Rubrika: Evropa

Úterý

Poslední sprcha, poslední jídlo z talíře a putujeme zase dál.

Plavba za delfíny Puerto de Tazacorte

Dnes je na programu vidět delfíny při plavbě lodí z Puerto Tazacorte a pak se přesunout na jih ostrova.

Když vyrážíme na bus do přístavu, je už poměrně horko. Je jasný, že loď dnes určitě vypluje. V půl 12 si nasedáme a plujeme na otevřený oceán. Jsou docela vlny a je tak prý horší poznat, kde se kytovci zrovna nachází. Delfíny hledáme podle hřbetních ploutví a velryby podle vystřikujících fontánek. Když ani jedno nezabere, hledají se pak dobře v místech, kde je hojnost menších ryb, kterými se živí. To jde zase poznat podle albatrosů, kteří tam sedí na hladině vody a na tyhle menší rybky číhají taky.

Křižujeme to na sever, blíž k pobřeží a zase zpátky ale další dvě hodiny nikde nic. Už ztrácíme naději a vracíme se k přístavu, když slyšíme „dolphins, dolphins“. Běžíme na příď a skutečně – pluje s námi nejmíň šestičlenná rodinka. Krouží kolem nás, plavou pod lodí a když je pak kapitán prožene, vyskakují a dokonce se otáčí ve vzduchu.

Jih ostrova Fuencaliente

Po tomhle zážitku vyrážíme do Fuencaliente. Jih nás ale moc nevítá, je tady chladno a prší. Schováváme se v restauraci u vulkánu San Antonio a uchutnáváme místní víno, králíka a tuňáka.

Za tmy a nárazového větru stavíme pak stan v přilehlém kopci na sopku San Antonio. Jsou tady sem tam terasy, na kterých se kupí spadané jehličí – z něj si děláme obří matraci a spí se nám pěkně až do rána.

DEN DEVÁTÝ ->

Pondělí

Ráno vstanu a nemůžu se skoro pohnout z místa. Trochu jsme to přetížili. Nohy mě neposlouchají, ale odvleču se do kuchyně udělat kafe a nakrájet buchtu k snídani.

Snídáme na naší malé terásce a posloucháme kohouta, jak v dálce kokrhá. Pojmeme to dnes hodně odpočinkově a vracíme se do postele, než nám pojede v 11 autobus dolů na pláž.

K autobusovému nádraží jsou to asi 3 kilometry přes příměstskou část Hermosilla a centrum Los Llanos. Centrum je už vánočně vyzdobeno – o palmy se opírají červená kola s dárečky na řídítkách, z jiných stromů rostou ozdoby nebo mašle.

Puerto de Tazacorte

Autobus stíháme na minutu, je plný a dolů mu to trvá zhruba čtvrt hodiny. Vystupujeme u černé pláže a jdeme se projít na betonové molo, kde nějakou chvíli rozjímáme a pozorujeme kraby. Po pláži se pak přesuneme na oběd do pizzérie.

Idylku nám kazí akorát vítr a hodinu na to začíná i pršet. Vracíme se tedy z pláže na baráček a já se alespoň můžu vyřádit v kuchyni a z místních dobrot udělat k večeři obložený talíř.

DEN OSMÝ ->

Neděle

Je tma a Martin vaří čaj a snídani. Zachumlaná v dekách od červenýho kříže ho následuju do „jídelny“. Chvíli mi trvá než se opravdu probudím. Pomalu balíme a domlouváme strategii výpravy.

Zase sbaleni hážeme krosny na záda a vyrážíme s čelovkami lesem dál. Je zhruba 5 ráno a po pár kilometrech už začíná svítat. Na vrcholu Pico de Ovejas pozorujeme východ slunce. Cesta se potom svažuje z kopce a o kus dál si pak na křižovatce mezi Santa Cruz a Los Llanos vaříme česnečku. V mapě je tohle místo značeno jako horská chata, ale chata tady není, jen kohoutek s pitnou vodou.

El Paso ubytování

Dolů do El Paso je to z kopce 7,5 kilometrů ale jde se rychle. Za chvíli jsme zase v lesích. Tady už potkáváme několik výletníků s malými baťůžky a taky běžce. Dole u kostela se převlíkáme do triček a pohorky vyměňujeme za sandále.

Mezi kostelem (Ermita de la Virgen del Pino) a městem El Paso vede silnice mezi políčky a malými domky. Stáčíme se doleva s pak pokračujeme po turistické cestě s označením PR LP 14.

V centru El Paso dostáváme nejluxusnější jídlo na světě – tapas a k tomu láhev bílého vína.

Ve tři odpoledne se pak ubytováváme v Casa Basilisa – žlutém domečku s teráskou. Je to nepopsatelný, po tolika dnech mít teplou sprchu, vyprat si prádlo a jako lidi pak zase vylézt ven. Chceme se utábořit s vínem na pláži, ale než tam dojdeme krz hektary banánových plantáží, je už večer. Pláž tedy zavrhneme a na osmou se vracíme zpátky do našeho domečku.

