Rubrika: Rakousko

Nejvyšší hora Rakouska Grossglockner měří 3798 m.n.m. a najdeme ji v oblasti Vysoké Taury. Nejbližšími nástupními body, kde nechat auto, jsou města Heiligenblut (parkoviště Kaiser Franz Josef-Höhe) a Kals am Grossglockner. My budeme stoupat z Kalsu na Adlersruhe, přespíme na Erzherzog-johann-hütte a ráno se vydáme na vrchol tzv. normálkou (Normal Weg, první výstup 28. července 1800).

V pátek brzy ráno vyrážíme z Česka, abychom dorazili okolo 13h na horní parkoviště nad Kals am Grossglockner. Svítí slunce a já běduju nad absencí kraťasů. Sakra, mělo být hnusně! Stoupáme štěrkovou cestou k Lücknerhütte, kde téměř ani nevydechneme a kluci ženou dál. Netuším, kam spěchají, když dnešní úkol je pouze dojít na chatu vzdálenou asi 7km. Snažím se udržet tempo, až se mi začnou tvořit první puchýře na patách. Jako vždy. Jsem zvyklá a tak hned lovím náplast. Martin se mnou čeká, ale Vláďa s Vaškem se vzdalují, až nám zmizí z dohledu úplně. No nevadí, řeklo se, že se jde přes Stüdlhütte, tak je pak potkáme. O něco později si ale všimneme, že kluci vystoupili v suti na protější stranu kopce. Co to sakra dělají? Míjíme stádečko kozorožců a pak kluky potkáme na rozcestníku. Martin je pěkně vytočený, že nepočkali, že se to v horách nedělá a dává jim to pěkně sežrat. Na chatě si vypijeme pivo, vyfotíme se s dřevěným pánem a pokračujeme dál na ledovec.

Ledovec Ködnitzkees je rok od roku menší a menší. Pomalu ale jistě se rozpouští. Šlapeme dál v mačkách, míjíme trhliny v nichž se točí ledové potoky až dojdeme k nástupu na skálu pod chatou. Nahoru vede ferratta, ale nejdřív je nutné udělat překrok přes trhlinu. Mohla by se z toho někomu zamotat hlava, ale když dá člověk pozor, kam šlape, nic se nestane. Celá skála je zajištěná a není nutné se jistit pomocí lana, ničím se tedy nezdržujeme a postupujeme nahoru. V půlce ferratty na nás začnou útočit ledové krupky, zatáhne se a fouká. Jak já jsem ráda, že na sobě nemám ty kraťasy! Jak já jsem ráda, že kluci pospíchali a nechytlo nás to ještě níž!

V 19:30 se soukáme do chaty pojmenované podle arcivévody Johna vystavěné ve výšce 3454 m a otevřené poprvé v roce 1880. Poprvé v životě jsem v takové výšce a je to poznat, z řídkého vzduchu mám takový zvláštní bolehlav. Venku je zataženo, jsem vyřízená a říkám si, co tady sakra dělám. Posedáme kolem stolu a večeříme gulášovou polévku. Za okny prší, špička hory je taková celá nevrlá a vede k ní strmé firnové pole.

Ani pivo nám nechutná. Jdeme brzo spát.

Ráno máme takové různorodé. Vláďa mlčí a pospíchá, Martin vysedává na záchodě, Vašek se drží za hlavu a je celej špatnej, že se nevyspal, já jsem natěšená a jako vždy zdržuju.

Nasazujeme helmy, mačky, sedáky, do ruky cepín, do batohu lezeckou výbavu, lano, vodu a sušenky. Ostatní věci necháváme na chatě.

Východ slunce na firnovém poli pod nejvyšším vrcholem Rakouska? Něco z čeho se vám bude chtít tancovat!

Jdeme dobře. Jdeme před všemi většími lanovými družstvy a tak si výstup až po hřeben užijeme v celé parádě. Problém začíná na hřebínku, který není schopen pojmout lidi jdoucí nahoru i dolů zároveň tak, aby si nepřekáželi. Jistíme se za tyče a borháky, to je všechno v pořádku, kolem ale poskakují guidi s klienty na průběžce a zezadu na nás doráží nějaký Rakušan s manželkou a pokaždé využívá místa, za které se jistíme my. Je to dost nepříjemné, ale my postupujeme technicky a bezpečně. Sedlo Obere Glocknerscharte, obávaná „lávka“ mezi malým a velkým Glocknerem je ráno lehce namrzlá, dolů vede fixní řetěz, nahoru se dokážeme zajistit lanem, takže ani zde se při troše opatrnosti neděje nic nebezpečného.

Po 3 hodinách jsme u vrcholového kříže. S Vaškem si tak zapisujeme osobní výškový rekord. Je to nádhera! Všechny ostatní vrcholy jsou pod námi, nic není výš než my! K radosti z vrcholu neodmyslitelně patří vrcholové pivo! Připijeme na zdraví a chvíli vysedáváme a užíváme si parádní den.

Po chvíli se vrchol začíná přecpávat lidmi. Tlačenka u kříže kvůli vrcholové fotce nás odradí a rozhodneme se zmizet pryč. Jdeme v docela dobré skupině. Před námi vysmátý pár z Polska, za námi dvě skupinu Moraváků. Jen kdyby to tak bylo až k chatě. Bohužel, za chvíli se ocitáme ve změti lan. Bohužel, někteří lidé si myslí, že se za ty cizí lana mohou přidržovat a tahají nám za ně. Bohužel, spousta lidí předbíhá a to nás pak všechny, v těch těsnějších místech, strašně zdržuje. Z Kleinglockneru se proto rozhodneme slanit za borháky, které vedou stranou od hlavní výstupové cesty, což je fajn nápad. Slaňujeme tři lanové délky cca po 25 metrech.

