Náš malý příběh o tom, jak cestovat do hor, do Rumunska, které se nám na začátku zdá hrozně daleko a hrozně opuštěné. Jít na tůru tam, kde to není plné turistů, kde dávají lišky dobrou noc a kde se toulají stáda ovcí. Vzít tam psy, tam, kde se jich ve městech stovky toulá a hladoví. A přes veškerý obavy jít jen ve dvou (tedy ve čtyřech – počítaje s dvěma chlupáči), nejít vůbec nalehko a nemít žádný pořádný časový plán (prostě jestli tam nedojdeme, tak spíme někde po cestě). Příběh o jednom místě, které by mělo zůstat takové, jaké je – málo profláknuté a nádherné.
Retezat neboli Muntii Retezat je horský masiv nacházející se v Jižních Karpatech. V Rumunsku je třetím nejvyšším pohořím. Za vstup do národního parku by se mělo platit vstupné, ovšem výběrčího zřejmě jen tak nepotkáte. Zvykem a fenoménem je v těchto horách možnost využití cestování nalehko, většina turistů nechává veškerou zátěž u jezera Bucura a odtud podniká výlety. Čisté vody je všude dost a není problém si během tůry doplnit zásoby v některém potůčku. Na naší trase bylo občerstvení možné zakoupit pouze v Cabana Pietrele. Podle recenzí je z hor v sezóně Václavák, ovšem my jsme každý den potkali sotva 2 skupinky lidí (až na zmiňované hlavní tábořiště u Bucury).
23.7.2016
CESTA DO RUMUNSKA
Je brzo ráno, zvoní budík a tak se po 4 hodinách spánku zvedáme.Venku je tma. Krosny hážeme na zadní sedačky auta. Otevíráme kufr a polospícím psům ukazujeme, že si mají nasednout. Dívají se trochu nechápavě, ale jelikož jsou zvyklí na spoustu zvláštností, tak bez protestu nastupují. Frenký demonstrativně zabírá 99% procent kufru a Majka hned použije jako polštářek.
Po pár hodinách usínám také a spoléhám na to, že Martin bude jediný, kdo neusne. Neusnul, vzbouzí mě jeho smích. Už je světlo a on si fotí, jak spím :-D. Zastavujeme ve vesnici Hrušky, abychom naposledy v ČR natankovali. Je to první zastávka i pro psy, ale nevypadají, že by se jim chtělo vystupovat.
Za hraničním přechodem Břeclav máme v plánu si koupit dálniční známku, ale odbočky si všímáme, až když ji míjíme. Pokračujeme tedy dál, s tím, že si ji koupíme na další benzínce. Tu brzy nacházíme, ale jelikož má Slovensko nový systém elektronických dálničních známek, tak samozřejmě nefunguje. Paní nás spolu se skupinkou Slováků posílá pryč, systém u nich prostě zkolaboval. Pár desítek kilometrů tedy pokračujeme nelegálně. Kupujeme si ji až u Bratislavy.
Na hraničním přechodu Bratislava/Rajka se setkáváme s pěknou kolonou. Martin se jde zeptat Čechů stojících okolo, co se děje. Nikdo totiž neprojíždí dál, všichni stojí kolem aut. Já zatím, dle poučky z domova, že s maďarem se nedomluvíš, hledám papírek, kde je v jejich řeči prosba o dálniční známku. Následně učíme tedy tuto větu několik dalších našich spoluobčanů, se kterámi se zatím Martin skamarádil a kteří za námi stojí ve frontě u okýnka. Tady se ani maďarsky nedomluvíme! 😀 Jsme přece ještě na slovenské straně a paní nám dokonce odpovídá česky :-D. Už nám to nemyslí.
Gagarin Lakótelep aneb když vás ani ten název neodradí
Ve stejném duchu probíhá další část dnešního dne. V plánu je totiž na odpoledne dorazit k Balatonu a trochu si odpočinout. Doteď jedeme bez mapy, ale tady už je nutné se podívat, kde přesně za Györem odbočit. Vyndavám tedy ze zadu mapu, kterou nám dal na cestu Mirek a marně hledám Maďarsko. Je to mapa ČR :-D.