Rekapitulace: 14,1km vzdálenost do El Paso (mapa zde), 13,2km vzdálenost z El Paso do Tazacorte a zpět (mapa zde)

DEN SEDMÝ ->

Sobota

Noc pod Pico de la Cruz je zdlouhavá. Mě nejdřív budí vedro, protože spím v zimní bundě a dvou termokalhotech. Martina zase budí zima, vzal si svůj hvězdářský spacák. Několikrát zase usínáme a vzbouzíme se až je kolem šesté ráno.

Dostávám vyloženě snídani do postele v podobě slepičího vývaru z pytlíku. Pak pozorujeme, jak se rozednívá nad Los Llanos, jihem ostrova a nad Tenerife. Obloha si hraje s barvami, přechází z rudé do oranžové až do vytracena.

Batohy necháváme schované v kleči a jdeme se podívat na nejvyšší vrchol Rocque de los Muchachos, kde doufáme, že je alespoň umyvadlo a záchody. Ale omyl. Je tam jen budka s informacemi a kohoutek. Vyhlídka vypadá z dálky jako malé Machu Picchu.

Zpátky pod Pico de la Cruz nás veze paní s dcerou, tím šetříme 5 kilometrů cesty. U kempovacího místa si pak vaříme oběd. Slunce už hřeje, takže pomalu rozmrzáme z té noci a dál můžeme jít jen v tričku.

Ruta de los Volcanes – vulkanická trasa

Tady vede první část vulkanické trasy nazývané Ruta de los Volcanes. Cesta vede po hřebeni a část mezi Pico de la Cruz a Pico de la Nieve je jedna z nejkrásnějších. Měsíční krajina postupně přechází v borovicové lesy. Míjíme několik vyhlídek na neokoukatelný horský masiv až dojdeme dolů k rozcestníku pod Pico de la Nieve.

Děláme si přestávku. Sedíme na borovici a koukáme do mapy. K chatě Refugio de la Punta de los Roque je to ještě 4 kilometry. Jdeme zpátky mírně do kopce a chata pořád nikde až nakonec ji nacházíme, když se cesta převine přes sedlo z východu na západ.

Horská chata Refugio de la Punta de los Roque

Uvnitř je místnost se dvěma stoly a lavicemi a vedle noclehárna. Venku teče voda a solární panel zajišťuje, že se uvnitř dá svítit. Je to zřejmě jediná takto vybavená chata na ostrově. Z terasy je vidět Cumbre Nueva – dlouhé sedlo přes které se zrovna valí hutná masa mraků. Sedíme na lavici a chvíli tu nádheru pozorujeme až slunce pomalu zapadá a jsou vidět hvězdy.

Usínáme zase poměrně brzy, ale i když nejsme ve stanu, budíme se už ve třičtvrtě na 4 ráno.

Rekapitulace: 4,9km vzdálenost na Rocque de la Muchachos víceméně v rovině (mapa zde), 8,7km vzdálenost mezi Pico de la Cruz a horskou chatou (mapa zde)

DEN ŠESTÝ ->

Pátek

Pramen, vedle kterého spíme, proudí do hranatého betonového koryta. My se vydáváme po proudu pramene dolů po žluté turistické značce. Scházíme schody a míjíme malé vodopády.

Tunely Los Tilos

Další část cesty vede v tunelech, je jich celkem dvanáct a jsou dlouhé od 15 do 347 metrů. Hned na začátku (značen jako jedenáctý) je tunel, ve kterém prosakuje voda a musíme si batohy zabalit do pláštěnek. Pak jsou tunely, ve kterých jdeme skoro po čtyřech a tunely, které jsou tak úzké, že neprojdeme s batohem na zádech. Je to po ránu docela sranda. Po pěti kilometrech cesta končí u odpočinkového místa, kde je i pitná voda.

Dál nacházíme hned vedle druhou variantu, jak vylézt na Pico de la Cruz. Je to žlutá stezka s číslem 3,2.

Chodník je v brutálním kopci zasypaný několika vrstvy žlutého jehličí z borovic. Kolem rostou téměř vyschlé kapradiny a není slyšet nic než ticho. Po hodině a půl dojdeme na křižovatku. Turistickou stezku křižuje ještě jedna neznačená, která by měla být zkratkou k silnici. Zase šlapeme do kopce a po několika metrech je cesta zarostlá místní klečí. Zvažujeme, jestli se nevrátit. Nakonec pokračujeme. Cesta je místy vyšlapaná a široká a místy zase zarostlá a úzká. Takhle to vede až nahoru. V posledním úseku to chce hodně dobrou orientaci, protože kleč si tady dělá co chce a člověk se v ní může lehce ztratit, stáčí nás to doprava na výhled a pak zpátky doleva na kameny. Závěrečných 500 metrů je nejhorší, krpál a kameny.

Pico de la Cruz

Vítězoslavně přicházíme na silnici a pak po půl hodině už stanujeme pod Pico de la Cruz. Pod námi se rozprostírá západní část ostrova – široký kotel Caldera de Taburiente. Zvládli jsme to!