Cestou k chatě na sněhu už jen tak blbneme a těšíme se na pivo a svačinu. Počasí nám stále vychází a dolů se jde zvesela. Rozhodneme se vyhnout ledovci a na rozcestníku pod chatou pokračujeme po červené rovně do sedla Burgwartscharte. Za námi opět skupinka Čechů, takže pokecáme a jsme moc rádi, že kolem nikdo nikde už není. Cesta je opět dobře zajištěná, nechybí řetězy ani dřevěné stupy.

Po ferratě se dostaneme zase na ledovec. Naposledy si připomeneme, jak rychle taje, naposledy se podíváme na nejvyšší vrchol Rakouska, než ho pro dnešek zahalí mraky. Po pěšince sejdeme zpátky k Lücknerhütte, tady nad chatou se naše výstupová i sestupová cesta spojuje. Kocháme se výhledy, pijeme kafe a přikusujeme tyrolské štrůdly s vanilkovou polevou. Díky horo, žes nás dnes pustila nahoru i dolů! Bylo to nezapomenutelné.

Výstup: Tyrolsko, Praxmar – Zischgeles 3004 m.n.m.

V pátek zdrháme dřív z práce a ve složení já, Martin, Tomáš, Vláďa opouštíme prosluněnou Plzeň, kde už lidi v ulicích pobíhají v tričku. Míříme zpátky za sněhem.

Okolo 22h přijíždíme na parkoviště v Praxmar v Tyrolsku. Je tady jen pár aut a tak na asfaltce pokryté ledem stavíme stany. Při sledování alpské noční oblohy dopíjíme víno a pak uleháme do péřáků.

Ráno se parkoviště pomalu zaplňuje skialpinisty. Platíme parkovné 8eur na týden. Na plynovém vařiči tvoříme zásoby čaje na cestu a vyrážíme.

Od restaurace nahoru vede zledovatělý stoupák, pak širokým žlabem na přímém slunci postupujeme stále výš. Stoupáme kolmo a križujeme stopy skialpinistů, kterých je tady opravdu požehnaně. Škoda, že opalovací krém zůstal doma – slunce pálí a nikde není stín. Zhruba 300 metrů pod vrcholem Zischgeles odbočujeme ze stopy vpravo k opravdu kolmému žlábku. Přezouváme na mačky. Tomáš volá ze žlabu, ať jdeme jinudy, že to tam šíleně klouže. Sníh je tady už od slunce rozbředlý a potápíme se v něm místy po pás.

Krátce po poledni s Martinem volíme výstup čistě po skále. Jedná se zhruba o patnácti metrovou položenou stěnku. Při nástupu jako po schodech, pak už regulérní lezení. Oporou jsou mi mačky, cepín a Martin (který mi ten cepín přidržuje a taky mi bere od půlky nahoru batoh). Stubaiské Alpy jsou známé břidličnatými masivy hornin, které stojí v rozeklených pásech nad údolími. V tom pásu skal si představuju zpětně dva malé horolezce, co se s těžkým batohem zvedají za tenké desky ruly a stoupají mezi nimi a ledem pokrytou hlínou vzhůru. A tam nahoře nacházíme úlevu, štěstí a famózní výhled na údolí a okolní vrcholky Alp.

Pak najdeme kluky, v rozpoložení, kdy jeden se opaluje a druhý nás všechny začne obskakovat s občerstvením jako maratonce, co doběhli závod. Tedy zde jen s čajem a chlebem se salámem.

Vláďa s Martinem si po menší pauze chtějí vyšlápnout až na nejvyšší vrchol téhle výpravy – Zischgeles. S Tomášem místo toho stavíme stany, odpočíváme a zahajujeme přípravu večeře. Slavnostně pak ve výšce zhruba 2700 m pojídáme studenou bramborovou kaši z pytlíku zalitou teplou vepřovkou.

Spálený obličej mi nedovoluje moc spát, je mi horko a začínají se mi dělat na bradě puchýře. Další den bez opalováku nezvládnu.

Další den nezvládneme nikdo. Ráno přeměňujeme poslední 2 litry sněhu na čaj a dojde nám plyn. Bombička, která vydržela 2 týdny na Madeiře je tady po jednom dni vaření kaput.

Měníme plán a místo pondělního návratu se budeme muset vrátit už dnes.

Stoupáme tedy do sedla a vydáváme se po hřebeni směrem k Oberstkogel.

Po prozkoumání terénu volíme prudký žlab, který lze sejít při okraji na mačkách. Dál už terén není tak příkrý a v širších žlabech pár set metrů bobujeme po zadku do údolí.

Baví nás to, ale už se těšíme dolů do stínu lesa. Zbývajících 5 kilometrů jdeme na sněžnicích v kopci daleko nad běžkařskou dráhou, na kterou se pak nad parkovištěm napojujeme.

Po 1 a půl dni jsme zpět u auta. Podle vzezření ale působíme, jako bychom byli pryč týdny.

Wiener Schnitzel je na jídelním lístku jasná volba. No a při cestě zpět si od silnice vybíráme další cíle našich cest.