Györ samozřejmě přejíždíme a než najdeme benzínku, abychom koupili mapu, jsme už skoro u Budapešti. Trochu zajížďka, oktávka ještě s ošklivým zvukem najíždí na špatné vozovce do díry a ten Balaton za to ani nestojí. Za parkování platíme 10 euro a to se chceme jen na hodinku podívat. Jediné místo, ze kterého se dá dojít k vodě je totiž hlídané parkoviště s nápisem Club Aliga. Nakonec nevydržíme ani hodinku. Jestli má někdo pěkné fotky z Balatonu, tak určitě ne z části Gagarin Lakótelep (ale co, měl nás upozornit už název). Takže vykoupat sebe i psy a šup do auta.
Mizíme odtud. Maďarsko je placka, tak už se těšíme pryč. Chvilku po výjezdu nám ale dojde, že jsme doma něco zapomněli. Ešus! Bez ešusu se nenajíme, třičtvrtě našeho jídelníčku jsou balení Dobrého Hostince. Podle mapy je kousek od nás trochu větší město Siófok, tak jedeme hledat nějaký obchod typu OBI nebo sport. V Siófoku jsou ale jen trhy, to samé v dalším městě Zamárdi. Přijíždíme tedy až do Balatonföldvár a už se bojíme, že takové obchody, které potřebujeme v Maďarsku neexistují. Zastavujeme před Lidlem, tam mají přece všechno. Bohužel nacházím jen uhlí a alobalové tácky na gril. Zkouším se ptát nějaké paní u východu, naštěstí umí anglicky a tak se tou jejich hatmatilkou ptá prodavačky, která nás maďarsky naviguje na správný směr. Po pár minutách nesu vítězoslavně do auta ešus a můžeme jet!
Je děsné horko, z okna už jsou vidět jen kukuřičná a slunečnicová pole, jinak nic. Později odpoledne projíždíme přes Nagylak a Nadlac do Rumunska.
Abychom nemuseli platit dálniční známku, jedeme do Aradu mimo dálnici. Úsek, kde by nám dálnice posloužila, má totiž jen kolem stovky kilometrů. Možná kdybychom předtím věděli, že známka stojí jen 3 eura, tak si ji koupíme :-D.
Arad je první větší město, které za hranicemi Rumunska potkáte. Ač vypadá podle staveb, čistoty a obchodů poměrně vyspěle, projíždí jím tramvaje s reklamou a velkým nápisem „rok 2006“ :-D. Rumuni asi občas trochu zaspí dobu. Pokud se ve městě chvíli zdržíte, určitě se nudit nebudete – v samém centru města stojí architektonicky zajímavá stavba radnice, kostel a katedrály.
Jelikož se Rumunsko nenachází v České republice, musíme si opět sehnat mapu :-D. I přesto se v Temešváru (rumunsky Timisoara) ptáme na cestu. Kupodivu paní umí výborně anglicky a navíc dává vodu našim psům a má starost, jestli pro ně máme dost i na zbytek cesty.
Temešvár je jedním z největších měst v Rumunsku, nachází se v regionu Banát a žije v něm přes 300 tisíc obyvatel. Nám připadá jako by bylo celé město jeden velký kruhový objezd a když se konečně vymotáme, musíme projet ještě úsekem plným obchodních domů z každé strany silnice. V centru města stojí za zmínku Muzeum Banátu, několik katedrál a Rumunské divadlo.
Podle mapy už jsme strašně blízko, ale cesta se neskutečně vleče, je tma a i když silnice jsou v pořádku, moc rychle nejedeme, abychom zase někde špatně neodbočili. Od Otelu Rosu se mi zavírají oči a Martin vidí medvěda! Karpaty jsou jimi trochu vyhlášené, jen v jejich rumunské části se jich pohybuje kolem 5000. Naštěstí jsme cestou stihli i rychlostudii z několika brožurek a výtisků o tom, jak se chovat při střetu s nimi. Líbila se nám hlavně informace, že medvěd umí jednou ranou zabít krávu.
Je už půlnoc, když stavíme stan. Martin vaří čínskou polévku a já lezu do svého nového spacáku. Bohužel hned zjišťuji, že jsem si koupila dětskou velikost. Martin se mi zase směje :-D.