Rekapitulace: 11,3km vzdálenost, 2020m stoupání, 1286m klesání, mapa zde

DEN PÁTÝ ->

Čtvrtek

V 6 ráno nás budí zaskřípání někde v dálce padajícího kamení. Pomalu na to se probouzí stovky ptáků kolem nás a začínají den štěbetáním.

Snídáme polívku na vyhlídce a po sestupu dolů potkáváme Čechy, kteří jdou opačným směrem. Chvíli konzultujeme cestu, která je ohraničena páskou zákazu vstupu a pak hurá nahoru.

Bosque de los Tilos

Tady už je to o něco divočejší. Příroda přetváří lidský zásah podle svého. Cesty, které se jí nelíbí, zasypává sutí a svaluje na ně borovice. Všechno jde ale projít. Odměnou jsou neskutečně nádherné výhledy do roklí a na vrcholy skal. Před prameny jsou chodníky schované pod množstvím dlouhého jehličí a noha na tom pěkně klouže. Úsek má zhruba 5 kilometrů. V cíli jsme i s krosnami asi za 3 hodiny. Důvod pásky byl jasný, na některých místech stačí chybný krok a kutálíme se o pár desítek metrů níž.

Zbytek dne trávíme marným hledáním cesty na Pico de la Cruz, která je stěžejním bodem pro výstup k observatořím. Chceme si to usnadnit a najít starou zkratku. Jenže dříve značená zelená cesta už na mapě není a i když pár značek nacházíme, v jednom místě prostě končí a začínají skály. Vzdáváme to a otáčíme se.

V šest hodin je tady už tma, stan stavíme u pramene, večeříme a pak ještě dlouho pozorujeme hvězdy.

Rekapitulace: 4,5km vzdálenost (+ cca 6km bloudění), 1325m stoupání, 479m klesání, mapa zde

                                                                                                                                                 DEN ČTVRTÝ ->

Středa

Vstávám v 6 ráno do černé tmy. Mám žízeň, ale trochu se bojím pít tady z kohoutku, tak vařím čaj. Naštěstí je tady rychlovarka, spousta nádobí a další vybavení.

Na balkoně nám krásně vyschlo prádlo, venku je teplo a mírně to pofukuje od oceánu. Do sedmi čekám jestli se nerozední, ale nic se neděje, tak se vracím k Martinovi.

Spolu pak vstáváme až po 9 hodině, jdeme si kolem pláže pro snídani a balíme. Bus nám stojí přímo pod hotelem, ale bohužel tady mají dnes svátek a tak čekáme docela dlouho.

Santa Cruz de la Palma

V Santa Cruz de la Palma je pak kvůli svátku zavřena i většina obchodů a tak jsme trošku nahraný s kartuší, kterou potřebujeme příští dny na vaření v horách. Telefonuju na jih do sportu v Los Sauces, domluvíme se dokonce i španělsky, ale kartuše tam nevedou. Hledáme tedy další půl hodinu nějakej příhodnej krámek a nacházíme ho naštěstí v kopci nad pláží. Mají tam snad všechno. Plynová bomba nás vyjde na krásných 7 euro a svištíme zpátky na bus.

Los Sauces

Do Los Sauces kopíruje autobus rozeklané pobřeží ostrova. Cesta nám ukazuje černé útesy nad mořem, zelené rokle ve vnitrozemí a skály. Klikatíme si to takhle až do cíle. Vystupujeme asi ve tři odpoledne a před sebou máme žlutou turistickou stezku PR7. Do krpálu nad město se skoro jen soukáme a funíme. Míjíme pomerančovníky, stromy s avokádem, palmy s banány i obří palmy s malými oříšky. Po chvíli jsme na vyhlídce a pod námi se svíjí silnice – poslední komunikace do pralesa. Nacházíme tady taky kohoutek s pitnou vodou.

Bohužel co si pracně nastoupáme, to si musíme asi o 150 výškových metrů zase slézt. Těšíme se do restaurace u vodopádu, ale půl hodiny před naším příchodem ji zavřeli. Sakra. Přelézáme na PR6 a vaříme vepřovku s kuskusem. U večeře máme drobnou návštěvu, která nás vítá v pralese. Je to šedivý myšák (nebo pravý kanárský potkan). Nebojí se, jí s náma housku a přijde si očuchat i Martinovo boty, asi nic moc, pak rychle zdrhá.

Stmívá se a dál jdeme s čelovkou. Nad hlavou nám visí liány a lemují kotlinu, ve které jdeme a kterou tady pro turisty někdo vyhrabal. Místy se nad námi kupí i čtyřmetrové hradby z hlíny. V černočerné tmě stavíme stan u cedule s odbočkou na vyhlídku.

Rekapitulace: 7,7km pěší vzdálenost, 1172m stoupání + 718m klesání, mapa zde

                                                                                                                                                          DEN TŘETÍ ->