

Večer si užíváme káď s 42°C horkou vodou a šampaňským. Krásně se po tomhle dni usíná.

Sobota

Od prvního dne obdivujeme, jak někdo může vylézt nahoru na Ostrvu ve strmém zmrzlém svahu. Teda nevím, jak ostatní, ale já to obdivuju dost. A tak si ji poslední den výpravy dáváme za cíl a s mačkama vyrážíme vzhůru.

Ostrva

Je to těžký výstup, zvlášť když už dole u chaty je -17°C a ledový vítr profukuje krz šálu kolem krku přes celý tělo.

Zážitek za to ale stojí. Parta už se vrací dolů, když ruku v ruce přicházíme s Martinem na vrchol k rozcestníku Ostrva. Můžeme si oba zařvat, obejmout se, vyfotit pár fotek a mažeme dolů na kapustnicu.

Mapa zde.

Pak se chvíli poflakujeme v oblíbené Majláthkově chatě a odpoledne balíme na cestu zpět.

Na vlak do Popradského plesa vede pohádková cesta, která se klikatí lesem. Na lyžích ji sjíždíme až na zastávku.

Mapa zde.

Odtud pokračujeme do Štrbského plesa zubačkou a v kolibě čekáme dlouhých 5 hodin na vlak do Prahy.

Pití hořce dalo některým z nás zabrat, ale zdárně uleháme do spacího vozu a jedeme domů.