Interaktivní mapa: místo příjezdu – středisko Rausor, Rumunsko, Retezat
TŮRA MŮŽE ZAČÍT
24.7.2016
Po náročné cestě si trochu přispíme a tak balíme stan a věci na tůru až kolem desáté hodiny. Já aktivně několikrát přeskládám kufr, tak abychom nic nezapomněli a taktně strkám Martinovi do krosny to nejtěžší vybavení :-D. Příliš neprotestuje a neustále tvrdí, že jsem „chatrná“ :-D. Za chvíli začnou po cestě proudit řady turistů a my se modlíme, aby dál v horách už nebyli. Slunce praží, auto je odstavené u silnice a my se dostáváme pod sjezdovku ve středisku Rausor. Výšlap trval několik minut a když vidím ten kolmý kopec nad námi, chce se mi brečet. Lehnu si a funím. Martin přehodnocuje složitost situace, propočítává váhu mého batohu a pak sděluje: ,, Kašleme na to, pojď, vrátíme se.“
Nadávám si, že jsem celý rok nechodila běhat, netrávila hodiny ve fitku a netrénovala běhy do vrchu, ale jdu. Než vylezeme k prvnímu stínu, můžeme ždímat trička. Pak už to jde lépe. Prostuduji mapu, kudy ke cabaně Pietrele (prvnímu záchytnému bodu – k chatě ve výšce 1500 m.n.m.) a šlapeme dál.
Z horského sedla Saua Ciurila (1829 m.n.m.) je krásný výhled do údolí, ke cabaně potom už jen klesáme a nalézáme úžasné kaskády na řece Stanisoara. Celá cesta je modře značená a není delší než 7km, oba se ale shodneme, že na první den to úplně stačilo (stoupání: 735m, klesání: 398m, čas: 5h)
U chaty svačí několik turistů, převážně rumunů (poznáváme podle toho, že nikomu nerozumíme :-D). Martin jde koupit „duo bere sí čipsury“ a mezitím si na vařiči připravujeme odpolední večeři. Psi mají taky hlad a tak lovíme v krosnách, ale pytel se žrádlem nikde. Zůstal v autě! Máťa se chce vrátit a slibuje, že do noci bude zpátky a přemýšlí, kde má čelovku. Ale tenhle nápad se mi nelíbí a tak se to snažím vidět pozitivně, jídla pro sebe máme dost, můžeme se s nimi podělit a alespoň nám to odlehčí batohy. Dojíme tedy naše jídlo a pustíme se do vaření těstovin s mrkví. Neušetříme se tak pohledů místních, když teplou večeři naservírujeme i naši psům.
Jako exoti si připadáme potom znovu, když jsme nuceni použít jedinou možnou variantu záchodu – a to ruský suchý záchod :-D.
Stan si snažíme postavit hned u cabany, neboť v kempu jsou chaty a pro stavění stanu žádné volné místo. Za pokřiku „Davaj, davaj!“ a výhružného gesta místního hospodáře ale rychle stan balíme a odsouváme se až za chatky někam k lesu.
DOPOLEDNÍ PŘECHOD K JEZERU GALES
25.7.2016
Ráno vstávám jako první, beru čtyřnožce na procházku k potoku a dobrou půl hodinku všichni tři čekáme až se začne vzbouzet i náš nejmilovanější parťák 🙂
Nasnídáme se a vyrážíme konečně úplně pryč od civilizace a to k jezeru Gales po červené značce. Cesta je nádherná, vede lesem s velkými kulatými balvany porostlými mechem, po dřevěném můstku přecházíme potůček a zase stoupáme v příjemném lesním chládku až dojdeme k místu, kde se červená rozděluje na dvě odlišné cesty (jedna je teď červené kolečko a druhá trojúhelník), kolečko není tolik do kopce a tak jdeme tím směrem. Po pár metrech na nás čeká brod přes říčku Galesu (přítok do jezera Gales).
Přicházíme až k jezírku Taul dintre Brazi, tam ale značení cesty pomalu ztrácíme. Jíme müsli tyčinku a já se v tichém lese, plném houštin opět začínám bát medvědů. Martin chce pokračovat bez značení podle své intuice a tak na to kývám, ale jen za podmínky, že půjde první a bude zpívat. Vyslechnu si tedy několikrát Galantního jelena, ještě jednou přbrodím potok a konečně zase nalézáme značení :-).
Ke Gales je příjemná cesta podél horského potůčku, ale začíná padat mlhá a párkrát tiše zahřmí. Potkáváme skupinku asijských dětí se dvěma průvodci a ptáme se na počasí, slečna zapne své meteo hodinky a tvrdí mi, že pršet dnes nebude. Zvesela tedy pokračujeme dál s tím, že se u jezera trochu opláchneme, naobědváme a budeme ještě pokračovat. Realita je ale trochu jiná, opláchneme se, roztáhneme celtu, roztopíme vařič a … začne liják. Kolemjdoucí v igelitových pláštěnkách, scházející z hor dolů do údolí si určitě museli myslet, že nacvičujeme na nějaký rychlokurz ve stavění stanu. Mokré psy se snažíme udržet v předsíňce a ve vaření pokračujeme ve stanu.
Pršet nepřestává a nás trochu mrzí, že nemůžeme pokračovat dál, a tak si dáváme po obědě šlofíka. Probouzí mě nějaké nějaké hulákání a štěkot psů. Štěkot je stále hlasitější a zní jako od velkého naštvaného čytřnohého pastevce. Zapínáme stan. Majk a Frenkie stahují ocas a začínají mít taky strach. Pes je blízko a krouží kolem našeho stanu, jen čekáme, kdy se na něj vrhne. Já pepřák v ruce, Martin otvírací nůž. Asi po půl hodině z dálky zakřičí bača a štěkot ustává. Nastevíráme stan a zjišťujeme, jakou máme společnost. 2 pastýře, 7 psů a stovky ovcí.
Jsme trochu uvězněni na protějším břehu jezera, jejich psi nás z dálky sledují a navíc neustále prší. Je to nejděsivější noc, kterou v Rumunsku zažíváme, do skal okolo stanu šlehají blesky
VÝSTUP NA NEJVYŠŠÍ HORU RETEZATU – PELEAGA 2509 m.n.m.
26.7.2016
Další den se snažíme spojit s lidmi doma, aby nám poslali informace o počasí. Prší pořád a taky hřmí. Po nějaké době déšť ustává a i pastýři se vydávají na cestu pryč.
Balíme se. Musíme dnes přejít nejvyšší vrchol Retezatu a dojít k jezeru Bucura. I když neprší, pořád to odněkud hřmí. Jenže pospíchat kvůli počasí se taky moc nevyplácí, hlavně nám ne :-D. O pár hodin později, zjišťujeme, že jdeme špatně. Martin má konečně signál a tak volá domů, ale na přesné počasí v horách je i strýček Google krátký.
Konečně nacházíme správnou cestu a stoupáme na vrchol Peleaga, ale jsme nuceni vybalit stan a schovat se, protože opět prší a hřmí. Je to dost nevyzpytatelné, o pár metrů níž bylo pěkně, ale nahoře se drží hustá mlha a tak ani nevidíme, kde už ta cestička k vrcholu končí.
Děláme si k obědu kuskus s rajčaty a tuňákem a domlouváme se, jestli pod Peleagou přespat nebo ji přejít. Nakonec dnes už podruhé balíme stan a jdeme na vrchol. Je to v pohodě, shora slyšíme hlasy a potkáváme skupinku i s dětmi. Mlha z druhé strany kopce není tak hustá a pomalu se rozplývá. Předávám naši zrcadlovku do rukou místní novináře, který se nám hned chlubí svými úspěchy a příběhy, pak se rozloučíme a pokračujeme dolů do údolí.
Vyhýbáme se pěkně naštvanému beránkovi a pak se už jen dlouhé minuty kloužeme po kamenech, putujeme kolem potůčku a když vidíme chatičku máme už na krajíčku slinu a velkou chuť na pivo. Jenže chatička není ničím zásobovaná a vlastně ani nevíme k čemu tedy slouží. Mezi stany nacházíme pár, který přijel z Čech vlakem a tak chvíli pokecáme, dostaneme pro psy nějaké těstoviny a po devítihodinové tůře jdeme hned spát.
TAKOVÁ TROCHU HŘEBENOVKA
27.7.2016
Brzy ráno mě budí turisti, který si domlouvají výlet poblíž našeho stanu. Vypadá to, že všichni chodí nalehko a věci si nechávají tady v tábořišti jen tak zavřené ve stanu. Po včerejšku to i docela chápeme :-D.
Cvičný výšlap na Judele
Od Bucury vede několik variant cest a všechny budou určitě krásné. Ta naše vede na kopeček, kde vidíme divoké koně, ale než se tam dostaneme, tak tam po nich nezůstává nic než bobek, ve kterém se Frenký hned s radostí vyválí :-D. Koupeme ho tedy v nejbližším jezírku a pak vyrážíme po naší značené cestě opět do prudkého kopce. Nějak se mi to hned nezdá, ale Martin mě ujišťuje, že se mi to nezdá, jen proto, že to není rovina. Mapu tedy nehledáme a prostě jdeme.
Jenže vylezeme nahoru do výšky 2398 m.n.m. a zjišťujeme, že to není vrchol Bucura, ale Judele. A když se rozhlídneme, tak Bucuru máme od sebe nalevo :-D. Jsem už vyřízená a taky naštvaná a dávám to sežrat Martinovi, že se nepodíval na mapu. On to bere s humorem a zachraňuje tak naši horskou ponorku. Lezu po kolena do jezírka Taul Portii, opalujeme se a sušíme zpocená trička. Do toho ale zase odněkud hřmí a my musíme dnes ještě obejít Bucuru a zapíchnout to pod vrcholem podle kterého je pojmenováno celý pohoří – Retezat.
Jakmile vylezeme o kus výš, začíná mrholit. Ptáme se lidí, které míjíme a Retezat je od nás prý jen hodinu cesty. Bucuru ani nefotíme, protože začíná pršet. Balím se do igelitové pláštěnky, kameny kloužou a musíme hlídat i psy, protože cestičky jsou úzké a místama musí Martin Majka přenést a na mě počkat a podat mi ruku. Jenže to, co je na konci za to prostě stojí a je to nádhera. Vrcholky, duha a před námi už jen poslední den.
OPOUŠTÍME VELIKÁNY
28.7.2016
Vstáváme pod Retezatem, je to snad to nejkrásnější stanování v životě. Martin má narozeniny a já celou cestu zapírám, že mu sem nesu dárek. Štrachám se v batohu a vysvětluji to tak, že musím na záchod. Pod mikinou pronáším dárek, svíčku, zapalovač a ještě v ruce toaleťák. Štráduju si to někam za stan, abych mohla nenápadně zapálit svíčku, která mi ovšem pořád zhasíná, takže ještě cestou zpět ji neustále znova a znova zapaluju. Martin mezitím vstává a vyhlíží mě ze stanu. Dávám se do zpěvu „Happy Birthday to you, …“ a už ho vidím, jak nasazuje roztomilej překvapenej výraz :-). Dostává průvodce po Irsku a já ho nutím si tam chvilku listovat, pak objevuje na poslední stránce založené letenky do Dublinu! Asi ani nemusím popisovat jak je to přenádherná chvíle, kde přitom jsme a že to znamená, že touhle cestou to rozhodně nekončí.
Jsme oba v šílený euforii, nikde ani živáčka a šlapeme si na náš cílový vrchol užít poslední výhledy.
Níž už proudí skupiny turistů, všichni na nás koukají trošku divně, hlavně teda na naše velký krosny :-D. Mně ale přijde, že nalehko je to o ničem a že ta dřina za to prostě stojí. Půl cesty mluvíme o tom, že si musíme doma koupit Cemio kamzík, jelikož nám praská v kloubech 😀 a druhou půlku o tom, jak hned v prvním městě musíme najít mekáč. Nasazení máme obrovský, dolů skoro běžíme, dokonce chvilkama asi opravdu běžíme :-D. Naposledy se ohlížíme na toho velikána, za kterým jsme spali a pak se noříme do lesa, kde už to vypadá jako u nás na Šumavě.
Kousek od střediska Rausor na nás opět vybíhají pastevečtí psi a to nás utvrzuje v to, že ani ty hory nechtěj, abychom odešli :-D. Bača si je naštěstí po pár minutách volá k sobě a pak se nám dokonce shora z louky omlouvá. U auta odhazujeme krosny, převlíkáme se, krmíme psy a přijde nám, že jsme strašně zarostli a zesmrádli :-D.
Ono nás to ale z toho východu nechce domů pustit vůbec. Co se nám stalo na Slovenku cestou domů – to vydá na nový článek.
